close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

YD3 - Daija no Aoi tenshi 48

5. září 2012 v 19:14 | Rin-chan |  Deníček3: Učeň Modrého anděla

Zabít? Jednoduchý.


Dvě noci po tom, co jsme se vydali na cestu jsem měla zlej sen. Od Sentarovy smrti to bylo poprvé, co jsem usnula. Bůh ví proč, snažila jsem se tomu bránit, ale přece jen jsem byla hodně unavená a člověk nemůže zvládnout cestu horama když nebude odpočatej. Kdybych byla slabá já, ohrozilo by to i ostatní. I Takeru jsem často vtloukala do hlavy že ,řetěz je tak silný, jako jeho nejslabší článek'. A tím jsem já být rozhodně nechtěla.
Probudila jsem se a byla celá zpocená. Zdálo se mi o Sentarovi, Tsunade a Orochimarovi. I když je mrtvej, tyhle sny asi jen tak nezmizí. Prudce jsem vydechla a v mým hlase zazněl slabej vzlyk, ještě pozůstatek strachu z doby, kdy jsem byla obyčejná čtrnáctiletá Yumi a přijela jsem za svojí neznámou matkou do naprosto praštěné vesnice - protože ač se vám to někdy nezdá, ta holka tady pořád je, schovaná pod pevnějším krunýřem. Kdosi mi položil ruku na rameno a ze tmy jeskyně, ve které jsme nocovali se ozval známý hlas. ,,Něco se ti zdálo?"
Když jsem uslyšela jeho hlas, na chvilku mě naplnila radost z toho, že celá ta noční můra o pádu mostu a ztrátě našich kamarádů byl vážně jenom sen. Jenže ten nepatrnej rozdíl v intonaci a taky barvě hlasu mě vrátil do reality, sotva jsem odklepala poslední zbytky spánku. Tohle definitivně nebyl on. ,,Kine....vzbudila jsem tě?" zívla jsem. ,,Ani ne, sem vzhůru už dýl. Mělas zlej sen?" zopakoval. ,,Nic, z čeho bych tu plazila slezinu. Kolik je hodin?" ,,Když jsem byl venku, na horizontu se objevovalo slabý světlo. Myslím, že teď už by mohlo být něco kolem sedmé." ,,Bezva. Vzbuď ostatní, chtěla bych vyrazit co nejdřív." rozhodla jsem a vyšla ven před jeskyni, kde jsem protáhla přeleželý končetiny. Jelikož byl vchod směrem k západu, byla na téhle straně hory ještě skoro úplná tma. Okamžitě se do mě opřel ledovej vítr, kterej s sebou přinášel ojedinělý krystalky ledovýho sněhu, proto jsem hned zalezla zpátky do tepla a natáhla se po svým cestovním plášti. ,,Já snad umrznu." drkotal Brody a hladově na sebe hrabal všechny přikrývky. ,,Ségra, nerozděláme ještě oheň? Aspoň na chvilku." žadonil. ,,Tady v jeskyni? Ty nezapřeš, že seš její brácha fakt. Chceš nás udusit?" okřikl ho Minoru. ,,Promiň, ale jak jsi to myslel s tím, že se nezapře?" ozvala jsem se dotčeně. Přeměřil si mě pohledem, který mi měl jasně naznačit, jak příšerně opovrhuje mým chabým rozumem a nepříliš zásobenou škálou nadávek. ,,Polib si kastráte. Aspoň mám obě dvě pohromadě." odsekla jsem. ,,Obě dvě - narážíš snad na něco?!" zaječel jako holka - že mu něco chybí teda nezapře. ,,Proboha, nechte toho hned po ránu, prosím." zaúpěl Kinran a pobral svoje zavazadla. ,,Radši už pojďte, nebo zase začne sněžit a to pak půjde všechno pomalejc."
Postupovali jsme pomalu, hlavně teda já a Brody. Kinran s Minoru, kteří měli oba nad sto devadesát do vejšky byli vysmátí jak berušky, ale Brodymu sahal sníh do půli holení a já radši ani nemluvím - po kolena jsem to svinstvo měla. Jasně, mohla jsem použít chakru a jít po vrchní vrstvě, ale to by bylo příšerně namáhavý, snad ještě namáhavější než když se teď bořím. Proto jsem držela pusu a ,statečně' zdolávala duny ledové tříště, která mi mimochodem šlehala i do tváří a očí. Šli jsme po vrcholku pohoří, kolem nebylo nic, jen vítr a obloha a každou chvíli se kousek od nás sesunuly masy sněhu, aby se dořítily až do údolí v podobě laviny. ,,Ty asi nejseš moc zvyklá na horský prostředí, co?" dloubl do mě vesele Minoru, když jsem upadla a obzvlášť okázale zaklela nadávku, která by skutečnou dámu neměla ani napadnout. ,,Náhodou, dvakrát jsme byli se školou v Alpách." nafoukla jsem se. Vypadal, že ani neví, co to ty Alpy jsou - natož kde - ale chvályhodně si udržel nadřazenej výraz a ušklíbl se. ,,Pche, nás posílali na měsíc do hor ještě jako novice. Mohli jsme buď přežít a nebo chcípnout. A jak vidíš, sem tady. Já sem na skále starej mazák." chlubil se a aby svoje prohlášení podtrhl, zhluboka si sosnul láhve saké. Naproti očekávání se ale zatvářil nadmíru vyděšeně a obrátil nádobu dnem vzhůru. Nevytekla ani kapička. ,,Hele frajere, došel ti líh." posmíval se mu Brody s rampouchem pod nosem. Mnich naproti tomu vypadal jako sedmiletá holčička traumatizovaná vraždou svýho králíčka, kterýho jí velcí kluci zabili přímo před očima. Zastavil se a jeho větrem ošlehaná tvář zbledla tak, že kdyby se svlíknul a bácnul do sněhu, člověk by ho nenašel ani kdyby stál přímo nad ním. ,,Musíme....do nějaké....vesnice...." vydrkotal zděšeně. Kin se rozesmál. ,,Nejbližší je ta odkud jsme vyšli, a to je tři dny cesty zpátky. Hodně štěstí." ,,Musí být něco blíž! Něco, kde mají chlast!" vykřikl Minoru. ,,Bože, to bez toho pár dní nevydržíš?" zeptala jsem se napůl pobaveně, napůl znechuceně. ,,Já bez chlastu vydržím asi tak dlouho, jak ty bez toho svýho vazouna." odsyknul v návalu zoufalství. Pak se trochu zarazil a zkoumavě na mě kouknul. Do tváří se mi nalila červená a do očí slzy, kterým jsem ale nedovolila vytrysknout ven. Cítila jsem na sobě Kinranův zkoumavý pohled. ,,Idiote." syknul Brody. ,,Ségra..." Minoru se začal omlouvat: ,,Sorry....to sem říct nechtěl, jen mi to vyklou..." ,,Drž hubu. Nechci slyšet už ani slovo - od žádnýho z vás. Dělejte, jdem." přerušila jsem ho ostře a přidala do kroku. ,,Ale co já?" posmrknul Minoru. ,,Ber to jako druhý kolo výcviku o přežití - máčky tu nestrpím. Buď vydržíš, nebo si pojdi kde chceš, mě je to fuk." nakrčila jsem nos a ignorovala nadávky, kterýma mě štědře zasypával.
Nešli jsme ani půl hodiny, když k nám vichřice donesla cizí chakru. Brody se usmál. ,,Vypadá to, že máme společnost." ,,Myslel jsem si, že nám Takeru pošle uvítací výbor." souhlasil Kinran a sáhnul po meči. ,,Nemám náladu se tu s nima crcat. Ignorujte je a prostě pojďte dál, já se o ně postarám." prohlásila jsem sebevědomě. ,,Zvládneš to?" ozval se automaticky Kinran. Obrátila jsem se na něj. ,,Vidím, že jsi po něm podědil jednu z těch vlastností, který nesnáším. Vím, že to občas zpackám, ale přestaňte mě už kruci podceňovat." ,,Asi to máme v rodině." pokrčil rameny. Ušklíbla jsem se. ,,Potřebuju si vybít zlost. Tebe ani Minoru zmrzačit nesmím a děcko by z toho bylo doživotně poznamenaný. Tak mi nechte aspoň tyhle ninji......slibuju, že to nebudu nijak přehánět a nevyužiju ani desetinu chakry. Na tyhle mouly to úplně stačí."
Šli jsme teda dál a mě pustili do čela, i když jsem si nemohla nevšimnout, jak Kin pořád ostražitě svírá jílec meče, připravenej kdykoliv zasáhnout kdybych já něco přehlídla. Normálně bych už nad tím mávla rukou, jelikož skoro nikdo, koho jsem potkala nevěřil, že by sedmnáctiletá blondýnka měřící necelejch sto šedesát pět cenťáků mohla někoho přizabít. Ale jelikož jsem kvůli okolnostem byla vcelku nabroušená, jen mě to naštvalo a v duchu jsem si slibovala, že jakmile už Kinrana nebudeme potřebovat, osobně si dám tu práci a doživotně ho sterilizuju. Aspoň bude mít Minoru někoho do klubu.
Proti nám se zpoza sněhových stěn, které se ve větru tvořily vyvalila velká ohnivá koule, zřejmě Goukakyuu no jutsu. Tímhle se v Konoze bavily relativně malý děti - dělají si ze mě prdel? Stačila soustředit trocha chakry, nemusela jsem hnout ani prstem a ona sama za mě jutsu odrazila. Ukázalo se, že sloužilo jen pro odvedení pozornosti, protože skutečnej útok přišel zprava. Zpoza jedné závěje se vyloupl zakuklenej týpek s mečem a chystal se mě zapíchnout. Byl to ten samej ninja jako ti, co po mě šli když mě sem Limeta tak nepovedeně přenesla - hrstka chakrovejch, co se nechali zlákat slibama mýho šikovnýho studentíka. Ani teď ještě nebylo nutný vyvíjet pohyb. Další chakra ho smetla a odhodila tak daleko, že se jeho vyděšenej výkřik ztratil v řevu ledovýho větru. ,,No nic moc." poznamenal Minoru. ,,Dokonce i tady vrchní kravka to zvládla bez námahy." ,,To byl teprve předvoj ty plešatej idiote." usadila jsem ho. ,,Necítíš náhodou něco ve vzduchu?" ,,Chakru?" tipnul Brody. Kinran na chvíli zavřel oči a zřejmě vnímal okolí, když povytáhnul jeden koutek úst do slabého úšklebku. ,,Elektřina." řekl s jistotou. Přikývla jsem a skoro radostně vytáhla hluboko ukrytý rezervy pro element blesku, kterej byl mojí přirozenou podstatou. ,,Konečně ses zase ukázal, aby jsme to dokončili. Nevylezeš z tý mlhy bábovko?" křikla jsem dopředu. ,,Myslíš, že to je ten týpek od Takeru?" podivil se Brody. ,,Jsem si tím jistá." opáčila jsem. Z mlhy se vynořily dvě postavy, ale ani jeden z nich nebyl shinobi, kterýho jsem očekávala. ,,Uhněte mi z cesty hoši, po vás nejdu." řekla jsem ještě relativně v klidu. Nehnuli se z místa. ,,Poslední varování." hlesla jsem. Nic, jen sáhli po zbraních. Na to jsem fakt neměla náladu. Byla jsem ještě docela zničená z té nehody a to se rovnalo být mrzutá a hlavně...krutá? Jo, chtěla jsem být krutá. Přímo jsem toužila ublížit jim a byl to pocit, jakej jsem cítila snad jen když se aktivovala prokletá pečeť na mým rameni. Ale takhle v bdělým stavu to byla novinka. Nikdy jsem netušila, jak silně člověkem může zacloumat touha po krvi. Chcete popadnout jejich krk a stisknout ho, cítit, jak vám pod rukama slábnou, kroutí se a umírají. Slyšet jejich jekot. Smrtelný sten. Byl to pocit, jaký mi Sasuke vždycky popisoval a já si byla jistá, že ho nemůžu nikdy pochopit. Teď jsem naprosto chápala jeho uvažování a vůbec jsem se mu nedivila. Stačí, aby jste měli v sobě trochu zloby a když máte slabou vůli, obrátíte ji v takovou dávku jedu, která je schopná bez milosti zabít každýho. A já mám (stejně jako Sasuke) slabou vůli - vím to o sobě. Dřív jsem se bála, jestli budu v rozhodujícím okamžiku schopná zabít Takeru, ale teď jsem to věděla naprosto jasně. Zničím ho a ani nemrknu. Protože jak jsem poznala, zloba, vztek a krvežíznivost jsou mnohem lepší a silnější zbraně než vyrovnanost, soustředění a slitování. To jsem pochopila během vteřiny a došlo mi, že Sasuke měl pravdu. Že se potvrdila jeho slova, kterým bych ještě před pár dny ani za celej svět nevěřila - že já a on jsme stejní. Protože jsme, teď už to vím. Nachlup.
Ani na moje varování se ti dva nepohnuli, proto jsem se pohnula já. Utvořila jsem v jejich tělech silové pole a to prudce roztáhla, takže ve vteřině to oba roztrhalo na kousky. Sprcha krve potřísnila bílej sníh a oni ani nestačili pořádně vykřiknout. Brody trochu ucuknul a Kin nasucho polknul. Odkudsi z mlhy se vyřítil další ninja, tomu už jsem varování nedala. Zachytila jsem ho zrovna když se připravoval ke skoku a moje chakra ho v pár sekundách propíchala jako jehelníček, takže když dopadl na zem, jeho mrtvola připomínala spíš sítko na písek než člověka. Objevili se další dva. Jednoho jsem nechala explodovat, druhýho zvedla do vzduchu a chakrou mu zlomila vaz, až kosti nechutně křuply. Pak jsem jeho mrtvolu odhodila stranou a rozhlídla se, jestli je tu ještě někdo, kdo si chce hrát. Všechno tohle za mě udělala chakra - úžasná věcička - a já nemusela hnout ani brvou. ,,Yumi, co to děláš...?" ozval se Brody stísněně.
,,Varovala jsem je, to nemůžeš popřít." opáčila jsem v klidu.
,,Já tě nepoznávám, co se s tebou děje?"
,,Co máš sakra za problém? Útočili na nás."
,,Jestli to děláš kvůli Sentarovi, tak je to kravina. On by tohle nikdy nechtěl..."
,,Já vím, jenže on tady teď není. Už nikdy tady nebude Brody. A já si můžu dělat co chci."
,,Seš až moc krutá."
,,Můžu si to dovolit zlato, jsem silná. A teď už mlč."
Ozval se pro změnu Kin. ,,Až zabijeme Takeru, doufám, že už s tebou nebudu mít nikdy co do činění." prohlásil. Naštvaně jsem dupla. ,,Tak se všichni poserte, ste jak malý holčičky! Trocha krve a už ste z toho úplně pryč!" ,,Nejde o to, že je zabíjíš, jde o to jak." poučil mě. ,,To je moje věc." odsekla jsem. Brody si odfrknul. ,,Chováš se jako Orochimaru. Vzpamatuj se!" ,,Co jsi řekl?!" zavřeštěla jsem a zabodla do něj vražedný pohled. ,,Slyšelas." výraz mi opětoval.
,,Ty se vzpamatuj chlapečku. Kdo ti dal moc?!"
,,Tys to nebyla. Pokud vím, objevit chakru mi pomohl Naruto." pronesl klidně. Vařila se ve mě žluč a chvíli jsem zápasila s nutkáním rozvěsit kusy jeho těla tady po okolních kopcích, ale odolala jsem. Hlavně proto, že se objevil další útočník - ten, kterýho jsem hledala. ,,Budiž." sykla jsem jen. ,,Tys u mě skončil."
,,No, Aoi, takhle daleko bych tě nečekal." ušklíbnul se. ,,Raikene....doufám, žes vynašel nějakou novou techniku? Dneska jsem docela nabitá." pousmála jsem se a jen tak pro efekt nechala prsty vytrysknout pár jiskřiček elektrickýho proudu. ,,To je dobře. Těšíš se na vejprask?" provokoval. ,,Od tebe? Abych nenapráskala já tobě." opáčila jsem. Znovu se zasmál tím jeho odporným smíchem, kterej bych nejradši zaškrtila - stojím proti němu podruhý a už ho nesnáším jako starýho rivala. Možná je to proto, že žárlím na jeho podstatu, jelikož nás s bleskama je málo. Asi mám dojem, že mi ubírá exkluzivitu, ale to je teď jedno. Očividně přemýšlel, jak vyprovokovat boj, než se konečně znovu pohnul. ,,Dneska to bude zábava. Kde máš bodyguarda, aby tě odnesl až už nebudeš moct? Vsadím se, že se smaží v pekle. A tentokrát už ho odtamtud nedostaneš. Je pryč nadobro. Jak se ti to líbí, krávo?"
Tak to fakt neměl. Aniž bych cokoliv řekla, napřáhla jsem ruku a s výkřikem uvolnila velké množství blesků. Uskočil před mým útokem a proud se syčením rozpustil sníh v místě, kde ještě před chvílí stál. ,,Takeru-dono říkal, že seš v boji celkem vyrovnaná osoba. To je snad poprvé, co se v něčem pletl." provokoval. ,,Zabiju tě ty zmetku - a udělám to pomalu." prskla jsem. ,,Posluž si. Uvidíme, z koho zbyde jenom hromádka popela." kývnul. Zasealoval a vypustil na mě podobný proud blesků, jako předtím já. ,,Jděte dál." obrátila jsem se na ostatní. ,,Tady to za chvíli bude lítat vzduchem." ,,Brzo nás dožeň." řekl jenom Kinran a pak se bez řečí všichni tři rozběhli dál po cestě. Krátce mě píchlo u srdce. Kdyby tady byl Sentarou, všechno by se odvíjelo jinak. Předně by mě tu nenechal, to by se se mnou radši dohádal, ale nikdy by mě neopustil. Já sice chtěla, aby šli stranou ale i tak mě to zamrzelo. Vůbec nesmlouvali, ani Brody. To jsem se jim vážně tak zhnusila? Ale co je na tom? Zabíjejí přece všichni....
Moje úvahy přerušil Raiken, když poslal další útok. Vytvořila jsem chakrovej štít a nahnala do obou pěstí Chidori. Znovu jsem tiše zasténala, když chakra agresivně prorazila skrz kůži, ale už jsem si na tu bolest zvykla. Rozběhla jsem se proti němu a začala rozdávat údery. Docela úspěšně se vyhýbal, dokud jsem nenaznačila ránu doprava a uhodila vlevo. Vybral to jen taktak a moje chakra mu zavadila o levé rameno. I když to byl naprosto minimální dotek, jeho bicepsový sval mu to skoro úplně roztrhalo. Vykřiknul, v ruce se mu objevilo něco podobnýho Chidori a to se mi pokusil napálit do břicha. Uhnula jsem a praštila ho ještě jednou. Teď se vzdálil a prudce oddechoval, přidržujíce si krvácející ruku. ,,Jak chceš. Ukážu ti sílu, kterou nám půjčil Takeru-sama. Podíváš se do tváře vlastní beznaději a taky poznáš, že proti němu vyhrát nemůžeš. Protože to, co ti teď předvedu bude jen desetina síly, kterou vládne on." slíbil. Země se náhle začala chvět, z hřebene se sesouvaly masy sněhu a hlučně se řítily dolů. Kamení se lámalo a vzduch příšerně ztěžknul, že mi chvíli připadalo, jako bych dýchala guláš a ne kyslík. Skoro mě to dusilo, svaly se mi chvěly a já nebyla schopná se pohnout. Uvědomila jsem si, že tohle všechno je jeho chakra, která během vteřiny vzrostla nejmíň sedmkrát. Byla tak silná a hmatatelná, že hýbala okolím a já ji mohla cítit na své vlastní kůži. Statická elektřina, kterou vířilo jeho tělo naplnila vzduch a já cítila, jak se mi ježí vlasy na hlavě. Něco takovýho jsem od něj vážně nečekala a jestli je pravda co říkal - že tohle není ani desetina Takerovy síly, pak jsme v loji. Dostala jsem strach a najednou jsem nevěděla, co mám dělat. Skutečná Yumi, doteď schovaná pod skořápkou v nejhlubším nitru vyšla na povrch. Kousla jsem se do rtu a málem cítila, jak se mi z očí řinou vodopády slz. ,Teď zemřeme.' řekla ta uvnitř. ,Bojím se. Strašně se bojím, hlavně ať je to rychlé. Bojím se bolesti, já nenávidím bolest a ty to víš. Proč jsi mě sem zatáhla...?' a já stála a vážně jsem nevěděla, co mám dělat. Chtěla bych být někde v klidu, doma, třeba i zpátky v děcáku, probudit se a zjistit, že se mi všechno jen zdálo a že dole ve společenské místnosti sedí děcka a koukají v televizi na Dva a půl chlapa, jedí u toho chipsy a pijou zbytek mlíka od večeře (kombinace k posrání, doslova). A smějí se. Chci ten smích.
Někdo se vážně smál. Slyšela jsem ho, než mi došlo, že to jsem já. Podvědomě jsem se začala chechtat, ale nebyl to veselý smích. Asi mi hráblo. ,Nechci to cítit, ne znovu. Chci zemřít rychle....' pomyslela jsem si znovu. Náhle to ale zmizelo a mě se v hlavě vyčistilo. ,Yumi, vzpamatuj se!' jako by se mi ozvalo v mozku. Hlas byl jeho. Vzpomněla jsem si na něj a to mi pomohlo se sebrat. Zrak se mi vyjasnil a já uviděla Raikena. Jeho blond vlasy zářily a poletovaly jako blesky, modré oči jiskřily a v každé ruce svíral hustou koncentraci chakry v podobě několika blesků. Díval se na mě naštvaně, asi si můj smích vyložil jako výsměch. ,,Ono tě to přejde." prorokoval. ,,To těžko." ujistila jsem ho a na zkoušku proti němu vrhla Raigeki no Yoroi. Jen máchnul rukou a moje jutsu se vypařilo. Sebrala jsem víc chakry a poslala ji na něj v silnějším náporu. Chytila jsem ji a držela, musel se zapřít ale i tak si ji udržel od těla. V tu chvíli jsem použila Akari bunshin, světelné klony a několik mých kopií ho rychle oběhlo. Výhodou tohohle jutsu je, že světelné klony se dokáží pohybovat třikrát větší rychlostí, než originál (tedy já). Poslali na něj chakru zezadu a ze stran. Když trochu rozprostřel sílu aby vyblokoval všechno, já svůj tlak povolila a provedla několik pečetí. Blesk je slabší než vítr a oheň, to se mi přesně hodí. Jestlipak si pamatuju, jak jsem to udělala tehdy v tom souboji s Takeru? Dvě jutsu v jednom...snad se mi to povede.
,,Fuuton: Kamikaze." hlesla jsem pro sebe a začala se na místě rychle otáčet. U toho jsem dělala pečetě, až se kolem mě vytvořil silný vzdušný vír, který přerostl v mocný tornádo a vyzvedlo mě několik metrů do vzduchu. Trhalo s sebou sníh, kusy ledu i skal. Moje klony to zničilo a Raiken měl co dělat, aby se udržel. Vítr se zrychlil a bouře zesílila. ,,Nesnaž se, zabiju tě!" prohlásil a chystal se na nějaký útok. Musela jsem být rychlejší. Jednu ruku jsem nechala ve znamení krysy a veškerou větrnou chakru přemístila do té půlky těla. A pak, jenom tou druhou rukou jsem provedla další pečetě, úplně jiné a nechala druhou polovinu těla vzplát ohnivou chakrou. Moje levá ruka skončila ve znamení tygra a chvíli se zdálo, že mě rozdílné chakry v těle rozervou na kusy, ale já tu ohnivou pak uvolnila. ,,Katon: Goukakyuu no jutsu!" křikla jsem. Vítr kolem mě se vteřinu na to zapálil a udělal tak z tornáda fascinující ohnivý výr, jako tehdy, když jsem v Rivě bojovala s Takeru. Prudce jsem sebou mrskla a stočila střed své bouře přímo na Raikena. Slyšela jsem jeho výkřik a došlo mi, že Takeru to přežil jen proto, že je to prostě Takeru. Ale Raiken to nepřežije, nemá šanci. I když...pro jistotu. Zvýšila jsem žár co jen to šlo. Bylo to jako ocitnout se blízko slunce. Jutsu sice bylo moje, ale i já měla co dělat s tou neúnosnou výhní. Cítila jsem, že tuhle zátěž dvou technik už dlouho nevydržím, ale přesto jsem ještě nepatrně zesílila - chtěla jsem mít jistotu, že Raiken taky ne.
Konečně mi došly síly. Ze vteřiny na vteřinu mě najednou opustila charka a já přestala vypouštět plameny a ovládat je. Vítr a oheň opadli a mě už nic nedrželo ve vzduchu, takže jsem z výšky necelých deseti metrů spadla zpátky na skálu. Naštěstí mi ještě zbylo tolik sil, abych dokázala správně dopadnout, ale jakmile jsem přibrzdila svůj dopad, hlava se mi zatočila a kolena podlomily. Cítila jsem, že někam padám, nebo se to možná jenom zdálo mé unavené mysli. Dvě jutsu zároveň - vážně něco takovýho umím? Může to člověk vůbec umět?
Někdo mě zachytil ještě než jsem se potloukla o skálu. Jeho ruce byly silné, ale opatrné a zabránily tomu, abych ztratila vědomí. Tím, že mě udržely nad zemí mě udržely vzhůru. ,,Yumi...cos to udělala?" povzdechl můj zachránce. Ten hlas..... ,,Sentarou...seš to ty?" špitla jsem vyčerpaně. Ozval se vzdech a pak mě někdo zvednul. ,,Vždycky si mě s ním budeš plést, co? Poď, tvůj bratr už má strach. Cos to prováděla? Rozpustilo to sníh na míli daleko." ,,Ta chakra...byla obrovská. Takeru má prý větší." zabrblala jsem. ,,Jo, Yumi, byla velká. Jak je ti?" zeptal se. ,,Jsem groggy, chci spát." oznámila jsem neomaleně a zachumlala se obličejem do jeho pláště na hrudi. ,,Tak se trochu prospi. Máme čas. Ten bleskovej kluk od Takeru je mrtvej, takže už o nic nejde."
V polovědomí jsem se usmála. ,,Díky." ani jsem nevěděla, co melu. ,,Víš, seš mu strašně podobnej. Až ti budu příště říkat, že tě nenávidím, nevěř mi. Já taková doopravdy nejsem, jsem teď jenom v depresi, víš?" ,,Vím to, Yumi. Snažíme se to chápat všichni, neboj." ,,Tak jo. Jsem ráda, žes pro mě přišel Kine. On by to taky udělal..." ,,Už spi."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama