***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

YD3 - Daija no Aoi tenshi 57

5. září 2012 v 19:31 | Rin-chan |  Deníček3: Učeň Modrého anděla

Syn neživých


,,Jau! Co to děláš?!" obořila jsem se žalostně na mladého medika, který mi rovnal ruku. ,,Omlouvám se. Je to moje první vykloubené rameno." pípnul a o kousek ustoupil. ,,To je v pohodě. Musíš s tím trhnout silně a rychle. Ale ne k sobě, to mi ho ještě víc vyhodíš." poučovala jsem ho. Sentarou, který seděl vedlě mě a držel mě za ruku se zasmál. ,,Yumi, kdy konečně odhodíš ten svůj zvyk poučovat všechny doktory okolo." zeptal se. ,,Ale on to dělal špatně. Jen mu pomáhám." bránila jsem se.
Byli jsme ve velké místnosti, nádherně zdobené perletí. Byl tu hustý, fialový koberec a dlouhé závěsy stejné barvy, které zakrývaly obrovská, vitrážová okna. Seděla jsem na měkké posteli a kolem mě stáli dva doktoři, kteří se marně snažili napravit můj zdravotní stav. ,,Víte co," rozhodla jsem po třetím pokusu, kdy mi ruku málem urvali úplně. ,,Nechte to být. Udělám to sama."
V tom se rozletěly velké, zdobené dveře a v místnosti se objevila arciprelátka. Kamenný výraz její tváře, který měla u popraviště zmizel a ona se teď usmívala. ,,No páni, Aoi tenshi, to byla podívaná. Už dlouho jsem se tak nebavila." oznámila mi vesele a nedbale odhodila svůj vějíř na blízký stolek. Doktoři se okamžitě poklonili. Věnovala jim krátký pohled a mávla rukou. ,,Můžete jít." řekla. Poslušně se zdekovali. ,,Ještě mi nenahodili ruku." namítla jsem nesměle. Koukla na mě. V očích teď měla něco, co tam předtím nebylo - nebo to spíš nesměla ukázat. Tam vypadala jako mocná, dospělá kněžka. Tady jako holka. A Sentarou měl předtím pravdu, skoro určitě byla mladší než já. Došla k posteli a vzala moji pravou ruku. Prsty měla studené, ale jemné a lehce voněla jasmínem. Zasmála se. ,,Ti doktoři. Je mi to líto, měla jsem poslat do akademie, tihle dvorní umí akorát předepisovat kapky proti kašli." prohlásila a než jsem se nadála, prudce mojí rukou trhla. Paží mi projela bolest a já překvapením vykřikla, ale než jsem se nadála, rameno bylo na svém místě. ,,To by jsme měli." zasmála se a sedla vedle mně na postel. ,,Já jsem Halibel." ,,Yumi." hlesla jsem a udiveně si masírovala rameno. Bolest ustupovala. Zatímco jsem se zaobírala otázkou, kde se to arciprelátka naučila, obrátila se na Sentara. ,,A tohle je Tenshikage. Sice neoficiální, ale fešáckej titul." kývla. ,,Neoficiální jenom za hranicemi Lesa Chakry." opravil ji s úsměvem. Plácla se do čela. ,,No jasně. Ale něco vám povím - je to vlastně jedno. Já taky mám být nejvyšší kněžka vůbec, Bohyně na zemi, ale kdyby jste se zeptali třeba v zemi Ohně, nikdo nezná moje jméno. Oficiální nebo ne - tituly jsou k ničemu." prohlásila. Pak se zamyslela:,,Stejně mi ale nejde do hlavy, proč jste kage vy. Z mých zdrojů vím, že vesnici založila Aoi tenshi.",,Yumi…by ten titul moc nepasoval. Je trochu nezodpovědná." zasmál se Sentarou. ,,Hej, já jsem zodpovědná!" ošila jsem se. ,,Jasně. A proto ses stihla stát hlavní hvězdou veřejné popravy, jen co jsem tě na chvíli pustil z očí." argumentoval. ,,Tss." odfrkla jsem uraženě a odvrátila od něj obličej. ,,Však bych sem to nějak zvládla." ,,Bych sem? Prosím tě Yumi, co je to za slovní spojení?" napomenul mě. Rozhodla jsem se ho ignorovat.
,,No, vlastně jsem tušila, která z nich je ta pravá. Myslím, že bych ji nenechala popravit ani kdybych si nevšimla, že už jste tady, Tenshikage." zašvitořila Halibel. Pak se lehce zamračila. ,,Tenshikage, to je tak divné oslovení. Jak se jmenujete, člověče?" ,,Sentarou. A nemusíte mi vykat." odtušil žirafák. ,,Bezva. Ty mě taky ne. Kamarádi mi říkají Bel….teda moc jich nemám, ale říká mi tak sestra. Už jste se s ní viděli?" ,,Ještě ne." zavrtěl hlavou. Halibel sáhla po zvonku na stole a zazvonila. Skoro okamžitě se v pokoji objevil nějakej bíle oblečenej plešounek. ,,Najdi moji sestru a vzkaž jí, ať sem hned přijde." nakázala mu kněžka. Krátce se uklonil a byl ten tam. ,,Musíte ji poznat. Je báječná - teda nenakecá toho tolik, co já, ale jinak…" rozpovídala se, ale já ji přerušila. ,,Moment. Že se trochu vracím - nepodařilo se mi dřív vstoupit mezi ten vodopád slov - ale vy jste věděla, že Aoi tenshi jsem já?!" ,,Ty mi taky nevykej, je mi necelých patnáct. A ano, věděla. Máš úplně jinou chakru než ostatní. Zjistila jsem to teda až jsem tě uviděla, ale radši pozdě než nikdy, ne?" usmála se. ,,Ale proč jsi tu popravu nepřerušila?" nechápala jsem. ,,No…věděla jsem že tady Sentarou je blízko. Chtěla jsem si užít trochu akce, celej rok je tu strašná nuda. A taky mě zajímalo, jestli si s tím nějak poradíš. Chtěla jsem vidět, co dokážeš. Každopádně ta tvoje modlitba mě odrovnala. Kde jsi k ní přišla?" ptala se. Nasucho jsem polkla. ,,Tys jí rozuměla?" ,,No jistě. Já umím spoustu jazyků. Tvůj sice jenom okrajově, ale lamy v Chille by mě dostaly i tak." ujistila mě. Nevěděla jsem, kam uhnout pohledem, zatímco Sentarou vedle mě dusil smích. ,,Nech toho." dloubla jsem do něj. ,,Kdybys přišel včas, tak jsem žádný lamy osrsťovat nemusela!" ,,Já vím. Moje chyba. Jako obvykle." usmál se smířlivě. ,,Ironie?" sykla jsem. Zavrtěl hlavou. ,,To bych se přece neodvážil."
Ozvalo se zaklepání a Halibel vyskočila. Ve vteřině stála u dveří a stiskla kliku. V tu chvíli jako by jste okopírovali obrázek na počítači. Ve dveřích teď stála ještě jedna Halibel, jen měla kratší vlasy a netvářila se tak vesele. Měla na sobě bílý tílko a tříčtvrťáky, vlasy měla rozpuštěné a trochu poházené a byla bosa. I přes to všechno nebyla o nic míň krásná než její sestra. ,,Tohle je Neliel, moje dvojče." usmála se Halibel. ,,Páni! Jste si neskutečně podobný." vyhrkla jsem. ,,To se dvojčatům občas stává." poučil mě Sentarou. Šlehla jsem po něm jedovatým pohledem, zatímco Neliel se rozesmála jemným, zvonivým smíchem. ,,To bylo dobré." pochválila Sentara a lehce, skoro jako by se její nohy nedotýkaly země přeběhla k posteli. Sehnula se a zkoumavě vzala do ruky pramínek mých vlasů. ,,Máš nádherné vlasy. Jsou jako ze zlata." vydechla. ,,To vážně jsou." přisvědčil Sentarou a lehce mi stisknul dlaň. Rozpačitě jsem se zasmála. ,,Díky…." ,,Neliel je moje dvojnice, zastupuje mě při některých obřadech mimo město. Nemůžu opustit Akiratama terebitawā, a tak posílám sestru. Nikdo kromě lidí z paláce to ale neví, takže bych uvítala, kdyby jste to udrželi v tajnosti. Normálně by jste se to nedozvěděli, ale ona se hrozně chtěla seznámit s Modrým andělem." vysvětlila Halibel a s úsměvem dveře zase zavřela. ,,Myslela jsem, že jsi vyšší." zkonstatovala Neliel a mezi řečí pustila moje vlasy. ,,Já jsem přece dost vysoká…a ty mlč!" preventivně jsem se obrátila na Sentara, který se jenom ušklíbnul. ,,No jo, ale někdo s takovou pověstí by měl být veliký. A zjizvený - to určitě. A taky bys měla mít drahé oblečení a super zbraně." vypočítávala. Halibel ji chytila za paži. ,,Přestaň, nebo ti seberu ty komixy. Nech ji přece odpočinout." přikázala. Její sestra pokrčila rameny a vstala ode mě.,,Promiň, Aoi." ,,Nic jsi neudělala, Neliel." odpověděla jsem pobaveně. ,,Necháme ti trochu klidu. Neliel už tě viděla, tak snad dá pokoj. Kdybys cokoliv potřebovala, tak zazvoň," arciprelátka ukázala na zvonek, který před chvílí použila. ,,A někdo přijde. Jdeme, Neliel."
Sledovala jsem, jak se obě vydaly ke dveřím. Netrvalo to ani deset vteřin a rázem jsme v pokoji osaměli.
Obrátila jsem se k Sentarovi. Ještě pořád sledoval dveře, kterýma zmizely dvojčata. Teď když byl takhle otočenej jsem měla dobrej výhled na jeho jizvy. Krátce jsem se nad nima zamyslela a znovu usoudila, že se mi vlastně fakt docela líbí. Asi jsem totálně zkažená světem shinobi…..má moje úchylka nějakej název? Třeba něco jako ,šrámofil' nebo ,jizvofolik'…
Ucítil na sobě můj pohled a rychle se otočil zpátky. Provinile jsem se snažila předstírat, že se vlastně celou dobu koukám na drahou vázu na nočním stolku a opravdu nijak nezkoumám jeho novou image. ,,Moc ti to nejde." zkonstatoval vědoucně. S povzdechem jsem kapitulovala a podívala se na něj. ,,Jsi z toho zbytečně zdrblej. Vypadáš fakt dobře." prohlásila jsem.
,,Chvilku mi bude trvat, než ti uvěřím."
,,To je dobrý, času zatím dost. To se ti asi stalo při dopadu z mostu, co?"
,,No…zkus narazit do skály při pádu z asi osmdesáti metrů a uvidíme, jak budeš vypadat ty."
,,Nebuď hned dotčenej. Náhodou, na to jaká to musela bejt jeba jsi z toho vyváznul dost dobře, ne?"
Při téhle větě se na mě ostře podíval a v jeho očích se znovu objevil ten zraněný výraz, stejně jako předtím, když jsme mluvili o jizvách na obličeji. Znala jsem ho už dost dobře na to, abych odhadla, o co asi jde. ,,Nebo je tu snad něco víc?" zeptala jsem se opatrně. Nejistě přikývnul. ,,Co se ti ještě stalo, Sentarou?" ,,Nechce se mi o tom teď mluvit…." ,,Lepší teď než to odkládat." ,,Bojím se." přiznal. Vyvalila jsem oči. ,,Cože? Ty?" prudce jsem se posadila a pokusila se mu podívat do obličeje, ale sklonil hlavu a odmítal se mnou navázat oční kontakt. ,,Sentarou, čeho se ty bojíš? Snad ne mě?" ,,Bojím se, abych tě neztratil. Nevím, jak to přijmeš." ,,Ztratit mě? Hlupáku. A kdo by to přijal líp než já, ať už je to cokoliv? No tak ven s tím - jestli nejseš impotent, tak to určitě nic horšího být nemůže." pokusila jsem se zažertovat. Trochu nuceně se usmál. ,,Impotent teda nejsem." ,,No tak vidíš. Pak nad čím ještě váháš?" dloubla jsem do něj. Povzdechl a pustil moji ruku, kterou doteď držel. Vstal z postele a jedním pohybem si sundal plášť, který nedbale přehodil přes opěradlo blízkýho křesla. Hned na to začal rozepínat svoji vestu, která už za pár vteřin letěla za pláštěm. Když si začal svlíkat i tričko, trochu jsem se zarazila. ,,Co chceš dělat? Jdeš mi jako dokazovat, že jsem se s tou impotencí pletla….?" zeptala jsem se hloupě. Znovu se mu na tváři usadil pobavený výraz. ,,To můžeme probrat za chvíli. Teď ti chci ukázat něco jiného." řekl a během okamžiku odložil i tričko.
Jizvy na tváři jsem akceptovala hned. Ale tohle mě na chvilku odzbrojilo a asi to na mě bylo trochu vidět, protože Sentarův nejistej výraz se ještě znásobil.
Napřed jsem vlastně neviděla nic divnýho. Jako první se moje oči - pochopitelně, všichni přece známe moji úchylku - zastavily na jeho břiše. To bylo úžasný jako vždycky. Jsem na břicha neskutečně ujetá a to jeho mě dokázalo vždycky vyrajcovat k nepříčetnosti. Taky jsem si na něm dala záležet, když jsem Sentara vytvářela. Mistrovskej kousek. To byla asi jedná část jeho těla, co by mě fakt nasrala kdyby se poškodila. No dobře…jediná…to bych zase lhala….ale asi by byla na prvním místě.
Všechno se zdálo OK, než jsem si konečně všimla několika hlubokých a docela rozsáhlých zranění na pravé klíční kosti. Protínalo se tam několik velkých škrábanců z nichž jeden mu zasahoval až na prsa. Několik jich pak měl i na pravém bicepsu a dva dokonce těsně nad zápěstím. Celkově vzato, pravou ruku a rameno měl docela slušně dorasovaný. Musel spadnout vážně hodně prudce, když se takhle dodřel. Ze všech těch ran zůstanou jizvy. Nedovedu si představit, jak to muselo bolet a jak dlouho se potom ještě nemohl hýbat. Jenom ležet na dně propasti se svýma myšlenkama a bát se o život. To mohlo být dost hrozný…
Všimnul si mýho zaskočenýho výrazu a znovu začal hysterčit. ,,Vidíš. Věděl jsem to." prohlásil a zahanbeně zase sáhnul pro tričko. Když ho z těch jeho dementních komplexů nedostanu teď, tak už nikdy. Musím ho zarazit.
,,Proboha, počkej!" vyhrkla jsem a vystřelila z postele. Z té náhlé aktivity po otřesu mozku se mi zatočila hlava a trochu jsem zavrávorala. Asi bych neupadla, ale Sentarou zareagoval jak kdybych byla z porcelánu a hned mě drapnul kolem ramen. ,,Dávej pozor!" napomenul mě přísně. Pevně jsem ho chytila za ruce, aby mi třeba neutekl a usmála se. ,,Víš, na to, že je ti tři sta let jsi moc rozumu nepobral." ,,Cože?" vydechl ublíženě. Zaťukala jsem si prstem na čelo. ,,Můžeš mi, ó má drahá rozhledno říct, čeho ses jako bál?",,No…já myslel…." ,,Že by ses mi poškrkanej nelíbil?" zasmála jsem se a vlepila mu lehkej, symbolickej pohlavek. ,,Osle. Nikdy jsem netušila, že seš uvnitř takovej model citlivej na každou vadu na svým těle…..a že je to pořád úžasný tělo." neslušně jsem přejela pohledem jeho svaly. ,,Jediný co mě štve jsou tvý komplexy. Takže okamžitě přestaň brečet." ,,Já nebrečím." hájil se ublíženě. ,,Brečíš." nedala jsem se. ,,Ale…vážně ti to nevadí? Ty jizvy…" zkusil to znovu. Někdy si myslím, že se vyloženě vyžívá v sebemrskačství. ,,Sentarou, přestaň mě štvát. Teď hned. Jestli ti to nedošlo, dlouho jsme se neviděli a tys mi vážně moc chyběl. Takže co kdybys ráčil udělat taky něco pro mě, hodil za hlavu deprese ze svých pár stroupků a začal dělat něco pořádnýho! To si fakt myslíš, že se tu přede mě postavíš polonahej a pak se zase klidně oblíkneš a nic nebude? Tak to si nezvykej!" dostávala jsem se do ráže. Vyjeveně na mě zíral. ,,Ty myslíš jako…?" váhavě se odmlčel. Protočila jsem očima. ,,Ani mi nezkoušej říct, že nevíš jak na to. To by mě opravdu zklamalo." ,,No dovol? Já a nevědět jak na to? Pche!" chytil se role. ,,Tak mi to koukej dokázat! Protože přísahám, že tu takhle budeš stát ještě chvíli a já tě prostě sežeru. Tak špatně na tom jsem." ,,Ale Yumi, měla jsi otřes mozku a …." ,,A ty ho budeš mít taky, jestli okamžitě něco neuděláš. Okamžitě, Sentarou. A být tebou pohnu, nebo začnu sama." ano, vidíte dobře, opravdu jsem to řekla. Oba jsme se rozesmáli a on mě objal. Naprosto miluju, když se se svou výškou ztratím v sevření těch jeho velkých, silných pažích. Ale co mě dokáže vyhecovat ještě víc je, když jsou ty paže nahý jako právě teď. Byli jsme jeden bez druhýho až moc dlouho na to, abych zůstala v klidu. A je to, asi je ze mě nymfomanka.
Vytáhla jsem se na špičky a jako první ho políbila. Rukama jsem ho objala kolem krku a přitáhla si ho blíž. Okamžitě se ke mně přidal, úplně stejně nedočkavě jako já. Jenom mě to povzbudilo a přitiskla jsem se úplně k němu, až jsem cítila zrychlený tlukot jeho srdce. Jeho ruce na chvíli opustily můj pas a přestěhovaly se k zipu na mým tričku, který během chvilky zdolaly. Ani jsem skoro nevnímala, když mě lehce zvednul a přenesl zpátky na postel. Aniž bychom na chvíli oddělili rty, lehla jsem si na záda a on na mě. ,,Není zamčeno…." zašeptala jsem ještě. ,,Nech to plavat." pousmál se a prsty se prohrábl v mých rozpuštěných vlasech, teď rozprostřených po posteli. Pak už jsme nemluvili.
Podařilo se mi vyklouznout na chodbu a tiše zavřít dveře, aniž bych Sentara probudila. Bylo tu ještě něco - nebo spíš někdo - s kým jsem potřebovala mluvit. Cítila jsem jeho chakru poblíž. A věděla jsem, že když ho zavolám tak přijde. Stačí říct ,pojď sem srabe' a on se ukáže, ještě než to člověk dokončí. Moc jsem se v těch bílejch chodbách nevyznala, ale kousek dál jsem uviděla velký, prosklený dveře a usoudila, že vedou na balkon. Vyrazila jsem k nim.
Venku uz byla noc a i když bylo docela teplo, foukal vlažný větřík. Přitáhla jsem si těsněji k tělu Sentarův plášť, co jsem si půjčila. I v noci se paprsky měsíce odrážely od Perleťových věží a tvořily ve vzduchu závoje světla v různých ledových odstínech. Podívala jsem se na nebe a znovu užasla nad tím, kolik hvězd je vidět když nejste ve městě. Došla jsem až k zábradlí, opřela se o něj rukama a zhluboka se nadechla. Ve vzduchu se mísilo několik druhů chakry. Cítila jsem spící Sentarovu, pak hyperaktivní Brodyho a jednu neskutečně velkou, asi Halibelinu. Jenže to nebylo všechno. Cítila jsem taky Sasukeho. Byl blízko - tak blízko, že mě skoro udivovalo, že ho nevidím. Jako by stál vedle mě.
Uslyšela jsem za zády šelest a otočila se. Nic tam ale nebylo. Prosklený dveře do chodby byly pootevřený po tom, co jsem jima prošla, ale jinak prázdný. Bylo to zvláštní. Myslela jsem, že...
V momentě, kdy jsem se otočila zpátky k městu dole jsem ho uviděla. Seděl na zábradlí, uvolněně a jako obvykle znuděně. Jeho velká postava se slabě rýsovala proti nebi, na kterém se odráželo světlo lámané Perleťovým městem. Trochu jsem se lekla a trhla sebou. ,,Sasuke...proboha, to mi nedělej!" pokárala jsem ho tiše. Slyšela jsem, že vypustil jedno z těch svých ironických, posměšných ,tsss'. ,,Ty jsi teda odvaha, Aoi tenshi." ,,A ty podvodník. Proč ses přidal na stranu Akari?" zaútočila jsem rovnou. Pokrčil rameny. ,,Nabídla mi sílu ze Shangri-la." ,,No jo, za trochu síly by ses nechal obřezat." ,,Bez komentáře."
Zasmála jsem se. ,,Abych nezapomněla....Syn neživých - tak ti říkali, ne?" ,,Občas se o tom zmínili." připustil. Nadechla jsem se a vybalila to na něj rovnou. ,,Potřebuju, abys mi pomohl. Musíš jít se mnou do Shangri-la zabít Takeru."
Byla to jedna z mála situací, kdy se zasmál. ,,A proč bych to měl dělat?" ,,Něco z chakry Shangri-la ti zůstane. Budeš silnější." řekla jsem, i když jsem o tom ve skutečnosti pochybovala. ,,To nestačí." zavrtěl hlavou. ,,Prozradím ti, kudy se dá dostat do Konohy aniž by si tě někdo všiml. Chodba přímo do kanclu Hokage." vytáhla jsem další trumf. I ve tmě byl vidět ten zájem, co se mu objevil ve tváři. Už jsem myslela, že ho mám.
,,A já mám informaci o Kabutovi, kterou bys určitě chtěla vědět. Tím se to vyvažuje." prohlásil. ,,Kabuto je tuhej." namítla jsem. Zavrtěl hlavou. ,,Nebuď si tak jistá."
Tím vážně vzbudil moji zvědavost, šmejd. ,,Určitě najdu něco, co bych ti ještě mohla nabídnout." ujistila jsem ho a usilovně přemýšlela. ,,Nemám vůbec důvod to dělat." ujistil mě, takže jsem si na chvíli fakt myslela, že mě pošle do háje a zmizí.
A pak mě uhodil do hlavy blesk (jo, trochu to bolelo). Došlo mi, proč se se mnou ještě baví, místo aby se prostě vypařil. Jako sobě rovnou mě brát nemůže, to je blbost. Sasuke má už od akademie pocit, že je mistr světa a neuznával ani Orosliza. Kamarádi taky nejsme, aspoň co vím já a ani mi nic nedluží. Ale proč mi potom dal ten meč, naučil mě ovládat moji ohnivou chakru a démonický oči? Proč mě oživil když mě Kabuto zabil, i když ho to muselo stát strašnou energii? To by přece normální Sasuke neudělal. Napadlo mě jediný možný vysvětlení. ,,Máš důvod to udělat." opáčila jsem nepřítomně. ,,Jo?" odfrkl. ,,A proč?"
,,Protože...ses do mě zamiloval." až když jsem to vyslovila mi došlo, jak absurdně to zní. Bylo to tak troufalý tvrzení, že jsem čekala jeho okamžitej výsměch. Přesto mi něco říkalo, že jsem trefila do černýho.
Napřed se rozhostilo ticho, z čehož jsem usoudila, že leknutím oneměl. Pak se nuceně zasmál; zcela očividně se mě snažil přesvědčit, že mu to přijde směšný. ,,Cože, Jak jsi na to přišla ubožačko?" ,,Dal sis práci abys mě vyhledal, učil a nechal jsi mi vyrobit meč." ,,Chtěl jsem, abys zabila Kabuta." ,,Oživil jsi mě." ,,Byla to laskavost." nedal se. ,,Proč?" pousmála jsem se. ,,Protože...grrr, lezeš mi na nervy. Jsi otravná." ,,Pak proč se se mnou ještě bavíš?"
Neodpovídal. ,,Řeknu ti proč." přišla jsem k němu blíž. ,,Nedokážeš ze mě spustit oči. Ale nechceš si to před sebou přiznat. Ty přece nesmíš milovat." ,,Nemiluju tě." odsekl. ,,Vážně? Já si to nemyslím. Pokaždé, když udělám krok blíž, zrychlí se ti dech." ušklíbla jsem se. Vztekle zavrčel a odtáhnul se. ,,Měl bych tě zabít." ,,Ale Sasuke. Sám víš že to neuděláš."
Jedním pohybem tasil meč, chytil mě za paži abych neutekla a přitlačil mi ho ke krku. ,,Tak sleduj." zasyčel. ,,Do toho." kývla jsem, ale měla jsem strach. Sasuke je nevyzpytatelnej a dost dobře jsem si uvědomovala, že vážně nemá daleko k tomu, aby mě podříznul. Musela jsem kout železo dokud bylo žhavý. ,,Nezabiješ mě. Teď jdu dovnitř a zítra se vydáme do Shangri-la. Půjdeš s námi. Ne abys získal sílu...chceš mě mít pod dohledem, když budu čelit takovýmu soupeři. Proto jsi mi taky podal ten meč dneska na popravišti. Nechceš, abych zemřela." hádala jsem a doufala, že nepozná nejistotu v mým hlase. ,,Jsi šílená." štěknul. ,,Takže zítra Sasuke." vymanila jsem se z jeho sevření a vydala se ke dveřím na balkon. Překvapivě se mě nesnažil zadržet. ,,Nepůjdu s tebou." zasyčel. ,,Uvidíme." odpověděla jsem, vešla do chodby a zavřela. Když jsem vyhlédla ven prosklenou tabulkou, balkon byl prázdný. Teprve teď jsem vydechla.
Když jsem se otočila abych se vrátila do pokoje, strnula jsem. Kousek ode mě stál Sentarou a upíral na mě lehce zamračený pohled. Měl na sobě jen kalhoty a jeho jizvy vypadaly v měsíčním světle o dost větší a přízračnější, když pouštěly na jeho kůži černé stíny. ,,Sentarou..." plácla jsem udiveně a trochu provnile. ,,To...",,Hraješ si s ohněm, Yumi." přerušil mě vyčítavě. ,,On za tebou nepůjde." ,,Půjde. Uvidíš." ujistila jsem ho a vykročila. Když jsem ho míjela, chytil mě za ruku a donutil zastavit. ,,Nesmíme mu věřit. I kdyby šel, nespoléhej se na jeho pomoc. Spoléhej na moji." řekl. Lehce jsem se usmála. ,,To dělám vždycky. Jediný, co mě teď trápí je, že....v konečným střetu se mnou bojovat nebudeš."
Náhle mě objal. Nečekala jsem to a málem mi sjel z ramen jeho plášť, kterej jedinej teď skrýval moji nahotu pod ním. ,,Vždycky budu bojovat s tebou." řekl tiše, ale rozhodně. ,,Yumi...přísahej, že kdybych ti před Takeru přece jen nemohl stát po boku, budeš opatrná a nenecháš se zabít. I kdybys měla obětovat jiné, rozumíš? V každém případě musíš přežít. Nemohl bych tu být bez tebe." prohlásil roztřeseně. Poznala jsem z jeho hlasu, že se vážně bojí a vzala to vážně. Váhavě jsem jeho objetí opětovala a párkrát ho jemně pohladila po zádech. ,,Já vím. Jsme jedna duše ve dvou tělech. Sama jsem to nevědomky rozhodla, když jsem ti dala druhý život. Nemůžeme se oddělit. Tím, že jsem tě vytvořila ze sebe jsem udělala i silný pouto...který mě svázalo stejně jako tebe. A já se z něj nechci vyprostit." pousmála jsem se. Jeho stisk zesílil. ,,Přísahej, že přežiješ, klidně i na úkor jiných." ,,Sentarou, já..." ,,Přísahej." přerušil mě prudce. Vzdychla jsem a taky ho sevřela pevněji. ,,Přísahám. Nenechám nás znovu rozdělit...."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama