
Nemyslela jsem to tak!!!
,,Yumi!Yumi!"slyším do tmy a ten hlas se mi nechutně rozlíhá v hlavě.Jako by to byla jeskyně, a to hodně prázdná.Náhle ale uvidím malou štěrbinku ostrého světla a uvědomím si, že otevírám oči.,,Budí se."uslyším skoro šťastný hlas, který identifikuju coby Sakuřin.,,Moje hlava..."špitnu jen, protože se mi nechce mluvit a nevím jak jinak jí mám oznámit, že mám v hlavě nálož dynamitu.,,Bolí?"zeptá se trochu zbytečně.,,Jo."hlesnu a pokusím se posadit.,,A ten krk?"zeptá se a opatrně na něj sáhne.Zaštípe mě to.,,Jo.....škrtil mě......"zašeptám.,,Yumi...ty.."začne Sakura ale pak zmlkne, jako by nevěděla jak má mluvit dál a pečlivě volila každé slovo.,,Co?"pomáhám jí.,,Ta pečeť...aktivovala se?"dokončí.Chvíli přemýšlím.,,Já...ani nevím.....najednou jsem byla silná a cítila jsem se...dobře.A taky jsem byla pěkně naštvaná.A moje vlasy a oči - bylo to jiný.Nevím jak to říct..."vysvětluju, ale Sakuře to zjevně stačilo.,,Nesmíš nad sebou ztrácet kontrolu...ten kluk je..",,Mrtvej?!"přeruším ji vyděšeně a hned ve mě zatrne.Já bych přece nikoho nedokázala zabít!,,Ne to ne."uklidní mě.,,Díky bohu."vydechnu.I když to byl nepřítel a ublížil mi, nechci aby zemřel kvůli mě.,,Ale je na tom hodně špatně.Popravdě: jestli bude žít, tak bude nadosmrti mrzák.Dělala jsem co jsem mohla, ale nešlo mu úplně pomoci."dodala Sakura.Zvednul se mi žaludek.Skoro nic si nepamatuju, ale ty útržky, pocity a zvuky ve mě vyvolávají paniku.To jsem nemohla být já.Já nejsem taková.Začínám si myslet, že jsem asi blázen, nevím co si o tom mám myslet.Až teď si uvědomím, kde ležím.Hoří tu oheň, kolem je les a spousta lidí.Opodál sedí Kakashi a něco probírá se Speeďákem.Přes sebe mám přehozenou teplou deku a na levém rameni obvaz.Pokusím se postavit, ale moc mi to nejde.Sakura mě podepře, jelikož se ještě trochu zapotácím, ale Sai mě zezadu beze slova chytí za paži a vytáhne nahoru úplně jednoduše a bez námahy.Nezdá se ale má sílu.,,Díky."hlesnu a rozhlídnu se.Kousek dál uvidím něco modrého a dojde mi to.Je to ten kluk.Nehýbe se, je v bezvědomí a jeho ruce a nohy...a celý tělo.Vypadá jako by po něm přejel vlak.Znovu se mi udělá špatně a musím se otočit.,,Řekněte mi, že to není moje práce, prosím."zašeptám zoufale a musím zavřít oči a chytit si žaludek.Oba mlčí a já se jim nedivím.Je nad slunce jasnější, že tohle jsem mu udělala já.Teď už si mě všimli i ostatní.,,A hele kdo se nám to vzbudil.Vítej mezi živými."usměje se Kakashi.Dokonce i Speeďák se usmívá.Beztak jenom podlejzá.,,Děkuju...co se stalo?"jdu rovnou k věci a snažím se nedívat na tu modrovlasou osobu necelé dva metry ode mě.,,Našli jsme ty lidi a vedeme je domů.Mise je splněná."vysvětlí v krátkosti Sai.,,A co se stalo se mnou?"ptám se dál.Sakura už mi to zjevně chce vysvětlit, ale Speeďák je rychlejší.,,To bys nevěřila!Vylezli jsme z vody a ty tam ležíš úplně tuhá a ten vedle taky! A tak sme se lekli že seš mrtvá, ale tys nebyla, ani on! A pak vás Sakura začala dávat dohromady a teda - tys ho pěkně zmlátila!Tak brutálního člověka jsem ještě neviděl!Ukážeš mi něco?"chrlil a zřejmě to nemyslel zle, ale mě to v téhle chvíli neobyčejně vytočilo.Beze slova jsem se ohlídla....možná taky proto že jsem začínala plakat.... a rozběhla jsem se pryč.,,Yumi!"křikla ještě Sakura.,,Idiote."utrousil suše na Speedyho adresu Sai.A víc už jsem neslyšela, jelikož jsem zmizela v lese.
Lesem se zvolna plazila přízemní mlha a ovinovala se mi kolem kotníků jako had.Měsíc jasně svítil a kolem lítalo docela dost světlušek.Ale já jsem neměla čas všímat si té nádhery kolem, jelikož jsem bulela jako želva.,,Ten idiot!"vzlyknu a znovu zaryju nehty do kůry stromu.V hlavě mám pořád dokola útržky toho, co jsem provedla tomu klukovi a všechno to jenom podňecujou Speeďákova slova pronesená asi před....dvěma hodinama? To už jsem pryč tak dlouho? No ale vlastně dost dlouho jsem běžela, jsem přece docela dost daleko od tábořiště.Jindy bych se vyvarovala takovýmuhle emařskýmu vyplakávání osamotě, ale nějak cítím, že přesně tohle mi pomáhá.Náhle zbystřím.Nic moc neumím, ale už jsem schopná poznat cizí chakru v okolí.Nevím čí je, ani jak je silná nebo jak je daleko, ale nahání mi to strach.Asi bych se už měla vrátit.Zrovna se přinutím se zvednout, když zjistím, že to nejde.Zní to blbě, ale já jsem si toho ani nevšimla.Kolem zápěstí a kotníků se mi ovinuli malí hadi, kteří mi zabránili v pohybu.,,Co to...?"nechápu a dál se snažím vyvlíknout.,,Dlouho jsme ssse neviděli."uslyším šepot.A okamžitě si vzpomenu, kdo tak odporně protahoval to ,,s".Jak se jmenoval?Vzpomeň si Yumi, no tak...no jasně!,,Orochimaru..."vydechnu.Skoro v tu samou chvíli se předemnou objeví slabý stín, který je ale čím dál jasnější.,,Správně.Nečekal jsem, že přežiješ.Když jsem ti dal tu pečeť, nemyssslel jsem na tvé vylepšení.Měla jsi zemřít.Ale očividně budeš silnější, než jsem myslel, protože ty žiješ."usměje se.,,Takže omyl? To je dobrý vědět, zvlášť při tom, jak mi to ničí život!"štěknu v extázi z právě přestálého šoku.,,Každý tomu říká jak chce.Ale uvědom ssi, že je to ohromný dar."prohlásí.,,Dar?A v čem? Ubližuju lidem, a to docela škaredým způsobem.A nemůžu se ovládat.A taky je to bolestivé.Tomu říkáte dar?!"skoro zapomenu s kým mluvím.Co na srdci, to na jazyku.,,Jsi o mnoho silnější.Máš víc chakry a jsi téměř neporazitelná.Pokud se to naučíš ovládat, budeš vládnout takovou silou, že budeš moci i Kakashiho rozmáčknout jedním prstem.Máš na to potenciál."oznámí, čímž mi vyrazí dech.,,Já?"hlesnu.,,Ano.Díky té pečeti ti můžu dát sílu, které jen málokdo odolá.Stačí, když půjdeš se mnou.Budu tě učit.A až se vrátíš, bude z tebe legenda.Budeš mít neuvěřitelnou moc."slibuje.Jsem trochu zmatená.Možná má pravdu.Oni mě naučili jen minimum, podceňují mě a pořád jsem zraněná.A taky vyčerpaná.A tenhle chlápek mi tu slibuje něco víc.Nemusela bych je poslouchat.Byla bych volná.Vypadá, že mi věří.Nikdo mi nevěří, rozkazují mi a schazují mě.Možná že on by mě dovedl ocenit.Možná že je to právě on kdo mě naučí skvělé věci, právě proto, že mi věří.A nemá mě za slabou, teď mi to přece řekl.,,Není lepší stát na straně silných?"usměje se.Vím vím, tuhle větu vždycky říkají padouši.Ale co když jsem se dala k nesprávné straně.Co když bych měla odejít s ním?Vypadá to, že mu možná budu užitečná, ale tady jsem jenom přítěž.Uvědomím si, že hadi povolují a já se můžu hýbat.,,Tak jak jsi se rozhodla?"zajímá ho.Vstanu a ještě se zamyslím.,,Možná...možná bych to mohla zkusit....a kdybych chtěla, necháte mě odejít?"zajímá mě.,,Kdykoliv."usměje se podivně a olízne se dlouhým jazykem.On sám je dost nechutnej, ale to co mi řekl....je to pro mě možnost ukázat, jaká jsem.,,Dobře, půjdu..."začnu, ale nedokončím.,,Ne! Ty nikam nepůjdeš!"křikne kdosi a než se stačím probrat z údivu, vedle chlápka stojí Speeďák a chce mu přišít jednu pěstí.Orochimaru se jen usměje, chytí jeho ruku a mrští s ním na strom.Ze země se vynoří velký had a obtočí ho, takže se nemůže hýbat.,,Nech ji na pokoji!To nemáš vlastní schopnosti, že je musíš krást jiným?Nestači ti, že jsi odvedl Sasukeho?!"zakřičí blonďáček, ale vzápětí je umlčen, jelikož had se obtočí těsněji a přimkne ho ke stromu.,,Krást schopnosti? Sasuke? Co to říká?"obrátím se na Orochimara.,,Naruto Uzumaki....ten pořád jenom žvaní hlouposti.Vždyť ho znáš.Tak pojď už!"vybídne mě.,,Moment!Nechte ho to říct!"dotírám a obrátím se na Speeďáka.Ten už skoro nemůže dýchat, jelikož had se pořád stahuje.,,Povolte vždyť se dusí!"křiknu.,,Co je nám do něj? Ať třeba zemře, to ho naučí že se nemá plést do cizích věcí!Pospěš ať už jsme pryč!"prohlásí Oro-oro. ,,Tak to ne!Sice ho nenávidím ale přece ho tu nenechám! Nikam nejdu! Vy by jste ho klidně nechal zemřít! Já sice chci aby mě lidi uznávali, ale nejsem vrah!"křiknu a vydám se ke Speedymu.,,Jsi hloupá jako ostatní! Mohla sis vybrat jestli život nebo smrt.Jen hlupák zvolí to druhé."uslyším a než se stihnu otočit, dostanu velkou a bolestivou ránu do boku a pak už jen letím.
Sice je to od něj pěkné, že neletím dál, ale vcelku dost bolestivě mi přišel do cesty strom.Tvrdý náraz zády a následně tvrdé dopadnutí hlavy na kámen není nic příjemného, ale jsem ráda že jsem při vědomí.I když mě všechno bolí.Sáhnu si rukou na obličej, je jakejsi lepkavej.Když ruku zase odtáhnu, uvidím krev.,,Doprdele...."zašeptám.Kupodivu i přes situaci se jaksi morbidně usměju.Jsem to ale kráva.Při pohledu na krev a bolesti v zádech se mi vybaví, jak jsem zřídila toho chudáka.Zatřepu hlavou abych tu myšlenku zahnala, ale zabolí mě za krkem.To už si ale všimnu, že Orochimaru stojí znovu u mě.,,Jsi nerozumná."utrousí a chytí mě pod krkem.Pak mě vyzvedne do výšky, až skoro nad svoji hlavu.Chytím jeho ruku, která mi svírá krk, jelikož ho svírá až moc pevně a já se zase dusím + bolest zad z nárazu + bolest krku z pádu + předchozí zranění a rozbitá hlava = docela nemilá situace.Koutkem oka kouknu na Speeďáka, který stejně jako já nemůže dýchat.Něco si uvědomím.Sice mi to jde jak psovi pastva, ale jestli to nezkusím může to taky špatně dopadnout a v téhle situaci nic než svůj život ztratit nemůžu.Třesoucí se rukou si sáhnu do brašny a vytáhnu kunai.,,Jsi směšná.Tímhle mě nedostaneš."zašklebí se Orochimaru a stiskne mě ještě silněji.,,To--to není pro tebe....."zachraptím trošku drze.,,Speedy!"křiknu co nejhlasitěji to jde a hodím nůž k němu.I přes můj antitalent a aktuální situaci se kupodivu trefím jeho směrem a on kunai pohodlně chytí do ruky.Ještě zahlídnu, jak jím začne bouřlivě sekat do hada a pak už mám plné ruce práce s vlastní situací.,,Ty malá potvoro."zamračí se a znovu mě odhodí.Tentokrát ne do stromu, ale i tak to bolí.Asi dva metry jedu po zemi než se zase zastavím.Jsem vcelku brutálně odřená, ale to mě teď neštve.Spíš jsem zvědavá co bude dál.Pokusím se zvednout, ale moc neuspěju.Orochimaru jde zase ke mě a já dostávám strach.,,Prosím, nechte mě!"vzlyknu při představě, že té bolesti bude ještě víc.Mám strach a přiznám to, ale kdo by neměl?Vzpomenu si, že i mě prosil ten kluk, ať ho nechám.A já jsem ho nenechala.Možná mi to patří.Když je jen asi dva metry ode mě, objeví se za ním znovu Speeďák a chce ho uhodit, ale Orochimaru chytí jeho ruku a znovu s ním mrští kamsi pryč.Narazí do stejného stromu jako předtím já a zůstane ležet.,,Speedy, pomoc!"křiknu v naději, že mě v tom nenechá.Je přece tak hyperaktivní a vždycky přímo hoří touhou pomáhat.A nikdy se nevzdává, to jsem na něm vypozorovala.Teď ale sedí a zarytě hledí do země, zatímco ke mě se blíží ten slizák.,,Nezvládnu to.Je moc silný, na něj nemám."řekne a podívá se jinam.Já snad nevěřím svým uším.,,Co?!ty se jako vzdáváš?! Do háje, když jsem nepotřebovala pomoc, tak jsi mi byl za prdelí a teď se na mě vykvákneš?Myslela jsem, že chceš být Hokage! Myslela jsem, že ty se nikdy nevzdáváš!Pořád jsi to tu vyřvával jako cvok!!"zaječím a i když mám strach, vcelku pěkně se namíchnu.Pořád mlčí a nedívá se na mě.Kouknu na Orochimara a dojde mi, že marně doufám v nějakou pomoc.Skončí to takhle hloupě? Já přece neumřu takhle brzo! A ne a ne a ne!
Dojde mi to.Ten kluk potřebuje nakopnout.Hodím za hlavu svoje předsudky, povahu a překvapivě i svou image.Prostě řeknu pravdu.Už mě nebaví být ta potvora, ke které se všichni otáčejí zády!Od teď chci, aby se dívali na mě, potom se i já na ně budu dívat jako na sobě rovné a nebudu se povyšovat.Poslechnu se a znovu na něj zakřičím.,,Naruto!"zapištím už skoro histericky.Je to poprvé, co jsem řekla jeho jméno.On si to taky uvědomil.Překvapeně zvednul hlavu, ale pořád koukal před sebe a ne na mě.,,Víš...jak jsem předtím říkala, že je mi jedno jestli umřu...že chci umřít?"pokračuju.Pořád se na mě nedívá, ale vidím, že poslouchá.A já začínám brečet.Opravdu brečet.,,Nemyslela jsem to vážně! Já mám ráda život, ráda si ho užívám....Naruto! Já chci žít!Prosím!Chci žít dál!"zaječím a pak už mi další slova uvíznou v krku.Prostě nemůžu křičet a plakat zároveň.,,Pozdě."hlesne Orochimaru a znovu po mě natahuje ruku.,,Kage bunshin no jutsu!"ozve se náhle a Orochimaru mi zmizí z pohledu.Někdo mě chytí a než se vzpamatuju, sedím na větvi vysokého stromu.A vedle mě Naruto.,,Hrdinové se obvykle objeví až na poslední chvíli!"zasměje se.






















