close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

YD3 - Daija no Aoi tenshi 66

5. září 2012 v 20:14 | Rin-chan |  Deníček3: Učeň Modrého anděla

Kdo to bude?


Skočila jsem do nejbližšího křoví a jen tak tak si stihla chytit vlasy, než jsem se vyzvracela. Nabrala jsem do dlaní vodu z potoka a několikrát vykloktala, abych se zbavila odporné pachuti v ústech. Vosa, která jen pár minut předemnou absolvovala podobnou procedůru mi účastně podala kus obvazu na utření.
,,Dámy to nějak nezvládají." poškleboval se Minoru. Neodpověděly jsme - dobře jsem věděly, že on sám chodí grcat v noci, aby neztratil tvář. Oáza nás ničila všechny, dokonce i Sasukeho. Jediní, kdo neměli žaludeční problémy byli Kinran a Sentarou (tomu teda asi blbě bylo, ale ani jednou jsem neviděla, že by nějak povolil).
Bylo před náma posledních pár kilometrů cesty. Poslední noc před bojem. Posledních dvanáct hodin života jednoho z nás. Jenže koho?
Utábořili jsme se v lese asi tři a půl kilometru od místa, kde jsme měli střetnout Takeru. Síla víru tady byla už na hranici únosnosti a nikomu z nás nebylo do zpěvu. I Sasuke vypadal podstatně bledší a i když ani na chvilku neztratil výraz, pozorovala jsem, že se čas od času zhluboka nadechne, jak bojuje s nevolností. Uvědomila jsem si, že právě tohle bude náš největší problém. Ne Takeru, ale energie okolo něj bude zabíjet. Když to teď píšu, znovu mě napadá, kdo to asi bude? Ta otázka tady visí jako černá tečka nad prvňákem. Jako bouřkový mračno v dusným letním vzduchu. Nálada okolo byla jako bahno, kterým jsme se museli brodit na pokraji psychickýho vyčerpání. Došlo to do fáze, kdy mi už bylo jedno, jestli umřu. Hlavně, ať už je konec. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem ještě bydlela v 'obyčejným světě'. Spolužačky ze třídy mě přihlásily do soutěže SuperStar. Nemám takovýhle pořady ráda, ale když už si daly tu práci s přihláškou a já dojela na ten konkurz, bylo mi líto vzdát to. Zezačátku jsem byla nervózní, že mám zpívat před cizíma. Po třech hodinách jsem se spíš nudila - neměla jsem s sebou ani knížku, ani mp4 a už mi to lezlo krkem. Po osmi hodinách jsem si řekla: ,,Je mi to jedno. Ať mě třeba vyhodí, ale jen ať už to mám za sebou!" A v konečné fázi jsem ani nervózní nebyla. A tohle je to samý. Ať nás Takeru třeba všechny pozabíjí, hlavně, ať tohle skončí! Ta chakra je děsná.
V ten poslední večer se za mnou ostatní trousili jak švábi na pivo. Všichni totiž věděli, že někdo umře a všichni - kromě Sasukeho - byli přesvědčení, že to budou právě oni.A tak se chodili loučit.
Vosa hořekovala, ať vzkážu Ryukovi, že ho miluje a že ji mrzí, co provedla. Minoru chtěl, ať ho pohřbíme a polejem mu hrob nejlepším chlastem, co seženem. Kinran zase žádal, ať ho pohřbíme s jeho zbraněma, jako pravýho samuraje a ať oznámíme okolnosti jeho smrti nějaké Ichinazagi Midori - jeho matce. Když jsem ze srandy vypálila na Sasukeho, co by chtěl on, dostalo se mi kousavé odpovědi, že umírat nehodlá, a že až odtud vypadne, tak pro odreagování, doprdele, vyplení aspoň tři vesnice v zemi Ohně.
,,To je veselá parta. Každej se loučí, protože každej má za to, že nastaly jeho poslední chvíle." zabručela jsem, když jsem se sesunula vedle Sentara a on mi podal několik sucharů k jídlu.
,,Někdo z nás to bude." opáčil mi přiškrceně.
Ostře jsem se na něj podívala. Tak on už taky!
,,Přestaň se tvářit jako hromádka neštěstí. Copak máš pocit, jako by tohle byl tvůj poslední den?" dloubla jsem do něj.
,,Většba o mě nemluvila - a to jsem tu." sdělil mi, co v něm očividně už dlouhou dobu hlodalo.
,,Sentarou, jsi lepší než já...jak bys mohl zrovna TY umřít?" snažila jsem se ho uklidnit.
,,Třeba kdybych chtěl ochránit tebe....a to bych udělal."
,,Nikdy bych ti to neodpustila."
,,Ale žila bys."
,,Kruci Sentarou zavři zobák. Seš ještě horší baba než Minoru. My dva jsme tu pro sebe, jeden na druhýho nedopustíme a právě proto přežijeme. Chápeš?"
,,To je sobecký." informoval mě.
,,No a?" odsekla jsem. ,,Mě je to putna. Kdo jinej by se o nás měl starat, než my dva navzájem? Kašlu na ostatní, jsou mi ukradení. Záleží mi na tobě. My už jsme si toho prožili dost a zasloužíme si klid. Proto udělám všechno, abychom zůstali spolu, rozumíš? Přísahám ti, že ty ani já neumřeme. Že Takeru porazíme a pak ti skočím kolem krku a málem tě povalím, jako to dělám vždycky. A možná, že i spadneme a ty se praštíš o nějakej šutr a budeš mi nadávat a dostaneš facku za to, že seš drzej." rozjela jsem se.
Povzdechl a chvíli nešťastně hypnotizoval les před náma, než se usmál a rezignoval. Objal mě kolem ramen a prohlásil: ,,Když mi dáš facku, pověsím tě na hodinu na strom. Vzhůru nohama."
,,No to bys neudělal?!"
,,Chceš se vsadit? Chytil bych tě takhle za kotníky a pak už by mi stačilo jen vstát..."
Zavřískla jsem a pleskla ho po rukách, kterýma mě drapnul za nohy. Oba jsme se rozesmáli. Zbytek se na nás podíval nadmíru vyčítavě. Jejich pohledy říkaly: jak se můžete takhle bavit, když nám jde o život?
Ale mě to v tu chvíli bylo vážně jedno.
,,Vsadím se, že dneska nikdo neusne." šeptla jsem, když jsme se ukládali ke spánku. Schoulila jsem se k Sentarovi a on mě objal, takže jsem ani nepostrádala žádnou deku. To jeho obrovský tělo fungovalo jako bernardýn - jednou jsem mu to řekla, a on se urazil. Ale vždycky, když jsme takhle ulehli mě to napadlo a musela jsem se usmát.
,,To je škoda," odpověděl mi. ,,Doufal jsem, že by jsme ponocovali jenom my dva."
Ve tmě jsem cítila, jak mi přejel rty po šíji až na rameno, kde se zastavil. Pochopila jsem.
,,Tak takhle ty, jo? Prasáku."
,,Tak ošklivé slovo. Ale asi se nemám jak hájit..." odpověděl, aniž by ustal v líbání.
,,Sentarou neblbni. Všichni jsou vzhůru."
,,No a?"
,,Tobě je to možná jedno, ale mě ne."
,,Tak se někam zdekujeme."
,,Ty už to hodně potřebuješ, co?" rýpla jsem do něj.
Moje poznámka ho rozesmála. ,,Potřebuju tebe."
Jemně jsem ho od sebe odstrčila. ,,Dneska ne."
,,Já myslím, že zrovna dneska je to perfektní."
,,Další z tvých apokalyptických narážek?" ušklíbla jsem se. ,,Budeme mít hromadu času potom."
,,A co když ne?"
,,V oáze se stejně nesmí dělat žádný prasárny. Proč myslíš, že jsme u vchodu procházeli celou tou očišťovací kauzou."
,,Aspoň chvilku."
,,Ne. Počkej si."
Cosi zabručel a zrovna slušný to nebylo, ale mě to jen rozesmálo. Otočila jsem se k němu a pohladila ho po neoholené tváři. ,,Aspoň budeš mít důvod zůstat naživu, zlato."
,,To není fér."
,,Ale je." usadila jsem ho. ,,A navíc...už zas máš vousů jak Krakonoš."
,,Neříkalas, že vousy jsou sexy?"
,,To možná jsou, ale řežou. Zítra se jich zbavíš. A teď, jestli okamžitě neusneš, tak si mě nepřej."
Zklamaně se odtáhnul, ale nepustil mě. ,,Tak dobrou." popřál.
,,Dobrou." odpověděla jsem mu a pár minut na to už jsem se snažila simulovat spánek. Těžko říct, jestli mi to sežral, protože já mu to jeho předstíraný snění taky nevěřila.
Nakonec se mi přece jen podařilo upadnout do jakés takés dřímoty. Zdály se mi rychlý, zmatený polosny, který okamžitě mizely v mračně zapomnění. Chvilkama jsem vnímala Sentara, jak se převaloval, pak mě zase tlačil kámen, nebo jsem mrzla. Celkově to byla dost hektická noc a těšila jsem se na ráno, i když to znamenalo konečnej střet.
Ještě před úsvitem mě probudila výrazná změna v energii. Kousek od nás se objevil novej, silnej bod, kterej chakru vstřebával. Probudilo mě to natolik, že jsem se prudce posadila a vzbudila tím i Sentara.
,,Co se děje?" zabrumlal rozespale.
Trvalo mi to vteřinu, než jsem si dala dohromady dvě a dvě. Stála přímo před náma, pěsti zaťaté, vlasy jí poletovaly okolo těla. Její oči přešly z černé barvy do červené. Zvolna se jí zpod víček uvolnila rudá kapka husté tekutiny a stekla po dokonalé tváři až na bradu, kde zůstala zlověstně viset. Dívala se kamsi za nás a tiše syčela.
,,Neliel!" vyhrkla jsem a popadla meč. Nezdržovala jsem se žádným vyjednáváním - očividně nebyla při sobě.
Pohnula se a zamrkala - z očí se jí uvolnily další kapky krve a zbrázdily jí tak tvář podélnými liniemi, takže rázem vypadala jako socha Panny Marie.
,,Nepřibližuj se k ní." varoval mě Sentarou a stáhl mě za sebe.
,,Neliel....co se děje?" hlesnul opatrně Kinran.
,,Oáza." odpověděla jsem za ni. ,,Je polodémonka, vzpomínáš? Zdivočela. Když ji odsud nedostaneme, stane se úplným démonem. To nemůžeme dopustit...."
,,Ale co uděláme?" zeptala se Vosa.
Než stihnul kdokoliv odpovědět, Neliel se vrhla vpřed a chňápla po Sentarovi. Pokusil se uskočit, ale ona byla neuvěřitelně rychlá. Chytila ho za paži, prudce trhla a odhodila asi dvacet metrů daleko. Narazil do jednoho ze stromů a hlasitě vykřikl.
,,Sentarou!" vyděsila jsem se.
Kin na ni skočil zezadu a chytil ji kolem krku. Lehce ho setřásla a přišlápla. I když byla malá a drobná, Kin zavřísknul, jako by na něj stoupnul slon. Neliel párkrát nohou zakroutila, aby mu tak způsobila ještě větší bolest. Shromáždila jsem chakru a chystala se ji svázat, ale to se na scéně znovu objevil Sentarou.
Popadl Neliel za vlasy a strhl ji z Kinrana. Než se nadála, tak ji obrovskou silou (nepochybně pomocí slušnýho množství chakry) mrštil několik desítek metrů do lesa tak, jako ona před chvílí jeho.
Přiskočila jsem ke Kinovi a pomohla mu na nohy. ,,Jsi v pořádku? Prosím tě, řekni, že jo!" sýčkovala jsem.
,,Jo....nemám nic zlomený..." zachraptěl, očividně jenom trochu otřesenej. ,,Má sílu jak býk."
Neliel se postavila a vrhla na Sentara nenávistnej pohled.
,,Bezva, co teď?" zavrčel Minoru.
,,Zabijeme ji." prohlásil Sasuke.
,,Jsi padlej na hlavu?" obořila se na něj Vosa. ,,Nesmíme jí ublížit."
,,Pochybuju, že nás nechá odejít." usadil ji Sasuke.
Neliel znovu přiskočila a pokusila se o útok, tentokrát na Vosu. Sentarou se jí postavil do cesty, vystřelil chakru a stisknul Neliel jako do dlaní. Zavřískla apokusila se uvolnit, ale on ji držel.
,,Někdo se ji musí pokusit dostat pryč." usoudila jsem. ,,Jenže kdo? Nemůžeme nikoho postrádat."
Sentarovy oči se rozšířily poznáním a vzápětí se mu po tváři rozlil úsměv - snad úlevnej.
,,Udělám to." prohlásil.
,,Co? Proč ty?!" vyjekla jsem.
,,Přemýšlej, Yumi. Ankoku mě nejmenovala mezi těmi, kteří budou bojovat s Takeru. Myslel jsem, že je to proto, že zemřu. Ale je to jinak..."
,,Ona věděla, že budeme potřebovat průvodce...polodémonku Neliel. A věděla, že před cílem zdivočí..." doplnil Kinran, kterýmu očividně už taky svitlo.
,,Není to o tom, že bych byl na Takeru moc slabý, nebo že by mě čekala smrt, ale...."
,,Máš dostat Neliel odtud a zabránit její proměně v démona." jako obvykle se s Kinem doplňovali. ,,To je ono!"
,,Ne!" sykla jsem. ,,Nenechám tě za zády a nebudu se třást obavama o tvůj život!"
,,Tvůj úkol je zastavit Takeru. Můj je postarat se o Neliel." oponoval žirafák a poočku pozoroval naši vzteklou kolegyni, která se každou chvílí dostávala víc a víc ze svýho vězení. ,,Ankoku řekla, že zemře jen jeden, pokud se mu postaví ti, které vyjmenovala. Všichni jsou tu, Yumi. Jen já přebývám. Kdo jiný může zastavit Neliel, aby vám nešla po krku?"
,,Uděláme to všichni." navrhla Vosa.
,,Není čas. Já to zvládnu."
,,Nechci se rozloučit takhle...." popotáhla jsem.
Usmál se. ,,Ještě večer jsme mysleli, že nás rozloučí smrt. Není to takhle lepší?"
Zatnula jsem pěsti a ucouvla. Věděla jsem, že má pravdu.
Neliel se dostala z jeho sevření a skočila po nás. Chytil ji za paži a praštil s ní o zem, kolenem jí zatlačil mezi lopatky, aby ji znehybnil. ,,Jděte. Odvedu ji odsud dřív, než se z ní stane démon."
Minoru se Kinem vystřelili vpřed jako první. Za nima Vosa. Váhala jsem, ale bylo to neodvratný. Tady se loučíme a jdeme ke konečnýmu střetu - čistě elita, kterou Ankoku vyměřila. Teď pro změnu hlodla pochybnost ve mě - zemřu já?
Jako by mi dokázal číst myšlenky (vždycky jsem ho podezřívala, že to umí) se usmál a řekl: ,,Pamatuj, cos přísahala. Jakkoliv to uděláš, vrať se mi živá."
,,Ty taky." opáčila jsem a dodala: ,,Miluju tě."
Odpověděl mi úsměvem. Otočila se a chystala se běžet za ostatníma. Zarazil mě výraz Uchihy, kterej stál za mnou. Významně se podíval na Sentara a pak na vlastní prokletou pečeť, jejíž kousek mu váhavě vykukoval zpod límce. Pochopila jsem...a uznala, že teď budu potřebovat každou páku.
,,Ještě než odejdu.....tohle se mi bude hodit." přistoupila jsem k Sentarovi a využila toho, že se nemůže hýbat, aby nepustil Neliel. Položila jsem dlaň na jeho levý rameno a zaryla do něj několik chakrových čepelí. Sentarou vyjekl a křečovitě zesílil sevření. Neliel bolestně zavyla a začala sebou cukat.
,,Yumi...co to....děláš...?" zavrčel. Věděla jsem, že by mi nejradši zabránil, ale nemohl pustit protivníka.
,,Přísahala jsem, že přežiju....." soustředěne jsem mu vytrhla ze svalu věc, kterou jsem tam kdysi nenávistně uložila a tahala ji na povrch. ,,A udělám pro to všechno."
,,Ne...tohle ne.....je to nebez..." bolestně zavyl, když mu prokletá pečeť protrhla kůži a vstřebala se do mé dlaně.
Cítila jsem, jak mi rukou probíhá známé pálení, jako by mi hořela krev přímo v žilách a do svalů se zabodávalo tisíce jehel. Otrava, jak jsem tomu říkávala, se spirálovitě obtočila okolo mé paže a vzápětí se zahnízdila na místě, kde se jí líbilo nejvíc; mezi krkem a ramenem.
,,Promiň...." vydechla jsem bolestně a třela si pálící svaly. ,,Beru si to zpátky. Nikdy jsem ti to neměla dávat."
,,Neumíš to ovládat." zasyčel.
,,Ale já ano." ozval se Sasuke. ,,A teď pohni ubožačko. Musíme je dohnat."
Otočila jsem se a následovala ho do lesa.
,,Nesmíš to použít!" křikl za mnou Sentarou.
,,Buď opatrnej!" odpověděla jsem místo toho a snažila se vzdálit co nejrychlejc.
,,Yumi! Slyšíš?! Nesmíš to použít!" neslo se za náma.
Ostatní čekali jenom o kousek dál. Kin se na mě tázavě podíval. Uhnula jsem jeho pohledu.
,,Jdem." oznámila jsem jim hluše. ,,Konečně je tady finále."
A tak nás zbylo pět.
Poslední úsek cesty už jsme jenom běželi. Vosa byla bledá, dokonce i Minoru přestal chlastat a soustředil se na to, co nás čekalo. Jedinej Sasuke si držel image, jako obvykle. Moje nohy se odrážely od větví a kmenů a já jsem nedokázala cítit ani strach, ani zadostiučinění. Jenom jsem se těšila. Něco v nitru mě uklidňovalo, že já to přežiju. Zároveň mě ale tížila myšlenka: kdo ne?
Oči mi automaticky sjely dolů na Kinrana. Nevládne chakrou, proto, narozdíl od nás, utíká po zemi. Musím ale uznat, že dokáže držet tempo. Bude to on? Když to vezmu kolem a kolem, je to vynikající samuraj, ale pořád nejslabší z nás. Co když se k nám připojil jenom jako obětní beránek? Zlá část mě se skláněla k názoru, že je to pravda. Jiná mi zase říkala: ,a co ty tvoje starosti o Vosu? Nebyla sis jistá, že umře ona?'
A já jsem popravdě ani nevěděla, co si myslím. Když jsem to vzala vylučovací metodou, Sasuke to podle mě nebude. Minoru je skvělej v zacházení s ohněm, speciálně školenej mnich, kterej celej život jenom bojuje. Škrtám ho. Zbývám já - a jak už jsem říkala, mám dojem, že já to nebudu - Kin a Vosa. A zrovna oni dva mi vážně přirostli k srdci. Musí to tak být? A jak bych to mohla změnit? Vosa je sice skvělá šermířka, ale je zlomená hádkama s Ryukem. Dokáže se pořádně soustředit?
Stromy před náma začínaly řídnout, až náhle skončily a my se objevili na hlinité pláni, naprosto zbavené stromů, který tu bezpochyby ještě nedávno rostly. Vlna chakry, která se teď už nelámala o žádný překážky před náma nás zasáhla plnou silou. Moje reakce na prvních pár vteřin by se bez nadsázky dala nazvat šokem.
V hlavě mi stoupnul tlak jako když rychle sjedete z kopce - ale asi padesátkrát víc - a kůže po celém těle se rozvibrovala jako bych spadla do mixéru. Neovladatelně jsem vykřikla a tvrdě dopadla do hlíny. Klesla jsem na všechny čtyři a zoufale se snažila schovat hlavu do dlaní. Zaregistrovala jsem, že ostatní jsou na tom podobně jako já. Sasuke napůl klečel, opíral se o meč a zaraženě lapal po dechu. Vosa se vyzvracela.
,,To je bolest...." zasténala jsem přiškrceně a sevřela do pěstí několik pramenů svých vlasů, jako by mi to mělo ulevit.
Kolem ramen mě kdosi chytil. Jeho dlaně byly teplé a překvapivě pevné. Kinran.
,,Yumi....co se děje? Jste v pořádku?!"
,,Ta chakra....proboha....co to je....?!" kňourala Vosa s nepředstíranou bolestí v hlase.
,,Já ji necítím..." zabručel Kin. ,,Jak vám můžu pomoct?!"
Snažila jsem se povolit svaly a dostat tak tělo z křeče. Dost mi pomáhal Kinův dotek, kterej jsem pořád cítila. Zhluboka jsem se nadechla, i když chakra propůjčovala vzduchu divnou pachuť a já měla pocit, že dýchám spíš mračno radioaktivního ozónu, než kyslík. Bolelo to a brnělo, ale ustupovalo.
,,V pořádku...." zachraptěla jsem a pokusila se o povzbudivej tón. ,,Zvykneme si. Hlavně nezatínejte svaly...uvolněte se. To přejde. Jen jsme se lekli...."
Vosa už nevzlykala, jen hlasitě oddechovala. Sasuke se po chvíli vrávoravě postavil, stejně tak Minoru. Musím s ostudou přiznat, že mě pomohl na nohy Kin. Třásla jsem se jako osika. Došmatlala jsem k Vose a vytáhla ji do stoje.
,,Dobrý?"
,,Lepší." opáčila. ,,To byla dělovka přímo do plic."
,,Vzhledem k tomu, že ses zase pogrcala bych řek, že spíš do žaludku." sekl po ní Minoru.
Jindy bych po něm asi něco hodila (třeba cihlu) ale teď jsem se jen usmála. Bylo dobře, že dokázal žertovat. Museli jsme se nějak dát dohromady, protože skutečná hrozba, kterou jsme tak dlouho pronásledovali teď byla reálná - a stála jen kousek od nás.
Cítila jsem slzy v očích, když jsem uviděla toho kluka, kterýho jsem kdysi měla tak ráda. Pamatujete na toho sirotka, kterýho jsme, společně s jeho mladší sestrou, osvobodili od Orochimarových ninjů? Toho kluka, co mě před bojem prosil, ať se ukryju...že se o mě bojí?
Tak ten tu teď nestál.
Že pomocí chakry dospívá rychlejc, než je normální, to jsem věděla. Ale přesto mě překvapil mladej muž, kterej stál před náma. I když Takerovi nebylo ještě ani patnáct, teď tu stál, vzrůstem a obličejem tak na dvacet. Byl bledej a pohublej, ale z jeho očí sršela síla, stejně jako všude okolo něj. Neměl zbraň, ale ani ji nepotřeboval, aby na nás zanechal hrozivej první dojem. Cítili jsme energii, která z něj pulsovala v pomalých, mocných vlnách a snad by jsme i utekli, kdybychom se nebáli otočit zády.
,,Sensei...." promluvil div ne radostně. ,,Věděl jsem, že mě najdete."
,,Slíbila jsem to." odsekla jsem zastřeným hlasem. Na zlomek vteřiny jsem se přenesla zase do doby, kdy se schylovalo k bitvě o Konohu. Já a Takeru jsme seděli pod stromem, on se o mě opíral a objímal mě svýma ještě dětskýma rukama okolo pasu. Div ne plačky mi sdělil, že se bojí, že umřu. A tehdy jsem k tomu skutečně neměla daleko, vzhledem ke svojí zablokované chakře. Bylo to porvé a naposledy, co jsem mu vysvětlovala, že každej z nás se může rozhodnout, kdy bude riskovat život. Že jenom my jsme nad ním pány. Vyložil si to zle už tehdy? Pochopil to snad tak, že když bude dost silnej, může ovlivňovat životy všech?
Jeho rodiče zemřeli, chtěl zabránit, aby se to dělo dál. Pamatuju si dodneška jeho větu, když jsem řekla, že na tom nic nezmění. Řekl: ,Ale já to změním. Budu nejmocnějším ninjou co kdy žil. Dokážu, aby lidi neumírali.'
Tehdy jsem to považovala za neškodný a tak jsem mu řekla, aby tvrdě trénoval.
Zvolil špatně. Začal s dobrým úmyslem, ale pošpinil ho. Znovu jsem se musela napomenout, že tohle už není můj žák. Tohle je zrůda a musí se sprovodit ze světa.
,,Všechno jsi pokazil." oznámila jsem mu a nekompromisně tasila meč.
,,Kdepak. Chci vybudovat svět bez válek a umírání. Svět bez ninjů.....a bohužel, tím pádem i bez vás, sensei."
,,To ti ale nedovolíme." promluvil Kinran a stejně jako já tasil.
,,Napřed budeš muset zabít nás." přikývla Vosa.
,,A že s tím budeš mít práce, smrade." ušklíbl se Minoru.
,,Jak by řekl jeden cvok, kterýho jsem znal: tomu věř." zavrčel Sasuke, kterýho očividně děsila myšlenka na svět, kde by nebyl mafiánem číslo jedna.
Zhluboka jsem se nadechla. ,,Milovala jsem tě, Takeru. A proto mi teď nedělá nejmenší radost, že to s tebou musím skoncovat. Přesto....budu tě muset upozornit, že by ses měl začít bránit."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama