***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

YD3 - Daija no Aoi tenshi 54

5. září 2012 v 19:28 | Rin-chan |  Deníček3: Učeň Modrého anděla

Na poslední chvíli


Můj obvyklej několikavteřinovej údiv nenásledoval. Během setiny nanosekundy jsem byla na nohou, přiskočila k němu a začala s ním štěrchat jak s rumbakoulí. ,,Co jsi to teď řekl?! Jak vypadá?! Nemůžeš ho nějak přiblížit?! Mluv sakra! Slyšíš?! Mluv!" křičela jsem. ,,Jak mám mluvit, když se mnou tak máváš?" bránil se. Donutila jsem se pustit jeho haori a o krok jsem ustoupila, ale srdce mi v hrudi divoce bušilo a tváře mi musely hořet nedočkavostí. Upravil si potahaný šaty a konečně se uráčil spustit. ,,Je asi o hlavu vyšší než já, tak dva metry deset řekl bych a má krátký, černý vlasy. Já osobně jsem ho ale neviděl....",,Co oči? Říkal jsi, že jsou zelený?!" skočila jsem mu do toho. Přikývnul. ,,Zelený jak smaragdy, tvrdili vojáci. Prý to bylo první, co je upoutalo a pak až ta jeho vysoká postava..." ,,To je...! Ne, to není možný!" zajíkla jsem se a mimoděk si zakryla pusu oběma rukama, takže mi z obličeje zůstaly venku jen oči, které jsem zmateně třeštila na Yanurugiho. ,,Nevím kdo to je," opáčil. ,,Ale každopádně se s našima mnichama moc nezabývá. On a ti dva noví prý nezadržitelně běží městem a ani naše oddíly jim nedokážou čelit. Kinran a ti dva další co s váma byli první den - plešoun a blonďatý děcko - útočí z druhé strany od jižní brány. Myslím, že jdou pro tebe." ,,To nemůže být on!" vykřikla jsem znovu, úplně ignorujíc že mluvil taky o ostatních a prudce jsem se posadila, takže mi od zadku vystřelila bolest do páteře. Asi jsem si narazila řiť, ale ani to mě neštvalo. ,,To prostě nemůže být on!" ,,Nevím, kdo je ,on', ale fakt je, že se tě někdo pokouší zachránit." ušklíbl se Yanurugi. Konečně jsem se trochu vzpamatovala a znovu se na něj podívala. ,,Potřebuju čas. Yanurugi, musíš zdržet moji popravu!" vyjekla jsem. Zhrozil se. ,,Jak to mám udělat? Arciprelát nikdy..." ,,Zkus to! Vymysli cokoliv, prosím! I minuty mi pomůžou....jen ať se kě mně stihnou dostat." přerušila jsem ho žalostně. Hodil po mě vítězoslavnej kukuč. ,,Takže už nechceš umřít?" zeptal se se zájmem. ,,Co? Jasně, že ne!" okřikla jsem ho. ,,Hodlám tu na ně počkat! Můžeš mi prosím pomoct? Prosím!" teď jsem zase aktivovala výraz ,štěně č.3', kterej mi většinou vydobyl všechno, co jsem chtěla. Nezklamal ani tentokrát. ,,Nic ti neslibuju, ale....kruci." vzdychl konečně a zmizel na chodbě.
Opřela jsem se o stěnu abych neupadla a myšlenky se mi v hlavě rojily jak rozzuření sršni. Nemůže to být Sentarou, ten pád nemohl přežít a navíc - cítila jsem ho pod těma troskama. Sentarou musí být definitivně po smrti....ale kdo jinej je potom vysokej, má černý vlasy a neobvykle zelený oči, jak ten týpek z reklamy na Top topic? Kdo jinej vypadá takhle a měl by nějakej zájem o moji záchranu? Sentarou to být nemůže....tenkrát ležel pod tím kamením, já jsem ho tam cítila. A ležet pod tolika tunama kamení a dřeva...z toho se přece nemohl dostat živej. Nemohl.....
Znovu jsem se zachvěla a do očí se mi vedraly slzy. Sjela jsem na podlahu, schoulila se do klubíčka a schovala hlavu do dlaní. Celá jsem se třásla, snad zoufalstvím, snad strachem, ale dost možná i nadějí. Strašně jsem chtěla - doufala jsem - že to je on. I když to bylo nemožný, nereálný a skoro vyloučený, musel to být on! Prostě musel!
,,Aoi, seš to ty?" ozvalo se pod oknem. Ten hlas jsem znala, i když jsem ho už dlouho, fakt dlouho neslyšela. Zaváhala jsem, ale jenom na vteřinu. Automaticky jsem vystřelila na nohy a přihrnula se k okýnku jen necelej metr ode mě. S očekáváním jsem se vyklonila a přes rozslzený oči uviděla vcelku vysokýho kluka s bílýma vlasama a fialovýma očima. ,,Ryuku!" vykřikla jsem nebezpečně nahlas. ,,Seš to ty? Jak jsi mě našel?!" ,,To tvoje fňukání je nezapomenutelný. Hledám tě tu už skoro hodinu." odpověděl. Nekontrolovaně jsem se rozesmála. ,,Ani nevíš, jak strašně ráda tě vidím! Můžeš mě odtud dostat?" ,,Ta perleť mi zabraňuje pohybovat se pod zemí. Perly nejsou kámen nebo hlína, myslím, že se k tobě teď nedostanu. Proč nepoužiješ chakru?" nechápal. Zvedla jsem ruku s perlovým náramkem. ,,Tímhle mi ji zablokovali." informovala jsem ho. Ušklíbnul se. ,,Hezký. No, je to možná trochu problém, ale neboj, teď už víme kde jsi. Za chvíli jsme u tebe, musím to říct ostatním." prohlásil a měl se k odchodu. ,,Počkej! Nechoď pryč!" vykřikla jsem za ním. Zastavil se a ohlídnul. ,,Za chvíli máš popravu, nebo ne? Měl bych spěchat." řekl. Polkla jsem a o kousek ustoupila. ,,Fajn, ale....je to pravda? Je tu s váma Sentarou? Mniši něco říkali ale....nikdy ho neviděli a....můžou se plíst protože....říkali že má zelený oči a černý vlasy, ale může to být někdo jinej....viděla jsem, jak...." ,,Aoi, no tak." přerušil mý žblebtání a já se hned zarazila. ,,Promiň, Ryuku. Jsem z toho trochu mimo....tak, je to vážně on?" zklidnila jsem se (v rámci možností). Jenom se na mě podíval usmál se - podruhý v životě, co jsem ho viděla se smát. I přesto jsem věděla, co ten úsměv znamená, natolik dobře jsem ho znala. Neodpověděl, ale ani nemusel. Obrátil se zase zpátky a během několika vteřin mi zmizel mezi domy. Rozumněla jsem mu i beze slov a to náhlý poznání mě naplnilo tak prudkou vlnou radosti, že jsem si chvíli naprosto seriózně myslela, že vybouchnu. Tak je to pravda, Sentarou je naživu!
Připadalo mi to jako věčnost, ale Ryuk se pořád nevracel. Neviděla jsem ani nikoho dalšího z mých přátel a znovu se mě zmocnil strach. Teď, když pro mě Sentarou přišel, nechtěla jsem umřít. Ta moje maniakální touha po smrti byla tatam a já si naopak přála žít, jenom abych ho ještě stihla aspoň vidět, nejlíp obejmout. Otevřely se dveře a vešel Yanurugi. ,,Musíme jít." oznámil mi váhavě. Zavrtěla jsem hlavou. ,,Ne! Ještě chvilku!" ,,Nejde to. Už tak jsem tí získal dalších pět minut. Arciprelát to chce vyřídit, aby jsme se mohli věnovat vetřelcům. Musím tě odvést." vysvětlil. Znovu jsem zavrtěla hlavou. Cítila jsem, jak se třesu. ,,Yanurugi...ještě chvíli..." prosila jsem. Vzdychl. ,,Dal jsem ti šanci. Ale to je všechno, víc neudělám. Byla to laskavost, ale teď musím taky plnit svoje povinnosti." prohlásil a otočil se ke dvěma mnichům, co stáli za ním. ,,Přivěďte ji na popraviště." přikázal krátce a pak bez ohlídnutí pokračoval v cestě. ,,Yanurugi, ne! Ještě chvíli!" vykřikla jsem za ním, ale zmizel mi na chodbě. Místo něj se do cely nahrnuli strážní, jeden mi odemčel pouta a druhej mě chytil za paži. ,,Jdem." řekl prostě. Trhla jsem sebou. ,,Nejdu nikam!",,Daireii, chyť ji z druhé strany." obrátil se ledově na kolegu. Mnich, co mi odemčel pouta přikývnul a chytil mi druhou ruku. Nohy mi strachem ztěžkly a málem jsem sebou praštila, kdyby mě nedrželi. Vedli mě ven z cely. Pokusila jsem se zapřít nohama, ale byli silnější než já - i jeden by mě bez potíží utáhnul. Moje zbraň je chakra, nikdy jsem nebyla nijak moc fyzicky silná. Na to jsem měla Sentara....
I přes moje vzpouzení mě vyvedli ven. K chrámu to bylo jen kousek, obešli jsme celu a jednu z věží a byli jsme tam. U pódia postávalo asi třicet mnichů jako stráž, ale jinak se okolo tlačilo docela dost lidí, kteří se z nudy přišli podívat. Znovu jsem se pokusila zapřít, ale moji dva věznitelé ani nepřibrzdili. Prostě šli dál a já s nima, ať jsem chtěla nebo ne. Zkoušela jsem se jim vyvlíknout nebo dokonce předstírat, že jsem omdlela, ale nezastavilo je nic. Rozčileně jsem se rozhlídla po davu, ale nebylo ani stopy po nikom, koho znám. Přesto jsem věřila, že pro mně přijde. Vždycky jsem do poslední chvíle věřila, že se objeví a teď tomu nebylo jinak. On prostě musel přijít - klidně to může stihnout jen taktak, ale objevit se musí. Je to jako psanej zákon, nevyvratitelná fyzika nebo jistota, že ráno znovu vyjde slunce, byť je noc sebetemnější a plná nočních můr. Neudržela jsem se: ,,Kde sakra je? Trvá mu to!" vykřikla jsem a znovu sebou trhla. Samozřejmě to nemělo žádný efekt, ale dav čumilů zajásal. Očividně bylo zábavnější, když se trestanec pokoušel ještě teď uprchnout. Vepředu, přímo proti pódiu stála menší, perleťová budova s velkým balkónem. Uprostřed něj stály nosítka zahalený zářivě bílým, těžkým závěsem a kolem čtyři strážní v lesklé zbroji. Odhadla jsem, že v těch nosítkách asi schovává svou ctěnou prdel Arciprelát. A tam, poblíž nosítek na balkonu se vyskytovala taky Akari a usmívala se na mě, potvora. To jí nedaruju! Hned po její pravici postával ten obrovskej balík, Kusabi se myslím jmenuje a vedle Isui. Ten se tvářil flegmaticky, jako obvykle, kdežto Kusabi měl ve tváři výraz naprostýho tupouna.
Vyvlekli mě po schodcích na pódium a dav se ztišil. Nějakej starej dědek začal přednášet o tom, z čeho jsem obviněná a jak strašně jsem se provinila a bla bla bla. Moje oči těkaly po lidech okolo a hledaly někoho - kohokoliv - známýho. Mimoděk jsem vnímala, jak si lehký větřík pohrává s bílým kimonem, co jsem měla na sobě. ,Uniforma pro budoucí mrtvoly' napadlo mě a musela jsem se lehce usmát. Sentarovi to nějak trvá, už by tu mohl být. Nebo to zase chce nechat na poslední chvíli? To ať si mě pak nepřeje!
Důchodce skončil proslov a lidi znovu zatleskali. Přišel ke mě kat - docela mladej týpek, mohlo mu být něco kolem třiceti - a řekl, ať si kleknu. V ruce držel dlouhej, ostře nabroušenej meč. Neposlechla jsem, pořád jsem zírala mezi domy a čekala. Nakonec ke mě přistoupili ti dva strážní, co mě dovedli a donutili mě pokleknout na jedno koleno. Kat vzal moje vlasy a shrnul je tak, aby mi dobře viděl na šíji, takže splývaly přes jedno rameno dolů. Zbývalo pár vteřin. Sentarou tohle teda nestíháš! Znovu mě sevřel stísněný pocit, ale kupodivu mi to myslelo docela rychle. Skoro hned mě napadla další spásná myšlenka, jak to trochu zdržet. ,,Moment!" zavolala jsem a obrátila se k balkónu s nosítkama a Takerovou bandou. Kat se zarazil a ruka s mečem, která už se chystala k úderu poklesla. ,,V zemi odkud pocházím je odsouzenému dovoleno se pomodlit. Musím to udělat, abych mohla v klidu odejít." prohlásila jsem a doufala, že to s občanama nejsvatějšího města trochu pohne. Jeden ze strážných u nosítek se k nim naklonil a chvíli poslouchal. Pak přikývnul, nadechl se a nahlas řekl: ,,Arciprelát žádost schvaluje."
Potěšilo mě, že se Akari zatvářila, jako by sežrala citron. Kat znovu ucouvnul a všichni zřejmě čekali, až udělám, co je mojí povinností - jak jsem sama prohlásila. Jenže - do háje, já se v životě nemodlila! Ani nevím, jak má taková modlitba vypadat.....a proto jsem spustila ty největší kraviny, co mě zrovna napadaly. Pochopitelně jazykem země, kde jsem vyrůstala, aby tomu nerozumněli, protože jinak by asi docela čuměli....
Nadechla jsem se a začala: ,,Bože jenž jsi na nebesích posvěť se jméno tvé i vůle tvá, neuveď nás v pokušení krást v obchodech a nechávat naše psy čůrat na patníky a pneumatiky aut státní policie...." brblala jsem. Všichni poslouchali a snažili se tvářit, jako že rozumí a že tu modlitbu znají, ale kdyby vážně věděli co říkám, zřejmě by nevypadali takhle klidně. ,,Ať hladomor v Somálsku vymizí a tamější děti poznají kouzlo Nesquiku zalitýho mlíkem. Ať se lamy v Chille na zimu pěkně osrstí a dají dost vlny na svetry pro Brazilský starce a ať se zpomalí to rapidní ubývání populace borovic na Polských pohořích...." měla jsem co dělat, abych se nesmála, to mi věřte. A ti všichni idioti kolem se tvářili tak strašně vážně. Ale co mi rozhodně nepřišlo vtipný byl fakt, že nezačít tuhle blbou modlitbu, jsem už mrtvá a žirafák nikde. Jak si to představuje? Už by konečně mohl dorazit!
,, ....... a taky aby budoucí generace nemutovaly a naše děti se i nadále rodily s ušními boltci a pěti prsty na každé ruce. Buď posvěcen den, kdy se diktátorkou Afriky stane blondýna s vyšlechtěnou chivavou narvanou v růžovým kostýmku od Beaty Rajské....",,Nestačilo by to už?" zakročil ten dědula, co předtím četl všechny ty obvinění. Zavrtěla jsem hlavou. ,,Už budu skoro u konce." ujistila jsem ho. Nevypadal nijak extra trpělivě, ale ještě počkal. ,,Dopřej nám založit si farmu s tygry a krokodýli, i když to zrovna nevyhovuje ženevským konvencím, abychom mohli krokodýli krmit tygry a pak z nich vyrábět kvalitní kabelky pro národnostní menšiny v Turecku a kde sakra seš Sentarou už mě to tu nebaví a dochází mi zásoba hovadin, takže tuhle zasranou modlitbičku musím utnout. Ve jménu Shakiry, Beyonce a Michaela Jacksona, peace." zakončila jsem a zmlkla. Vykecávala jsem se tu už deset minut a Sentarou pořád nikde. Tak fajn, ale až mě tu najde ležet bez hlavy, ať si zkusí stěžovat!
Kat se znovu přiblížil a opět mi trpělivě shrnul vlasy na stranu. Zavřela jsem oči a v duchu počítala. Jestli mě chcou zachránit, tak teď je ta vhodná chvíle. Proč to vždycky musí nechávat dojít takhle daleko?! Počítala jsem, že teď už se kat pravděpodobně napřáhl. Ani jsem se nepřipravovala na úder, protože jsem věděla, že k němu nedojde. A nespletla jsem se - Sentarou sice někdy chodí pozdě, ale přijde vždycky.
Že jsem zachráněná jsem si uvědomila ve chvíli, kdy jsem kousek nad hlavou uslyšela ohlušující skřípění kovu o kov. Rychle jsem se otočila. Meč, co mě měl sprovodit ze světa se zarazil o někým nastavenej kunai. Zbraně se o sebe zaklesly až odlétlo několik jisker. Kat se tvářil nasupeně a snažil se uvolnit, ale majitel kunaie mu to nedovolil a nepovolil ani o centimetr. Málem jsem radostí omdlela. Můj zachránce byl vysokej, měl černý vlasy a i když ke mně byl otočenej zády, nemohla jsem ho nepoznat. A vy přesně víte, o koho jde.
,,Sentarou!" vykřikla jsem šťastně a chtěla vstát. Jeden ze strážných opodál tasil meč a rozběhl se kě mě. Než mě stačilo napadnout, co udělám, vzduchem se mihnul někdo další a rázem stál předemnou. Byl to Kinran. Zastavil úder rozzuřenýho mnicha a odrazil ho o pár metrů dál. Pak zvedl meč a výhružně přejel pohledem ostatní strážce. Teď, když mě kryli z obou stran jsem se cítila o dost líp a spadla ze mě ta tíha. Zato dav začal křičet a už i zbytek strážných se sápal po zbraních. Vstala jsem a podvědomě se přitiskla zády na Sentara, zatímco jsem nespouštěla z očí dav a ozbrojený mnichy. Rozběhlo se na nás asi třicet lidí najednou, ale mě to v tu chvíli bylo úplně jedno. Vnímala jsem jeho dotek, jeho blízkost, když jsem na něj byla přitisklá a slabě i jeho obvyklou vůni. Chtěla jsem něco říct, ale nenapadlo mě nic, co by se hodilo do téhle situace. Slova ani nebyly moc potřeba. Ucítila jsem na pravé dlani dotek. Pomalu, ale jistě mě chytil za ruku, zatímco jeho obrana nepovolila ani o kousek. Ten stisk bylo to, co mi tak dlouho chybělo. Jediná věc na světě, která mi během několika málo vteřin dokáže dát pocit neporazitelnosti a síly zvládnout cokoliv. A tehdy bych vážně zvládla cokoliv, vždyť byl zase u mě.
Pevně jsem ho sevřela a zašeptala jeho jméno, jako bych si chtěla být jistá, že i po té době bude znít pořád stejně. ,,Drž se za mnou." poradil mi vyrovnaně. ,,Teď tu bude zábava." ,,S tím se počítá." pousmála jsem se a propletla s ním svoje prsty. ,,Když jsem tě zase viděla....už se nebojím umřít." Jeho prsty lehce stiskly, než se zase uvolnily. ,,Dneska nás umírání nečeká." ujistil mě a pak se volnou rukou rozmáchnul. Kat odskočil dozadu, napřáhnul se a pokusil se o druhý útok. Kolem nastal zmatek - všimla jsem si, že mezi davem pobíhá i Brody a Ryuk. Vosa s Minoru nešli přehlídnout, bylo kolem nich velký, prázdný kolo. Kolem Vosy proto, že se rozmáchla svým meganským mečem (já bych tu věc na zádech netahala, může z toho mít solidní skoliózu) a kolem Minoru proto, že plival oheň jak salamandr. Přece jen to byl Keimeiskej mnich, jejich dokonalý ohnivý taijutsu je známý široko daleko. Sentarou mnou trhnul do boku, takže mě to donutilo uskočit právě včas, abych se vyhnula jednomu z nepřátelskejch úderů. Kinran, bojující pořád blízko nás se mimoděk otočil a vrazil útočníkovi meč do stehna s takovou hbitostí, že ještě než dotyčnej stačil vykřiknout, Kin se věnoval zase někomu jinýmu. Přitiskla jsem se blíž k Sentarovi, kterej i když odrážel neustálý útoky, pořád mě držel za ruku. A jeho dlaň byla pořád jistá a klidná, protože se tím bojem nenechal vyvést z míry. Nepřipouštěl si, že nám jde o život, on věřil - spíš věděl - že je lepší než ti kolem.
Konečně se ke mě otočil čelem a já mu viděla do obličeje. Měl kruhy pod očima a mírný strniště, takže působil vcelku unaveně i když oči měl živé jako vždycky. To ale nebylo to, co mě zaujalo nejvíc. Na pravé tváři těsně pod okem se mu táhly dva skoro čerstvý šrámy, který předtím neměl. Nevypadaly nijak zvlášť zle, ale byly hluboký a odhadla jsem, že po nich zůstanou jizvy. ,,Co se ti stalo?" zeptala jsem se zmateně. Nepodíval se na mě, jen se mi zdálo, že lehce sevřel rty. ,,Potom." odsekl krátce. Jeho pozornost se upínala na soupeře, proto jsem na něj dál nemluvila. Snad bude dost času si popovídat pozdějc. Teď mi stačilo jen to, že je vedle mě a že mě drží. Přibíhalo pořád víc stráží, takže to začínalo vypadat, že z toho bude solidní bitka, ale z balkónu, kde předtím stála Akari a spol se ozval jasný a velitelský výkřik. ,,Dost!"
A všichni se zastavili.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama