
Comeback
Obvykle mívám slova pro pocity, který prožívám, ale tentokrát ne.Smíchalo se ve mě tolik silných emocí, že to nejde ani vypsat, ani říct, museli by jste je cítit.Každej si ale můžete vytvořit vlastní obrázek jak by vám asi bylo, kdyby jste před sebou uviděli člověka, který byl už nejméně měsíc mrtvý.V tu chvíli jsem necítila nic, a přece tak moc věcí.Nevěděla jsem, jestli jsem se třeba nezbláznila a jestli dobře rozeznávám klam od reality.Mohla jsem se praštit při pádu, otrávit se jídlem nebo cokoliv.Realita se zachvěla.Když jsme děti, tak ještě před tím, než nás dospělí naučí čemu máme věřit, máme takovou fantazii, že by nám tohle přišlo v pořádku.Ale mě to v pořádku rozhodně nepřišlo.Přesto jsem si uvědomila, že jsem jeho návrat jaksi podvědomě čekala.
,,To vůbec nic neřekneš?"zeptá se s úsměvem a podá mi ruku.,,Vstávej.".Nejsem vůbec schopná slova, natož nějakýho pohybu.V zoufalství najít vysvětlení sepnu ruce a soustředím se na okolí.,,Kai!"křiknu trochu roztřeseně.Ten, kdo mě pronásledoval vytvořil pěkně nechutný genjutsu!Když ale otevřu oči, pořád tam stojí a dívá se trochu udiveně.,,Ne...ne tohle není genjutsu, jsem to já!"vyhrkne a postoupí dopředu.Mám ho...měla jsem ho strašně ráda, ale teď se bojím.Ze strachu vstanu a začnu couvat, až narazím zády do blízkého kmene.Nevěřícně se na něj dívám.Vypadá zklamaně.,,Čekal jsem, že budeš ráda...."prohlásí udiveně.,,Ty...ty jsi mrtvej...!"je jediný, na co se vzmůžu.,,Jo...no měl jsem být, ale nejde to."je vidět, že mu taky slova moc nejdou.,,Co nejde..?"vykoktám.,,Něco ti ukážu."pronese a vytáhne nůž.,,Kdo tohle dělá?A proč?"rozbrečím se.Je to dost odporný, snad i na Orochimara by bylo.,,Neboj se....koukej, co umím.A snaž se neječet."domlouvá mi.Pak nůž zvedne a zešikma si ho přiloží na hruď.,,Nedělej to.....proboha přestaň!"zašeptám, hrůzou už skoro potichu.,,Neboj se...je to neškodný."odvětí soustředěně.Pak zatlačí na kunai......a ten mu vjede hluboko do těla.Skoro zřetelně uslyším, jak zapraští prsní kost a nůž rozdírá svalstvo.V tu chvíli hlasitě zaječím, bledá strachy a rozklepaná jako osika.Rukama si zakryju oči a nehty si zaryju do čela.,,Už dost.....nech toho!"zakřičím přes celý les.Padne mrtvý na zem s kunaiem v těle.Pořád křičím a ani si to snad neuvědomuju.Náhle na mě zezadu někdo sáhne.,,Jsem tady."ohlídnu se a stojí za mnou.Hledám jeho tělo, ale je pryč.To už je na mě moc.,,Tak už kurva přestaň!!"zakřičím z plných plic a hystericky se rozbrečím.,,Yumi!"ozve se z lesa a v tu chvíli na mýtince přistane Kakashi.Zachytím jeho udivený pohled na Brodyho a pak, jak jsem povolila z napětí už se mi jenom zatmí před očima.
-------------------------------------------------------------------
Když jsem se probudila, byla u mě Tsunade a Chie.Tsunade mi měřila tlak a Chie se mi zblízka koukala do očí.,,Vypadáš zvláštně bez řasenky."poznamenala.Tsunade se na mě podívala.,,No konečně ses nám probrala."usmála se.,,Co se stalo?"zeptám se dle zvyku.,,Šok."odvětila krátce.,,Něco jako infarkt, ale ne tak vážné.",,Měla jsi fakt štěstí, že tě Kakashi našel! Proč jsi vůbec šla sama za vesnici?"zeptá se Chie.,,Já sem....hledala sem....pořád mi volal a..."koktám.,,Myslíš Brodyho?"zeptá se.Při vyslovení toho jména mi hlavou probleskne vzpomínka, jak se sám vlastnoručně probodnul.Nechápavě se na ni podívám.,,Dojdu pro Kakashiho."otočí se Chie na Olmu a vyjde ven.,,Něco se děje?"zeptám se hloupě.,,Vysvětlíme ti to."odpoví a sedne si ke mě na postel.Za chvíli dojde i Kakashi.,,Jak se cítíš?"zeptá se.,,Ujde to, děkuju."pousměju se.Pak už jen čekám, co z nich vyleze.,,Mysleli jsme si, že tvůj malý kamarád je mrtvý."začala Tsunade.,,A taky že byl.",,Byl? To je jako zombie nebo co?"přeruším ji.,,Zdá se, že má velice zvláštní organizmus.Snad je to kekkei genkai nebo něco, to jsme ještě nezjistili.Jisté je, že teď aktuálně nejde zabít."prohlásí.,,Nejde zabít? Jak to? Ale...já sem ho viděla dvakrát umřít!"vykřiknu překvapeně.,,Ano Yumi, umřel.Přesto ale žije.",,To nedává smysl, tohle přece nejde!"oponuju.,,U něj z nějakého nepochopitelného důvodu ano.Jeho rány se hojí, nedělají se mu jizvy.Pokud zemře, jeho tělo zmizí v zemi a objeví se znovu, živé.Přesto je to pořád jedna a ta samá osoba."vysvětluje.,,Něco podobného vlastnil jeden ze členů akatsuki, Hidan."ozve se pro změnu Kakashi.,,Tohle ale vypadá trochu složitěji.",,Co se mi to snažíte namluvit? Tohle přece není možný! Uvěřila jsem chakře, skákání z obrovskejch výšek, prokleté pečeti i hranici smrti, ale tohle už je prostě moc, tohle nejde!"skoro zaječím.,,A kdo to s tebou byl v lese?"uzemnil mě Kakashi.,,Genjutsu."vychrlím.,,To genjutsu je teď ve vyšetřovně a chce tě vidět."hlesne Tsunade.Polije mě studenej pot.,,Cítíš se na to, aby jste se setkali?"zeptá se mě.Oba na mě hledí, čímž mi to strašně stěžujou.Necítím se dobře.,,Je...je mi zle..."vysoukám ze sebe.Tsunade vstane a přiloží mi ruku na čelo.,,To nic, lehni si.Ještě je brzo."promluví.Podívá se na Kakashiho a ten přikývne.,,Špatně se mi dýchá."postěžuju si a pokusím se zhluboka nadechnout.,,To je v pořádku, ještě si odpočineš.Nemusíme na nic spěchat."usměje se Tsunade.Pak se skloní, dá mi pusu na čelo a odejde.
,,Je to vážně on?"zeptám se Kakashiho.Přikývne.,,Jak to ale?Copak to jde? Nikdo nemůže umřít a pak znovu žít."konstatuju.Kakashi pokrčí rameny.,,Něco podobného jsi říkala i když ti Naruto tvrdil, že Hyuuga vidí přes předměty je to tak?"pousměje se.,,To je něco jiného!Tohle je prostě nemožný."odvětím.Opře se o okno.,,Kolik ti je?"zeptá se.,,V dubnu mi bude šestnáct.",,To jsi podivuhodný člověk, když už takhle brzo přesně víš, co je možné a co ne."ušklíbne se.,,Ale tohle je přece jasný jak facka, i malý dítě to ví.Když už jednou člověk umře, nemůže obživnout."snažím se ho tvrdohlavě přesvědčit.Do očí se mi ženou slzy.Vždycky jsem si myslela, že mám silnou psychiku ale tohle je i na mě moc.Posadil se na postel a položil mi ruku na rameno.,,Nesmíš přemýšlet nad tím, co je možné a co ne.Možné je všechno.Když nad tím budeš moc dumat, nebude to dobré.Snaž se to brát jako přirozenost.Vem věci tak, jak jsou a nezkoumej, jestli je to podle vědeckých měřítek možné nebo ne."řekl.,,Ale co bude dál? Doma už ví že je mrtvý, a on tam teď napochoduje?"vyslovím v tuhle chvíli úplnej nesmysl.To mu očividně napovědělo že už věřím.,,Nestarej se o budoucnost, tady je hodně nejistá.Víš co vždycky říkával můj sensei? Pamatuj si minulost, žij přítomností a neboj se budoucnosti - ta stejně neexistuje.Existuje jenom teď."prohlásil.Pak vstal.,,Musím běžet, máme trénink."usměje se.,,Děkuju, moc jsi mi pomohl."špitnu.Jen kývne hlavou a v tu ránu zmizí.
Nevydržím to.I když mě to teď děsí, mám Brodyho moc ráda.Když umřel, tolik jsem si přála aby žil a teď se mu budu vyhýbat?Opatrně jsem vstala.Polil mě chlad, tak jsem si přes pyžamo přehodila župan.Opatrně otevřu dveře a rozhlídnu se - kde nic tu nic.Vyjdu na chodbu a vydám se k vyšetřovně.Jednu chvíli musím zaskočit za jedny dveře, když mě míjí dvě sestřičky.Konečně před sebou uvidím zelené, dvojité dveře vedoucí do vyšetřovny.Zhluboka se nadechnu a ještě chvíli přesvědčuju sama sebe, že to zvládnu.Pak otevřu a vejdu.Jsou tam dva doktoři, kteří mluví s někým, kdo sedí na lehátku zády ke mě.Na toho někoho jsem se zatím snažila nedívat, bylo jasný kdo to je.Doktoři se na mě podívají a trochu znejistí.,,Yumiko-hime?"promluví jeden.,,Myslel jsem, že máte odpočívat.".Podívám se na kluka na lehátku.Otočil se a zkoumavě si mě prohlídl.Pak se usmál.Trochu se mi zatřásla kolena a v krku jsem zase měla pocit nespolknutý brambory.Když jsem promluvila, musela jsem znít trochu ubrečeně.,,Můžete...můžete na chvíli odejít?"zeptala jsem se doktorů, přičemž jsem nespustila oči z Brodyho.,,Máme rozkazy..."začal druhý lékař.,,Jděte na chvíli pryč."přeruším ho trochu ostře.Oba se na mě zadívají.,,Prosím."dodám.Kouknou se po sobě a pokrčí rameny.Pak položí zápisníky a zmizí v nejakých bočních dveřích.Brody seskočil na zem a obešel lehátko, takže stál naproti mě.,,Promiň mi to v tom lese.."začal.,,To je v pohodě..."hlesnu a pořád si ho, patrně s blbě udiveným výrazem prohlížím.Odhodlám se a přijdu blíž, až stojím skoro u něho.Připadá mi větší...je mu třináct a je už skoro o hlavu nademnou.Zřejmě čeká, co udělám já.Asi se bojí, aby mě z něj zase netrefilo.Krk se mi znovu sevře.Zvednu jednu ruku, a dotknu se jeho vlasů a pak ramene.Snad abych si dokázala, že je fakt skutečnej.Usměje se;,,Jsem to já.".To už se neudržím, do očí se mi vhrnou štípavý slzy.Udělám ten poslední krok a obejmu ho pevně kolem krku.,,Brody!Seš to ty! Fakt seš to ty!"křiknu.Neudržím se a začnu brečet.Hlavu mu zabořím do ramene a prostě řvu.Obejme mě a dá mi pusu do vlasů,,Tak ségra nebreč."usměje se, ale i z jeho hlasu je slyšet trochu pláče.Stisknu ho ještě pevněji, brečím a mumlám u toho cosi, co už si ani moc nepamatuju.,,Proč ses hned nevrátil?Proč jsi mě musel tak blbě prozvánět ty pitomče jeden, víš, jak jsem se bála?!"křičím.,,Chtěl jsem tě trochu postrašit...asi jsem to neměl dělat.Nevěděl jsem, že seš taková máčka."zakření se.,,Kdo je tu máčka?Moc čumíš na televizi.Seš strašný pako, mě z tebe normálně kleplo!"vykřiknu a vrazím mu pohlavek.Pak pokračuju v činnosti.,,Měl jsem si vzít aspoň tričko, líp to vsakuje."utrousil poněkud vesele při pohledu na svoje mokrý rameno.Byla jsem tak ráda, že je zpátky, že se divím, že to se mnou znovu nepraštilo.Pořádně to mnou zacloumalo, tiskla jsem ho čím dál víc a tak hodinku jsem se nemohla utišit.Ignorovala jsem i to, že na nás vlítla Tsunade a začala mě plísnit že jsem nezodpovědná =D.Bylo mi to jedno - Brody byl zpátky.
<![CDATA[//><!]]>





















