Takže, tohle je recenze a zároveň úvod k druhé části Deníčku pojmenované Aoi tenshi (po česku Modrý anděl).Deníček dvojka je podstatně jiný než jednička, tudíž Konohu tu moc nečekejte.....uběhnul teprve půlrok od doby, kdy se Yumi ,,definitivně" rozhodla, že se do Konohy nikdy nevrátí.Jenomže člověk si nemůže od srdce jen tak odtrhnout něco, co k němu mezitím silně přirostlo a tak se děje, že Yumi, i když neměla vůbec žádný kontakt se světem ninjů stejně trénovala a snažila se vymýšlet nové taktiky.Někde v hloubi duše věřila, nebo spíš doufala, že se ještě někdy vrátí do těch obrovských lesů nabitých živým vzduchem.A jednoho dne znovu ze skříňky vytáhla sešit v tvrdých deskách a propisku.A další část Deníčku je na světě!

Vracím se
Stála jsem a pozorovala se v zrcadle.Moje vlasy byly černé a oči žhnuly barvou ohně, kterou jindy nemívaly.Moje pokožka byla bledá, snad až namodralá.Byla jsem spokojená.Takhle jsem to chtěla - být silná a nedělat si starosti se svými city.Zabít jako nic.Mučit bez mrknutí oka.Jenom krev a bolest je rozkoš, jenom zabíjení vede k dokonalosti.V odraze za mnou se objevil on.Ten hnusnej slizkej plaz.Můj údajný otec.,,Jsi spokojená, Yumiko?"usmál se a položil mi ruku na rameno.,,Dej mi ji."zavrčela jsem místo odpovědi a otočila se.Z nějakýho neznámýho důvodu jsem myslela malou, brečící holčičku krčící se v rohu místnosti.Stěny byly zářivě, až nepřirozeně bílé a i když tu nebyly okna, dveře ani světla, bylo tu víc než jasno.Přešla jsem k dítěti a klekla si před ni.Rukou s dlouhými, špičatými nehty, která snad nebyla ani moje jsem ji pohladila po tvářičce.,,Je tvoje."usmál se Orochimaru.To mi vykouzlilo na tváři úsměv.,,Bojíš se?"zeptala jsem se jí s úsměvem.Přikývla a malou dlaní si stírala neustále se hrnoucí slzy.,,Kde je máma?"zavzlykala.Věděla jsem to, skoro hned.,,Přece tady."usmála jsem se a ukázala na zeď za mnou.Visela na ní žena, rukama a nohama přibitá ke stěně.Krev stékala dolů a tvořila soustředěné kaluže.Hlavu měla svěšenou a z lepkavých vlasů jí kapaly potůčky krve.Děvčátko zaječelo.,,Zmlkni."zavrčela jsem.Ten křik mě strašně dráždil.Nepřestala, čímž si urychlila svoji už tak jistou smrt.,,Drž hubu!"zaječím a chytím ji pod krkem.Praštila jsem s ní přes celou místnost - zarazila se o protější stěnu a její křik byl ukončený nějakým vysokým, bolestným štěknutím.Spadla na zem, kašlala a pořád brečela.Úplně bezbranná, neschopná se bránit.Nemohla jsem se dočkat, až ji zabiju.,,Jsi měká."utrousil Orochimaru.Byla jsem vzteky šílená, vzala jsem ji za vlasy a začala s její hlavou bušit o stěnu.A znovu.A znovu.Pořád dokola.Už ani nekřičela.....už ani nevypadala jako člověk.A já jsem nepřestávala.A znovu.A znovu.
Probudila jsem se vlastním křikem.Posadila jsem se na posteli a chytila si hlavu do dlaní.Cítila jsem, že mám čelo celé pokryté studeným potem.Přestala jsem křičet a rozplakala jsem se.,,Nechutné."poznamenal soucitně hlas v mé hlavě.,,Tohle už je vážně nechutné.",,Je.Je to hnus."souhlasím a rozsvítím lampičku vedle postele.,,Ještě chvíli a zblázním se.Není jediná noc, aby se mi o něm nezdálo.A vždycky to končí podobně."vstanu a přejdu do koupelny, abych si opláchla obličej.Jen mimochodem se podívám na hodiny - čtvrt na čtyři.,,Snažím se to potlačovat, ale nejde to."řekl skoro omluvně.,,Vím že to nejde.Zkoušela jsem už všechno, ale asi se toho nezbavím."utřu si obličej a zhasnu v koupelně.,,Nic tě nenapadá? Vím až moc dobře o čem poslední dobou přemýšlíš."jako obvykle mě prokouknul, a já se jako obvykle zapřela.,,Nevím, o čem mluvíš.Jdu spát."odvětím a znovu se zahrabu do peřin.
Ráno jsem se dobelhala do školy značně ospalá a Adara, která se mnou sedí to hned poznala.,,Tys zas někde v noci byla, že?"bafne na mě pobaveně.Naráží tak na moje velice časté noční poletování po diskotékách a vyjížďkách v autě s kamarády.,,Ani ne.Vyjímečně."usměju se a zívnu.,,Vypadáš na to."podotkne.,,Blbě jsem spala."vysvětlím a praštím taškou o lavici.,,Jdeš kolečkovat?",,Jasně."odpoví a vstane.Kolečkování = chození po chodbě okolo školy.Děláme to každý ráno a povídáme si, je to lepší než sedět ve třídě.A já se u toho aspoň proberu.
Tak tohle jsem teď já.Je mi šestnáct let a nevyrostla jsem ani o centimetr, ba snad ani o milimetr.Jediný, co na mě asi vyrostlo jsou vlasy.Byla jsem si píchnout uši, heč, takže teď už mám tři náušničky.Předtím jsem neměla ani jednu a začínalo mě to dopalovat, tak se Osamu sbalila a šly jsme do toho spolu.S Osamu a Adarou jsem se skamarádila asi úplně nejvíc a i za tu chvíli co jsem ve škole jsme spolu my tři prožily docela hezký chvilky.Člověk se s něma pořád směje, protože jsou to beznadějní dementi, asi tak jako já.Adara je sice trochu nesmělejší, ale i tak umí tou klapačkou mlátit, že by se jeden potrhal, hlavně teda na učitele.Osamu....to je zas trochu jinej případ idiota.S její věčnou rukou ála ,Já jsem Marion', což mě vždycky skolí na zem je s ní fakt prdel a obě dohromady tvoří tak smrtelnou dávku smíchu, že by na to měly mít zbrojní pas.Nakonec mi Konoha až zas tak nechybí.,,Vypracovala jsi se, už lžeš i sama sobě."ozval se pobaveně.Sklapni.
Konečně byl ten dlouhej školní den za náma a když zazvonilo na poslední hodinu, tak ani cholerický učitel, zuřivě ťukající ukázkou hydraulického motoru o stůl nás ve třídě nemohl udržet.Rázem tam bylo jak vymeteno a všichni jsme se hromadně, jako stádo buvolů hrnuli do šatny.Ta byla jako obvykle zamčená, jelikož naše super hádrošmátra si neplní povinnosti a v kanclu plete čepičky pro vnoučata.Když ji kdosi konečně dotáhnul a ona odemčela šatnu, nahrnula se do ní celá třída, takže by nás z fleku mohli prodávat coby krabičku sardinek.Být sardinkou může být zajímavá kariéra, ovšem ne v jedné plechovce s Preisem.To by pak totiž sardinky nesmrděly jako sardinky ale jako tvrdě podělaný trencle hozený dva roky ve skříni mezi zpocenejma ponožkama.Konečně jsem měla všechny svoje věci a vypletla se ven ze šatny, kde se ke mě připojila Osamu s Adarou.Za slušné konverzace (vůbec jsme nepomlouvaly uklízečku) jsme dorazily až na autobusovou zastávku a natlakovaly se do autobusu, kde jsme si znovu zahrály na ty sympatické rybičky naložené v oleji, tentokrát však se spoustou cizích lidí, veskrze důchodců.
Celou dobu mi jaksi unikal hovor, a protože jsem už trochu vyšla ze cviku tak mi nedocházelo proč.Něco mě vyrušovalo a nedovolilo mi to soustředit se na Osamu s Adarou.Napřed jsem tomu nevěnovala pozornost, ale potom už to nešlo, bylo to silný a vtíravý.Konečně mi to docvaklo.Tohle byla něčí silná chakra! Dotyčný o ní určitě věděl a trénoval ji, protože to mezi neobjevenými a necvičenými slabými chakrami mých spolužáků alarmovalo jako beruška mezi mravencema.Nebyla jsem schopná poznat vlastníka, tak jsem se aspoň pozorně rozhlídla - kde nic, tu nic.,,Taky to cítím."přisvědčilo moje druhé vědomí.,,Je ti dobře?"dloubla do mě Adara.Otázka, vyslovená tím jejím tónem alias mluvím k silně mentálně postiženému mě trochu probrala.,,Co? Jo."písknu.,,Nech ji, ona přemýšlela."šklebí se Osamu.,,Osamu, o tak vážných věcech se nežertuje."poučila ji Adara.,,Nevidíš, jak je bledá? určitě se snaží myslet.Bolí to, Yumi?"dorážela majitelka ruky ,já jsem Marion'.,,Ani ne."odtuším pobaveně.,,Je nemocná."kývne Adara a sáhne mi na čelo.,,Seš pitomá."rozesměju se.,,No dovol."ohrnula nos.,,Jen nazývám věci pravými jmény."ušklíbnu se.Osamu se rozesměje a Adara se urazí, ale jenom na chvíli, protože když začneme probírat našeho nejnovějšího spolužáka tak se připojí.Ani jsem nečekala, že by to chápaly.Tohle ke mě promlouvalo jazykem, kterýmu jsem rozumněla jen já a holky to pochopit nemohly.Uvědomím si, že už chakru necítím, dotyčný pravděpodobně vystoupil.Vrtá mi to hlavou....
Došla jsem až k domovním dveřím a stčila klíče do zámku, když jsem ji ucítila znovu.Přímo za mnou.V rychlosti jsem si klíče pohodila v ruce tak, aby čněly ven z mé pěsti jako boxer a ohnala se.Jak jsem čekala, moje ruka byla chycena za zápěstí a zastavena.Pohlédla jsem na toho, kdo můj úder zarazil a údivem mi spadla čelist až ke kolenům.,,Ty....ty..."koktám, jako bych neuměla mluvit.Dotyčný zeširoka zívnul.,,To je strašná otrava, vychytávat tvoje rány."prohlásil.,,Shikamaru!"vřískla jsem a aniž bych se ovládla jsem se mu zavěsila kolem krku.,,Ty jsi tady!"křičím a radostí div nebrečím.,,Hele....hele počkej, chceš mě uškrtit?"namítá.Chytím ho za ruku.,,Pojď, pojď nahoru, ale rychle!"a táhnu ho po schodech až do bytu.,,Máš hlad? Máš žízeň?"bombarduju ho.,,Už vím, proč tohle byla mise typu ,A'..."zabrumlal si pobaveně.,,Cože cože cože?"zpozorním.,,Mám se tě zeptat na pár věcí."odtušil.,,Tak do toho."postavím před něj hrnek s čajem, protože venku je už docela zima.,,Díky.Takže; máš dost peněz? Chybí ti něco? Jsi zdravá? Jak ti jde škola? Jak se máš? Co děláš? Kde a jak bydlíš? Myslím, že jsem na nic nezapomněl..."vyvalil.,,Heh, je toho dost."kývnu.,,Takže?"dotírá.,,Takže...peníze mám, mám dvě brigády takže ok.Nic mi nechybí, aspoň myslím.Zdravá....až na tu menší retardaci bych řekla, že to jde.Pak jsi se ptal myslím na školu?" Přikývne.,, Tak škola ta je docela super, potkala jsem tam bezvadný lidi.Mám se dobře a bydlím tady.To už si můžeš prohlídnout sám."odpovím na jeho dotazy.Rozhlídne se.,,Myslel jsem, že tady můžeš bydlet sama až od osmnácti?"podivil se.,,Když někdo chce vidět moje rodiče, tak vytvořím klony, ty provedou Henge a zahrajou je."ušklíbnu se.Taky se usmál.,,A co ve vesnici? Co Tsunade, Sakura, Naruto a ostatní?"ptám se zase já.,,Kiba říkal, že už tě nezajímáme."pronesl provokativně.Zjihla jsem.,,Vždyť já vím.Tsunade se po tobě stýská.Teď by jsi ji asi moc nepoznala, hodně zestárla.Vlastně, ani vesnici bys moc nepoznala...."odmlčí se.,,Změnila ji ta bitva s Akatsuki?"uhodnu.,,Jo."přisvědčí.Chvíli je ticho.,,Myslíš na nás aspoň někdy?"podíval se na mě.Myslím? Celý dny nedělám nic jinýho! Ani neví, jak strašně lituju, že jsem odešla.I když tam nejsem, stejně je pro mě Konoha tím nejdražším.Pořád srovnávám ten svět tady a svět tam a nemůžu si pomoct, ale Země Ohně je snad ve všech ohledech lepší.,,Někdy si vzpomenu, ale nemám teď moc času na vzpomínky."odtuším.,,Ty tak strašně kecáš."dobírá si mě.Zklapni!
Shikamaru vzdychne.,,Chápu."
Nechala jsem ho přespat u mě, celej večer jsme si povídali - byla jsem ráda že vidím aspoň někoho.Oznámil mi, že jsem přibrala - to vím i bez něj.Hlavně jsem zlenivěla.Teď jsem neměla tolik pohybu, jako předtím.Přespal ve vedlejším pokoji a když jsem se ráno probudila byl už pryč.Čekala jsem to, ale stejně mi to pak přišlo líto.Jeho návštěva mě k něčemu nakopla.Probudil ve mě ten starý pocit, když jsem ještě bývala Yumiko Jiraiya Sakuro Yasmiehime (hrozný jméno) a já najednou zjistila, že i když tu byl jenom on, tak mi to přišlo, jako by s sebou vzal i kousek toho světa, po kterým jsem tak toužila.A teď mi ho zase odnesl.Po těch měsících stesku už jsem to neunesla tak dobře, jako kdysi a zalomcovala mnou silná, maniakální touha vrátit se.Být tam a moct dělat co se mi zachce.,,Ty si snad nepamatuješ, kde je portálový jutsu?"naváděl mě.,,Pamatuju....."hlesnu.,,Tak jak to, že ještě nemáš sbaleno?"






















