***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

YD3 - Daija no Aoi tenshi 63

5. září 2012 v 19:43 | Rin-chan |  Deníček3: Učeň Modrého anděla

Já jsem ta první, ona je druhá


Odrazila jsem se a rychle uskočila.....ale ne dost rychle. Akarin nůž se zaříznul a setrvačnost vyhodila do vzduchu několik kapek mé krve. Přistála jsem o kus dál a chytila se za rozříznuté rameno. Nebylo to hluboký a ani to nijak extra nekrvácelo. Jen šrám. Krev se jako rubíny zaleskla a pak se rozbila o stébla trávy, na kterých nechala svoje červené razítko.
Akari se zastavila a s patřičným zadostiučiněním se podívala na moje zranění.
,,Uspokojivej začátek. To něco znamená, Aoi. Vítězství bude moje." zavrněla.
,,Znamená to jedině to, že absolutně nevíš, jak na mě." odfrkla jsem statečně. ,,Měla jsi totiž perfektní příležitost mě zabít. Teď už jsem ale připravená."
Já tady určitě chcípnu!! Vždycky jsem si představovala, jak ze mě rostou houbičky, ale bůh ví, jak by tady v té zmutované oáze vypadaly! A byly by to vůbec houby? Houby s tykadýlkama a klepýtkama....
,,Až tohle skončí, nechám tvoji mrtvolu ptákům." štěkla.
,,Ptáci si smlsnou, ale já nebudu ta, kdo je pohostí."
Beztak budu! Já nechci umřít...jsem ještě moc mladá! Nikdy jsem nebyla na koncertě Linkin park, ani jsem neochutnala limetkovo-malinovej chamberlois - ať už je to sakra cokoliv!
Znovu vyrazila. Tentokrát jsem to ale čekala a sbírala si ohnivou chakru.
,,Katon: Goukakyuu no jutsu!" vykřikla jsem a vyplivla obrovskou ohnivou kouli. Vyhnula se, přesně jak jsem čekala. Proto jsem ve stejnou chvíli vypustila i vítr. Nechala jsem ho projet skrz plameny, který vzal s sebou a pak vyrazil přímo naproti Akari, která zatím vedla útok z levé strany.
K mojí lítosti to stihla vybrat. Přistála o kus dál na trávníku a levej cíp její sukně hořel. Vztekle oheň udusila a odtrhla zčernalou látku.Byla jsem se sebou spokojená, ale ona očividně ne.
,,Oheň....a vítr.....kdo ti pomáhal?!" zaječela navztekaně a šlehla očima po mojí partě, která pozorovala boj zpovzdálí.
,,Nikdo." odpověděla jsem a v duchu se těšila, jak ji setřu, až začne přednášku o používání živlů. Zklamala mě, pinda.
,,Budiž." sykla a zahájila další útok.
Rozhodla jsem se jí předvýst další ze svých kombinací. Dotkla jsem se země a vytáhla nahoru štít z hlíny a kamení. Zároveň jsem ho prosákla vodou tak, aby se z toho stala v podstatě bažina. Stěna z bažiny...blbý no, já vím, ale chtěla bych vidět vás, co by jste si tak rychle vymysleli =D.
V tu chvíli se ve mě ozvala dávno nepoužitá chakra. Doslova ozvala. Může za to oáza, nebo byla chakra vždycky takhle dotěrná a .......inteligentní.....a já si toho jen nevšimla?
,,Mokuton!" poručila jsem a ze země vyšlehlo několik kořenů, který se vrhly proti Akari. Zaváhala a právě to zaváhání mi nahrálo. Dřevo ji omotalo a vtáhlo do hliněné stěny. Začala jsem co nejrychleji vytahovat vodu, aby v hlíně uvízla, ale Akari náhle explodovala chakrou a moje jutsu se rozbilo. Dokonce i mě to málem povalilo.
Stála na trávě, špinavá od bláta a skřípala zubama. Na kotnících a zápěstích se jí rýsovaly rudé odřeniny od Mokutonu.
,,Země.....voda a pak ty divný větve....kdo ti pomáhá?!" zaječela.
,,Co si myslíš?" odfrkla jsem. ,,Bojuješ jen se mnou."
,,Jistě. Chceš mi říct, že ovládáš čtyři elementy?" odsekla. ,,To tvrď někomu jinýmu."
,,Vlastně šest. Oheň, zemi, vodu, vzduch, blesky a dřevo."
,,Nikdo nemůže ovládat všechny chakry!"
,,Já na to mám svoje metody. Možná by ses mohla zamyslet nad tím, proč mám takový jméno, Akari....." usmála jsem se medově.
Chvíli na mě zírala, než vypěnila. ,,Jdi k čertu!" a vyběhla.
To jí vážně ještě nedošlo, že jít s taijutsu proti ninjutsu je šílenost? Jenže ona předčila moje představy. Poprvé jsem ucítila, jak uvolňuje něco z Takerovy chakry, modrá barva v jejích očích zazářila silněji a na čele jí naběhlo několik nafialovělých žilek.
,,Dokaž mi že nelžeš!"
Bude potřeba rychle prostřídat chakry.....hodně rychle. Naštěstí, Mokuton je součástí mé krve a blesky ke mě patří, takže to budu mít aspoň o něco lehčí. Řekla si o to.
Otočila jsem se a levou rukou vypustila poryv větru. Zároveň jsem vyplivla fireball. Skoro nepostřehnutelnou rychlostí uhnula na stranu, aniž by zpomalila. To už ale na ni čekala voda, která vyrazila ze země, když jsem do ní dupla. Jakmile přišla vlna do styku s mojí pokožkou, vypustila jsem i náboj blesků. Přemetem se odklidila z dosahu, nechala jsem proto ze země vyletovat kamenný bodce, který šly jen a jen po ní. Skoro bez problémů prokličkovala a napřáhla ruku s mečem ke smrtícímu úderu.
,,Mokuton!"
Moje větve ji ovinuly a zastavily těsně předemnou. Špička meče mi zajela pod kůži na krku a spustila menší pramínek krve, kterej se mi plazil dolů po rameni až na tričko, kde vytvořil tmavou skvrnu. Chyběl centimetr a málem mě bodla do krční tepny. Snažila jsem se nedat na sobě znát, jak mě to vyděsilo. Byla tak rychlá......a já taky! Vystřídala jsem šest chaker během necelých tří sekund. Kdo tohle dokáže? Určitě ne nikdo, koho učili, že chakra se musí používat uvážlivě - jelikož tohle byla skoro doslova moje osobní verze harakiri.
Kolena se mi chvěla, sotva jsem stála, ale byla jsem na sebe pyšná.
,,To ušlo." pronesla s respektem a zkusila se pohnout. Dřevo kolem jejího zápěstí se stáhlo. ,,Co jsi zač?"
,,Sama si tím nejsem jistá." odpověděla jsem a letmo pohlídla směrem ke své skupině. Minoru s Kinem zapomněli zavřít hubu, ale Sentarou se mračil. To bude zase kázání....
,,Můžeš používat dvě jutsu najednou....dokonce několik elementů. Uznávám, že je to neobvyklý a přinejmenším působivý, ale tohle ti stačit nebude. Máš skoro napsaný na čele, že tě to málem položilo." kupodivu přesně odhadla moji situaci. Pro jistotu jsem stáhla sevření Mokutonu. Když budu mít štěstí, uškrtím ji.
,,Proč mě prostě neroztrháš?" ušklíbla se. ,,Vidím, že v minulosti jsi na to byla jednička. Ale nebyli to náhodou tvoji spolubojovníci?"
Strnula jsem.
Před dvěma lety.....bitva s Kamennou. Proměnila jsem se - ne, Orochimaru mě proměnil - a v táboře pak zabíjela. Uklidnil mě až Naruto, ale předtím jsem mu ještě rozdrásala břicho. První proměna, kterou si pamatuju, kdy jsem nebyla mimo a viděla, co dělám. Všude krev....těla....křik ninjů, co se mi snažili pomoct a zároveň mě zastavit. Bylo mi patnáct, ale zabíjela jsem jako sto let zkušenej........démon....
Došlo mi to, hrabe se v mých vzpomínkách. Používá na mě jutsu jejího klanu.
,,Mlč!" okřikla jsem ji, ale zoufalství v mým hlase ji jenom pobídlo.
,,Nebo? Necháš mě zarůst do stromu, aby mě udusil a rozdrtil zároveň?"
,,Toho ninju jsem z toho stromu tenkrát vytáhla, nezabila jsem ho, i když jsem mohla!"
,,Jistě. Byl tam tvůj tým, nechtěla jsi před nimi být za zrůdu."
,,Sklapni!"
,,A co to tu máme dál?" pokračovala. ,,Strach? Už to tak vypadá. A není to zase tak dávno."
,,Neposlouchej ji!" ozval se Sentarou.
Konečně jsem se probrala a zesílila stisk Mokuton. Moje jutsu ji nerozmačkalo, jak jsem doufala, stihla zmizet. Objevila se mi za zády. Co nejrychleji jsem vytáhla kunai a otočila se, abych úder vyblokovala. Nebyla jsem dost rychlá, proto jsem mírně ztratila rovnováhu a škobrtla. Využila toho a zmizela, aby se mi zase objevila za zády. Sepjala jsem ruce.
,,Inferno!"
Z těla mi vystřelil neobyčejnej žár, kterej okamžitě sežehnul všechno v mým okolí - přesně jak to má v popisu práce. Země zčernala a tráva se naprosto vypařila (v místě, kde použiju Inferno už nikdy nic neroste). Jenže Akari měla v rukávu spoustu překvapení.
Stála naprosto klidně a zdálo se, že oheň ani necítí. Vždyť i já skoro hořím, když to použiju, jak může být v pořádku? Ještě nikdy, nikdy se mi nestalo, že by něco vydrželo Inferno!
,,Jak?!" vyštěkla jsem.
,,Na štít proti tomuhle nemusím využít ani čtvrtinu chakry od Takeru-sama." odpověděla, zcela očividně spokojená sama se sebou. Odrazila se a než jsem stihla cokoliv udělat, nakopla mě do břicha. Jutsu se hned přerušilo, já se předklonila a zadržela zvracení, po kterým nakopnutej žaludek zoufale toužil. Naštěstí k němu nedošlo, protože velkorysá Akari mi věnovala další pecku loktem do ledvin, což mě spolehlivě srazilo na zem. Hned jsem se musela odkulit, protože se mě pokusila probodnout. Vytvořila jsem v jejím těle bublinu a chtěla ji nechat vybouchnout, ale nešlo to. Byla vážně dobře chráněná.
,,Za moji sestru!" zakřičela a znovu mě nakopla do břicha. Chystala se pokračovat, ale chytila jsem její nohu a rychle, silně škubla. Ozvalo se nechutný křupnutí a ona zaječela. Odkulhala stranou a chytila se za kotník, kterej teď v pomětu s nohou zaujímal pravej úhel. ,,Čubko zasraná!"
Neodpověděla jsem, jen jsem se rychle zvedala na nohy. Podcenila jsem ji, jestli si nedám větší pozor, zabije mě. Všimla jsem si, jak pár mých kamarádů přešlapuje a nervózně sahá po zbraních.
,,Hlavně se do toho nepleťte." houkla jsem preventivně jejich směrem. Tohle je můj boj.
Akari využila nějakou chakru od Takeru a její noha se začala s křupáním rovnat. Zatínala zuby a slabě sténala, ale když se kloub přelupnul na správný místo, ulehčeně vydechla a vypadala zase v pořádku.
Chystala jsem se zaútočit, ale ona se najednou předklonila a začala hlasitě kašlat. Na dlani, kterou si zakrývala pusu se objevila krev, která jí v menších potůčcích stékala mezerou mezi prsty a odkapávala na zem. Ona tu krev neprskala, ale zvracela.
,,Doprdele," ulevila si skoro pobaveně a hřbetem ruky si utřela pusu, takže si po tváři rozmazala trochu krve. ,,Asi bych to neměla tolik přehánět, ta chakra je těžkej kalibr."
Snažila se znít, jako že ji to netankuje, ale ve skutečnosti se bála. Bylo to na ní vidět. Podle výrazu v jejím obličeji jsem poznala, že tohle byl po dlouhé době první příznak nemoci, od které jí Takeru údajně odpomohl. Ale to nebylo jediný, čeho jsem si všimla. Až teď jsem se pořádně zaměřila na její tělesnej stav - kruhy pod očima, vystouplý klíční kosti, byla bledá a kůže se jí loupala. Nemluvě o tom, jak musely vypadat její orgány. I přes tu chakru působila křehce. Dalo se od Takeru čekat, že ji přestane podporovat svým medical. Silnější z dvojčat, ta, kterou chtěl zemřela. Akari byla jen záminkou, jak získat schopnosti Ankoku a teď byla k ničemu. Rozbitej nástroj. Poslední k čemu ji zneužil bylo to, že ji poslal zabít mě. Věděl, že vyhraju, protože ona mě takhle porazit nemůže, přestože zatím vypadá silnější. A i kdyby to zvládla, zabije ji její tělo.
Umírala.
Plíce se jí naplní krví a ona se utopí ve vlastním těle. Tahle choroba nejde vyléčit, v deseti případech z deseti je smrtelná a Takeru to musel vědět. Všechno, co udělal bylo, že zpomalil průběh. Jen dvojčata zneužil. Ankoku umřela s vědomím, že aspoň pomohla sestře. Ještě, že tu není.....
,,Neřekla jsi, že choroba, kterou trpíš je Kenaikiho syndrom." oslovila jsem ji.
,,Trpěla jsem," opravila mě kousavě.
,,Trpíš. Akari, podvedli tě. Tebe i Ankoku. Tahle nemoc je neléčitelná." informovala jsem ji opatrně.
Vteřinku zůstala bez výrazu, než se rozesmála. ,,Nesnaž se, Aoi! Já ti nenaletím - nebudu opakovat chyby mojí sestry! Kdyby Takeru lhal, viděla by to!"
,,Když dokázal skrýt svoji minulost před tebou, jak víš, že stejně nezablokoval i schopnosti tvé sestry?" zasáhnul Sentarou. ,,Pokud vím, jednou ses zmínila, že jeho minulost číst nemůžeš."
Zbledla. ,,Poslední rok jsem byla v pořádku!"
,,Jen to zdržel." odpověděla jsem. ,,Tvoje plíce selhávají, plní se krví. Jsou úplně děravý, stejně jako jícen, prožraný metastází. Nejde tomu pomoct, ani nejlepší medik by to nedokázal. Snažíme se pořád o lék, ale nic nepomáhá. Ty...."
,,Ne! Nevěřím ti ani slovo, krávo pitomá! Jen jsem se přepnula, ale už jsem v pořádku!" napřímila se a sevřela pevněji meč. ,,A teď to s tebou konečně skoncuju!"
Sevřela mě bodavá lítost k holce, která byla od začátku můj nepřítel. Celej její život byl jeden velkej, krutej podvod. Měla jen Ankoku, a tu jsem jí vzala. Jenže nemůžu za to, že se postavily proti mě! Nechtěla jsem ji zabít......stejně jako teď nechci zabít Akari. Pokud mě k tomu donutí, odsoudí mě k dalším výčitkám svědomí. Couvla jsem.
,,Nechci bojovat."
,,Budeš muset."
Znovu zaútočila.
Uskočila jsem a zaujala defenzivní postoj. Narazila na moji obranu a zase se stáhla. Vteřinu počkala, pak odskočila. ,,Zaútoč!" křikla dopáleně.
,,Tohle nemusíš dělat. Nebo snad máš důvod?" pokusila jsem se.
,,Pomsta." procedila. ,,Na Takeru kašlu. Jde mi o tebe."
,,Myslím, že mě trochu podceňuješ....." namítla jsem.
Zúžila oči a mě došlo, co dělá. Znovu se štrachala v mé minulosti. Než jsem stihla cokoliv namítnout, spustila.
,,Tak takhle to je. Bála ses, že o něj přijdeš?" ukázala na Sentara. Trhnul sebou jak on, tak já.
,,Cože?" odfrkla jsem.
,,V Rivě. Ne, počkej...začalo to už když jsem ti ukázala minulost. Ani jsem si tehdy neuvědomila, jaký pochybnosti do tebe zaseju."
,,Pochybnosti? O čem to mluví?" obrátil se na mě Sentarou.
,,Sama moc dobře nevím....." snažila jsem se vykličkovat. ,,Asi je to nějaká další lest."
,,Nepovídej." vyprskla. ,,Strašně ses bála, že jsi jen náhrada. Podezřívala jsi ho, že pořád miluje svoji bejvalku. A nevěřila mu....proto sis napřed nechtěla nechat to dítě?"
,,Sklapni!" okřikla jsem ji. ,,Meleš kraviny!"
,,Opravdu? A řekneš mu to do očí? Řekneš mu do očí, že mu stoprocentně věříš, že už k ní nic necítí?" útočila.
Cítila jsem Sentarův pohled. Dobře, možná pořád trochu žárlím....ale co je na tom?! Je to normální!
,,Slovama mě neubiješ, Akari." pronesla jsem nakonec.
Pousmála se. ,,Pravda. Ale napadlo mě něco lepšího."
Sepnula ruce a začala provádět pečetě. Druh chakry, kterej u toho shromáždila jsem neznala. Připravila jsem se na všechno a moje chakra čekala zalarmovaná, připravená kdykoliv vyrazit a odvrátit útok.
Kolem se začala tvořit nazelenalá mlha, která působila spíš jako závoj než jako vzduch. Úplně Akari obalila, takže nebyla vidět. Barva matněla, až se změnila ve světle růžovou.
,,Jikan no jutsu: Gutai-ka Memori." rozlehl se hlas Akari. Podivně vibroval a měl ozvěnu - což bylo, vzhledem k prostředí krajně podezřelý. Vzduch se nějak změnil, cítila jsem lechtivou vlnu čehosi, co se nedá popsat a cosi ve mě ztěžklo. Něco se stalo. Akari udělala něco, co by neměla - jutsu, který dokáže pohnout během světa. Co by to mohlo být? Ona ovládá časový sféry, ale soudě dle slunce, hodiny se nijak nepohnuly.....aspoň myslím. Co teda udělala, pokud neposunula čas?
Mlha kolem ní se začala rozplývat. Napřed jsem nic neviděla, ale pak jsem si všimla, že Akari už není sama. Mžourala jsem do růžovýho oparu a ostřila. A pak se mi zastavilo srdce. Před očima se mi zatmělo a kunai, kterej jsem doteď svírala vzal pochopa do trávy. Už chápu, proč té technice říká Gutai-ka Memori - zhmotněná vzpomínka....
Akari provedla zakázanou věc, sáhla proti toku času a přivedla ji.
Byla nádherná, přesně, jak jsem si ji pamatovala. Když se zvedala ze země, v očích měla lehce zmatený výraz, ale i tak musela každého hned upoutat jejich hluboká, černá barva a mandlový tvar. Dlouhý, hustý, lesklý - prostě naprosto dokonalý - černý vlasy jí těžce spadaly na ramena. Vínový kimono, v pase převázaný tmavou mašlí obkreslovalo její uměleckou postavu. Vínová jí slušela - a asi to věděla, protože když jsem ji viděla tehdy v minulosti, taky měla tuhle barvu. V minulosti. Ale proboha, teď byla skutečně tady!
Sentarou se zajíkl. ,,A....Arie.....?" vyslovil váhavě, v hlase zvláštní tíseň, kterou jsem u něj ještě nikdy neslyšela. Byl vážně v šoku; ne jenom vyděšenej, ale skutečně s nervama v kýblu. Takhle v prdeli ho snad už nikdy neuvidím, a ani radši nechci.
Zvedla hlavu a odhrnula si z obličeje několik pramínků vlasů, co jí tam spadaly. Promluvila tak tiše, že jsem ji skoro neslyšela. ,,Ten hlas....."
,,Jak jsi to udělala?!" vyhrkl Sentarou na Akari. ,,Co je to za iluzi?!"
,,To není iluze, Sentarou. Je to skutečnost - tvá snoubenka je tu teď opravdu s námi." odsekla uštěpačně.
,,To není možné!"
,,Sentarou.....?" zopakovala malátně Aria a chvíli si s tím slovem hrála na jazyku, než ho strávila. ,,Ty přece nejsi....vlasy....oči......" mumlala, očividně ještě otřesená z časovýho rozdílu, kterým ji sem Akari vtáhla. Pořád na tom ale byla líp než já. Já držela hubu ještě pěkně dlouhou dobu.
,,Je to on. Vzkřísili ho a on teď bojuje po boku téhle holky. To ona mu dala podobu, jakou má, ale duše je pořád Sentarova." informovala ji Akari.
,,To není možné...." zavrtěla hlavou černovláska.
,,Akari, proč jsi to udělala? Arie sem nepatří.....a já ji ani nechci vidět!" vyštěkl Sentarou.
,,O to mi šlo." usmála se Akari. ,,Ale myslím, že ji chceš vidět."
,,Nechci. Zradila mě."
,,Sentarou, vážně..?" Arie větu nedokončila.
,,Jo, jsem to já. Bohužel."
Zůstala na něj chvíli zírat, ještě napůl omámená. Pak jí začaly týct slzy a ona se rozplakala. ,,Tolik mě to mrzí!" vydechla. ,,Každý den se za to proklínám....je to teprve rok, ale já už nesnesu žít! Proč jsi mě tehdy nezabil první?"
Tupě hleděl, neschopnej slova. Stejně jako já. Zalila mě taková vlna zášti, že jsem měla sto chutí jí podříznout krk! Tohle se nemělo stát!
,,Je to už třista dvacet let." kapala jí Akari do duše jed.
,,Ale ne! Bylo to vloni..."
,,Věř mi. Přenesla jsem tě sem, abys viděla, jakl se tvému snoubenci daří. Jak vidíš, klidně si tu chodí živej a na tebe ani nevzpomene."
,,Zmlkni." zasyčel na ni Sentarou, ale zlomenej tón jeho hlasu srazil význam slov, proto zůstaly prázdný.
,,Proč? Bojíš se, že jí řeknu o tvým dítěti?" smála se bělovláska.
Arie sebou trhla. ,,Cože?"
Akari ukázala na mě. ,,S ní. Sentarou tě úplně zazdil a teď si užívá s tou blonckou. A zdá se, že je spokojenej."
,,Tak dost!" zařval Sentarou a vytáhl kunai.
,,Je to pravda?" zeptala se Arie rozechvěle. ,,Zapomněl jsi na mě?!"
Bylo mi jí docela líto. Vyrvou ji sem z její doby, vrátí mrtvýho ducha do mladýho těla a ještě se dozví takový věci...není divu, že je tak bledá. Ale co ji lituju?! Zabila Sentara, může si za to sama!
,,Jsi překvapená?" obrátil se na ni Sentarou. ,,Miloval jsem tě, dával jsem ti všechno. Dostávala jsi drahé šperky, nejlepší knihy a nejkrásnější šaty. Ani císařova dcera se nemohla chlubit životem, jaký jsi vedla. A ty jsi vraždila kvůli jizvám, co jsem měl na tváři?"
,,Donutili mě...." zavzlykala.
,,Nemusela jsi to dělat. Stačilo by jedno slovo a já bych je pozabíjel. Byl jsem nejlepší - a nezasloužil jsem si smrt, jakou jsi mi přichystala."
,,Prosím..." udělala krok k němu. ,,Chci začít znovu. Sentarou, znáš mě jako nikdo jiný. Dovedeš si představit, jak mě to ničí. Chci druhou šanci. Chci tebe. Pro tebe jsou to staletí, pro mě rok. Není den, kdy bych netrpěla."
Neodpověděl a tvářil se pořád stejně nepřístupně. Zamračila se a obrátila pozornost ke mě. ,,Co má ona a já ne?! Možná je mladší, ale já jsem krásnější! Znám tě dýl, jsme zasnoubení! A miluješ !"
Neodpovídal.
Všichni mlčeli. A Aria tu něměla být.
,,Tohle je znamení! Znovu jsme se sešli, máme být spolu." zkoušela to dál.
,,Je to marný." ozvala se Akari. ,,Ona ho stvořila, ona ho ovládá. Neodpustí ti, protože mu brání jeho nová holka."
Vrhla na mě nenávistný pohled. Ale i když zuřila, vypadala jako bohyně. Stála jsem jako přikovaná, neschopná čehokoliv.
,,Děvko! Zabiju tě!" zařvala a vrhla se ke mě. Sentarou ji chytil za paži.
,,Nech toho! Oba víme, že neumíš bojovat!"
,,Neuměla. Ale teď ji ovládám já." pousmála se Akari. Arie v tu samou chvíli odkudsi vytáhla nůž a sekla Sentara do ruky, takže se leknul a pustil ji. Otočila se a elegantně, skoro ladně ho kopla do hrudníku, takže ucouvnul. Pak se otočila ke mě a přehodila si zbraň. A já věděla, že je doopravdy zle....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama