
Nesnesitelná bolest
Cítila jsem, že se mě znovu zmocňuje všechno to zlý, čemu se tak úzkostlivě snažím vyhýbat.,,Teď ji pošlete na Tsunade."řekl Orochimaru a ustoupil.Snažila jsem se i nadále ovládat.,,Ne!Já jí neublížím!"zasyčím bolestivě a znovu se chytím za rameno.Po těle se mi rozbíhají zase ty černý znaky.,,Ona tě nenávidí.Ani ti neřekla nic o tvém otci, nemám pravdu?"žvatlal Oro-oro.,,Řekla.Řekla mi, že to byl elitní ninja!"vykřiknu.Bolest se pořád stupňuje.,,A řekla ti taky proč už nežije?"usmál se.Zarazím se, z čehož pozná že ne.,,Tys ho zabil?"uhodnu.Zasměje se.,,Ne.Nezabil jsem ho." odmlčel se.,,Já jsem ho naprosto zničil."dořekl škodolibě a oblíznul se tím svým nechutným čímsi, co se snad dalo označit za jazyk.Teď mě fakt nasral.Rozeženu se po něm.Cestu mi zastoupil Sasuke a odrazil mě do zdi.Všimla jsem si, že i on se začíná měnit a pud sebezáchovy mi řekl, že se tomu mám poddat.Budu tak mít šanci je porazit.Přestala jsem se pokoušet o přemožení vší té zloby a nechala jsem se jí ovládnout.
Poprosila jsem Chii, aby mi kousek deníčku napsala i ona, protože to co si pamatuju splynulo všechno do jedné velké, temné skvrny bolesti a nenávisti.Nevím přesně co se dělo, ale určitě nic pěkného...
----------------------------------------------------------------
Počkali jsme asi dvacet minut, až jsme si byli jisti, že můžeme skupinku pronásledovat aniž by nás viděli.Kakashi nás pořád popoháněl, i když už tak bylo naše tempo skoro šílený.Někteří kluci u toho vypadali fakt hustě a...zase kecám blbosti, abych se vrátila k tomu podstatnýmu: U hranic jsme objevili mrtvoly asi dvaceti ninjů.Byly to pohraniční stráže, docela krutě zavražděný někým, kdo je asi hodně dobrej.Nemusím bejt ani starej zkušenej jonin abych poznala, že tohle rozhodně nebylo dobrý.Kousek za hranicema stopy končily, protože místo lesa se tu táhla vcelku velká pláň, na který sem tam byla skála.Nevěděli jsme, kudy dál, ale než jsme se stihli poradit, dostali sme fakt hustou nápovědu.Necelýho půl kiláku před náma se ozvala mega rána a hned na to vylítnul do vzduchu vcelku velkej kus země a hlíny.Vypadalo to, jako by pod zemí vybouchla krabice dynamitu.Hned na to se z mraku prachu a kamení vynořily dvě větší černý tečky.Vzhledově trochu jako draci.Všem došlo co to asi bude a popoběhli jsme blíž.Tady už jsme mohli z dobrý, ale bezpečný vzdálenosti pozorovat, co se vlastně děje.
V jednom ze stvoření jsem s údivem poznala Yumi.Její pečeť už zašla fakt daleko, dál než kdykoliv jindy.Místo aby měla po celém těle značky jako posledně, její kůže byla celá šedobílá, bledá jako u mrtvoly.Její vlasy, vždycky zlatě blonďatý a polodlouhý byly uhlově černý a sahaly jí až skoro pod zadek.Na zádech měla černý křídla jako netopýr.Nemít svoje oblečení a na krku ten modrej kamínek, ani bych ji nepoznala.Vypadala fakt děsivě.To druhý byl Sasuke, hnusnej jako vždycky.I on měl pečeť aktivovanou až nadoraz.I bbec by poznal, kdo to Yumi provedl.
Nikdy jsem neviděla rvačku dvou shinobi s pečetí.Yumi vypadala fakt nasraně..teda sorry, naštvaně a pořád energicky dorážela na Sasukeho.Ten očividně narozdíl od ní umí svoji pečeť ovládat, ale Yumi je na to moc slabá, proto ji pečeť vždycky ovládne naplno.Sasuke měl v ruce svoji katanu a uhýbal jejím úderům, jako by jí snad nechtěl nebo nesměl ublížit.Yumi tohle ale vůbec nezatěžovalo.Konečně se jí povedlo dát tomu špinavci ránu.Sasuke narazil zády o skálu a hned musel uhnout, protože ho Yumi chtěla praštit pěstí.Na poslední chvíli uhnul a její pěst rozbila skálu na malinkej štěrk.Bylo to fakt hustý, to se musí nechat! S touhle černou kérkou má člověk fakt páru, něco jako tuning.Sasuke se očividně namíchnul.Rozletěli se proti sobě a pokusili se jeden druhýho praštit.Sasuke, ten červ natolik zběhlý ve svém špinavém řemesle byl úspěšnější než moje lamérská skoro-sestřenice.Uštědřil jí pěknou ránu do břicha, která ji odmrštila pryč.Dopadla na zem a jela po ní asi dvacet metrů, přičemž kolem vířila prach a kamení.Pak narazila na skálu, což znovu vypadalo jako výbuch nějaké bomby.Tahle proměna je fakt hustá, člověk je při ní fakt silnej a něco vydrží.Tenhle úder by skolil i zkušenýho ninju, ale Yumi se pomalu znovu staví na nohy.Stoupne si zpříma a zakloní hlavu, aby viděla na Sasukeho.Ještě nikdy jsem u ní neviděla tak nenávistnej, rozzuřenej pohled.Náhle roztáhne křídla, který až doteď měla svěšený dolů, odrazí se a znovu letí proti tomu mazánkovi Uchihovi.Ten drží svůj meč a tělěm mu začíná procházet pulzující, elektrický proud.Hrabu v paměti, jestli jsem Yumi někdy už říkala o Chidori Nagashi a uvědomím si, že to nezná.Jestli se hned nezastaví tak ji ten magor zabije.Kakashi ale zareagoval rychleji než jsem já stačila cokoliv vymyslet.
Technikou, kterou zjevně okopčil od Naruta vyvolal asi šest svých klonů.Ty se rozběhly k Yumi.První vyskočil, od něj se odrazil druhý a ten poslední doskočil až k Yumi.Chytil ji a odstrčil stranou zrovna, když Sasuke udeřil.Klon se rozplynul protože to schytal, ale Yumi to díky bohu nezasáhlo.Meč projel asi dvacet centimetrů od její pravé nohy, což už samo o sobě bylo zlý.Yumi zakřičela a přestala mávat křídly.Dopadla na zem a už se nezvedla.Rozběhli jsme se za ní aby jsme jí pomohli, protože mohla být hodně zraněná.
Ležela v ďolíku hlíny, už měla svou normální podobu a její noha byla zle potrhaná, ale očividně to zasáhlo jen sval.Jenže jedinej medical tu byla ona.Všimla jsem si, že jí z očí tečou slzy, a i když byla v bezvědomí, pořád brečela.Obvazem, který u sebe musí mít povinně každý ninja jsme jí nohu stáhli.Sasuke mezitím někam zmizel a my jsme neměli čas ani náladu ho hledat.Kakashi vzal opatrně Yumi do náruče a naznačil, že se vrátíme.Poslechli jsme ho vcelku rychle, už jsme tam neměli co dělat.
V jednom ze stvoření jsem s údivem poznala Yumi.Její pečeť už zašla fakt daleko, dál než kdykoliv jindy.Místo aby měla po celém těle značky jako posledně, její kůže byla celá šedobílá, bledá jako u mrtvoly.Její vlasy, vždycky zlatě blonďatý a polodlouhý byly uhlově černý a sahaly jí až skoro pod zadek.Na zádech měla černý křídla jako netopýr.Nemít svoje oblečení a na krku ten modrej kamínek, ani bych ji nepoznala.Vypadala fakt děsivě.To druhý byl Sasuke, hnusnej jako vždycky.I on měl pečeť aktivovanou až nadoraz.I bbec by poznal, kdo to Yumi provedl.
Nikdy jsem neviděla rvačku dvou shinobi s pečetí.Yumi vypadala fakt nasraně..teda sorry, naštvaně a pořád energicky dorážela na Sasukeho.Ten očividně narozdíl od ní umí svoji pečeť ovládat, ale Yumi je na to moc slabá, proto ji pečeť vždycky ovládne naplno.Sasuke měl v ruce svoji katanu a uhýbal jejím úderům, jako by jí snad nechtěl nebo nesměl ublížit.Yumi tohle ale vůbec nezatěžovalo.Konečně se jí povedlo dát tomu špinavci ránu.Sasuke narazil zády o skálu a hned musel uhnout, protože ho Yumi chtěla praštit pěstí.Na poslední chvíli uhnul a její pěst rozbila skálu na malinkej štěrk.Bylo to fakt hustý, to se musí nechat! S touhle černou kérkou má člověk fakt páru, něco jako tuning.Sasuke se očividně namíchnul.Rozletěli se proti sobě a pokusili se jeden druhýho praštit.Sasuke, ten červ natolik zběhlý ve svém špinavém řemesle byl úspěšnější než moje lamérská skoro-sestřenice.Uštědřil jí pěknou ránu do břicha, která ji odmrštila pryč.Dopadla na zem a jela po ní asi dvacet metrů, přičemž kolem vířila prach a kamení.Pak narazila na skálu, což znovu vypadalo jako výbuch nějaké bomby.Tahle proměna je fakt hustá, člověk je při ní fakt silnej a něco vydrží.Tenhle úder by skolil i zkušenýho ninju, ale Yumi se pomalu znovu staví na nohy.Stoupne si zpříma a zakloní hlavu, aby viděla na Sasukeho.Ještě nikdy jsem u ní neviděla tak nenávistnej, rozzuřenej pohled.Náhle roztáhne křídla, který až doteď měla svěšený dolů, odrazí se a znovu letí proti tomu mazánkovi Uchihovi.Ten drží svůj meč a tělěm mu začíná procházet pulzující, elektrický proud.Hrabu v paměti, jestli jsem Yumi někdy už říkala o Chidori Nagashi a uvědomím si, že to nezná.Jestli se hned nezastaví tak ji ten magor zabije.Kakashi ale zareagoval rychleji než jsem já stačila cokoliv vymyslet.
Technikou, kterou zjevně okopčil od Naruta vyvolal asi šest svých klonů.Ty se rozběhly k Yumi.První vyskočil, od něj se odrazil druhý a ten poslední doskočil až k Yumi.Chytil ji a odstrčil stranou zrovna, když Sasuke udeřil.Klon se rozplynul protože to schytal, ale Yumi to díky bohu nezasáhlo.Meč projel asi dvacet centimetrů od její pravé nohy, což už samo o sobě bylo zlý.Yumi zakřičela a přestala mávat křídly.Dopadla na zem a už se nezvedla.Rozběhli jsme se za ní aby jsme jí pomohli, protože mohla být hodně zraněná.
Ležela v ďolíku hlíny, už měla svou normální podobu a její noha byla zle potrhaná, ale očividně to zasáhlo jen sval.Jenže jedinej medical tu byla ona.Všimla jsem si, že jí z očí tečou slzy, a i když byla v bezvědomí, pořád brečela.Obvazem, který u sebe musí mít povinně každý ninja jsme jí nohu stáhli.Sasuke mezitím někam zmizel a my jsme neměli čas ani náladu ho hledat.Kakashi vzal opatrně Yumi do náruče a naznačil, že se vrátíme.Poslechli jsme ho vcelku rychle, už jsme tam neměli co dělat.
----------------------------------------------------------------
Probudila jsem se jako obvykle v nemocnici.Okamžitě jsem ucítila pudkou, živou bolest v pravém lýtku.Něco mi řeklo, že s tímhle se asi nepostavím.V hlavě se mi vybavilo všechno, co se stalo a pamatuju si to.Nakonec se mi vybaví i to, co se stalo když jsem začala bojovat se Sasukem.Znovu mě přemůže pláč.Zakryju si rukou oči a dám se do prudkýho, zoufalýho pláče.Můžu za to já, kdybych je poslechla, nemuselo se to stát!Vztekle popadnu hrnek co stál na nočním stolku vedle mě a mrštím s ním do okna.To se hlasitě roztříští a sklo dopadne dovnitř na podlahu, většina ale ven.Chvíli na to se otevřou dveře a stojí v nich udivená zdravotní sestra.Když mě uvidí brečet podiví se.,,Na co tak zíráš?!"zaječím a z očí se mi vyhrne novej proud slz.Kamsi odběhne.Za chvíli se ve dveřích místo ní objeví Sakura a přiběhne ke mě.,,Yumi!Co se stalo?Přestaň brečet!"klidní mě.,,Ne! Nepřestanu! Protože je to moje chyba!!"zaječím a odstrčím její ruku, kterou zkoušela jestli nemám teplotu.,,Myslíš to, že tam Brody zůstal?"uhodne.Přikývnu.,,O něj se neboj, Tsunade chce vyslat tým který ho přivede zpátky."klidní mě.Na chvíli zvednu hlavu a podívám se na ni.Pak mě znovu zaštípou oči a vyhrnou se nový slzy.,,Tak jí řekni ať se na to vykašle, Sakuro.Ať nikoho neposílá.Brody je mrtvej!"zaječím a začnu novou, hysterickou operu.Zarazí se.,,Co? Co to povídáš?"nechápe.,,Viděla jsem to! Zabili...zabili ho před mýma očima!"vzlykám a hrdlo se mi čím dál víc stahuje v bolesti.Nemůžu to pomalu ani vyslovit jak brečím, a přece to ze mě vylezlo.Sakura se zarazí a tváří se dost vyjeveně.,,Co na tom kurva nechápeš?!"zaječím a praštím rukou do nočního stolku.Dlaní mi projede ostrá bolest.,,Chtěli abych zabila Tsunade a...a..."musím počkat až mě trochu přejde ten pláč.,,Řekla jsem že to neudělám...oni mi aktivovali pečeť a pak..Kabuto Brodyho..."už nemůžu dál mluvit.Znovu se hlasitě rozbrečím a nejsem k utišení.Sakura mě soucitně obejme, ale to mi teď nepomůže.Brody je mrtvej kvůli mě..kdybych souhlasila, mohl teď žít!Byl tak malej...a tak super...vyrostl by z něj ten nej kluk na světě!Proč dycky musí umřít ten nejsuprovější člověk? To aby na světě zůstávali jenom ti zlí? Proč se teda rodí ti dobří, když se nemají dožít ani patnácti?!Když se Sasuke proměnil, Orochimaru mě znovu vyzval abych šla zabít Olmu.Místo odpovědi jsem se ho pokusila uhodit.Kabuto vzal meč a....nejde to, nemůžu to ani napsat.Potom už si nic nepamatuju, neovládala jsem se.Nikdy mě nic tak nebolelo, nikdy jsem nepocítila ztrátu někoho tak blízkýho na vlastní kůži.V hloubi jsem měla pocit zoufalství, vzteku i smutku.Smutku nad někým, kdo byl super ale skončil.Někoho, kdo se už nikdy nevrátí.Nikdy už ho neuvidím.To ve mě vyvolalo nový slzy a nemohla jsem přestat brečet.Bylo mi na nic, chtělo se mi zemřít, něco udělat, ctěla jsem Brodyho! Chtěla jsem vším co mám aby se vrátil, aby sem náhle vpanul, abych si třeba rozbila hubu o ten jeho zasranej bágl co vždycky stával v chodbě....prostě aby byl tady.Já to bez něj sama nezvládnu!,,Sakuro!Musíš znát nějaký jutsu co ho oživí!Sakuro, přece nějaký musí být...!"znovu se ztrácím v slzách.,,Promiň Yumi...nejde to..."špitne a pohladí mě po vlasech.Znovu se rozeřvu.Strávila tam se mnou takhle asi čtyři a půl hodiny, než jsem se konečně trochu utišila...
V noci jsem nemohla spát.Slzy ne a ne se zastavit.Uvědomila jsem si to naplno - že už nikdy neuvidím to jeho rozcuchaný páčo o který se lámaly všechny hřebeny.Nemocnice mě ještě víc deprimovala.Pohnula jsem nohou a ucítila jsem fest prudkou bolest.I přes to jsem se pokusila vstát.Stála jsem na jedné noze - i tak to bolelo, ale dalo se to.Vydala jsem se tiše k východu.Trvalo to snad hodiny, než jsem se konečně dobelhala k hlavním dveřím.Zamčeno.Začala jsem s nima potichu lomcovat, ale nepovolily.Bylo mi znovu do pláče.Něco mě napadlo.Veškerou svou chakru jsem soustředila jen do pravé ruky.Konečně jsem v ní cítila sílu.Dotkla jsem se dveří.V železe se udělala rýha, ale byla moc tlustá.Soustředila jsem se teda na zůžení chakrovýho ostří.Konečně jsem asi po deseti minutách docílila toho, že bylo jak ocelová žiletka.Pomalu jsem objela prstem zámek.Když jsem dveře otevřela, vydala jsem se (v rámci možností) co nejrychleji pryč.
Usalašila jsem se na jedné z bran do Hyuuga čtvrti.Nahoře bylo pěkný místečko, kde se dobře sedělo.Byla mi trochu zima, ale na to jsem nemyslela.Ten, o kom jsem přemýšlela byl Brody.Vzala jsem do ruky modrý kamínek, který jsem si vzala od toho modrovlasýho kluka.Podívala jsem se na něj.V měsíčním světle se chladně zablýsknul a odrazil mdlý paprsek světla.I když neměl s Brodym nic společnýho, bude mi ho připomínat.Ten kamínek představuje všechno, co mě v životě bolelo, všechno špatné co jsem provedla a co se stalo mě.Je to takové krásné ztělesnění zlých věcí.Saiton, moje pečeť, Brody....všechno je v tomhle.,,Copak tu děláš?"ozve se.Překvapně zvednu hlavu od kamínku a uvidím před sebou Tsunade.Tak teď bude bengál! Ale Tsunade se tváří dost přátelsky a ani nenadává.,,Můžu se přidat?"zeptá se.Popravdě řečeno nemám náladu, ale nechci bejt nezdvořilá.,,Hmm."odtuším.Posadí se vedle mě.,,Není ti zima?"zeptá se.,,Ne."odvětím.,,To je krásný přívěsek."ocení mou blbůstku na krku.,,Díky.Chtěla jsem ho dát Brodymu k narozkám."špitnu a už zase se mi oči plní slzami.,,Určitě by se mu moc líbil."přikývla vlídně.Rozpláču se.Vedle mě sedí moje máma....moje opravdová máma.Chtěla bych ji obejmout, tak moc to teď potřebuju, ale je mi to trapný po tom všem, co jsem jí řekla.,,Víš, teď v tobě poznávám pevné rysy někoho, koho dobře znám."řekne trochu pohnutě.Napadne mě že myslí tátu.,,Koho?"posmrknu a zadržím slzy.,,Sebe."usměje se a pohladí mě po vlasech.Už se neudržím.Zavzlykám a rukama ji zuřivě obejmu kolem krku.Dál jí pláču na rameno.,,No tak Yumiko, to přejde."utěšuje mě a dál mě hladí po vlasech.,,Ne....umřel kvůli mě!"trvám na svým.,,Sakura mi to říkala.Ty za to nemůžeš, zachovala ses správně."prohlásí.,,Ale Brody mohl žít!"zakřičím a obejmu ji ještě pevnějc než předtím.,,Já jsem taky měla brášku, Yumi."řekne opatrně.Překvapeně se na ni podívám.,,Vážně?"podivím se.Přikývne.,,Chtěl se stát Hokáge, tak jako tvůj pradědeček.Dala jsem mu k dvanáctým narozeninám zelený, křišťálový přívěsek po našem dědovi, prvním Hokage.Bráška se jmenoval Nawaki."vypráví.,,To je hezký jméno....co se s ním stalo?"zajímá mě.,,Toužil bojovat ve válce a chránit svou vesnici.Bohužel, hned druhý den po jeho narozeninách ho na bojišti krutě zmrzačili.Zemřel."odtuší a trochu se jí zalesknou oči.,,O pár let později jsem ten přívěsek dala Danovi, mému příteli.Jeho snem bylo stát se Hokage, stejně jako Nawakiho.I Dan mi ovšem později zemřel...."odmlčela se.Uvědomím si, jak jí asi muselo být.Asi se cítila podobně.Možná že nejsme tak odlišné, jak jsem si myslela.,,Od té doby jsem přívěsek nosila já.Ale pak jsem ho dala jednomu zajímavému mladíkovi tolik podobnému Nawakimu.Jeho sen je stát se nejlepším Hokage."pokračuje.,,Naruto?"vydechnu překvapeně.Kývne.,,Život není vždycky fér, někdy je dost krutý, ale musíš se v něm naučit žít.Ty jsi naživu, a to je hlavní.Když žiješ ty, Brody může žít taky.Tím, že přežiješ udržíš jeho památku."vysvětluje.Uznám, že má pravdu.,,Asi ano..."přisvědčím.Usměje se.,,A....Tsunade? Můžu se na něco zeptat?"vzpomenu si ještě.,,Jistě.",,Orochimaru.....neřekla jsi mi, že zabil tátu."zašeptám.Náhle celá ztuhne a zbledne.,,On..on ti o něm něco říkal?"vykoktá.,,Jo...řekl, že ho zničil..."řeknu opatrně.Vypadá dost napnutě.,,V jistém slova smyslu mluvil pravdu."povzdechne.,,V jistém slova smyslu?"opakuju.,,Udělal z něj něco, co se ani trochu nepodobá člověku jakým byl dřív.Skoro všechno lidské co měl zmizelo."mluvila.V přítomným čase.,,Táta žije?!"vyjeknu.,,Obávám se že ano."povzdechne.To znamená, že mám tátu! Asi z něj Oro-oro udělal jeden ze svých podivných výtvorů a služebníků, ale žije!,,Proč jsi ho nehledala? Proč tu není?"zasypávám ji otázkami.Mlčí.,,No tak!Co s ním Orochimaru udělal? Můžu ho vidět?"vyhrknu.,,Myslím, že jsi ho už viěla, Yumi."pokračuje.,,Vážně? Jak vypadal? A kdy jsem ho viděla? A kde je?"jsem asi otravná.,,On o mě neví?"zajímá mě.,,Ale ví.Až moc dobře.Máš v sobě kousek jeho těla."řekne.,,Myslíš jako, že mám jeho krev?"zeptám se.Na mysli mi naběhne, že myslí že jsem jeho dcera, tak že jsem z části i on.Ale pochopila jsem to špatně.,,Ne.Myslím tohle."dořekne.V tu chvíli zažiju jeden z největších otřesů v životě.Tsunade ukázala na pečeť na mém levém rameni....





















