
Démon?
V noci byla zima, ale ne ta typická jak ji znáte. Byla zvláštní. Necítila jsem ji ani tak na kůži, jako v kostech a svalech, spíš myšlenkově. Energie v oáze byla vážně moc divná. Nemohla jsem kvůli ní spát a pořád se převalovala jako na trní. Někdy jsem si dokonce nebyla jistá, jestli jsem vzhůru, nebo se mi něco zdá. Chvilku jsem si myslela, že bdím, dokud si to doprostřed tábořiště nenaštrádovala Tsunade a nepokusila se prodat mi bavlněný punčocháče. Mimochodem byly dost hrozný, ale v té kose bych je vážně uvítala, nehledě na jejich hippies image nádech. Pak se tam zase záhadně objevil Orochimaru. Ležel za mnou a těsně mě objímal okolo pasu. Zavrtěla jsem se a vystřelila ruku. Chudák Sentarou to dostal přímo mezi oči.
S trhnutím se probudil a chytil si tvář. ,,Co je?" vydechl rozespale a jeho oči pátraly po osobě, která nás přepadla.
To už jsem byla taky vzhůru. ,,Promiň!" vyjekla jsem. ,,To bylo fakt omylem, Sentarou! Zdálo se mi, že seš někdo jinej, a....prostě mi to ujelo..."
,,Představuješ si často jiné muže, když jsme spolu v posteli?"
,,Co?! Ne, vždyť říkám, že..."
,,Ráda je biješ?"
,,Sentarou!" zaúpěla jsem žalostně.
Zasmál se. ,,Dělám si z tebe legraci. Teď mi radši pomoz...asi jsem si na něco lehnul." otočil se na břicho a mě se zastavil tep. Ze zad mu trčelo několik kunaiů a silný krvácení barvilo jeho oblečení doruda. Teprve teď jsem si všimla, že celou dobu ležíme v krvi. Slepila mi vlasy a zašpinila ruce i obličej. Sentarou byl najednou mrtvej. Vypadal, jako by umřel už před několika měsíci, protože jeho obličej byl....
I tohle byl naštěstí jenom sen. Sentarou do mě v polospánku lehce strčil loktem. ,,Děje se něco?" zabručel.
Chvíli jsem jen ležela a hleděla do tmy, abych si v hlavě pořádně srovnala, že tohle je opravdu realita. Pak jsem odpověděla: ,,Ne, jenom sen. Celou noc nemůžu spát."
,,Je to na pytel." souhlasil. ,,A když se mi konečně podařilo usnout, praštilas mě."
,,Vážně? Já myslela, že se mi to jenom zdá! Promiň, byl to reflex. Zdálo se mi, že za mnou neležíš ty, ale....."
,,Představuješ si v posteli jiný chlapy?" přerušil mě pobaveně.
Ztuhla jsem. ,,Jestli mi teď oznámíš, že sis ve spánku něco zapíchl do zad, tak začnu křičet a už nikdy se z toho nedostanu..."
,,Vlastně mám dojem, že na něčem ležím. Asi to bude tvoje lékárnička."
,,Zabiju tě. Mám v ní lahvičky s antibiotikama."
Zavrtěl se. ,,Zřejmě už nemáš. Drcený být nemůžou?"
,,Nezkoušela jsem to."
Odkudsi ze tmy se ozvalo zabručení následované vysokým chrochtáním. ,,Rád bych spal, když dovolíte." slyšela jsem Minorův hlas. ,,Sorry." odtušila jsem šeptem a přitulila se blíž k Sentarovi.
,,Nemůžeš mě víc obejmout?" ztišila jsem hlas. ,,Asi zmrznu."
,,Já ti nabízel svůj plášť. Mám na to svědky."
,,Nechci plášť, chci jen abys...."
,,To tam mám vletět?" zavrčel znovu Minoru.
Sentarou se tiše zasmál a přitáhnul mě k sobě. Lehce mě políbil do vlasů. ,,Spi." zašeptal. To ale vůbec nemusel říkat. Během tří minut jsem byla v bezvědomí.
Ráno jsem se kupodivu probudila hodně brzo. Všichni ještě spali, až na Neliel, která seděla na kameni opodál a zkoumala housenku. Čím víc jsme se blížili ke středu oázy, tím byla podivnější. Její pohyby byly roztržitější, pořád mluvila a těkala očima sem a tam. Napadlo mě, že se chová jako ostatní démoni - energie ve středu ji znervózňuje a láká, chtěla by ji vstřebat, nakrmit se. Bude ji chtít tak moc, že zapomene na náš úkol?
Vypudila jsem to z hlavy. Neliel je zodpovědná a silná. Určitě nic takovýho nedopustí. A jestli jo….Jashin nám pomoz =D.
,,Jsi vzhůru brzo." poznamenala jsem.
Zadívala se na mě nechápavým pohledem, ve kterém byla jistá známka něčeho jako pobaveného pohrdání.
,,Ještě sis za tu dobu nevšimla, že já nikdy nespím?" zeptala se s úsměvem.
,,Abych pravdu řekla…..ne."
,,Tak teď už to víš."
,,Teď už jo. Včera jsem viděla kousek dál jezírko. Myslíš, že bych se mohla jít vykoupat, než se ostatní vzbudí, nebo by to nějak narušilo zdejší biodiverzitu?" zeptala jsem se napůl vážně, napůl v legraci.
Zasmála se. ,,Když to stihneš do hodiny…."
,,Desetkrát." ujistila jsem ji a sebrala batůžek se svou osobní hygienou. ,,To si stihnu i vyprat. Kdyby se vzbudil Sentarou, tak…"
,,Mu řeknu kam jsi šla."
,,Výborně. A kdyby se vzbudil Minoru…"
,,Tak tomu to pochopitelně neřeknu."
,,Jsi velice inteligentní dívka, Neliel."
,,Občas to, pravda, slýchám…."
Voda byla po ránu studená, ale s tím už jsem za tu dobu na cestách počítala. Doplavčila jsem až doprostřed, kde byla nejhlubší voda a celá se ponořila, abych smyla špínu. Chvíli jsem zůstala pod vodou, otevřela jsem oči a vychutnávala tu chvilku klidu. Vážně jenom chvilku.
Hladinu náhle rozčíslo něco ostrýho. Sjelo to jako špika do hlubiny a minulo mě to jen o pár centimetrů. S leknutím jsem se odrazila od dna a vynořila se. Ani jsem se nenamáhala vytřít si z očí vodu a hned jsem se rozhlížela, co se děje.
Na břehu stál Sasuke a upřeně mě pozoroval.
,,Co děláš?!" vyjela jsem na něj a automaticky zkřížila ruce na prsou, aby nemohl vidět nic nepřístupnýho.
Bez vteřiny zaváhání hodil další kunai. Chtě nechtě jsem musela jednu ruku uvolnit, abych nůž chytila za ostří a zastavila tak dobře mířenou ránu na můj obličej. Vztekle jsem ho mrštila zpátky - uhnul.
,,Co to do tebe zase vjelo?! Nemůžeš aspoň počkat, než se obleču?!" zuřila jsem.
Beze slova vstoupil na vodu a zamířil si to ke mě. Tak to už bylo moc. Bleskově jsem aktivovala chakru a vydrápala se na hladinu - ať se podívá, prasák, však teď už je to jedno!
Jedním skokem jsem byla u hromádky oblečení a narychlo na sebe hodila plášť. Jen co jsem se otočila, stál za mnou, v jedné ruce meč, v druhé kunai. Napřáhnul se a seknul; stačila jsem se včas sklonit a ostří udělalo rýhu do stromu za mnou. Natáhla jsem se ke svýmu pouzdru a drapla do ruky shuriken (byl zrovna nejblíž).
Když jsem se ale otočila zpátky na něj, abych mu mohla zmalovat ten výstavní ksicht, byl fuč.
Skoro v tu samou chvíli zašustilo křoví a objevil se Sentarou. Napřed se trochu zarazil nad tím, proč dřepím u vody, se shurikenem v ruce a tak spoře oblečená, ale pak hned zase nahodil profesionální výraz.
,,Neliel mi řekla, kam jsi šla." začal konverzačně.
,,Kam šel?!" vyštěkla jsem na něj neomaleně.
,,Kdo?"
,,Sasuke!"
Podíval se na mě jako na cvoka (dneska byl už druhej). ,,Je to důvod, proč máš ten plášť tak ztrhaný?"
,,Že ty musíš hned všude vidět nevěru! Já nic neudělala, napadl mě!" ohradila jsem se.
,,Jak moc napadl?"
,,Co to je za blbou otázku?! Chceš jako konkrétní vysvětlivku?!"
,,Možná. Přece jenom nemáš oblečení..."
,,To ale nemá nic společnýho se Sasukem, jen jsem se koupala! A ten zmetek sem naběhl a začal po mě házet nože!" bonzovala jsem.
Jeho výraz ztvrdl. ,,Proč by to dělal?"
,,Jak já to mám vědět? Každopádně tohle se stalo jenom pár vteřin před tím, než jsi přišel." ukázala jsem na šrám ve stromě. ,,Já nelžu, Sentarou. Možná mám halušky nebo už jsem cvok, ale vím, co jsem viděla."
,,Jsi zraněná?" položil konečně rozumnou otázku.
,,Ne."
,,Tak se obleč." přikázal krátce, otočil se a zamířil zpátky k táboru. Na moje volání nereagoval. V tu chvíli jsem trochu litovala, že jsem na Sasukeho žalovala. Doufám, že Sentarou neprovede nějakou blbost. Navlíkla jsem si jenom tričko a kraťasy, co nosím pod sukní, zbytek jsem chytila pod paži a vyrazila za ním.
Moje obavy byly, jak se později ukázalo, naprosto opodstatněné. Dorazila jsem akorát ve chvíli, kdy se Sentarou vztekle ptal Minoru, kam šel Sasuke. Odpověď ,,Asi na záhod" mu nestačila a on s nebohým plešounem třásl jako s matrjoškou.
,,Nech ho, on za nic nemůže!" zasáhla jsem dřív, než z něj vyklepal i poslední zbytky chlastu.
,,Co se tady zase děje?" ozvalo se suše od lesa. Nejradši bych mu jednu vlepila, teď vážně nebyla moc vhodná doba, aby si sem nakráčel...
Sentarou se otočil jako Terminátor a nekompromisně setřásl z ramen moji ruku, která se ho snažila zastavit. Došel až k Sasukemu, napřáhl se a chtěl mu jednu vrazit. Sasuke jeho ránu vykryl, ale s tím Sentarou očividně počítal a ve stejné chvíli mu střihnul z druhé strany.
Uchiha cosi zlostně zasyčel a chystal se mu to vrátit. To už se mezi ně naštěstí vrhl Kinran.
,,Co to děláš?!" vyjel na Sentara. ,,Vím, že je to kretén, ale i k mlácení kreténa musíš mít důvod."
,,Chceš důvod?!" odsekl žirafák. ,,Zaútočil na Yumi - před chvílí v lese! Sám jsem viděl stopy po jeho meči na kůře stromu!"
,,To je lež!" štěknul Uchiha.
,,Pak se tady někde pohybuje tvý dvojče." přidala jsem se znechuceně.
,,Proč bych to dělal?!"
,,Urazila jsem tě."
,,Pch, ubožačko. Nějaká urážka od takové štěnice je mi někde. Když už bych chtěl někoho zabít, byl by to tenhle hajzl." strčil do Sentara, kterej mu to okamžitě vrátil s ještě větší prudkostí. Málem se strhla nová rvačka.
,,No tak!" vyjel Kin a odstrčil je od sebe s takovou silou, že jsem na chvíli zauvažovala nad tím, kde se to v něm vzalo.
,,On tady prostě nemá co dělat!" ukázal Sentarou na Sasukeho. ,,Je nebezpečnej, ulhanej a nedá se mu věřit! Je tady jenom kvůli sobě a vůbec ho nezajímá, jak to s Takeru dopadne!"
,,Ty máš prostě jenom vztek, že jsem tu důležitej. Kdežto o tobě nikdo nemluvil. Seš tu navíc - a to tě žere." odvětil Sasuke.
,,Někdo je před tebou musí ochránit!"
,,Jenže já nesnáším jenom tebe. A když už bych chtěl zaútočit na ni," trhnul hlavou mým směrem. ,,Tak tak, abys to viděl. Takhle v lese by to byla jen otravná zbytečnost navíc."
Sentarou se chystal znovu po něm vyjet, a tak jsem se postavila před něj a doufala, že mě v ráži nesmete.
,,Nech ho na pokoji, je to idiot! Stejně už je to jedno, jsem v pořádku a poučená, že se nemám vzdalovat..." pokusila jsem se ho uklidnit.
Podíval se na mě a zlost v jeho očích ustoupila, i když nezmizela.
,,A jak sis myslela, že zareaguju?" obul se pro změnu i do mě. ,,Že to jen tak nechám?"
,,Podala jsem ti to moc horký. Ve skutečnosti to...."
,,Aha, takže jsem tu vlastně já ten špatnej?"
,,Nech toho, to jsem neřekla! Zase to neobracej proti mě!" sjela jsem ho.
,,Ty vole tady je furt takovej rambajz. Že se na to nevyserete." zabručel Minoru. Neliel seděla na kameni a se zájmem nás pozorovala. Konečně se lehce nadzvedla a promluvila; všichni jako na povel sklapli.
,,Když dovolíte," začala ,,Je taky možné, že to nebyl Sasuke. Někteří démoni tu jsou měňavci. Mohl nás sledovat a pak na sebe vzít jeho podobu. Přinejhorším by jsme se pozabíjeli navzájem a on by pak s náma neměl žádnou práci. Je mu jedno, jestli sní mrtvé maso, nebo jestli jeho oběť ještě žije. Hlavně, že se k ní dostane blízko. Vyvinuli tu techniku tak dokonale, že se ti dostanou do hlavy, aniž bys to poznal. Proto jsou schopní konverzovat s tebou jako staří přátelé...ty nic netušíš a pustíš si je k tělu. Poznají, na co myslíš. A pak.....je z tebe sváča."
,,To je na démona trochu promyšlený, ne?" zeptal se pochybovačně Minoru.
,,Nevím, jaké démony znáš, ale většina má stejné IQ jako ty, ne-li vyšší." pousmála se.
,,Tomu se těžko věří." namítla jsem.
,,Já bych radši věřil něčemu pravděpodobnějšímu." mínil Sentarou a blesknul pohledem po Uchihovi.
,,Já bych rád spoustu věcí. Například aby ses mi ztratil z očí." odsekl Sasuke.
,,Když už jsme u toho ztrácení se," vmísil se nevzrušeně Minoru ,,Nevíte, kde je ta praštěná šermířka?"
Rozhlídla jsem se a opravdu, po Vose ani stopy.
,,Kam šla?" zeptal se Kin.
,,Nevim. Ale je v tahu už dlouho...skoro hodinu." odpověděl ochlasta a přihnul si saké.
,,A to jsi to nemohl říct dřív?!" vyjekla jsem.
,,Tak za prvé - mohla sis toho všimnout sama, huso. Stačí, že za tebe ostatní myslí, koukat už by ses mohla sama. A za druhé - jak já mám vědět, jestli neměla třeba nějakej ten holčičí záchvat hygieny? Bych ji šel hledat, pak bych ji přistihl jak se někde koupe - ne, že by mi to vadilo - a byl by ze mě úchyl."
,,Úchyl už seš." ujistila jsem ho. ,,Měli by jsme jít Vosu najít."
,,Použiju Henge no Tori, uvidím tak velkou oblast. Poletím směrem ke středu." přikývnul Sentarou.
,,Asi taky vezmu zvířecí formu. Poběžím na západ." řekla jsem.
,,Prohlédnu Nefritové skály. I když bych jí nedoporučovala, aby byla právě tam - sama." přidala se Neliel.
,,Jdu na východ." ohlásil Kin.
,,A já počkám tady, kdyby se vrátila." prohlásil Minoru a pohodlně se svalil do trávy. Sasuke se zřejmě nehodlal hledání zůčastnit, protože se opřel o nedaleký strom a nemluvil. Blbeček. Proč potřebujeme zrovna tohohle sígra?
Běžela jsem jako vlk mezi stromy a snažila se zachytit Vosin pach. Nikde nic. Začínala jsem se o ni vážně bát, tohle jí totiž vůbec nebylo podobný. Uměla se sice plížit nejlíp ze všech, ale proč by se snažila schovat před náma? Muselo se jí něco stát. Ale hned bych si dala po tlamě - na ukvapený, pesimistický závěry je tu přece Sentarou!
V okolí se vyskytoval pach několika dalších zvířat. Nedovedla jsem je rozpoznat, ale jeden z pachů mi vzdáleně připomínal psa. Pomyslela jsem si, jak by bylo bezvadný, kdyby tu byli vlci, když se ke mě z dálky doneslo zavytí. Skoro jsem zapomněla, co tu vlastně dělám a radostně přidala do kroku. Okolí mě míhalo, nic nemohlo běžet rychleji. Až ty vlky najdu, tak.....
V tu chvíli mi přímo před nosem přistál sokol s šedavým peřím a smaragdově zelenýma očima. Bylo to tak nečekaný, že jsem ani nestihla zabrzdit a sejmula toho chudáka plnou silou. Zavřískl a rozhodil křídlama, zatímco já zakňučela jak podřadná chivava. Náraz na zem byl tvrdý i pro mě, proto jsem si nedovedla představit, jak to musí bolet to zvíře pode mnou.
Několik vteřin po dopadu jsme se ani jeden nepohnuli, než se jeho tělo začalo měnit. Zvětšovalo se a sílilo, křídla se měnila v ruce. Nakonec podemnou ležel Sentarou.
,,To se mě snažíš ulovit?" zabručel žalostně.
Zrušila jsem jutsu, zapřela se rukama o zem a nadzvedla se z něj. ,,Taky kdo to kdy viděl, takhle blbě přistát před běžící šelmou?!" odsekla jsem.
,,Já měl za to, že umíš brzdit."
,,Tohle se nesmí nikdo dozvědět. Trochu trapas...." zaúpěla jsem.
,,Souhlas....nikdy jsem si nepomyslel, že bys pro mě mohla být tak těžká...."
,,No dovol?! Jako vlčice jsem v naprosto geniální kondici!"
Věnoval mi pohoršený pohled. ,,Tak si zkus představit, že vážíš šest set gramů a smete tě pětatřicetikilová obluda v konstantní rychlosti čtyřicet pět kilometrů v hodině! To je trochu rozdíl."
,,Něco musíš vydržet, seš přece chlap!" sjela jsem ho a vstala.
,,Po tomhle tvým zásahu už si tím nejsem moc jistej..." zabrblal vzdorovitě a vyhrabal se na nohy. ,,Asi jsi mi vytrhla několik per..."
,,To přežiješ. Proč že jsi mě tu přepadl?"
,,Máme zcela odlišný názor na to, kdo koho přepadl..."
,,Mluv k věci." zasmála jsem se. ,,A přestaň mi to pořád vyčítat - tak jsem nestihla zastavit, no."
,,Asi ti koupím obojek."
,,A já tobě bidýlko."
,,Bezva, necháme toho." rozhodl.
,,Nebo takovýho toho mechanickýho králíčka! Bude doma jezdit dokola kolem pokoje a ty se..."
,,Yumi..." přerušil mě pobaveně.
,,No jo, už mlčím. Takže? Proč jsi tu?" pousmála jsem se.
,,Letěl jsem tak daleko, jak to šlo, ale pak už mě vír schazoval, moje křídla to nezvládala. Neumíš si tu energii představit....je to horší, než jsem čekal. Myslím, že tam Anita nebude." informoval mě.
,,Já ji zatím taky necítím. Snad mají Kin s Neliel větší štěstí." řekla jsem napůl pro něj, napůl pro sebe.
Křoví kousek od nás zašustilo a vynořilo se z něj několik vlků. Byli o něco větší, než by měli být a jejich zuby byly mnohem delší, ale jinak vypadali vcelku normálně - když opominu ten šílenej výraz. Stáli jako sochy a jen se na nás dívali.Vypadalo to docela strašidelně, ale přece se nebudeme bát smečky několika divokých psíků.
,,Vlci....?" přerušil ticho Sentarou. Byla to spíš řečnická otázka.
Zadívala jsem se do očí jednomu, co byl nejblíž k nám a pokusila se o spojení. Zahlídla jsem jen záblesk jeho mysli. Spousta krve, nenávisti. Rozdrásaná těla, bolest, mrtvoly zbavené orgánů, zvířata bez očí a smrdutý doupata plný kostí a výkalů. Jediná vášeň, touha, i životní cíl - zabíjení.
S odporem jsem se odvrátila. ,,Tohle nejsou vlci....." odplivla jsem si.
,,A co je to?"
,,Nevím. Nějaký monstra...každopádně do vlka to má stejně daleko, jako Minoru do mnicha. Je to odporný, zvedá se mi z toho žaludek! "
Sentarou zavrtěl hlavou. ,,Ale vypadají úplně jako...."
,,Je tady fyzická podoba," přerušila jsem ho. ,,Ale věř mi. Vlky bych poznala. Tohle je...bůh ví, co vlastně! Asi je přilákal můj pach vlčice...."
,,Tak se toho zbavíme." pousmál se a zvedl pravou ruku. Mezi prsty mu problesklo několik chakrových výbojů a jedno ze stvoření před náma zavrčelo.
Ve stejnou chvíli jako bych slyšela Vosu.
,,Aoi! Musíš mi pomoct!"
Otočila jsem se jak když do mě střelí. Stála asi padesát metrů od nás, částečně zakrytá křovím a dívala se na mě. ,,Prosím, rychle!" žadonila. Na to se otočila a začala utíkat.
,,Sentarou! Vidím ji!" vyjekla jsem.
,,V pohodě. Běž za ní, já to tady vyřídím." odtušil soustředěně. Cítila jsem, jak sbírá chakru.
,,Nechci tě tady nechat...." zaváhala jsem.
,,Tohle vyřídím během chvilky a pak půjdu za tebou. Hlavně neztrať Anitu z očí." povzbudivě se na mě usmál. ,,O mě se bát nemusíš, jsem lepší než ty."
Zasmála jsem se. ,,Tak to budeme někdy muset ověřit. Ale v tom případě to teď musíš přežít."
,,Nic to není. Jdi." udělal krok přede mě a zakryl mi tak výhled na ty strašný zvířata. ,,Fajn." procedila jsem a rozběhla se směrem, kudy zmizela Vosa.
Věděla jsem, že to nebude jen tak, a proto jsem běžela opatrně. Chakrou jsem pečlivě zkoumala okolí před sebou, aby na mě nemohlo nic vyběhnout zpoza kmene. Cesta vedla do kopce, podél kamenitýho srázu. Dole tekla řeka, nebo spíš potok, to mě v tu chvíli fakt nezajímalo.
Pak jsem ji uviděla stát na kraji srázu, jak se nehybně dívá dolů.
,,Je ti něco?" zavolala jsem na ni.
Věnovala mi vyplašený pohled. ,,Nevím, jestli to zvládnu, Aoi....ti démoni všude....."
,,Ale jdi, ty se přece nikdy nebojíš." namítla jsem.
Vydala podivný zvuk, něco jako odfrknutí. Pomalu jsem se k ní blížila. ,,A teď chceš dělat co? Skočit?"
,,Přemýšlím nad tím." pokrčila rameny. To už jsem byla úplně u ní.
,,Já věděla, že jsi magor, ale až tak zlý to snad není, ne?" položila jsem jí ruku na rameno. Z neznámýho důvodu mnou projelo zachvění. A hrůza. Něčeho jsem se bála, i když svítilo slunce a kolem nehrozilo žádný viditelný nebezpečí. Takovej pocit určitě zná každej a neměla jsem ho poprvé - většinou, když jsem byla sama doma a někde se ozval nějakej divnej zvuk - ale nevěděla jsem, proč mě přepadnul zrovna teď. Jako bych měla husinu z Vosy.
,,Bojíš se?" přerušila ticho.
,,To je to na mě tak poznat?" ušklíbla jsem se, ale vzápětí mi úsměv na rtech ztuhnul. ,,Moje myšlenky...lezeš mi do hlavy?"
Přikývla. Tohle není Vosa!
V tu samou vteřinu, kdy jsem si to uvědomila se napřáhla a sekla po mě. Najednou neměla ruce, ale pařáty, i když obličej zůstal Vosin. Zasáhla moje tělo a přesekla ho vejpůl, ale naštěstí jsem byla (vyjímečně) prozřetelná a chvíli předtím použila výměnný jutsu.
Když se můj klon rozplynul, skočila jsem k ní zezadu a bodla ji kunaiem do krku. Zavřeštěla a chytila se za ránu, ze které prýštila krev. Udělalo se mi nevolno - nebyla rudá, ale měla podivnou, hořčicovou barvu.
,,Řekni mi, kde je Vosa, ty zasranej démone!" zaječela jsem na tu věc, připravená kdykoliv znovu bodnout, kdyby mě zkusila napadnout.
,,Tady," ozvalo se mi za zády klidným hlasem. Stihla jsem se otočit a ve zlomku setiny zahlídla něco, co možná mělo obličej mé kamarádky, ale určitě to nebyla ona. Chytilo mě to za ramena a než jsem se stihla vzpamatovat, ta potvora, co jsem ji bodla se mi zezadu zahryzla do krku. Zakřičela jsem a ve zmatku sekala kunaiem na všechny strany, ale bez efektu. Chtěla jsem sáhnout pro meč, ale to nešlo. Prudce jsem sebou trhla a ucítila, jak stisk čelistí povolil, ale vzápětí se znovu drtivě sevřely. Zároveň ten druhej démon, co mě doteď držel se zakousnul do mé paže. A věřte mi, když říkám, že kousnutí bolí mnohem víc, než když vás někdo pořeže.
Na poslední chvíli jsem si vzpomněla na chakru a vzedmula se ve mě vlna síly. Vypustila jsem ji ven v místech, kde mě ty obludy hryzaly a ozvalo se dvojí zavřeštění, jak vylekaně uskočily. Několik zubů měly zlomených nebo byly úplně pryč a jazyk oběma krvácel. Podoba Vosy už se úplně ztratila a oni teď vypadali jako Glum bez panenek, s černým bělmem. Podvědomě jsem se otřásla odporem, že na mě sahalo něco takovýho. Rány mě začaly brnět a pálit, jejich sliny musí obsahovat nějakej jed. V tašce na to určitě něco mám.
Sáhla jsem na zapínání lékárničky, zatímco druhou rukou jsem si chaoticky přidržovala ránu na krku, která palčivě bolela. Nemohla jsem roztřesenými prsty rozepnout pojistku. Byla moc napevno. Jak dlouho ještě bude trvat Sentarovi zlikvidovat ty vlky? Nehodlám se tu nechat sežrat těmahle hnusama!
Nohy i ruce mi najednou vypověděly poslušnost. Krční páteř ochabla, jako by už nemohla unést tíhu mojí lebky. Nevnímala jsem, když se ty bestie rozhodly znovu zaútočit. Nevnímala jsem, že z dálky slyším Sentarovo volání. Je na cestě. A nevnímala jsem ani, když se moje tělo zhouplo přes okraj srázu a já se octla ve vzduchu.....






















