
Na hranici smrti
Tsunade si jako obvykle poněkud přihnula z lahvinky a tak mě ještě večer zburcovala na výcvik v medical ninjutsu.Zrovna jsem se dostala k úrovni, kdy mi nakázala probrat rybu z umělého kómatu.,,Tsunade...máme moc oživit mrtvého?"zeptala jsem se zvědavě.,,Ne.Člověka lze oživit jen tím, že mu dáš veškerou svou sílu, to znamená, že místo něj zemřeš ty."odvětí Olma.,,Budu to umět?"zajímá mě.,,Časem tě to možná naučím.Ale teď se soustřeď.Je to něco jako probuzení z bezvědomí, ale trochu těžší.Kóma je v podstatě neúplná smrt.Tohle je, dá se říci nejvyšší stupeň ,oživení', při kterém je ninja schopný zůstat naživu."vysvětluje.Očividně už vystřízlivěla.Napřed jsem zkusila obvyklou probouzecí techniku, jaká se používá když člověk omdlí nebo je v bezvědomí, ale ta nezabrala.Pokoušela jsem se znovu a znovu, ale ryba pořád ležela.,,Není už mrtvá?"zeptám se ve snaze skrýt svůj neúspěch.,,Není.Jen se snaž."usměje se Tsunade a postaví se vedle mě.,,Důležité je sebeovládání.Musíš vyvinout přesně tu sílu chakry, jaká je potřeba - ani víc, ani míň.Soustřeď se.Je to o hodně těžší než mdloba, musíš sáhnout hlouběji.Ta ryba je na hranici smrti, musíš ji probudit."vysvětlovala.Zavřela jsem oči a pokoušela se soustředit.Celou vůli jsem upřela na rybu....asi to zní blbě co?Chakrou, která mi šla z rukou jsem se jí dostala do hlavy.Náhle se mi zjevil obraz.Kolem nebylo nic - ani temnota, ani světlo....prostě prázdno, které bylo tak prázdné, že ta prázdnota ani není vidět.Zkuste si představit absolutní prázdno...asi uvidíte tmu že? Ale tam nebyla ani ta tma...prostě nic.Nejde to popsat.Předemnou ale něco bylo.Jako bych se dívala na velkou stěnu.Byla tak dlouhá a tak vysoká, že nebyl vidět žádný její konec.Jako by se vlnila a vřela, byla dokonale černě matná, temná a upřímně řečeno byla děsivá.Občas se na ní objevily kruhy jako na vodě, když do ní hodíte kámen.V tu chvíli jsem ucukla.Vyděsila jsem se a přestala se soustředit.Vidina zmizela a já jsem uviděla vlastní zavřená víčka.Otevřela jsem je a pohlédla na mrtvého kapra.Polil mě studený pot.,,Já...já jsem...."koktám.Tsunade mě obejme kolem ramen a usměje se.,,Ano, velmi správně."pochválí mě.Nechápu ji.S úsměvem mi, k mému překvapení vylíčila, co jsem viděla.,,To je dobře.První nezbytný krok jsi udělala."pochválí mě.,,Ale co to bylo...vypadalo to tak mrtvě...a přitom živě."zachvěju se.Mrtvá prázdnota chvějící se životem.,,To černé co jsi viděla, to byla hranice oddělující život od smrti.Pamatuj si, že můžeš přivést zpátky cokoliv, co je ještě před ní.Ale dovnitř nesmíš ani sáhnout, zničilo by tě to.Chápeš?"zeptá se mě jako malé.,,Takhle vypadá smrt?"zeptám se vyděšeně.Zavrtí hlavou.,,Smrt sama o sobě není nic, je to prázdno tam za tou zdí.Neexistuje smrt, existuje jenom překročení hranice."vysvětluje.Trochu mě to mate a taky děsí.Připadá mi to tak nadpřirozené.,,A kde to je? Chci říct, viděla jsem to...ale kde?"nevěděla jsem, jak tu otázku podat.,,Ve skutečnosti to neexistuje.Je to jenom v tvé hlavě a v hlavě každého z nás, je to jenom vize utvořená mozkem.Nemůžeš se na to podívat sama ve své hlavě, ale uvidíš to, když někoho probouzíš.Budeš se s tím setkávat často, ale není se čeho bát."uklidňuje mě.,,Takže abych někoho probudila...musím ho odtáhnout dál od té...,zdi'?"ujasňuju si to.,,Ano.""kývne.Tohle je mi jasný, nemusím se dál ptát.
Pokouším se o to znovu, ale vždy, když se objeví ,hranice' se proberu a vytrhne mě to ze soustředění.Je to jako když sníte a náhle si uvědomíte skutečnost - sen zmizí.Vždycky mě to rozruší nebo nad tím začnu moc přemýšlet a rázem jsem tam, kde jsem byla.,,No tak se snaž, Yumiko!"pobízí mě Tsunade.,,Jsi moc roztržitá.Přestaň se toho lekat a pokus se tam chvíli vydržet."buzeruje.,,A co mám udělat, až tam budu?"zajímá mě.,,Musíš odehnat tu černou hranici.Nesmíš se jí dotknout, ale silou vůle ji přesvědčit, aby zmizela.Je to namáhavé a hodně složité, bude tě to velice vyčerpávat, ale jak získáš cvik půjde to.Zároveň musíš přesvědčit bytost, kterou se snažíš probudit, aby se vrátila a vzdálila od zdi."informuje mě.,,To zní složitě."zamrčím.,,Taky to složité je, ale není to nemožné.Sakura to zvládla, tak se snaž i ty."odsekla, na ta slova se otočila a nechala mě v místnosti samotnou.Se smrtí.To je docela zneklidňující představa.Rozhodla jsem se nevěnovat tomu pozornost a znovu jsem se ponořila do pokusů o oživení.
Tentokrát jsem zaznamenala úspěch.Dokázala jsem se tam udržet!Soustředila jsem se a musela jsem vynaložit velké úsilí, ale nakonec jsem vidinu jakž takž udržela.Bylo to neskutečně těžké - člověk pomyslel, třeba jenom na setinku vteřinky na něco trochu jiného a hned to zmizelo.Bylo opravdu nutné myslet jen na svůj úkol.Udržet se tam bylo tak namáhavé, že jsem to zvládla asi jen pět vteřin, ale alespoň už jsem to opouštěla dobrovolně a nevyhazovalo mě to.Pak mě ale ze soustředění vytrhly něčí kroky.Ani se nemusím otáčet abych věděla, kdo to je.,,Ahoj...co ty tu?"zeptám se.,,Slyšela jsem o tvém výcviku tak jsem si řekla, že se na tebe půjdu podívat jak pokračuješ."odpověděl Sakuřin hlas.,,No...vlastně jsem ani moc nepokročila.Ale už se tam alespoň chvíli udržím."usměju se na ni a na chvíli si odpočinu.,,Tak to už máš jenom kousek k úspěchu.Já jsem si vždycky v mysli jakoby přeříkávala pohádku toho co dělám."zasmála se.,,Co?To nechápu.".Vysvětlí mi to:,,No, když jsem to dělala, říkala jsem si v duchu třeba , Byla jedna černá hranice a k té přišla jedna holka, aby od ní odvedla toho a toho.A tak řekla běž pryč ty hnusná černá stěno...' a tak dále.Chápeš?"zasmála se.,,A to jako funguje?"vyvalím oči.,,No...já jsem díky té ,pohádce' jestli se tomu tak dá říkat, neuhnula myšlenkami od svého záměru, takže se mi to nakonec povedlo."pokrčí rameny.A to je celej ten fígl skvělé Sakury? Je tak skvělá doktorka protože si u toho vypráví pohádky? Tak to je síla.Člověku to přijde tak složitý a ono je to tak primitivní.Sakura si vymyslela jednoduchej způsob, jak zvládnout těžkou medicínu.To klobouk dolů.,,Vyzkouším to.A třeba budu ještě rychlejší než ty."popíchnu ji.,,To už jsi promeškala, já to zvládla asi za den."zasměje se.,,A já na tom dělám dvě hodiny."pokusím se ji usadit.,,Jsi si tím tak jistá?"ukáže na hodiny na stěně.,,Tři odpoledne?!"vyvalím oči.,,Tak to jsem tu už...."počítám.,,Devatenáct hodiny...a něco málo k tomu."pomůže mi.,,Co?To není možný!"křiknu.,,Běží to rychle co."zasměje se.Jak to, že tady vždycky ignoruju čas?Ani mi nepřišlo, že jsem tu přes noc.,,No jo....ale co se dalo čekat, ty seš po Tsunade nejlepší medical."zalichotím jí.,,Snad mi to alespoň nebude trvat o moc dýl než tobě."
Když Sakura odešla, zkusila jsem její metodu s pohádkou.Znovu jsem se ponořila do svého soustředění a předříkávala si u toho něco typu:, A teď jsem u té velké, černé zdi a kolem je prázdno' ani jsem si nevšimla, že si to už spíš prozpěvuju ,a tady někde bude ta ryba, a tak volám ;Rybooo! Jdi dáááál! a zároveň povidám; ty černá stěno, ty tady nemáš co dělat, padej odsud!' a tak si v hlavě prozpěvuju infantilní písničku.Asi je to trapnější než Sakuřina metoda, ale věřte nebo ne - ještě se tam pořád držím.Vážně mi to nedovolí přemýšlet o ničem jiným a drží mi to myšlenky přesně tam kde má.Náhle ucítím jakoby prudké oteplení a tělem mi projede vlna horka, díky které se pořádně zapotím.Nastává chvíle, kdy se musím soustředit ještě víc než předtím.Jenže mě to rozrušilo, znovu jsem se lekla a zase jsem byla tam, kde předtím - civěla jsem na polomrtvou rybu.Málem bych se za to kopla cihlou do hlavy.Nezbylo než začít znovu - ale už jsem toho měla plný zuby.Znovu jsem se ponořila do soustředění a zpívala si v mysli divnou písničku.A zhruba po minutě, nevím přesně mnou zase projelo to teplo.,,Teď to nezkaž!"pomyslím si.Ale ovšem jsem tím odpoutala myšlenky od křísení a znovu se mi naskytl pohled na rybu.,,Já se na to můžu!"křiknu naštvaně a kopnu do nohy od stolku.Když se vyzuřím, dám se do toho znovu.Tentokrát si pod výhružkou kopance - a věřte, že já bych se kopla - umíním, že se budu soustředit jenom na to co mám.
Když to všechno zopakuju, tak mnou po velkým soustředění (jsem už utahaná jako kotě) znovu projede horko.Tentokrát si opravdu dám pozor.V uších mi začne hučet a náhle všechno přestane.Zase uvidím vlastní zavřený oči.Otevřu je a podívám se na ležící rybu.,,Co sem udělala blbě teď?"vyjeknu a praštím pěstí do stolku.Náhle se rybě divoce nadzvednou skřela, pusou začne bláznivě nasávat kyslík a v tu ránu se začne plácat.Vyděsí mě to tak, že se vzmůžu akorát na to, abych ji hodila do kbelíku s vodou.Chvíli na ni nevěřícně zírám než mi dojde, že se mi to konečně povedlo.,,Tsunade!"křiknu šťastně a vyběhnu ze dveří.Hned za nima do ní málem vrazím.,,Povedlo se mi to....ta ryba...plave!"blekotám šťastně.Tsunade se usměje a jde se na ni podívat.,,Výborně.Skvěle.Jsem na tebe hrdá."poplácá mě po rameni když uvidí výsledek mého snažení.,,Teď můžeš jít domů, asi ti to dalo hodně zabrat co? Vypadáš příšerně."prohlásí a ukáže na dveře.Nic nenamítám.
Před budovou se slastně nadechnu čerstvého vzduchu.Chystám se vyskočit na střechu, abych byla doma rychleji, ale místo toho jenom chabě vyskočím a dopadnu zpátky na zem.,,Co je zas tohle za fígl?"zasyčím a sbírám se ze země.,,Co jsi dělala? Vypadáš strašně!"ozve se za mnou smích.Stojí tam Chie s Narutem a každý nesou štos nějakých papírů - asi k Hokage.Stručně jsem jim vysvětlila svoji dosavadní činnost.,,No to se nedivím, že ti to nejde.Jak chceš lítat po střechách bez chakry?"zasměje se Chiinka.,,Takový ninjutsu dá hodně práce a musíš vynaložit hodně chakry.Už ti žádná nezbyla na nějaký hopsání.",,Budeš muset asi pěšky."přidá se provokativně Naruto.Podívám se na ně výrazem ála hraběnka a jakoby štítivě se odvrátím.,,Pche, no a co?"syknu povýšeně.Pak se společně zasmějeme a každý se vydá svou cestou.Při chůzi si připadám jak důchodkyně - to byl zas jednou den!
<![CDATA[//><!]]>





















