***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

YD3 - Daija no Aoi tenshi 52

5. září 2012 v 19:27 | Rin-chan |  Deníček3: Učeň Modrého anděla

Rozhodnutí rady


Ráno mě vzbudil zvuk dveří. Než jsem stihla otevřít oči, strážnej byl pryč, ale vedle nás stál tác s jídlem. Tipla bych to zase na nějakej rohlík, ale trochu jinýho tvaru......no vypadalo to zvláštně, ale když má člověk hlad, sežere všechno. Nemotorně jsem se posadila a protáhla ztuhlý záda. Hlavně krk byl dost přeleželej. Jen jsem pomyslela na krk, docvaklo mi, že jsem neležela hlavou na zemi, ale na Kinově rameni a ve vteřině se pomodlila, ať ještě není vzhůru. ,,Dobrý ráno. Tak seš konečně vyspaná?" ozvalo se mi za zády. Do pytle. No nic, já dělám jak kdybych provedla něco zlýho a přitom jsem se jenom ve spaní blbě uložila. Žádná křeč. Otočila jsem se a uviděla ho. Pořád ležel, jednu ruku pod hlavou a docela se i usmíval. Už na první pohled měl zdravější barvu než včera a taky mu klesla teplota. Čelo měl suché a v očích jeho obvyklou jiskru. ,,Ahoj. Kolik je?" zeptala jsem se, jako by měl mít po ruce hodinky. ,,Myslím, že skoro deset." hádal. ,,Deset? To jsem spala tak dlouho?!" ,,Jo. A víš, že spíš s otevřenou pusou?" ušklíbnul se. Zrudla jsem a zatvářila se dotčeně. ,,Tak se na mě nemáš koukat! Každej spí s tlamkou dokořán." ,,Já si tě nevšímal, dokud ses nějak neprošoupala až ke mně a neudělala si ze mně polštář." popichoval. Vzdala jsem to. ,,Víš co, nechme toho. Jasně, jsem prase, spím s otevřenou pusou a omezuju tvůj osobní prostor, teď mě můžeš ukřižovat. Nebo mi radši řekni, co dělá ta jáma co máš v břiše?" ,,Jde to. Myslím, že už vůbec nekrvácí a dokoce se můžu i víc hýbat." odpověděl a zřejmě jako na ukázku se posadil. ,,Super. Ale stejně si lehni. Přece to nechceš zase otevřít?" řekla jsem a přitlačila ho zpátky. Pak jsem se přemístila k váčku s bylinkama, co nám včera přinesl Yanurugi a zahrabala v něm. ,,Dneska ti dám bazalku a znovu ti to pomažu fenyklem. Mělo by se to hojit rychle. Když nebudeš dělat kraviny a odpočívat." zvýšila jsem hlas, ale on si ze mě jenom utahoval. ,,Jasně, mami." ,,No promiň, vypadám jako tvoje matka?"
,,To ne, ta má černý vlasy. Ale oči máte stejný."
,,Hlavně je trochu starší ne? Mám dojem, že ti letos bude dvacet šest."
,,To bude. A tobě osmnáct, ne? To seš o tolik mladší? To je trapný....takovej zajda blonďatej." začal se smát. Já bublat. ,,Komu říkáš zajda?!"
,,Proti mně seš ještě holčička."
,,Tak sklapni, nebo ti tahle holčička ukáže, že ze střední zemědělské školy má slušnou praxi v kastrování zvířátek."
,,Ze střední cože?"
,,Nic, to neřeš. Prostě lež a drž zobák."
Kolem poledne se znovu otevřely vrata a vešel - zřejmě k našemu štěstí - Yanurugi. Kin se na něj okamžitě zamračil a i přes moje protesty se posadil, aby mu ukázal, jak na to zranění zvysoka sere. ,,Vidím, že už se cítíš líp." prohodil mnich a sehnul se pro prázdnej tác. ,,Půjč mi meč a ukážu ti, jak dobře se cítím." odtušil vyzývavě Kinran. ,,Kine! Ty chceš fakt umřít." pokárala jsem ho a pro jistotu se postavila tak, aby v případě nouze musel zaútočit přese mě. ,,Klidně ti ho přinesu." souhlasil Yanurugi nápadně ochotným tónem. ,,Ale pak se tvoje kamarádka dřela zbytečně, když tě léčila. Jen si to představ, ona tu s tebou ponocuje a ty si pak necháš vytýct všechny orgány na podlahu. A věř, že by mi k tomu stačil jeden čistej řez." ,,Tak schválně." zavrčel Kin a začal vstávat. ,,Ne! Nech toho!" dřepla jsem si vedle něj a tlačila ho za ramena dolů. ,,Ne Yumi, pusť mě." zasyčel. ,,To teda nepustím. Je cvičenej na to, aby zabil jediným úderem." ,,To já taky." odsekl tvrdohlavě. ,,Kine prosím....nesmíš mě tady nechat samotnou. Kdyby se ti něco stalo, já to tu nezvládnu." přemlouvala jsem ho. Yanurugi už měl ruku na jílci. ,,No? Vždycky se počítá s tím, že dozorce někoho zabije v sebeobraně." popichoval ho. Cítila jsem, jak se Kin chvěje zlostí, ale nakonec povolil a poslušně zůstal sedět. ,,Nestojíš mi za to, sráči." prohlásil. Cítila jsem, jak mi ze srdce spadnul velkej kámen. Yanurugi se usmál a pustil katanu. ,,Aspoň že tak. Dneska fakt nemám náladu na nějaký zabíjení." znovu vzal tác a chystal se odejít. ,,Počkej." zastavila jsem ho, vstala a došla k němu. Otočil se a věnoval mi nechápavý pohled typu ,co ještě chceš?'. ,,Nevíš, co s náma bude?" zeptala jsem se. Pokrčil rameny. ,,Zrovna se o tom jedná. Starší v čele s Arciprelátem svolali soud, kde proberou váš případ. Je pravděpodobné, že vás pošlou jako zajatce do Chakrové a přenechají domácím zákonům." ,,To doufám." vydechla jsem a ucouvla. ,,Děkuju." ,,To není moc častý, že by mi zločinec za něco děkoval." ušklíbnul se. ,,Já taky nejsem zločinec...no, aspoň ne tak, jak to myslíš ty." ohrnula jsem nos. Kin ke mě natáhl ruku. ,,Yumi, pojď už zpátky. Nebav se s ním." přikázal a zřejmě zcela ignoroval fakt, že mu tenhle plešatej mnich nepřímo zachránil život. Poslechla jsem ho. Yanurugi se na nás zadíval. ,,Yumi...tak ti říkají? Ty vážně chceš tvrdit, že jsi Modrý anděl?" ,,Já jsem. A kdybys mi sundal ten náramek, dokázala bych ti to." odsekla jsem. ,,A proč ses nechala tak snadno chytit?" dorážel. Povýšeně jsem usykla. ,,Nechtěli jsme nikoho ve městě zranit, proto jsme nepoužili chakru. Jak vidím, byla to chyba. Nečekali jsme takovej podraz od těch, co si říkaj spravedlivý." řekla jsem to sarkasticky ve snaze ho urazit. Ale jen se zasmál a odešel. ,,Je to idiot." usoudil Kin.
Nedlouho po tom jsem mu znovu převazovala zranění. Když jsem odmotala obvaz a zvedla látku, naskytl se mi pohled na nádherně se hojící ránu. Po krvi už nebylo ani stopy, kůže se stahovala a evidentně všechno bylo na nejlepší cestě k zahojení. ,,No vidíš. Vypadá to úžasně. Když se vydržíš ještě aspoň dva dny nehýbat, už ani nebudeš potřebovat ten obvaz. Ale teď bych to měla zašít, aby se ti to nerozjelo." usmála jsem se, vstala a došla ke dveřím. ,,Yanurugi....seš tady?" hlesla jsem zamřížovaným okýnkem. Jeden ze dvou strážců se na mě otočil. ,,Vím....že je to trochu blbý, ale...myslíš, že bys mi mohl sehnat doktorskou jehlu a nit? Musím Kinovi zašít tu díru..." poprosila jsem ho krotce a doufala, že se na mě nevykašle kvůli mojí předchozí nabroušenosti. Ušklíbnul se. ,,No hele, teď je vám ten idiot dobrej. Možná se po něčem podívám." odvětil. ,,Díky." špitla jsem a zalezla zpátky. ,,Tss, zbytečně se ponižuješ. Radši mě nech chcípnout, od něj už nechci nic." prskal Kin. ,,Seš jak malej." oznámila jsem mu. ,,Kdyby mě takhle viděl otec.....zřekl by se mě." prohodil. Nervózně jsem se zasmála a doufala, že tak odlehčím přetrvávajícímu chvění v žaludku, ale moc to nepomohlo. ,,Proč by se tě zříkal?" ,,Samuraje nesmí nikdo zajmout. A když se to stane, musí spáchat seppuku. Je to otázka cti." vysvětlil. ,,Jako že se musíš zabít? To je hovadina, co si vymysleli samurajové, aby se ještě o něco víc lišili od normálních lidí. Jenom lež a dejchej." znovu jsem mu položila dlaň na čelo, ale naštěstí teplotu neměl. Zdánlivě lhostejně zvedl ruku a chytil tu moji tak, že ji celou sevřel. ,,Díky. Za všechno." řekl. Trochu jsem znervózněla, ale snažila se dělat jako by nic. ,,To by udělal každej...." prohlásila jsem. Zvednul i druhou ruku, vzal mezi prsty pramínek mých vlasů a ten jemně promnul mezi prsty. Vyvlíkla jsem se mu a vstala. ,,Nech toho."
,,A čeho?" hrál si na neviňátko.
,,Ty víš dobře. Nech toho, Kine."
,,Proč? Bojíš se mě?"
,,Cože? Jasně, že ne." zasmála jsem se, snad až moc bezstarostně. Zkoumavě se na mě zadíval. ,,Tak proč seš najednou taková nervózní? A proč se třeseš?" zajímalo ho. Rozhodla jsem se nereagovat a dobře jsem udělala. Naštěstí se v té chvíli otevřely dveře a dovnitř vešel Yanurugi. Podal mi zabalenou špulku pevnýho, černýho vlasce a zahnutou jehlu. ,,Tohle jsi chtěla?" zeptal se. Najednou jsem byla strašně ráda, že ho vidím. ,,Jo. Díky." s úsměvem jsem věci převzala a došourala se zpátky k ležícímu Kinranovi, kterej si strážce měřil nepřátelským pohledem. ,,Doufám, že kvůli tomu nebudeš mít problémy." řekla jsem na mnichovu adresu, abych přerušila to ticho a odmotala kus niti. ,,Nevím o žádným zákonu, co by tohle zakazoval." odtušil, ale místo aby odešel jako vždycky si teď sednul na schody kousek od nás a pozoroval, jak začínám šít.
,,Trochu to štípne. Ale za chvíli si na to zvykneš." řekla jsem Kinovi a než stačil cokoliv namítnout, propíchla jsem první bod. Trochu hekl, ale pak už nevydal ani hlásku. Yanurugi seděl potichu a kupodivu mi vůbec nevadilo, že čučí, než konečně znovu promluvil. ,,Kde ses tohle naučila? Jsi medical?" zeptal se. ,,Něco tak, ale bez licence. Léčit mě naučila matka. Vždycky říkala, že její dcera prostě musí být vynikající medik, aby jí nedělala ostudu. Naštěstí mám poděděnou super kontrolu chakry, takže nebyl problém se všechno naučit." pousmála jsem se. ,,Kdo je tvoje matka?" ,,Když mi nevěříš, že jsem kdo jsem, jak bys mohl věřit tomu, kdo je ona?" otočila jsem se na něj. Rozesmálo ho to. ,,Proč prostě nevypadneš?" navrhl mu Kinran. ,,Jestli ti tu vadím, koukej jinam." poradil mu Yanurugi. Vpadla jsem do toho dřív, než stačila začít nová hádka. ,,Nevíš, jak dopadl ten náš soud?" ,,Asi se ještě jedná." odtušil. ,,Každopádně myslím, že vám to Aoi tenshi za vraždu Tenshikageho pořádně osladí." ,,My jsme ho nezabili!" vyletěl Kin. ,,To ta falešná štětka co se teď roztahuje jen kousek odtud a posmívá se, jak nás doběhla. A ten spratek Takeru už je nejspíš v Shangri-la a nabírá sílu!" ,,Yanurugi...ona vám řekla, že je z Chakrové, že?" zeptala jsem se. Přikývl. Zvedla jsem levou ruku a ukázala na hematitovej kroužek na malíčku, kterej nosili všichni Chakroví. ,,Pak by ti měla vysvětlit, k čemu to slouží. Pokud to teda vůbec má. Každej Chakrovej ninja to musí nosit, je to přímý propojení chakry nás všech. Jen se té ,Aoi' zeptej, jak to funguje. A přísahám, že jestli ti to řekne, sežeru vlastní botu." ušklíbla jsem se. Znovu se zasmál a vstal. ,,Zajímavý. Ne, že bych vám nějak extra věřil, ale docela mě zajímá, co to je za prstýnek. Uvidím ji zítra po poradě, až přijdou vynýst rozsudek. Nebo možná pozítří - to záleží na tom, kdy přijde na řadu váš případ. Kouknu, jestli tuhle cetku taky nosí." slíbil a pak se znovu odebral ke dveřím. Ještě na prahu se otočil. ,,A ať si tvůj přítel dává pozor na jazyk. Já si to nijak neberu, ale Hachiro je trochu cholerik a snadno by se mohlo stát, že tomuhle samuraji prožene dýku hrdlem. Tak zatím." rozloučil se a zavřel za sebou dveře. ,,To je chlap na odstřel." zafrkal Kin. ,,Mě je sympatickej." nesouhlasila jsem. Podíval se na mě pohledem typu ,zrádkyně' a pak zavrtěl hlavou. ,,Seš ještě moc mladá, neumíš odhadovat lidi." prohlásil. Zdržela jsem se komentáře, protože jsem se vážně cítila moc špatně na nějakou další hádku s mým aktuálně jediným společníkem.
Yanurugi se na stráži často nudil a tak chodil dovnitř za náma. Kin na něho časem přestal být tak nabroušenej a dokonce i konverzoval, teda když se dobře probudil. Ani jsem se nenadála a uběhly dva dny. Třetí den ráno zase Yanurugi seděl u nás na schodech a povídal si s náma. Strašně ho fascinovalo, že nepocházím z žádné skryté vesnice a chtěl, abych vyprávěla o místě, kde jsem vyrostla. Tak jsem mu popsala dětskej domov, moji bývalou hoperskou crew, tuningy a pařby v klubech každej druhej den. Očividně o něčem podobným slyšel poprvé a občas inteligentně zapomněl zavřít pusu. ,Pověsti' o existenci autobusu nevěřil, notebook si nedokázal představit a fén na vlasy hned hodil na seznam ďáblových vynálezů. ,,A máme mobily. To je takovej super přístroj, co nahradí poštovní ptáky." vynesla jsem trumf. ,,Přístroj?" nechápal. ,,To si jako posíláte stroj?" ,,Ne. Vyťukáš číslo toho, komu chceš volat a stiskneš OK. A operátor tě spojí." pokoušela jsem se mu to vysvětlit. Marně. I Kinran se tvářil jako tykev a tak jsem to rozvedla podrobnějc. A docela mě i bavilo pozorovat, jak to hltaj. A pak už u nás Yanurugi trávil každou minutu, kdy byl na stráži a vždycky jsme si povídali. Většinou se ti dva hádali - ale spíš už jen tak, aby se neřeklo. A když je to přestalo bavit, vyzval mě Yanurugi, abych zase chvíli povídala o světě, kde jsem rostla. A mě to nevadilo. Stísněnej pocit v žaludku se držel, ale byl přijatelnější, když jsem byla zabraná do hovoru. A tak zase uplynuly dva dny a zpráva o usnesení rady ve věci našeho rozsudku se pořád nedostavovala. Jediný, co jsme se dozvěděli bylo, že ctěná Aoi-hime byla s rozsudkem nespokojená, proto se líčení odročilo o pár dní. To nám řekl Yanurugi pátýho dne ráno od našeho zajetí.
Odpoledne jsem znovu vystoupala po schodech a seděla v okně, jednu nohu spuštěnou dolů podél zdi a sledovala jsem město, jak se v paprscích slunce nádherně třpytilo. Perleť hrála všemi barvami a tvořila i ve vzduchu různý spektrální závoje, takže se to celý zdálo jako sen. ,Město andělů' napadlo mě. ,Tohle je jak nějakej ráj'. Nejkrásnější a největší byla budova vprostřed, něco jako palác, kde podle všeho seděl Arciprelát, skutečná hlava věřících v celým Japonsku. Nejsvětější muž, bůh na zemi. A taky pěknej idiot, řekla jsem si, jelikož Akari spolknul to její divadýlko. Takeru tu zřejmě nechal všechny svoje podřízený a vydal se do Shangri-la sám. To znamená, že máme ještě míň času než předtím, pokud teda ještě nějakej zbývá. Ale svět se zatím neotřásá ani se nikdo nemusí sklánět před nedorostlým děckem, takže zjevně malá naděje zbývá. Musím se odtud dostat co nejdřív.
Kinran, spící dole se převalil a cosi zamumlal, nebylo mu rozumět. I když jsem věděla, že je to kvůli jeho zranění (který se naštěstí rychle hojilo), stejně jsem mu záviděla, že může takhle v klidu spát. Já měla žaludek jako na trní, celá jsem se třásla a trápila se hned několika věcma. Stěžejní z nich byl Sentarou, hned v závěsu Takeru a na závěr plán k útěku odtud. Znovu jsem začínala mít pocit, že slábnu, že už to prostě nezvládám. Není to o tom, že bych byla slabá tělesně, ale spíš psychicky. Moje hlavní opora, Sentarou, byla nadobro pryč a já najednou zjistila, že už se nemám o koho opřít. Jako když vodíte batole za ruku, protože samo chodit neumí, ale najednou ho pustíte a řeknete ,teď jdi sám'. A co to děcko udělá? No pochopitelně kecne na zadek a začne brečet. Stejný je to i se mnou - samozřejmě bráno metaforicky. Opřela jsem se hlavou o rám okna a zahleděla se do odrazu slunce na jedné z věží. ,,Sentarou....potřebuju tě tady. Jak jsi mi to mohl udělat? Sliboval jsi mi, že se mnou budeš napořád a ve všem mi pomůžeš. Seš lhář, zahodils svůj život a na mě ses neohlížel. To ti nikdy neprominu." zašeptala jsem a cítila v očích zaštípání, jak se z nich draly ven slzy. Skoro jsem ani nezaregistrovala, že k nám dovnitř zase někdo vešel. Probral mě až Kinův hlas. ,,Yumi? Přijď sem dolů!" zavolal. Trhla jsem sebou a okamžitě si zahanbeně utřela mokrou tvář. Seběhla jsem po spirálovitých schodech až dolů a snažila se očima oslněnýma sluncem zaostřit na příchozího. Pochopitelně, kdo jinej by to byl než Yanurugi?
,,Dneska jdeš docela pozdě na svý poměry." pokusila jsem se o úsměv ještě než jsem seskákala poslední schůdky. Tvářil se tak nějak kysele. ,,No jo, jdu. Byl jsem v chrámu." odpověděl. ,,Snad ne se pomodlit?" rejpnul si Kin. ,,Víš co samurájku? Polib mi prdel." ,,No prosím, nastav." vyzval ho ,samurájek' a už naprosto bez obtíží se postavil. ,,Tyhle análně-orální záležitosti si nechte na potom." zakročila jsem. ,,Yane, říkal jsi, žes byl v chrámu. Předpokládám, žes k tomu měl důvod?" ,,Měl." přiznal. ,,Váš případ se uzavřel, asi před hodinou. Odhlasovalo to deset porotců z dvanácti, plus Arciprelát. Takže hotová věc."
Nadskočila jsem a mimoděk chytila Kina za paži, jako bych se bála, že mi uteče. ,,Takže nás posílají zpátky do Chakrový?" byla moje první reakce. Yanurugi se ušklíbnul. ,,Jo, to byla původní verze. Ale ta holka co si řiká Aoi tenshi to jaksi nedovedla překousnout." ,,Ta holka co si říká?" zopakoval Kin. ,,Takže už nám věříš?" ,,A není to jedno? Je přece fuk, jestli tahle prťavá blondýna je ten pravej anděl, nebo ne." Yanurugi na mě krátce ukázal. Do tváře se mi znovu vlila červená. ,,To teda není jedno! Já chci zpátky svoje jméno a svoji svobodu, abych vám mohla zachránit ty vaše podělaný zadky." prskala jsem. ,,U mně máš jméno zpátky....myslím. Rozhodně mi připadáš věrohodnější, než ona." přiznal váhavě. ,,Takže mi věříš." dorážela jsem. Povzdechl. ,,Nechme to teď být. Vlastně je jedno, jestli vám věřím nebo ne. Na mě nesejde, jsem jenom jeden ze stovek mnichů tady. Ale to není zas až tak podstatný. Ne pro vás dva. Teď už nezáleží, jestli jsi nebo nejsi Aoi tenshi a ty vyvolenej Mistr meče. Už záleží jenom na tom, že přesně za pět dní budete oba klečet vzadu za chrámem na tom hranatým pódiu a za váma budou postávat dva týpci s mečem. A co bude dál...to už vy řešit nebudete." prohlásil. Hned jsem to nepochopila, asi proto, že jsem nechtěla, ale Kinran zareagoval docela rychle. ,,Jak to sakra myslíš?!" vykřikl. Yanurugi pokrčil rameny. ,,Úplně jednoduše. Rada vám udělila trest smrti. Za vraždu Tenshikageho."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama