
Záchrana
Když jsem se probrala, chvíli mi trvalo, než jsem si všechno vybavila.Nepříjemně jsem pocítila vyprahlé rty a naražená žebra a při pohledu na mobil, kterej tu oznamoval nulovej signál jsem odhadla, že tady ležím nějakých devět hodin.Vrátila jsem přístroj do kapsy a pokusila se zvednout.Ruce se mi třásly a ostře mě píchlo v hrudním koši.Bylo mi pořádný vedro, potřebovala jsem se napít a taky převlíknout, protože jsem začínala pociťovat úpal.Naštěstí tu to pitomý pokažený jutsu vyhodilo i můj batoh, tak jsem se dost neohrabaně vyslíkla ze sukně a saka a nahodila na sebe přijatelnější oblečení.Trvalo mi to několik minut, jelikož mi neústupná bolest v oblasti žeber znemožňovala rychlejší pohyb.Až teď jsem se začala starat o to, kde vlastně jsem.Ležela jsem na skále, o tom nebylo pochyb.A bylo poledne a slunce pražilo jako na Sahaře, o tom taky nebylo pochyb.Pořád to ale neřešilo zásadní otázku mé situace, a to jest geografická poloha místa, okolí nebo aspoň země ve které jsem se nacházela.Když jsem se konečně a dosti neohrabaně postavila na nohy, podařilo se mi znovu zaujmout postoj důstojného pána tvorstva a rozhlídla jsem se po krajině.Tady máme les, les, les, řeku, les, skálu, skálu, les, skálu, skálu a skálu.A šutr.Ahá, tak už vím kde jsem! V řiti, protože tady to absolutně nepoznávám.Jenom klid Yumi, vzpomeň si na svůj výcvik.Co uděláš, když jsi sama v neznámé krajině, bez pořádné zbraně, bez chakry a máš něco se žebry? Sednu si na bobek a budu řvát o pomoc.Nebo asi ne, to by bylo nedůstojné mé osoby.Pokusím se najít civilizaci.Vůbec netuším, kam bych měla jít, ale řeknu si, že se mi líbí východ a tak se vydám na východ.Teda, doufám, že je to východ....
Neušla jsem ani sto metrů lesem a musela jsem se posadit na převrácený strom.Žebra mě bolela čím dál víc a jakmile jsem se trochu zadýchala, cítila jsem se, jako bych měla hruď sevřenou železnýma obručema.Shromáždila jsem tu trochu chakry, kterou jsem si nechala a opatrně jsem obhlídla situaci.To jsem si mohla myslet, dvě žebra mám zlomený a jedno další je nakřupnutý.Takovou smůlu můžu mít jenom já! Až dolezu do Chakrové - jestli tam dolezu - tak jim to všem dám pěkně vypít.Když už mě volají, tak by to aspoň mohli udělat šetrněji než se mnou praštit o štěrk a nechat mě postiženou jít bůhví kolik kilometrů.Předemnou přistál nějakej datel nebo co to bylo a začal klovat do země ve snaze najít něco k jídlu.,,To se ti to machruje, když můžeš lítat a jsi v pohodě."neodpustila jsem si.Pak mě něco trklo do hlavy.Mohla bych zkusit něco podobnýho, jako dělával Sentarou.S mojí kontrolou chakry bych to měla zvládnout a když se tomu ptákovi dostanu do hlavy, můžu obhlídnout krajinu a určit směr.Zaměřila jsem se na něj a zkusila shromáždit chakru, ale jakmile jsem ji chtěla vyslat mimo svoje tělo, žebra začala znovu bolet a donutila mě toho nechat.A co genjutsu? Můžu nějak zkusit poslat vzkaz Sentarovi, když to tomu zatracenýmu datlovi (nebo co to je) vsugeruju.Znovu jsem se pokusila o provedení nějakýho jutsu, ale projela mnou ostrá bolest, zatmělo se mi před očima a zřejmě jsem znovu omdlela.
Podruhé toho dne už moje probuzení bylo o hodně příjemnější.Ležela jsem v posteli, vedle na stolku stála sklenice s vodou a já si při pohledu na ni uvědomila, že už nemám takovou žízeň.Zkusila jsem se posadit a kupodivu mi to šlo docela dobře.Ani žebra už tak nebolely.Všimla jsem si, že nemám tričko a místo něho mám hrudník obvázanej kupou obvazů.,,Sentarou?"napadlo mě jako první a hledala jsem jakýkoliv známky toho, že mě našli chakroví shinobi.,,Kdo je Sentarou?"ozval se cizí hlas.Podívala jsem se tím směrem a uviděla starší ženu, s kratšími hnědými vlasy a jasně modrýma očima.Mohlo jí být něco kolem padesátky.,,Je to můj......velmi dobrý přítel."odpovím.,,To vy jste mě ošetřila?",,Našli Vás dva mí známí, kteří se tu občas zastaví když si najdou mezi svým cestováním čas.Jmenuji se Horiya."usmála se a položila ke sklenici vody ještě nějaké pečivo.,,Už jste byla párkrát vzhůru a pila jste, ale asi si to nepamatujete."informovala mě.,,Nepamatuju."přiznám.,,Jsem Vám moc vděčná za pomoc, kterou jste mi poskytla a až se dostanu zase domů, dohlídnu, aby jste dostala odměnu.",,Nepomohla jsem Vám kvůli odměně a žádnou nežádám.Potřebovala jste pomocnou ruku a tu by měl člověk člověku podat kdykoliv bude potřeba."usmála se a ukázala na pečivo.,,Najezte se.",,Děkuju."pípnu a poslušně se dám do jídla, jelikož už mi fakt vyhládlo.,,Odkud jste, slečno?"zajímalo ji a posadila se na kraj postele.,,Z vesnice Ukryté v chakře."odpovím s plnou pusou.V očích se jí odrážel údiv.,,Takže to místo opravdu existuje? Myslela jsem, že je to jen výmysl."hlesla.,,Výmysl? To není.Byla jsem jedním ze zakladatelů a teď se tam musím dostat.A měla bych vyjít co nejdřív.Jdou po mě nebezpeční lidé a když jsem tady, tak vy jste v nebezpečí."chystám se vstát.,,Ležte.Pár dní tu musíte zůstat, než se dáte dohromady, padouši budou muset počkat."pousmála se a vstala.,,Musím jít na zahradu, mám tam plno práce.Vyspěte se a pak spolu povečeříme.",,Děkuju."pípla jsem a moje ošetřovatelka odešla.Lehla jsem si a přemýšlela, jestli bych měla utéct.Bylo by to asi krajně nevděčný....a možná mě tady fakt nenajdou, vždyť přece nemůžou vědět, kde mě jutsu vyhodilo.A jsou to šance padesát na padesát, že mě tu najdou Sentarovi lidi.Asi tu chvíli zůstanu.Aniž jsem to vnímala, znovu jsem se pomalu propadla do snu.
Vzbudila jsem se už k večeru a zase jsem se cítila o poznání líp.Žebra ještě bolela, ale už ne tolik a já jsem skoro bez potíží vstala.Došla jsem ke stolku, kde bylo složený moje oblečení a natáhla si přes obvazy tričko.Pak jsem vylezla ze dveří pokoje a našla nejpravděpodobnější cestu ven.Tipla jsem to na velké, zelené šoupací dveře a hned jsem to taky otestovala.Když jsem vyšla ven, už na první pohled mě upoutal nádherný, rudě zlatý a neobyčejně žářivný západ slunce.Krajina byla zalitá žlutým, intenzivním světlem a zdálo se, jako by i vzduch měl zlatavý nádech.,,To je krása."vyrazila jsem ze sebe fascinovaně.,,Na každého cizince to takhle působí."uslyšela jsem Horiyu.Až teď jsem si uvědomila, že stojím na zahradě a ona tam pracuje na záhonu s něčím, co bych tipla na rajčata.,,Kde to vlastně jsem?"zeptala jsem se konečně otázkou, kterou jsem měla vyslovit už dřív.,,Vážně to nevíte? Tohle je země Světla."usmála se.,,Země Světla?O té jsem v životě neslyšela.A jak se tak dívám, je to fakt škoda."znovu jsem fascinovaně koukla na zapadající slunce.,,Jak je to možné, že je tady západ tak nádhernej?"zeptám se, aniž bych se nad otázkou zamyslela.,,Pod územím země Světla se údajně nachází nějaký zvlástní druh horniny, který přes zemskou kůru uvolňuje do ovzduší jakýsi druh héliového plynu.Ten se drží ve výškách nad jeden kilometr a způsobuje, že se tu světlo drží mnohem intenzivněji, jasněji a déle, než jide.A taky opticky zvýrazňuje západ a východ slunce."podívala se k obzoru.,,Něco tak krásnýho vidím poprvé."řeknu jako by pro sebe.Pak si všimnu, že se dala zase do práce a obrátím se k ní.,,Chcete pomoct?"zeptám se.,,Ale kdepak, já to zvládnu.Vy by jste se teď neměla namáhat."usmála se.,,Konev snad ještě udržím."ušklíbnu se a popadnu zmíněné ,nářadí' do ruky.,,Když myslíte.Budu jen ráda."zasmála se a dál jsme pracovaly společně.Aspoň trochu jí to oplatím.
Slunce už zapadlo, ale ještě pár minut potom se vzduchem vznášel nazlátlý opar.Všimla jsem si, že od západu se k nám blíží dvě postavy, ale ani náhodou bych je netipla na svoje pronásledovatele.Byli dva, jeden jenom o pár centimetrů vyšší než já a druhej zase asi o hlavu nižší.,,Někdo sem jde."upozorním Horiyu a napřímím se od práce na záhonu.I ona se zvedla a zaostřila do šera.,,Není se čeho bát."usmála se.,,Jsou to Tay a Renn.To oni Vás našli.",,Co jsou zač?"zajímá mě.,,Dva potulní ninjové.Prošli snad všechny země a vždy, když mají cestu kolem, tak se u mě zastaví."odpověděla, odložila motyčku a vyšla jim naproti.,,Tak co jste vypátrali?"zeptala se s úsměvem a každého krátce objala.,,V okolí ani stopa.Asi se přemístili do země Trávy.Vydáme se za nimi."odpověděl ten starší a pak jsem i přes tmu rozeznala, že se podíval na mě.,,Vidím, že naše návštěvnice už se vzbudila.Není zrovna rozumné, že ji necháš pracovat na pozemku, když ještě není úplně zdravá, Horiyo."řekl káravým hlasem.,,Sama jsem chtěla.Cítím se už líp."vložím se do toho.,,Ach tak.Pozveš nás dál?"obrátil se na Horiyu nepříliš nadšeným hlasem.,,Jasně, jen jděte."ukázala na dveře.,,Něco jsme ti koupili ve městě, Horiyo!"oznamoval jí natěšeným hlasem ten menší.Z tónu, barvy a hloubky jeho hlasu jsem odhadla, že je to asi deset let starej kluk.,,To je od vás moc hezké, Renne.Já jsem to tušila, a něco jsem vám upekla."odvětila vesele.,,Koláče?Že jsou to koláče?!"vyjekl vesele klučina.,,Co já vím."odtušila tajemně Horiya.Ale Renn v té chvíli už věděl.,,Koláče!"vřískal.,,Ty já strašně rád!",,Co ty nerad."ozval se zevnitř pobavený hlas toho staršího.Renn vletěl dovnitř za ním a Horiya se obrátila na mě.,,Pojďte dál, navečeříme se."vyzvala mě.Uklidila jsem nářadí, co jsem držela a vešla dovnitř.Ona mě následovala a zavřela dveře.
Když jsme si umyli ruce, pomohla jsem Horiyu nanosit jídlo na stůl a usedli jsme k večeři.,,Jsem vám opravdu vděčná za všechno, co jste pro mě udělali.Ale zítra bych už měla vyrazit.Hledají mě moji kamarádi, ale taky lidi, kterým dost vadím a dokud jsem tady, Váš dům není v bezpečí, Horiyo."obrátila jsem se na svou hostitelku.,,Chápu to, a nebudu Vás zdržovat.Ale kdyby jste si to přeci jen rozmyslela, můžete se tu zdržet jak dlouho chcete.Jste tu vítaná."odpověděla.,,A kdo tě hledá?"ozval se zvědavě Renn.,,Nevím, co jsou zač.Ale asi mi chtějí zabránit, abych se vrátila domů."odpovím.,,Kam domů?"zajímá ho a pokouší se nacpat si do pusy dva koláče najednou.,,Renne mlč a jez."řekl suše Tay aniž by zvedl oči.Podívala jsem se na něj.Zdál se mi pořádně mrzutej a nebo jako by proti mě něco měl.Antifeminista jeden.Měl tmavě hnědý, skoro černý vlasy a hnědý oči.Renn naproti tomu byl zrzek s jasně smaragdovýma očima a veselým, pihatým obličejem.,,Domů do Chakrové."dopovím a napiju se čaje, kterej mě překvapí úžasnou ovocnou chutí.,,Jsi z Chakrové?!"ožije prcek, takže poprská stůl polorozžvýkanými drobky koláče.,,Jo."přisvědčím a nenápadně si ometu z rukou poslintaný zbytky jídla.,,Můžeme jít s tebou?"vyhrkne.,,Renne, nech toho a najez se.Chceš, aby ti zaskočilo?"zavrčel zase Tay.,,Nikdo neví kde Chakrová leží.Někteří říkají, že snad ani neexistuje a ninjové odtamtud jsou velkou záhadou s jejich chakrovýma technikama.Jsi ninja?"zajímá ho.Zaváhám.Stejně nemám chakru a nikdy jsem nedokončila akademii, takže v podstatě nebudu lhát.,,Ne."zavrtím hlavou.,,Ale víš, kde Chakrová leží?"vyzvídá dál.Očividně ho náš rozhovor zaujal, ale ne natolik, aby se přestal ládovat koláči.,,Jasně, že vím, a musím se tam dostat.Jenom tam budu v bezpečí před těma, co mě pronásledujou."usměju se.,,Chtěl bych tu vesnici vidět.Hele, myslíš, že by nás tam Tenshikage nechal? Tay už tu vesnici hledá celé měsíce."chrlil Renn a neustále se cpal, aby snad neměl pusu ani na chvilku prázdnou.,,Už mlč ti říkám."zamračil se Tay, který narozdíl od svého kolegy jedl pomalu a spořádaně.,,To já nevím, musel by ses zeptat jeho.Ale možná ano, když mě tam dopravíte v celku."ušklíbnu se.,,Slyšel jsem, že je prý urostlejší, než většina shinobi."vyzvídal a oči mu jen jiskřily.,,No jo, velkej je dost."přisvědčím.,,Viděla jsi ho někdy osobně?",,Mockrát.",,A viděla jsi i Aoi tenshi?Byli milenci."doráží.,,Co? Jak jsi na to přišel?"rozesměju se.,,Říká se, že byli pořád spolu.Nikdo je snad nikdy neviděl odděleně."vysvětlil mi, z čeho jeho domněnka vychází.,,Mohli být přece jenom dobří kamarádi."namítnu.Zavrtěl hlavou.,,Myslím že ne.Já tomu rozumím, mě můžeš věřit."ujistil mě.,,Rozumíš?"zopakuju.,,Znám příběhy.Ona prý byla vysoká skoro jako muž a už od pohledu z ní šel respekt.Dokázala kohokoliv zničit jediným pohledem a bylo nemožné ji zranit.Já osobně si myslím, že byla démon v lidské podobě.Tvrdí se, že neexistovala, ale já tomu nevěřím.Hodně lidí ji vidělo."chrlil.To se tady dozvídám pěkný věci.Vím, že většina vypravěčů překrucuje skutečnost, ale tohle jsem nečekala.Udělali ze mě pohádkovou nadpřirozenou postavu, což mě docela štve.Nejsem součást nějaké bajky, ale člověk.,,Jasně, že je skutečná, znám ji až moc dobře."zabručím.,,Viděla jsi ji? Mluvila jsi s ní? Jaká byla?!"zaútočil na mě.,,Není tak vysoká, jak říkáš.Vlastně není o moc vyšší než já.A že by z ní šel respekt se taky nedá říct.Spíš je to na pohled obyčejná holka, za kterou by ses na ulici ani neohlídnul.A zranitelná jako každej jinej."uvedu mu informace na pravou míru.,,Ale dokázala přece tak snadno zabít."nedal se.,,Tak snadno zase ne.A navíc dlouho dřela, aby se vypracovala.Viděla jsem ji mockrát krvácet a tak stoprocentně vím, že je člověk jako třeba ty nebo já.Není démon."usmála jsem se.,,Mluvíš o ní v přítomném čase.Znamená to, že žije?"zatvářil se nedůvěřivě.,,Neměla by?"podivím se.,,Nechala přece všechnu svoji chakru v lese okolo Chakrové a bez ní se i ona sama rozplynula do vzduchu.Nejsou po ní žádné stopy.Já osobně si myslím, že její duch hlídá vesnici."prozradil.To je mi teda novinka!,,Není mrtvá.To jenom ostatní chtěli, aby..."začala jsem, ale Tay mi skočil do řeči.,,To by stačilo ne? Neplňte mu hlavu hloupostmi slečno, můj bratr je důvěřivý kluk a všechno spolkne.A potom to moc prožívá."prohlásil.,,Ale Tayi!"ozval se dotčeně Renn.,,Už jsem řekl.Mazej do postele a ráno si promluvíme o cestě do Chakrové.Dneska jsme ušli hodně kilometrů a zítra jich bude ještě víc.Potřebuješ spát."rozhodl hlasem tak pevným, že snad i já bych ho bez odmlouvání poslechla.,,Zítra mi to dopovíte!"usmál se na mě, čile se zvednul a vyběhnul dveřmi do chodby.Horiya se zvedla.,,Pomůžu Vám sklidit ze stolu."usmála jsem se a začala sbírat nádobí.
Po večeři jsem si šla ještě chvíli sednout na verandu, abych mohla přemýšlet.Pozorovala jsem hvězdy, které tu přes ten divný plyn zářily několikrát jasněji, stejně jako tu i slunce nabíralo na síle.Bylo jich vidět mnohem víc než normálně a každé souhvězdí jste poznali tak jasně, jako by snad opravdu bylo propojené čarami.Tohle je vážně země Světla.Napadlo mě, že zdejší shinobi se asi musí umět dobře orientovat podle hvězd, protože v téhle krajině jsou na nebi doslova mapy, podle kterých lze určit směr.Jak jsem tak přemýšlela, za mými zády vrzlo prkno a já ucítila, že tam někdo stojí.






















