
Poslední zmínka
,,Yumi nezabíjej ji!" vykřikl rozčileně Sentarou a na jeho výrazu bylo během vteřiny poznat, že to vlastně nahlas říct nechtěl. Trochu mě to dopálilo, ale nechala jsem ruku, která se natahovala pro meč klesnout a uskočila jsem.
,,Akari! Pleteš do toho třetí osobu!"
Ušklíbla se na mě: ,,Omyl. Tohle se počítá jako moje jutsu."
,,To je hodně, ale hodně nízký!"
Něco mi odpověděla, ale neslyšela jsem ji, protože Ariin nůž mi prosvištěl jen kousek před obličejem. Ať si žirafák ječí, jak chce, ale poškrábat ksicht si fakt nenechám!
Hodila jsem přemet stranou, na rukách se odrazila a vykopla po Ariině obličeji. Snažila jsem se být rychlá, ale ona mě chytila za kotníky jakoby nic, trhla a nadlidskou silou mě odmrštila tak, že jsem se zarazila až o Sentara, kterej mi obětavě skočil do cesty.
Dopadli jsme na zem - já na něj - a oklepali se.
,,Jsi v pohodě....?" vydechl a protíral si žebra, kam jsem ho při nárazu praštila loktem.
,,Neříkal jsi..." popadala jsem dech ,,....že neumí bojovat?"
,,Ještě před minutou bych za to dal ruku do ohně."
,,Nech to plavat a zvedni mě."
,,Jasně, poděkuješ mi potom." pomohl mi vyškrábat se na nohy a sám se pak dost neohrabaně zvednul. Dostat šedesátikilovou Yumi do hrudi asi mohlo být trochu zdrcující, i pro chlapa jako je Sentarou.
Arie se znovu vydala naším směrem.
,,Je můj!" zakřičela.
,,A proč to říkáš mě? Domluv se s ním!" odpověděla jsem jí nakvašeně.
Minoru vyprskl smíchy a Sentarou protočil oči.
,,Moc hezké, Yumi. Skutečně. Jak typické pro tvou osobu."
,,A co jí na to mám říct? Je tebou úplně postižená a já to nehodlám ře....." Arie mě znovu donutila změnit stanoviště.
Vážně jsem té holce nechtěla nijak vážně ublížit, protože jsem se bála, že bych tím klesla u Sentara. A to bych opravdu nerada. Jenomže co jsem měla dělat, když se tu ta pinda oháněla mačetou a můj kluk (zároveň stále ještě její snoubenec) se na to díval z první řady?
,,Hele, to jde vyřešit v klidu." zkusila jsem to, když jsem jí znovu uhýbala. ,,Jsem sice žárlivá svině, ale pravda je, žes ho viděla první."
,,A co navrhuješ?" procedila aniž by zpomalila tempo, jakým se snažila udělat ze mě hašé.
,,Jdi za ním ať tě pošle do prdele on sám. Ode mě to nezní tak věrohodně."
,,Mrcho!"
,,Krávo."
,,Děvko!"
,,Proboha, zabijte se už...." zabědoval Minoru, kterej se mezitím pohodlně usadil pod stromem a srkal saké (já jednou přijdu na to, kde ho bere).
,,Nikdo se zabíjet nebude, a už vůbec ne ony dvě." usadil ho Sentarou. Měl by si ale chytit taky Arii, protože ta potvora po mě jede jak po uzeným.
,,Nerada ti to oznamuju, ale asi nebudu mít jinou…..hej!" štěkla jsem v půli věty, když mě Arie konečně škrábla do tváře. Škodolibě se zasmála.
,,To ti patří! A ještě jsem neskončila!"
,,Abych ti tu tvoji ozdobnou jehlici nenarvala do krku!" prskla jsem, skočila jí za záda, vytrhla zmíněnou ozdobu z vlasů a bodla. Dostala to zezadu do levýho ramene, těsně nad lopatku. Nebylo to sice tak efektní jako krk, ale daleko humánnější. Zaječela, jako když malou holku píchne vosa; bolestivě, vyděšeně, skoro hystericky. Samotnou mě to zarazilo. Takový zakvílení jsem nečekala. Doteď jsem si byla stoprocentně jistá, že Arie je jen přelud. Jenže po tomhle moje přesvědčení dost zakolísalo. To byl vřískot dámy, která se celej život producírovala v hedvábným kimonu a maximum její bolesti bylo česání vlasů. Dámy, jako byla Arie.
I Sentarou se zarazil, bledej jako stěna. Viděla jsem, jak to s ním šije - div se nerozběhnul jí to pofoukat. Přímo z něj sršelo, že ji pořád miluje. Ale umlčela jsem pocit, co se ve mě ozval - přebil ho vztek.
,,Ty!" vykřikla jsem na Akari. ,,Jak můžeš? Ona je opravdu skutečná!"
,,Říkám to celou dobu." ušklíbla se bělovláska.
,,Ovládáš ji. Naprosto proti její vůli používáš to tělo jako štít! Zotročila jsi ji!"
,,Nedělej, že ti to vadí, Aoi-hime."
,,Vadí? Vadí?! Víš co to pro tu duši je? Už to, že jsi ji přinesla skrz čas a využila k útoku je zločin, ale spoutání duše je to nejhorší jutsu, který můžeš provýst! Zakázaný! Horší než Prokletá pečeť! Myslela jsem, že alespoň mysl je její, ale ty sis ji vzala celou. Proč sis nevzala i její bolest, co?!"
,,Uklidni se." zavrčela, trochu vyvedená z míry tou vlnou zlosti, kterou jsem ji zalila. ,,Je snad jasný, že si nebudu brát cizí bolest."
,,Odporná zrůdo! Postav se mi sama!" vrhla jsem se na ni. Stejně rychle ale zareagovala i Arie a postavila se mi do cesty. Tohle přestávalo všechno. Najednou neschopná jí ublížit jsem se zastavila a jen chytila dávno mrtvou dívku za zápěstí. ,,Sentarou! Zabij Akari!"
,,A co se stalo s tím soubojem jedna proti jedné?" hlesla Vosa.
Neodpověděla jsem, ale Sentarou ani nečekal. Popadl meč a vrhl se proti Akari. Arie sebou škubla, ale držela jsem ji pevně. Zkoušela se vykroutit, kopla mě do břicha, ale nemělo to efekt. Nahromadila jsem co ne jvíc chakry a poslala ji proti její hlavě ve snaze uvolnit jutsu. Narazila jsem na tak silnou překážku, že jsem se málem stáhla. Naštěstí v tu samou chvíli Sentarou odhodil Akari a ta vletěla na strom. Náraz ji na pár vteřin omráčil a zlomek mé chakry pronikl do Ariiny mysli.
Její ruce povolily a její hlava spadla. Celá jakoby zeslábla.
,,Arie....slyšíš mě?" zatřásla jsem s ní.
Zvedla obličej a upřela na mě oči. Oči s naprosto jiným výrazem, než před chvílí. ,,Omlouvám se....." zašeptala a po tváři se jí skutálela slza. ,,Omlouvám se.......moje nenávist.....zneužila to špatné a......já...."
,,Musíš s ní bojovat." pokusila jsem se o úsměv.
,,Je pozdě. Jsem slabá. Byla jsem...vždycky......"
,,Ne! Zvládneš to! Sentarou....Sentarou by se nikdy...." polkla jsem. ,,Nikdy by se nezamiloval do někoho, kdo by nebyl silný, Arie. Něco v tobě viděl! A ty to teď zvládneš!"
,,Řekni mu....mrzí mě všechno...." její hlas slábnul, Akari nabyla vědomí a postupně přebírala kontrolu nad svojí loutkou. ,,Už je to dávno, ale....chci to vrátit a......ne!" zaškubala sebou, když ji Akari ovládla.
,,Vydrž!" moje naděje na diplomatický řešení vzaly za svý.
,, ...........zabij mě.............." procedila namáhavě a pak její tvář znovu nabyla ten zuřivý výraz. ,,Pust mě!" zaječela a znovu sebou zacloumala. Pořád ještě překvapená jsem ji pustila. Popadla nůž a bodla.
Viděla jsem, že sebou Sasuke kupodivu trhnul mým směrem. Nůž se mi zabodnul do levýho boku, ale naprosto neškodně a ani ne moc hluboko. Odstrčila jsem Arii, vytrhla kunai a hodila ho pryč. Usmála jsem se směrem k mojí partě, abych aspoň nějak ukázala, že jsem oukej a vrhla se Sentarovi na pomoc s Akari. Měl nad ní sice převahu, ale ona pořád ještě nějakým způsobem odolávala. Mohlo se to táhnout hodiny. A ty nemáme. Ale kdybych ji prostě napadla zezadu.....
Ale to ne. To bych pak byla jako Orochimaru - a možná nejsem v tomhle příběhu zrovna kladná postava, ale tak hluboko nikdy nespadnu. Musí být jinej způsob, kterej....
Arie mě zezadu drapla za vlasy a znovu bodla. Chytila jsem ji za zápěstí a vyrazila jí kunai z ruky. Omotala mi ruce kolem krku a stiskla. Fatální na tomhle zápase byl fakt, že já jí nechtěla nijak vážně ublížit - jinak mohla už dávno být dole. Kopla jsem ji do břicha, uskočila jsem a začala sealovat. Než jsem stihla cokoliv dokončit, strhla ze sebe svoje kimono a hodila ho na mě. To jsem absolutně nečekala, ale neomlouvá mě to před tím, že jsem prostě nebyla dost rychlá. Než jsem to ze sebe stihla shodit, povalila mě na zem a obkročmo mi klekla na břicho. Jednu ruku mi přibodla k zemi kunaiem a druhou chytila. Mezitím sáhla pro novej nůž, kterej měla za pasem. Teď když bylo její vínový kimono dole a ona na sobě měla jen lehký, bílý susomawashi (podšívka kimona), viděla jsem pás, kde celou dobu nože skrývala. Na tak jemné holce to působilo jako pěst na oko.
Napřáhla se a chtěla bodnout. Povzbuzená bolestí jsem se už chystala skoncovat s tímhle nesmyslem a prostě ji oddělat - přece se nenechám zabít - ale zarazil nás Sentarou. Moje chakra, mezitím už nahromaděná k totálnímu zničení Arie se zase stáhla.
Chytil Arii za zápěstí a odtrčil ji, takže se ze mě svalila. Pak vytáhnul kunai z mé dlaně a jedním trhnutím mě postavil na nohy.
,,Měl jsi zabít Akari." sykla jsem. ,,Takhle Arii nikdy nepustí."
,,A nechat zabít tebe?" konečně se taky pousmál. Bylo vidět, že se vzpamatovává.
,,Nezabila by mě. Zrovna jsem se chystala......"
,,Na tom nesejde." přerušil mě. ,,Jsi zraněná."
,,Ustup mi z cesty!" zaječela Arie a rozehnala se po mě s nožem. Sentarou mohl pohodlně uskočit, ale dodneška jsem přesvědčená, že to, co následovalo, udělal naschvál. Strhnul mě za sebe a nastavil útoku paži. Než kterákoliv z nás stačila zareagovat, Arie ho řízla skoro přes celé předloktí.
Trhla sebou a okamžitě uskočila. Prsty se jí kolem nože křečovitě svíraly a oči střídaly pohled z rozzlobenýho na nevěřícnej a zase zpátky.
,,Sentarou....." pokusila jsem se pohnout, ale on mě držel na místě.
,,Nic mi není." řekl, aniž by se na mě podíval, pohled upřenej na Arii. ,,Tohle jsi chtěla? Znovu?"
,,Nechtěla jsem zabít tebe," zasyčela sice rozzlobeně, ale pokornějc. ,,Šla jsem po ní."
,,A jaký je mezi tím rozdíl?" odtušil.
Zatla zuby. ,,Co pro tebe znamená?"
,,Na ně!" křikla Akari. Arie sebou silně cukla, ale ubránila se před okamžitým uposlechnutím. Stála strnulá jako socha a držela každou buňku svého těla, aby po nás znovu nevystartovala.
,,Ještě ne!" ohradila se. ,,Chci to vědět. Odpověz mi, Sentarou."
Ani jsem mu nemusela vidět do obličeje, abych odhadla jeho výraz. I hlas mu zněžněl tak, jak to uměl jen on. Musela si to pamatovat i ona, podle toho, jak se chvěla. Bylo mi jí líto. Já na jejím místě bych zešílela. A nikdy bych nedokázala Sentara nechat druhé. Ani tehdy, ani dnes. Arie, i když v minulosti provedla spoustu zla si naposledy, kdy jsme ji viděli, zasloužila můj respekt. Prokázala víc odvahy, než bych to zvládla já.
,,Musím odpovídat? Víš to."
,,Chci to slyšet......miluješ tu holku?" cedila namáhavě.
Napřed mlčel, jen mi stisknul ruku. Byla to ta, jejíž dlaň mi předtím Arie probodla, ale já nevnímala bolest, ani krev, která se nám plazila po propletených prstech a odkapávala do trávy. Konečně promluvil: ,,Ano. Teď miluju ji."
Žaludek mi poskočil, jako by ta slova řekl poprvé.
,,Arie!" Akariin hlas šlehl jako bič.
,,Nech mě!" ohradila se namáhavě a trhaně se nadechla. ,,Já nejsem....ničí loutka.......už ne....."
,,Jsi moje!" ječelo zbylý z dvojčat.
,,Ne!" Arie zavrtěla hlavou. ,,Už nikdy.....Sentarou....mou omluvu už jsi slyšel...."
,,Slyšel." kývnul. ,,A přijímám ji, Arie. Odpuštěno. Když to napravíš."
Pousmála se. ,,Kéž bych to nikdy tak nezničila. Ale teď.....ale teď to vím......měl jsi pravdu. Náš čas už je...pryč a ty.....ty jsi tu a já sem nepatřím....." chytila se za hlavu, jak se snažila zbavit Akariina vlivu. Neměla šanci. Znám to jutsu - uvěznení mysli je jako železný kleště. Netrénovaná, slabá holka se z nich nemohla dostat. ,,Bolí to..."
,,Nemusí." odpověděl Sentarou naprosto klidně.
,,To ne." její oči se vyjasnily. ,,Já už nebudu loutka. Dokážu ti to....napravím to..."
Pak pomalu ale jistě zvedla kunai a chytila ho oběma rukama. Namířila si jeho hrot na hruď a prudce se probodla. I když jsem to nechtěla vidět, neodvrátila jsem se. Nebylo by to podle samurajské etiky - Arie si sama zvolila smrt a my to museli respektovat. Sentarova paže se trochu zachvěla, ale hned to byl zase ten pevný středobod, moje opora, co jsem znala.
Její tělo se pozvolna rozpadlo zase v mlhu a mlha v jutsu, který vyvolala Akari. Nevím, jestli se tímhle gestem zabila i skutečná Arie v minulosti, nebo jestli tahle smrt platila jen pro její já přivolané do našeho času. Smrtí Akari totiž zmizelo jakýkoli vodítko do minulosti. A to bylo naposledy, co jsme o Arii slyšeli. Teda alespoň o téhle Arii.
,,Ne! Moje jutsu se nerozpadají!" zaječela Akari a zalarmovala veškerou chakru, kterou v sobě našla. ,,Tentokrát to bude horší. Žádná pitomá geisha! Teď přivolám tvýho fotra, Aoi! Přivolám z minulosti Orochi....." nedořekla. Její obličej ztuhl a oči se vytřeštily v nevěřícným výrazu. Pak vydechla a z pusy jí vylétla sprška krve. S bolestným výrazem sklonila hlavu a podívala se na čepel meče, která jí projela skrz prsní kost.
Vykřikla jsem překvapením, i Sentarou sebou trhnul. Za Akari stál Sasuke a oběma rukama držel svoji katanu, teď zanořenou do těla naší soupeřky. Prudce se zbraní otočil a vytáhnul ji. Akari zavyla bolestí a sesunula se na kolena.
,,Ankoku......" zachrčela bolestně, pak padla na břicho a hlína okolo se začala zabarvovat rudou skvrnou, rozšiřující se zpod těla. Bělovlasá kunoichi byla okamžitě mrtvá.
,,Sasuke, proč...?!
,,Už to byla otrava." přerušil mě nevzrušeně, trhnul mečem, aby z něj odstříkla krev a schoval ho do pochvy za pasem.
,,Ale takhle?" připadalo mi, že to byl hnusnej podvod. A taky byl. Ale co s tím zpětně?
,,Tohle je válka." zavrčel. ,,A ta nemá pravidla. Jestli se ti něco nelíbí, ani nemá cenu mi to říkat. Já dělám věci po svým a ona mi pila krev. Tečka."
Prostě tečka. A takhle umřela poslední kunoichi, která uměla ovládat čas.
,,Dneska toho bylo hodně." promluvila Neliel klidně, jako by se nic nestalo. Dodatečně jsem si uvědomila, že nás celou dobu pozorovali ostatní. ,,Kousek popolezem a utáboříme se."
,,A máme na to čas?" zeptal se Kin.
,,Pevně věřím, že ano."
,,A co s ní?" nepodívala jsem se na mrtvou Akari, ale všichni věděli, že myslím její tělo. ,,Nemůžeme ji tu jen tak nechat."
,,Oáza se o ni postará." zabublal Minoru. ,,Nemám pravdu, Neliel?"
,,Tak nějak to bude."
Oheň jsme rozdělali asi o kilometr dál, poblíž něčeho, co vzdáleně připomínalo bambusový les. Vír chakry, který rozpoutal Takeru byl už docela blízko a všichni jsme pociťovali jeho účinky. Každou chvíli mnou zalomcovala vlna energie a já měla chuť popadnout nejbližší zbraň a sekat do stromu (když už ne do masa). A když tohle prováděla chakra se mnou, člověkem, nedovedla jsem si představit, co to musí dělat s polodémonkou jako je Neliel.
Seděla stranou od ostatních a zamračeně zírala kamsi do lesa.
,,Nel?" oslovila jsem ji. ,,Je ti dobře?"
,,Vedlejší účinky oázy." zabručela.
,,Chceš něco?"
,,Ne. Zvládnu to." odmítla mě. Napadlo mě ,fajn, tak si trhni', ale hned bych si jednu lízla. Jsem otrávená, ale nemusím to přenášet na ostatní. A tak jsem se jen zdvořile usmála a vydala se dál do padajícího šera směrem, kudy před chvílí zmizel Sentarou. Ano, jsem stíhačka, ale ať mi políbí, komu se to nelíbí.
Seděl u jednoho z větších balvanů a zřejmě přemýšlel, protože si mě ani nevšiml. Přišla jsem tiše z jeho pravé strany a lehce se dotkla jeho paže. Trhnul sebou, ale když se na mě podíval, nevypadal moc překvapeně.
,,Ruším?" pousmála jsem se a čekala, že přikývne. Patřilo by mi to.
,,Vůbec. Posadíš se?" poklepal si rukou na stehna a podal mi ruku. Přijala jsem jeho nabídku a posadila se mu na klín, rukama ho objala kolem krku a hlavu si opřela o jeho rameno.
,,Jak se cítíš?"
,,Mizerně." zasmál se. ,,Ale teď už je to lepší."
Přitiskla jsem se k němu. ,,Chceš o tom mluvit?"
,,Asi bychom neměli."
,,To není odpověď na moji otázku."
,,Nemá cenu o tom mluvit...."
,,Takže ne. Fajn, mě to nevadí." pokrčila jsem nohy a víc se schoulila. ,,Je zima."
Zvedl ze země cíp svýho pláště a přehodil ho přese mě, takže nás oba přikryl uvnitř. ,,Lepší?"
,,Že se ptáš."
,,Mimochodem, všechno nejlepší k narozeninám." usmál se.
,,Co?" zatvářila jsem se jako idiot.
,,Jak ,co'? To nemyslíš vážně."
,,Sentarou, víš přece sám, že kalendář neřeším." hájila jsem se.
Protočil oči. ,,Včera bylo dvacátého prvního."
,,Dubna?"
,,Už to tak je."
,,To znamená, že mi včera bylo.....kolik?"
,,Osmnáct."vydechl pobaveně. ,,Už den jsi oficiálně dospělá."
,,Ou..." vydechla jsem inteligentně. ,,Ani mi to nedošlo."
,,A teď? Cítíš změnu?"
,,Když jsi to zmínil.....něco je jinak. Budu nad tím přemýšlet. Páni....kdysi jsem se na to těšila a teď, když mi doopravdy bylo osmnáct jsem to ani nepostřehla. Sranda."
,,Víš Yumi, přemýšlel jsem. Musím teda přiznat, že je to už dýl a že jsem váhal. Zaprvé, jestli je tohle vhodná doba, zadruhé, jestli vůbec někdy bude vhodná doba. Ale ty už jsi dospěla a po dnešku....."
Strnula jsem. Netušila jsem, co chce říct až do chvíle, kdy jsem nepostřehla, že si s něčím hraje v kapse u vesty. A pak jsem doufala, že to není to, co si myslím, protože bych se asi sesypala. Jestli radostí nebo překvapením, to těžko říct.
,,Vhodná doba na co?" zeptala jsem se tiše.
,,Jsme spolu už docela dlouho....a ještě dýl, když počítám dobu, kdy ses honila za Peinem. Tehdy jsi mě stvořila jenom jako nástroj, strážce, co ti bude pomáhat a nakonec vymění svůj život za Kakashiho při oživovacím jutsu."
,,Sentarou, to je..."
,,Já vím. Hodně věcí se změnilo. Myslel jsem si, že časem se naučím žít zase jako normální člověk." odmlčel se.
,,Ale?" pobídla jsem ho.
,,Nemůžu. Ať udělám cokoliv, nemůžu přijít o to, co mě poutá k tobě. A ani nechci. Yumi, ty pro mě znamenáš všechno - faktor, co mě drží při životě v tomhle čase a těle. Někdo, koho bych doopravdy chtěl chránit a s kým bych chtěl být. Nezáleží, jestli máš chyby, stejně jako nezáleží, kdo je tvůj otec nebo co jsi udělala v minulosti. Dnes jsem si to konečně uvědomil a už můžu říct nahlas, že jsem Ariu pořád miloval, ale ty jsi něco víc."
Mlčela jsem - nedovedla jsem přijít na jedinou věc, kterou bych v tuhle chvíli mohla říct.
,,Jestli to necítíš podobně - natolik závazně, aby ses bála společné budoucnosti, řekni mi to prosím hned. Protože potom už nic jiného nezabrání tomu, co chci udělat v následujících minutách. Zítra může být všechno jinak, ale dnes ještě ne. Teď jsme tu jen my."
,,Sentarou....." slova mi uvízly v krku. ,,Já...."
Nedaleko zachrastilo křoví a vedle nás se vynořil Sasuke. ,,Snad neruším?" pronesl nevzrušeně a nečekaje na odpověď se opřel o kámen kousek vedle nás. Málem jsem explodovala, když jsem cítila, jak Sentarova ruka, která cosi držela klesá zase zpátky do jeho kapsy!
,,Vlastně rušíš." odpověděl žirafák za nás za oba.
,,No...co se dá dělat. Cvrkat můžete i jindy." pokrčil rameny.
,,Sasuke, nemyslím si, že tohle je zrovna situace, která se bude opa...."
,,Ušetři mě." přerušil můj výklad. ,,Potřebuju s tebou mluvit. Hned. Pak už nebudu mít náladu."
,,Nepočká to půl hodiny?" zavrčel Sentarou, zjevně mnohem víc bez nálady než Uchiha.
,,Ne."
Chvíli jsem bojovala s pokušením zakroutit svému vzdálenému bratránkovi krkem, ale nakonec jsem se přece jen se Sentarovou pomocí zvedla. ,,Jseš strašnej kazisvět!" vyčetla jsem mu.
,,Řekni mi něco, co nevím. Ničit je moje přirozenost."
,,Nemusíš ničit úplně všechno." hudroval Sentarou, svlékl si plášť a hodil mi ho kolem ramen. ,,Je zima." vysvětlil. ,,A jestli nebude do deseti minut zpátky v tábořišti, stáhnu z tebe kůži."
,,Za deset minut tam nebude." ušklíbl se Uchiha. ,,Prostě to budeš muset přežít." a než stačil Sentarou cokoliv odseknout, Sasuke už mě táhnul do lesa. On je fakt kazisvět!!!!






















