
Že by problém?
,,Kdy už tam budeme?"zeptá se zbytečně Speeďák.,,Víš, kdybychom mohli určit kdy tam budeme, tak by jsme věděli kde to je a nemuseli je tu tak hloupě sledovat....takže asi budeš muset vydržet."utrousím poněkud otráveně.,,Děti děti, už jste zase v sobě."zasměje se Sakura.,,Já jenom konstatuju."odvětím a trochu do ní dloubnu, když se chichotá.,,Myslím, že už to nebude daleko."zabručí Kakashi.Sai jako obvykle mlčí, jen si ulízne patku.Náhle Speeďák zhluboka nabral dech a pčíknul.Kromě dlouhé nudle, která mu vyletěla asi metr před obličej a následně ji na sebe setrvačností nabral taky trhnul hlavou.A to zrovna v oné nemilé chvíli, kdy se před ním nacházela vzrostlá sosna.Tak takhle jsem se už hoooodně dlouho nezasmála xD.,,To je ale kus chobota!"vyrazím mezi hysterickými záchvaty smíchu.Nejsem sama - i Sakura tu div neplive žaludek a Kakashi se očividně rovněž dobře baví.Jen Sai se zase tupě usmívá, jako ostatně vždycky.Speedy leží na zemi, na čele bouli jak rajče a vzlyká.A třešnička na dortu - na tváři se mu výstavně skvěje onen vystřelený sopel.Ať se na mě nezlobí, ale kdo by se nesmál? xD ,,Tak jsem upadnul, to se stává!"křikne rozhořčeně a vstane.,,Tobě nějak moc často."ryju do něj dál.Poníženě vyskočí za námi a zatváří se jako hromádka neštěstí.,,Kdo mi tohle svěřil?"zaběduje Kakashi.Sakura se zahihňá, Sai prohlásí že on neví a Speedy se rozbrečí že za nic nemůže.Kakashi zhluboka vzdychne.,,Tak pojďte, vy Listová elito! A ty Naruto...utři si obličej."poukáže sensei na jeho zelený hnus na tváři.Pak se obrátí a pokračuje v cestě.Už se blonďáčkovi nevěnujeme a jdeme za ním.Nudlák se k nám přidá, ale jeho kňourání se nese daleko lesem a divím se, že nás ještě neodhalili.
,,Stát!"křikne - v rámci možností - Kakashi a rozpaží pravou ruku na znamení, že se máme zastavit.Speeďák, v těsném závěsu za ním (asi aby si šplhnul) znovu narazil.Ale už neupadnul dolů, Sakura ho zezadu s pohrdavým výrazem chytila za bundu a zabránila tak jeho opětovnému naražení zadnice.,,Ty seš takovej ubožák.."syknu trochu pobaveně.Sakura s Kakashim se na mě trochu znepokojeně ohlídli, Sakura spíš jaksi vyděšeně.,,Hele, tys to řekla skoro úplně jako Sa..."začal Speeďák, ale Sakura ho nenechala domluvit.Pustila jeho bundu a jelikož stále neměl rovnováhu, spadnul o větev níž.,,Zmlkni!"sykla a oprášila si ruce.,,Jako kdo?"nechápu a snažím si z blbostí poskládat souvislý celek.,,Nevšímej si ho."usměje se Sakura a přemístí se ke Kakashimu.Já a Sai ji záhy napodobíme.Mezerami v listí uvidíme skupinku, za kterou se tu táhneme jak ocasi už skoro dva dny.Zastavili u jezera, do kterýho padá velkej vodopád.Odtud potom teče řeka dál do nějakého údolí.Okamžitě zaostřím na borečka, kterýho mám na starosti.Ale ten jenom stojí a tupě zírá.Naopak chlápek, na kterýho je napojenej Kakashi cosi vytáhne z kapsy u kalhot.Vypadá to jako nějakej nůž nebo co.Dá si ho do pusy, chytí mezi zuby a skočí do vody, stejně tak ostatní.Poslední se potopí blondýna, která se ještě ujistí, že kolem nikdo není.Pak už je všude ticho a klid.,,Máme to."zašeptá spokojeně Kakashi.
Pár minut na to jsou naše místa na větvích prázdná, ovšem u jezírka je znovu rušno.,,Kam zmizeli?"zeptá se....no hádejte kdo asi =(.Kakashi se po nás podívá.Sakura a Sai vypadají v klidu, Speeďák...ten vypadá divně vždycky.Pak se koukne na mě a hned pozná, že jsem nesvá.A taky mám proč.Chie se mě snažila naučit vydržet pomocí chakry dlouho pod vodou, ale mě to prostě nešlo! V tomhle jsem byla vždycky nejhorší - a taky budu.Pokud se neobjeví ještě nějaká další blbost.Jestli se budeme potápět, budu muset vystačit s tím, co mám.,,Yumi."promluví Kakashi, čímž mě vytrhne z přemýšlení.,,Co?"nadskočím.,,Zůstaneš tu a budeš dávat pozor."řekne.,,Proč já?"zeptám se ublíženě.Protože to je fakt, kdo by tu chtěl postávat jak moula, sám a nudit se? Oni tam můžou a já ne a to přece musí být vzrušující a tady je zima no uznejte! Tak sem řekla že to je nespravedlivé a že si něco udělám a Kakashi se namíchnul a řekl mi, že ho nemám štvát.Já sem mu řekla ať vezmě svoje Icha-icha a narve si to do tepláků.On mi poradil, abych si napříště najala ponorku a já sem mu poradila, ať vezme svoje kunaie a shurikeny a narve si je za tou úchylnou knížkou.Sensei začal nebezpečně brunátnět, až nakonec zasáhla Sakura.,,Yumi, může to být vážně nebezpečné.A navíc, vždycky je lepší mít někoho venku.A jestli najdeme ty lidi, budou potřebovat pomoct vytáhnout z vody..."začala.Uznala jsem, že má možná pravdu.,,Tak fajn, budu tady."řekla jsem a čupla jsem si na bobek.,,A my jdeme!"rozhodl Kakashi a jako první skočil do vody.Za ním Sai.Speeďák skočil šipku, ale jaksi se nepotopil.Ozvalo se zoufalé zakňourání.,,Kameny ty pako."hlesla Sakura a už mi i ona zmizela.Speedy se ohlédnul.,,Na co čekáš?!"pobídnu ho netrpělivě.Vteřinka - a už jsem tu sama.Otrava....
*************************************************
Co jim sakra tak dlouho trvá?! Už tam jsou skoro tři hodiny a furt se nic neděje.Navíc jsem zjistila, že sedím v mraveništi, takže nice.Rozběhnu se a hupsnu oblečená do vody, takže je rázem po mravencích.Stojím jenom u břehu a vody je mi tu po pás.Náhle cosi uslyším.Ohlídnu se a kousek od středu jezírka uvidím zčeřenou vodu.Jako by se něco potopilo.Jinak nic.Chvíli čekám, ale nic se neděje.Znovu se vrátím ke své činnosti, když tam zase cosi šplouchne.,,Sakuro?Kakashi!"křiknu v domnění, že se vrací můj tým.Odpovědí je mi jen ticho.,,Speedy?"zeptám se už docela otráveně, založím ruce v bok a pozoruju hladinu.Jenže ani Speedy to k mé smůle nebyl.,,To už není sranda!"namíchnu se.Náhle mě někdo zezadu chytí za vlasy a přitáhne tak, že se nemůžu otočit.,,To není."uslyším.Někdo se mnou trhne a já s výkřikem letím do vody.A potopím se.
Ve vteřině otevřu oči a rozhlídnu se co nejdál mi to voda dovolí.Ale nikde nic a hlavně nikdo, kdo by mě sem hodil.Zaberu nohama a vyplavu na hladinu.Zase se rozhlídnu, ale pořád tu nikdo není.,,Co to sakra...?"nechápu a chci plavat ke břehu.Někdo mě ale chytí za kotníky.,,Do háje."stačím si jen pomyslet a už zase jsem pod vodou.Hladina se mi pořád vzdaluje, cizí ruce už mě nedrží za kotníky ale za pas.Ohlídnu se a koukám do očí zrovna tomu klukovi, kterýho jsem měla sledovat.Má je stejně modrý jako vlasy.A usmívá se.Chci ho uhodit, ale jeho ruce se znovu přesunou, tentokrát na krk a pořád mě táhnou níž a níž.Začíná mi docházet dech a snažím se mu vykroutit, ale má hodně výhod.Já sem rozrušená, nic neumím, chybí mi kyslík a z toho sem celá zesláblá.On je určitě zkušenej ninja.Jako by mi to nestačilo, stiskne víc a ještě ke všemu mě začíná škrtit.Hladina, před chvílí tak jasná začíná tmavnout, stejně jako všechno kolem.Bolí mě v krku, jako když se člověk dusí.V hlavě cítím tlak a ruce i nohy jako by nebyly moje.Oči se mi zavírají.....pomyslím si, co udělají ostatní až přijdou a já tam nebudu....je tohle konec?Ne, to rozhodně ne!Spíš popaměti sáhnu na stehno, otevřu jedno z pouzder na sukni a vyndám kunai.Nečeká, že bych ještě něco udělala, tudíž toho využiju.Rozmáchnu se co nejvíc ještě můžu a vší silou ho bodnu, a je mi jedno kam, hlavně že se trefím.Jeho ruce mě pustí, zkřiví obličej bolestí a chytí si levý bok v místě, kde jsou žebra.V tu chvíli pod sebou ucítím i měkké dno.Skrčím nohy, které se mi do něj malinko zaboří a odrazím se nahoru.Už skoro ani nemůžu plavat, ale ta bolest a strach jako by mi dali sílu a já se zběsilým máváním rukou dostanu až nahoru.Ten poslední kousek k hladině se zdál nekonečný - ale zvládla jsem to! Hned jak se vynořím zhluboka se nadechnu a vydrápu se na břeh.Tady se složím na záda a oddechuju jako bych právě běžela maraton.V ruce pořád křečovitě svírám kunai.Otočím se a vykašlu vodu, kterou jsem při svém pobytu dole polkla.To už se znovu zavlní hladina a vynoří se ten typec.Stejně jako já vyleze na břeh a drží si ránu, která mu silně krvácí.Myslím že jsem šikula - bodnout ho o pár centimetrů hloubějc tak zasáhnu srdce.Na to teď ale nemyslím, moje problémy zjevně neskončily.Pokusím se postavit, ale nohy se mi ještě třesou a jsem slabá jak čaj.,,Tak se seber!"napomenu se vduchu a s vypětím všech sil se postavím.I on si zřejmě hraje na tvrďáka a postaví se proti mě.Trochu mě přepadne zoufalství - beznadějně si přeju aby se vrátili!Ale teď mi zřejmě nikdo nepomůže.Vzpomenu si na meč co mám na zádech a vytáhnu ho.
Sakura měla pravdu, měl by bejt udělanej přesně pro majitele - je to vidět že mi nesedne.Ale mám aspoň něco, čím si ho udržím od těla.,,Cejtíš se, na malou usmrkanou holku, která umí leda tak skákat po stromech."utrousí trochu pobaveně, ale v jeho hlase je znát i bolest z jeho zranění.,,Malou?Hele, ty seš tak maximálně o dva roky starší než já!"namíchnu se.Vydá zvuk, kterej měl být asi smích.,,Nemám rád vlezlý blondýny.A zvlášť ty moc vlezlý, který lezou tam kam nemají."dodá a postoupí ke mě.Dušička se ve mě scvrkávala a ruka s mečem se čím dál víc klepala.,,Ty že jsi shinobi? Nevěřím."prohlásí.,,Nejsem! A taky sem to neřekla! Já nic neumím, ale možná bys to věděl kdyby ses zeptal než si mě málem utopil!"vyštěknu.,,To bych asi měl bejt měkej co? No, že jsi to ty, dám ti nápovědu."vypadá že se dobře baví.Doufám že vykrvácí, prevít jeden! ,,Já se soustředím na jutsu s vodou.A jsem v tom dobrej.Z toho plyne: drž se dál od vody."prohlásí.Než stačím cokoliv říct nebo udělat, stojí za mnou.,,To se ti ale asi nepovede."zašptá mi div ne do ucha.Rána do zad a už zase letím vzduchem.Zadržím dech, jelikož znovu letím do vody.
Teď se ale vážně naštvu.Já tu nejsem nikomu pro smích!Cítím, jak mi stoupá adrenalin v krvi a pak....mým tělem projede ostrá bolest.I pod vodou cítím, že se potím.Až nechutně silně mě píchne v levém rameni, tak že si ho chytím rukou a celá se stočím do klubíčka.Zatnu zuby a zavřu oči a překvapivě zapomenu na to, že jsem pod vodou a nemůžu dýchat.Bolest je pořád větší, zatnu pěsti tak že se mi nehty zaryjou až do kůže a přivodím si tím krvácení.To je mi ale taky jedno, jelikož mi tělem projede nová bolest.Tu už znám - je to jako tisíc jehel, jako by se zabodávaly do mých žil zevnitř.Znovu otevřu oči a uvidím, že voda kolem mě se točí v silném víru a je jakási temnější a teplejší.Jeden mocný záběr rukama mi stačí, abych byla zpátky na hladině.Hned jak se vynořím, uvidím ho jak stojí a trochu zneklidněně na mě zírá.Je to divné, už nejsem slabá ani unavená, cítím se silná a plná energie.A taky nenávisti.Musím ho zabít.Chci ho zabít.Už se nedrápu na břeh po čtyřech, ale prostě vyjdu z vody.Půda se mi pod nohama hýbe a vzduch kolem mě jen víří.,,Co seš zač?!"křikne naštvaně, ale je vidět že má strach - ustupuje.Usměju se.Jsem ráda, chci aby se bál.Aby trpěl.Chci, aby mu bylo co nejhůř.Protože mu bylo jedno jak je mě když mě topil.Teď bych snad byla schopná ublížit každému, ale je to fajn pocit.Jsem zlá.A je to bezva být zlá.Znamená to sílu, volnost.Možnost ubližovat.Dojdu k němu.,,Ty šmejde."usměju se a chytím ho za ruku.,,Pust m...."začne.Ale já jen slabě trhnu do strany a už jen vidím, jak jeho tělo letí vzduchem.Prudce a rychle.A naráží zády na strom.Letěl vodorovně a nárazem se prohnul dozadu, až jsem slyšela jak mu zapraštělo v páteři.Spadnul a zasténal bolestí.Zřejmě je zraněný, protože se nehýbe.Ten zvuk, to praskání kostí, to bylo skvělý! Skvělej zvuk, chci ho slyšet znovu.Jdu zase k němu.Jak mě uvidí, snaží se vstát, ale nejde mu to.,,A jak se cítíš teď?"usměju se medově.Chytím ho za nohu a znovu s ním mrštím pryč.Tentokrát narazí na skálu, spadne dolů a začně naříkat.Kosti se neozvaly, to je hloupé.Zkusím to znovu.Když vidí, že jdu k němu, začne mě prosit ať to nedělám, že se omlouvá, ať ho nechám žít.Přijde mi to směšné.Ale chci experimentovat: jak silná je lidská páteř?Popadnu ho, praštím s ním na břeh k vodě tak, aby ležel na břichu a kleknu na něj.,,A jak se ti líbí voda teď?"zašeptám mu pobaveně do ucha a ponořím ho pod hladinu.Kvůli svým zraněním neudrží dech moc dlouho a brzo se začne vrtět a mávat rukama.Ještě chvíli ho tam nechám, pak trochu povolím.Vynoří se, ale neudrží sám hlavu nad hladinou, na to je moc slabej.,,Zvedni mě! Prosím!"zachraptí.,,Ale jak chceš."souhlasím a chytím ho za vlasy.Zvrátím mu hlavu nazad a pořád a pořád přitahuju.Cítím, jak se mu napínají krční obratle, natahují a on začíná křičet.Je na něm jasně vidět, jak velkou bolest prožívá, je to super.Dává mi to sílu.Je to skvělé jako stisknout v dlani bezbranné ptáče, zašlápnout myš nebo něco podobného.Je to nepopsatelný pocit.Mimoděk se podívám na hladinu, kde uvidím svůj obraz.Po obličeji mám znovu ty černé skvrny, jako tenkrát v nemocnici.Moje vlasy jsou dlouhé a uhlově černé.A moje oči....jsou rudé.Jako krev.Usmívám se - tak takhle vypadá zlo.,,Pořád se ti nelíbím? Podívej, už nejsem blond."zašeptám s úsměvem, jemným hlasem a zahihňám se jak malá holka.Očividně ho to vyděsilo, nikdy jsem neviděla tolik hrůzy a strachu ze smrti v jediných očích.Náhle mě znovu zabolí ta značka.Svalím se na zem vedle něj a chytím se za ni.,,Co to kurva..?!"křičím.Cítím, že slábnu, i ta nenávist polevuje a já se cítím unavená.Tak unavená že....podívám se na něj, on se dívá na mě...a má strach...strach ze mě....a pak ztrácím vědomí.






















