
Vzpomínky
Nebylo zase tak těžké vytopovat Sentarovu chakru.Letěla jsem nad večerní Rivou v Henge no Tori a shlížela dolů ptačíma očima.Už chápu, proč se Sentarovi létání tak líbí, ale mě z toho za chvíli bolely lopatky.Ocasní pera jsem si udělala moc krátký a špatně se mi s něma kormidlovalo, takže jsem si chvilkama připadala jako jednokřídlej tučňák.Můj let musel vypadat velice komicky, ale pořád to bylo rychlejší než bězet.Když jsem ho konečně vystopovala, s určitou úlevou jsem se dost neohrabaně snesla na zem.No...neohrabaně...to si trošku nadržuju.Kdo by mě viděl, musel by si myslet že jsem nějaká retardovaná poštolka.Zaryla jsem zobákem v zemi a zaskřehotala jak postižená slepice.I když jsem hodněkrát viděla, že Sentarou hladce přistává na krátkých nohou, já jsem se převážila a zmateně rozhodila křídly na všechny strany.Vidět mě teď nějakej orel, tak mě za trest sežere, jelikož dělám ostudu rase dravců.A nevím, jestli by ho zaujala moje výmluva, že jako vajíčko jsem se skutálela na hlavičku.No nic, ale nejsem tu kvůli kravinám, hledám přece Sentara! Úlevně jsem se přeměnila zase zpátky a vyplivla pár mokrého peří.,,Hnus."sykla jsem si pro sebe.Budu se muset zeptat Sentara, jak to dělá, že nikdy žádný nespolkne.Já ho mám plnou hubu.Pak jsem si pečlivě prohlídla místo, kde jsem přistála a brada mi údivem spadla na zem.Byl to dvůr nějakého domu, ze tří stran obklopený budovami.Vlevo stál nízký přístřešek, ovšem teď už bez stropu, který ležel propadlý na zemi.Přímo předemnou se pak zvedal poměrně velký dům - kdysi zřejmě hodně hezký, teď ale skoro rozpadlý s pořádně děravou střechou.Vpravo byla studna, patrně dávno vyschlá a za ní zbytky něčeho, co kdysi mohlo být stodolou.Pokusila jsem se zapojit fantazii a představit si objekt v dobách jeho zašlé slávy.Nalevo byly stáje, vpravo dílny a kovárna.A to naproti byl velkej, bílej dům s šoupacíma dveřma z malovaného, rýžového papíru.Taky střecha, teď už polorozpadlá bývala kdysi hodně zdobená a měla zvláštní, modrozelený odstín.Okapy bývaly natřené krémově, až zlatě.Nebylo pochyb - tohle byl dům z minulosti, co mi ukazovala Akari.Sentarův domov.
Pomalu, s jistou nostalgií jsem se vydala ke schodišti do domu.Jako by se mi v hlavě mihla myšlenka, na chvíli jsem si vybavila Arii stojící na zápraží.Měla to rudé kimono - jediný hadry, ve kterých jsem ji mohla poznat - a opírala se o rám dveří.I když se setmělo teprve před chvílí, jako bych si vybavila tu překrásnou postavu, kterou vykreslovalo světlo pronikající do tmy.Nicméně ona tu nestála, protože kdyby ano, vrazila bych do ní.Prošla jsem prázdným dveřním rámem do sešlých zdí.Bylo tu šero, ale díky děravé střeše sem dopadaly slabé měsíční paprsky a já se mohla bez problému vyhnout nepořádku na zemi.I když tu byly jenom holý zdi - a ani ty místy nebyly kompletní - dokázala jsem si to vybavit tak, jak to vypadalo kdysi.S nábytkem a tapetami.Byl to takový jiný pocit, když jsem stála přímo tady.Tohle už nebylo jutsu, ale realita.A navíc jsem musela uznat, že kdysi to bývalo fakt krásný místo k bydlení.Ale to už jsem se zase zabrala do přemýšlení, já jsem tu přece kvůli něčemu jinýmu!
Cestu do ložnice jsem si ještě pamatovala, proto moje první kroky vedly tam.Snažila jsem se nedělat moc velkej hluk a tak se mi nakonec podařilo přiblížit se bez toho, abych na sebe strhla pozornost.Jak jsem čekala, seděl tam, zády ke mě a zcela očividně hluboce zamyšlen hleděl na prázdný otvor ve zdi, který kdysi sloužil jako okno.Celej ten pohled mě zaštípal v očích a já měla co dělat, abych nezačala slzet.Vypadal tak smutně....tak ztraceně.Ztraceně v čase? Dá se to takhle říct?
Tiše a opatrně jsem přišla až k němu.Pořád si mě nevšimnul, zřejmě přemýšlel fakt hluboce.Snad si ani neuvědomoval, jak dlouho tu sedí.Přemýšlela jsem, jestli ho rušit a nebo zase odejít, ale dospěla jsem k názoru, že je načase ho z té emo deprese dostat.Pomalu jsem poklekla za něho a opatrně mu ovinula ruce kolem krku.Lehce sebou trhnul a prudce vydechl.Rukama sevřel moje paže a lehce je pohladil.,,Arie...?"vydechl zmateně a tak tiše, že jsem to stěží zaslechla.Na vteřinku se mi sevřel žaludek, ale hned jsem se to pokusila odbourat.,,Ne lásko...já nejsem Arie..."hlesla jsem opatrně.Naklonil hlavu a položil ji na jednu z mých paží.Já mu druhou rukou zajela do vlasů a něžně ho pohladila.,,Yumi...."řekl po chvíli.Nevím proč, strašně mě to dojalo - celé to jeho trápení a tak.,,Jsem to já."přisvědčila jsem s lehkým úsměvem.Nadechl se a vydechl.Pak se zdálo, jako by se pousmál.,,Jistě, že jsi to ty.Máš jiný parfém.Tvoji vůni bych nemohl zapomenout."zašeptal a konečně se otočil.Měl zamyšlený oči a zdálo se, že se pořád ještě úplně neprobral.Pak sebou náhle trhnul a jeho pohled se vyjasnil.,,Yumi?!"vyjekl udiveně a ve vteřině byl na nohou.,,Páni, ty máš reflex."podivila jsem se ironicky.
,,Co tu děláš? Jak jsi...?"nechápal a rozhlížel se kolem.,,Jak jsem to tu našla?"pomohla jsem mu.,,Stopovala jsem tvoji chakru.",,Henge no Tori?"uhodl.,,Jak jsi to poznal?"vyvalila jsem oči.,,Máš ve vlasech peří."vysvětlil.Rychle jsem si hrábla rukou do účesu a vytáhla neposedné chmýří.,,Někdy mě budeš muset naučit lítat.Docela jsem se vymlela."dodám.Zřejmě čekal, co ze mě vypadne.,,Jak to, že tady ještě stojí? Po takové době?"špitla jsem si jako by sama pro sebe, ale on mě zaslechl.,,Co jsi to řekla?"zpozorněl.Zarazila jsem se a nevěděla, jak to všechno podat.,,No...tvůj dům přece."pípla jsem nakonec.,,Jak víš, že je to můj dům? Může to být stará samurajská akademie."namítnul.Nasucho jsem polkla.,,No....Akari mi ho ukazovala...."leze to ze mě.,,Cože?"vydechl.,,No...tenkrát, jak jsem s ní bojovala.Já jsem ji o to poprosila....."mumlám.Chvilku na mě zůstal zírat a pak se zřejmě donutil ke slovům.,,Co....co všechno jsi viděla?",,Všechno."vyklouzne mi dřív, než se nad tím stačím zamyslet.Nastalo ticho, ale nakonec se otočil a znovu se podíval ven z okna na zářící měsíc.,,Viděla jsi i ji?"zeptal se po chvíli váhavým tónem.Tentokrát už jsem byla opatrnější.,,Arii?",,Už tak dlouho jsem to jméno neslyšel..."zamumlal.,,Viděla."kývnu.,,Jak vypadala?"zeptal se už očividně znovu zamyšlenej.,,Cože? Ty jsi ji nepamatuješ?"vyjekla jsem nechápavě.,,Něco...pamatuju si, že měla tmavé vlasy.A taky jak voněla..."lehce zrudnul a opatrně se na mě podíval.,,Měla temně hnědý, skoro černý oči a vlasy po pás."hlesla jsem.,,A byla skutečně překrásná.",,Myslel jsem si to."přiznal.Nechápala jsem to.Kdyby mě někdo zabil, asi bych si jeho tvář zapamatovala navěky.Nebo bych se o to alespoň snažila.,,Podívej,"řekl, čímž mě vytrhl z myšlenek.,,Dvanáct generací meztím přišlo a odešlo, a ten dům pořád stojí." s jakýmsi hrdým pohledem obhlížel polozhroucené stěny.,,Býval to skutečně krásný dům."přikývla jsem opatrně.,,Jak dlouho myslíš, že tu ještě žila?"zeptal se zničehonic.,,Pár let.Senji jí uvěřil, že tě zavraždili povstalci.Akari mi řekla, že se potom sama přiznala."odpovím.,,Senji...můj nejlepší přítel.Zajímalo by mě, jestli měl nějaké děti."zasmál se.,,Určitě."řeknu ze slušnosti.,,Říkala jsi, že se přiznala? Možná jí na mě přece jenom záleželo..."uvažoval.Mlčela jsem, protože na to opravdu nebylo co říct.Pak se otočil a přišel ke mě.Pevně mě objal a políbil.,,Pojďme odtud."rozhodl.
Když jsme vycházeli ztichlým dvorem, obrátil se ke zbytkům stájí.,,Měl jsem nejlepší koně z celé Rivy.Nejradši jsem měl Yanga - vysoký, černý hřebec.Dostal jsem ho od císaře - cvičený bitevní kůň.Zajímalo by mě, co se s ním stalo, měl obrovskou cenu."hlesl zamyšleně.Tak trochu jsem dostala chuť udělat za vším tlustou čáru.,,Sentarou, myslím, že by to stačilo."řekla jsem rozhodně.Udiveně se na mě podíval.,,Přestaň se topit v minulosti, tu už nezměníš.Já tě potřebuju tady, v tomhle čase.Co bylo, bylo, nemůžeš se tím trápit.Ty jsi teď ty a Arie už tu není.Drazí lidé odešli, ale jiní přišli.Neměl by ses ke všemu vracet, protože vzpomínky nejsou nic hmotného."vysvětlila jsem.Chvíli zaraženě stál a očima hrabal v zemi.,,Sentarou!"strčila jsem do něj, postavila se před něj a podívala se mu do očí.,,Tak co? Co chceš dělat? Zůstaneš tady,"ukážu na zříceninu za námi.,,Nebo se mnou půjdeš tam."ohlédla jsem se k zářícímu městu.Prázdně se na mě díval, ale pak jeho bledá tvář nabrala výrazu, který jsem na ní znala a milovala.K jistému výrazu, který vždycky měl.,,Nebudeme se ohlížet.Máš pravdu.Bylo zajímavé zavzpomínat, ale my jdeme dál.Společně."přikývnul, sklonil se a políbil mě.Pak jsme se ruku v ruce vydali pryč od děsivé, šedé ruiny.Zavanul chladný noční vítr a já sebou trochu cukla.A čeho by si on nevšimnul? Než jsem se stačila leknout, navlíkl mě do svýho pláště a přivinul k sobě.Chytila jsem se ho za ruku a špitla: ,,Doufám, že trefíš zpátky.Já totiž ne.",,Pamatuju si cestu."uklidnil mě a pak naznačil směr.Šli jsme společně ztichlými ulicemi a mě bylo podivně hezky u srdce.Měla jsem zvláštní pocit, špatně se to vysvětluje.Jako kdyby tu se mnou předtím byla jen část Sentara, ale z toho domu už se mnou odcházel kompletní.Jako by tam našel zbývající důležitou část sebe sama.Uvědomila jsem si, že ho miluju čím dál víc a skoro se to nedá unést.Zdánlivě bez důvodu jsem ho náhle objala a taky mu to řekla nahlas:,,Sentarou, já tě tak miluju!"
Když jsme se vrátili, Tay nám očividně chtěl vynadat, ale na poslední chvíli si to rozmyslel.Jenom cosi zabručel a pak odešel do pokoje.,,Zřejmě nemá svůj den."usoudil Sentarou.,,Asi je v přechodu.Kde máš pokoj?"zeptala jsem se se zájmem.Krátce ukázal na úplně opačný konec chodby.,,Až?!"vyjeknu vyděšeně a očima přeměřím vzdálenost mezi námi.,,Tě rovnou mohli ubytovat na Marsu!",,Je přece nepodstatné, kde budeme spát.Stejně každou chvíli, co budeme vzhůru strávíme spolu."uklidňoval mě.Zahrála jsem si na hluboce uraženou, pohodila hlavou a s chladným popřáním ,Dobrou noc' zapadla do svého pokoje.Vsadila jsem na silnou zbraň, kterou využívá snad každá dívka.Už ho totiž trochu znám na to, abych předpověděla jeho reakci a tak jsem si lehla jen na polovinu obrovské postele a udržovala se v polodřímotě.A ukázalo se, že moje nesporná dívčí inteligence ( xD ) měla i tentokrát pravdu.Někdy k půlnoci vrzly dveře a já mohla ve mě rozeznat vysokou postavu, jak se ke mě blíží.,,Měla jsi to promyšlený."obvinil mě vyčítavě.,,Čekala jsem, jak dlouho vydržíš s pocitem, že jsem na tebe naštvaná.Ty mě asi fakt máš nepatrně rád, co?"popíchla jsem ho škodolibě.,,Možná trochu."prohlásil vesele a zalehnul na volnou polovinu postele.Prudce jsem se posadila.,,Jak ,trochu'?!"křikla jsem konsternovaně.Začal se smát tak nakažlivě, že jsem se k němu brzo přidala, až Brody ve vedlejším pokoji bušil do zdi ve snaze zjednat klid.,,Ty seš tak příšernej!"oznámila jsem mu pobaveně a dala mu symbolický pohlavek.,,Jo tak šikanovat mě budeš!"vylítnul, chytil mě okolo pasu a povalil na postel.Snažila jsem se zůstat sedět, ale pod vahou jeho těla to prostě nešlo.,,Jau! Si uvědom že vážíš tunu!"pokárala jsem ho se smíchem.,,A kdo mi tu tunu nadělil?"vrátil mi to, sklonil se a políbil mě na ústa, čímž zabránil jakékoliv další hádce.
Bylo už krátce před svítáním, když se ozvalo prudký bušení na vrata.Sentarou vyskočil z postele jako by hořelo a jeho první starost zřejmě patřila vhodné skrýši, aby nikdo neviděl, že spal se mnou.,,Co jančíš? Otevřeš?"zívla jsem a líně se zavrtala do peřin.Hodil po mě vyčítavý pohled a přešel ke dveřím.Když odemčel a otevřel, vpadl dovnitř Tay.Bez nadechnutí nebo pozdravu vyhrkl:,,Takeru je v Rivě!",,Fakt?!"pískla jsem a v momentě vyběhla z postele.,,Yumi..."odkašlal si Sentarou a nervózně kouknul na Taye.Ten jenom stál a konsternovaně zíral.Uvědomila jsem si, že jediný, co na sobě mám jsou tanga a Tay se může pokochat pohledem na můj vcelku vyvinutý hrudník tak, jak jej pánbůh stvořil.Krátce jsem zapištěla a okamžitě hrábla po přikrývce.,,Na co zíráš?"štěkla jsem po něm, rudá až za ušima a omotala se kusem ložního prádla.,,Na nic."probral se konečně a rychle kouknul jinam.,,Hned budu dole.Počkejte v hale!"poručila jsem si a snažila se mu co nejrychleji vypařit ze zorného pole.Prkenně přikývnul a otočil se k odchodu.Pak kouknul na Sentara a zasmál se.,,Ty jsi tu vlastně taky, že? No, aspoň ušetřím cestu k tobě do pokoje."pochválil si podivným tónem.,,Jenom doufám, že jste měli taky čas spát.",,Tayi!"zalapala jsem po dechu.,,Však já vám to neberu."ušklíbnul se nadmíru pobaveně a vyšel ze dveří.Pak se ještě otočil, prohlídnul si moji maličkost úzkostlivě se halící do deky a obrátil se na Sentara.,,Mimochodem, musím uznat, že dobrej materiál."ukázal na mě.,,Taky myslím."rozesmál se Sentarou.Zůstala jsem nad tou drzostí jako opařená a chytala rudý odstín.Konečně se zavřely dveře a znovu jsme osamněli.,,Co to mělo znamenat?!"křikla jsem a vztekle odhodila peřinu.Pokrčil rameny.,,To byla přátelská pochvala."uculil se.Protočila jsem oči a vydala se ke křeslu s oblečením.,,Jak jsem se dostala do party takhle zkažených lidí?"bručela jsem si po cestě pořád s pocitem studu.To se zase něco povedlo!






















