***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

YD3 - Daija no Aoi tenshi 58

5. září 2012 v 19:35 | Rin-chan |  Deníček3: Učeň Modrého anděla

Obřad regenerace


Vzbudila mě jasná záře, když se ráno nad obzor vyhoupnul zlatý vějíř vycházejícího slunce. Neklidně jsem se zavrtěla a otočila obličej ke dveřím ve snaze ukradnout si ještě trochu toho spánku. Sentarova ruka přehozená přes můj pas se pohnula a její majitel se se zabručením probudil. ,,To už je ráno?" zavrněl. ,,Ne...spi." odpověděla jsem z polospánku a nepohnula ani brvou. Ještě chvíli se nehýbal, ale pak jsem ucítila, jak se matrace prohnula když vstával. Oblíknul si tričko a se zíváním se prohrábl ve vlasech. Položil mi ruku na bok a lehce se mnou zatřásl. ,,Vstávej." ,,Dej pokoj." ucukla jsem a zavrtala se ještě hlouběji do polštáře. ,,No tak, Yumi. Dneska se vydáme do Shangri-la. Za necelou hodinu vyrážíme, snad to nechceš zmeškat?" argumentoval. To byla fakt silná hybná páka. Pohnula jsem se a nemotorně začala vstávat, ale zbytečně. ,,Mě se nechceeeee...." protáhla jsem s utrpením a svalila se zpátky na postel. Sentarou vstal, chytil spodní okraj mé deky a strhnul ji dolů z postele. Hned jsem se skrčila do klubíčka a začala mu nadávat. ,,Já tebe taky," ušklíbnul se škodolibě. ,,A teď jdeme."
Když jsme po snídani vyšli před palác, Brody, Vosa, Ryuk a ostatní už tam čekali. Minoru postával pod nízkým, rozložitým dubem a tvářil se otráveně, ale jinak se zdálo všechno v pořádku...vlastně, po zvážení faktů, Minoru se tváří nakrknutě pořád. Odkudsi se objevila Halibel v jedoduchým, světle modrým kimonu a přešla rovnou ke mě. Sáhla do zvonových rukávů a podala mi sbalenej svitek. ,,Tohle musíte ukázat kněžím, aby vás pustili dovnitř...pokud tam tedy nějací zbyli po vpádu toho chakrovýho ďáblíka." pousmála se. ,,Ďáblíka?" zopakovala jsem sarkasticky. ,,To je spíš pořádnej Satan. I tak díky." převzala jsem svitky a uložila je do brašny, co mi visela u pasu. Arciprelátka se usmála. ,,A ještě něco. Vstoupit do Shangri-la není jen tak. Potřebujete průvodce."
Než jsem se stačila zeptat koho, v koruně stromu, u kterýho zevlil Minoru to zašustilo a vzápětí z něj lehce seskočila Neliel. Její nohy nevydaly žádný zvuk, když se setkaly se zemí a ani na okamžik neztratily rovnováhu. Jako obvykle na sobě měla bílý tříčtvrťáky, tílko a postrádala boty. Vlasy měla narozdíl od své sestry jen asi do půli zad, měla je učesané jen tak aby se neřeklo a místy v nich měla zapletený copánek nebo pár korálků. Znovu jsem si jen tak mimochodem uvědomila, že je to asi ta nejzvláštnější holka, jakou jsem kdy viděla.
,,Jak už jsem řekla, já nemůžu opustit město, ale pošlu s vámi Neliel. Učily jsme se společně, stejně přemýšlíme a jsme stejně silné. Bude to, jako bych s vámi šla já, ne-li lepší. Já jsem spíš administrativní typ, ale Neliel je neocenitelná v terénu. Jestli vás někdo dokáže dostat do středu oázy, pak je to ona." prohlásila Halibel. Napadlo mě, že by jsme to dost dobře zvládli i sami, ale nechtěla jsem dvojčata urazit. Jen jsem se usmála a kývla. ,,Díky, vážíme si toho."
Arciprelátka se usmála. ,,Výborně. Neliel, pojď sem." kývla na sestru, která ji okamžitě poslechla. Halibel jí začala cosi vykládat nějakou zvláštní, cizí řečí, jakou jsem ještě nikdy neslyšela. Mluvila plynule a rychle a Neliel ji pozorně poslouchala. Nakonec pokrčila rameny a přikývla. Halibel sáhla do záhybu kimona a vytáhla malou lahvičku s jasně bílou tekutinou, kterou podala své sestře. Ta ji pečlivě schovala. Vyměnily si ještě pár vět, když se nakonec objaly a Halibel ucouvla zpátky ke dveřím. ,,No, tak jděte! Už je nejvyšší čas!"
Vycházeli jsme branou z města, když jsem si všimla někoho dalšího opřenýho o sloup blízké budovy. Překvapilo mě to, ale ne tak moc, jak bych čekala. Vážně jsem myslela, že nepřijde.
,,Nakonec jdeš s náma?" oslovila jsem Sasukeho. Jeho zamračený výraz nepovolil ani o kousek, když se odlepil od sloupu a popošel blíž. ,,Chci vidět sílu Shangi-la. Prý je jedna z největších - dost o tom pochybuju." prohlásil. ,,To uvidíme. Jdeš teda s náma?" zeptala jsem se. ,,Tsss." odfrkl. ,,Něco si ujasníme. Já nejdu s váma, ale sám za sebe. Jen máme společnou cestu, takže se místy může zdát, že tvoříme skupinu. Ale to je omyl. S takovýma ubožákama bych se nikdy dohromady nedal." ,,No jistě. To všichni víme. No...my pokračujem v cestě. Kdy vyrážíš ty?" těžko jsem potlačovala smích. ,,Teď." odsekl a vydal se ven z města. Všichni jsme se znovu dali do pohybu.
Neliel poskakovala v čele a u toho si něco pobrukovala. Cesta k oáze vedla přes širokou, travnatou louku, ale silnice, po které jsme šli byla vydlážděná břidlicí. ,,Neliel...nemohli bychom třeba utíkat?" navrhl opatrně Kinran. ,,Tohle tempo je trochu pomalé." ,,Nerada běžím krajinou jako nějaký primitivní ignorant. Vždyť je kolem tak krásně." zasmála se a dál svýma bosýma nožkama cupitala trávou - nevím, proč nešla po silnici jako my ostatní civilizovaní lidé. Povzdechla jsem. ,,Ale my potřebujeme zastavit Takeru co nejdřív. Už teď jsme ztratili spoustu času." ,,Cesta oázou určitě bude ještě pár dní trvat," odpověděla mi vesele. ,,A navíc, před vstupem stejně musíme provést Obřad regenerace, aby jste mohli vstoupit. Ten se musí dělat v určitou denní dobu, takže není kam spěchat, do večera máme čas. Shangri-la je posvátné místo, víš." ,,V čem ten obřad spočívá?" zeptal se se zájmem Minoru, ale Neliel se místo odpovědi jen zasmála.
Šli jsme celej den bez přestávky a Neliel celou dobu poskakovala a zpívala si. Nevím, jak to dělá - asi RedBull či co. Pozdě večer jsme konečně došli k vysoké, bílé skále. Z jejího vrcholku padal úzký, křištálově čistý vodopád, který dole tvořil nádherný jezírko s písčitou pláží. Kdyby tu nebylo tolik lidí a byla vhodnější příležitost, hned bych se šla koupat. Kousek nalevo od jezírka byla ve skále puklina. Tipla jsem to na vchod do nějaké jeskyně, protože se zdálo, že otvor směřuje někam do nitra hory. Na krajinu kolem se snášel večer, vrcholky okolních hor už skoro zmizely ve tmě a po louce lítalo plno světlušek, který jako by se snažily soutěžit s hvězdama. Nadechla jsem se a vnímala uklidňující vůni lučních květin a vody z nedalekého vodopádu. Bylo tam fakt krásně.
Neliel zastavila a otočila se k nám. ,,Tak jsme tady. Strážní by měli být v jeskyni a hlídat bariéru. Pojďte." pokynula nám a vydala se do jeskyně.
Uvnitř vážně seděli dva holohlaví chlápci ve sněhově bílých haori. Každej v ruce držel dlouhý kopí a pozorovali nás podezíravým pohledem. Neliel cosi prohodila v jazyce, ve kterým se předtím bavila s Halibel a pak jim ukázala svitky. pokynula mi, abych vytáhla i ten od Halibel a já jim ho bez námitek ukázala. Nepřátelský výrazy v jejich tvářích se uvolnili a jeden z nich cosi odpověděl Neliel. Ta se zasmála a svitky schovala. Připadalo mi to trochu moc lehký, ale co jsem čekala, když s náma jde sestra nejvyšší kněžky v okolí.
Konečně se otočila zpátky k nám. ,,Tak a teď k obřadu." prohlásila. ,,Co máme dělat?" zeptal se Sentarou s účastí. Zasmála se dětským, hravým smíchem. ,,Vy nic, Tenshikage. Tohle se týká jen jich." ukázala na mě a Vosu. ,,Co? Co jsem zase udělala?" ozvala se Vosa dotčeně. ,,Otrava." usoudil Sasuke a opřel se o nejbližší stěnu, zatímco Minoru už zase chlastal. ,,Teď mi musíte popravdě odpovědět." začala Neliel. ,,Protože bariéra by poznala, že lžete. Nepustí do oázy žádnou nečistotu."
Možná už jsem měla tušit, na co se zeptá. To bych se ji asi pokusila umlčet a donutit, abychom to probraly venku jen mezi námi děvčaty. Ale ona to vypustila z huby dřív, než jsem stihla vůbec zauvažovat do budoucna.
,,Spala už nějaká z vás s klukem?" zeptala se. Napřed na ni zůstali všichni tupě čumět, než jsem zpozorovala první reakce. Já a Vosa jsme přirozeně totálně zrudly a oněměly. Minoru se škodolibě zachechtal, zatímco Brody se chlámal jako nějakej idiot. Kinran smích statečně dusil, ale vědoucně po mě pokukoval, za což by si určitě jindy vysloužil pořádnou mezi oči. Ryuk se jako obvykle tvářil klidně, ale očima se toulal po stropu jeskyně a snažil se předstírat, jako že nemá největší povědomí o tom, kdo by tak s Vosou mohl spát. Sentarou se choval úplně stejně, až na to, že si prsty pohrával se záhybem pláště a dělal jako že vlastně vůbec o nic nejde. Sasukeho výraz se nezměnil vůbec, jenom jako obvykle vypustil to svoje ,Tsss'.
,,No...proč se ptáš?" vydechla jsem nakonec a opatrně nakopla Brodyho do čéšky, aby konečně zavřel hubu. ,,Potřebuju to vědět." odpověděla. ,,Bariéra do Shangri-la nepustí každého. U mužů je to jiné, ale dívka musí být panna pokud chce vstoupit. To ale nebude problém, ne? Předpokládám, že jste obě ještě nezkažené, jak by se čekalo od kunoichi vašeho kalibru." z jejího tónu a výrazu bylo vidět, že to nemyslí ironicky ale smrtelně vážně. To se zas něco povedlo....
Hodila jsem okem po Vose, o které bylo známo, že když už k tomu dojde, jede jak mašina. Už samotnej fakt, že se někdo ptá Vosy - VOSY - na to, jestli je panna byl stejně vtipnej jako zeptat se na to stejný Paris Hiltonové. Upřímě si myslím, že i Paris je v tomhle na Vosu krátká.
,,No, jak se to vezme..." vyblekotala Vosa. ,,Čistě teoreticky by se dalo říct, že v hloubi duše jsem pořád malá holčička.....oblbne tohle tu tvoji bariéru?" zkusila to. Neliel se lehce zamračila. ,,Odpověz přímo: jsi panna nebo ne?" ,,Nemůžeš být trochu diskrétnější?" štěkla jsem nervózně. Obě nás přejela šedýma očima a pak se rozesmála. ,,No, možná jsem čekala že jedna z vás už nebude nedotčená, ale obě......překvapily jste mě. To se mi tu vážně ještě nestalo."
Už mě docela začínaly deprimovat pobavený pohledy našich kamarádů a nervózně jsem podupávala nohou. ,,Jak dlouho se nám ještě budeš smát, že jsme nestydatě prováděly obvyklou zábavu teenagerů, na kterou jsi ty ještě moc mladá? Jestli nám chceš říct, že nás ta bariéra nepustí dovnitř kvůli nějaké debilní defloraci a že já a Vosa se můžeme otočit a jít domů, tak to řekni hned a stručně!" dostávala jsem se do ráže.
Sentarou mě zezadu chytil a zakryl mi pusu. ,,Ona je jenom unavená..." obrátil se omluvně k Neliel. Ta pokrčila rameny. ,,Chápu. No, musíte jít tedy se mnou obě. Provedeme rituál." ,,K čemu?" ozvala se Vosa. Neliel se pousmála. ,,Řekla jsem vám přece, že bariéra nepustí ženu, která už..."
,,No dobře," přerušila jsem ji, protože se mi konečně podařilo vysmeknout Sentarovi. ,,Všichni už to víme. A ten rituál tomu jako pomůže?"
,,Jistě. Pánové zůstanou tady - to nebude podívaná pro vás. Odare, ručíš mi za to." obrátila se na jednoho ze strážných. Ten se poslušně uklonil a přešel blíž ke vchodu do jeskyně, aby komukoliv zabránil vyjít.
,,Asi se začínám trochu bát." špitla mi Vosa.
,,Zbraně nechte tady, stejně se tam budete muset svléknout." poradila nám Neliel. To bylo podruhé, co mě málem trefil šlak. ,,Cože?!" vyhrkly jsme s Vosou zároveň, zato Minorovy oči zahořely zvědavostí. ,,Měl bych jít taky, jsem mnich." prohlásil.
,,Ani nápad! Zůstaneš tady!" štěkla jsem. Neliel netrpělivě podupávala bosou nohou.
,,Nemáme zase tolik času. Oni přinesou jinou oběť. Vy teď pojďte............jen dívky, pane mnichu."
,,No jo." odfrkl otráveně Minoru, když ho Kinran zlomyslně drapnul za límec a přidržel. Se srdcem až v krku jsem vyšla z jeskyně s Vosou v patách.
Neliel doskákala (zásadně nechodí normálně) k jezírku, do kterýho padal vodopád z vrcholku skály. Tam, na jeho písčité pláži se zastavila a koukla na nebe. Měsíc stál právě nad náma, což asi byly vhodný podmínky, protože se usmála a otočila k nám. ,,Tak, svlékejte se." vyzvala nás. Na chvilku mi připadala jako nějakej úchyl, co nás chce jen vidět naostro. Přesto jsem ji poslechla a začala si zouvat boty. ,,Neliel...v čem to vlastně spočívá?" zeptala jsem se nejistě. ,,Obřad regenerace, jak už název napovídá, zregeneruje vaše těla. Proměna bude skoro kompletní a budete tak moci projít bariérou." odpověděla. Vosa nadskočila. ,,Znamená to, že potom budeme zase...no.....ech....však víš. To, co už teď nejsme a proto jsme tady." šmodrchala to. Já pochopila, co se snažila říct, ale nebylo jistý, jestli to dojde i Neliel, která ještě Vosu tak dlouho nezná. Kupodivu pochopila. Rozhodila rukama. ,,No jistě, proto jsme tady. Tak dělejte! Shoďte to oblečení a vlezte do vody!"
Trochu jsem se otřásla zimou, když jsem vkročila do vody a Vosa na tom zřejmě nebyla jinak. Neliel odhodila nátělník a kalhoty a odhalila tak postavu, kterou bych rozhodně netipla na čtrnáctiletou holku, ale na nějakou o pět let starší. Většinu zad, břicha i stehen jí pokrývalo nádherný, složitý tetování, který nevýraznou, šedou barvou prosvítalo skrz její bledou pokožku. V měsíčním světle vypadala bělovláska spíš jako nějaká víla nebo elfka. Odkudsi vzala malou, dřevěnou krabičku a pak vešla za náma do vody. Napřed se vydala k Vose. Odklopila víko krabičky a namočila prst do černé barvy, která byla uvnitř. Aniž by Vosu na cokoliv upozornila, začala jí malovat po těle stejný ornamenty, jaký měla ona sama. U toho si tiše cosi prozpěvovala, ale nerozuměla jsem jí ani slovo. ,,Do háje, tohle je lesbický." sykla Vosa mým směrem. ,,Ššššt!" umlčela jsem ji rázně. Neliel si nás nevšímala, pokračovala v činnosti.
Když asi po deseti minutách kresbu dokončila, Vosa vypadala, jako by se vrátila z nějakýho fesťáku uměleckých tatérů. Ve vodě kolem ní jako by se slabě objevila nějaká pečeť, jejímž středem se Vosa stala. Neliel se otočila a přešla ke mě. Znovu namočila prst a začala kreslit. Vosa měla pravdu, cítila jsem se trochu trapně, ale jestli mi tohle pomůže dostat se do Shangri-la...
Konečně jsme byly obě pomalovaný, Neliel krabičku zavřela a odložila zpátky na břeh. Pak se otočila zase k nám. ,,Vaše těla budou kompletně obnovená, ale zanechají si své stáří. Vlasy vám narostou, jako by jste si je celý život nestříhaly, nemluvě o....jiných místech." nevinně se zasmála.
,,Doufám, že mi tím neoznamuješ, že mám chodit jako Yetti?!" vykřikla Vosa rozčileně.
,,Mám v pouzdře žiletky. Půjčím ti..." nabídla jsem se. To ji zřejmě trochu uklidnilo.
,,Ale stejně, je to hnus..." usoudila.
,,Mi povídej." kývla jsem rozhořčeně. Takže to v podstatě bude skoro stejný jako tehdy, když mě Sasuke oživil. No super.....tohle je snad noční můra, ne?
,,Lehněte si do vody. Na záda." poručila Neliel a postavila se mezi nás. Vyjímečně bez námitek jsme ji obě poslechly. Cítila jsem, jak mě voda nadnáší a docela mě to uklidňovalo. ,,Uvolněte se…." slyšela jsem Neliel tichým, klidným hlasem. ,,Nemějte z ničeho strach. Jen se nechte nadnášet vodou a o zbytek se postarám já."
Pak začala něco odříkávat v tom divným jazyce a já cítila všude po těle intenzivní, zato vůbec ne nepříjemné chvění…
Po obřadu, který jsem vnímala jen jako slepence snů, vjemů a pocitů jsem znovu otevřela oči a až teprve teď jsem se cítila opět sama sebou a při plném vědomí. Postavila jsem se a nepříjemně ucítila pod nohama jemný písek na dně jezírka. Kůže mě znovu všude tlačila, každé mrknutí, pohyb rukou nebo nádech bylo nepřirozené. Už jsem to znala. Když dostanete nový tělo, chvilku trvá, než si zvyknete na novou kůži a svaly, na jejich funkce a umístění. Je to jako by jste odmalička chodili nazí a najednou vás někdo navlíknul do neoprénu. Hlava mě tížila, ale nejen proto, že jsem si na ni znovu musela zvykat. Na hladině kolem mě se teď vlnily moje vlasy nasáknutý vodou, nepředstavitelně dlouhý. ,,Neliel, to jsme…" slova mi šla ztěžka - mozek věděl jak na to, ale hlasivky byly proti. ,,Nedomyslely…nebudeme se moct…chvíli pořádně…hýbat…" hlesla jsem, nohy se podemnou nepatrně podlomily a já se nechala znovu nadnášet jen vodou. Bělovlasá kněžka se pousmála. ,,Neboj, Shangri-la vás zocelí skoro hned. Budete překvapené, jaká síla se tam pohybuje." odpověděla a podala mi ruku. Když jsem se s její pomocí vyškrábala na břeh, pomohla i Vose a řekla, ať se oblečeme. Vzala nám naše pláště a přikryla jimi něco, co se doteď houpalo na vodě. ,,Co je to?" zeptala se neobvykle vyčerpaně Vosa. Byl to nezvyk, vidět ji s dlouhýma, černýma vlasama. Ale slušelo jí to….možná že víc, než ty krátký co nosí. Já mám od přírody slabší, jemný vlasy, ne nijak extra hustý. Ale když jsem se teď dívala na ty její, hlodla ve mně závist. Mít tak krásný a kvalitní vlasy jak ona, dám se na modeling a udělám kariéru třeba u Schwarzkopf nebo Palmonive.
,,Vaše těla. Za chvíli zmizí - tělo bez duše vždycky hned zmizí. Dám vám deset minut na to, aby jste se trochu sebraly, pak přijďte. Budu čekat uvnitř." usmála se Neliel a vzala to zpátky do jeskyně. Podívala jsem se na vodu a uviděla bledou, bezvládnou ruku, jak trčí zpod jednoho z plášťů. Pomyšlení, že je to ,mrtvola' jedné z nás mi udělalo nevolno. Rychle jsem sáhla do pouzdra, abych přišla na jiný myšlenky a vytáhla kunai. ,,Připadám si jak ruská štětka...." zamumlala jsem si otráveně a dala se do práce.
Když jsme se zbavily nejhoršího, přišla řada na vlasy. ,,Hej Modrásku, pojď mi to fiknout." ozvala se Vosa, v rukou prameny svých nových vlasů. ,,O kolik?" zeptala jsem se a postavila se za ni v kunaiem v ruce.
,,Tak, jak předtím…asi po ramena."
,,To je strašná škoda. Máš nádherný vlasy." odporovala jsem.
,,Jenže zavazí."
,,Vezmu ti to po lopatky, co ty na to?"
,,To se mi bude plíst do ksichtu…" mínila.
,,Ne, nebude," snažila jsem se ji předsvědčit. ,,Já nosila dlouhý vlasy vždycky a nikdy se mi nepletly.",,Dělej jak myslíš." kapitulovala. Popadla jsem nejbližší pramen, odměřila a uřízla.
,,Není to tak špatný." uznala, když jsem skončila. Vlasy měla postupně zkrácený, takže jí to dělalo přirozenej objem a vypadaly hustší.
,,Vypadáš bombově. Teď já." podala jsem jí nůž.
,,Ty tvoje skoro bílý vlasy vypadaly vždycky drsně, ale takhle dlouhý…fakt andělský." ušklíbla se.
,,Tak mě jich rychle zbav." přikázala jsem pobaveně a odpočítala přibližně svoji předchozí délku. ,,Tady. A snaž se prosím rovně."
Neliel vytyčených deset minut se nakonec o trochu protáhlo a když jsme se objevily u ostatních, už netrpělivě kmitala po jeskyni. ,,Jsem se lekla, že jste se utopily." zabručela. Brody se ke mně naklonil a zaostřil. ,,No to je něco. Ségra, úplně ti zmizely beďary."
,,Já nemám beďary!" vylítla jsem dotčeně.
,,Sentarou, že měla plnou fasádu jebáků." obrátil se na žirafáka.
,,Přestaň žvanit. Vypadáš pořád stejně, Yumi." pokusil se mě podpořit tázaný. ,,Tak dík." prskla jsem a dál je ignorovala. Sentarou se pro změnu otočil na Vosu. ,,Tohle ti sluší víc, než to mikádo." řekl.
,,Myslíš?" zasmála se. ,,To byl Yumin nápad."
,,Chceš říct ,té zabeďarované blondýny'." opravila jsem ji jízlivě.
,,Nemáš beďary." klidnila mě.
,,Teď už ne, ale předtím…" kalil vodu Brody.
,,To mám asi dioptrie…já žádný neviděl." mínil Kinran.
,,Já teda jo." přidal se Minoru - ten aby si mě náhodou nepřestal dobírat. Sasuke jako obvykle mlčel.
,,Sklapni nebo tě rozčtvrtím. A přestaňte si povídat o mých neexistujících vadách na pokožce." zasáhla jsem. Díky bohu se do toho vložila Neliel - ještě chvíli a vážně bych začala vraždit jak ty nesmrtelný, tak ty smrtelný. Žádný jebáky nemám -.-
,,A teď vy." usmála se Neliel na kluky a vzala do ruky podivnou misku s fialovou tekutinou. ,,Odare." pokynula mnichovi, který doteď postával opodál. Přišel k ní, vytáhnul nůž a bez váhání si jím rozříznul celou dlaň od palce až po malíček. Stisknul prsty v pěst a nechal několik kapek spadnout do nádoby. Krev udělala na hladině tuhou, červenou skvrnu a pak se rozplynula jako když ji vygumujou.
,,Čí krev zmizí, může dál. Jinak budeme muset provést další očistu." vysvětlila Neliel a ukázala na Minoru. ,,Ty mnichu, pojď sem."
Ten starej chlípník neměl sebemenší problém a jeho krev se v tom fialovým humusu ztratila naprosto bez obtíží. ,,Divný. Ten zrovna moc čistej není." sykla jsem.
,,To mi říká ta, co si musela jít vymáchat prdel do jezírka?" odsekl škodolibě. Díky bohu, že řekl prdel a ne…něco jinýho! Než jsem stihla začít křičet, promluvil Kinran: ,,Teď já."
Prošel v pořádku. Další šel Ryuk. Rozříznout si dlaň mu nedělalo problém, dyť to byl Jashiňák tělem i duší. Jenže ejhle - jeho krev se nerozplynula. Při styku tekutinou zaprskala a rozprskla se v několik zářivých jiskřiček, které ještě chvíli tančily po hladině, než se ztratily. ,,Jdi stranou." přikázala Neliel a pokynula Sasukemu. ,,Teď ty, Uchiho."
Sasuke se říznul jako obvykle s lhostejným výrazem. Jeho krev napřed nahlas zasyčela a už to vypadalo, že půjde na hanbu za Ryukem, ale na poslední chvíli se reakce změnila, krev přestala prskat a splynula s vodou. Neliel se pousmála. ,,Jen tak tak, ale jsi čistý. Projdi."
Postupně přes to prostě přešli všichni. No a koho ještě ta mikročipová, uměle inteligentní voda vyhodila? No jasně - Sentara a Brodyho.
,,Měli by jste ten sajrajt reklamovat." vrčelo vztekle děcko, když si před sebe Neliel postavila všechny tři.
,,Zahrávali jste si se životem." uhodla kněžka. ,,Tohle bytí není vaše první."
,,Ani poslední." odtušil Brody provokativně.
,,Takhle nemůžete do oázy. Vaše krev musí být čistá a neposkvrněná smrtí. Pokud chcete pokračovat s námi, musíte si ji nechat prolít ohněm." řekla Neliel.
,,V žádném případě." zavrčel Ryuk.
,,V čem to spočívá?" zajímalo mě.
,,Je to prostý." ozval se Minoru. ,,Například na tvým bráchovi se to projeví tak, že už nebude nesmrtelnej. A u Jashinova vyznavače zmizí pokrevní pouto s jeho vírou."
,,Cože?! V žádným případě!" nadskočila Vosa.
,,Jak už jsem zmínil." Ryuk pokrčil flegmaticky rameny. ,,Ten očistnej sajrajt se mě ani nedotkne. Nejsem důležitý pro porážku toho chakrového bastarda."
,,Ale já jo..." pípla Vosa. Hned se ale zasmála. ,,Počkáš na nás venku, až vylezem?"
,,Jak jinak."
,,Já taky nejdu. Představa, že bych skočil pod vlak a umřel u toho je...nepřirozená." otřáslo se děcko.
,,To je naprosto přirozená představa." opravila jsem ho suše. Je to na pytel. Ryuk, Sentarou i Brody už byli jednou mrtví - oprava, Brody je mrtvej zhruba třikrát do týdne - a tak je k sobě oáza nepustí. Nedivím se jim, že chcou počkat tady. Já bych se svých schopností asi taky nevzdala. I když by mě štvalo, že moji kamarádi půjdou beze mě....
,,Já půjdu." pousmál se Sentarou a udělal krok vpřed. ,,Nemám co ztratit. A nenechám tam jít Yumi jen tak bez dozoru."
,,Sentarou..." chytila jsem ho za ruku. ,,Nemusíš to podstupovat kvůli...."
,,Ale já chci." přerušil mě. Pustila jsem ho a ucouvla. ,,Jseš si jistej?"
,,Naprosto."
,,Výborně. Pojď sem a nastav ruku." zasmála se Neliel, otočila se a vytáhla z malé truhličky na podlaze lahvičku s tekutinou, která na první pohled vypadala jako převalující se zlato. ,,Bude to bolet....hodně." upozornila ho.
,,Vydržím to." kývnul a vyhrnul si rukáv na pravé ruce, kterou natáhnul před sebe. Neliel ho chytila za zápěstí a druhou rukou chytila kunai. Přiložila mu ho špičkou na žílu na předloktí a rychle bodla. Bezděky jsem vydechla a trhla sebou jejich směrem. ,,To...",,V pořádku." zarazil mě Sentarou bez mrknutí oka. Z rány se vyřinula jasně červená krev a živým potůčkem mu stékala po zápěstí. ,,Připrav se." upozornila ho Neliel, odzátkovala lahvičku, pak ji přitiskla hrdlem na ránu a obrátila dnem vzhůru tak, aby všechen její obsah vytekl Sentarovi do těla.
Zezačátku se zdálo, že to proběhne úplně v klidu, když jsem si všimla, že žíly na jeho rukou červenají a jakoby vystupujou na povrch. Zatnul pěst a bylo vidět, že mu je celej tenhle fígl hodně nepříjemnej. Pan zatnul zuby a volnou rukou praštil do skalní stěny vedle něj.
,,Doprdele..." procedil napjatě. Sentarou? A sprostý slovo?! Slyšela jsem dobře??!!
,,Bolí to moc?" zeptala jsem se hloupě a chytila ho za ruku. Okamžitě mi zmáčknul prsty, až mi v nich skoro zalupalo.
,,Trochu to pálí..." odvětil aniž by se mu z tváře vytratil bolestný výraz.
,,Jasně, že to pálí. Vypaluje ti to starou krev a zároveň produkuje novou. Vím, ten pocit vyjde nastejno jako když ti někdo nalije pod kůži roztavený železo, ale dá se to přežít. I já si tím prošla." klidnila ho Neliel aniž by na chvíli přestala s vyléváním lahvičky. Sentarou mě náhle stisknul ještě silněji a zkroutil se s krátkým výkřikem bolesti. Přesto ani jednou netrhnul rukou v pokusu se uvolnit.
,,To se mi nelíbí, radši toho nech..." řekl Kinran.
,,Neliel!" vykřikla jsem. ,,Nestačí to už? Nemůže ho to zabít?!"
,,Nemělo by." odtušila bezstarostně.
,,Co?! Nemělo by?!" nadskočila jsem. Objala jsem ho kolem krku a hlavu mu zabořila do ramene. Jeho bolesti způsobily, že měl drtivý objetí, ale snažila jsem se to přestát. Říkala jsem si, že teď trpí mnohem víc než já.
,,Uvolni se." zašeptala jsem mu do ucha. ,,Je to těžký, ale nebude to tak bolet. Už to máš skoro za sebou. Vím, že to zvládneš."
Volnou ruku jsem mu přitiskla na pravý rameno a použila trochu lékařské chakry, abych aspoň takhle ulevila jeho bolesti.
Pomohlo to. O něco povolil a dokonce i jeho tep se zpomalil.,,Bezva. Ještě chvíli. Už to bude...." mluvila jsem dál, aniž bych ho pustila.
Konečně bylo po všem, Neliel se stáhla a pustila Sentarovu ruku. Hned jsem vytáhla z pouzdra obvaz a zavázala mu krvácející ránu, ze které doteď vytékala lehce nazlátlá krev. ,,Jsem na tebe pyšná." usmála jsem se, když vydechl a zkusmo s rukou zacvičil.
,,Vypadalo to krutě." mínil Brody.
,,Nic extra." prohlásil Sasuke.
,,Jsme hotovi." oživla Neliel. Obrátila se k Ryukovi a Brodymu. ,,Vy teď jděte ven. Dál s námi nemůžete. A vy ostatní...poslouchejte...."
Její hlas se ztišil a šedé oči nabraly tajemný nádech. Mísilo se v nich napětí, obavy, strach ale i nedočkavost.
,,V Shangri-la se točí neuvěřitelné množství chakry a jiných sil. Nic tam není jak se zdá. Dvě cesty ze tří tam jsou extrémně nebezpečné a co se týče samotné oázy...je plná démonů. Chakry působí na každého. Jakmile vejdete a zůstanete alespoň hodinu, samotná vaše podstata se začne měnit. Proto je nutná očista. Síly se chytí každé slabosti vaší osobnosti a kdyby tam přišel člověk se špinavou krví, netrvalo by ani den a démoni by ho ovládli. Už tak budete mít dost práce s udržením lidského vědomí. Budete mít halucinace, zlé myšlenky a někdy možná ani nebudete vědět, kdo jste a co děláte. V jednu chvíli můžete být na vrcholu sil a za vteřinu se zase válet totálně dezorientovaní někde v keři. Nic není jisté a ani já, ani moje sestra to nemůžeme ovlivnit. Až se za pár dní vrátíme - pokud se vrátíme - už nikdo z vás o sobě nebude moci stoprocentně říct, že je člověk. Protože nebude. Vaše chakra se zvětší a změní. Nemáme pro takovou bytost jméno....je to jako polodémon, ale....spíš čtvrt démon, ale to je teď fuk. Musíme si pomáhat navzájem, ale přesto....nikomu něvěřte, budete-li mít podezření, že je s ním něco v nepořádku. Nikam nechoďte sami a každé rozhodnutí proberte se mnou. Já jsem jediná, na koho oáza nebude působit, takže se vás pokusím provést všechny živé. I když předem vím, že se mi to nepodaří."
,,Moment. Proč na tebe to působit nebude?" zavrčel Sasuke.
Lehce se usmála. ,,S Halibel jsme v Shangri-la prakticky vyrostly. Matka byla kněžka z Perleťového města a otec démon. Nejsme obyčejné dívky, jestli víte, co tím myslím." odpověděla.
No jasně, to mi mohlo dojít. Já věděla, že je na ní něco zvláštního. Proto se mi zdála tak jiná - je polodémonka!
,,Kdo se bojí, může zůstat tady. Budu k vám upřímná - Shangri-la je mojí součástí, ale i já, dokonce i Halibel se bojíme vždycky a znovu, když vstoupíme. Ale koho to neodradilo, pojďte za mnou." vyzvala nás a vydala se kamsi do hloubi jeskyně. Zaváhala jsem jen na vteřinku, stejně jako Minoru a oba jsme ji společně následovali. Sentarou nám byl hned v patách a později jsem uslyšela i ostatní. Jediní, kdo zůstali nahoře byl Ryuk s Brodym. Možná udělali dobře, podle toho co říkala Neliel to bude jízda. Ale už jsme konečně tady, po všech těch útrapách. A snad se nám podaří zabít Takeru. Jdeme přece všichni - Modrý anděl, Syn neživých, Matka bez dětí, Muž starší než jeho předek a Muž co není muž. A jak tehdy řekla Ankoku; jeden z nás se určitě nevrátí.
,,Aoi tenshi." oslovila mě nepřítomně Neliel tak, aby nás nikdo jinej neslyšel.
,,Jo?"
,,Ten Takeru je v Shangri-la už týden a nabírá síly. Než ho najdeme, bude to pár dní trvat. Do té doby....je pravděpodobné, že v době, kdy se s ním setkáme už bude démon. A lidští démoni v Shangri-la....to je jako jiskřička v kupce sena. Může se ohromně rozhořet."
,,Počítám s tím." kývla jsem, i když bych se nejradši otočila a odešla.
,,Potom dobrá." pokrčila rameny.
Po zhruba pěti minutách chůze jsem ucítila závan větru a jako by něco zkoumalo moje myšlenky. Na spánky mi něco intenzivně tlačilo a srdce bušilo jako o závod. Jako bych prošla hustou pavučinou, i když před námi v jeskynní chodbě nic takovýho nebylo. Všimla jsem si, že i ostatní to vnímali a tázavě se obrátila na Neliel. Usmála se. ,,Prošli jsme bariérou."
Když jsme zahnuli za roh, chodba se najednou rapidně rozšířila a před námi se objevil obrovský prostor. Ve stěnách byly vytesané dveře domů, kde snad už věky nikdo nebydlel a ze stropu padaly vodopády podzemních vod, který se tříštily o kamenou podlahu a hloubily přírodní jezírka, ze kterejch voda odtékala bůh ví kam. Jeskyně byla porostlá nějakým druhem břečťanu, který kvetl. Ale co bylo nejdivnější, dovnitř svítilo slunce. Jsme přece pod zemí, a navíc je noc, jak sem může svítit?!
Neliel ukázala na jeden z otvorů, kterým sem vnikalo slunce a její pleť nabrala zdravější barvu, když zazářila štěstím. ,,Tudy."
Když jsem si trochu zvykla na náhlý světlo a koukla směrem, kterým ukazovala, uviděla jsem stromy a keře, modrou oblohu a slunce. ,,Jak je to možný...?" slyšela jsem zmatenýho Minoru.
,,Je to Shangri-la. Čas ani okolní svět tu neznamenají nic. Tady dřív bydleli lidi, ale museli se odstěhovat kvůli té energii. Taky to cítíte? Je to stará vesnice prvních prapředků lidí z Akiratama terebitawā. Jako malá jsem tu bydlela." zasmála se Neliel a mě hned došlo, proč je tak happy. Taky se mi tu líbilo - ale bude se mi líbit i zbytek oázy? Na první pohled vypadá pokojně.....
Neliel vyskákala k východu z jeskyně a postavila se doprostřed, takže slunce vykreslovalo černou siluetu její malé postavy. Pohodila hlavou a ukázala na stromy za sebou. ,,Vítejte za hranicemi Shangri-la!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama