close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

YD3 - Daija no Aoi tenshi 49

5. září 2012 v 19:15 | Rin-chan |  Deníček3: Učeň Modrého anděla

Osm nožek - těma hbitě
souká svoje jemné sítě....


Zdálo se mi, že pořád jdeme po hřebeni, fouká prudký, studený vítr a všude kolem tříští ledové vločky sněhu. ,,Je tam sráz, kamenná lavina. Přes to se nedostanem." zazněl z dálky Minoru. ,,Co budeme dělat?" ,,Viděl jsem kousek odtud jeskyni. Zatím se tam uklidíme a vymyslíme, co dál. Třeba něco napadne Yumi." odpověděl mu Kinran. Něco mi napovídalo, že mě nese na zádech. Byla jsem vzhůru jenom napůl a zničeně vnímala svoje ruce ovinutý kolem jeho krku a jeho pravidelný, klidný krok. I když se brodil závějema s pětapadesáti kilovou holkou na zádech, pořád se pohyboval vyrovnaně a jistě. Znovu mě to ukolíbalo ke spánku.
Když jsem konečně procitla, uviděla jsem Brodyho, jak se nademnou sklání a napřahuje ruku. S leknutím jsem se odkulila ještě než jí vší silou praštil o zem, jen kousíček od místa, kde jsem ještě před chvílí měla obličej. Byli jsme v jeskyni v závětří, u vchodu plápolal oheň a u něj seděli Kinran s Minoru a pozorovali Brodyho, kterej se nademnou doteď nakláněl. ,,Děcko, co to děláš?!" vyjela jsem hystericky. ,,Byl tam pavouk, obrovskej!" vysvětlil. No dobře, zas tak pitomá nejsem. ,,Brody, jsme v horách, v poledne je tu dvacet pod nulou a ty mi chceš tvrdit, že tu jsou pavouci? V téhle zimě?!" pokusila jsem se o stěr. Ale děcko se hájlo. ,,No fakt, však se koukni. Lezl přímo k tobě a byl fakt velkej, i Kin se málem posral když ho viděl." ,,Co lžeš, já se ho nebál." ohradil se ublíženě samuraj. Pochopitelně jsem mu nevěřila ani slovo, do chvíle, než jsem se podívala na místo Brodyho úderu. Na zemi byly zbytky čehosi černýho, chlupatýho a velkýho jak moje dlaň i s prsty. Naštěstí to bylo už placatý, ale já i tak zapištěla. ,,Do háje, tak obrovskej hnus!!! Kde se to tu vzalo?!" vřeštěla jsem jak pominutá - nemějte mi to za zlý, ale jsem fakt těžkej arachnofobik. Ve škole jsem na to měla i papíry, že nesmím do prostor s pavučinama a tak. Když se dostanu moc blízko velkýho pavouka, bez legrace okamžitě omdlím. ,,Měla bys bráchovi poděkovat ty krávo uřvaná, ta mršina ti chtěla vlízt na obličej." zavrčel Minoru. Všimla jsem si, jak se Kinran otřásl. Já ho napodobila. ,,Brrrr, fuj! Doufám, žes toho hajzla úplně rozsračkoval Brody!" ,,Si piš." ujistil mě s výrazem profesionálního lovce. ,,Já bych ho nechal, víš, jak krásně by pak vřískala?" ušklíbl se zlomyslně Minoru. ,,No...zezačátku mě bavilo ji honit s pavoukem v rukách, ale pak jsem zjistil, že narozdíl od většiny holek to nehraje. Fakt jí to může přivodit i srdeční slabost, jednou kvůli tomu týden ležela v nemocnici." vysvětlovalo děcko. ,,Mlč!" zrudla jsem až za ušima. ,,Nebo?" smál se. ,,Nebo vytáhnu to, jak ses málem utopil v záchodě." plivla jsem po něm jedovatě. Okamžitě mu spadnul hřebínek a už neřekl ani popel. Jen Minoru se smál: ,,Vás dva musím někdy ožrat a pořádně vás vyzpovídat!"
,,Každopádně Yumi, zastavili jsme tu, protože nemůžeme dál." oslovil mě Kinran. Střelila jsem po něm rozpačitým pohledem, protože jsem si nebyla tak úplně jistá, co všechno jsem mu řekla, ale tvářil se jakoby nic a tak jsem to přešla. ,,Jakto, že ne?" reagovala jsem konečně. ,,Část hřebene je sesypaná a tvoří sráz až do údolí k moři. Přes to se nedostaneme, leda by jsme slezli těch devětset výškových metrů a obešli to spodem po pobřeží, ale to není jisté, že najdeme zase tu správnou cestu." vysvětlil. To mě teda rozhodně moc nepotěšilo. Zabalila jsem se do svýho pláště a přisedla si k nim k ohni, abych se trochu zahřála. ,,Dobře, pobřeží je nalevo, a zprava to nejde nijak obejít?" zeptala jsem se. ,,Ne. Je tam prostě sráz - cesta dopředu a do stran je zatarasená." odpověděl. ,,A co kdybys použila Mokuton, Yumi? Víš, udělat most jak tě to učil Yamato." navrhl Brody. ,,No já nevím, nemůžu tady čerpat ze země, všude jenom led a skála....šlo by to jenom v případě, že je ta propast kratší než dvacet metrů." odtušila jsem. ,,To teda není trubko, má něco kolem půl kilometru. Takže jako tady končíme? No super, a já sem šel bez chlastu a úplně zbytečně." lamentoval Minoru. ,,Najdeme nějaké jiné řešení." pokusil se nás povzbudit Kinran. Vzdychla jsem a zahleděla se do ohně. ,,To doufám. Nehodlám Takeru nechat vyhrát bez boje. I kdybych u toho měla umřít. Sentarou je mrtvý, takže už tady nemám žádný závazky. Počítám s tím, že souboj se svým ,žákem' asi nepřežiju, počítala jsem s tím od začátku, ale teď už to snáším mnohem líp. Jen mi musíte pomoct se k němu dostat a já přísahám, že ho do pekla stáhnu s sebou." prohlásila jsem odhodlaně. Ani jsme si nevšimli, že se Brody zatím někam vypařil. ,,Ty seš vážně husa, proč bys hned umírala? Pitomý ženský, máš snad jahody že seš tak zdeptaná?" zavrčel Minoru. ,,Snad proto tam jdem s tebou ne? Proč bych se sem jinak vláčel, ou máj gád? Ty seš fakt ještě natvrdlejší než vařený vajco." ,,Nech si ty podřadný kecy jeptiško, já to beru vážně." odsekla jsem. ,,A nemám jahody abys věděl." vyvrátila jsem dohady o mojí případné menstruaci. ,,Nehádejte se pořád. To vás to baví?" zasáhl Kin. ,,Baví." ujistili jsme ho oba zároveň a pak se jako na povel zasmáli. ,,Nechápu, co vás na tom tak rajcuje." trval na svým. ,,Člověk si dobře procvičí slovní zásobu. Že, můj rozmilý mistře Propere?" obrátila jsem se sladce na Minoru. ,,Vyliž si ty buchto nevycukrovaná."
,,Proboha!" vypískl najednou Kin a vyskočil. ,,Co šílíš?" zabručel Minoru, ale to už jsem byla na nohou taky. ,,Íííííííííííííííííí!" zavřeštěla jsem a odskákala o několik metrů dál. Na zemi, těsně kolem ohně lezl další velkej, černej pavouk. ,,To tu ty potvroy snad zimujou, ne?! Zabte to!" ječela jsem. Kinran aktivně sebral větší kámen a mrštil to na hmyzáka. Trefil se přesně, ozvalo se tichý křupnutí a - přísahala bych, že ta věc zapištěla, jako když zašlápnete krysu - bylo po něm. ,,Hnus. Tady doufám spát nebudem?" ptala jsem se rozechvěle. V tom se přiřítil Brody. ,,Něco jsem našel! Tam vzadu v jeskyni je další chodba, co vede někam dál do nitra hory. Myslím, že se skrz ni dá v pohodě projít ta propast, protože chodba vede tím malým pásem, co se nesesypal, asi tak dvě stě metrů pod náma." hlásil. ,,Byl ses tam podívat?" zeptal se Kinran. ,,Jo byl, a zdá se to v pohodě. Když tím projdem, tipuju že se vynoříme někde na druhé straně." ,,To zní dobře. Možná to bude i rychlejší než cesta po povrchu." souhlasila jsem. Kinran se tvářil nerozhodně a očividně byl proti. ,,Něco se mi na tom nelíbí." přiznal váhavě. ,,Co když hřeben sesypali mniši, aby se nedalo tak snadno dostat do Shangri-la? Co když pravá cesta je právě ta jeskyně?" dorážel Brody. Podívala jsem se zkoumavě na Kinrana - tenhle výraz měli se Sentarem stejnej. Trochu mě to znepokojilo. ,,No nevím...může to být nebezpečný. Kinran má blbej pocit..." postavila jsem se trochu i na jeho stranu. Minoru odfrkl. ,,A on je snad věštec?" ,,No, nejsem.." připustil samuraj. ,,No vidíš. Já tu trčet nehodlám, jsem pro, aby jsme tam šli." prohlásil mnich. ,,Já taky." přidal se Brody. Podívala jsem se zkoumavě na Kinrana. Neříkal nic, ale v očích měl podezření a nepokoj. Na chvíli mě to zmátlo, ale pak jsem si řekla: co tady řešíš, blondýno? Nemůže být přece po Sentarovi ve všem, něčím se musí lišit. To, že tyhle intuice vycházely Sentarovi neznamená, že je po něm jeho praprapra(mockrát pra)vnuk podědil. Ta jeskyně přece nevypadá nebezpečně. A tak jsem se nakonec postavila na stranu podnapilé jeptišky a dutohlavýho dítěte. ,,Myslím, že za pokus to stojí. Vždycky se můžeme vrátit..."
,,Brody, dej sem kruci tu svítilnu." obořila jsem se na svého mladšího bratra, který sice chytře držel fosforovou tyčinku, ale šel úplně poslední. Když jsem si potřetí odřela hlavu o strop tunelu, měla jsem toho akorát po krk. Násilím jsem mu uzmula zdroj světla, takže když jsem pokračovala dál, bylo už vidět líp. ,,Už mi ten nápad nepřijde tak skvělej." poznamenal Minoru. Otočila jsem se a chystala se mu něco říct, ale nebylo mi to dopřáno. Jak jsem je uviděla, šla jsem smíchy do kolen. Nahoře na hřebeni měli výhodu oni, jelikož se nemuseli brodit sněhem tak jako já, ale tady dole to bylo něco jinýho. Zatímco mě stačilo jen se trochu předklonit, oni museli jít celí přikrčení, aby vůbec prošli. ,,Čemu se směješ, záprtku?" obořil se na mě Minoru. ,,Radši ničemu." zapřela jsem se, ale stejně mě při pohledu na jejich přidřepnutý postavičky svrběla bránice. ,,Nebojte, kousek dál se strop zvedá a je z něj pohodlná chodba. Už tam budem." ujistil je Brody. Nedočkavostí a nezdvořilým strkáním mě donutili dát se znovu na pochod. Jednu chvíli mě něco polechtalo na ruce, ale když jsem se tam podívala, viděla jsem jenom holou skálu. ,,Co tím máváš jak navigátor pro stíhačky? Sviť sakra pořádně." pokáralo mě děcko. Potlačila jsem štítivý pocit a představy, co všechno to mohlo být a obořila se na něj. ,,Přestaň mě komandovat batole, dyť už jdu."
Trvalo to ani ne deset minut a kluci se mohli znovu pohodlně narovnat. ,,Ještě že tak, začínaly mi tuhnout záda." protáhl se Kin. ,,Takže, kudy teď?" zajímalo mě. Stáli jsme na jakýmsi rozcestí pěti chodeb - jedna temnější než druhá. Jediným zdrojem světla byly fosforový tyčinky, v jejichž matným světle všechno působilo snově a přízračně. Na chvíli mě přepadl dětinskej strach z temnoty a neznámýho, podzemního prostoru. Ale pak jsem si řekla ,však co, jsou tu se mnou tři chlapi, ti se postaraj kdyby náhodou něco'. A kupodivu mi hned bylo líp. Minoru ukázal na jednu z chodeb. ,,Tahle vypadá, že se stáčí nejvíc na jih - to je náš směr." ,,Taky myslím. Určitě je mi sympatičtější než ty ostatní." souhlasil Brody. ,,Mně jsou nesympatický všechny - pojďte už, ať sme co nejdřív venku." ozval se netrpělivě Kinran a vydal se jako první určeným směrem. ,Co mu šibe?' napadlo mě. ,Je nějakej netrpělivej. Nebo že by...' neudržela jsem se a nahlas se zasmála při té představě. ,,Co je?" otočil se Brody. ,,Nic nic, dobrý." ujistila jsem ho vesele a přidala do kroku, abych dohnala Kinrana. Využila jsem toho, že Brody s Minoru jsou docela pozadu a podlézavě se k němu přitočila. ,,Kine, můj malý sladký samuraji, ty trpíš klaustrofobií?" zašvitořila jsem. ,,Cože?" nechápal. ,,Máš strach ze stísněných prostor." upřesnila jsem. Napřed zbledl (podotýkám, velice patrné i v tom dementním světle) a pak se zamračil. ,,Vůbec ne." ,,Ale jdi, tak proč máš takový bobky?" nedala jsem se. ,,Nemám. Jen je mi chladno." odporoval. ,,Ale venku je větší zima a to jsi byl v pohodě." argumentovala jsem, s naprosto jasným cílem; usvědčit ho. Útrpně se na mě zadíval. ,,Musíš být taková?" ,,Promiň, jen jsem to chtěla vědět, toť vše. Takže mám pravdu, že?" ,,No...a co? Ty se zase bojíš pavouků." odsekl. Ušklíbla jsem se. ,,Já to věděla. No, smát se ti kvůli tomu nebudu, jen mě překvapilo, že nějakej Ichinazagi má vůbec z něčeho strach." ,,Vysmíváš se mi?" prsknul. Teď se ale šeredně pletl, jelikož já vůbec neměla v úmyslu se mu smát! Chystala jsem se tenhle hrozný omyl vyjasnit, jenže jak jsme kecali, nedávala jsem si pozor na cestu a nehoda přišla během vteřiny. Chodba náhle končila asi metr a půl hlubokým srázem. Neviděl ho ani jeden z nás, ale jelikož jsem šla o krok napřed, uklouzla mi noha jako první. Vydala jsem krátký, vyděšený výkřik a než mě Kin stačil zachytit, skutálela jsem se po skalní stěně dolů. Naštěstí vážně nebyla moc vysoká a dole bylo asi metr hluboký jezírko, takže jsem dopadla bez sebemenší oděrky. Okamžitě jsem vyskočila a začala ječet jako na lesy, jelikož voda byla neúnosně studená a sahala mi až po pas. ,,Yumi, co je?!" vykřikl Brody a všichni se přihnali na konec chodby, kde se jim naskytl pohled na mou zmáčenou maličkost. ,,Do--dodo----do---doprde---le, t-to je le-do-do-dovvvvýý...." vydrkotala jsem a snažila se vyškrábat na nejbližší kámen, kterej vyčuhoval z vody. Brody se zasmál. ,,No kruci, a já se lekl, že se ti něco stalo. ,,Id-d-iotttte....." zavrčela jsem a jako o závod ze sebe strhávala cestovní plášť, kterej, nasáklej tou ledovou vodou byl jako kdyby jste si lehli nazí do sněhu. Konečně byl dole a já ho s grácií odhodila na zem. ,,Teďďď tad-d-dy umrrrr-z-nu..." prohlásila jsem pesimisticky a schoulila se do klubíčka. Dlaněma jsem si třela teď už holé paže a neskutečně se chvěla. ,,Musíme stejně dolů, jestli chceme pokračovat. Ale opatrně, nespadněte do vody - stačí, že se to povedlo tady ,andělovi'." pronesl pobaveně Kin a začal už šplhat dolů. ,,Idddiottte...." zadrkotala jsem znovu a pomalu se přestěhovala na pevnou zem, která už zase začínala kousek od srázu a vedla dál do nitra jeskyně. Kdybych si toho všimla dřív, mohla jsem tu vodu přeskočit rovnou - ale ne, já tam musela spadnout!
Když jsem byla zase na břehu, rozechvěle jsem si ždímala ze šatů vodu a snažila si představit, jak žalostně teď asi musím vypadat. Vlasy slepený do mokrejch pramínků, rty fialový a žíly na čele vystouplý jak Leonardo Dicaprio při své umíračce v Titanicu. Minoru se na mě podíval a začal se smát tak, že se až plácal do kolen. ,,No to mě podrž, to je aspoň pohled!" ,,Čemmmu se smějjješ, bu-burranne?" zavrčela jsem. Pak mi to došlo a zkusmo jsem se podívala dolů. Nebudu to tu nijak přesně vypisovat, ale domyslete, si, co se stane s bradavkama, když je vám pořádná zima.....no prostě, toho si nešlo nevšimnout! S výkřikem jsem se znovu skrčila do klubíčka a naštvaně zařvala: ,,Úchyle!"
,,Měla by sis něco oblíknout, a rychle." poradil mi, když se trochu utišil. ,,Ne dík, napřed trochu proschnu." odsekla jsem. Nahodil výraz ála ,já jsem tu the best'. ,,No jak chceš. Jen ti chci říct, že pro chlapa jako já, kterej míval předtím ženskou dvakrát denně je tenhle cestovní sexuální půst už docela neúnosnej, a jelikož jseš tady jediná baba v okolí, mohlo by se lehce stát, že bych se při takovýmhle pohledu zapomněl. Takže bys neměla moc provokovat a něco si oblíknout." oznámil mi bez obalu. Brody se začal řehtat a Kinovi podezřele cukaly koutky. Zůstala jsem úplně perplex. ,,To bys neudělal!" vykřikla jsem nakonec odhodlaně, ale hrudník jsem si pořád kryla. ,,Vážně?" opáčil. ,,A seš ochotná si na to vsadit?" postoupil o krok blíž. ,,Ani se nehni ty jedno prase tibetský, nebo ti ukroutím i to, na co při kastraci zapomněli a budeš mít po ptákách! A to doslova!" rozkřikla jsem se. Provokativně popošel směrem ke mě. ,,To mě taky rajcuje." Brody umíral smíchy, ale Kinran naštěstí zakročil. ,,Tak už ji nezlob. Buď přece slušnej k dámě." napomenul ho pobaveně, sundal si svůj plášť, došel ke mě a hodil mi ho přes ramena. ,,Pořádně se do toho zabal ať nenastydneš. To teď fakt nemůžem potřebovat." přikázal mi. ,,Já tady žádnou dámu nevidím." rejpnul si ještě Minoru. Ukázala jsem mu vztyčený prostředníček a dál se ho rozhodla ignorovat.
Když jsme se konečně začali soustředit taky na okolí, uviděli jsme dvě chodby, který mířily na jih. A teď která je správná? ,,Navrhuju se rozdělit." řekl Kinran. ,,Dva a dva půjdou jednou chodbou a za hodinu se tady sejdeme - ať už něco najdeme nebo ne. Snad aspoň jedna dvojice narazí na východ." ,,To zní rozumně." uznala jsem. ,,Můžu jít s Aoi?" zařehtal se Minoru. ,,Ani omylem!" vřískla jsem. ,,To radši ne, vy dva by jste se po cestě zabili." nesouhlasil Kin. ,,A myslím, že s Brodym by se akorát ztratili. Vy dva půjdete spolu a s Yumi půjdu já." rozhodl. No, pitomci jsou sice všichni tři a já Kinrana moc nemusím, ale je to určitě lepší než Minoru. A jelikož nikdo nebyl proti, zůstalo přitom. Kin dál udílel rozkazy - a mně vůbec nevadilo, že se toho zhostil. V tom se zarazil a vyvalil oči na Brodyho. ,,Co to - do háje - máš na rameni?!" vyjekl. ,,Co? Já?" nechápalo děcko a kouklo na svoji kliční kost. To jsem byla v pohotovosti už i já a znechuceně od něj odskočila. ,,Další! Kde se tady berou?!" div jsem to nezavzlykala. Na rameni mýho mladšího bráchy se roztahoval velkej pavouk se zadečkem o velikosti tenisáku - to je snad tarantule ne?!
,,Jééééjda, brouček." zasmál se ten idiot a aktivně ho vzal do ruky. ,,Brody, okamžitě to zabij!!!" přikázala jsem hystericky. Udělal pravej opak, zvednul si ho až těsně k očím - když jsem viděla, jak ta havěť mrská těma svýma tenounkýma, kloubkatýma nožičkama ve snaze uvolnit se, málem jsem se složila. ,,To je teda macek." okomentovalo to děcko. ,,Ukaž." Minoru se sklonil, aby si mohl arachnida taky prohlídnout. ,,Hnus. Zabijte to." otřásl se Kin. Se zájmem jsem se na něj podívala; že by nějaká další fóbie? ,,Yumi, můžu si to nechat?" obrátil ke mě Brody psí oči. Zrudla jsem vzteky. ,,Jasně, že nemůžeš! Hned se toho zbav - nejlíp zašlápnutím!" ,,Ale on je tak nádhernej. Ty desítky očí a hnědožlutý pruhy na zadečku..." ,,Brody!!" ,,No jo." povzdychl, hodil zvíře na zem a dupnul na něj. Ozvalo se znovu to nechutný chroupnutí provázený tím pisklavým zasyčením. Ve slabým světle svítilny se mi zdálo, že se na zdi něco pohlo, ale radši jsem to nechtěla vidět. Chytila jsem Kina za rukáv a táhla ho do naší chodby. ,,Pojďme už, chci být co nejdřív pryč." naléhala jsem. Nechal se poslušně odvést. ,,Tak za hodinu!" houknul ještě na Brodyho s Minoru, než nám zmizeli za prvním ohybem zatáčky.
Chodba byla poměrně vysoká, takže se Kin nemusel sklánět a i docela široká, abychom mohli jít vedle sebe. ,,Myslíš, že něco najdem?" pokusil se přerušit ticho. ,,To bys měl vědět ty, ne?" odbyla jsem ho. Povzdechl. ,,Ty seš na mě pořád naštvaná, že?"
,,Néééé, to se ti jen zdá."
,,Zkus se vžít do mojí situace, zachovala by ses tehdy stejně."
,,Jo, to asi jo, jenomže já teď nejsem ty. Mohla jsem mu pomoct."
,,Tohle jsme už přece probrali..."
,,Když probrali, tak s tím nezačínej." utla jsem to. Dalších pár minut bylo zase ticho, než jsem si uvědomila něco divnýho. Příštích deset minut jsem to omílala v hlavě a váhala se zeptat, než mi to nakonec nedalo. ,,Kine...je možný, aby v jeskyni rostla...tráva?" ,,Právě přemýšlím nad tím samým, ale nechtěl jsem to říkat, abych zase nebyl za blbečka. Taky to cítíš?" opáčil stísněně. ,,Jo....zkusíš posvítit na zem?" navrhla jsem. Nervózně se zasmál. ,,Nejsem si jistej, jestli to chci vidět. Bojím se, že to není tráva." odpověděl, ale přece jen sklonil svítilnu až ke kolenům. Oba jsme se zastavili, aby jsme si tu ,trávu' prohlídli. Hrklo ve mě tak, že jsem na místě málem vytlačila páteř okem. Kéž by tráva! Podlaha byla celá propleténá pavučinou, ale to tak hustě, že to působilo dojmem koberce. A co víc, celý se to hemžilo malilinkatýma pavoučkama, ještě nedávno vylíhnutýma. Nemít kozačky s vysokou podrážkou a být ti pavouci větší, tak už ležím na zemi. Takle jsem jenom násilím potlačila výkřik a stísněně se chytla svýho kolegy za paži. ,,Hnus!!" ohodotil to. ,,Dělej něco!" zatřásla jsem s ním. ,,A co mám asi dělat, to bych to tu musel vypálit!" ,,Tak to vypálíme! Katon: Goukakyuu no jut..." ,,Proboha Yumi, chceš nás ugrilovat?!" ,,Radši uhořet než to na sebe nechat šáhnout." ,,Jenom klid. Prostě se nedívej dolů." snažil se mě zřejmě utěšit. Ale čert ví, jak mě to napadlo, v té chvíli jsem se podívala na strop a posvítila si tam. To už bylo víc než moc! Strop vypadal úplně stejně jako podlaha, akorát pavouci co ho obývali byli mnohem větší a místy se spouštěli k nám do chodby - ani nechci pomyslet, kolik jsem jich už smetla, když jsme o nich ještě nevěděli! Myslím, že z toho pištění který jsem následně vydala ohluchli až v Konoze. Automaticky se mi začala podlamovat kolena, ale Kin mě chytil za paži. ,,Chceš vážně spadnout dolů, do té osminohé kolonie?" zeptal se se zájmem. Při představě, jak mezi něma ležím a oni mi lezou všude po obličeji jsem si tu ztrátu vědomí okamžitě rozmyslela. ,,Půjdeme zpátky?" zavzlykala jsem a snažila se co nejvíc choulit k němu, aby na mě žádná z těch potvor nemohla. ,,Co když je východ někde před náma? Nemůžeme zpátky." namítl. ,,Prostě se nedívej dolů ani nahoru a pojď, ať to máme rychle za sebou." ,,Kine, to po mně nemůžeš chtít!" ,,Taky můžeš jít sama zpátky, ale pochybuju, že se přes ně dostaneš beze světla, aniž by se ti tak dva tři zapletli do vlasů." ,,Asi....přece jen zůstanu s tebou." ,,No vidíš. A teď pojď. Jestli ti to pomůže, já......sem taky...tak trochu arachnofobik...." ,,Tak to mi teda vůbec nepomohlo!!"
,,Nedívat se okolo......nedívat se okolo........nedívat se okolo....." opakovala jsem si horečně, držela se Kina jako klíště a měla pevně zavřený oči. Cítila jsem, jak se i on místy štítivě zachvěl, ale přesto si nestěžoval ani neutíkal. Ach jo, teď bych dala milion za to, aby tu byl Brody! Jestli znám někoho, kdo se totálně nebojí pavouků, tak je to on. Za dvacku by byl schopnej nějakýho sežrat. Proč ze skupiny čtyř lidí jsou spolu zrovna dva arachnofobici a dva normální lidi, kterým pavouci vůbec nevaděj? A proč zrovna my máme tuhle hnusnou cestu? To není fér!
Došli jsme do nějakýho podzemního dómu, kterej vyplňovala tma. Naše fosforová tyčinka pomalu přestávala zářit a společně s jejím světlem odcházely i poslední zbytky mé odvahy. Všude kolem bylo slyšet šustění a tiché klapání milionů tenounkých nožiček a to odporné, jakoby krysí pískání.Musely jich tam být stovky - a ani nechci vědět, jak velkých! Dodneška jsem ráda, že jsem je neviděla! V hlavě jsem si promítala ty desítky článků, co jsem četla o tom, že pavouci se mnohem radši pohybujou ve tmě a sama se tak bezděky děsila k smrti. Když se mi pak na obličej připletla hnusná, nepřirozeně tuhá a pevná pavučina, vydala jsem další, ohlušující křik a snad i na chvíli omdlela, ale Kin mě bleskově proplesknul. Začala jsem se s křikem ošívat a jako šílená si z tváře strhávala tu odpornou síť. Přísahám, že tady z toho zešílím! To nemůžu přežít ve zdraví. ,,Necukej se tak." upozornil mě naléhavě Kin. ,,Copak nevíš, jak pavouci loví? Když se jim něco připlete do sítě, najdou to právě podle toho, jak se to pohybuje." ,,Tím mě moc neuklidníš!" vykřikla jsem a naprosto ignorovala všechna jeho upozornění. Na tváři dosud zapletené v síti jsem ucítila dotyk několika jemných, ale přesto nadpozemsky odporných nožiček s měkkými chloupky na konci. Podle jejich dosahu a velikosti bych tipla, že rozhodně nemohly patřit tvorovi s tělem menším než čtyřicet centimetrů. Divím se, že to se mnou nepraštilo - asi zafungoval pud sebezáchovy, který mi řekl, že teď prostě odpadnout nesmím, jinak se odtud už nikdy nevyhrabu. Jen jsem začala křičet - a jestli ze mě předtím Kinovi praskaly bubínky, tak teď si už opravdu zakryl uši a pustil mě. To mě vyděsilo ještě víc. Několikrát jsem zašermovala rukama, abych od sebe odehnala tu velikánskou bestii v pavučině a pak se dala bezhlavě na útěk. V tu chvíli jsem nebyla schopná racionálně uvažovat, a ignorovala jsem i Kinovy rozčilené výkřiky typu: ,,Yumi? Yumi, kde jsi?! Pojď rychle zpátky, neutíkej! Yumi!!!"
Moje jediná myšlenka byla utýct pryč z tohohle pekla, který mě obklopovalo. Omdlít jsem nesměla, to už bych se vážně nezvedla. Byla jsem přesvědčená, že mi zbývá už jen útěk. Ale kam v té tmě? Světlo přece nesl Kin.....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 tajja tajja | Web | 18. ledna 2013 v 21:49 | Reagovat

Dej příště před článek nějaký varování, ať se my, taktéž těžcí arachnofobici můžeme vyvarovat nočním můrám, ano? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama