
Už nikdy víc ta stejná Yumi
Čekala jsem, kdy se Kakashi objeví, ale už uplynuly tři dny a pořád nic.Utěšovala jsem se tím, že má nějakou misi nebo něco a že se určitě brzo objeví.Scházely mi teprve čtyři dny do konce letních prázdnin a já měla nastoupit na střední školu.Udělala jsem přijímačky na zdravku, ale nakonec jsem usoudila, že to není škola pro mě.Jsem strašně líná se učit - ne že bych byla přímo blbá, ale prostě nejsem zrovna fanoušek učebnic.Vybrala jsem si proto zemědělku.Asi si řeknete, že nic moc, ale mě to vyhovuje.Učení tam moc není, spíš taková flákačka.A maturita je všude stejná, tak proč dělat násilí se školou? Zaprvé, dneska když má člověk maturu může dělat cokoliv, a za druhé: já stejně budu žít v Konoze.Střední budu dělat jen aby nikdo neřekl, že jsem dement.Jako že tak trochu jsem, ale to teď no comment =D.
Do hip hopu jsem se nevrátila a Hanon trávila veškerej čas se svým milým, jenž vlastnil neony osvíceného modrého oře se znakem Audi.V podstatě jsem teď trávila čas čekáním a prací na netu.Jen občas jsem večer vyrazila mezi lidi někam do klubu nebo něco.Taky jsem si nakoupila nový věci, který můžu nosit tady.Moje ninja hadry by tu asi neklaply a tak jsem jim přidělila sympatické místo úplně vespodu skříně kde čekaly, až si je zase obleču.Zkoušela jsem několika kamarádům říct, co se dělo v minulém roce, ale nikdo mi nevěřil.Znali Naruta jako seriál a představa, že by to byla realita jim připadala absurdní.Vysmáli se mi a nebrali to vůbec vážně.Tak jsem si řekla, že už to nikdy nikomu neřeknu a nechám si svoji opravdovou identitu pro sebe.Alespoň tady.
Pečeť na ramenu jsem si maskovala barvou od Saie.Jednou jsem si stěžovala, že je to moc vidět a on mi dal lahvičku s nějakou namíchanou barvou.Když to na to nanesu, není absolutně poznat, že na ramenu něco mám, vydrží to i ve vodě a přetřít to chce asi jen jednou za měsíc.Nevymazala jsem pečeť úplně, ale alespoň ji nikdo nemůže vidět.A pokud jde o Brodyho - zůstal tam, toulá se po světě a občas se ukáže když něco potřebuje =).
Večer před tím, než jsem měla nastoupit do školy jsem si nachystala věci, který si obleču, osprchovala se a chystala se jít spát.Byla jsem nervózní.Předně jsem měla strach z těch lidí tam - úplně novej kolektiv děcek.Vezmou mě mezi sebe, nebo budu nějakej traged s mastnýma vlasama v zadní lavici? Taky jsem nevěděla, jak budu zvládat učení.Poslední rok jsem se škole ani trochu nevěnovala, protože jsem to prostě nepotřebovala.Hupsla jsem pod peřinu a chystala se zhasnout, když se za oknem objevil čísi stín.V první chvíli mi srdce poskočilo, že je to Kakashi, ale pletla jsem se.Byl to Kiba.Rychle jsem okno otevřela a pustila ho dovnitř.,,Kibo!"vykřikla jsem ráda, že vidím alespoň někoho z mých kamarádů a objala jsem ho kolem krku.,,Moc ráda tě vidím!Máš hlad?"tahám ho do kuchyně.,,To je v pořádku."hlesnul a chytil mě za ruce.Jeho výraz nebyl moc happy.,,Co se stalo?"znejistím.,,Radši se posadíme, ne?"navrhl.Kývla jsem a posadila se na postel.,,Tak dělej, naháníš mi strach."vyzvala jsem ho.Sednul si vedle mě.,,Napřed si musím ověřit, jestli jsi to ty.Tsunade řekla, že to mám udělat, protože Akatsuki mají špehy všude.Takže Yumi: Řekneš mi svoje celý jméno?"zeptal se.,,Yumiko..?"hlesnu.Zavrtěl hlavou.,,Yasmiehime Yumiko?"zkusím to znovu.,,Myslím úplně celý."připomene.Ta Tsunade má fakt praštěný nápady, takhle blbý heslo! Už tak bylo moje jméno divný, ale když se k němu před rokem přidaly ještě jména mých dvou kmotrů, zní dost podivně.,,Yumiko Jiraiya Sakumo Yasmiehime."vyvalím a odkašlu si.Tak nerada tuhle slovní hříčku říkám.,,Fajn, takže k věci."kývnul.
,,Na Konohu zaútočili Akatsuki."vyrazil mi tím dech.,,A? Co se stalo? Jsou všichni v pohodě? Zahnali jste je?!"chrlím, najednou se mi ani nechtělo spát.,,Boj pořád pokračuje, vlastně se můžu zdržet jen chvíli.Tsunade mě poslala ti něco říct, ale hned musím zpátky."hlesnul.,,Pomůžu ti!"prohlásím, chystám se vstát a ozbrojit, ale on mě znovu usadí.,,Ne.Nech mě to dokončit."řekl pevně.Znovu jsem si sedla.,,Tak ok, mluv ale rychle."kývnu.,,Asi nevíš, kdo je leader Akatsuki, že ne?",,Myslím, že vím."kývnu.Je to ten co chodil s Konan, mám dojem, že se o tom zmínila.,,Utkal se s Kakashi-senseiem."dodal Kiba.Znovu vyskočím.,,A co se stalo? Porazil ho Kakashi?!"v tu ránu čekám na jeho slova a to čekání se zdá snad nejdelší chvilkou na světě.Zavrtěl hlavou.Žaludek mi ztěžknul.,,Je v nemocnici?"ptám se dál.Vzdychnul, vstal a chytil mě kolem ramen.,,Akatsuki nenechávají živé, Yumi."řekl to pomalu, opatrně a pečlivě pozoroval moji reakci.V tu chvíli jako by mi v břiše ležel ohromný kus skály a drtil mi vnitřnosti.Pocítila jsem tu nehmotnou, zákeřnou bolest u srdce a kolena se mi roztřásla.Musela jsem být asi bledá jak stěna, protože těch pár vteřin než mi to došlo jsem jenom tak stála.,,Zabil ho Pein....?"vydechnu ztěžka.Kývne.Udělá se mi zle - nemuselo se to stát! Já jsem přece měla šanci ho zastavit, tenkrát v lese! Kdybych na ně poslala fireball, chytili by ho nebo něco, ale on by pak nezabil Kakashiho! Tehdy jsem to udělala kvůli Konan, ale teď bych se nejradši proklela! Proč jsem to neudělala?! Kakashi byl mnohem důležitější než ona!!,,Jak...jak se...."koktala jsem.Nevěděla jsem, co mám říkat.Kolena se mi podlomila, ale Kiba to asi čekal a pevně mě chytil.Pevně jsem ho stiskla k sobě a začala nepříčetně brečet.,,Jak?!"křičela jsem a tiskla v pěstích Kibovo tričko.
Posadila jsem se na postel a dál brečela do dlaní.,,To bude dobré..."utěšoval mě Kiba.,,Ne, nebude!"křiknu.Najednou mě popadne zvláštní záchvat emocí.Srdce se mi rve na kousky a to všechno jen proto, že jsem poznala svojí mámu a Konohu.,,Jdi pryč! Jdi a vyřiď všem, že mě v Konoze už nikdy neuvidí!"vyjedu na něj.Zatváří se udiveně.,,Proč?!"nechápe.,,Nevrátím se tam.Už nikdy.Přináší mi to jenom bolest, každou chvíli jsem zraněná nebo ztratím někoho, na kom mi záleží.Nechci tam být!"raplím.,,Ale ty tam patříš."namítne.,,Ne, nikdy jsem tam nepatřila, Kibo.Byla jsem tam jenom na návštěvě.Copak to nevidíš?Jsem úplně jiná než vy a nezvládám to.Patřím sem mezi normální obyčejný lidi."vřískám.,,To není pravda.Nejsi obyčejná."namítne.To samý mi říkal Kakashi: nezapomeň, že nejsi obyčejná.Musím tě zklamat, Kakashi.Nevyrůstala jsem v Listové a je to poznat, já patřím sem.Nejsem silná, jsem normální slabošská holka, o nic víc odvážná než kdokoliv jiný u nás.,,Nikdy jsi nebyla a nikdy nebudeš.Jsi dokonce vyjímečná i u nás.Nemyslím ani tak schopnosti, jako povahu.V něčem jsi stejná jako Naruto - máš moc měnit lidi a rozveselit je, když jsou smutní.Jsi energická.Domov máš tam, kde na tebe někdo myslí, a to je právě tam."chrlil.,,Mlč!"přeruším ho.Zarazí se.,,Můj domov je tady, protože tady jsem vyrůstala.A tady taky zestárnu.Konoha byl jenom chvilkovej výlet do fantazie.Nic z toho neexistuje, je to jenom kreslenej seriál pro děti.",,To není pravda!"namítne.,,Je.Pro mě a všechny ostatní ano.Žádná Yumiko, dcera Tsunade a Orochimara neexistuje.Existuje jenom Yumi, která jde zítra prvně do školy a potřebuje už spát."cítila jsem se strašně a vyslovit tyhle slova pro mě bylo těžší, než by člověk čekal.,,Odejdi, a už se nevracej.Ať sem nikdo z vás už nechodí."lehnu si do postele, přikryju se a otočím zády.,,Myslíš, že si jenom řekneš a nikdo z nás se tu neobjeví? To se pleteš."ušklíbnul se.,,Myslím, že jste všichni trapní.Naruto je trapnej hyperaktiv, kterej se všude vtěří jen aby si připadal oblíbeně.Sakura zase jen ubrečená rozmazlená koza a pokud jde o tebe, myslím, že máš víc blech než tvůj pes.A teď vypadni, nezajímáte mě."vyslovit tohle bylo ještě tisíckrát těžší, ale udělala jsem to proto, aby mě nenáviděli, zapomněli na mě a už sem nechodili.Nemyslela jsem to vážně, ani v těch nejhorších snech.,,Jdu."odsekl a přešel k oknu.,,Jseš průhledná, až to bolí.Vím, proč jsi to řekla a taky žes to tak nemyslela.Jestli se návratu štítíš tak strašně, že jsi schopná tohle říct o svých kamarádech, už sem teda nikdo nepůjde.Necháme tě v tom.Ale pamatuj si: ty poznáš, že jsi udělala chybu.",,Já žádnou neudělala!"křiknu, ale pokoj už je prázdný.Je mi ze všeho nanic - zachovala jsem se jako kráva, ale cloumaly se mnou emoce.Zabořila jsem hlavu do polštáře a ze všech sil zakřičela - křik mi vždycky pomáhal.
Celou noc jsem nezamhouřila ani oka a neustále v kuse brečela.Přísloví, že člověk pozná co měl až to ztratí jsem teď pociťovala bolestněji než kdy dřív.Když mi ráno v šest zazvonil budík a já se podívala do zrcadla, stála proti mě bledá troska s ohromnýma kruhama pod očima.Nějakej ubohej pozůstatek člověka, kterým jsem kdysi byla.Oblíkla jsem se, nalíčila abych v rámci možností vypadala dobře a vyrazila na bus.I přes to, že to ve mě vřelo jsem se rozhodla nastoupit do školy, abych jim ukázala, že dokážu dál žít normální život i bez nich.Nevím, komu jsem chtěla co dokazovat, když jsem tu byla úplně sama.Připadala jsem si jak největší ubožačka, když jsem se navenek usmívala a snažila vypadat sympaticky, abych si získala aspoň pár přátel a vevnitř jsem křičela a chtěla jsem utíkat.Hodně daleko a pokud možno bez zábran.Chtěla bych doběhnout někam, kde je ticho, teplo a pořád tam prší.Nevím, proč zrovna tam, ale měla jsem pocit že tam chci.Asi divný, ale mě stejně nepochopíte, to neřešte.
Vešla jsem do třídy - bylo tam jenom pár lidí, protože bylo teprve půl osmé.Posadila jsem se do druhé lavice uprostřed a čekala, co bude.Z toho, jak jsem byla strašně zoufalá jsem ani nebyla nervózní.Nějakej kluk učinil pokus si sednout vedle mě, ale já jsem neměla náladu.Nohou jsem významně přišoupla židli vedle.Pochopil a nabral jinej směr.I přes to jsem zoufale potřebovala komunikovat.Když už začala hodina a objevil se náš novej třídní, přišlo opožděně pár holek.Jedna se usadila nalevo ode mě.V průběhu dne jsem si s ní začala povídat a příští den si sedla s jednou holkou ze třídy.Skamarádily jsme se a mě je teď už o hodně líp.Stejně mám ale pocit, že to pořád nejsem já.Že jsem nějakou svoji část nechala někde jinde.Ale kde? Že by...v kresleným seriálu?

<![CDATA[//><!]]>





























