
Part 5 -Zrada
Včerejší den byl trochu hektický, řekla bych až praštěný.Vydali jsme se hledat to nejlepší místo, kde by jsme se mohli usadit.Vesnice z toho zatím nebude, ale nemůžeme prostě všechny ty lidi tahat s sebou.Bála jsem se úkolu coby vůdce - v životě jsem nevedla ani oddíl skautů a teď mi chcou přišít tohle!Měla jsem se ale bát něčeho trochu jinýho.Vím, že mi hodně lidí usiluje o život, ale že útok přijde z téhle strany, to bych nečekala snad ani ve snu......ani kdybych se opila, zpukala, nadrogovala a praštila kladivem po hlavě, neodhadla bych to.Ale dost keců, bolí mě ruka a nemůžu moc psát, tak to zkrátím =D.
Měla jsem noční hlídku, o kterou jsem se dobrovolně přihlásila - stejně zase neusnu.Jednak ještě cítím svoje modřiny a jednak s Brodyho bručivým koncertem ve stylu dřevorubec roku se ani usnout nedá.Chrápal jeden! No nic, prostě podstatný je fakt, že jsem držela hlídku.Byla kosa a foukal studenej vítr, takže jsem kolem pochodovala zabalená v dece jak housenka a pobrukovala si nějakou divnou písničku.Zrovna ve chvíli, kdy jsem se zamyslela (?!) nad problematikou hladomoru a válečného jednání v Tájikistánu, ozvalo se za mnou hlasité křupnutí.Otočila jsem se a tam.......nic! ,,Je tu někdo?"zeptala jsem se trapně a v duchu se modlila, abych to křupnutí nezavinila já a nehledala sama sebe.To by asi bylo vtipný, kdybych tu okusovala vlastní nohu a řvala ,Mám tě ty svině slídivá!'. Myslím, že by potom všichni pochybovali o mém zdravém rozumu, jako že už teď jsou určitě mírně na pochybách.Nechala jsem to být a znovu se začala věnovat problematice zaostalých zemí (ano, jsem magor, a uvědomuji si to!), když jsem si uvědomila, že už delší dobu se cítím, jako by mě někdo pozoroval.Popadla jsem kunai a neobratně ho hodila do tmy, kde jsem čekala nepřítele.,,Co blázníš?"vyjel známý hlas a objevila se předemnou osoba v temném hábitu.Ne, bohužel, Voldemort to nebyl.,,Ryuku?! Ty mě děsíš!"vydechla jsem.,,Kdybych tě chtěl vyděsit, poznala bys to."ujistil mě.,,No dobrý, nemusíš mi to ukazovat.Chceš něco?"zeptala jsem se.Ukázal dozadu a taktně mi sdělil, že se byl pouze ,vyvenčit' (bacha, jeho výraz! xD Málem sem se taky smíchy ,vyvenčila' xD).,,Jo tak....sorry.Tak, já pokračuju v obchůzce....tam."ukázala jsem na opačnej směr, než ze kterýho přišel a pro jistotu jsem přidala do kroku - poněkud trapná situace =D.
,,Yumi."ozvalo se za mnou, a jelikož jsem to nečekala, vypískla jsem a trhla rukou směrem k noži.Ale byl to jen Sentarou.,,Hej vy ste snad domluvení, ne? Já tu mám celej večer depku, že mě někdo pozoruje a vy si tu na mě blafáte ze křoví!"vyjekla jsem jakože uraženě.,,Taky se mi zdálo, že tu někdo je."přiznal.Byla noc, my sme byli v lese a já neměla chakru, jasně, že jsem se bála! ,,Dobrý.Děsíš mě, asi by jsme mohli blíž k táboru."navrhla jsem.,,Radši jo."přikývl a postoupil o krok blíž.,,A co že tu vůbec děláš?"zeptala jsem se jen tak aby řeč nestála a ve skrytu duše jsem doufala, že se taky nebyl ,venčit' xD.Jenomže se mi nedostalo žádné odpovědi.,,Sentarou?"ohlídla jsem se na něj.Stál a koukal, ale mě hned jakoby trklo, že něco není v pořádku.Měl něco v očích - něco, co tam jindy nebývá.V tu chvíli jsem dostala fakt strach a přitížilo se mi.Obrátila jsem se k tábořišti a hlasitěji zavolala:,,Ryuku?!"
Chtěla jsem zavolat znovu, ale nestihla jsem to.Zezadu přišla silná rána do zad, takže jsem upadla a vteřinku bojovala se závratí, protože se mi lehce zatmělo před očima.Blesklo mi hlavou, co se většinou dělá po tomhle úderu a odkulila jsem se stranou.Právě v čas - na místo, kde jsem před chvílí ležela dopadla těžká pěst a s tlumeným zaduněním se zaryla do lesní půdy.Zkusila jsem se co nejrychlejc sebrat na nohy a i přes bolest zad (a ostatních zranění, co jsem měla) se mi to povedlo.Podívala jsem se na útočníka.,,Sentarou, co blbneš?!"vyjekla jsem.Neodpověděl, rozběhnul se ke mě.Byl třikrát větší než já a navíc plnej chakry, proto jsem se uchýlila k hrdinskému činu a vzala jsem nohy na ramena.K táboru jsem běžet nemohla, protože bych musela proběhnout kolem něj.Rozběhla jsem se hlouběji do lesa a doufala jsem, že ho ten rapl brzo přejde.Kolem hlavy mi prosvištěl kunai a ten mi tak trochu napověděl, že tak rychle ho to zase nepřejde.Jindy bych mu řekla, že je ostuda, že se shinobi jako on netrefí kunaiem, ale teď jsem byla neobyčejně šťastná, že je na házení levej.
Najednou stromy končily a koberec z jehličí vystřídala skála.Proti mě útes a za mnou magor, takže kam teď? Nalevo byla skála, ale napravo jen pár menších balvanů, proto jsem se vydala tam.Moje chvilka přemýšlení a změna směru mu nahrály, takže se vzdálenost mezi náma rázem zkrátila na necelej metr.Zkoušela jsem ještě kličkovat mezi útesy, ale bylo to už jenom takový to zoufalý unikání kdy víte, že stejně nemá cenu utíkat, protože dotyčný je rychlejší a už vás skoro má.Nedala jsem do toho všechno a právě proto mě v následující chvíli drapl za vlasy.Hlavou mi trhl dozadu, ale setrvačnost mě hnala dál, proto jsem tělem škubla dopředu, neudržela jsem rovnováhu a málem bych byla upadla, kdyby mě nedržel za vlasy.Head shoulders teda nepoužívám, ale zřejmě mám dobrej šampón, jelikož mi tímhle svým chňápnutím nepřetrhl ani vlásek.Škubnul se mnou tak, že jsem měla pocit, že vlasy snad ani na nic jinýho nejsou.Vykřikla jsem, ale on mnou praštil zády o skálu, takže se můj výkřik převalil ve vysokej vzlyk a pak jsem byla donucená ukončit ho úplně.Než jsem se nadála, nebo stihla otevřít oči, tlak na vlasy přestal.Ovšem na krku se projevil až příliš zřetelně.Napadlo mě, že má asi fakt velký dlaně, když mi jednou rukou skoro obejmul krk.Stisknul a já se snažila utýct, ale při té příležitosti jsem si taky všimla, že na zem nedosáhnu.A jelikož jsem mu zpříma viděla do obličeje tak počítám, že půl metru ve vzduchu jsem byla určitě.,,Sentarou...."vydechla jsem, chytila ho za zápěstí a zkusila povolit jeho sevření.I když na mě z nějakýho nepochopitelnýho důvodu útočil, stejně mě překvapilo, že o dost zesílil stisk a přitlačil mě na skálu, takže teď už bych asi neřekla ani písmenko.Pokud jsem si někdy myslela, že mám blízko k udušení, tak to byla slabota proti tomu, co se dělo teď.Cítila jsem krev hromadící se mi do hlavy a snažila jsem se nadechnout, ale nebylo jak.Začala jsem se dusit a bláznivě jsem ho mlátila a škrábala do ruky, ale on nepovolil.Spíš naopak, pořád tisknul.Napadlo mě, že mě dřív rozdrtí než udusí, protože tohle bylo už za hranicí únosnosti.Až doteď jsem myslela, že je to třeba nějaký ninja přeměněný na něj, ale to by jeho henge zmizelo, když jsem ho škrábala (v panice jsem šla až do krve).Tohle byl pravej Sentarou, ale nedovedla jsem si za boha vysvětlit, proč tohle dělá.Podívala jsem se mu do očí - šlo to blbě, zatmívalo se mi vidění - a zdálo se mi, jako bych v jeho výrazu zahlídla něco jako hrůzu.Obličej neprozrazoval vůbec nic, byl chladnej, ale oči patřily člověku vyděšenýmu k smrti.Nevěnovala jsem se tomu, nýbrž myšlence, jak se z toho dostat.Na paměti mi vytanul Brody, kterej mě označil za kastrační mašinu.Ovšem, to co jsem teď udělala bylo neetické, ale on si začal! Neměl mě škrtit.Sebrala jsem co nejvíc sil a kopla ho do ,orgánu' nejlíp, jak jsem dovedla.Asi se tlemíte (já taky, když si na to teď vzpomenu) ale mě to vážně zachránilo život.A jelikož na holeních občas nosím kovový chrániče, mohlo to docela bolet.
Okamžitě mě pustil a ucouvnul, mezitím co já se skulila na zem a sípala jako stará konvice.Udělalo se mi špatně od žaludku, ale to se údajně stává, když se takhle náhle zhluboka nadechnete po dlouhé pauze.Chtěla jsem vstát a utíkat, ale nohy se mi chvěly přestálým stresem a bolestí.Nahmatala jsem do ruky kámen a pevně ho chytila.Útočník byl sice Sentarou, ale on mě teď rozhodně nešetřil - musela jsem se bránit jak jenom to šlo.Pokud jsem teda nechtěla odejít pod kytičky (podruhé mimochodem).Znovu se přiblížil.Napřáhla jsem se a chtěla ho tím šutrem praštit, ale jednoduše mi ho vyrazil z ruky a bez váhání mi jednu natáhl.I přes to, co se dělo jsem nevěřila, že je to on.Nevěřila jsem, nebo spíš nechtěla věřit, že by mě chtěl zabít.A jestli chtěl, jak dlouho už to plánoval?
Znovu jsem zkusila vstát a když jsem se opřela o skálu za mnou, dokonce se mi to i povedlo.Napřáhl se a znovu jsem měla možnost pocítit, jakej má pravej hák.,,Nech toho!"křikla jsem, ještě ochraptělá z jeho posledního kousku.Vytáhl kunai a bodnul.Jen o kousek jsem uhnula, chytila ho za ruku držící nůž a volnou rukou jsem ho chtěla praštit.Vyblokoval můj úder a pro změnu zapojil i koleno, který mi krásně naklepalo žaludek.Jelikož ho už předtím nakopala Okia, byla to fakt kvalita.Pustila jsem ho, chtěla se mu vysmeknout a utýct, ale chytil mě za paži a zkroutil mi ji dozadu.,,Ne!"vyjekla jsem a zkusila se všemožně ohnat, abych se z toho dostala.Pak přišla moje záchrana.Ozval se výkřik a kdosi zavolal Sentarovo jméno.Ucítila jsem bodnutí v levým boku, ale nebylo hluboký, jelikož ho někdo stihnul odtrhnout.Pustil mě a v tu chvíli u mě klečel Brody.,,Ségra, jseš v pohodě?!"zmatkoval.,,Více méně.Jak jste mě našli?"zeptala jsem se.,,Ryuk slyšel, jako bys ho z lesa volala, ale když tam přišel, nebyla jsi tam.Šli jsme tě hledat."vysvětlil.Otočila jsem se a teď už jsem viděla i Ryuka.Nikdy by mě nenapadlo, že by se pustil do boje se Sentarem, ale každopádně to vypadalo zajímavě.Byli oba stejně dobří, ale Ryuk měl výhodu nesmrtelnosti.Jakmile ho jednou říznul, šlo to se Sentarem z kopce a Ryukovi se konečně podařilo ho zneškodnit.S Brodyho pomocí jsem se k němu dohrabala.,,Bude v pořádku?"zeptala jsem se.,,Nezabil jsem ho."kývnul Ryuk a sehnul se k němu.,,Tak to nám bude muset vysvětlit, co se to snažil udělat."zasyčel Brody a pevně mě chytil kolem ramen.,,On se nesnažil."řekl Ryuk a ukázal nám něco, co jsem v té tmě pořádně neviděla.,,Snažilo se tohle."dodal.





















