
Chůva
Pár dní na to jsem pomalu, ovšem tvrdohlavě zdolávala schody vedoucí z nemocnice.Sentarou mě podpíral a zbytečně, ovšem vytrvale opakoval, že jsem to tam měla ještě chvíli přežít.,,Nesnáším nemocnice."odpovídala jsem mu na všechno krátce.,,Jenomže ony tu nejsou jen tak bezdůvodně lásko víš."poučil mě lehce ironickým hlasem.,,Měl by jsi je zrušit."poradila jsem mu.,,To by dopadlo.Koneckonců, nejsi ty sama doktorka?"namítl.Zamyslela jsem se.,,To je jiný.Já lidi narozdíl od nemocnice nenutím neustále ležet, nechat si píchat injekce, necpu do nich kdovíjaký divný pilule a nepodávám jim k jídlu mrkvatý podivný blafy."osvětlím mu celou situaci.,,Štěně.To si povíme, až budeš starší."ušklíbnul se.Kdo je u něj štěně?! ,,Jaký štěně? Oproti tobě je štěně každej!"prskla jsem.,,Nemůžeme toto téma přestat pořád zmiňovat?"hlesnul nešťastně.,,Tak ho přestaň zdůrazňovat.Mimochodem, budeš dnes spát se mnou?"mrkla jsem na něj.Najednou docela zrudnul a zatvářil se značně nervózně.,,No...určitě..."odmlčel se.,,Protože...?"dotírala jsem s jistým podezřením.Ten jeho tón se mi nelíbil.,,Protože...no...promluvíme si o tom doma, ne?"vybruslil z toho.,,Jestli zjistím, že poskytujeme azyl nějaký Limetce nebo něčemu podobnýmu, tak budu pěkně nepříjemná."prohlásila jsem a pokračovala v cestě.Moje věta ho očividně vyvedla z míry, jelikož vypadal ztrémovaně jak chivava pod kolem náklaďáku, ale nechala jsem to být.
Všechno mi docvaklo až když jsme došli domů a Sentarou odemčel dveře.Na gauči v obýváku sedělo něco malýho, soustředěně si to čmáralo na papír všemi možnými nevkusnými barvami a k tomu si huhlalo něco svým vlastním, podivným jazykem.,,Tsubaki?Co tady.....tak moment."došlo mi to a ohlídla jsem se na Sentara, který se nervózně drbal ve vlasech a snažil se tvářit, jako že všechno v pohodě.,,Co tady dělá to dítě?"vznesla jsem poněkud zásadní dotaz, který se v tu chvíli zdál naprosto na místě.,,To dítě si maluje."odpověděl mi sice pravdivě, ale stále to neosvětlovalo zásadní problém a to jest, proč si maluje zrovna tady.,,To je sice náramně kreativní a užitečná věc, ale pořád mi jaksi uniká pointa."vysvětlila jsem mu.,,No...."zavřel dveře a přešel k dítěti, které se na něho vesele usmálo.,,Takeru zmizel a nemá se o ni kdo starat.Tak jsem myslel....",,Myslel co?"dorážím.,,Máš přece děti ráda."bránil se.,,To je ale něco jinýho.Ještě nikdy jsem se o žádný nestarala - teda když nepočítám Brodyho.Párkrát jsem to možná viděla, ale nikdy jsem neměla na povel mimino."chrlím.,,To zvládneš.Občas to nakrmíš, převlečeš, umyješ...."navrhoval.Připadala jsem si bezbranná.,,Je mi jí líto.Pokud se o ni budu starat já, půjde tu o zdraví."vzdychla jsem a došla ke kreslícímu si batoleti.,,Jsem si jistý, že to zvládneme.Alespoň tě to trochu zaměstná a nebudeš mít čas utápět se v depresích."mínil a objal mě.,,Co takový dítě jí?"kvikla jsem nešťastně.V tom se ozvalo zaklepání a jako obvykle hned po něm vešla Yamaichi.Krátce jsem pocítila nutkání zamyslet se nad tím, proč to děvče nikdy neklepe, ale moji pozornost na sebe okamžitě strhla Tsubaki, která začala hystericky řvát.Yamaichi se zarazila a vyděšeně koukla na ječící rudou věc, která už teď nekreslila, ale vztekle házela pastelky na koberec.,,Tenshikage-sama, potřebuju Vás v kanceláři."oznámila s očima upřenýma na toho křičícího skřeta.,,Přece mě tady nenecháš!"vyjekla jsem vyděšeně.,,Pošlu sem Koichi.Ty to zvládneš."pokusil se mě povzbudit a pak se naprosto nestydatě vypařil.
Koichi sice dorazila, ale na ječící holčičku zírala stejně vykuleně jako já.,,Třeba má hlad."napadlo ji.,,To mě taky napadlo, ale absolutně nevím, co bych jí měla dát."přiznám.Na chvilku se zamyslela.,,Určitě něco jako kaši...má už to vůbec zuby?"starala se.,,Asi jo.Teda myslím, před chvílí hlodala dvě pastelky."odpověděla jsem.,,Dala bych tomu nějaký cereálie s mlíkem.Třeba to zkonzumuje a dá pokoj.",,Bezva.Pohlídám ji."řekla, čímž mi taktně naznačila, že jídlo budu muset nějak splácnout já.,,Fajn."vzdychla jsem a šla uspořádat nálet na lednici.V rychlosti jsem něco sešrotila a vrátila se s tím do obýváku.Postavila jsem to před ni a krátce zavelela: ,,Jez."
Dítě se na mě podívalo a chvilku mě hypnotizovalo uslzenýma očima.,,Co zkoušíš?"zavrčela jsem na ni.,,Mám pocit, že to budeš muset krmit."dloubla do mě Limetka.No dobře, to ještě přežiju, ale to co mělo následovat mě málem složilo.,,Něco tady smrdí..."zpozorovala Koichi a zacpala si nos.Došlo mi to a podívala jsem se na mimino, který mezitím spokojeně plácalo lžičkou do misky s mlíkem.,,Tak to v žádným případě NE.Já ne."zdůraznila jsem rychle.,,A kdo? Já snad?"podivila se.,,Já mám slabé srdce, víš.Nemůžu se vystavovat takové zátěži sotva se vrátím domů."argumentovala jsem.,,Najednou! Ale kdybych ti řekla ,hej, někdo přepadl vesnici, pojď mu nakopat prdel'..."začala.,,Tak bych šla, no a?"pokrčím rameny.,,No vidíš! Takže tohle zvládneš."dotírala.,,Přece tu nebude smrdět.",,Ne ne ne, přebalí si to Sentarou až přijde, protože on to dotáhl domů."rozhodla jsem.,,Bože, přece něco takovýho nenecháš na chlapovi! I když je to teda super chlap....postava....ty ruce...a vlasy..."ztišila se a mumlala si pro sebe.,,Limetko! Přestaň!"okřikla jsem ji.Vytrhla se z přemýšlení a nadskočila.,,Co máš za problém? Však to nemusíš poslouchat, když se ti nelíbí."ohnala se.,,A co když se mi třeba líbí?"oponovala jsem.,,Tobě?"vyprsklal uštěpačně.,,Nechápu, co tě na tom tak udivuje!"vrčela jsem.,,Nebuď vtipná.A navíc myslím, že se mu líbím."znovu se zasnila.,,Ani bych neřekla."zabrumlám, zvednu dítě a odcházím rezignovaně do koupelny.,,Já ti to dokážu.Vsadím se, že do měsíce je můj."zavolala za mnou sebevědomě.,,O co?"odpovím.,,O čest."rozesmála se a jala se zaujatě zkoumat papíry, co ležely na stole.Nechala jsem ji být a šla zbavit Tsubaki toho jejího momentálního smrdutého postižení.
V devět se otevřely dveře a vešel Sentarou.Seděly jsme s Limetkou proti sobě a ona si z hlavy vyplétala žvýkačku, kterou se mi úspěšně podařilo zamotat jí do vlasů.Samozřejmě prostřednictvím Tsubaki, aby na mě nepadlo podezření.,,No ahoj! Dneska jdeš brzo!"oživla jsem, nazula si papuče a chystala se vstát z gauče.V bačkorách se ale ozvalo podivné křupnutí a vzápětí jsem měla na nohách něco mokrýho a lepkavýho.Limetka se krátce uchechtla a mě to došlo.Tak vajíčka ty potvoro! No počkej!
,,Dneska toho moc nebylo."přiznal a posadil se na křeslo vedle mě.Krátce nás obě přehlídnul a jeho pozornost se zaměřila na Limetku.,,Co to máš ve vlasech?"zajímalo ho.,,Aaaale, to ta malá.Někdo jí dal žvýkačku."odpověděla nevinně, ovšem koukla na mě s jasnou narážkou v obličeji.,,Aha."hlesnul a vyčerpaně se opřel.,,Proč se tváříš tak vyjeveně?"obrátil se pro změnu na mě.Proč? Protože mám v botě vajíčko! ,,Potřebuju se učesat....omluvte mě."pípla jsem naprosto připitomnělou výmluvu a odšourala se do koupelny.,,Něco tu nehraje."mínil, ale zřejmě byl moc unavený na to, aby to zkoumal.Když jsem se zbavila Limetčinýho blbýho vtípku a vrátila se do obýváku, Sentarou ji zrovna vyprovázel.,,Přijď zítra v šest ráno."řekl ještě.,,Samozřejmě.Pro Vás všechno."zamrkala koketně, pak se ohlídla na mě a nevinně mi zamávala.,,Těším se na zítřek, Aoi-hime."prohlásila s úsměvem.,,Já taky.Alespoň se nebudu nudit."odpověděla jsem neméně přátelsky, ovšem doopravdy bych ji nejradši zaškrtila.A ona mě taky - měla to v očích.Měly jsme mezi sebou něco, co Sentarou nepochytil a to bylo dobře..,,Tomu věřím.Nashle."rozloučila se a vyšla ven.
,,Něco, o čem bych měl vědět?"zeptal se podezíravě, sotva se za ní zavřely dveře.,,Ani ne.Skvěle spolu vycházíme."lhala jsem a podle zvyku si zase namotávala vlasy na prst.Dělám to totiž skoro vždycky, když kecám.,,Lhaní ti nejde.Myslíš, že máme něco k snědku? Moje poslední jídlo byla snídaně."zasmál se.,,Určitě něco vyhrabu.Ale budu muset zítra zajít do obchodu."odpověděla jsem a odebrala se k lednici.,,Proč jsi tam nezašla dneska?"zajímal se.,,Jelikož jsem marod, nedostávám výplatu.A oni mi to nedají za dobrý slovo."objasnila jsem mu situaci.,,Něco ti tu nechám.Ale ne, že to utratíš za hlouposti."dobíral si mě.Překvapeně jsem zamrkala.,,Já? To snad nemyslíš vážně!",,Znám tě."usadil mě a začetl se do nějakých papírů, co ležely na stole.Chtěla jsem udělat nějakou narážku na to, že neustále pracuje a mě to vytáčí, ale z vedlejší místnosti, dříve známé jako Sentarův pokoj se ozval hysterický křik.,,Prtě se nám vzbudilo.No super."vzdychla jsem.,,Jdu tam."nabídnul se a začal vstávat.,,To je dobrý, zvládnu to."usadila jsem ho a vydala se k místům, kde spalo dítě.Jak jsem odhadla - ani nevím, jak mě to napadlo - měla jenom žízeň.Zvedla jsem ji a donesla do kuchyně.,,Je jí něco?"zajímal se aniž by zvednul oči od administrace.,,Má jenom žízeň."odtušila jsem a přešla k lince, kde stál v lahvi čaj kterej Limetka dělala asi před hodinou.Podala jsem ho Tsubaki a trochu netrpělivě sledovala, jak v ní profesionálně mizí.,,To bude ochlasta."zabručela jsem pobaveně a s dítětem v náručí jsem se opřela zády o linku.Sentarou ustal ve čtení a podíval se na mě.,,Koukám, že ses do toho vžila rychle."zmínil se o mém předchozím protestu ohledně výchovy sestry mého bývalého studenta.,,Tak co s tebou mám dělat?"odpovím naoko zoufale.Zasmál se a chvilku zase nic neříkal.Nakonec na mě mrknul:,,Ale musím přiznat, že ti to s ní vážně sluší.",,Co?!"nadskočila jsem, takže jsem batoleti málem vyrazila láhev.,,No jo.Myslím, že jí s tebou bude dobře.Aspoň dokud jí nenajdeme jiné místo."prohlásil.,,Prosím, přestaň mě děsit.Alespoň před spaním."špitla jsem nervózně.Znovu se rozesmál a vstal od stolu.,,Jdu si lehnout.Co ty?"obrátil se na mě.,,Hned přijdu za tebou.Jenom uložím tady tu příšerku."ušklíbla jsem se.,,Fajn."hlesl a vydal se nahoru po schodech.
Položila jsem ji do postele, přikryla a tiše se kradla pryč doufaje, že už se neprobudí.Když se mi asi na sedmý pokus povedlo odejít z pokoje aniž by začala řvát, vyčerpaně jsem zdolala schody do patra.A ten večer se něco stalo se Sentarem.Nikdy dřív jsem si u něj ničeho podobnýho nevšimla, proto mě to víc než zaskočilo.A hlavně jsem to nečekala.Zkrátka, došla jsem do pokoje a tiše otevřela dveře.Bylo zhasnuto, svítila jenom slabá lampička, Sentarou ležel na posteli a podle všeho spal.Došla jsem ke skříni, svlékla si župan a pověsila ho na věšák.Pak jsem se oblíkla do pyžama - kraťasy a tílko, v ničem jiným se pořádně nevyspím - a vydala se k zrcadlu.Chtěla jsem si jen rozčesat vlasy a ještě za chůze si je rozpustila.Měla jsem je sepnutý do drdolu jednou z těch dlouhých, špičatých, zavíracích spon.Když jsem šla kolem postele a roztřepávala si vlasy, Sentarou najednou vyskočil, chytil mi každou rukou jedno zápěstí a celkem tvrdě mě přirazil zádama ke zdi.Vykřikla jsem - jednak leknutím a jednak bolestí, která se mi celkem ostře ozvala v právě zahojené ráně.Automaticky jsem se pokusila uvolnit a vyklouznout mu a trhla jsem rukama, ale držel je skoro železně.,,Co to děláš?!"vyjekla jsem nechápavě.,,Co to máš v ruce?!"vykřiknul a zvednul mi pravou ruku, která pořád svírala předmět.Napřed jsem vůbec nevěděla, ale nakonec jsem ze sebe slova vymlátila.,,To je sponka....do vlasů..."vydechla jsem vyděšeně.Už to taky zjistil a rychle, skoro vystrašeně mě pustil.O krok ustoupil a chytil se za hlavu.,,Promiň....omlouvám se.Já......ve stínu toho světla to....vypadalo to jako nůž."vyjádřil se.,,Co?"broukla jsem, až pak mi to náhle docvaklo.Vůbec se mu nedivím, že takhle jančí, mě ve spaní podříznout moje holka krk, asi jsem na to taky citlivá.,,Ach tak."hlesnu a kouknu na sponu.Je ostrá, takže skutečně mohla vypadat jako zbraň.,,To si myslíš? Vážně myslíš, že bych něco takovýho udělala?"obrátím se na něj.Zničeně se posadil na postel a dal si hlavu do dlaní.,,Ne...nevím, co to do mě vjelo.Trochu jsem se zapomněl..."řekl zničeně.Odložila jsem předmět na stůl, klekla si před Sentara a objala ho okolo krku.,,To nic."pousmála jsem se.Taky mě objal a - přišlo mi že trochu bázlivě - mě k sobě přitisknul.,,Promiň Yumi.To jsem opravdu nechtěl.Nemyslím si, že bys to udělala...prostě mě to najednou popadlo..."šeptal.Dlaněmi jsem chytila jeho obličej, zvedla ho a políbila.,,To je v pořádku.Hlavně, že se to vysvětlilo.",,Asi ano."mínil a usmál se.,,Jsi skvělá.",,Jo, já vím.A unavená."ušklíbla jsem se a vstala.Najednou nabyl svůj původní výraz a bylo vidět, že se tuhle událost snaží co nejrychleji vymazat.,,Unavená? To jako že se ti chce spát?"zdůraznil část mé věty.,,To obvykle toto slovo vyjadřuje."kývla jsem provokativně a lehla si na záda na svoji polovinu postele.,,No tohle.Tak dlouho jsi byla v nemocnici a teď, když jsme konečně zase spolu sami, ty jdeš spát."kroutil nevěřícně hlavou, ale z jeho hlasu bylo cítit úsměv.,,Nevím, co jinýho by jsme spolu my dva mohli dělat."opáčím vesele.Naklonil se nademnou, políbil mě a nenápadně mi stáhnul jedno ramínko u tílka dolů.,,Já bych věděl....."
Když jsme se konečně rozhodli spát, byla už skoro jedna hodina po půlnoci.Ležela jsem zády k němu, on za mnou a tisknul mě k sobě.Znovu jsem se cítila šťastně, ale zároveň jsem taky uvažovala nad tím, co se stalo.Nedivila jsem se mu, že se té sponky leknul a vystartoval po mě, ale na druhou stranu se mě to dotklo.Trochu mě mrzelo, že ho vůbec mohlo napadnout něco takovýho.Snad si nemyslí, že bych ho taky chtěla podřezat ve spánku nebo co? Zajímalo by mě, co přesně byla ta jeho snoubenka zač.A co byl vlastně zač on? Říkal přece, že ve svojí době byl slavnej, musí o něm někde být nějakej záznam.Chtěla bych vědět o jeho minulým životě co nejvíc.Ta myšlenka mě nadchla a rozhodla jsem se, že co nejdřív zajdu do nějaké knihovny nebo archívu.S tím jsem usnula.






















