
Parta bláznů
,,Tak co potřebuješ?" utrhla jsem se rozladěně, když se konečně zastavil.
Ledabyle se opřel zády o strom a odfrkl stejným tónem: ,,Hodlám ti zachránit život. Bodlo by, kdybys neprskala tolik jedu."
,,To máme v rodině, bratránku."
,,Nepoučuj. O naší rodině vím víc, než ty."
,,A tos mi chtěl sdělit?" srdce mi tajně poskočilo nad tím, že řekl 'naší'. Ne 'mojí'. Teď je to naše rodina.
,,Ne." popošel blíž a cosi mi podal. Ve večerním šeru se to mdle zalesklo matnou růžovou. ,,Nejsou to ani dva týdny, co jsem našel tohle. Tak nějak jsem si říkal, že by tě to mohlo zajímat."
,,Co je to?" zeptala jsem se přiblble a ze všech sil na předmět ostřila. ,,Vypadá to jako.....židovská jarmulka....a dost gayská."
,,Pche, to myslíš vážně?" zcela očividně ho má demence zaskočila.
,,Jasně, že ne. Nechám se podat, co to má být?"
,,Je to šupina." odpověděl.
,,Rybí?"
,,Hadí."
Cítila jsem, jak mi z tváře vyprchala veškerá barva. ,,Je fialová...."
,,Alespoň teď ses trefila. Víš, co to znamená?"
,,Moc ráda bych doufala, že se jen někde přemnožily velký, fialový zmije s naprosto neninjecími a nehumanoidními sklony a bez bláznivé touhy ovládnout svět chakry." vztekle jsem šupinu sevřela. ,,To ale není možný. On je mrtvej. Já osobně jsem ho...."
,,Zapomnělas na Kabuta?" přerušil mě Sasuke. ,,S tou jeho zvrácenou osobností by dal dohromady i všechny mrtvoly na světě a vytvořil z nich opici bez mozku."
,,To už udělali s Lady Gaga." pokusila jsem se o žert. Nezabral. A navíc pochybuju, že Sasuke vůbec ví, kdo - spíš co - Gaga je. ,,No dobře....řekněme, že ti věřím. Takže podle tebe tu Orochimaru zase někde běhá?"
,,Nejsem si jistej, jestli tu běhá přímo on." odpověděl zamračeně a bezmyšlenkovitě se ohnal po komárovi, co mu bzučel kolem hlavy. ,,Podle mých informací ho Kabuto vstřebal a teď se snaží ovládnout jeho sílu. Zatím se mu to nepovedlo kompletně, ale to je jen otázkou času. A až se ti dva definitivně spojí...."
,,Vznikne Orochimaru s inteligencí." doplnila jsem naprosto nevinně. Sasuke vydal podivné ufrknutí, ve kterém my, co už ho chvíli známe dokážeme rozeznat maličkej náznak smíchu. ,,No dobře," opravila jsem se. ,,Tak Orochimaru s Kabutovou inteligencí. To už zní hůř ne?"
,,Dost zjednodušený, ale v jádru věci pravda. Nejpodstatnější problém ale je, že by byl Orochimaru zpátky. A to se nelíbí nikomu z nás."
,,To ne." kývla jsem.
,,Musíme ho zničit." v očích mu bojovně zablesklo.
,,My? Definuj 'my'."
,,Kdo kdy Orochimara vážně zranil, nebo skoro zabil? Jsou to čtyři jména."
,,Ty......já...Tsunade....a.....?" tázavě jsem zvedla obočí.
,,Sarutobi. Třetí Hokage."
,,Ten už čuchá fialky zespoda." informovala jsem ho, jakoby to nevěděl.
,,No právě. Ale my to dokážeme i bez toho dědka a tvojí kómatické matky. A nikdo nám nebude stát v cestě, protože celej svět chce totéž."
,,Bacha, co říkáš o Tsunade. Ale proč to chceš ty?" nešlo mi do hlavy. ,,Tobě přece jde o Listovou."
,,Nemůžu dopustit, aby se tu pletl někdo jako Kabuto s Orochimarovou silou. Nechci riskovat, že mi ve finále vleze do cesty." odfrkl. ,,A otestuju si na tom svoje schopnosti."
,,A mě potřebuješ proč?"
,,Když nechceš tak si trhni. Stejně dělám radši sám."
,,Kdo řekl, že nechci?!"
,,Tak se tak blbě neptej."
,,Tak přiznej, že se ho bojíš!"
,,Cože?" vyprskl. ,,To si vážně myslíš, ubožačko? Seš k smíchu. Ne, o tom to není. Říká ti neco slovo 'laskavost'?"
,,To jako pro mě?" ušklíbla jsem se rozzlobeně.
,,A ty ho nechceš zabít?" zpražil mě. ,,Navíc, je to tvůj otec. Tvoje zodpovědnost. Máš tu odpad, tak ho ukliď. Já chci být u toho, ale taky si můžu všechnu zábavu vychutnat sám."
,,Nezapomínej, že já ho nevyrobila. Bylo to naopak." upozornila jsem ho, v hloubi duše znechucená. ,,A s Orochimarem bych si to ráda vyřídila sama. Nebo s Kabutem či jak si teď říká."
,,Sama?" zavrčel.
,,To jako bez tebe." upřesnila jsem.
,,Jsi blázen jestli myslíš, že na tohle přistoupím." prskal.
,,Neptám se tě. Orochimaru je můj, ty si jdi po Danzovi nebo po kom že teď vlastně paseš."
,,Jdu po tvých přátelích...nedělá to z nás nepřátele?" zamračil se.
Hrdlo se mi stáhlo. ,,Pro mě za mě. Já jsem teď doma v Chakrové."
Pozoroval mě dost nedůvěřivě a očividně uvažoval, jestli to není nějaký úskok. Jak by ne, sama jsem nemohla věřit, že jsem to řekla. Na Narutovi, Sakuře, Kakashim, Tsunade, Kibovi a dalších mi fakt záleží. A to ani nepočítám Chii s Itachiho dvojčatama, o kterejch Sasuke díky bohu neví. Kdesi v dálce se ozval Sentarou. Volal mě.
,,Přestaň se pořád chovat, jako bych byla ta hodná." sykla jsem jenom, obešla ho a zamířila k tábořišti. V poslední chvíli mě chytil za paži.
,,A co teď teda jsi?" zavrčel.
No jo, co jsem?
,,Mám prostě svoje cíle. A na ostatních mi nezáleží. Ty to přece znáš, ne?" vytrhla jsem se mu.
Oči mu nakrátko zaplály červeně, ale hned se uklidnil. ,,To už neopakuj." zasyčel, že jsem celá ztuhla. ,,Nemáš ani ponětí, co jsem byl zač. Co pořád jsem. Myslíš si, že jsi zlá? Ani nevíš jak se pleteš. Ne, Yumiko, ty nemáš ani ponětí, co to znamená být zlá." prohlásil ledově.
Lesem se ozvalo další volání. Ani jsem se nepohnula.
,,Jdi." sekl a odcházel někam do stínu. ,,Nebo se ten tvůj mazlíček zblázní starostí."
Napřed jsem mu chtěla něco odpovědět, ale pak jsem se na to vykašlala. Možná toho kluka jednou pochopím.
,,Tady jsem, Sentarou! Už jdu!"
S povzdechem jsem nastoupila na zpáteční cestu. Hadí šupinu, kterou jsem ještě pořád držela jsem odhodila do křoví. Ať si tu třeba shnije.
Následujícíh pár dní jsme postupovali docela rychle a bez větších problémů. Překonali jsme divný, čedičový skály a obrovský jezero. Protáhli jsme se žalostně hustým pralesem divnýho, trnitýho houští a překonali šíleně nebezpečné hejno zubatých kachen. A to bez legrace. Byly to prostě veliký, červený kachny se zubama. Neliel ty démony nějak pojmenovala, ale s Vosou jsme se smály tak příšerně nakažlivě, že jsem to asi přeslechla. Marně mě Minoru vzal po hlavě botou, prostě to nešlo zastavit.
Přesto, že jsme postupovali docela klidně, byly na naší partě patrný docela viditelný změny. Zaprvé, Sasuke se po našem rozhovoru o Orochimarovi, kterej nedopadl zrovna moc dobře někam vytratil a od té doby jsme o něm neslyšeli. Vypadalo to ale, že jsem byla jediná, komu to vadilo.
Neliel se zdála čím dál podrážděnější, čím jsme byli blíž k víru. I na mě, člověka, to působilo, takže jsem si nedovedla představit, co prožívá ona. Byla mlčenlivější, zamračená. Na otázky odpovídala úkosem. Jeden večer začala na Kina křičet jenom proto, že zívnul a nezakryl si pusu. Kravina, ale ji to vytočilo, jako by běhal okolo a mával nad hlavou jejíma kalhotkama. Prostě se nám měnila před očima.
Potom tu byl Sentarou. Vědomí, že z nějakýho důvodu se s náma nedostane až do finále ho rozrušovalo. Viděla jsem na něm, že usilovně přemýšlí, kdy nastane ten bod zlomu. Byl ostražitej a jako na jehlách. V takových chvílích jsem byla ráda, že tu Sasuke není - ti dva by se zabili. Obzvlášť teď když Sentarou zjevně přicházel o svoji rozvahu.
A nakonec Vosa. Zdála se, že navzdory svým schopnostem zvládá chakru ze všech nejhůř. V noci nespala, skoro každý jídlo vyzvracela. Byla bledší a vychrtlejší než obvykle a když jste si ji pořádně prohlídli, nemohlo vám ujít, že vypadá křehce jako dítě. Z čela jí nemizela hluboká vráska, jak se skoro neustále mračila.
,,Cítím se příšerně, nezvládám to." svěřila mi třetí večer a setřela si z čela slabou vrstu potu. ,,Ten tlak pořád. Brní mě z toho hlava!"
,,Já vím," objala jsem ji kolem ramen. ,,Musíš to vydržet. I mě je z toho zle." nelhala jsem.
,,Jako by byl vzduch plý statické elektřiny." mluvila a její hlas postrádal obvyklej nádech potrhlosti. ,,Nikdy jsem si neuvědomila, jak silná může být chakra, když je jí hodně."
Neodpověděla jsem, jen jsem jí prsty sevřela rameno, na tváří asi ustaranější výraz, než jsem zamýšlela.
Podívala se na mě a chvíli přemýšlela. Pak se usmála - jen pusou, oči zůstaly chladný. Možná i trochu vyděšený.
,,Budu to já, že jo, Aoi?"
,,Co?" trhla jsem sebou.
,,Ten kdo zemře. Někdo má zemřít, že? Vím, že to budu já."
V krku mi během chvilky narostl knedlík. S děsivou jistotou jsem věděla, že má pravdu, a to poznání na mě dolehlo jako balvan. Vosa, moje nejlepší kamarádka. To byla naprosto děsivá myšlenka, i když oblak, který se kolem ní vznášel byl skoro hmatatelný. To se nemůže stát. Ne, ne a ne.
Jenže ona tu chakru zcela jasně nezvládá.
,,Nemluv hlouposti!" napomenula jsem ji nakonec. ,,Jsi skvělá šermířka."
,,Jak můžu bojovat v takových podmínkách? Ale víš co, je mi to vlastně jedno."
,,Jak to můžeš říct?" namíchla jsem se. ,,A co Ryuk?"
Ušklíbla se. ,,Myslím, že Ryuk by to v pohodě zvládnul. On je na mě hodně naštvanej, víš Aoi."
,,To teda nevím."
,,Já měla mít dítě." připomněla mi. Na chvíli se mi stáhl hrdlo vlastní bolestí z toho, co mi Limetka vzala, ale hned to odeznělo. Už jsem to brala líp. Přece jen, bylo ještě brzo....
,,Ryuk mi to nemůže odpustit." pokračovala. ,,On se na něj těšil. A já to zkazila."
,,Proč ty?" nechápala jsem.
,,Udělala jsem hloupost a pletla se do věcí, do kterých mi nic nebylo. A Ryuk mi říkal, že bych měla být v klidu. Ale myslíš, že jsem ho poslechla?" hlas se jí zlomil. ,,Matka, co nikdy neměla děti. To teda sedí. Ale mělo by za tím být ještě dodaný 'vlastní blbostí a nezodpovědností'."
Nějak jsem na to neměla žaludek. Zvedla jsem se a vymluvila, že musím ještě něco probrat s Neliel.
,,A seber se." řekla jsem jí na odchodu. ,,Ty nezemřeš. Slyšíš? Ty to nebudeš."
Ve lhaní jsem se vážně zlepšila.
Noc byla chladná. Chystali jsme se ke spaní, ale mě přišlo skoro nemožný usnout v takové kose. Tady by se dalo maximálně hybernovat. Popadla jsem proto několik klacků a suchýho listí a udělala menší ohýnek, abych se zahřála.
,,Super nápad." okomentoval to Kinran a posadil se blíž. ,,Tady je nejmíň deset pod nulou!"
Bylo sice něco kolem sedmi stupňů nad ní, ale připadalo mi nemístné opravovat ho.
,,To není moc super." zavrčel Sentarou. ,,Jsme nápadní. Uhas to, Yumi."
,,Ale mě je zima." zakňourala jsem.
,,Vezmi si plášť."
,,Mám plášť. Co se může stát, když to necháme hodinku hořet?"
,,Něco sem přilákáš." nedal se. ,,A já jsem celej žhavej zachraňovat ti teď v noci zadek."
Vyvalila jsem na něj oči, zatímco Minoru se začal smát.
,,Nevím, čemu se směješ, plešoune." sjel ho Sentarou.
Náš týmový ochlasta sklapnul, jen si ho přeměřil zlobným pohledem.
,,Sakra co ti přelítlo přes nos?!" vyjela jsem na něj. Protože uznejte, choval se jako debil.
,,Tak promiň, že se starám o naše bezpečí. Taky bys to měla zkusit." odsekl.
,,Zkusím ti zavřít pusu, pokud to neuděláš sám." navrhla jsem mu.
Zrudl vzteky a zaťal pěsti. Pro jistotu jsem se zvedla. Ne, že bych očekávala nějaký nebezpečí z jeho strany, ale člověk nikdy neví. Jizvy na tváři mu naběhly a zčervenaly, jak se do nich vlila krev.
,,Takhle se mnou mluvit nebudeš." syknul. ,,Já ti už dávno nepatřím, rozumíš?"
To bolelo. Proč?
,,Nikdo si na tebe nárok nedělá. A já si budu mluvit jak chci. Když se ti něco nelíbí, tak jdi."
,,Já nikam nejdu. To ty tu porušuješ pravidla."
,,Jaký pravidla?!"
,,Lidi..." snažila se do toho vmísit Vosa.
,,Sklapni." zavrčel.
,,Uklidni se!" dvěma skoky jsem byla u něj. ,,Co to do tebe vjelo?"
,,Ohrožuješ naše bezpečí jenom proto, že je ti zima? Jak chceš. Ale až něco zaútočí, nehnu pro tebe ani prstem."
,,To po tobě taky nikdo nechce. Ani tady nemáš co dělat, a víš proč?" něco mě nutilo být zlá. Přímo jsem toužila mu pořádně vynadat. ,,Protože ani nejseš tak silnej, jak si myslíš. Ty samuraji v důchodu."
,,Hadí bastarde." vrátil mi to. Ztuhla jsem, totálně v šoku, že něco takovýho vyslovil. Říkala jsem si o to, ale tohle posral.
,,Zjizvenej ksichte!" zaječela jsem ve snaze ho uzemnit.
Zatvářil se ublíženě, ale z nějakýho důvodu mě to jenom potěšilo. Kinran vstal a vydal se k nám, Minoru jenom přihlížel. Konflikty byly jeho nabuzovač.
,,Uvidíme, jak se budeš ohánět po mým obličeji, až zjizvím ten tvůj!" zaprskal a sáhnul po kunai.
Automaticky mi ruka vystřelila a popadla jílec katany, kterou jsem měla na zádech. Než jsme ale stihli cokoliv udělat, díky bohu mezi nás skočil Kin.
,,Co to s váma je?!" zařval. ,,Já z vás snad ztratím rozum!"
,,Na to pozor," ušklíbla jsem se. ,,Malé věci se špatně hledají."
,,Yumi, nech toho." umlčel mě. ,,Copak nevidíte, co s váma oáza provádí? Co jinýho by vás, pro všechno na světě, přimělo říkat jeden druhýmu takový věci? Hadí bastard, zjizvenej ksicht? Zrovna vy dva jste si tohle řekli? No já nevěřím vlastním uším!" peskoval nás.
Rudá mlha, co jsem měla před očima se začala vytrácet. Cítila jsem jak prsty, který svírají meč, povolují. Hněv vystřídal stud; a to samý zjevně u Sentara. Obočí, ještě před chvílí scvaknutý skoro do písmene V teď povolilo a on se zatvářil, jako by se právě probral a uvědomil si, že zaspal autobus do školy.
Zjizvenej ksicht - tak jsem mu snad neřekla! Už jenom z té myšlenky se mi udělalo špatně, jak bych to kdy mohla vyslovit nahlas?! Nenapadlo mě nic, čím bych to mohla ospravedlnit. Absolutně zdeptaná jsem se otočila, ucedila něco ve stylu ,dobrou noc' a zalezla do spacáku. Otočila jsem se zády k ostatním a snažila se předstírat spánek. Ta dvě slova, co jsem mu řekla mě pronásledovala, takže mi to moc nešlo. Až někdy k ránu jsem upadla do lehkýho, chaotickýho spánku plnýho kusých, nepříjemných snů.
Můj odpočinek byl jenom povrchovej, spíš bych to nazvala jako bdění se zavřenýma očima, takže nebylo divu, když mě probudily kroky. Otevřela jsem oči a rozespale se posadila. Jen kousek ode mě se z lesa vynořil Sasuke a tiše našlapoval směrem k nám.
,,Vrátil ses." konstatovala jsem se zívnutím.
,,Proč nespíš?" opáčil, jako vždy naprosto otráveně.
,,Nějak mi to nejde. Kde jsi byl?"
Zřejmě ani neměl v úmyslu odpovědět, ale to se nikdy nedozvím. V tu ránu se totiž probudil Minoru a vztekle vyskočil.
,,Kde ses tady vzal?!" štěkl.
,,Ticho, nebo všechny vzbudíš, ubožáku." odvětil Sasuke, i když už se ostatní začali probouzet.
,,Jo, tak o tohle ti jde." zasmál se plešatec. ,,Připlížil ses sem, protože sis myslel, že budeme spát, že jo?!"
Zírala jsem na něj jako na idiota. ,,A co by z toho měl?" zeptala jsem se uštěpačně.
,,Co se děje?" zívnul Sentarou.
Minoru těkal očima z mé tváře na Sasukeho a pak vyskočil. ,,Přece aby tě zabil!" prohlásil.
Sentarou se podíval na mě, já na Sasukeho a ten na Minoru. Uchiha se tvářil, jako by mu právě oznámili, že jeho matka byla ústřice.
,,Co to žvaníš?" zavrčel.
,,Je to tak, že jo?!" křečkoval mnich. ,,Odhalil jsem tě! Chceš zabít ji a pak nás všechny! Neměli jsme ti věřit!"
,,Nechceš se uklidnit?" navrhla jsem.
,,Podle mě má pravdu." přidala se Vosa. ,,Jsem pro, abychom ho zabili dřív, než to udělá on."
,,Hrabe vám?" zasmála jsem se, i když to vůbec neznělo vesele. ,,Jenom se vrátil do tábora. Přidal se zase k nám, nic víc."
,,Já říkám nevěřte mu." prskal Minoru.
,,Tobě už taky šplouchá na maják?" okřikl ho Kinran. ,,Mám toho dost. Co všichni blbnete?"
,,To bych rád věděl." utrousil Sasuke.
,,Tenhle týpek je vrah!" ječel Minoru jako smyslů zbavenej a sahal po zbrani. ,,Sejmu ho, než bude pozdě!"
Vypadali jsme takhle šíleně předtím i já se Sentarem?
,,Zklidni hormon!" vstala jsem a postavila se před Sasukeho - jako by to potřeboval.
Chytil mě za paži a odstrčil. ,,Jenom do toho." pobídl Minoru.
,,Pomůžu mu." rozhodla se Vosa a popadla meč.
,,Jestli se neuklidníte, zabiju vás já!" křikla jsem namíchnutě.
,,Nikdo se zabíjet nebude." Kinran nás zase uklidňoval. ,,To ta oáza. Proboha lidi, uvědomte si to konečně! Nutí vás dělat tyhle věci...ale ve skutečnosti by vám tyhle kraviny nestály ani za jedno slovo, natož za celej galon nadávek. Sasuke nepřišel nikoho zabít. Minoru, sedni a schovej tu tyčku. A ty Anito, hned polož ten meč."
,,Kdo jsi, že mi rozkazuješ?!" křikla Vosa.
,,Má pravdu, schovej ten meč." napomenul ji Sentarou.
Uklidnit tohle trvalo podstatně dýl, než zklidnit mě a Sentara, ale nakonec se to podařilo. Kin zůstal sedět u ohně pro případ, že by se Minoru přece jen rozhodl Sasukeho zamordovat. I Sentarou zůstal vzhůru. Já se vydala k Neliel, která jako obvykle nespala. Seděla na zemi a vypadala, že si naší scénky snad ani nevšimla.
,,Je to pravda?" oslovila jsem ji bez úvodu. ,,To oáza nás mate?"
Přikývla. ,,A bude to hoší. Musíte si hlídat každou emoci."
,,Protože každá emoce může přerůst v hněv." vyvodila jsem si.
Znovu přikývla.
,,Proč ne Kinran?"
,,Nepoužívá chakru." pokrčila rameny. ,,Neumí ji ani poznat. Bolí ho hlava, ale to je všechno. Na něj oáza nepůsobí. To jen na shinobi."
,,Bez něj by jsme se asi brzo pozabíjeli." pousmála jsem se. ,,Je dobře, že nás může ohlídat. Je zodpovědnej a snad nás nenechá si navzájem zakroutit krkem. Jak je tobě?"
,,Skvěle." zavrčela. To určitě.
,,Dost ses změnila. Už se vůbec nesměješ...."
,,Nestarej se o mě." přerušila mě. ,,Já se s tím vypořádám sama." obrátila ke mě oči. Ztuhla jsem na místě. Její duhovky zčernaly a barva se teď rozlívala do bělma, jako by chtěla pohltit celou bulvu do tmy.
,,Nel, tvoje oči...."
,,To nic není." vzdychla. ,,Jsem polodémonka, snáším to hůř, ale budu v pohodě. A teď jdi, nemám náladu."
Poslechla jsem ji. Nestála jsem o další hádku a ještě k tomu s naší průvodkyní. Uložila jsem se a ještě chvíli civěla do ohně, než jsem si všimla, že mě Sentarou pozoruje. Ještě pořád sžíraná výčitkama jsem se otočila zády k němu a pokusila se znovu usnout.
Další ráno bylo napětí ve vzduchu skoro hmatatelný. Nikdo moc nemluvil a snad všichni jsme se styděli. Až na Kinrana. Ten stál nad náma jako strážce a dohlížel na to, aby nikdo nikoho neurážel. V našich aktuálních podmínkách by se to totiž mohlo velice snadno zvrhnout v bitku na život a na smrt. Když jsem se dovedla já takhle urážet se Sentarem, co teprve takovej Minoru se Sasukem?
Atmosféra byla nepříjemná a všichni jsme na sobě cítili to podráždění. Jako by nás přímo vybízelo k tomu useknout nejbližšímu sousedovi hlavu. Z toho důvodu jsem se pořád nějak nemohla dokopat k tomu, abych se omluvila Sentarovi. Jedinej, kdo byl v pohodě byl Kin, a tomu už začínalo hrabat z nás. Připadala jsem si jak v bandě neobvykle teritoriálních křečků.
Vyráželi jsme hned po drobné snídani, kterou jsme schrastili kdesi na dně batohů. Seděla jsem na zemi a jako obvykle se rvala se svým spacákem. Nikdy jsem ho neuměla pořádně složit a nikdy jsem nechápala lidi, kteří to umí. Jak se může tak obrovský množství látky vejít do tak zatraceně malýho futrálu?
Už asi po třetí jsem trpělivě spacák srolovala a jala se ho cpát do pouzdra. Bez úspěchu. Při pátým pokusu jsem jenom mírně skřípala zubama a u osmýho už jsem byla pěkně našňupnutá. Držela jsem futrál mezi kolenama a spacák do něj prostě boxovala, jak se dalo. Zalezla ho tam půlka a víc jako by se dovnitř nevešlo. Dostávala jsem se do bodu varu a už jsem vážně neměla daleko k tomu, abych ten prokletej vak hodila do ohně, když mi ho něčí ruce vytrhly.
Nademnou stál Sentarou a měřil si mě kritickým pohledem.
,,Pořád stejně zbrklá." prohlásil a klekl si vedle mě. ,,Počítám, že i když ti to teď už asi po tisíci sto padesáté deváté ukážu, stejně si to nezapamatuješ. Ale přesto to udělám."
Během pár vteřin spacák smotal a celkem bez problémů ho zavřel do futrálu.
,,Musíš z něj napřed dostat vzduch." řekl. ,,Jinak zůstane nafouklej a dopadne to tak, jak sis ráčila před chvílí vyzkoušet."
,,Je to látka." frkla jsem. ,,Ten vzduch by se měl vypustit automaticky."
,,Tak promakaný to ještě není. Ale můžeš takovej spacák vymyslet." odpověděl a připevnil mi ten proklatej předmět k báglu.
,,To teda vymyslím. Bude se to jmenovat ,The sleep vak for Yumies' abys věděl. A bude to trhák."
,,For lemra-Yumies by se hodilo víc." prohlásil.
,,Tsssss." předstírala jsem, že jsem strašlivě uražená. ,,Však ty se chytneš za nos, až na tom vydělám miliony a nekoupím ti ani rohlík."
Zasmál se, vstal a podal mi ruku. ,,Tak jdem, nebo tu shniješ a vymyslíš leda houby."
,,Kdybych tu shnila, vyrostly by ze mě cool václavky." chytila jsem se ho a nechala se vytáhnout na nohy.
,,Z tebe leda muchomůrky." opravil mě.
Taky jsem se usmála a vzápětí sklopila oči k zemi. Teď byla ta pravá chvíle se omluvit, když už tak hezky začal...
,,Jo, to asi jo...jsem občas pěkně jedovatá."
,,To teda jo."
,,Omlouvám se za to, co jsem ti řekla. Nemyslela jsem to tak...jenom jsem tě chtěla naštvat. Ty víš, že si o těch jizvách nemyslím nic zlýho...."
,,Taky se omlouvám. To s tím bastardem...ani nevím, kde jsem na to přišel. Přísahám, že mě nikdy nic takovýho nenapadlo."
,,To jsme dva. Neliel říkala, že nás blbne ta oáza."
,,To je jediná možnost. Já bych vážně nikdy...."
,,Já vím." skočila jsem mu do řeči. ,,Já se na tebe nezlobím. Promineš ty mě?" vyslala jsem do výšek svůj nejublíženější kukuč.
Zamračil se. ,,No...tak to si budu muset ještě hodně promyslet. Urazila jsi mé geometrické náčrtky."
Vyprskla jsem smíchy a on mě vzápětí napodobil.
,,Buvole." vydechla jsem. ,,Geometrické náčrtky. Já se z tebe vylíhnu."
,,To už bys měla, ty kuře."
,,Hodláš mě znovu urážet?" zasmála jsem se. Kinran po nás už zase pokukovval jako nějakej dozorce.
,,Radši ne," ušklíbnul se. ,,Nebo nás táta Kin přehne přes koleno."
,,To zní dost úchylně."
,,Jsem úchyl."
,,Nejseš. To se budeš muset ještě hodně snažit. Ale zatím.....všechno dobrý?"
,,Jo."
,,Fajn. Tak jdeme." chytila jsem ho za ruku a vykročila za ostatníma, kteří už mizeli mezi houštím. ,,Mimochodem, ty jsi přece Kinův pra-pra-pra-pra a ještě stokrát pradědeček, takže už jenom kvůli etice by tě neměl....."
Aspoň že tohle se urovnalo. Najednou to bylo, jako by se nikdy nic nestalo. Co jsem se naučila během těch pár let, co jsem kunoichi: když plánujete někomu se omluvit, udělejte to co nejdřív. Nikdy totiž nevíte, jak dlouho tu s vámi dotyčný ještě bude. Nikdy nevíte, kolik budete mít příležitostí. Skočte vždycky po té první, ať potom nemáte výčitky, že jste se rozloučili ve zlým. Já je totiž opravdu neměla, když nastal ten zlomovej okamžik a Sentarou nás opustil.






















