
Zase spolu
Kdesi vzadu sprostě zaklela Vosa a Akari jí na to stejně ostře odpověděla. Nějakej chlápek bolestně zařval a kousek vedle mně se svalil jeden z mnichů sraženej Ryukem. Nic z toho jsem ale nevnímala, zrovna se o mě totiž pokoušely mdloby. Zůstala jsem dost neinteligentně čumět na vysokýho, černovlasýho kluka předemnou. Netrpělivě mi postrčil meč. ,,Tak dělej přece." ,,Sa-Sasuke?" vymáčkla jsem se konečně. Věnoval mi další ze svých ironických úšklebků. ,,Kdo jinej? Představovala sis snad pod pojmem ,Syn neživých' nějakou mumii?" syknul pohrdavě. ,,Co?!" vyhrkla jsem a vypadala tak ještě blbějc než před chvílí. ,,Syn neživých? Co jsi to....?" než jsem stačila položit další stupidní otázku, kdosi mě silně - ale přesto bezbolestně - popadl za paži a strhnul k sobě. Stihla jsem akorát vylekaně popadnout svůj meč, kterej mi Uchiha nabízel. Někdo mě chytil kolem pasu a uskočil dál od davu dorážejících vojáků. ,,Ryuku!" vydechla jsem, když jsem ho poznala. Jak to ten kluk dělá, že je vždycky po ruce? ,,Jsem jako tvůj stín." prohlásil s nádechem veselí v hlase a dovedně odrazil jeden z útoků. ,,Slíbil jsem přece Sentarovi, že tě ohlídám když není nablízku." ,,Ryuku....tos mu slíbil před bitvou o Konohu...to už bude rok." namítla jsem. Odstrčil mě dál a vyblokoval několik dalších úderů. ,,Nepamatuju si..." znovu se vyhnul ,,Že by jeden z nás ten slib někdy zrušil." prohlásil. Málem jsem se začala smát, když se moje mysl znovu upnula na Sasukeho. Rozhlídla jsem se a uviděla ho skoro na okraji davu. Stál a naprosto nevzrušeně pozoroval bojující fanatiky. Potřebovala jsem se ho zeptat na spoustu věcí, a taky to hodlám udělat, až bude příležitost.
Ruce jsem měla moc blízko u sebe na to, abych meč normálně tasila, proto jsem s ním prostě prudce švihla, až pochva sklouzla a odletěla na dlažbu. Proti zvyku jsem chytila jílec oběma rukama a hned jsem byla soběstačnější. Rozhodla jsem se nabrat přímej směr Uchiha a taky jsem to málem stihla zrealizovat, když se mi před očima objevila zeď. Napřed mi nedošlo, co že se stalo, protože přece nejsem blázen, abych si už předtím nevšimla, že je předemnou stěna. Zkusmo jsem do ní dloubla špičkou meče a představte si - ono to zabručelo. Vzápětí se mi v zorným poli objevila obrovská ruka, která si ublíženě pomnula postižené místo. Nasucho jsem polkla a - už jsem tušila, co se asi děje - koukla jsem nahoru. Poznala jsem Kusabiho, obrovskou hroudu tuku a svalů z Takerovy party. Shlížel na mě jedním ze svým pohledů postrádajících veškerý známky inteligence a zevlácky se drbal na břichu. Nejistě jsem nechala meč klesnout a trochu ucouvla. ,,Jejky, promiň....nevěděla jsem, že seš to ty. Obejdu si to jinudy, oukej?" pousmála jsem se. Napřed vydal cosi jako ,mueeeee?' a pak se silně napřáhnul. ,,To asi znamená ,ne'...." odhadla jsem při pohledu na zvednutou pěst, která se vzápětí prudce spustila přímo na mně. Uskočila jsem ještě o něco dozadu a rána dopadla necelej metr ode mě. Navzdory tomu se mi ale pod nohama zatřásla zem a já upadla na zadek. Když máte svázaný ruce, tak se rovnováha drží fakt těžko (tím samozřejmě nechci zamluvit skutečnost, že jsem lama a zřejmě bych upadla i kdybych byla volná, ale pšššt). Úder zaduněl tak hlasitě, že se skoro všichni na zlomek sekundy otočili, aby viděli, co ten hluk způsobilo. Kolem nás se rázem nenápadně vytvořilo kolo a všichni bojující se jako mávnutím proutku drželi dál. ,,Odvahové." zavrčela jsem otráveně. Jediní, kdo se zřejmě snažili dostat co nejblíž byli Sentarou s Ryukem a Kinem, ale neustálý příval stráží jim to jaksi nedovoloval. Kusabi znovu zabručel jak hořící velryba a rozmáchnul se rukou, která byla skoro stejně velká jako celý moje tělo. Mezitím jsem se stihla zvednout, ale teď jsem se zase sehnula a pěst prosvištěla jen kousek nademnou. Proud vzduchu, který tím vyvolal mě málem shodil na zem. No, tohle bude zábava. Kde bych teď narychlo asi sehnala pušku na plejtváky?
Rozběhla jsem se přímo proti němu a vyskočila na pěst, kterou mě chtěl praštit. Odrazila jsem se od jeho ruky a s napřaženým mečem vyletěla až skoro k jeho obličeji. Napřáhla jsem se a chtěla seknout, ale byl rychlejší, než vypadal. Druhou rukou po mě chňápnul a srazil mě k zemi tak prudce, že jsem pustila meč a chvíli zůstala vykuleně ležet. O vyraženým dechu už je zbytečný psát, ale pravý rameno, na který jsem dopadla se proti všem zvykům vykloubilo a mě teď pulsovala celou rukou a částí klíční kosti silná bolest. S námahou jsem se převalila na záda a ulevila tak tlaku na vyhozenou kost. Kusabi se zase hrabal mým směrem. Donutila jsem se zvednout a doklopýtat pro meč. Přitom jsem asi musela vypadat dost vtipně, jelikož jsem lapala po dechu a snažila se ho znovu obnovit. Sotva jsem katanu zvedla, musela jsem zase uskočit, protože ten přerostlej klučina si prostě nedal pokoj. Dostat jenom dolů ty náramky, tak je z něj během pár vteřin žrádlo pro ryby. Ale kde ta pouta sundat? Rozhlídla jsem se kolem, ale neviděla jsem nic, co by mi mohlo pomoct. Přitom jsem zavadila pohledem o Halibel, bělovlasou arciprelátku, která nevzrušeně postávala na balkoně a upřeně mě pozorovala. Její oči prozrazovaly zájem, ale nijak se do boje nemíchala. Výraz připomínal diváka kohoutích zápasů, kterej pozoruje, jak se osvědčí nový kuře. Mohla tohle všechno přece zastavit jediným slovem, ale ona to neudělala. Uvědomila jsem si, že zřejmě chce vidět, co dokážu. Nedívala se nikam jinam, ostatní boj jako by se jí netýkal. Pozorovala jen mě. Došlo mi, že čeká na důkaz. Nezastavila boj, protože chtěla vidět, jestli jsem vážně Aoi. Protože ta by se přece dokázala osvobodit, ne? Snažila jsem se z její tváře vyčíst něco víc, ale byla dokonale kamená. Jen jednou krátce trhla hlavou a cosi mi naznačila. Odtrhla jsem od ní oči a ohlídla se. Kusabi stál přímo za mnou a znovu se napřahoval. Rychle jsem uskočila a vyhnula se tak ráně, která by ze mě dozajista udělala mastnej flek. Takhle to dál nejde, nezvládnu mu uhýbat věčně. Lidé se hrozně brzo unaví, když nepoužívají chakru. Málem jsem na to zapomněla. Je to už tak dlouho....
Důkaz nedůkaz, ty náramky musí pryč. ,,Sentarou!" křikla jsem. Okamžitě se na mě podíval. Zvedla jsem spoutaný ruce. ,,Nemůžu s tím bojovat, musím to dostat dolů!" ,,Snažím se k tobě dostat, vydrž!" odpověděl a dál se probíjel davem. No, tak tím mi fakt pomohl....
Kusabi se znovu valil ke mě. Napadlo mě, že ho můžu oběhnout a zaútočit zezadu. Rozběhla jsem se přímo proti němu a ještě než mě stačil praštit jsem mu proklouzla přímo mezi nohama. Dostala jsem se mu tak za nestřežená záda. Pevně jsem chytila meč a pokusila se mu proříznout šlachy pod koleny, abych ho tak uzemnila. Znovu mě ale udivil svou rychlostí. Kdyby tady byl Kakashi, určitě by mě přetáhnul kladívkem, že shinobi mojí úrovně udělá tak začátečnickou chybu - podcenila jsem soupeře. Možná mám chakru, ale oproti jiným shinobi mi chybí spousta zkušeností v boji a to se mi teď vymstilo. Jenže kdo mohl vědět, že tenhle bůček bude tak rychlej?
Náhle si sáhnul za záda a chytil mě za ruce. Než jsem se stačila pořádně leknout, zvednul mě ze země a přehodil si mě přes hlavu dopředu, kde se mnou - víc než prudce a nešetrně - švihnul o zem. Můj výkřik se ztratil ve zvucích boje. Rychlost a síla pádu byla příšerná. Připadala jsem si, jako když dítě vzteky hodí na zem žábu, která se nechce nechat ochočit. Poznala jsem opravdovej smysl slov ,vyraženej dech' a ,naražený záda'. Náraz mě na pár vteřin omráčil a já zůstala ležet. Když se mi konečně začalo před očima rozjasňovat, vnímala jsem i ostrou bolest v páteři a hrudním koši. Chtěla jsem se zvednout, ale nohy ani ruce mě neposlouchaly. Mimoděk jsem si uvědomila, že i meč mi vyklouznul z rukou. Z očí mi vytekla jedna slza bolesti. Cítila jsem, jak se mi spustila do vlasů a nepříjemně zastudila. ,,Sen..ta...." zanaříkala jsem tiše, ale i mluvení mi působilo problémy. Kusabi se nademnou sehnul a zkoumavě do mě strčil rukou, takže mě kousek odsunul. Zabolelo mě to v celým těle a prudce jsem se nadechla. Nespokojeně zabručel a jednou rukou mi zatlačil na krk. Cítila jsem, jak mi ubývá i ten poslední zbytek dechu a pokusila jsem se uvolnit. Do teď jsem nijak nevnímala, že mi síly rychle ubývají, ale teď mě to donutilo znovu usilovat o přežití. Roztřeseně, s vypětím všech sil jsem zvedla ruce - vykloubený rameno se u toho nepříjemně ozvalo - a chytila ho za zápěstí. Ani jsem ho nedokázala stisknout, natož odtlačit. Problémy s dechem jem měla i tak, ale když mě stisknul, bylo to k nevydržení. Slabě jsem kopala nohama ve snaze se uvolnit, ale ten chlap by několikanásobně silnější i předtím, natož teď, když jsem se nemohla hýbat.
Nemůžu se přece nechat takhle zabít. Ne takhle a rozhodně ne tady. Ideální smrt? Tak takovej úchyl, abych si nějakou vysnila zase nejsem, ale když už, určitě by nevypadala takhle. Vždyť jen kousek ode mě je Sentarou a všichni moji kamarádi, nemůžu je takhle zklamat. Co by asi udělali, kdyby přišli a našli mě tu mrtvou? To jsem si ani nedovedla představit. To se nestane.
Znovu jsem stiskla Kusabiho zápěstí, ale nemělo to žádný efekt. Docílila jsem leda toho, že přitlačil. Pokusila jsem se aktivovat chakru, ale náramky na rukou nepříjemně brněly a zabraňovaly tomu. Soustředila jsem na to celou svou pozornost a nahromadila veškerou chakru. Pak jsem ji prudce vystřelila dlaněmi ven přímo do jeho rukou. Ale nic se nestalo, pouta znovu všechno pohltila. Byla jsem už moc slabá a před očima se mi zatmívalo. Moje ruce už nebyly schopný ho dál držet a bezvládně klesly. Zkusila jsem se ještě naposledy nadechnout, ale nešlo to. Cítila jsem, jak mě na tváři pálí další slzy a pomalu zavírala oči, když jsem jen kousek od sebe uslyšela: ,,Yumi! Vstaň!"
Hlas patřil Sentarovi a křičela přes něj spousta lidí, ale já ho i tak slyšela. Oči, které jsem mezitím zavřela se zase otevřely a mlhavě ostřily na Kusabiho. ,,Yumi!" ozvalo se znovu, napjatým a zoufalým hlasem. ,,To nesmíš dovolit! No tak lásko, vstávej!"
Byl blíž, ale přece ještě daleko. Snažil se dostat ke mě. Musím mu na to dát dostatek času. Chci s ním strávit mnohem víc času....znovu ho obejmout....
Znovu jsem se soustředila na svou chakru, ruce dostaly novou sílu a podařilo se mi je zvednout. Chytila jsem Kusabiho zápěstí a stiskla, ale tak slabě a chatrně, že bych tím ani brouka nezamáčkla.
Stisknul prsty, takže jsem na krku ucítila obrovskou sílu, o které jsem byla přesvědčená, že musí moje kosti rozdrtit na prach. Ale netrvalo to ani zlomek vteřiny a stisk povolil. Napřed mi nedocházelo proč, ale pak jsem si uvědomila, že pouta se přestala chvět a já cítím ve svých rukou pulsovat chakru. Bylo jí málo, ale zřejmě ji Kusabi cítil, protože jeho ruce povolovaly. To mi dodalo novou naději a víc jsem se zaměřila na svoje ruce. Vytáhla jsem sílu z chakrovodů na nohou a nahnala ji do dlaní. Pak jsem uvolnila. Kusabi vykřiknul (spíš zatroubil jak slon), pustil mě a uskočil zpět. Hned jsem pocítila nádhernou úlevu a zhluboka (v rámci možností) jsem se nadechla - a rozkašlala. Můj kašel byl zřejmě pro moje kamarády znamením, že jsem v pořádku, protože někdo, kdo nemá přísun kyslíku přece nemůže takhle chrchlat, to dá rozum. ,,Ty vole, sem se málem posral!" slyšela jsem odkudsi Brodyho a kdyby mě nebolel celej člověk, možná bych se i zasmála. Ale ještě jsem nebyla hotová. Zesláble jsem se posadila a zaostřila na pouta. V jednom z perleťových náramků byla tenká, zato dlouhá trhlina. Sebrala jsem zbytky chakry a vypustila je, zároveň jsem trhla rukama od sebe. Ozvalo se křapnutí a do klína mi napadaly bílý, lesklý střípky. Byla jsem volná.
Kusabi si - překvapivě, klučina šikovnej - uvědomil, co se právě stalo, napřáhnul se a pěstí mě chtěl rozdrtit. Shromáždila jsem chakru a nastavila svoji zdravou ruku proti jeho. Náraz mě zabolel až ke klíční kosti, ale zastavil se a Kusabi, stejně jako několik mnichů okolo vyvalil oči údivem. ,,Chidori…." zamumlala jsem vítězně. Z dlaně mi vystřelilo známé klubko blesků a obr zoufale zavyl, když dostal plný zásah. Dlaň mu to úplně roztrhalo a kůže až k rameni byla sežehnutá na popel. Do nosu mě praštila nepříjemná vůně spáleného masa. Bolestně zavřeštěl, až mi zalehly uši, chytil se za pravou ruku a začal tancovat jak Vinnetou. Mlátil kolem sebe rudej vzteky a nepřestával řvát. Bála jsem se, že na mě šlápne, což by vzhledem k jeho váze nebylo moc hezký a proto jsem zkusila vstát. Ani jsem se nemusela namáhat, v ten moment už u mně totiž stál Sentarou a rychle mě chytil do náruče. Zrovna ve chvíli, kdy se Kusabi trochu vzpamatoval a ohnal se po mně jsme uskočili do ústraní. Při tom prudkým pohybu mě zabolelo ve vykloubeným rameni, ale ani jsem neměla čas se tím zabývat. Mohla jsem skončit mnohem hůř.
Sentarou se vyhnul několika strážím a vyskočil na střechu jedné z nižších budov. Opatrně si kleknul a chtěl mě položit, ale já ho levou rukou objala pevně okolo krku a obličej mu zabořila do ramene. ,,Počkej…" hlesla jsem tiše. Zarazil se a přitisknul mě k sobě blíž. U toho mě na sebe upozornilo vyhozený rameno, který bylo skřípnutý mezi náma, ale já si to teď nechtěla nechat kazit nějakou blbou rukou. Spíš než bolest jsem vnímala jeho vůni, která mi vždycky dokázala rozklepat kolena. ,,Yumi, kde tě zranil?" zeptal se starostlivě. Až teď jsem měla konečně čas si uvědomit, že je to vážně on, že je živej a přišel pro mě. V očích mě zaštípaly slzy. Protože jich bylo moc, několik se jich uvolnilo a stékaly mi dolů po tváři až na jeho plášť. Přitiskla jsem se k němu ještě blíž. ,,Sentarou…já jsem myslela…já jsem myslela, žes….." vzlykala jsem. ,,Ne. Přece jsem ti slíbil, že budu s tebou." pousmál se. Ucítila jsem, že mě hladí po vlasech. Tak strašně mi to chybělo! Snad ani Kakashiho jsem takhle nikdy nepostrádala. Je možný být až tak moc zamilovaná?
,,Ale jak? Viděla jsem to….cítila jsem tě pod tím kamením…" pláč mě umlčel a hlasitě jsem zavzlykala. ,,Bylo to štěstí, že jsem zůstal při vědomí." odpověděl. ,,Když se most rozbil, shodil jsem ze zad batoh a z posledních sil udělal Henge no Tori. Povedlo se mi trochu pozdě a jen dost mizerně, ale zbrzdilo to můj pád. Vítr mě odnesl někam dál a narazil jsem na skály. Dlouho jsem byl v bezvědomí. To, co jsi cítila pod troskami byl možná ten bágl." usmál se. Chvilku jsem si to v hlavě přebírala a nemohla tomu uvěřit. ,,Kdybych to věděla.....kdybych to věděla už tehdy, nikdy bych neodešla! Hledala bych tě. Ale já jsem cítila že jsi dole a kluci mi řekli, že.....že nemá cenu kopat....Sentarou, to bylo příšerný! Už nikdy, NIKDY to nesmíš udělat!" vzlykala jsem. ,,Neudělám." slíbil. Konečně jsem se od něj trochu odtáhla a prohlídla si jeho obličej. Oči mi sjely na dva šrámy, co se mu táhly pod pravým okem. Hojily se dobře, ale byly hluboký a hned jsem usoudila, že po nich zůstanou jizvy. Když si uvědomil, kam se dívám, sklonil hlavu a otočil ji na bok, aby zranění skryl. ,,Nedívej se na ně." řekl stručně. Přiložila jsem mu dlaň na tvář a otočila ji zpátky k sobě. Napřed nechtěl, ale když jsem argumentovala, že je ,stejně časem uvidím' tak se nechal. Prohlídla jsem si celej jeho obličej a zjistila, že mi to vlastně vůbec nevadí. Jsem ujetá, ale svým způsobem se mi to i jaksi líbilo. Dodalo to jeho vzhledu něco...já nevím, nejde to říct. Konečněj výsledek ale je, že jsem je akceptovala. ,,Není to tak zlý. Vlastně teď vypadáš jako nějakej fakt statečnej ninja." pousmála jsem se. Zatvářil se pochybovačně. ,,Fakt?" ,,Jo. Líbí se mi to. Rozhodně to není nic, co bys měl skrývat. Nezměnilo tě to - pořád seš to ty." utvrdila jsem svoje slova. Na rtech se mu rozlil váhavý, ale šťastný úsměv. Až teď jsem si uvědomila, že podobný jizvy měl už kdysi, ale na druhé straně. A že tohle byl jeden z hlavních faktorů, proč se zprotivil Arii. Měl snad strach, že ho kvůli tomu opustím? Podle toho, jak se tvářil bych řekla, že jo. On je přece jenom hrozně hloupej!
,,Strašně jsi mi chyběl." přiznala jsem, přiblížila se až k němu a dala mu na jeden ze šrámů lehkou pusu. ,,Bolí tě to ještě?" zašeptala jsem. ,,Už ne." odpověděl stejně tiše. Cítila jsem, jak jeho stisk zesílil. Trochu jsem se oddálila, abych ho vzápětí mohla znovu políbit, tentokrát ale na rty. Chtěla jsem tak zůstat napořád. Jeho doteky...to je něco, co se nedá ničím nahradit.
Dole se zatím stupňoval boj, ale my jsme si ho nevšímali. Ta chvilka patřila jenom nám. Když mě objímal, nevnímala jsem nic jinýho. Jediný, co mě teď zajímalo bylo probírat se prsty v jeho vlasech a přijímat jeho polibky. Bůh ví, jak dlouho by to tak ještě zůstalo, kdyby se znovu neozvala Halibel.
,,To by stačilo." řekla. Nijak extra nezvýšila hlas, ale překvapivě se všichni zastavili. Donutila jsem se odtrhnout od Sentara a podívat se na ni. Ukázala na Akari. ,,Tahle je falešná. Přiveďte mi ji." poručila. Akari zaklela a vztekle odrazila Vosin poslední útok mečem. ,,Isuii, mizíme!" vykřikla na Kaguyu a sama se rozběhla mezi věže. Několik stráží se rozběhlo za ní a asi deset obklíčilo Kusabiho, který si ještě pořád bolestně svíral spálenou paži. Isui se vypařil tak rychle a neslyšně, že jsem vůbec nezaregistrovala čas jeho odchodu. Vosa ulehčeně schovala meč a koukla naším směrem. ,,No konečně. Ty Modrá tam nahoře, sme se dlouho neviděly! Si mi docela chyběla." usmála se. Nejradši bych jí skočila kolem krku. ,,Ty mě taky!" odpověděla jsem. Nic neřekla, jen se usmála tím svým nezaplatitelným šklebem a zaujala pózu ála mafie. Arciprelátka se otočila k několika strážím dole. ,,Zavolejte lékařský tým a ošetřete všechny zraněné. Pak odveďte Tenshikageho, Aoi tenshi a všechny, kdo jsou s nimi do mých pokojů v paláci. Hned." rozhodla. Několik ninjů se pohnulo a kdesi se objevili zdravotníci. Vydechla jsem. ,,Zvládli jsme to." řekl Sentarou. Zavrtěla jsem hlavou. ,,Ne. Tys to zvládl. Zase jsi mě zachránil...."






















