***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

YD3 - Daija no Aoi tenshi 62

5. září 2012 v 19:41 | Rin-chan |  Deníček3: Učeň Modrého anděla

Rodina


Jed démonů se mnou bohu dík neprovedl nic drastickýho, i když jsem se kvůli tomu jednou pozvracela. Jakmile se mi udělalo líp, zapracovala jsem vlastní chakrou na zacelení ran na krku a paži.
Ten večer po útoku, kdy jsme na noc zastavili v jedné z jeskyň Nefritových skal nikdo z nás moc nemluvil. Neliel nás pořád strašila, jak je to tu nebezpečný, takže jsem to přikládala právě tomuhle. I když ve vzduchu viselo ještě něco jinýho. Místy jsem přistihla Kina, Sentara nebo Minoru, jak na mě zamyšleně koukají. Mohla jsem si skoro přečíst, co se jim honí hlavou. Bylo mi to skoro stejně nepříjemný, jako když na mě koukali Listoví po mým úletu s prokletou pečetí. Jenže tehdy na mojí straně byl Kakashi, kdežto tady čumí blbě všichni - no dobře, všichni zas ne. Vosa o ničem nevěděla a Sasuke s Neliel se distancovali.
Kolem deváté večer jsem to už nevydržela a utrhla se na Kina:
,,Proč pořád tak hledíš?!"
Napřed sebou trhnul a pak se pokusil o úsměv.
,,Neber si to špatně," řekl. ,,Jen přemýšlím o tom, co se dneska stalo."
,,Přesně vím, na co myslíš." odfrkla jsem. ,,Když jsem já během chvilky získala takovej odpich, jak na tom asi bude Takeru?"
,,Přesně."
,,Bude to husťák jak prase. Jestli si nedáme pozor, nakrmí s náma místní potěr."
,,To je přesně to, co jsem chtěl slyšet." pronesl Kinran sarkasticky.
,,Za normálních okolností bych ti řekla, že jestli do toho nechceš jít, můžeš se zdekovat. Ale pravda je, že pokud odejdeš, my ostatní chcípnem. A pak i celej systém pěti zemí jak ho známe." pokrčila jsem rameny.
,,Proč jsi neposlala dopisy pěti Kage a feudálním lordům? Poskytli by ti armádu." zabručel napůl ožralej Minoru.
,,A jak bych se sem tahala s armádou? Ankoku řekla, že ho v téhle sestavě dáme." oponovala jsem.
,,Věříš radě nepřítele?" namítl Kin.
,,Nechte toho." přispěchal mi na pomoc Sentarou. ,,Tyhle řeči vás akorát znervózňují."
,,To je naše věc, ne?" ozval se nezúčastněně Sasuke. ,,Pokud vím, s tebou finále stejně nepočítá."
Sentarou udělal to nejrozumnější, co mohl - neodpověděl. To, co Sasuke řekl mě ale donutilo zamyslet se. Proč u toho Sentarou nebude? Je přece silnej...silnější než já. Proč bych měla Takeru porazit já, ale ne on? Má ten zatracenej Uchiha pravdu a Sentarou zemře? To jsem si nechtěla ani představit....
Rozdělili jsme noční hlídky a šli spát. Neliel se ztratila kdesi v lese - ona nespí, místo toho lítá po oáze. Docela chápu, co na tom tak miluje. Já to sice praktikuju ve vlčí podobě, ale jinak s ní souhlasím, že proběhnout se nočním lesem je bezvadný odreagování.
Já měla hlídku až mezi druhou a třetí ráno, proto jsem se rozhodla pořádně si odpočinout. Ještě než jsem upadla do tvrdýho bezvědomí, slyšela jsem, že si Vosa a Kin potichu povídají. Pak jsem ale usnula Sentarovi na prsou, ukolíbaná jeho pravidelným oddechováním.
Mohlo být něco kolem půl druhé, když jsem se probudila. Do lopatky mě dotěrně tlačil menší oblázek, kterej jsem naprosto nepochopitelně musela večer přehlídnout. Asi jsem se po něm válela už dlouho, protože mě ty záda brutálně bolely. Otráveně jsem zavrčela, nadzvedla se na jednom lokti a odhodila tu nesnesitelnou věc pryč. Přitom jsem si mimoděk všimla Sasukeho, kterej zrovna držel stráž.
Seděl u východu z jeskyně, opřenej zádama o jeden z větších balvanů a zřejmě v hlubokým zamyšlení koukal na nebe. V ruce držel svůj meč, měl ho položenej na kolenu a občas s ním ťuknul o zem, jako by mu to mělo pomoct zahnat nudu.
Připadal mi najednou tak nějak zoufale....a osaměle. Ta jeho denní, zavražděníhodná nálepka byla na chvíli dole a teď se zdálo, že ho něco trápí. Dodatečně jsem se za sebe zastyděla. Musí mít plno starostí a problémů. Jeho život šel, od chvíle kdy vyvraždili jeho klan pěkně z kopce. Vsadím se, že moc světlejch chvilek neměl - což si ještě víc dodrbal tím, že upláchnul z Konohy. Řekla bych, že toho lituje, jen to na něm není poznat. Vypadá tak lhostejně a sebejistě, že si ani neuvědomuju, že je to taky člověk a klidně ho urážím. Pamatuju, jak jsem se cítila já, když jsme šli do války a já nesměla brečet, aby se mi ostatní nesmáli. Jako ve vězení. Bere takhle Sasuke svůj život, jako vězení? Pořád schovanej za tvrdou masku, aby přežil. Já si často stěžuju na spoustu věcí, ale on má víc problémů než já a drží hubu. Sice je pravda, že on si za ně může sám, jenže to na tom skoro nic nemění. Prostě má problémy. A je na ně sám.
Chvíli jsem ještě bojovala sama se sebou, než mě svědomí donutilo vstát. Opatrně jsem sešoupla Sentarovu ruku, kterou mě držel a neslyšně jsem se připlížila k východu z jeskyně.
,,Depka?" zašeptala jsem pobaveně.
Odlepil oči od oblohy a trochu nevrle se na mě podíval. ,,Co chceš?"
,,Říkala jsem si, jestli žiješ. Sedíš tu jak socha."
,,Vtipný. Asi se potrhám."
,,Nebuď takovej," pokárala jsem ho a posadila se vedle. ,,Já přicházím v míru."
Pohrdavě odfrkl. ,,Překvapuješ mě. Co ode mě chceš?"
,,No dovol." ohrnula jsem nos. ,,To na tebe můžu mluvit jen když něco potřebuju?"
,,Rozhodně bys mi tím prokázala laskavost." ujistil mě.
Začala jsem se smát, tiše, abych nevzbudila ostatní.
,,To nebyl vtip." oznámil mi, jen aby nevzniknul omyl.
,,Ale bylo to vtipný."
,,Takže?"
,,Takže nic. Prostě nemůžu spát, tak si chci povídat. Neříkej mi, že tebe ta hlídka baví." pokusila jsem se navázat rozhovor.
,,Doteď mi nevadila."
,,Co tě žere?"
,,Víc by se tam hodilo ,kdo tě žere'. Odpověděl bych, že ty a ten tvůj nesnesitelnej přítel."
,,No jo. Chovala jsem se hnusně, omlouvám se." vypálila jsem na něj.
Podezíravě se na mě podíval.,,Co?"
,,Mrzí mě to. Jsem prostě holka a holky jsou občas krávy."
Napřed mlčel a zřejmě hledal léčku v tom, co jsem řekla. ,,Ubohý." syknul nakonec. ,,Radši zmiz, než se ta zelenooká opice vzbudí a bude hledat svoji hračku."
,,Nejsem ničí hračka," ujistila jsem ho jedovatě. ,,A teď chci být tady."
,,Proč?"
,,I přes ty neshody....a nějaký ty facky....seš pořád můj kamarád."
,,Huso. Já nemám kamarády." prsknul. ,,Jsou na obtíž. Přátelé tě jen zdržují od cíle tvé cesty."
,,Jenže někdy bez nich do cíle nedojdeš." namítla jsem.
,,Jsem sám a vyhovuje mi to."
,,Opravdu? Jak jsi mi to řekl tehdy, když jsme se viděli naposledy před Peinovým útokem na Listovou? ,Dávej pozor na můj tým'?" předstírala jsem, jako že musím přemýšlet, i když jsem si to pamatovala úplně jasně.
,,To je už dávno. Teď je nenávidím - všechny. Zabiju Naruta, zabiju Hokage - zabiju všechny v Listové." procedil nenávistně.
,,Ale proč?"
,,Co je ti do toho?"
,,Já se snažím. Nechceš mluvit aspoň s jedinou osobou? Nikomu nic neřeknu...a vážně mě to zajímá. Mám o tebe starosti, to je všechno." přiznala jsem.
Zatvářil se jako že ,ona je úplně praštěná', ale aspoň mě už nevyháněl. Připadala jsem si stejně dotěrná jako Naruto, ale když už jsem to nakousla....
,,Souvisí to nějak s tvou rodinou?" zkusila jsem to znovu.
,,Konoha nařídila likvidaci Uchiha klanu." odsekl.
To mě zarazilo. ,,Co? Proč by to Listoví dělali? Uchihové byli elita, silná zbraň...."
,,Mě se neptej." přerušil mě. ,,Ale právě tohle bude moje první otázka, až dostanu do ruky Danza - těsně před tím, než mu rozpářu břicho. Pomalu."
Aniž by si to uvědomil, začal se mnou konverzovat. Po dlouhé době jsem byla první člověk, co s ním takhle mluvil. Bylo třeba našlapovat opatrně, jedno špatný slovo by ho předemnou znovu uzavřelo.
,,Můžu ti pomoct." řekla jsem. ,,Jako dcera Hokage vím, jak se dostat do ANBU akademie. Znám hesla a chodby."
,,Proč bys to dělala?"
Pokrčila jsem rameny. ,,Každej si zaslouží svoji pomstu. Vím to stejně dobře, jako ty. Rok jsem se honila za Peinem."
,,To není totéž."
,,Ale je. Pomsta je pomsta, jakkoliv se jí snažíš dát lepší nálepku, nebo se mýlím?" věnovala jsem mu upřený pohled.
,,Jenže tobě spousta lidí pomáhala. Mě se snažili zastavit." odsekl.
,,Protože to nechápali. Hledal jsi špatně. Snažil ses strhnout s sebou spolehlivého jonina, kluka zapálenýho pro post Hokage a ubrečenou holku, co sama nejde v noci ani na záchod." v duchu jsem se Sakuře omluvila. ,,Není divu, že ti pomoc nabídl až záporák. A není divu, že jsi ji přijal. Já bych reagovala stejně."
,,Pro pomstu neexistují vhodní komplici. Každý ji musí vykonat sám."
,,To máš pravdu. Ale nikdo neřekl, že ti pár lidí může pomoct proklestit si cestu."
,,Směřuješ tímhle někam?" zabručel.
,,Ne. Jen si povídáme." ujistila jsem ho rychle. ,,Chci, abys mi věřil."
,,Proč tobě?" ušklíbnul se pohrdavě.
Chystala jsem se odpovědět, když mě trknul nový a mnohem silnější argument. Skoro jsem se propleskla, že mě to nenapadlo už dřív.
,,Komu jinýmu, když ne rodině?"
Ostře po mě šlehnul pohledem. ,,O čem to mluvíš?"
,,No ty jsi Uchiha. A já jsem Senju. Dávala jsem na hodinách historie pozor a proto vím, že oba klany založili synové Mudrce šesti cest. Mladší založil Senju a starší pokračoval dál jako Uchiha. Nebo se pletu?" vytáhla jsem eso z rukávu.
Nic neříkal a očividně si to v hlavě srovnával.
,,To už je dávno." prohlásil nakonec, ale jeho hlas postrádal ten útočný nádech jako vždycky.
,,No a? Krev nezapřeš. Pravdou je, že jsem něco jako tvoje vzdálená sestřenice, protože naši pra-pra a já nevím kolikrát ještě pradědečci měli stejný rodiče. Vidíš? Není tak docela pravda, že nemáš žádnou rodinu."
Na tohle neodpověděl. Nevěděla jsem, jestli mluvit dál, nebo se zdekovat a nechat ho to strávit. Nakonec jsem tam zůstala.
,,Napřed se mi to taky nelíbilo, ale překousla jsem to. Faktem je, že až na ty tvoje cholerický okamžiky tě mám docela ráda. V minulosti jsi mě hodně naučil. Nechci se s tebou hádat. Ale když už neakceptuješ krevní pouto, zkus to aspoň proto, že Takeru musíme porazit společně."
,,Já jsem sám." řekl si jako by se o tom chtěl utvrdit.
,,A chceš být sám? Vážně úplně, Sasuke? To nechceš jedinýho kamaráda?"
,,Kdybych chtěl, tak poslouchám ty Narutovy příšerný bláboly."
,,Jenže z nějakýho neznámýho důvodu jsi tu teď se mnou. Připojil ses, když jsem tě o to poprosila."
,,Ne kvůli tobě."
,,Jak chceš." pokrčila jsem rameny a vstala. ,,Jestli si to rozmyslíš, můžeš přijít kdykoliv."
Otočila jsem se a vracela se zpáky k Sentarovi.
,,Má to cenu?" slyšela jsem Sasukeho. ,,Za chvilku jdeš na hlídku."
,,Za půl hodiny." odpověděla jsem.
,,Usneš a hned zase budeš vstávat."
,,Co už. Vyhnal jsi mě." ujasnila jsem mu to.
Odfrkl. ,,Mohla bys držet hubu. Ale sedět tady jsem ti nezakázal."
Málem jsem zatleskala. Takže se chytil! Bez řečí jsem se otočila a vzala místo vedle něj. Už jsme nemluvili. Seděli jsme tam mlčky až do čtyř, kdy mě měla střídat Vosa. Proseděl tam se mnou celou hlídku. Ani jsme nemukli, ale u něj je i tohle pokrok, nebo ne?
Ráno mě probudil Kin. Vletěl do jeskyně a začal vřískat, ať hned vstáváme. Sentarou se Sasukem už byli na nohou, ale mě a Minoru to pořádně otrávilo. Ani jeden se totiž zrovna nepřetrhnem, pokud jde o ranní vstávání.
,,Co se děje?" vybafl na něj Sentarou.
,,Anita a Neliel....mají problémy!" odpověděl Kin.
,,A konkrétně?"
,,Akari. Napadla nás a....Takeru jí musel dát novou sílu protože...je tak silná! Musíte jim pomoct!" alarmoval. Během pár vteřin jsem byla na nohou.
,,Zaveď nás tam!"
Doběhli jsme právě když Vosa pročísla vzduch a přistála vedle nás - jen taktak to vybrala a dopadla na nohy. Vztekle si otřela pramínek krve, co se jí spustil z úst a zamávala mečem.
,,Co si to dovoluješ ty ohyzdná kreaturo? Sereš mě, už od chvíle, kdy jsi mě nazvala lhářkou!" prskla.
Přímo proti nám teď stála Akari. Vypadala docela normálně, až na to, že její vždycky bílý oči zářily modře. Jako by měla v té svojí duté hlavě rozsvícenej modrej lampion. Myslím, že nám všem hned došlo, jak předávkovaná chakrou musí být. Přímo to z ní vyzařovalo.
,,Aoi...." pousmála se, když jsme se tam objevili. ,,Přesně na tebe jsem čekala ty malá zmije. Postavíš se mi, nebo mě necháš, ať napřed pozabíjím tvoje přátele a pak si tě chytím v lese?"
,,Máš mě zabít?" zeptala jsem se.
,,Takhle přesně ten rozkaz nezněl, ale proč bych to nemohla zkusit?" ušklíbla se. ,,Teď pojď sem."
,,Nechoď." obrátil se na mě Sentarou. I přes to jsem ale udělala několik kroků vpřed; nesnažil se mě zadržet, jen povzdechl.
,,Tohle je kvůli Ankoku." odhadla jsem.
V očích jí blýskla nenávist. ,,Čemu se divíš? Zavraždila jsi mi sestru ty couro!"
,,To je pravda." přikývla jsem. ,,Bohužel, z vás dvou jsem sejmula tu špatnou. Ona si to nezasloužila."
,,To máš zasraně pravdu." odfrkla. ,,Než tě rozsekám, něco ti povím." prsty mazlivě přejížděla po ostří meče, který držela. ,,Příběh o dvou malých holčičkách...."
Nechápala jsem, co tímhle sleduje, ale nic jsem neříkala.
,,Ta děvčátka byla dvojčata, obě ovládaly schopnost svého klanu. Jedna viděla minulost, zatímco druhé se odkrývala budoucnost. Co myslíš, kterou z nich měli lidé radši?"
,,Tu, co viděla budoucnost." odpověděla jsem. A není se čemu divit, vzhledem k tomu, jaká je Akari mrcha.
,,Správně. Budoucnost zajímá každýho, ale lidi jsou strašně hákliví, když dokážeš vidět hříchy, co spáchali v minulosti. Jenže sestrám to bylo jedno - stačilo jim, že mají jedna druhou."
Už tady jsem začínala tušit, že z toho bude akorát mrzutost.
,,Jenže slabší z dvojčat, ta, co viděla minulost onemocněla. Těžkou a nevyléčitelnou nemocí. Všichni to s ní vzdali. Kromě její sestry. Ta jediná si zachovala chladnou hlavu a snažila se být veselá, i když ta druhá zahořkla vůči životu. Hledaly medika, co by ji vyléčil. Její stav se horšil a každý den mohl být poslední - a přece se nevzdaly. Protože sestra, co viděla budoucnost řekla, že se ta slabší uzdraví. A ona jí věřila."
Tady už mi bylo stoprocentně jasný, že příští měsíc budu mít nad čím se užírat - pokud se toho dožiju.
,,Nakonec našly někoho, kdo jim pomůže. Ten shinobi byl ještě chlapec, ale měl velkou sílu. Byl ochotný jim pomoct pod podmínkou, že pro něj pak budou pracovat. V tu chvíli už nemocné zbývalo pár dní života. Její sestra ji mohla nechat zemřít a zachovat si tak svobodu, ale ona to neudělala. Souhlasila, že se přidá k chlapci jen proto, aby zachránila svoje dvojče. Hnusil se jí boj a služba shinobimu, ale obětovala se, aby druhá dívka mohla žít. Nikdy neměla v úmyslu ubližovat lidem. Byla mnohem lepší člověk, než její sestra, která měla schopnost vidět všechny zápory minulosti. Jenže jednoho dne se potkala s jistou kunoichi z Chakrové vesnice." zadívala se na mě zuřivým pohledem. ,,Kunoichi, která byla i se svým světoznámým medical v prdeli v době, kdy se ji dvě dívky snažily najít. Musely přijmout pomoc od záporáka. A přesně proto ta holka jednu z nich zabila - a k smůle všech tu lepší. Napřed byla v trapu...a pak je potrestala za něco, k čemu je v podstatě sama odsoudila. Co si o tom myslíš, Aoi tenshi? Myslíš, že sestry si zasloužily být rozděleny? Nebo to nebyla jejich chyba, stejně jako všechny zlé věci, co je v jejich životě potkaly?"
,,Nemůžu za to, že jsi byla nemocná, Akari. Nemůžu za to, že jsem tu nebyla." řekla jsem ušlápnutě.
,,Samozřejmě, že můžeš!" vyštěkla. ,,Naše poslední naděje byl tvůj student, kterej jedinej znal tvoje techniky a dokázal mě vyléčit! Proč si potom Ankoku zasloužila zemřít?!"
Na to se dala odpovědět jen jediná věc: ,,Nezasloužila."
,,Tak vidíš." odfrkla. ,,Ale....možná jsi to ty, kdy by měl zemřít."
,,Jestli mě chceš zabít, tak to neprotahuj."
,,Taky že nebudu." ujistila mě a během vteřiny vyrazila. Byla mnohem rychlejší než dřív, zdálo se, že i rychlejší než Kakashi.
Vždycky jsem měla dobrý oči na to, abych pozorovala rychlost ostatních - ale ne už tak rychlý tělo, aby se tomu vyrovnalo. Viděla jsem, jak se ke mě blíží s mečem připraveným párat, ale bála jsem se, že můj úhybnej manévr nebude dost rychlej....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama