
Hrob pod květy sakury
Prudce jsem sebou trhla a vyrvala se tak z Kinranova sevření. Rozběhla jsem se ke kraji propasti a podívala se dolů - ale nic nebylo vidět. Jen obrovskej mrak kouře. ,,Sentarou!" zakřičela jsem tak hlasitě, že mě zaškrábalo v krku. Ale to už mě znovu chytil Kinran a tahal pryč od kraje. ,,Nesahej na mě!" obula jsem se do něj hystericky. Udělal přesnej opak, ještě víc stisknul. Najednou mi došly síly, sesunula jsem se na kolena a zabořila hlavu do dlaní. Hlasitě jsem se rozbrečela a narosto ignorovala všechno ostatní kolem mě - i to, že Takeru a jeho banda parchantů zase zmizeli v lese na druhé straně. ,,Yumi..." ucítila jsem na rameni lehký dotek, o kterém jsem přesně věděla, že patří Brodymu. Znovu se rozhostilo ticho, který přerušovaly jen moje hluboký, zděšený vzlyky. ,,Musíme dál." řekl Kinran tiše, ale věcně a chytil mě kolem ramen, aby mi pomohl na nohy. Prudce, že mě to až samotnou udivilo jsem ho praštila přes ruce a vyslala k němu uslzený, zato nenávistný pohled. ,,TY už se mě NEDOTÝKEJ!" zasyšela jsem jedovatě. Jeho výraz byl ukřivděný, ale zároveň překvapený. ,,Co to...?" odmlčel se. ,,Co?! Vážně se ptáš?!" zaječela jsem. ,,Nechal jsi ho v tom! Když jsi sám neměl odvahu, měls mě nechat být, já bych mu pomohla! Jsem jediná, kdo může Takeru zastavit a on to moc dobře věděl!" křičela jsem jako smyslů zbavená. ,,To není pravda." opravil mě. ,,Kdybys to zvládla sama, já bych tu nebyl třeba." ,,A všem by bylo líp. Seš s náma chvíli a už jsi dosral co se dalo!" dostávala jsem se do varu. Ozval se pro změnu Brody: ,,Ségra, zachránil ti život. Sentarou věděl, že by jste teď proti Takeru neobstáli ani vy dva a proto..." ,,Mě kázání dělat nemusíš. JÁ jsem objevila absolutní kontrolu a JÁ sama bych ji zvládla!" uvědomila jsem si, co říkám a naráz se zastyděla. Polkla jsem slzy a ústa připravená k dalšímu křiku sklapla. Tohle přece nejsem já - taková arogantní a nadřazená. Znovu jsem si zakryla obličej a plakala. Trvalo to snad celou věčnost; oni tam stáli a zírali do prázdna a já slzela jak želva. Sentarou přece nemohl zemřít - mohl se ztratit nebo na chvíli odejít, ale napořád? To se mi v tu chvíli zdálo nereálný. Tenkrát, když mi Orochimaru řekl, že ho zabil.....byla jsem smutná a plakala. Ale to bylo něco jinýho. Měli jsme tehdy trochu jinej vztah a navíc - tohle jsem viděla na vlastní oči a v hlavě se mi pořád promítaly úseky boje. Jak s ním Takeru mrštil....jak Sentarou dopadl. Ležel a nehýbal se, u něho to vypadalo tak nepřirozeně - nikdy se přece nevzdával. Pak jak slabě pohnul rukou a nakonec jak mizel mezi troskami..... Zalila mě nová vlna pláče. Konečně jsem se zvedla a utřela si oči. ,,Kousek dál..." promluvila jsem a samotnou mě udivilo, že mám hlas docela vyrovnaný. ,,Je ta propast mělčí. Dalo by se sešplhat dolů..." ,,A co tam chceš najít?" promluvil Minoru, kterej až doteď mlčel. ,,Nemohli to přežít - to si musíme přiznat. A pověz mi, blondýno, ty snad chceš vidět to, co tam leží mezi těma troskama?" jeho tón byl vážný a argument zněl celkově logicky. Ale já jsem prostě tvrdohlavá - po Tsunade - a vždycky musí být po mým - to je zase od ,tatínka'. ,,Možná je naděje...chci dolů." řekla jsem, i když jsem tomu sama moc nevěřila. ,,Takeru se může vrátit, měli bychom zmizet dokud to jde." namítl Kinran. Jeho hlas mě dokázal znovu neuvěřitelně vyhecovat. ,,Ty radši mlč, je to tvoje vina!" okřikla jsem ho. ,,A jak jsi na to přišla? Dovedla jsi je k nám ty, protože si tě všimli na průzkumu. Zachránil jsem ti život a můžeme být rádi, že žijeme aspoň my, kteří musíme porazit toho, kterýho jsi sama vycvičila. Tak na mě nehaž vinu, oběti jsou vždycky smutná záležitost, ale musí se jít dál, aby nebyly zbytečné." bránil se. ,,Na tvý samurajský kecy nejsem zvědavá. Sentarou tu není a velím já, a já říkám, že jdeme dolů." oznámila jsem zuřivě. ,,Chceš nás zabít?!" vyletěl. Došla mi moje malá trpělivost, vyslala jsem proti němu chakru a odmrštila ho zády na několik metrů vzdálený strom. Nepřipraveně narazil a dopadl na zem. Hned jsem stála u něj a přiložila mu ke krku svůj meč. Chtěla jsem ho podřezat, tak moc by se mi ulevilo. Ale jako bych v hlavě slyšela Sentarův hlas: ,,Yumi, okamžitě toho nech!"
Proto jsem čepel o kousek stáhla a jenom chladně zasyčela: ,,Jestli máš problém, tak táhni. Já porazím Takeru i bez tebe. Jsem silná." pak jsem vstala a schovala zbraň zpátky do pochvy. Kin poznal, že to nemyslím vážně, že jednám ve vzteku a zachoval se nejlíp, jak jenom mohl - mlčky vstal, oprášil se a neřekl ani popel. Snad to nechtěl udělat Sentarovi, snad mě litoval, to nevím. Ale jeho krev teda nezapře - dál se v tom nebabral a zřejmě se rozhodl čekat, až mě ta zuřivost přejde. Má víc rozumu než já (to každej Ichinazagi, kterýho jsem zatím potkala). ,,Výborně. A teď jdeme dolů." prskla jsem a už se sama vydala ke schůdnější části srázu.
Trvalo to asi půl hodiny, kameny na skalní stěně byly ostré a vyčuhovaly do těch nejnepříhodnějších stran. Párkrát jsem se o nějakej škrábla až do krve, ostatní na tom nebyli jinak, ale nakonec jsme šťastně dorazili dolů - Brody dopadl, byl línej šplhat tak prostě skočil, dement. Sotva se moje nohy dotkly země, rozklopýtala jsem se přes hromady trosek, kamení a dřeva k místu, kde jak jsem předpokládala by mohli ležet. Když jsem se rozhlédla, došlo mi, že takhle v tom bordelu nic nenajdu a spojila jsem ruce do znamení. ,,Henge no Ookami!"
Se čtyřma nohama to šlo mnohem líp a rychleji, nemluvě o desetkrát vyvinutějším zraku a čichu. Přeběhla jsem k místu, kde se zřítil Sentarou a praštil mě do nosu jeho pach. Nikde kolem jsem ho ale neviděla. Obrátila jsem se zpátky k Brodymu, Minoru a Kinranovi a hlasitě zavyla, aby přišli za mnou. To, že ho cítím, ale nevidím, mě dohánělo k šílenství. Našla jsem nejsilnější stopu a začala tam hrabat, ale kamení bylo moc těžké na drápy vlka a teprve až jsem si jeden strhla a bílá packa se zabarvila rudou krví jsem přestala a vrátila se do lidské podoby. Klekla jsem si a znovu začala zuřivě hrabat. Prst sice bolel, ale rukama šly daleko líp odhazovat větší kusy. Doběhli ke mě ostatní a Kinran na mě znovu hrábl - jako by toho už nebylo dost. Chytil mě za paži a cukl dozadu. ,,Nech toho!" zavelel. I přes to, že jsem na něj před chvílí byla smrtelně naštvaná jsem se zarazila. ,,Vzhledem k tomu, kolik ty kameny musí vážit si všichni dokážeme představit, co je pod nima. To přece nechceš najít, nebo jo?" namítnul. Aniž bych se nad tím zamyslela, věděla jsem, že má pravdu a ani se nepokusila pokračovat v hrabání. ,,Ségra..." hlesnul Brody, kleknul si ke mě na zem a objal mě. Jako by mimochodem mi v té šedé chvíli došlo, jak už je velkej. Že ty silný paže co mě stiskly kolem ramen už nejsou paže dítěte, ale skoro chlapa. A že jsou dost silný na to, abych se o ně mohla opřít. Prudce jsem ho objala, zabořila mu hlavu do ramene a znovu spustila vodopád slz. Vzdala jsem to - vážně jsem nechtěla vidět, co je pod těma troskama.
Když jsme odcházeli, Minoru zpozorněl. ,,Co je to támhle?" ,,To určitě není kus mostu." usoudil Brody, doteď mě podpírající a zahleděl se směrem, kam ukazoval mnich. ,,Vypadá to jako tělo..." hlesla jsem, vymanila se z jeho sevření a rychlým krokem se k tomu vydala. Asi jsem ale neměla tak moc spěchat, protože z toho, co jsem uviděla se mi sevřelo srdce. Byl to Tay. Ležel na zádech na jednom z větších kusů dřeva a pod rozbitou hlavou se nahromadila velká louže červené, už zasychající krve. Zdálo se, že jeho žebra jsou úplně polámaná a krční páteř ohnutá v nepřirozeným úhlu. Pravá noha a ještě kus pravé části břicha byl zavalený několika většími balvany, takže nebylo pochyb, že jsou na padrť. Ale to už jejich majiteli nevadilo - zcela evidentně byl po smrti. Zarazila jsem se a mimoděk si dala ruku před pusu, jako bych chtěla potlačit zvracení. ,,Doufal jsem, že se tomu vyhneme...." utrousil tiše Kinran. Brody mě chytil za ruku a lehce zatáhnul. ,,Pojďme odtud." řekl. ,,Přece je tady nemůžeme.....jenom tak nechat?" namítla jsem otřeseně. ,,Nemáme tolik času, aby jsme jim kopali hrob." vmísil se jako obvykle s přebytkem šarmu Minoru. Podle toho, že ostatní mlčeli jsem poznala, že s ním souhlasí. I já byla pro, ale nechat tady svýho kamaráda jenom tak ležet, to mi taky bylo proti mysli. Chtěla jsem se přemoct a jít mu aspoň zatlačit oči, ale udělala jsem jen krok a dál to nešlo. Kin zřejmě poznal můj úmysl a udělal to místo mě - tehdy jsem si to ještě neuvědomovala, protože jsem měla vztek, ale mám toho kluka vážně ráda. Je na něm něco skvělýho, stejně jako bylo na Sentarovi, takže mám pocit, že je mi na blízku i když už tu není.
Pak jsem spojila ruce a vytvořila několik pečetí. Snažila jsem se nedívat na kousek bílé látky, která prosvítala mezi balvany necelý metr od Tayova těla. Renny měl bílý haori....
Chakra se nashromáždila a já udeřila do země, která se pod cizí energií zatřásla a pohnula. Skoro hned, nedočkavě vyrazil ze země zelený klíček, který během několika vteřin přerostl ve větvičku, pak v kmínek a nakonec v mohutný, skoro dva a půl metru široký kmen stromu. Pnul se výš a výš a nakonec nad náma rozevřel košatou, růžově kvetoucí korunu, která zastínila slunce v okruhu asi třiceti metrů. Byla to sakura. Těla našich kamarádů zůstaly pod ní, pohřbený a přece nedotčený.

Dva dny nato jsme se ubytovali v hotelu v jedné menší vesnici. Museli jsme postupovat víceméně po paměti, jelikož jedinou mapu měl u sebe Sentarou. Melancholická nálada neopouštěla nikoho z nás, ale Brody se jako obvykle snažil vtipkovat a Kinran dělal, jako že nic. Tohle byla vesnice Marinraito na pobřeží Větrného moře. Měli jsme v plánu nasednout na nejbližší loď do Seiiki a odtud pokračovat do Kirinské pouště, v jejímž středu leží jeskyně se vchodem do Shangri-la. Nikdo z nás tam ještě nikdy nebyl, ale každý kromě Brodyho jsme se o ní učili, takže teď nezbývalo než vsadit na teorii. Není to až taková nevýhoda jak se zdá, protože Takeru musí udělat totéž. Už asi po sté jsem měla chuť si nafackovat, že jsem mu vůbec o svaté oáze říkala!
Loď měla vyplout až další den ráno, takže jsme se zatím zabydleli a odpočívali. Už dlouho jsem nespala v měkké posteli, byl to nezvyk oproti tvrdé a studené zemi tam venku. Zkusmo jsem se roztáhla na matraci a pokusila se vnímat slastný pocit z odpočinku. Ale nic. Naopak, bylo to krajně nepříjemný a dokonce mi vadilo, jak se peřiny propadají a všelijak krčí. Aniž bych se nad tím zamyslela, sklouzla jsem z postele na zem a naprosto zvráceně našla zalíbení v tvrdé ráně, kterou mi uštědřila podlaha. Jako totální necivilizovanej analfabet jsem se roztáhla na koberci a teprve teď vydechla. Ozvalo se decentní zaklepání na dveře, který se vzápětí na to otevřely. Dovnitř vkročil Kinran. Jeho oči instinktivně zapátraly po pokoji, než si všimnul, že se plácám na zemi. ,,Stalo se něco?" nechápal.
,,Ani ne." odsekla jsem.
,,Tak proč si tu hraješ na rohožku?"
,,A nesmím snad?"
,,Dobře, mlčím. Můžu dál?"
,,Už seš přece tady tak co s tebou? Posluž si."
Vešel a zavřel za sebou dveře. ,,Chtěl jsem s tebou mluvit. Můžeš.....vstát? Připadám si jako diktátor." požádal mě. ,,Ani ne, zrovna teď chci ležet. Jen spusť." odbyla jsem ho chladně a obrátila se na záda. Vzdychl a ještě chvíli rozmýšlel, než spustil obvyklou písničku z amerických filmů. ,,Mám dojem, že jsme my dva špatně začali...." ,,Já vůbec nezačala." ujistila jsem ho, aby náhodou nedošlo k omylu. To mu vzalo řeč, chvíli mlčel a hledal slova. ,,Každopádně zřejmě bude potřeba naší spolupráce, aspoň tak jsem to pochopil. Ne?" pokračoval. ,,K mojí smůle bude." kývla jsem. Jeho doteď smířlivý výraz se změnil na naštvaný - to byla jedna z prvních stránek, kterou jsem identifikovala jako odlišnou od Sentarovy. ,,Co se tady vůbec snažím? Dělám ze sebe idiota před nějakou káčou co je o dost mladší než já." zaklel a otočil se. ,,Zopakuj to!" vřiskla jsem a vmžiku byla na nohou. ,,Hluchá snad ještě nejsi ne?" zavrčel.
,,Přišel jsi mě naštvat?!"
,,Přišel jsem zkusit urovnat vztahy, protože se po nás časem bude vyžadovat souhra. Ale to by vyžadovalo aktivitu i od tebe."
,,JÁ nemusím spolupracovat S TEBOU. Stačí, když TY budeš dělat to co JÁ. Protože já jsem tady stěžejní bod proti Takerovi." prohlásila jsem sebevědomě.
,,Jsi jenom namyšlená slepice. Chceš proti němu jít sama?"
,,Radši sama než s tebou."
,,To mě budeš muset zabít - já něco slíbil Sentarovi a sliby rodiny Ichinazagi se plní."
,,Tak se mi nepleť pod nohy, už jsem tě kvůli tomu dvakrát málem zabila. Máš štěstí, že tě Sentarou pokaždý zachránil. Příště už to tak být nemusí. A teď padej." přešla jsem ke dveřím a otevřela je, což mu mělo být jasným povelem k odchodu. ,,Že mě zachránil jednou to vím, ale kdy podruhé?" nedalo mu to a rýpnul si. Stiskla jsem kliku a hodila po něm další zuřivý pohled. ,,Ven. Hned." zdůraznila jsem mrazivě. Elegantně a pomalu, aby mi dokázal, že vlastně neodchází proto, že ho vyhazuju, ale proto, že jsem naprosto pitomá a je se mnou nuda vykráčel ze dveří. Já je za ním nasupeně zabouchla a znovu se složila na svoje místo vedle postele. Dalších pár hodin jsem se bavila tím, že jsem vymýšlela nejsprostší slova jaký znám a házela je na adresu jistého otravného Rivanského rádoby samuraje.
Poslední dobou mě nějak moc často baví být za krávu. Asi je toho na mě moc, a nebo prostě kráva jsem. To ale není podstatný, důležitý prozatím je, že pokus o usmíření ve věci Yumi X Kinran dopadl špatně. Snad to bylo ještě horší než předtím.

Ráno nebyl Kin nikde k nalezení, ale já se o něj ani nestarala. Hleděla jsem si svýho a balila věci na cestu, když v tom se rozletěly dveře do společenské místnosti, kde jsem byla s Minoru a Brodym a dovnitř vletěl Kinran. ,,Něco jsem zjistil." volal už zdálky a mával nějakým papírem. ,,Co to je?" zajímalo Brodyho. ,,Sehnal jsem mapu Seiiki a pouště Kirin. Koukněte." usmál se a rozložil pergamen po stole. ,,To teda čumím.." utrousil Minoru a přihnul si z flašky, kterou za našeho pobytu v Marinraito stihnul bohatě doplnit (několikrát). ,,To teda budeš čumět. Dívejte." Kin ukázal prstem na pás hor, táhnoucích se skoro odtud až někam do půlky Kirinu. ,,Co s něma?" zavrčela jsem, plně rozhodnutá být na něj nepříjemná. ,,Shangri-la by se měla nacházet někde tady." ukázal. ,,To ale znamená, že od Seiiki se tam nedostaneme. Ne přes tyhle propasti. Jediná cesta vede tudy." ukázal na pohoří. ,,Chceš jít po hřebeni těch hor? Ty seš magor!" vyjekla jsem. ,,Chceš se tam dostat, nebo ne? Ten tvůj studentík musel jít taky po souši. Ptal jsem se v přístavu a nikdo ho prý neviděl se nalodit. Zato stezka do hor je nehlídaná." kul železo. ,,Mohl jít jinudy." namítl Brody. ,,Není kudy." ujistil ho Kin. ,,Tohle je jediná cesta k údolí, ve kterým je jeskyně do Shangri-la." ,,To je ale hrozná dálka. Budeme muset jít po hřebeni několik set kilometrů. Víš, co to bude?" prskala jsem. ,,Je to jediná možnost. Nebo máš strach, že to nezvládneš, Anděli?" ušklíbnul se. Slovo anděl vyslovil pohrdavě, což mě okamžitě nabudilo k tomu, abych mu ukázala, jak se plete. A o to mu asi šlo. Sebevědomě jsem se zasmála: ,,Já se bojím maximálně o vás. Fajn, sbalte se, chci být na cestě co nejdřív."






















