***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

YD3 - Daija no Aoi tenshi 50

5. září 2012 v 19:25 | Rin-chan |  Deníček3: Učeň Modrého anděla

Perleťové věže


,,To není pravda, to se mi jenom zdá..." opakovala jsem si zoufale, zatímco jsem seděla někde ve tmě jeskyně, obalená bublinou chakry, aby na mě ti pavouci nemohli. V matném světle, který štít (ještě míň než slabě) vyzařoval jsem tu a tam zahlédla odporné černé obrysy, jak po něm některá z potvor lezla. Dokud jsem držela obranu, tak ke mě nemohli, ale nechtěla jsem si ani představit co by se stalo, kdybych náhodou hradbu uvolnila. Byla blbost, že jsem utekla, ale vždycky když vidím pavouka - nebo se ho nedej bože dotknu - tak mě to úplně vyvede z rovnováhy. Začínala jsem se pomalu vzpamatovávat a utěšovala se tím, že ke mě ti osminožci přes štít nemůžou. Teda zatím. Začala jsem přemýšlet, jak se odtud dostanu, když jsem slabě uslyšela výkřik: ,,Yumi!"
,,Kine?!" odpověděla jsem rozčileně. ,,Kde jsi? Jsi v pořádku?" zazněla odpověď. Dostala jsem nápad - teď, když už s ním můžu mluvit a upozornit ho. ,,Kine...poslouchej. Otoč se a jdi co nejdál tou cestou, odkud jsme přišli. Dám ti na to dvě minuty, ale vážně utíkej a nezastavuj se. Trochu to tu vyčistím." ,,Co chceš dělat?" ,,Prostě jdi! Máš dvě minuty, od teď! Pak začnu a jestli nebudeš dost daleko, smete tě to taky. Běž!" už neodpověděl, ale uslyšela jsem, že se rozběhl někam pryč ode mě a začala jsem odpočítávat dvě minuty. Za chvíli jeho kroky úplně zanikly i v jeskynní ozvěně a já byla s počítáním na padesáté vteřině. Postupně jsem sbírala chakru - napřed provedu jutsu a sekundu na to spustím štít, nechci riskovat, že na mně ty hnusy co po něm lezou popadají.
Dokončovala jsem pečtě a odpočítávala posledních patnáct vteřin. Pak deset....devět.....osm......bla bla bla..... tři, dva, jedna..... Ruce skončily ve znamení tygra a ohnivá chakra se v mém těle vzedmula jako když vybuchne sopka. Kinran je snad už dost daleko a jestli ne - teď už to stejně nezastavím. ,,Inferno!" vykřikla jsem, spíš tím horkem co mě spalovalo, než opravdovou potřebou akčně ječet názvy svých útoků. Jak jsem ucítila, že chakra prudce opustila moje tělo, stáhla jsem i chakrovej štít kolem sebe. Pavouci na mě nestačili ani dopadnout, hned ve vzduchu se proměnili v popel. Zvedla jsem oči a na chvíli se mi zdálo, že jsem v záblesku světla uviděla strop jeskyně - byl posázený krápníky, mezi kterýma se vyjímaly natažený pavučiny takových rozměrů, že by chytily i koně. Seděla jsem zalezlá zrovna v jednom z nejmenších a nejosídlenějších koutů - teda kdysi nejosídlenějších. Jeskyně se silně otřásla a ozval se hluk padajícího kamení, ale nic jsem přes oheň neviděla. Vlna plamenů ošlehla a spálila úplně všechno v okolí. Inferno jsem vyvinula já sama a jsem zatím jediná, kdo ho umí vytvořit - ale i mně naskakuje po těle pot a slabší spáleniny, když ho použiju. Je to obrovskej žár.
Jutsu pomalu dohasínalo a ojedinělé ohně osvětlovaly celej prostor jeskyně. Pavučiny všechny shořely na prach, nemluvě o jejich nedávných obyvatelích. Cítila jsem se teď daleko líp a dokonce i můj tep se začínal vracet do normálu. Pak jsem se podívala napravo od sebe, na kolmou jeskynní stěnu a uvědomila si, co zbůsobilo ten hluk padajícího kamení, kterej jsem před chvílí slyšela. Kus chodby asi sedm metrů ode mě se sesunul a menší dírou o velikosti grapefruitu sem vnikal proužek světla. Srdce mi poskočilo radostí a nohy ho vzápětí nadšeně napodobily. Vyskočila jsem a rozběhla se k novému východu, když se ozvaly kroky. ,,Ségra? Seš v pohodě?" zavolal odkudsi Brody. ,,Naprosto. Našla jsem cestu ven." odpověděla jsem. Zanedlouho se z jedné blízké chodby, která ústila do dómu vynořil zbytek mojí skupiny. Přiběhli ke mě a s úlevou se zasmáli, když uviděli díru ve zdi. ,,Bezvadný. Rychle odtud." otřásl se Kin. ,,Kdybych věděl, jaká seš baba, šel bych s Yumi já." frkl Brody vesele. ,,Já se udržoval v klidu, dokud neutekla s křikem někam do tmy a nenechala mě tam zamotanýho do tisíců pavučin. Ale dostal jsem se z toho a ani jsem necekl, dokonce jsem ji šel ještě hledat, tak co si stěžuješ?" ohradil se dotčeně samuraj. ,,Nechcete se pohádat, až budem venku? Začíná mě to tu pěkně srát." zavrčel Minoru a lhostejně si smetl z ramene pavouka, který na něm musel sedět už delší dobu. Otřásla jsem se a radši přiskočila k otvoru. Zdálo se mi, že v něm proti světlu vidím něco tenkýho jako tužka a zaostřila jsem. Vzápětí jsem zapištěla a provedla tak dalekej skok pozpátku, že by se za něj nemusel stydět ani Olympijskej reprezentant. ,,Ještě jeden....tam.....sedí...!" vykoktala jsem a zuřivě zacloumala Brodymu s ramenem. Zasmál se, prohlásil, že jsem úplně pitomá, Minoru ho v tom utvrdil, a pak se můj mladší bratříček statečně vydal pavoukovce odstranit. Už natahoval ruku, když krátce hekl a ucouvnul. ,,Ses podělala ne? Na toho ani nešáhnu!" ošklíbal se. ,,Brody, ty šáhneš přece na jakýhokoliv!" nechápala jsem. ,,Jenže tenhle má tak půl metru, nestojím o to, aby mi sežral ruku." ,,Seš nesmrtelnej." ,,Už sem řek, na tu obludu nešáhnu. Udolalo by to i psa." zavrtěl hlavou a ustoupil zpátky k nám. Minoru vytáhnul novou fosforovou tyčinku a hodil ji těsně k otvoru. Mdlá, nazelenalá záře fosforu docela jasně osvětlila tu poslední bestii, která nám překážela.
Jak už řekl Brody, byl obrovskej - tipovala bych, že stejně velkej jak ten, co na mě předtím šahal v tý pavučině, než jsem utekla od Kina. ,,No to je hnus." usoudil Minoru, ale pohnul se směrem k obludě. Pavouk se naježil a zvednul dvě přední nohy do vzduchu, jako by se mínil zuby nehty bránit. I když od nás byl pár metrů, zřetelně jsem viděla několik párů očí, co se na nás upíraly, a větší, tvrdá kusadla. Z téhle pozice už se mi udělalo totálně šoufl a musela jsem zavřít oči. ,,Prostě to zabijem. Já na to taky šahat nebudu." zavrčel Minoru a vytáhl zpod pláště kunai. Znovu jsem se na obludu podívala a zamračila se. ,,Hlavně to zabij na první pokus, nepotřebuju aby to slezlo a rozběhlo se to sem." hlesla jsem. ,,Neboj, bude tuhej než řekneš rum." ujistil mě mnich, napřáhnul na první pohled nezkušenou ruku a lehce hodil kunaiem, jako by od narození nedělal nic jinýho. Pavouk zasyčel ( nebo co to bylo za zvuk ) a zůstal přišpendlenej ke stěně jak flák vepřovýho. ,,Bezva." uchechtl se Brody a pohodově mrtvolku odpíchnul od stěny. Kam ji hodil, to jsem neviděla, ale ani mě to nemrzelo. Několika ranami pěstí a hrabáním zvětšil otvor tak, že se jím pohodlně protáhnul. Na chvíli nám zmizel z očí a my čekali uvnitř. Všimla jsem si, že stěny a podlaha se zase začínají nějak podrzřele čímsi hemžit a znovu mě přepadla třesavka. ,,Kde je tak dlouho...?" zavrčela jsem nervózně a vtiskla se mezi Minoru a Kinrana. Brody na sebe naštěstí nenechal dlouho čekat. V otvoru se náhle objevila jeho blonďatá hlava a on nás vyzval, ať vylezem. ,,Je to tu v pohodě, jsme asi padesát metrů za tou propastí. Můžem pokračovat v cestě." oznámil. Vrhla jsem se k východu jako první a chytila se jeho nastavené ruky. ,,Pohněte..." popohnal nás Kinran podivným hlasem. Když jsem se ohlídla, uviděla jsem další desítky pavouků, jak se k nám pomalu blíží. Jak těma svýma nechutnýma nožičkama cupitají po stěnách i po zemi a zvědavě koukají, jestli jsme lepší k jídlu nebo spíš na hraní. Největší z nich by skolil i slušně rostlý prase. Na nic jsem nečekala a víc než urychleně jsem se protáhla otvorem, přičemž jsem si odřela levý rameno a záda. Okamžitě mě následoval Kin a jako poslední se vyplazil Minoru tempem ála ,nemám kam spěchat'. Díru jsme společnými silami zaházeli sněhem a pak couvali co nejdál, jen aby jsme to už ani neviděli. ,,Mám pocit, že jsem tam dole přišla o deset let zdravýho života." vydechla jsem a cítila, jak ze mě opadává všechen odpor a hrůza. Doufám, že už nikdy nic takovýho nezažiju!
,,Konečně venku." protáhl se Kinran a prohnul se v zádech tak, až mu zalupalo mezi obratlema. ,,Fuj." ohodnotila jsem to a začala si svlékat jeho plášť, který mi půjčil když jsem spadla do té ledové vody. ,,To je dobrý, nech si ho. Mně není zima a ty máš jenom tílko." zarazil mě. ,,Mám ještě v batohu něco s dlouhým rukávem." odmítla jsem a oblečení si sundala. ,,Na." jak jsem mu ho podávala, mimoděk jsem se podívala dolů na svoje oblečení, jestli je skutečně tak suchý jak myslím a v tu ránu už to můj chabý mozek nevydržel. Na břiše, u klíční kosti a na stehně mi seděli pavouci velcí jak pivní tácek - na tom stehně dokonce dva vedle sebe. Jak jsem sundala plášť a oni ucítili zimu z okolí, zlostně se rozeběhli. Pamatuju si, že jsem asi hlasitě zapištěla a pak omdlela. Ani nevím, jestli jsem zaryla do sněhu hubou nebo zadkem.
Dva dny na to už jsme byli od té hnusné jeskyně dost daleko a mým tělem přestaly lomcovat vlny štítivosti. Pořád jsem ty potvory měla před očima a znovu a znovu se o mně málem pokoušely mdloby. Brody se tím dobře bavil a jelikož kolem nás byl jen vítr, led a sníh, nebylo mezi tématy ke konverzaci moc na výběr.
,,No jo ségra, a jak ses složila, pusu jsi nechala otevřenou." dobíral si mě. ,,No jo, co už." snažila jsem se ho odbýt. ,,Co už? To je všechno, co k tomu řekneš? K takovýmu pohoršení?" nedal se. ,,K mýmu nebo k vašemu?" opáčila jsem bez zájmu. ,,No k našemu. Náhodou abys věděla, pohoršila jsi nás dost. Kdybys viděla tu žgryndu, co ti vodtekla tak..." ,,Ještě slovo děcko a zmasím tě." přerušila jsem ho vztekle. ,,Už zase? To by nebyla novinka, poslední dobou mě pořád jenom zabíjíš." postěžoval si. ,,Měl by sis to začít počítat." poradil mu Minoru. ,,Třeba až jí to jednou řekneš a ona pozná, kolikrát už tě poslala na onen svět, bude ti pak jako omluvu plnit každý přání." přidal se Kinran vesele. Hodila jsem po nich pohled typu ,jste všichni úplně na palici' a pak se ušklíbla. ,,Tsss, to je asi tak pravděpodobný, jako že by Minoru ten svůj opěvovanej chvost strčil do sněhu." ,,Chvost?" vyprsklo děcko, ale Minoru se moc nadšeně netvářil. ,,Abys věděla, já sem schopnej všeho. A víš proč? Protože jsem chlap a mám na to koule - obrazně řečeno." ,,Jo no, obrazně." uchechtla jsem se. ,,Máš snad nějaký připomínky k mýmu mužství?!" vyjekl zuřivě. ,,K tvýmu - čemu? Prosím poníženě za prominutí, ale asi jsem se přeslechla. Vážně jsi použil to slovo?" našpicovala jsem uši. ,,A co je na tom?" odsekl. Pokrčila jsem rameny a koutkem oka viděla Kinův žalostný výraz. ,,No, je na tom hodně. Je to velice zavádějící úvaha, vezmeš li v potaz, že ty nemáš koule. Pak tvoje hláška má stejnej efekt, jako bych to řekla já." ,,Bůh ví, co pod tou gogo-sukýnkou schováváš." odfrkl. ,,Vsadím se, že víc než ty." nedala jsem se. Povážlivě zbrunátněl a na plešce se mu udělalo několik rudých fleků, ve kterých by člověk s trochou bujné fantazie mohl vidět obrysy rozdupaných sedmikrásek. ,,Tím chceš říct jako co?! Že mám v rozkroku vakuum?!" zaječel. Předstírala jsem zamyšlení. ,,No, ale tak....nebudu na tebe zlá...je pravda, že jsi mi párkrát nestydatě ukázal, že se tam jakási žížalka pohybuje. To ale ještě neznamená, že s tím umíš zacházet." prohlásila jsem nakonec. Zakoulel očima, ale pak nahodil zlej úšklebek. ,,Tak zastav, počkáme až ti dva kousek poodejdou, já s tebou plácnu do sněhu a názorně ti to předvedu. Ale pak se opovaž brečet, že seš někde natržená!" zakřičel vítezně. Zůstala jsem nad tou prasárnou doslova stát, zatímco Brody šel smíchy do kolen. No řekněte, může normální člověk říct něco takovýho? To ho vychovávali ve stodole nebo co? Oprava, spíš v nějakým bordelu, protože tohle je i na kastrovanýho čuňáka už vážně trochu moc! Takhle většinou končí všechny naše hádky, jelikož je mi po podobných prohlášeních hanba pokusit se být sprostší než Minoru, ale tohle už vážně přehnal. Když budu chvíli taky maximálně sprostá, nikomu to neuškodí. A tak jsem se do toho pustila.
Čas nám díky tomu nádherně utíkal, ale zanedlouho už lítaly hlášky tak těžkýho kalibru, že Kinran po každé takové zrudl až bůh ví kam a Brody už se ani nesmál. Většinou vypadal vyděšeně a traumatizovaně, což je u něj docela vzácná věc - to mi věřte. Když jsme s Minoru začali zabíhat až do přílišných detailů, Kin mezi nás vletěl a prohlásil, že už by jsme toho mohli nechat, doprdele, a ať se vzpamatujeme a uvědomíme si, že jsme přece lidi a já ještě ke všemu dívka. Minoru mu na to řekl že jo, že souhlasí, ty vole, ale ta kráva že si neměla začínat a koledovat si o stěr. Nadechovala jsem se, že něco řeknu, ale pohled na zoufalého Kinrana mě umlčel. Jen jsem vznešeně pohodila hlavou tak, až mi skoro bílé vlasy zavlály kolem obličeje a utrousila poslední: ,,Nebudu se hádat s někým, kdo se myje tak, že se postaví před dům a čeká, až zaprší." pak jsem přidala do kroku a dohnala Brodyho, kterej se vlekl v čele. Je zajímavý, že mi Minoru nic neodpověděl.
K večeru jsme dorazili na konec hřebene. Skála a ledovec najednou končili a před náma se otevíral pohled na obrovský údolí. I když leželo v horách, několik set metrů nad mořskou hladinou, všude rostla svěží zelená tráva a vysoké, zdravé stromy s rozložitou korunou. Z trávy místy vykukovaly zbytky balvanů a skály, ale jinak to vypadalo jako okno do úplně jiného světa, jako by jste právě prošli peklem a dostali se do ráje. Ale co nám vzalo dech nejvíc bylo město, které leželo v údolí, asi deset kilometrů před náma. Jelikož byla vysoká oblačnost, viděli jsme na něj celkem dobře. Zdálo se celé úplně bílé, ale sluneční paprsky, které na něj dopadaly odráželo ve všech barevných odstínech, takže budovy - spíš paláce - vypadaly snově a nebesky. Zpoza nízkých hradeb se k nebi tyčilo několik zdobených, silných věží s cimbuřím a kopulovitou střechou. Mezi nimi byly menší věže a mezi těma zase menší, takže to působilo zpřeházeným dojmem - jako by si každej postavil věž tam, kde se mu zachtělo. ,,To je nádhera..." hlesla jsem ohromeně. ,,Tohle je vchod do Shangri-la?" žasl Brody. ,,Čekal jsem něco nenápadnějšího." ,,Ne, to není vchod." ozval se Minoru. ,,Mniši se o tomhle učí - patří to k základním znalostem našeho náboženství - ale nikdy jsem to ještě neviděl na vlastní oči." přiznal. ,,Tak co je to?" zeptal se se zájmem Kinran. ,,Vypadá to jako paláce nějakých bohů." ,,Dá se to tak nazvat." ušklíbl se Minoru. ,,Je to Akiratama terebitawā, Perleťové věže. Je to nejsvatější místo na světě, setkávají se v něm všechny víry a bohové, neexistuje tam kriminalita ani falešný modly. Celý město je jeden velkej palác, kterej tu postavili za vlády císaře Yuujina XII čínský otroci. Všechno - věže, střechy i dlaždice na ulicích jsou z perleti." ,,Páni!" ujelo mi ohromeně. ,,To se musí přece snadno dát rozbít. Hlavně ty podlahy, perleť je přece měkká." namítl Kinran. No jasný, Ichinazagi - musí být všichni tak strašně praktičtí? Minoru se zachechtal: ,,Asi mají dost peněz i času na opravu. Stejně si nedovedu představit, co tam celý dny dělají - kromě modlení a výcviku eunuchů na ochranu Shangri-la. Jestli se chcem dostat do oázy, budeme muset projít přes Akiratama terebitawā, což asi nebude jen tak. Nepustí tam každýho, ale snad se mi podaří je přesvědčit. Teda když prokážu, že jsem člen Keimeiskýho řádu." ,,To teda prokážeš, jinak jsme tu zbytečně." prskla jsem a vydala se dolů ze skály. ,,Tak pohněte kluci, nechci, aby nás na skalách zastihla noc."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama