***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

YD3 - Daija no Aoi tenshi 53

5. září 2012 v 19:27 | Rin-chan |  Deníček3: Učeň Modrého anděla

Vyrovnaná


,,Co to je za idioty, ti porotci?! To se ani nesmíme hájit?!" vykřikoval už asi po sté Kinran. ,,Porota a Arciprelát jsou svatí, všeobecně platí, že se nikdy nemýlí a co řeknou, to je správný." odpověděl Yanurugi. ,,Já jim ukážu, kam si můžou tu svatost strčit!" zuřil samuraj. Já mlčela. Zrovna jsem sváděla vnitřní boj s otázkou, jestli mi ta poprava vůbec vadí. Když jsem si uvědomila, nad čím přemýšlím, musela jsem oficiálně uznat, že jsem totální magor. No dobře, možná jsem sebevrah s maniakální potřebou zemřít, ale Kinran v tom se mnou rozhodně nejede. Takže pokusit se o záchranu? Asi jo. Nebudu pak poslouchat, že jsem nás jen tak nechala zabít.
,,Já....ještě nechci zemřít!" vyhrkla jsem a vrhla se k Yanurugimu. Pevně jsem ho objala kolem pasu a začala předstírat pláč nejlíp, jak jsem uměla. Nevěděl, co se mnou a nejistě ustoupil. ,,Já s tím nic udělat nemůžu." řekl jako by se hájil. Už jsem získala, co jsem chtěla a rychle ho pustila. ,,Jste všichni zlí!" zaječela jsem, přiskočila ke zdi pod začátek schodiště, kde jsem se skrčila zády k nim a dál brečela, až se hory zelenaly. ,,Radši vypadni." navrhl Kinran nepřátelsky. Yanurugi mu zřejmě neodpověděl, slyšela jsem kroky a pak bouchnutí dveří. Kin přišell ke mě, kleknul si vedle a položil mi ruku kolem ramen. ,,Nečekal jsem, že tě to až tak vezme....něco vymyslíme." snažil se mě uklidnit. To už se můj ,pláč' změnil ve škodolibé chechtání. Otočila jsem se na něj, ve tváři vítězoslavný výraz. On se zatvářil nechápavě. ,,Hráblo ti?" zeptal se nakonec. Protočila jsem očima. ,,Ty seš fakt idiot. Hrabe mi už dávno." informovala jsem ho a otevřela pravou dlaň. ,,Tys...Yanurugimu ukradla kunai!" vykřikl ohromeně, když si všimnul předmětu co držím. ,,Pšššt, chceš, aby to slyšel? Máme štěstí, že nepostřehl nic když jsem ho štípla." ,,Chceš se probít ven....pomocí kunaie?" zeptal se nejistě a obdařil mě slabomyslným pohledem, jako bych byla blázen, kterýmu se musí všechno odkývat. ,,Ne! Bože, co tě v tom samurajským táboře naučili? Přes ty skvadry zuřivejch mnichů se neprobijem. Ale můžem se proplížit." pousmála jsem se a na ukázku praštila kunaiem do stěny vedle nás. Kousek se lehce odchlípil a zůstal po něm hladkej důlek. ,,Vidíš? Všechno je tady z perleti. Když se budem fakt hodně snažit, možná se nám podaří vymlátit dost velkou díru na to, aby jsme se protáhli a pak..." ,,A pak už jenom stačí, aby nás při útěku nikdo neviděl. Což zrovna pro nás nebude těžký! Víš, občas mám vážně podezření, že na tebe trochu toho IQ zbylo." zajásal. Zamračila jsem se. ,,Co tím jako myslíš?!" ,,To máš fuk, dáme se do práce." rozhodl a vzal mi nůž z ruky.
Snažili jsme se střídat, ale Kin většinou vydržel dýl a proto odvedl většinu práce za nás za oba. Mně za chvíli bolela ruka a měla jsem puchýře, ale on ne. Vynahrazovala jsem to aspoň tím, že kdykoliv někdo vešel dovnitř, posadila jsem se na bobek před rozvrtanou zeď a předstírala, že jsem totálně v řiti z chystanýho trestu. ,,To tam ješt pořád sedí?" zeptal se jednou Yanurugi. ,,No jo. Dost ji to vzalo, nechce z toho kouta vypadnout." kývnul Kinran vážně. Mnich se na mě zadíval. ,,Mám ji nějak zkusit uklidnit?" zeptal se pak tiše Kina. Ten zavrtěl hlavou. ,,Nene, zbytečně by ji to znervózňovalo. Věř mi, ona je v těhle věcech vážně divná. Radši ji nech." ,,No dobře." pokrčil Yanurugi rameny. Kinran ho div nevystrčil ze dveří. Když jsme zase osamněli, chytila jsem teď už značně ztupenej kunai a dala se znovu do práce. Druhej den večer už jsme zeď prokopli úplně. Byla to sice jen centimetrová škvírka, ale i ta nás naplnila novou nadějí. Zdi byly asi půl metru silný, ale naštěstí docela měký. Jasně, tohle je svatý město a ta perleť je nádherná, ale dost nepraktická. Teď už měl puchejře i Kin, ale ani jednomu se nechtělo přestat a tak jsme v tom norování pokračovali. Vždycky, když vešel Yanurugi, tak jsem si sedla před rozkopanou zeď, chovala hlavu do dlaní a předstírala totální zoufalství, zatímco Kin seděl vedle mě a utěšoval mě - ve skutečnosti zakrýval zbytek otvoru, kterej jsem za svýma zádama nemohla skrýt. Nikomu to nepřišlo divný, ani Yanurugimu. Vždycky jenom zavrtěl hlavou, položil nám dovnitř jídlo a zase odešel. Naše pravidelný konverzace se už teď nekonaly, ale to pro mně a pro Kina právě bylo důležitý. Yanurugi by nás určitě prásknul. A tak jsme dál potají kopali a kopali. Další večer už byl otvor tak velkej, že bych jím prostrčila celou nohu až po pánev. Uvěznení už jsme byli přesně týden. Do popravy zbývaly tři dny.
Kinranovo zranění se už skoro úplně zahojilo, díky bylinkám od Yanurugiho. ,,Co když to nestihneme?" zeptala jsem se v noci, když jsem se ukládala ke spánku. Kin měl pracovat na naší únikové cestě, pak mě měl probudit a vystřídali by jsme se. Dělali jsme to tak každou noc. Všude kolem byla hustá, nehybná tma, ale i ta jako by se odrážela od perleťových stěn v chladných, ledově modrých paprscích jakýhosi zvláštního světla tmy. Jo, máte pravdu. Jsem už definitivní pošuk. ,,Stihneme." ujistil mě, aniž by přestal tiše vyrejpávat jednotlivý perleťový pláty. ,,Máme do popravy tři dny. Za dva dny jsme nestihli ještě ani polovinu. A jak se chceme dostat přes stráže? Určitě si nás někdo všimne a zburcuje celý město." kalila jsem vodu. Teprve teď ustal a věnoval mi rentgenový pohled. ,,Ty se odtud nechceš dostat!" obvinil mě. Trhla jsem sebou. ,,To není pravda!" vyjela jsem rozzlobeně. Nebyla jsem naštvaná proto, že mě z toho nařknul, ale proto, že to byla pravda a on to uhádnul. ,,Pořád hledáš záminku pro to, abys to mohla legálně vzdát. Proč jsi teda kradla ten nůž?" zavrčel. ,,Chci se odtud dostat." pokoušela jsem se ho přesvědčit. Zavrtěl hlavou. ,,Ne, nechceš. Bylo to kvůli mě? Cítilas výčitky z toho, že bych se s tebou sklouznul ty sebevrahu?" dorážel. Naštvaně jsem vstala, popadla první věc, co mi přišla pod ruku (hrnek s vodou) a hodila to po něm. Předmět narazil do stěny těsně vedle Kinova obličeje, rozbil se a jeden ze střípků ho lehce říznul do tváře, takže se mu na ní objevila tenká nitka krve. Voda se rozprskla po stěně okolo a klidně, jako by se nic nestalo stékala v potůčcích dolů. ,,Zavři zobák a nech si ty svý moudra pro sebe! Seš mi ukradenej - i ty, i Takeru, Brody, Minoru a celej svět! Ta zasraná poprava je mi taky úplně v prdeli a jestli chceš něco vědět, jsem ukradená i sama sobě. Nic mě nezajímá a jestli tady podnikám nějakej útěk, tak jenom z nudy!" ječela jsem a vůbec nebrala v úvahu, že by nás venku mohli slyšet. ,,A Sentarou je ti taky ukradenej?" vyrazil mi dech. Napřed jsem se nezmohla ani na slovo, ale pak jsem pohodila hlavou a odvrátila od něj pohled. ,,Seš ubohej." sykla jsem a pak vyběhla nahoru po schodech, k mýmu oblíbenýmu místu na okně. Tam jsem se posadila, spustila jednu nohu dolů podél zdi a znovu se snažila potlačovat myšlenky na to, jak se celej můj život bez Sentara řítí kamsi do kélu.
Chvíli bylo ticho, který se po tom předchozím vodopádu křiku zdálo strašně nepřirozený. Kupodivu jsem byla docela dost vytočená, i když se vlastně nic moc nestalo. Cítila jsem, jak mnou lomcuje ohromnej vztek, skoro tak velkej jako kdysi na Orochimaru, akorát že teď směřoval na Kinrana. Nevěděla jsem, co mě tak vytočilo, protože to zdaleka nebyla naše nejhorší hádka, ale cítila jsem, jak se mi pění krev a v uších mi divoce šumělo. Schovala jsem hlavu do dlaní, jako by mě to před tím zvukem mělo ochránit, ale spíš se to ještě zhoršilo. V téhle extázi jsem vůbec nezaregistrovala, že jde za mnou nahoru po schodech. Všimla jsem si toho až se posadil vedle mně a položil mi ruku na rameno. ,,Heleď, možná sme to přehnali. Tys byla zlá, ale já tě vyprovokoval, takže..." nechal to nedokončený. Napřed jsem chtěla začít vřískat, ale na poslední chvíli mě něco zastavilo a tak jsem jenom potřásla hlavou. ,,V pohodě." ,,Musíme se odtud dostat. Jenom teď se ti zdá všechno šedý, ale časem se to zase spraví a ty budeš znovu veselá - tak jak říkal Brody, že si tě pamatuje. Jenom musíš čekat." pousmál se. Věnovala jsem mu uštěpačný pohled. ,,Tak takhle si mě pamatuje vážně snad jenom Brody....a možná Sentarou, ale to ještě nebyl člověk. Protože co můžu říct, tak jsem to nebyla doopravdy já od doby, co jsem odjela z Konohy. A to už jsou dva roky." ,,Cože?" podivil se. ,,Já myslel, žes byla šťastná." ,,O to nejde. Jako o to štěstí, chápeš. Já...už asi jsem taková. Prostě jsem se změnila, lidi se mění." pokrčila jsem rameny a zadívala se na měsíc, kterej stál vysoko nad městem a osvětloval věže svým mrtvým svitem. ,,Vypadá to, že naše poprava je v den úplňku. Zajímavý." hlesla jsem a pak se začala smát. ,,Co je tady vtipnýho?" nechápal. ,,No...o úplňku mě většinou bolí hlava, jsem na to citlivá. A tenhle úplněk o ni přijdu....je to trochu vtipný." vysvětlila jsem. Podíval se na mě jako na cvoka a zaklepal si na čelo. Odhodlaně jsem mu pohled vrátila a musela se usmát nad tím, jak se tvářil - jako bych byla blázen. Náhle se ale jeho výraz změnil, tak nějak jsem z něj znejistěla, ale něco mi zakazovalo otočit se jinam. Nejistě se o kousek přiblížil. Automaticky jsem zvedla ruku a zatlačila mu dlaní na hrudník, abych ho od sebe odstrčila. Chytil mě za zápěstí a stisknul, takže jsem s rukou nemohla pohnout. ,,Kine, to..." začala jsem. ,,Mlč." hlesl a znovu se ke mě naklonil, tentokrát už docela blízko. Dostala jsem na něj vztek. Trhla jsem sebou a prudce ho odstrčila volnou rukou. ,,Přestaň! Já si s tebou nic začít nehodlám." ,,Sama jsi říkala, že ti ho připomínám. Myslíš, že někdy najdeš někoho, kdo je mu podobnější?" odsekl, ale přece jen se stáhnul. ,,Já nikoho nehledám. A teď pusť moji ruku. Jdem kopat, chci odtud vypadnout." začala jsem vstávat. Napřed trochu zaváhal, ale pak mě pustil a společně jsme sešli zase dolů. Byla řada na něj, proto popadnul nůž a já se mezitím uložila ke spánku.
Když mě pak probudil, mohla už zbývat jen chvilka do svítání. Protřela jsem si oči a ospale zamrkala. ,,Mě se nechce kopat..." zabrblala jsem otráveně. Nečekaně se zeširoka usmál. ,,To se po tobě ani nechce. Dokončil jsem to.",,Vážně?!" v tu chvíli jsem vyskočila jak pojistka od propisky. Oběhla jsem ho a přiskočila pod schody přímo k díře ve zdi. Kin nelhal. Byla teď dost široká na to, abychom se jí protáhli. ,,Ty seš skvělej! Vypadnem odtud, ne?" pousmála jsem se. Kývnul. ,,Mám ale návrh; co když půjdu první? Venku můžou být stráže a já se bez chakry ubráním - ty ne. Omrknu to a pak se pro tebe vrátím, domluveno?" řekl. Chvíli jsem o tom popřemýšlela, ale zdálo se, že tu není nic závadnýho. ,,Dobře, běž." svolila jsem nakonec. ,,Ale buď opatrnej." ,,Ani vítr si mě nevšimne." prohlásil sebevědomě a v rychlosti se protáhnul otvorem ven. Mezitím už skoro vyšlo slunce. Čekala jsem asi deset minut, než se vrátil zpátky. ,,Nedaleko je taková zapadlá ulička, nikdo ji nehlídá. Mohli by jsme se dostat až k hradbám." oznámil. Nadechla jsem se abych něco řekla, ale ozval se hluk dveří a mě rázem žaludek spadl až kamsi do bot. Nesli nám snídani. ,,Hej!" vykřikl kdosi. Nestačila jsem ani vykřiknout, natož zpanikařit a někdo silnej už mi držel ruce za zádama. ,,Yumi!" štěknul Kin a začal se drápat zpátky. ,,Ne, utíkej!" zarazila jsem ho. Mezitím už mě stráž srazila na kolena. ,,Vrátíš se pro mě....ale musíš se odtud dostat. Běž!" přikázala jsem mu rozčileně. Asi ještě vteřinu stál a pral se sám se sebou, než k němu vyrazilo několik vojáků. ,,Vrátím se." slíbil, pak se otočil a rychlým během mi zmizel ze zornýho pole. Zbyla tu jen ta díra ve zdi, před kterou si kdosi stoupnul a hlasitě nadával. Nebránila jsem se, ale i přes to mě ti zmetci omráčili ránou do hlavy.
Probudila jsem se zřejmě o několik hodin později, hlava mi třeštila. Jednou rukou jsem byla na řetězu přikovaná ke zdi, druhou jsem měla naštěstí volnou. Seděla jsem na zemi v nějaký neznámý místnosti. Byla kulatá, stejně jako věž, ale měla nižší strop a jenom jedno okno, kterým jsem mohla vidět velkej, perleťovej chrám. A vedle pódium - zřejmě to, o kterým mluvil Yanurugi. To, na kterým budu už za dva dny stát. Konečně jsem si uvědomila, že tady nejsem sama a moje pozornost se obrátila k holce sedící u dveří. Byla to Akari.
,,Ahoj Yumi. Tady budeš teď bydlet do popravy - přestěhovali tě. Můžeš se dívat na popraviště jak dlouho chceš a přemýšlet - tak to říkal Arciprelát." začala přátelským tónem a odlepila se od zdi, o kterou se doteď opírala. ,,Akari...co by ti asi Arciprelát řekl, kdyby se dozvěděl, že nejsi já?" odpověděla jsem unaveně a v hlavě mi zahučelo, jak byla ještě bolavá. Přišla ke mě blíž, posadila se přede mě a upřeně se na mě zadívala. ,,No, asi nic hezkýho." uznala nakonec. ,,Ale on se to nedozví. Nebo myslíš, že jo, Yumi?" ,,Ne...asi ne." souhlasila jsem. Zasmála se živým, veselým smíchem. ,,Mezi náma, jsi dobrá, žes došla až sem. Jenže každá cesta jednou končí - vždycky nemůžeš vyhrát ty. I kdybys přežila tuhle popravu, Takeru-sama už je v Shangri-la. Myslíš, že to má ještě nějakou cenu, Yumi?" ,,Nemá. Vím, že nemá. Uvědomila jsem si to už v Marinraito. Vlastně už když Sentarou umřel." přikývla jsem. ,,Jo, Sentarou..." zopakovala zamyšleně. ,,To byl fakt omyl. Šli jsme po tobě." ,,To je uklidňující." ušklíbla jsem se. Na chvíli se zase zamyslela a její sněhově bílé vlasy jí spadaly kolem ryze dívčího obličeje, takže jsem si mimoděk pomyslela, že je vážně docela hezká. Poslední dobou mě napadají samý kraviny. ,,Proč to děláš?" zeptala se náhle. ,,Proč ses snažila uprchnout?" ,,Kvůli Kinovi." pokrčila jsem rameny. ,,Chlapi..." odfrkla. ,,Měla bys být ráda, že se nevrátíš domů jako poražená. Není lepší radši umřít? Řekni mi, Aoi, co tě tady ještě drží? Takeru-sama už je na tebe moc silnej, tvoji kamarádi utekli a Sentarou je mrtvej. Myslíš, že má cenu zvládat to bez něho? Nebylo by prostě lepší, kdybys to teď nechala dojít do konce? Pak už tě nebude trápit nic, a ať si o tobě svět shinobi říká co chce. Tobě to bude jedno." hustila do mě. Překvapivě měla pravdu, nic mě tu už nedrží. Stěžejní bod mýho života, Sentarou byl pryč. Ach jo, další moje emo chvilka! Všichni přece víme, že se z toho zase nějak dostanu, ale tyhle přechodný stavy depresí jsou děsný! Vzpamatuj se Yumi!
,,No nic." vzdychla a vstala. ,,Musím jít. Jen jsem si chtěla popovídat. Máš ještě dva dny, Yumi....nebo spíš....den? Nevím jak to říct, když je poprava zítra večer. Každopádně využij zbytek času k přemýšlení. Máš k dispozici spoustu ,co kdyby' nebo ,kéž by'. Určitě se zabavíš. Ahoj na popravišti." rozloučila se a zvolna odcházela. Neodpověděla jsem jí, ale zahleděla se ven z okna na pódium u chrámu. A začala jsem přemýšlet.
,,Nebudu se ptát, proč jste chtěli zdrhnout, to by bylo blbý..." brblal Yanurugi. ,,Ale řekni mi, proč jste proboha nemohli počkat, až bude tma?" ,,Asi moje touha utýct nebyla tak silná, abych se vůbec snažila udělat to chytře." odvětila jsem bez zájmu, oči upřený z okna. ,,U Izanagiho, co to s tebou je?! Tak snad když se snažím o útěk, tak se mi chce vzít roha a to se pak snažím, aby mě u toho nechytili, ne? Proč ses na to teda rovnou nevykašlala?" zaúpěl. ,,Kvůli Kinranovi." pokrčila jsem rameny. ,,Ale on je teď pryč, takže můžu propadnout náladě, kterou zrovna cítím a nemusím se bát, že bych ho tím pohoršila nebo mu zkazila jeho super náladu. Teď si tady budu sedět a trpět a tečka." pokusila jsem se pousmát, ale nešlo to. Ani trochu. Koutky úst se mi nenadzvedly ani o milimetr. Zároveň jsem ale nemohla ani brečet. Cítila jsem se jak prázdnej džbánek. Když jsem poprvé umřela, neviděla jsem po smrti nic, ale Sentarou ke mě odněkud přijít musel. Ať je to kdekoliv, doufala jsem, že ho tam potkám.
,,Ještě se z toho můžeš dostat. Máš venku přátele. Byli jste čtyři a chytili jsme jen tebe..." rozumoval. ,,Yanurugi." přerušila jsem ho. ,,Oni pro mě nepřijdou. A jestli jo, tak pozdě. Než vymyslí plán, jak se dostat přes hordy těch mnichů, budu já na dvě části. A pokud sem vběhnou bez plánu, stráže je zmasakrujou. Jak by mi mohli pomoct? A vůbec, ani o to nestojím." odsekla jsem. ,,A ty bys měla nějakej plán?" zeptal se. ,,No jasně." kývla jsem. ,,Pozorovala jsem to tady když jsme přicházeli. Hradba na východ je jenom kousek od propasti, není tak hlídaná a je menší. S chakrou by ji snadno přelezli a potom se schovali v jedné z těch postraních uliček. Potlačili by svoji chakru a dostali se nepozorovaně až sem. Stačí, aby se chovali nenápadně a nikdo jim nebude věnovat pozornost, ve městě je hodně cizinců. Ale na něco tak jednoduchýho by nikdy nepřišli, budou hledat všemožný mise impossible. A nakonec to vzdají. Klasika." prohlásila jsem. Zavrtěl hlavou. ,,Jsi příšerná pesimistka." ,,A ty seš otravnej. Nech mě osamotě." odsekla jsem a dál se ho rozhodla ignorovat. Ještě chvíli na mě zkoušel mluvit, ale pak to vzdal a odešel.
Večer byl nádhernej. Bylo teplo, zapadající slunce se ohnivě odráželo od perletě a plnilo vzduch závojema duhových paprsků. Když jsem se nadechla, cítila jsem nedaleký pláně. Vůni trávy, vzduchu a prostě vůbec večera. Všechny věže okolo jako by teď barevně hořely. I popraviště. Dopadala na něho rudá sluneční záře a já si musela přiznat, že to vůbec nevypadá děsivě. Naopak. Byla jsem s tím ledově smířená a napadlo mě, že setnutí mečem je vlastně docela v pohodě smrt, uvážíte-li, že se kat dobře trefí. To jste vteřinu naživu a další vteřinu mrtví. Horší je možnost B. Kat se trefí špatně a vy se ještě chvíli budete svíjet v bolestech a krvácet. Když vás bude mít popravčí rád, tak vás dorazí. A když ne, tak ještě chvíli budete dělat publiku cvičenou opici. To je klasika a musím uznat, že z pohledu diváka to může být vážně zábava. ,Jseš cvok, Yumi!' napomenula jsem se v duchu. Jojo, to vážně jsem. A pořádnej. Ale teď bych tady nejradši seděla celý věky a koukala na tenhle západ slunce. Nádhernej. I když jsem si uvědomovala, že to je zřejme můj poslední západ slunce v životě, nijak zvlášť mě to netankovalo. Poprava je večer, třeba ještě jeden uvidím. Nebo možná ne. Nechám se překvapit. Byla jsem vcelku utahaná a taky znuděná, proto jsem se opřela o zeď a zavřela oči. Během pár minut jsem usnula.
Další den byl u mě od rána frmol. Několikrát se u mě stavil soudce, aby mi přednesl verdikt a taky třikrát přeložil popravu - poprvé na čtyři hodiny, pak na šest, potom na pět a nakonec se rozhodl, že mě teda odepíšou v původně určený čtyři. Už mi z toho hrabalo a myslím, že on se v tom taky řádně ztrácel. Když mě ujistil (spíš sebe než mě) že teda skonám kolem čtvrtý, odešel a už se neukázal. Pak přišel jeden ze strážnejch a donesl mi dlouhý, čistě bílý kimono.Sundal mi řetězy, abych se mohla převlíknout. Řekl, že bílý kimono se vyžaduje na popravu, protože to je zároveň taky nějakej očistnej obřad a u toho je potřeba bílá. Napadlo mě, že jsou tady asi všichni na palici, ale převlíkla jsem se. Kimono bylo lehounký a pohodlný. Pro mrtvolu jako dělaný. Jakmile jsem se do něj zavinula, vrátil se strážnej, znovu mi přicvaknul řetězy a já se uvelebila na svým obvyklým místě u okýnka, odkud jsem koukala ven. Asi v jednu přišel Yanurugi. ,,Vypadáš strašně. Snědla jsi něco od včerejška?" zeptal se. ,,Vlastně už jsem nejedla skoro tři dny." odpověděla jsem nepřítomně. ,,Asi bych ti měl vynadat, ale teď už je to stejně jedno. Dvě a půl hodiny, Yumi. Už jenom dvě a půl hodiny. Jak se cítíš?" zajímalo ho. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Tvář jsem nastavila větříku, co sem vnikl oknem. ,,Docela uvolněně...." odpověděla jsem tiše. Mlčel a nervózně přešlapoval, než se konečně znovu ozval. ,,Můžu pro tebe něco udělat? Chceš něco ještě před tím, než tě odvedeme?" ,,Chci vidět kluka, kterýho miluju." odtušila jsem prostě, bez náznaku úsměvu nebo slz. Vzdychnul. ,,Tak to asi budeš muset počkat...ještě ty dvě hodiny...." ,,Já vím Yanurugi. Počkám."
Bouchnutí dveří mi napovědělo, že odešel.
Seděla jsem a přemýšlela. Akari měla pravdu, na přemýšlení tu bylo fakt času až až. A měla pravdu i v tom, že tu bylo spoustu ,co kdyby' nebo ,kéž by'. Co kdybych Takeru necvičila? Co kdybych ho tehdy zastavila už u Briar? Co kdybych ho šla hledat sama?
Kéž bych se nenechala Kinem odtáhnout a šla pomoct Sentarovi. Kéž by jsme Takeru porazili. Kéž by se ten most nezřítil....
Moje jako obvykle optimistické myšlenky přerušil Yanurugi. Vstoupil do cely ještě s nějakým dalším strážným. ,,Deset minut." řekl prostě. Přikývla jsem. Upjatě mě pozoroval, jako by rozmýšlel, jestli má mluvit nebo ne. Ale nakonec se rozhoupal. Přišel blíž ke mě a sklonil se, aby mohl mluvit tišeji. ,,Asi tě jdou zachránit. Tvoji kamarádi." prozradil. ,,Hmmm..." zabručela jsem. ,,Tak jim pak vyřiď, že přišli zbytečně, ale že pozdravuju." ,,Je s nimi černovlasá holka s velkým mečem a nějakej bělovlasej shinobi s přívěskem Jashina na krku. Víš o koho jde?" pokračoval. Konečně jsem se na něj podívala. ,,Vosa a Ryuk...jsou tady? Kde se tu vzali?" nechápala jsem. ,,Pravděpodobně ti přišli na pomoc. Před půl hodinou vnikli do města a míří sem. Zatím se nikomu nepodařilo je zastavit...Arciprelát zuří." informoval mě. To mi trochu zvedlo náladu a pocítila jsem nepatrnej záchvěv štěstí, kterej se ale v té prázdné ulitě co se ze mě stala jen dutě rozlehl. Bez odezvy. Znovu jsem se od něj odvrátila a koukla z okna na popraviště. Už se tam začínali scházet lidi, kat stál na pódiu a brousil katanu. ,,Yanurugi....prosím, dohlídni, ať je nezabijou. Oni nic neprovedli. Jestli je chytíte, pomoz jim utéct. Nezaslouží si smrt." požádala jsem ho. Pokrčil rameny. ,,No dobře, spolehni se." pak se otočil. ,,Za chvíli pro tebe přijdeme." vydal se ke dveřím, jeho kolega mu byl v patách. Náhle se znovu zastavil. ,,Jo a ještě něco. Asi to není moc důležitý, ale řekl bych, že tě to bude zajímat." prohlásil. ,,Jo? A co?" odfrkla jsem. Tajemně se usmál a nasadil výraz totálně nezasvěcenýho člověka, kterej si vůbec neuvědomuje, jakou informaci vypouští z huby. ,,No, prej je vede samuraj. Hodně vysokej, černovlasej a s nepřirozeně zelenýma očima......"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama