
Nová šance
Něco mě probralo, nadechla jsem se.Všude byla tma - neviděla jsem ji, ale cítila.Prostupovala mě, byla jsem její součástí.Něco mi napovědělo, že jsem na druhé straně zdi, v husté, vlnící se prázdnotě.Znovu jsem se nadechla.Všechno moje bylo mrtvé, neměla jsem nic, nic ze mě nezbylo, jenom moje myšlenka....ale jaktože potom dýchám?Něco jsem ucítila, něco slabého zvenčí, ale přesto tak silného, že mě to upoutalo.Znovu jsem pocítila hluboký nádech.Necítila jsem se špatně, vlastně jsem byla povznesená, ale něco mě nutilo jít za tím neznámým, co mě jako by volalo.Připadala jsem si jako dítě, utíkající motýlem.Nehýbala jsem se, neměla jsem čím, ale přesto jsem měla pocit, že se pohybuju.Je těžké představit si, že nevidíte nic, protože nemáte oči.Necítíte nic, protože nemáte tělo.Ale přesto můžete myslet a vnímat okolí.Něco mi řeklo, že jsem na hranici zdi.Zaváhala jsem, moc se mi pryč nechtělo.Bylo tu ticho a bezpečí, přemýšlela jsem, jestli dál následovat to něco, co mě volalo.V tu chvíli mi to ale dalo tak silný impuls, že moje pochyby byly ty tam.Stačilo na to jenom pomyslet, a za pomoci toho cizího jsem prošla tuhou, ale přesto tekutou stěnou někam pryč.Rázem mi byla zima a jako bych začala znovu cítit svoje hmotné tělo.Byl to podivný a upřímně řečeno nepříjemný pocit.Něco mě tahalo pořád pryč....
Otevřela jsem oči.Okamžitě mě do nich píchl chlad, světlo a vzduch.Hned jsem je musela zase zavřít.Cítila jsem se nepohodlně, jako bych ležela na oblázcích, ale byla to jen moje kůže.Oproti té volnosti, jakou jsem měla předtím jsem se teď cítila sevřená, stažená do nějakého pouzdra, které mělo být mým tělem.Snad až nezdravě silně jsem vnímala vlhkost v puse, jazyk mě studil.Prostě mi bylo, jako bych měla všechno nové a nebyla na to zvyklá.....takhle se asi cítí člověk, když se narodí? Je to aspoň podobný? Znovu jsem se pokusila otevřít oči, ale jenom jsem zamžourala do šera, prostě to nešlo.Zhluboka jsem se nadechla a ucítila látku na sobě.I něco tak samozřejmého jako oblečení mi teď na těle vadilo.Ruce a nohy jsem měla strašně slabý.Uslyšela jsem hlasy.,,Yumiko, jestli vnímáš zkus kývnout."řekl kdosi.Kývnout, to se řeklo, ale já jsem jaksi nevěděla jak na to.Konečně jsem s velkým úsilím pohnula hlavou.,,Dostala jsi nové tělo.Možná se teď cítíš trochu zmateně a nepřirozeně, ale zvykneš si.Bude ti chvíli trvat než rozcvičíš hlasivky a budeš mluvit jako dřív, a asi hned nebudeš běhat.Snažil jsem se zachovat ti tvoje techniky a kekkei genkai, takže by jsi to měla ovládat jako dřív."mluvil na mě.Pak mě kdosi zvednul a někam nesl.Ucítila jsem změnu vzduchu, jak přešel do jiné místnosti.Pak mě někam položil, asi do postele.Všechno tak tlačilo, jako bych všemu úplně odvykla.,,Spi."řekl hlas.Poslechla jsem ho.
Když jsem se pak probudila, cítila jsem se o něco líp.Otevřela jsem oči a povedlo se mi udržet je otevřené - ne sice úplně, ale viděla jsem.Ani jsem vlastně nechápala, co se se mnou stalo.Rozhlížela jsem se, ležela jsem v menším pokoji a bylo tu docela šero.Na sobě jsem měla jenom dlouhý bílý nátělník a kraťasy.Chtěla jsem se zvednout, ale cítila jsem se strašně slabá.Chtěla jsem na někoho zavolat, ale slova mi šly jenom těžko.Vzpomněla jsem si, co mi říkal ten hlas, takže v podstatě se budu muset naučit mluvit.To nebude tak složitý, stačí jenom rozcvičit hlasivky.Je mi přece patnáct, už nejsem batole a vím jak na to.Začala jsem jednoduchou abecedou, kterou jsem odříkala asi sedmkrát za sebou.Šlo to napřed z tuha, ale pak se to zlepšilo.Když jsem byla schopná odříkat abecedu, vrhla jsem se na slabiky.Po nějaké době, tipovala bych pár hodin, už jsem docela slušně odříkávala celý slova.Oči už se mi taky zlepšily a s nima i nálada.Pořád jsem sice nově cítila každou část svýho těla, ale odeznívalo to - začala jsem si zvykat na svoje ,znovuzrození', který jako by pro mě teď najednou bylo nepřirozený....jako bych se odněkud, kam doopravdy patřím vrátila někam, kde v podstatě nemám být - nejde to moc dobře říct.Když jsem se ale znovu narodila, musela jsem předtím umřít.Hlavou mi bleskly vzpomínky na mou vlastní smrt a upřímně řečeno mě popadl panický strach.Skoro jsem se rozbrečela, bylo to hrozný, a ta bolest....už to nechci nikdy zažít!Kdyby mě nechali spát, měla bych to už za sebou a byla napořád v pohodě.,,Nechali .....spát..."řeknu si pro sebe.To zní tak...mysticky.
Do pokoje kdosi vešel.,,Jak se cítíš?"zeptal se.,,Sasuke?"vymáčknu se.Mluvím docela pomalu a myslím, že než získám cvik tak to chvíli potrvá.Přikývnul.,,Trénovala jsi mluvení, jak vidím."řekl.Zkusila jsem se posadit a kupodivu se mi to tentokrát povedlo, i když se mi třásly ruce.,,Moc se nevysiluj, máš ještě slabé kosti.Musíš je nechat v klidu se dotvořit.Až se trochu zotavíš, Juugo tě doprovodí do vesnice."vysvětloval.,,To ty jsi mě oživil proč ?"vyhuhlám trochu slabomyslně.,,Ty jsi mi pomohla, tak jsem ti to oplatil.S týmem Hebi jsme tě přivedli zpátky, ale neber to jako projev přátelství.Dlužil jsem ti to, protože tě zabili kvůli mě.Do Konohy se nevrátím, Kabuto žije.Ale zatím, aby mi Listoví dali pokoj jim tam pošlu tebe, to je zaměstná.Teďka spi, já už tě znovu oživovat nebudu.Jestli zase chcípneš, budeš mít smůlu.Už si nehodlám znovu takhle vypumpovat chakru.Zítra tě Juugo odnese."prohlásil a pak se vytratil.Je to syčák, ale umí uznat, že to bylo kvůli němu.Aspoň cítil nějakou vinu.I když nevím, jestli jsem mu vděčná nebo ne.Přece jenom tam na druhé straně byl takovej klid......
Příští den mě Juugo skutečně odnesl, jak mi Sasuke slíbil.Zabalili mě do cestovního pláště a Juugo mě celou cestu nesl, protože jsem ještě nedokázala používat nohy.Po cestě jsem měla hodně dotazů a Juugo mi na ně odpovídal.Ke svému zklamání jsem zjistila, že pečeť mi zůstala.Není sice vidět, ale byla zažraná tak hluboko, že nešla odstranit.Ale snad teď bude ovladatelnější.Sval na noze, který mi Sasuke kdysi poškodil chidori se v podstatě taky zachoval.Jediná viditelná změna asi byla, že mi chyběl piercing v nose, ale to zas tak velká vada není.Propíchnu si to znovu, že jo.Juugo mě vysadil dokonce až u mě doma.Pak se rozloučil a uháněl zpátky za Sasukem.Přemýšlela jsem, co asi řeknou všichni, až si k Tsunade napochoduju živá....
-------------------------------------------------------------------------------------------------------
Asi den jsem strávila jenom v posteli, nemohla jsem chodit.Když jsem se o to pokusila, upadla jsem vedle postele.Nakonec se mi to ale, při stálém přidržování se skříňky povedlo.Šlo to z tuha, připadala jsem si jako důchodce, pěkně jednu nohu za druhou.Než jsem se doplazila do kuchyně, trvalo mi to asi půl hodiny.Mezitím jsem si pro sebe pořád něco mlela, takže řeč už jsem měla docela pěkně rozcvičenou.Po dvou hodinách jsem si konečně připravila něco k jídlu, protože se mi už hlady kroutil žaludek.Všimla jsem si, že už nemám vlasy zhruba do půli zad, jak jsem to měla před ,smrtí'.Teď mi sahaly až po pas a upřímně řečeno, neslušelo mi to.Sasuke a spol to asi trochu přehnali.Jelikož ruky už jsem měla docela v pohodě, vzala jsem nůžky a šlo to dolů na původní délku.Taky jsem zatla zuby, našla si jehlu a znovu si propíchla levou stranu nosu.Vyslzely mi u toho oči, zvlášť když jsem si do dírky nasazovala novej piercing, ale přežila jsem to.Teď už jsem to byla znovu já.....i když ne tak úplně, aspoň na povrchu jo.Další dva dny jsem potom strávila doma, kde jsem chodila pořád dokolečka jako idiot a u toho si předříkávala básničky.A čtvrtý den po návratu už jsem byla připravená vyrazit ven.Jako první mě napadlo zavolat Brodymu - aspoň mu to vrátím, pitomečkovi.Sáhla jsem po mobilu (musela jsem ho dát na nabíječku, neměl vůbec šťávu ) a vytočila jeho číslo.Chvíli to zvonilo, až to konečně kdosi vzal.,,Ano?"ozvalo se váhavě na druhém konci.,,Brody...to jsem já....prosím nevyšiluj, jenom přijď co nejdřív ke mě domů.Sám."vyhrknu co nejrychleji dovedu a pak zavěsím.V tu ránu znervózním - přece jenom nejsem Brody, abych si tak v klidu vstávala z mrtvých.....
Zanedlouho klapnou dveře a ozvou se něčí kroky.Nadechnu se a jdu příchozímu naproti.Hned jak se objevím ve dveřích kuchyně se Brody zarazí.,,Yumi?"zeptá se nejistě.,,Jo, jsem to já."přisvědčím.,,Jak to, že jsi živá?"podiví se.,,Neboj, nejsem stejná jako ty.Teď už mám jenom jeden život - Sasuke mě oživil."usměju se.Brody se začne hlasitě smát.,,Čemu se tlemíš?"okřiknu ho.Pak si ale všimnu, že se mu lesknou oči.,,Ty jseš fakt blondýna,"prohlásil.,,Víš sakra, kolik lidí si kvůli tobě vybrečelo oči?"nato mě obejmul.,,To bych ani nemyslela."utrousím.,,Divila by ses....je masakrácký, že seš zpátky!Bylo jasný, že tebe se jen tak snadno nezbavím!"rozesmál se.,,Dostala jsem nový tělo, je to hrůza si zvykat, ale dám to.Bereš to docela v pohodě....no i když, ty už to máš za sebou snad stokrát."ušklíbnu se.,,Já po sobě aspoň nenechávám tělo, to znamená, že nejsi ekologická kunoichi."rejpe.,,Tělo?"nechápu.,,No.....se všema to asi šlehne až se ukážeš, jelikož tvoje první tělo teď leží tam, kde obvykle lehávaj neživoly."vysvětlil.,,Cože? Po mě něco zbylo?!"leknu se.Něco zbylo...poslední dobou mám fakt podivný fráze.,,No jéje.Asi by jsi měla uvést věci na pravou míru a pořádně sebou hodit, jelikož zítra máš mít pohřeb."směje se.To je další super gól! ,,Ale já nevím, co mám dělat.Jak se jenom tak můžu ukázat na ulici? Vždyť předemnou každej uteče."povzdechnu si.,,Jestli chceš, můžu jít za tvojí mámou a všechno jí vysvětlit.Tím ti nachystám pole a pak to budeš mít snazší."nabídl se.,,To by bylo super, nepotřebuju aby ji trefilo sotva mě uvidí."souhlasím.Chvíli na mě kouká.,,Vypadáš jinak....jako i uvnitř."hlesne.,,Jsem jiná.....je to divný, ale cítím sílu."odvětím tiše.Aniž bych nad tím přemýšlela, zvednu dlaň a nechám z ní vyrůst vysokej, úzkej špalek.Roste pořád výš a výš a kroutí se jako žížala.,,Mokuton mi zůstal.Mám pocit, že se mi teď otevřely nový možnosti.Je to zvláštní, nikdy jsem se necítila tak nabitá chakrou, ktrá jenom čeká na to, až ji použiju...."vysvětluju.Usměje se.,,Tak nikam nechoď, jdu za ní."poručí a vyskočí z okna.





















