close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Yumiko's Diary 56

29. ledna 2009 v 14:06 | Rin-chan |  Deníček
Znič je

Přepadli nás ještě před místem, kde jsme se s nima měli střetnout.Poznala jsem, že na momentu překvapení opravdu záleží a to tak, že může úplně zvrátit výsledek bitvy.I přes to, že doteď naši převážně vyhrávali, tentokrát nás donutili k ústupu.Mezitím, co nad našimi hlavami, vysoko ve větvích zuřila bitka, pobíhala jsem s mediky po zemi a ošetřovala raněné.Zrovna jsem se rozběhla k jednomu týpkovi a vzdálila se od týmu tak na čtyřicet metrů.Měl úplně rozervané břicho, nemohla jsem mu už pomoct - ten kluk byl mrtvý ve chvíli, kdy se ho dotkla ta cizí technika.Naši byli obráceni na ústup.,,Zpátky do tábora!"křikla jsem na tým.Popadli raněné a začali se stahovat, spolu s našimi shinobi, kteří už jenom občas zadrželi nepřátelský úder.Snažila jsem se tomu raněnýmu klukovi aspoň zmírnit bolest, takže nakonec vydechl docela v klidu.Když jsem se zase obrátila a chystala se vzít nohy na ramena, všimla jsem si, že je na zemi předemnou tak čtyřicet zemských shinobi a běží za mým týmem.Vytáhla jsem několik kunaiů s papírovými bombami a hodila je před ně.,,Výbuch!"křikla jsem a skoro v tu samou chvíli lístky explodovaly.Ninjové se rychle zarazili aby je nezavalily stromy, které jsem strhla.,,Co to k čertu?!"prsknul jeden z nich a začal se ohlížet.Zaskočila jsem za nejbližší kmen stromu a sundala si z prstu prstýnek, který mi dala Tsunade.Soustředila jsem svou chakru na kmen a pomalu se do něj začala vtělovat.Znovu jsem musela potlačit pocit zvracení, protože jsem tyhle věci fakt nesnášela.Teď ale nebylo jiné východisko a když už jsem byla celá ve stromě, nebylo to tak strašný.V tu chvíli se celej strom stal mýma očima a mým tělem.Nebyla jsem uvnitř stromu, já jsem byla stromem - vzal mě k sobě jako jeho součást.Cítila jsem, jak se mě nahoře dotýká slunce, jak to příjemně tahá, když mýma větvema pohazuje vítr a vůbec všechno kolem bylo najednou jiné.

,,Kde je ten, co hodil ty bomby?"zeptala se nějaká holka a přišla blíž.,,Musí tady někde být, přišly z téhle strany."odpověděl jí nějaký kluk.Neměla jsem uši, ale přesto jsem slyšela, bylo to hodně zvláštní.Celá skupina stála přímo u mě.Být dubem bylo hezký, ale už mi tu začínalo být těsno.,,Vrátíme se."rozhodl kdosi.Všichni souhlasili, a tak za chvíli bylo jejich místo prázdné.Počkala jsem ještě chvíli a chakrou prozkoumávala okolí abych se ujistila, že jsem skutečně sama.Potom jsem se soustředila na mokuton a pomalu se dostala z kmene ven.Konečně jsem se mohla volně nadechnout.Nasadila jsem si zpátky prstýnek, otočila se ke stromu a pohladila ho po kůře.,,Díky, kamaráde."špitla jsem.Přirozeně mi neodpověděl, aspoň ne slovy.Teď jenom kudy zpátky?Rozhodla jsem se pro směr, který jsem považovala za správný a vyrazila.Přece nejsem tak blbá, že bych se ztratila v lese!Jsem přece z Listové =D.

Dobře, ty poslední dvě věty škrtám.Kde to sakra jsem?Je tu strom, strom, strom strom strom...prostě fůra stromů.Tady je šutr...strom...strom....šutr...mraveniště...ponožka...strom....chakra....strom.......chakra?!Prudce jsem se zastavila.Soustředila jsem se na chakru, kterou jsem ucítila.Byla neobyčejně silná, hustá a jakási špinavá.Vím, že ji znám, ale strašně dlouho jsem ji necítila.Kdo to jenom je? Sasuke určitě ne, nikdo z našich už teprve.Za mnou se kdosi objevil.Ohlídla jsem se a bleskově vytáhla meč.Byl to nějakej kluk, mohlo mu být sotva pětadvacet.,,Kdo jsi?"zeptám se, připravená na souboj.,,Chceš se mnou bojovat?"zeptá se pobaveně.Pořád se usmívá a ten jeho úsměv je skoro tak falešnej jako ten Saiův.S tím rozdílem, že tenhle je doprdelenakopnutí hodnej.,,Když to bude třeba.Už dlouho jsem nefightila, malá rozcvička mi neuškodí."usměju se provokativně.,,A s ním taky?"ukázal za mě.Ohlídla jsem se a strnula v té pozici, v jaké jsem byla.Uviděla jsem původce té chakry - samozřejmě že ji znám! ,,Kabuto.."špitnu bojácně.V hlavě se mi vybaví naše poslední setkání - krev, bolest...nakonec i smrt.,,Ty mě ještě znáš?"předstíral že ho to udivuje.Nevzmohla jsem se na slovo.Oko, které patřilo Orochimarovi mě probodávalo pohledem.Orochimaru je asi jedinej člověk, kterýho naprosto nevázaně a reálně z celýho svýho srdce nenávidím.Zároveň je to ale taky někdo, koho se nejvíc bojím.A to teď zahrnuje i Kabuta.,,Co...co tu děláš?"vydechnu konečně alespoň něco a snažím se uklidnit.,,Dozvěděl jsem se, že moje jediná dcera žije.Přece jsem tě nemohl nepozdravit."promluvil Kabuto.Jeho hlas ale patřil Orochimarovi.,,Schovej meč."poručil.Ani mě nenapadlo ho neposlechnout a opravdu jsem katanu vrátila do pouzdra.Usmál se.,,To je lepší."

Pokusila jsem se sebrat.Soustředila jsem chakru do nohou a chystala se vyskočit na strom.,,To ani nezkoušej."upozornil mě Kabuto.Jak tohle mohl vědět?!,,Co mi chceš udělat?"vysoukala jsem ze sebe.Znovu se usmál.,,Nic strašného.Pro tebe."udělal krok ke mě.Tentokrát to byl právě strach, co mě donutil se bránit.Znovu jsem sáhla po meči.,,Nepřibližuj se!"
Zastavil se a zůstal na mě koukat.Vzpomněla jsem si na kluka za mnou a otočila se tak, abych viděla na oba.Sepnula jsem ruce.,,Mokuton no jutsu!"hlesla jsem.Ze země vyrazily kořeny - ten neznámý uskočil, ale Kabuto se klidně nechal chytit.,,Dokonce už se snažíš bránit?"zeptal se pobaveně.Postavila jsem se čelem k tomu druhýmu a zasealovala.Teď zničím Kabuta i toho kluka.Začala jsem do ovzduší vypouštět létající jiskřičky a chystala se použít inferno.Dodělala jsem pečetě a shromáždila chakru.,,Infer...!"kdosi mě přerušil.Byl to Kabuto - nevím, jak se dostal z těch kořenů.Přiložil mi na záda dlaň a cosi zamumlal.Náhle jsem cítila, že veškerá moje chakra je v tahu.Zbylo mi stěží na výskok na strom, natož na něco tak náročnýho jako je inferno.,,Ne!"vyjekla jsem a pokusila se utéct, ale ten kluk mi zastoupil cestu.

,,Nechte mě jít!"div jsem si neklekla.,,Nechám.Dokonce ti poradím cestu k vašemu tábořišti."kývnul Kabuto.Znělo to zlověstně.,,Utíkej."zaznělo mi v hlavě.Ale jak? Snažím se, ale nemám chakru a ten kluk mě nepustí.,,Za chvíli to bude velmi zlé.Pokud neutečeš, obrátí tě proti tvým přátelům."Co?!Jak?! Ale hlas je zase pryč, jako obvykle.Jak to myslel? ,,Je to pravda? Chceš mě poslat proti Listovým?"obrátím se na Kabuta.Zamračí se.,,Uhodla."pronesl.Tak na to ať zapomene!,,Jsi cvok jestli si myslíš, že jim ublížím.A ještě k tomu na tvůj příkaz."osmělím se.,,Nebudu se tě ptát."odsekl.,,Zřejmě ještě nechápeš můj záměr.Vysvětlím ti ho." Jako bych byla zvědavá na nějaký jeho záměry.,,Pošlu tě, aby jsi zaútočila na svoje vlastní přátele a zabila či aspoň zranila co nejvíc lidí.A budu to dělat tak dlouho, dokud tě neodsoudí jako zrůdu.Potom různé organizace začnou usilovat o tvůj život a nakonec se tě bude chtít zbavit i sama Tsunade.Poznáš, co to je samota, utrpení a nenávist.Potom ještě ráda utečeš a přidáš se k mojí armádě.A uděláš to ráda."prohlásí.Parchant.Nemám slov, tohle je fakt moc! ,,To radši umřu!"vyštěknu.,,Tak do toho.Neměla jsi žít, ty celá jsi jenom jeden velký omyl.Za prvé ses neměla narodit.Potom jsi měla umřít, když jsem ti přidělil pečeť.A nakonec když tě zabil Kabuto.Když se teď a tady sama zabiješ, nic se nestane, protože ty už tu správně vůbec nemáš být."zavrčel lhostejně.To bylo krutý, a to tak že hodně.Vehnalo mi to do očí slzy.Sice ho nenávidím a neberu ho tak, ale jak mi tohle může říct můj vlastní táta?!,,Lžeš."písknu.,,Vůbec.Zamysli se nad tím.Teď už jsi jenom něco zbytečného.Myslíš, že tě tvoji přátelé berou jinak? Berou tě jako něco, co už překročilo svůj limit žití a ty si myslíš, že jim na tobě záleží.Ve skutečnosti si všichni oddychnou až doopravdy a konečně umřeš.",,Nech toho..."začínám brečet.Tahle slova mě fakt bolí a nutí mě přemýšlet o nich.,,Možnost, jak udělat svůj život užitečný je přidat se ke mě.Tvoje tělo by se dalo využít k věděckým pokusům a výpočtům a tvoje krev zase k namnožení mokutonu.K ničemu jinému se nehodíš."pokračuje.Dělá se mi zle.,,Nesnáším tě."utřu si pořád se hrnoucí slzy.,,Kolik lidí si asi řekne to samé, když se podívají na tebe.Víš, proč se s tebou ještě baví? Jenom proto, že jsi dcera Tsunade a ona jim přikázala, aby na tebe byli milí.Nemají důvod tě mít rádi, nejsi jedna z nich a nikdy nebudeš.A ještě k tomu máš pečeť.Snad sis nemyslela, že zapadneš?"vysmívá se mi.,,Přestaň!"vykřiknu.Má strašnej talent říkat věci tak, že znějí jako krutá pravda a donutí vás k tomu, že je tak berete.Jediné, co jsem teď chtěla bylo, aby mlčel.

Možná má v něčem pravdu - moje existence je v podstatě omyl.Ale nevěřím tomu, že by Sakura, Kakashi, Naruto, Hinata a vůbec všichni byli takoví, jak říká.,,Lžeš.Já narozdíl od tebe mám kamarády."hlesnu nakonec.Usměje se.,,Jsi si tím jistá? Vůbec nepoznáš, co se skrývá za maskou úsměvů.Ty snad víš, na co myslí?"podiví se.,,Nechci o tom mluvit..."podařilo se mi jakž takž usušit slzy.,,Takže mi věříš.Konečně něco, co děláš dobře.Nechceš ten svůj zpackaný život aspoň trochu využít a pomoci mi?"navrhne.Vzpamatuju se a znovu se rovně postavím.Podívám se mu do očí.Hlavně si musím pořád opakovat, že to co říkal je lež! ,,Vyser - si - oko."vyhláskuju oblíbenou frázi z domova.Kluk, co je s ním málem prskne smíchy, ale Kabuto se tváří jako by žvýkal šťovík.,,Stejně mě poslechneš."pokrčil rameny.,,To jsem zvědavá, jak to hodláš udělat."namítnu.,,Chyť ji, Tatsune."promluví k tomu týpkovi.Pokusím se uskočit, ale jaksi se mi to nepovede a on mi zanedlouho drží ruce za zády.Kabuto přijde blíž a udělá několik pečetí.Dojde mi to.,,Ne! Ne to nedělej! Prosím ne!"křičím zoufale a snažím se vyvlíknout.Přiloží pravou dlaň na moji pečeť.,,Kai."poručí.Prudký příval bolesti mě donutí vykřiknout.Tatsune mě pustí a bojácně ustoupí dozadu.Upadnu na kolena, levou rukou zoufale rvu trávu a pravou si drtím rameno.,,Ne!"vykřiknu znovu, ale zbytečně.Snažím se to ze všech sil potlačit, ale uvolnění bylo moc rychlé a moc silné.Tohle prostě nezvládnu.Znovu mám pocit, jako by každá žíla v těle byla moc malá na svůj obsah a jako by se mi vnitřnosti tlačily ven přes hrudní koš.Krk a rameno mi stahuje ostrá bolest, podobná silné svalové křeči.Páteř jako by se tlačila ven z mého těla.Znovu ten plazivý pocit, dovedu si představit značky, které se mi teď rozjíždějí po celém těle.A pak přijde nová, silnější bolest - Kakashiho zámek, který mi umístil na pečeť to nevydržel a byl zničený.Teď už nebylo absolutně nic, co by mi mohlo zabránit v té nejhorší proměně.

Nedalo se nevykřiknout, když mi kůži na zádech prorvala dvě obrovská, černá křídla.Rázem mě znovu naplnil pocit nenávisti a touhy zničit všechny a všechno kolem mě.Tatsune se někam vytratil, ale Kabuto mě spokojeně pozoroval.Vydráždilo mě to a rozběhla jsem se na něj.,,Zadrž."promluvil klidně.Uklidnilo mě to, nevím proč.,,Já jsem sám, to přece není legrace.,,Ale támhle," ukázal kamsi rukou.,, tam je tábor stovek Listových shinobi, kteří se nedovedou dost dobře bránit."poradil mi.Úžasný! Není nad větší potěšení než vběhnout do houfu ječících lidí, kde se stačí jen otočit a zasáhnete jich hned několik!,,Mají pevné kosti?"zajímá mě.,,Prý jedny z nejlepších.A zajímavě se lámou."přikývnul, čímž mě neobyčejně navnadil.Aniž bych nad tím přemýšlela, rozběhla jsem se tím směrem.Nedlouho po tom jsem použila křídla a vznesla se do vzduchu.Jediné, co mě teď zajímalo bylo ničit.Cítila jsem strašnou touhu jim ublížit a mít ruce až po ramena potřísněné krví.Konečně jsem uviděla tábor s mnoha zelenohnědými stany a s radostí jsem tam zamířila.

Když si to tak zpětně uvědomuju a píšu to sem, nechápu svoje myšlenkové pochody.To co mi řekl Orochimaru bylo krutý, ale jim bych za žádnou cenu neublížila, i kdyby snad mluvil pravdu.Naprosto v pohodě jsem se vrhla na svoje vlastní kamarády, za který bych teď i umřela.Ale co je na tom taky hrozný je, že si to k mojí smůle pamatuju....

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama