
První a poslední
,,Tady budeš ty."oznámil mi Kabuto když otevřel dveře od posledního ,pokoje'.,,Och jak šlechetně velká to komnata."utrousím ironicky.,,Jestli se ti to nelíbí, tak máš smůlu."zavrčel.Vzdychla jsem.,,Kabuto...věřím, že když teď pracujeme spolu, tak bys byl rád, kdybych na tebe přestala mít kecy.Ale když se o to budeš snažit jenom ty, sotva se to povede."usměju se.Koukal na mě v očekávání toho, co řeknu.Asi čekal, že se s ním usmířím, ale utřel.,,Vlastně myslím, že se to vůbec nepovede."doplnila jsem medově a hodila svůj batoh na matraci.,,Ha ha ha, vtipné."zabručel.,,Jo já vím, já jsem vtipná kopa.A teď odejdi a ten mrak smradu si vezmi s sebou."vystrčila jsem ho ze dveří.,,To ti nedaruju!"vyhrožoval.,,Až vypěníš a obohatíš svůj slovník o pár cool stěrů, tak se vrať."křiknu za ním ještě a zabouchnu dveře.Rozhlídnu se po pokoji a vydechnu.Temná místnost bez oken s jednou chabou žárovkou, co visela ze stropu.Tady aby se člověk bál, že ve spánku potká Fredyho.Jedna dvě, Fredy už jde....tři, čtyři už se blíží....nebo jak to zpívala ta holčička, která by potřebovala psychiatra.Praštím sebou na postel a jelikož jsem docela unavená, zanedlouho usnu.
Fredyho Kruegera s legrační rukou jsem sice nepotkala, zato mě navštívil někdo jinej.Probudil mě opatrný a skoro nepostřehnutelný závan vzduchu, protože jsem spala jen napůl a vnímala jsem okolí.Otevřela jsem oči a koukla nahoru na vysokou postavu, která mě před chvílí přikryla.Tipla jsem, že právě to mě vzbudilo.,,Sentarou...?"zabručela jsem ospale a protřela si oči, abych je zbavila posledních zbytků ospalosti.,,Promiň, nechtěl jsem tě probudit."omluvil se.,,Nic se neděje.Potřeboval jsi něco?"zívnu a posadím se.,,Asi se mi budeš smát, ale už jsme se neviděli několik hodin a to je jaksi proti zvyku....ne, že bych nějak byl závislej na....chápeš ne?"blekotal.Pochopila jsem, co se mi snaží říct, i když to pěkně motal.,,Jasně.Kdybych nespala, tak udělám to samý.Je těžký sedět v pokoji když víš, že kamarádi jsou hned vedle.A když spolu ještě k tomu trávíte každou minutu v týdnu."zasměju se.,,Přesně."kývnul a posadil se na druhej konec matračky.,,Jsi si jistá tady tím vším? Chci říct, mají nás teď pod dohledem a můžou nás sledovat."vypočítával.,,Nebuď najivní, jasně že nás budou sledovat."ubezpečím ho a vstanu, abych následně vyhrabala kartáč na vlasy a trochu se zkulturnila.
,,Nemám z toho dobrý pocit."přiznal se a koukal do podlahy.,,Je to jako vlézt přímo do sršního hnízda.",,Zkus mi věřit.Vždycky jsem to podělala, ale teď cítím, že to dokážu.Jsem nabitá novou energií a připadá mi, jako bych znovu našla svoje starý já.A moje starý slabý já bylo v principu silnější než moje nová osobnost kunoichi.Myslím, že teď by konečně mohla přijít ta zlomová doba, na kterou jsem čekala.Párkrát jsem si myslela, že už nastala, ale pletla jsem se.Doufám, že teď konečně prorazím."vysvětluju.,,A co se stalo, že ses našla?"zasměje se.Nadechnu se na odpověď, ale pak ztuhnu.,,No...probrala jsem se."řeknu nakonec.,,A proč?"doráží.,,A proč se ptáš?",,A proč ti vadí že se ptám?"nedal se.,,Protože....počkej, mě to nevadí!"vydechnu nakonec.,,Určitě?",,Jasně."ujistím ho.Rozesmál se a vytáhl cosi z kapsy.Párkrát si s tím hodil a zase to chytil než jsem zaostřila, co to vlastně je.,,Můj prstýnek, kdes ho našel?!"vyjeknu a vrhnu se k němu jak bába na výprodej.,,Upadl ti když ses proměnila.Ještě jsem neměl čas ti ho vrátit."usmál se a podal mi ho.Nasadila jsem si ho na prst a spokojeně se na něj podívala.,,Děkuju.Je to moje jediná památka na Tsunade."hlesnu.,,Jo já vím, proto jsem ho šel hledat když jsem si všimnul, že ho nemáš."ujistil mě.,,Šel jsi ho hledat? Páni, ale pro..."zarazím se v půlce věty.Sice jsem pitomá, ale nemusím to pořád všem okolo dokazovat.Nebudu se zbytečně ptát, když jeho odpověď asi znám.Moje spolknutá otázka ho asi pobavila, protože se mu tváří prohnal zase ten smích.,,No a co? Nech mě já jsem blond!"směju se a prohlížím si svůj znovunalezený prstýnek z chakrového stříbra, když zaznamenám, že vstal.Nejde si toho nevšimnout - když stojí proti mě, tak nevidím nic jinýho, jak je obrovskej.Jednou jsem se ho ptala, jestli jsem ho udělala o hodně vyššího než býval.A on mi řekl že spíš menšího...dovedete si představit tu rozhlednu? Dyť nemohl procházet dveřma! Už teď se musí sklánět, aby si nedal ránu o futra!
Přišel blíž a lehce mě objal.Nevěděla jsem, jestli se mám dál jakože věnovat prstýnku, nebo se koukat na něj.Zůstala jsem jenom stát jak trubka a nevěděla jsem, co říct nebo udělat.,,Takže si pamatuješ co jsem ti říkal, když jsi se změnila?"zeptal se.,,Měla bych to zapomenout?"hlesnu.Cítila jsem, jak se mi zrychluje dech.Nevím proč, ale cítila jsem se úplně jinak než obvykle...napjatějc a taky trochu vystrašeně.,,Ne...neřekl jsem ti to proto že jsem chtěl, abys to zapomněla.Ne, když jsem se k tomu konečně odhodlal."odpověděl.,,Ale já....víš....nemůžu teď..."koktala jsem.,,Já vím."přerušil mě.,,Vím co chceš říct a vím jak se cítíš, protože jsem byl tvojí součástí.Chápu, že napřed potřebuješ uzavřít tuhle kapitolu, než začneš nový.Ale zkus to prosím překonat aspoň teď a dovol mi to..."hlesl.Okamžitě jsem věděla, co má na mysli.Normální kluk by to prostě udělal, ale on ne.Je vůbec možný, že existuje ohleduplnej kluk? To je buď blbej vtip, sen, je na drogách a nebo jeden z 0,00001% normálních lidí.,,Fajn."usmála jsem se a natáhla se tak, abych ho mohla obejmout.Rozesmál se.,,Prcku."syknul vesele, zvednul mě a postavil na postel.,,Žirafo."vrátila jsem mu to škodolibě.Chytil mě jednou rukou kolem pasu a druhou za zátylek a teď už bez zaváhání si mě přitáhnul.Než jsem si to stihla rozmyslet, lehce se svými rty dotknul těch mých.Jaksi podvědomě jsem se přidala, jako by to byl Kakashi.Chybělo mi to - sice jsem magor, ale i magor má svoje potřeby, jestli rozumíte =D.
Trvalo to snad několik minut, ale ani jednomu z nás to nevadilo.U něj jsem to poznala tak, že místo aby se snažil to ukončit, tak to schválně prodlužoval.A snad vám nemusím říkat, jak jsem to poznala u sebe, že ne? =D
Když se odtáhnul, nevěděla jsem jestli mám něco říct.Rozhodla jsem se pro ticho, ale jenom jsem se pousmála.,,Doufám, že tě to odradilo."ušklíbnu se nakonec.,,Doufám, že dostaneš rozum."prohlásil.,,To se nikdy nestane."namítnu.,,Tak vidíš."zasmál se.Došlo mi jak to myslel.,,Je tě škoda."usoudím a seskočím dolů, takže jsem mu rázem zase po prsa.,,A kdy dostanu další?"poškleboval se.Dloubla jsem ho do břicha.,,No to nevím, jestli vůbec nějakej bude.Tenhle jsi měl, že jsi tak pěkně poprosil.",,A když poprosím zase?"zkoušel to.,,Prima pokus."popichuju ho.Ozvalo se zaklepání.,,Dále."křiknu.Otevřou se dveře a v nich stojí Vosa.,,Velký lord plazů a slizů, sám Ororo-sama nás chce vidět."pronesla jízlivě.,,Tak nenecháme naše háďátko čekat, ne?"ušklíbnu se a popadnu svůj meč.,,První a poslední, jak trudné."pronesl s poetickým nádechem Sentarou.,,O čem to mluvíš?"zajímalo Vosu.,,O ničem."utla jsem to.Sentarou se rozesmál.,,Máš nějak podezřele dobrou náladu."obula se do něj.,,Mám proč."odtušil a vyždouchnul nás ze dveří.,,Tak běžte! Nebo necháš tátu čekat?"provokoval.,,Jestli chceš být ještě někdy geneticky výkonný, nech si ty poznámky."poradím mu.Všichni se rozesmějeme, i Ryuk nás potěší svým ,,Lol", když se náhle vynoří ze stěny.To jsem zvědavá, co nám zase Oročánek chce =P.






















