close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

YD3 - Daija no Aoi tenshi 51

5. září 2012 v 19:26 | Rin-chan |  Deníček3: Učeň Modrého anděla

Aoi tenshi jsem já!


Začínalo se pomaličku stmívat, než jsme dorazili k bráně. Byla vysoká asi třicet metrů a stejně jako hradby a všechno okolo byla z perleti. Zapadající slunce se od ní rudě odráželo a zrcadlilo ve všech možných odstínech červené, růžové a zlaté. I přes to, že perleť je měkkej materiál, opevnění působilo vcelku nedobytně. Jedno křídlo dveří bylo otevřené a stáli u něj dva strážní v jednoduchých, bílých haori a s meči u pasu. Když jsme se přiblížili, položili výhružně ruku na jílec, ale zatím neútočili. ,,Představte se." vyzval nás jeden, asi o pět let starší než jeho kolega. Oba byli hodně vysocí, skoro jako Sentarou a měli vyholené hlavy, jak to přikazuje jejich víra. Od pohledu to byli zkušení mniši-bojovníci, jací se cvičí ve všech klášterech a který se nedaj porazit jen tak - podle toho co se říká, bych s něma měla pořádnej problém i já nebo Tsunade a to i když bychom využily veškerou svoji sílu. Proto bylo lepší je nenaštvat. ,,Já jsem Aoi tenshi, chakrová kunoichi a tohle jsou moji společníci - Rivanský samuraj, Keimeiský mnich a .... jeden shinobi z Chakrové, moje ochranka. Prosíme o povolení vstupu do města, musím mluvit s nejvyšším Arciprelátem." řekla jsem klidně a pečlivě pozorovala výraz v jejich tváři. Podívali se na sebe a zdálo se, že se dokážou dorozumět jenom pohledem v očích toho druhého. ,,Aoi tenshi?" zopakoval konečně ten starší a jeho kamarád přikývnul, aniž by přestali sledovat jeden druhého. Konečně se uráčili věnovat nám povýšený pohled. ,,Pojďte za mnou." řekl ten, co doteď mluvil, otočil se a vešel do města. Šla jsem hned za ním, ostatní mě následovali. Jako poslední šel Kinran, za kterýho se zapojil už i ten druhej strážce. Ulice byly nádherné, dokonale vybudované a propracované, jako obrázek nějakýho talentovanýho sci-fi autora, kterej by v malování předčil i boha. Všechno tu bylo symetrické a hladké, oblouky nade dveřma, zdi i střechy - prostě všechno. Pokud měl člověk pocit, že někdy viděl něco dokonalého a přesně vytvarovaného, teď se to proti tomuhle městu zdálo jako nějakej nepovedenej paskvil. Ale něco bylo špatně. Cítila jsem se podivně, i když očividně nebylo proč. Kupodivu nikde nebyli žádní lidé a zdálo se, že jedinej život v pevnosti teď tvoříme my a strážní, kteří zarytě mlčeli. ,,Hej ty kravko, něco se mi tu nelíbí." řekl mi tiše Minoru. ,,Něco se chystá." ,,Nesmysl. Je to svatý město." odpověděla jsem, i když mi svíral žaludek stísněný pocit. ,,To je sice hezký, ale i ve svatým městě uměj nachystat léčku, když se cítí ohrožený. Vypadnul bych." naléhal. ,,Jenže jiná cesta do Shangri-la není. Kdyby se něco stalo, hlavně nikoho nezabíjejte. To by jsme podělali už úplně. Přinejhorším utečeš. To platí i pro tebe Brody, jasný?" obrátila jsem se pro změnu na bráchu. ,,Nikomu nebudete ubližovat, v případě nouze prostě utíkejte - a neohlížejte se na ostatní. Vyřiď to i Kinovi." rozhodla jsem, otočila se zase zpátky a dál se věnovala následování srážce.
Náhle se týpek předemnou zastavil. ,,Co se děje?" zeptala jsem se a pokusila se o přátelský tón. ,,Kdo doopravdy jste?" odvětil a podíval se mi zpříma do tváře. Trochu ve mě zatrnulo. ,,Už jsem vám to řekla. Jsem Aoi ten...",,To nejste. Pravá Aoi tenshi je u Arcipreláta. Už odvčerejška." prohlásil. Vyvalila jsem oči a zřejmě i zapomněla zavřít pusu. ,,Cože?! To je nesmysl! Já jsem Modrý anděl!" vykřikla jsem. ,,Spletli jste se. Ta kunoichi o které mluvíte musí být falešná." přidal se Kin. ,,Vážně? Tak jakto, že má s sebou Mistra meče, Eunucha a Syna mrtvých - lidi, o kterých mluví věštba?" opáčil. To mi vyrazilo dech totálně. ,,T-to....to není pravda!" vyštěkla jsem. ,,Syna mrtvých jsme ještě nenašli a...",,Ona ano. A varovali nás před vámi. Včera jste je přepadli v horách, zabili Tenshikageho a zajali Šermířku, poslední z předpovězených bojovníků. Tak co jste s ní udělali? Zabili ji stejně jako vůdce Chakrové vesnice?" zamračil se. Vyrazil mi tím dech a nebyla jsem schopná slova. ,,To je kurva lež!" zaječel Minoru. ,,Ukažte mi tu děvku, co to řekla!" ,,Vy se k ní nedostanete ani na deset metrů, to vás ujišťuju." zpražil ho střážce a pak tasil meč, stejně jako jeho kolega. ,,Jste okamžitě zatčení za vraždu Tenshikageho, únos Šermířky, pokus o celosvětový převrat a znesvěcení oázy Shangri-la. Neklaďte odpor, jinak zaútočíme." sotva to dořekl, odkudsi se vynořilo dalších sedm mnichů a ti nás obklíčili. Všechno se seběhlo tak rychle, že jsem jenom stála a zírala. Absolutně mě nenapadlo nic, co bych měla říct - obvinili mně z vraždy Sentara? Mně? Má tohle na svědomí Takeru? Jestli jo, tak toho spratka roztrhnu jako hada! ,,Nechali jste se obelstít, my nejsme ti útočníci." zaprskal Brody. ,,Jsme tu právě proto, abychom je zastavili. Nesmíte nás zatknout." ,,Na ně." řekl krátce ten velící mnich a rozmáchl se mečem. Konečně se mi podařilo zareagovat. Rychle jsem sáhla do jednoho z pouzder upevněných na stehně a vytáhla dvě plynové bomby. Vší silou jsem s něma praštila o zem, až se vyvalila oblaka načernalého dýmu. ,,Minoru, Brody, Kine, ústup! Hned!" vykřikla jsem. Ozvaly se výkřiky souhlasu a postava Brodyho, která se mi ještě před chvílí matně rýsovala v kouři se naráz vypařila. Chtěla jsem se ujistit, že všichni všas zmizí, proto jsem ještě neprovedla únikové jutsu a zaměřila se na jejich chakru. Minorova se mi vypařila jen pár vteřin po Brodyho. Mezitím už byli stráže skoro u nás. Pomalu jsem se chystala vypadnout, když se ozval výkřik bolesti a pak hluk meče dopadajícího na zem. Kin.
Místo abych poslechla sama sebe (před chvílí jsem říkala klukům, ať se kdyžtak vykašlou na ostatní a utečou) jsem zavolala jeho jméno a rozběhla se směrem k němu. Stačilo udělat jen pár kroků, málem jsem o něj zakopla. Klečel na zemi, skrčený do klubíčka a jednou rukou se opíral o perleťovou dlažbu, zatímco druhou držel křečovitě na břiše. Před ním stál jeden ze strážců a držel zkrvavený meč, Kinova katana ležela na zemi vedle něj. Rychle jsem si klekla vedle něj a položila mu ruku na rameno. ,,Kine, co se stalo? Jsi v pořádku?" zeptala jsem se hloupě. Byl bledý v obličeji a na čele se mu třpytilo několik kapek potu. ,,U--teč..." procedil s námahou. Hlasitě oddechoval a jeho rameno, na kterém doteď spočívala moje ruka se chvělo. Nemohla jsem utýct, prostě to nešlo. Nějak bylo, nějak bude. Věřila jsem, že se vždycky ze všeho nějak dostaneme a že určitě zvládneme i tohle, proto jsem zůstala s ním. Nemohla jsem Kinrana opustit tak, jako jsem to udělala jemu.
Na krku jsem ucítila ledový dotek ostří. Dým kolem nás se začínal vypařovat a mniši nás nekompromisně obklíčili. Kin se pokusil zvednout, ale jak se trochu narovnal, usykl bolestí a znovu se celej zkroutil. Viděla jsem, že na útěk není ani pomyšlení. Kdosi mě chytil za ruku a přicvaknul mi na zápěstí perleťový náramek, asi tři centimetry široký a musím říct, že i docela hezký. Nehodlala jsem tomu věnovat pozornost, ale náhle mi začala lehce mravenčit ruka a pak i zbytek těla. Cítila jsem, že slábnu, ale ne po fyzické stránce. Spíš jako by mi ubývala chakra. Podívala jsem se na ,šperk' a došlo mi to. Tohle jsou pouta. Vytáhnou z nás chakru, takže nemůžeme nikoho nijak ohrozit. Docela chytrý, ale v té chvíli jsem rozhodně neměla náladu to ocenit. Ten samý dostal i Kin, i když myslím, že naprosto zbytečně. On byl samuraj, ne ninja. Kromě Sora no Ryoshu chakru na nic nepoužíval, snad to ani neuměl. ,,Zasraní hajzlové." procedil. Docela mě překvapilo, že i on umí mluvit sprostě. ,,Klid. Zvládneme to, uzdravíš se." pokusila jsem se ho povzbudit. ,,Vstávejte." poručil nám jeden z mnichů a chytil mě za paži. Prudce jsem zatřásla ramenem a vytrhla se mu. ,,Zvládnu to sama, dík." zasyčela jsem. O krok ustoupil, ale tvářil se pořád stejně výhružně a netrpělivě. Sklonila jsem se znovu až ke Kinranovi. ,,Kine...musíme jít s něma. Musíš to vydržet. Pojď, pomůžu ti." zašeptala jsem a vklouzla mu pod paži tak, že jsem si přehodila jednu jeho ruku kolem ramen. Druhou rukou jsem ho pak objala kolem pasu a začala pomalu vstávat. Napřed jsem ucítila, že táhnu celou jeho váhu, ale pak mi konečně pomohl a trochu neelegantně jsme se postavili. Jednu ruku měl pořád přitlačenou na břiše a zpod ní se mu po plášti rozlívala rudá skvrna. Zřejmě měl hluboký zranění, musím se mu na to co nejdřív podívat. Pomalu jsme se rozešli obklopení strážema tam, kam nás vedli. Kinran se o mně hodně opíral a já měla co dělat, abych se udržela na nohou. Zřejmě mu síly ubývaly moc rychle. ,,Zkus to ještě chvíli vydržet, jo? Potom ti pomůžu." hlesla jsem. ,,Yumi...promiň. Podělal jsem to..." řekl namáhavě. Nějak to ve mně vzbudilo zoufalství a musela jsem násilím potlačit slzy. Bylo mi ho strašně líto, toho že trpí. ,,Ne Kine, to je moje chyba. Ty nemáš proč mít výčitky. Já sama jsem se rozhodla být vůdcem, takže nesu zodpovědnost za skupinu, pamatuješ? Takže tohle je moje zodpovědnost a nikdo ji nebude házet na tebe. A už o tom nechci slyšet, mluvením se jenom vysiluješ." pokusila jsem se pousmát, i když se mi svíral žaludek. Co s náma udělají?
Vedli nás k jedné vysoké věži blízko středu města. Kin začínal hlasitěji oddechovat a zpomaloval. Vařila se ve mně žluč, že mu nemůžu hned pomoct. Stráže zřejmě očekávaly, že nevydrží a zkoumavě po něm pokukovaly. Konečně jeden prudce zatřásl hlavou, jako by chtěl odehnat zlé myšlenky a schoval meč. ,,Yanurugi, co to děláš?" obrátil se na něj jeden z kolegů, ale ten kluk si ho nevšímal a přešel vedle mě. ,,Dej mi ho. Jseš na něj moc malá." řekl krátce a nesmlouvavě, pak mě lehce odstrčil, přehodil si jeho ruku přes rameno a podepřel ho. Trochu zaraženě jsem si uvědomila, že je to ten, co ho poranil. ,,Od tebe nic...nechci....šmejde..." zavrčel Kinran zesláble. ,,To beru, můžeš si myslet co chceš. Ale vážně chceš tvojí kamarádce uhnat kýlu?" ušklíbl se mnich. Samuraj mu neodpověděl a jelikož se neměl ani k poděkování, udělala jsem to za něj já. ,,Děkuju." ,,Není to laskavost. Nějak vás musíme dostat do vězení." prohlásil jinej ze strážců. Už jsem teda mlčela a dál šla ponořená v myšlenkách. V myšlenkách na Sentara. Poslední dobou nad ním přemýšlím pořád. Nad jeho černýma vlasama, jasně zelenýma očima, krásným úsměvem nebo naprosto božíma rukama. Nad tím, že kdysi jsem tohle všechno měla pro sebe.
Dorazili jsme k věži. Byla (pochopitelně) perleťová a vysoká nejmíň dvě stě metrů. Zdálo se, že celá stavba má jenom pět oken, umístěných v řadě nad sebou a jenom jedny dveře. U těch někdo stál. Byl to asi sedmdesátiletý muž v dlouhým, bílým rouchu s purpurovým pláštěm lemovaným zlatými okraji. Vedle něho stála - a teď mě držte, jinak se složím - Akari. ,,Ty?! Co tady....?!" začala jsem, než mi to docvaklo. Měla na sobě modrý tílko dlouhý do půli stehen, v pase převázaný černým páskem. Pak bílý tříčtvrťáky a vysoký, černý boty. Na jedné z paží měla uvázaný pásek se znakem Chakrové. Tak Aoi tenshi jo? Hraje si tu snad na mně?!
,,To jsou oni?" obrátil se na ni dědula. Přikývla. ,,Ale ne všichni." řekla. ,,Dva stihli utéct. Ale najdeme je." ujistil ji honem kapitán stráže, co nás přivedla. K mýmu údivu se usmála a kývla. ,,Máte moji důvěru. Co se stane s nimi?" ,,To posoudíme při zítřejším sezení." informoval ji stařík. ,,Ráda bych se ho zúčastnila, jestli smím?" poprosila. ,,Akari, co to děláš! Nevěřte jí!" vykřikla jsem a chtěla se k ní rozběhnout, ale jeden ze strážců mě zadržel. Věnovala mi povýšený pohled. ,,Konečně tě máme, Gimei. Zaplatíš za to, cos provedla Sentarovi." řekla naoko pohnutě, ale její oči se mi vysmívaly. Říkaly: ,To ti patří, za moji sestru ty vražedkyně. Teď se postarám, abys to pěkně slízla.' ,,Sentara jste zabili vy! Vy jste mi ho zabili a teď......že se nestydíš! Doufám, že shniješ v pekle ty couro! Abys věděla, já jsem ti zase zabila Raikena, shořel na prach, takže jsme si kvit!" vykřikla jsem a trhla sebou, ale mnich mě nepouštěl. Místo toho do mě strčil a já se tak chtě nechtě dostala dovnitř věže. Předtím jsem ale postřehla její vyděšený pohled, když jsem se zmínila o Raikenovi. Kina položili vedle mně a pak zabouchli dveře. Vstala jsem a začala na ně bušit. ,,Ne! Akari, pojď sem a postav se mi! Nebo líp, zavolej Takeru, ať se ukáže srab jeden!" křičela jsem, ale nikdo venku mi nevěnoval pozornost. Určili dva mnichy, kteří měli hlídat u našich dveří a pak už se jejich hlasy vzdalovaly. ,,Nenechte se jí vyvést z míry, Hime." říkal jí ten děděk. ,,Postaráme se, aby dostala spravedlivý trest...." dál už jsem je neslyšela, moji pozornost na sebe obrátil Kin, když zasténal.
Pokusil se vstát, ale já si klekla vedle něj a opatrně ho přímáčkla zpátky. ,,Lež...nehýbej se. Pomůžu ti." slíbila jsem a chystala se shromáždit chakru. Ale nic se nestalo. Místo toho jsem ucítila brnění v místě, kde jsem měla náramek. ,,Ty prokletý náramky!" křikla jsem a pokusila si ho sundat. Bezúspěšně, držel jak přirostlej. Vstala jsem a vykoukla malým zamřížovaným okýnkem na dveřích. ,,Hej, nemůžete mi to sundat?!" zeptala jsem se stráže. Mimoděk jsem si všimla, že jeden z nich je ten, co Kinrana podpíral cestou sem. ,,To by se ti líbilo, co?" ušklíbl se jeho kolega. ,,Prosím...já nic neudělám, přísahám. Můj kamarád umírá, chci mu pomoct." zkusila jsem to. ,,Ona přísahá...slyšels to, Yanurugi? No já ti nevím, asi by jsme jí měli věřit." posmíval se mi. ,,Nech toho Hachiro." řekl mu znechuceně jeho kolega, ale mně si nevšímal. ,,Umře, jestli mu nepomůžu." naléhala jsem. Plešoun se zelenýma očima, co se pravděpodobně jmenoval Hachiro pokrčil rameny. ,,Není jedno, jestli ho popraví nebo tady vykrvácí? V nejbližším týdnu je stejně po něm." ,,To teda není!" vřískla jsem. ,,Chtěl bych tu trochu klidu." zabručel Yanurugi a opřel se zevlácky o zeď. ,,Tak....aspoň....mi přineste nějaký léky. Když už mu nesmím pomoct chakrou..." zkoušela jsem to. ,,Prostě ne, nemáš na nic takovýho právo. Zalez." obořil se na mně Hachiro. ,,Až se odstanu ven, zabiju tě parchante." zasyčela jsem, ale pro jistotu se stáhla. Posadila jsem se vedle Kinrana a položila mu ruku na čelo. Teplotu neměl, to bylo pozitivní. Sáhla jsem mu na krk abych změřila puls. ,,Umřu?" zeptal se mě slabým, klidným hlasem. Z neznámýho důvodu mě to trochu vyděsilo, takže jsem sebou lehce trhla. ,,Co? Jasně, že ne. Dostanu tě z toho." ,,Cítím se......strašně. Je to hluboký?" zajímalo ho. Sehnula jsem se nad ním a opatrně mu vyhrnula tričko. Naskytl se mi pohled na jeho pěkně vypracovaný břicho (jindy bych už slintala), který mělo nahoře, těsně pod prsama silně krvácející ránu asi o průměru centimetru a půl. No, nebudu lhát, vypadalo to fakt blbě. Krev mu stékala v úzkých potůčcích mezi svaly a na okrajích skoro hned zasychala, takže tvořila hnědý čáry. Potřebovala jsem to přibrzdit a trochu vyčistit. Svlíkla jsem si cestovní plášť a rozprostřela ho po zemi. ,,Lehni si na něj, pomůžu ti." vyzvala jsem ho a podepřela mu ramena, když se zvedal. Hlasitě oddychoval a zatínal zuby, ale nakonec se na plásť horko těžko přemístil. Při každým pohybu, u kterýho zapojil břicho se mu z rány vyřinula nová krev. Otočila jsem se zády, rozepla si tričko na zip a svlékla ho. Pod ním jsem měla ještě jeden, upnutej černej top a pak už nic. Je to pohodlnější než podprsenka a dokonce to udělá i lepší tvar poprsí =P no ale to sem teď nepatří. Svlíkla jsem si i to. ,,Mám k ....tomu umírání i ....představení?" zeptal se pobaveně. Zasmála jsem se, oblékla si zpátky tričko a zapla ho. Pak jsem vzala do ruky top a obrátila se zase čelem ke Kinovi. ,,To bude až za odměnu, jestli přežiješ. Tak se snaž." prohlásila jsem a zmačkala kus černýho oblečení do kuličky. To jsem mu přitiskla na ránu a přitlačila. Usyknul a chytil mě za zápěstí, aby mě od sebe odtrhnul. ,,Ne. Tohle je potřeba, pusť mě." přikázala jsem. Chvilku váhal, ale pak povolil a já znovu zatlačila. Jenom vydechl, ale jinak už byl v pohodě. Držela jsem to přitisklý k ráně, dokud se při tlačení nepřestala objevovat nová krev. Pak jsem to sundala a odložila stranou. Rána vypadala čistší a už tak nekrvácela. Snad úder minul životně důležitý orgány. Utrhla jsem kus svýho pláště a složila ho. To jsem přiložila na ránu. Pak jsem si urvala další pásek a tím ho ovázala, aby celej fáč držel. ,,Chvíli to vydrží, do té doby seženu pomoc. Můžeš se prospat." informovala jsem ho. ,,Nevím, jestli...usnu." odpověděl. ,,Zkus to. Budu pořád tady - kam bych taky šla, že jo." pokusila jsem se o úsměv a vcelku se mi i zadařil, i když byl dost stísněnej. ,,Nenechám tě umřít. Kdyby se cokoliv změnilo - bolest nebo krvácení - hned mi to řekni, jasný? Jsme tu jen my dva, takže nemá cenu hrát si na hrdinu." upozornila jsem ho dobromyslně. Zní to šíleně, protože jsme byli v zajetí a on krvácel, ale cítila jsem se najednou o něco líp. To, že se o někoho starám mi jaksi dodalo určitej pocit důležitosti a na smutek, vztek nebo zoufalství nebyl čas. Momentálně se veškerý moje myšlenky upíraly jen ke Kinranovi. A asi to na mě bylo poznat. ,,Víš, že seš ....celkem v pohodě, když chceš? Teda ....když zrovna nezabíjíš, neutíkáš ......před pavouky nebo se ........nehádáš s Minoru." pousmál se. ,,Ty seš v pohodě jen když krvácíš. Jinak seš na zabití." ujistila jsem ho. Slabě se zasmál, ale hned toho nechal kvůli bolestem. Pohladila jsem ho po tváři. ,,Před třemi dny jsi to řekl ty mě, teď ti to oplatím - Už spi, Kine."
Konečně usnul. Vydechla jsem a až teď se mi rozklepala kolena. Pořádně jsem si prohlídla věž. Byl to jeden velikej prostor, strop se mi ztrácel ve tmě. Po zdi po obvodu místnosti se spirálovitě točily schody až kamsi nahoru, takže se dalo chodit vážně v celé věži. Bylo tam asi pět okýnek, ale to je tak všechno, jinak žádnej zdroj světla. Vyběhla jsem po schodech k nejbližšímu okýnku, asi patnáct metrů nad zemí. Nemělo žádný mříže ani zábranu, ale skočit odtud bez chakry by byla sebevražda. Dole jsem viděla stráže u dveří a ulice města, kde chodili lidé. Když nás pustili dovnitř, na ulici nikdo nebyl - museli čekat boj. Teď se zase vraceli ven a všichni se chovali úplně normálně. Tohle nám domluvila Ankoku, pipka jedna! Až se mi dostane do ruky, tak ji přetrhnu! Snad se Minoru s Brodym někde ukryli. Doufám, že pro nás nepůjdou - na tyhle mnichy nemaj šanci.
Seděla jsem v okně a koukala na město. Už muselo uběhnout dost času. Když jsme se sem dostali, bylo asi osm večer, ale teď už byla úplná tma a podle měsíce bych to odhadovala tak na deset hodin. Na ulicích se rozsvítila světla, ale nebyly to lampy. Po bližším pozorování jsem usoudila, že to nejspíš budou pochodně. Zrovna jsem se zamýšlela nad tím, jestli mají elektřinu, když jsem si všimla, že se k věži blíží chlápek v černým a cosi nese. Krátce promluvil se strážema a Yanurugi, ten sympatičtější přikývnul. Vzal od něj tu věc, vytáhnul klíčky, odemčel a vešel dovnitř. Vstala jsem a s rukou přiloženou na zeď, abych neupadla jsem seběhla dolů. ,,Hej, máte tu jídlo!" zavolal. To už jsem byla skoro dole. Posledních pár schodů jsem seskočila a došla k němu. Podal mi tác. Nejistě jsem se zadívala na meč, co se mu houpal u pasu - pokud to v téhle tmě vůbec šlo. ,,Nemám důvod ti ubližovat. Na." řekl a znovu mi podával jídlo. Konečně jsem ho od něj převzala. ,,Díky." hlesla jsem a položila večeři vedle spícího Kinrana. Čekala jsem, že odejde, ale zatím se nehýbal. ,,To já ho zranil." řekl nakonec. Nevěděla jsem, co na to odpovědět, proto jsem mlčela. ,,Umře?" pokračoval. Pokrčila jsem rameny a znovu zkusila Kinovu teplotu. Trochu se zvedla, ale pořád to nebylo fatální. ,,Jestli jo, bude to trvat aspoň tři dny. Teplota mu stoupá pomalu. Vykrvácet by neměl, ale nemám vůbec nic po ruce, čím bych mu pomohla. Nemůžu pro něj nic udělat." odpověděla jsem. ,,Proč chcete získat sílu ze Shangri-la?" zeptal se náhle. Trhla jsem sebou. ,,My ne. To ta holka, co se nazývá mým jménem, ta s něma spolupracuje. Já jsem pravá Aoi tenshi, chci je zastavit a oni mě tímhle chtěli jen zdržet. Vcelku se jim to daří." odsekla jsem. Ušlíbnul se. ,,Tomu nevěřím. Přišla sem a zoufalá hledala pomoc. Řekla nám všechno. I to, že se vám podařilo zabít Tenshikageho. Navíc měla šátek Chakrové vesnice, a kde je tvůj?" snažil se mě doběhnout. Podívala jsem se mu zpříma do očí. ,,To je vidět, jak snadno naletíte. To nevíte, že pravá Aoi tenshi - já - není ninja? Stala jsem se shinobi ve čtrnácti letech a v životě jsem nedokončila akdemii. Ovládání chakry co mám jsem si vyvinula sama, ale zákonitě ninja nejsem. Proto šátek nenosím. Tenshikage šel s námi a zabili ho oni - vím, že je to neuvěřitelný, ale je to pravda. Já bych mu v životě neublížila. Milovala jsem ho....my oba jsme...spolu....." hlas mi selhal. Zakryla jsem si rukou pusu a sklonila hlavu, aby neviděl moje slzy. Mlčel. Dostala jsem na něj vztek. ,,Co tu ještě děláš? Seš placenej abys nám nosil jídlo a hlídal nás, ne abys tu čuměl." obořila jsem se. Beze slov se otočil a bouchnutí dveří mi prozradilo, že odešel.
Zkontrolovala jsem jídlo. Bylo to nějaký pečivo, co jsem neznala, džbánek s vodou a dva hrnky. Lehce jsem zatřásla s Kinranem. ,,Kine....vzbuď se. Musíš se najíst." zašeptala jsem. Napřed se ani nepohnul, než s námahou otevřel oči. ,,Večeře." oznámila jsem a snažila se, aby můj hlas zněl vyrovnaně. ,,Nechci...jíst." odpověděl. Zavrtěla jsem hlavou. ,,Musíš. Jak začneš odmítat jídlo, půjde to z kopce. Potřebuješ energii, aby ses s tím popral. Na." podala jsem mu kousek ,housky' nebo co to bylo. Dodatečně mi došlo, že se v leže asi blbě nají sám, tak jsem kousek utrhla a dala mu ho přímo do úst. ,,A žvejkej. A pořádně. Jinak si tě podám." pohrozila jsem mu z legrace. Takhle to pokračovalo, dokud všechno nesnědl. Pak jsem mu dala ještě napít. Zrovna naposled polkl, když se otevřely dveře a dovnitř vešel Yanurugi s pochodní v ruce. Zasadil ji do držáku na stěně kousek od nás, takže malej, kruhovej kousek podlahy osvětlila nazlátlá záře. Pak sáhnul k boku pro meč. Nedůvěřivě jsem sebou trhla a ustoupila dozadu, hned jsem si ale vzpomněla na Kina a postavila se před něj. Nikdy nevíte, kdy jim hrábne a zakillujou vás. ,,Přestaň mít pořád tyhle tiky. Nemám důvod vám ubližovat." ujistil mě otráveně. Cítila jsem na zápěstí lehký dotek a otočila jsem se. Kin se ztěžka posadil a chytil mě za ruku. ,,Ustup....od něj. Je to.....jeden.....z těch cvoků, může......říkat co chce, ale.....klidně tě......zapíchne." řekl. Yanurugi se na něj nešťastně podíval. ,,Neměl jsem v úmyslu tě zasáhnout. Jak jste udělali ten kouř, prostě jsem bodnul. Nečekal jsem, že tě až tak poraním." pokusil se obhájit. Kin protočil očima. ,,Kdes to...viděl....bodat, kam nevidíš.....pitomče?" ,,Tak dost. Nech toho Kine. Co se stalo, stalo se." zasáhla jsem a opatrně ho donutila si zase lehnout. Yanurugi znovu sáhnul za opasek a vytáhnul nějakej váček. Podal mi ho. ,,Nejsem medik a nevyznám se v tom, ale bylinkáři mi doporučili tohle. Třeba z toho něco upotřebíš." řekl. Vzala jsem sáček a hned se do něj podívala. Byl tam barvínek, jitrocel, bazalka, fenykl, třezalka a hloh. Plus pár dalších bylinek, obvaz a hadřík. ,,To je víc, než co můžu potřebovat!" vydechla jsem udiveně. Pokrčil rameny. ,,Je to tvoje." otočil se k odchodu. ,,Děkuju. Je to velká pomoc." řekla jsem ještě. Nepodíval se zpátky, jen zvednul jednu ruku jakože slyšel. Pak znovu bouchly dveře a byli jsme sami. ,,Co ti....to dal?" zajímalo Kina. Ulehčeně jsem se usmála. ,,Právě ti zachránil život. Polož se, pořádně tě ošetřím."
Rozdrtila jsem barvínek a jitrocel na talířku od pečiva a zalila to trochou vody ze džbánu. Pak jsem to ještě trochu protrhala, aby to vytvořilo něco jako hustší kašičku a aby to pořádně pustilo šťávu. Než se všechno vylouhovalo, namočila jsem hadřík a opatrně mu omyla okolí rány od krve. Pomocí bylinek už jsem dlouho neléčila, ale pořád jsem si to z Tsunadina školení pamatovala. Když byla rána čistá, napatlala jsem do ní kaši z bylinek a nechala působit. Je to na zastavení krvácení. Pak jsem podobný způsobem připravila ještě fenykl a tím potřela okolí rány, kvůli desinfikaci a eliminaci otoku. ,,Nechám to působit." řekla jsem a natrhala do vody ještě trochu barvínku a hlohu. ,,Teď vypij tohle." podala jsem mu hrnek. ,,I s.....těma listama?" ošklíbal se. ,,Jo, i s listama." ujistila jsem ho škodolibě a pak s potěšením sledovala, jak se při pití mračí. ,,Fuj......no to je hnus." okomentoval to jakmile dopil. ,,To nemáš...nějakou dobrou medi...cínu?" ,,Medicína musí být nechutná." poučila jsem ho. ,,Proč?" ,,Protože pak by nemocným chutnala a oni by mohli být v pokušení zůstat nemocní." odpověděla jsem. Zatvářil se uraženě, ale nic neříkal. Nechala jsem bylinky v ráně ještě asi hodinu, než jsem je vytáhla. Přestala úplně krvácet. Znovu jsem na ni přiložila kus čisté látky a pečlivě ji zavázala. ,,Ráno ti bude líp, uvidíš. Hlavně se musíš vyspat a já ti pak dám další obklad." ,,Spánek mi teď vůbec...nevadí." přiznal a zavřel oči. Když jsem ho uviděla, taky na mě přišla malátnost. Položila jsem se kousek vedle něj na volnej cíp pláště a stočila se do klubíčka. Pochodeň na zdi už dohořívala a ještě než jsem stačila usnout, zhasla docela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama