
Znovu žít
Byl to úžasný pocit, znovu se nadechnout toho svěžího lesního vzduchu.Tohle ve městě nezažijete.Vrátila jsem se sem, abych našla řešení nočních můr, které mě pronásledovaly, ale hlavně abych našla Peina.Nemůžu mu zapomenout, co udělal a dokud budu dýchat, udělám všechno pro to, aby zemřel.Nepřiznávala jsem si to, ale po celou dobu, co jsem byla ,doma' mi to tu chybělo.Každý list a kámen tady.Ta atmosféra.Vzduch tu byl jiný, živý a napjatý.Vší tou nostalgií mi vhrkly slzy do očí a chtělo se mi tančit.Stála jsem na skále, z níž byla vidět Konoha a kdesi uvnitř jsem měla pocit, že jsem tam, kde patřím.Pocit, že jsem konečně doma.Byla to nádhera a mě naplňovalo štěstí, jaké už jsem dlouho nezažila.,,Hlavně se nerozbreč."zněl pobaveně.,,Nejde to vyjádřit slovy.Momentálně jsi jedinej na světě, kdo chápe jak se teď cítím."prohlásím a znovu se zhluboka nadechnu.,,Půjdeš tam?"zajímalo ho.Podívala jsem se na Konohu a na veliké hlavy nad ní, vytesané do skály.,,Ne.Zatím ne.Nechci, aby to hned věděli.Jenom jsem chtěla vidět tohle místo.Strašně mi chybělo a potřebovala jsem, aby mě to naplnilo energií než se vydám pryč.Mám nějakou drobnou práci."
I když jsem byla mimo tenhle svět, trénovala jsem o sto šest.Vymyslela jsem několik nových technik, z toho jednu opravdu riskantní.Tu jsem teď chtěla vyzkoušet.,,Předně potřebuju pomocníky, ale do Konohy pro ně nepůjdu.Potřebuju ninjy, kteří nemají minulost a zatím ani přítomnost.Potřebuju někoho, koho nikdo nezná a neviděl.Lidi, kteří neexistují.Prvním z nich budeš ty."oznámím hlasu v mé hlavě.,,Snad nechceš zkoušet tu techniku?"podiví se.,,Přesně to mám v plánu.",,Ale není otestovaná.Uvědomuješ si, co se může stát? Co se může stát tobě? Tvoje cesta může skončit ještě dřív, než začne."hustí do mě.,,Já vím, ale nemám na výběr.Bojíš se?",,Já ne, ale ty bys měla.",,Bude to v pořádku."ujistím ho a naposledy kouknu na místo, které je mi ze všech míst nejdražší.Pak seskáču dolů ze skály a zmizím v lese.Rozběhnu se směrem k troskám jedné z menších vesnic, která tu kdysi stála.
*****************************************************************
Došla jsem na místo starých, zničených trosek.K jutsu, které jsem se chystala provést jsem potřebovala vodu a něco, čeho bych se mohla pevně chytit.Staré divadlo, zatopené už několik let pro to bylo jako stvořené, a tak jsem zamířila rovnou tam.,,Nejsem si jistý, jestli to co chceš udělat je dobrý nápad."podotknul.,,Možná není.Ale já potřebuju partnera a ty mě znáš líp, než kdokoliv jiný."odtuším a projdu starými, vyraženými dveřmi.Obklopí mě tma a chladný, skoro sklepní vzduch který prostupoval budovou.,,Už přes tři sta let jsem nebyl smrtelný.Nepamatuju si jaké to je.Je možné, že to břemeno nezvládnu."křečkoval.,,Ale zvládneš.Já jsem určitě mnohem slabší než ty a vypadám, že bych to nezvládala?",,Nechceš slyšet odpověď.",,Mlč."zavrčím a vkročím do velkého sálu, kde se dřív předváděly hry.Když sejdu po několika schůdcích, stojím až po pás ve vodě.Je chladná a všude plavou zbytky křesel či jinejch krámů.,,Ideální."ohodnotím to a přejdu až k jevišti.,,Nemám z toho dobrý pocit.",,Na to se tě nikdo neptá."opáčím medově a zasealuju.Přiložím dlaň na hladinu vody a vypustím chakru.Vytvořím tak na vodě kolem sebe jakýsi druh pečeti.,,Voda mi pomůže unést váhu tvého těla, jinak bych to asi nezvládla."vysvětlím jako by sama sobě.,,Ale něco jsi nedomyslela.Po tom, co mě přeneseš budeš zřejmě v bezvědomí a utopíš se tady."podotknul.,,Omyl.To už tu přece budeš ty.Když umřu já, umřeš i ty - to by jsi chtěl, zemřít hned po tom, co se narodíš?"dobírám si ho.,,Jsem součástí smrti už několik století.",,Ale umírání neprožíváš často.Můžu se spolehnout, že mě nenecháš se utopit?",,Když na tom trváš.Jen doufej, že budu umět používat ruce.",,Doufám, že tohle člověk snad nemůže zapomenout."
Položila jsem na pódium, které bylo suché dvě ampulky.,,Až zkolabuju, tohle mi zapíchni do žil na rukou.Je to něco jako výživa, bude mi to nahrazovat jídlo a vodu mezitím, co budu mimo."vysvětlím.,,Můžu to zkusit.Ale riskuješ.",,To vím i bez tebe."vrátila jsem se na místo, kde jsem vytvořila pečeť.Pak se natáhnu pro cáry opony, které visí ze stropu a pečlivě si je uvážu kolem zápěstí - jednak aby mi pomáhaly s rovnováhou a jednak kdybych upadla, ať se mám čeho přidržet.
Začala jsem.Nejdřív bylo třeba oddělit v hlavě moje a jeho vědomí, a to bez chyby.Kdybych ho totiž nepřenesla celého, nebo s kusem mojí mysli, nebylo by to zrovna to co chci.,,Bude to náročné.Během příštích hodin se neozývej a dělej to, co ti ukážu."hlesnu na jeho adresu a pak už se věnuju svému jutsu.V mysli musím vytvořit člověka - se vším všudy.Dát mu vnitřní orgány, kosti, svaly a žíly.Je potřeba podrobná znalost anatomie, tělo musí být identické s lidským.Jen vytváření tohohle obrazu trvá pěkně dlouho.Všechno musí být symetrické, musí to správně fungovat a být na svém místě.Musí to být napojené na to, na co to má být napojené.Kosti musí plnit svůj účel a splňovat určitou výdrž.Kostní dřeň správně tlustá, to samé s kůží.Krve nesmí být moc, ale musí jí být dost na udržení činnosti srdce a všeho ostatního.Na žádnou funkci těla nesmím zapomenout, jinak by se celé jutsu zhroutilo.Teď oči, pusa a vlasy.Barvy, velikosti a tvary.Dodržuje, co jsem mu řekla a opravdu nemluví.Tohle všechno mi zabere asi dvě hodiny, když mám konečně v mysli vytvořený obraz těla, jaké mu chci dát.Teď druhá část: pocity.Chci, aby cítil a znal emoce, aby byl pravý člověk.Tohle je hodně těžké, protože musím svoje vlastní emoce přetvořit k přijatelné formě a přidat je k jeho tělu.Dám mu lásku, nenávist a smutek.Taky radost, pýchu, žárlivost - všechny který znám.Jediný, co vynechám je schopnost se rozzuřit.Ne naštvat se, to umí, ale nemůže to přejít až k zuřivosti.Nebudu ho omezovat, on sám si z nich potom vybere.Nechci, aby mě obviňoval, že jsem mu něco odepřela.Podělím se s ním o touhu i odpor.Tohle mi trvá další hodinu, já jsem docela vyčerpaná a to jsem ještě ani pořádně nezačala.Konečně existuje v mojí mysli, člověk jak má být.Možná jsem mu dodala nějakej bonus navíc, takže je trochu dokonalejší, ale ať aspoň za něco stojí, když už pro něj tohle dělám.A teď k poslednímu kroku.
Chakru svého těla oddělím ven a začnu ji přetvářet v další hmotné tělo.Cítím, že mi ze zad vyráží proudy energie a vzápětí ucítím i novou tíhu, která tu předtím nebyla.Už to bolí; zuby nehty se chytím opony, kterou mám uvázanou kolem zápěstí a drtím ji co můžu, jen abych to teď vydržela.Pečeť na vodě se rozzáří.Tělo začnu přizpůsobovat obrazu, který mám v hlavě a celé dílo fantazie přenáším do reality.Tohle je taky dost těžký, protože to, co jsem předtím tak pracně dala do kupy musím bez chyby přemístit jinam.Cítím, že se moje kůže odděluje, aby mohla potáhnout nové tělo.Moje svaly a kosti, to všechno se teď dělí aby pomohly ke vzniku dalšímu člověku.Nejostřejší bolest ale ucítím v rameni, a to když se stěhuje pečeť.Cítím, že se mi ty jedovaté kořeny vytrhávají ze svalů a putují na jiné tělo.Jak se celá ta velká a dotěrná nákaza přesunuje jinam.Váha na mých zádech je čím dál větší a začíná mě táhnout dolů, ale musím to vydržet.Jakmile se jeho tělo dotkne vody, pomůže mi ho nadnášet.Do té doby musím vydržet všechno, bolest nejmíň.Nikdo si nedovede představit, jak strašně náročný to bylo.Myslím, že jsem nikdy v životě nedělala nic náročnějšího.A snad ani dělat nebudu.
Konečně, po několika dalších hodinách jsem pocítila úlevu.Moje hlava jako by zase byla jen moje.Byla jsem v ní sama.Kůže na zádech se začala zase hojit a svaly se zacelovaly.Moje tělo se vracelo do normálu.A pak náhle tíha, která na mě ležela povolila.Oproti předchozím hodinám, kdy na mě ležela velká hmotnost bylo tohle jako bych se vznesla k oblakům.Ta náhlá úleva mi úplně rozhodila stabilitu těla a já jsem přepadla dopředu.Povolila jsem chakru, vypustila myšlenku a mohla si oddychnout - bylo to jako když dva dny dřepujete s padesátikilovým kamenem a pak uděláte dřep bez něj.Ten náhlej nezvyk mě prostě úplně zmátnul.Únava a vyčerpání zapracovali a mě se chtělo nezkrotně spát.Cítila jsem, jak jsem se dotkla vody a potom se potopila pod ni.Ani mi nevadilo, že nemůžu dýchat, v tu chvíli jsem chtěla jen spát.Obklopila mě temnota a já jsem se někam potápěla.Myslím, že si ještě pamatuju, že mě kdosi chytil a vyzvednul nahoru.A potom už vážně nevím.
*******************************************************************
Už důvěrně známý pocit znovunabírání vědomí mnou zalomcoval a já pootevřela oči.Náhle mi bylo, jako bych dostala kopance do břicha, jak jsem byla strašně hladová.Znovu jsem oči zavřela a snažila se upadnout do stavu bezvědomí, abych ten hlad necítila.Někdo mi položil ruku na čelo - trochu jsem se lekla.,,Lež."poručil hlas víc než důvěrně známý.Teď ale nebyl někde v mojí hlavě, ale hovořil zvenčí.
,,Byla jsi mimo trochu dýl než jsi původně myslela."prohlásil.,,Jak dlouho...?"zabručím unaveně.,,Přibližně měsíc.",,Měsíc?!To trochu mění moje výpočty.Každopádně jutsu je vyzkoušený."usměju se a pokouším se posadit.Oči mám pořád zavřené, víčka jsou těžký jako kdyby byly zalitý betonem.Opřu se o chvějící se ruce a pomalu se zvedám.Skoro hned ucítím na ramenou a na zádech něčí paže, který mi výrazně pomáhají se zvednout.,,Nemůžeme se tu dlouho zdržovat.Je tu riziko, že náš někdo objeví."hlesnu a konečně se přinutím po kouskách otevřít oči.,,Zvládneš tu cestu?"zeptá se.,,Budu muset.Jak se cítíš? Máš pocit, že ti něco chybí?"začnu se starat i o něj a konečně se na něj podívám.Má černý vlasy a čistě zelený oči, přesně tak, jak jsem plánovala.Když jsem si ho v rychlosti prohlídla musela jsem uznat, že se mi opravdu zadařil.,,Už dlouho jsem neměl tělo.Ale myslím, že se ti to povedlo opravdu dobře.Na nic jsi nezapomněla."odpověděl.Samozřejmě že ne, dávala jsem si záležet na detailech.,,Ale mám pocit, že od chvílie, co jsi mě přenesla umírám."přizná.,,To patří k životu.Já už to asi nevnímám, ale člověk umírá od chvíle, co se narodí.Zvykneš si."ujistím ho.,,Asi ano.Už jsem zapomněl, jaké to je být člověkem.Ale udělala jsi mě podstatně mladším, než jsem býval.",,Myslíš o tři sta let?"zasměju se.,,A něco."dodá váhavě.,,Detail.Můžeš mi pomoct vstát, prosím?"pípnu.,,Jasně."odtuší a vstane.Pak se sehne a podá mi ruku.Zapřu se o něj co nejvíc to jde, ale jsem ještě moc slabá a vypadám spíš jako bych se hroutila než zvedala.,,Nemyslím si, že je dobrý nápad vyrazit hned teď."vyjádří svůj názor, když mě přichytí abych sebou nepráskla.,,Nemůžeme se zdržet dlouho.Sbal naše věci, vyrazíme co nejdřív.Já si poradím."prohlásím.
Neporadila jsem si.Pár kroků jsem sice udělala, ale na to, abych šla pěšky několik kilometrů nebylo ani pomyšlení.Nakonec jsem tedy uznala, že to nepůjde.,,Zdržíme se tu přibližně týden, dokud nebudu zase v pohodě."rozhodnu.Pokrčí rameny.,,Co mi zbývá? Musím tě teď následovat.",,Nebude to tak zlý."ujistím ho.,,Já vím.Jsem rád, že tu chvíli zůstaneme.Musím si zvyknout na spousty nových věcí."přiznal.,,Jsi rád? To jsem ráda, že se mi povedlo i přidělit ti pocity."rejpnu si.,,Je na tom něco špatného?",,Není.Jenom doufám, že se na tobě neobjeví žádnej error.Zatím vypadáš dobře."usměju se.,,Ty taky vypadáš líp zvenku než zevnitř."utrousil.Cítila jsem, že se trochu červenám.,,To asi každej."odvětím a uložím se, abych se prospala.,,Budu hlídat."navrhl.,,Taky se vyspi, jestli chceš.Zítra vyrážíme."zabručím ještě a pak už cítím, že se propadám do snu.






















