***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

YD3 - Daija no Aoi tenshi 67

5. září 2012 v 20:15 | Rin-chan |  Deníček3: Učeň Modrého anděla

Pět lidí proti bohu


Minoru vystřelil jako první. Zlomkem vteřiny se octnul o několik desítek metrů dál a chystal se udeřit. Jeho noha, připravená ke kopu vzplanula, jako by ji namočil do benzínu. Celý to zabralo asi tolik času, kolik potřebujete na mrknutí. Jenže - Takeru byl rychlejší!
Minoru se náhle zarazil a odletěl zpátky k nám. Překvapením dopadl tvrdě na záda a praštil se do hlavy o zem. Z odřené kůže na plešce začal krvácet. Kdyby po Takerově protiútoku nezbyl obláček prachu, pomalu se snášející na zem, těžko bych byla věřila, že vůbec něco udělal. Tohle bude vážně masakr.
,,Jsi v pohodě, vejcovitá hlavo?" obrátila se na něj Vosa.
,,Co myslíš?!" odsekl, zcela očividně těžce raněn na egu. ,,Já toho smrada zmydlím jak prochcaný prostěradlo!"
,,Země...." řekla jsem spíš pro sebe, než pro ostatní. Klekla jsem si a zabořila prsty do hlíny. Její energie byla živá, pálila mě a tepala. ,,Síť chakry. Díky ní může ovládat každej náš krok."
,,Zabavím ho." prohlásil Sasuke a jeho tělo se začalo měnit. Prokletá pečeť se mu rozlezla všude po těle, vlasy zbělely a prodloužily se. ,,Znič tu síť. Jinak jsme v nevýhodě."
,,Udělám to." kývla jsem. ,,Vy ostatní sem." pomocí Mokutonu jsem vytvořila tři dřevěný ostrůvky, na který se postavili. Moje dřevo izoluje ostatní chakry. Jakmile zaútočím na Takerovu síť, chakra se začne bránit. A to by pro ně mohlo být zlý. Stejně jako pro mě. Proto....
Když jsem začala energii soustředit do prokleté pečetě, cítila jsem, jak se nalila silou. Jako by se radovala, že ji po dlouhé době znovu budím. Její pálící chapadla se rozlily po mé kůži, do mé krve a omotaly se okolo vnitřních orgánů. Zatla jsem zuby. Nechutnej pocit. Jestli znáte hnusnější prožitek, než uvolnit svoje tělo dobrovolně nějakýmu špinavýmu parazitovi, jehož jste obdrželi od otce, kterej je napůl had a teplota jeho kůže se rovná mojitu, dejte vědět.
,,Nemůžete mě porazit." prohlásil Takeru. Cítila jsem, jak se jeho síla podemnou mírně vzedmula. Naštěstí proměna už byla dokončená. Ta síla v rukou a svalech...pocit nezranitelnosti. Skoro jsem zapomněla, jaký to je.....
Sasuke se vznesl, bleskurychle Takeru obletěl a vedl útok zezadu. V tu chvíli jsem já rozprostřela svoji chakru a uvolnila Mokuton co nejdál to šlo. Skoro okamžitě jsem dostala zpětnej úder, elektrizující ránu do rukou. Trhla jsem sebou a vykřikla, protože kopanec byl silnější, než jsem čekala. Nemít aktivovanou pečeť, jsem na škvarek.
,,Aoi..." Kin se pohnul směrem ke mě.
,,Ne!" okřikl ho Minoru. ,,Hlavně se nehejbej z tý desky!"
Obrana byla pořád silná, ale chakra v zemi slábla, jak se hlínou rozprostíral můj Mokuton. Skoro celou okolní oblast, která byla prodchnutá chakrou dřevo odrovnalo, absorbovalo Takerovu sílu a udělalo tak zemi bezpečnou i pro Vosu, Kina a Minoru. Na vteřinku jsem pocítila zoufalství, že jsem hned na úvod vyčerpala tolik chakry na dřevěnou plošinu, ale bylo mi útěchou, že bez ní bychom se neobešli. Napadlo mě, že tímhle se možná odbyla moje role v proroctví. Kdybych tu nebyla, tahle půda by moje kamarády zabila.....
,,Můžete...." otočila jsem se ke zbytku, kterej se zrovna přibližoval.
,,Země pod kontrolou?" zeptala se Vosa.
,,Je naše. Ale vzduch......" bezradně jsem se rozhlídla kolem.
,,Nakopu mu prdel i tak." prohlásil Minoru a podniknul druhej útok. Tentokrát o něco úspěšnější.
Vedl na Takeru útok zepředu, já ho začala obíhat zezadu, z opačné strany jako Sasuke. Vosa běžela doprava, Kin vlevo. Utvořili jsme tak jakejsi kruh. Sasuke zrovna dosedl na zem a ucouvnul, aby nabral dech (teda on by vám určitě řekl, že chtěl dopřát odpočinek Takerovi, aby byla větší zábava, ale tyhle jeho kecy mu nesmíte žrát).
Kakashi tuhle moji teorii nesnášel, ale já jsem vždycky tvrdila, že nejlepší způsob, jak otestovat nepřítelovy schopnosti je přímej útok. Bez okolků jsem zaútočila, ostatní reagovali stejně.
Jako první jsem viděla, že zpomalujou, když se Vosa s Minoru zastavili. Vosa se chytila za hlavu a padla na kolena, Minoru okamžitě zařadil zpátečku. Nezastavila jsem se, i když jsem nevěděla, co jim je. Po chvíli to ale došlo i mě. Díky aktivované pečeti jsem se dostala skoro až k Takerovi, ale pak náhle proměna spadla, moje vlasy zesvětlaly a křídla zmizela! Nikdy jsem nic podobnýho nezažila. Pečeť se vždycky držela jako klíště, ale teď jsem se prostě proměnila zpátky, jako by se i ta samotná oro-infekce lekla Takerovy chakry. Okamžitě jsem ucítila to, co Vosa s Minoru evidentně před chvílí. Rána do hlavy, jak mě prostoupila ta jedovatá chakra. Celý moje tělo se začalo otřásat a vibrovat, jako by do mě šel proud. Nohy mi zkameněly, nebyla jsem schopná udělat ani krok. Klesla jsem. První, co mi blesklo hlavou bylo: ,,Je po nás...."
Ale nikdo nečekal, jak se vytáhne Kinran. Doteď jsem nechápala, proš s náma jde samuraj bez citu pro chakru. A teď mi to začínalo docházet - jeho úloha v téhle partě. Stejně jako já jsem ovládla zemi, Kin zaopatřil vzduch. Tím, že na něj nepůsobila Takerova chakra se dovedl přiblížit až k němu. Ironie, že to, co ubíjelo nás trénovaný se jeho, obyčejnýho člověka ani nedotklo.
Zřejmě ani Takeru nečekal, že by někdo prošel jeho bariérou a nebyl na to připravenej. Dřív, než stihnul zaujmout obrannej postoj ho Kin seknul mečem do ramene. Takeru ustoupil a vyslal na Kina chakrový ostří. To ale proťalo jenom vzduch. Kin se bleskově přesunul za jeho záda a seknul po celé jejich šířce, takže otřevřel ránu od jednoho Takerova ramene až skoro k bedrům.
Takeru bolestně zavyl a ohnal se chakrou. Tentokrát zasáhnul. Kin odpadnul o několik metrů dál a zůstal ležet. V rychlosti jsem viděla krev na jeho oblečení a příšerně mě to vyděsilo. Takhle brzo nesmíme nikoho ztratit...a ne jeho....
Zranění narušilo Takerovu koncentraci a bariéra povolila. Toho bylo nutný využít - ta krev pro nás znamenala naději, že ani Takeru není nezranitelnej. Znovu jsem se rozběhla a zformovala v dlani Chidori. Udeřila jsem.
Kdyby to bylo takhle lehký, bylo by to trapný. Někdy ale lepší velkej trapas, než masakr ve stylu Zkuste praštit Chucka Norrise. Takeru se rychle vzpamatoval, uskočil do strany a popadl mě za zápěstí. Stisknul a já ucítila, jako by mi hořela kůže. S výkřikem jsem se zkusila vyprostit, ale marně.
,,Čekal jsem víc, sensei." poznamenal a z jeho očí čišela spokojenost se sebou samotným. Byl hrdej na to, co dělá. Otřásla jsem se.
Silně sevřel moje zápěstí a tak rychle, že jsem si pomalu ani nestihla uvědomit, co dělá, ho silně zalomil směrem nahoru.
Cítila jsem, jak moje kost křupla a zlomila se. Jak se její úlomky zabodly do svalu. Do očí mi vhrkly slzy, znovu jsem se mu pokusila vytrhnout, ale on se ani nehnul a dál mi lámal zápěstí.
Odkudsi zezadu se vynořil Minoru, chytil jeho hlavu do dlaní a vypustil z nich mrak ohně. Takeru povolil, já se vykroutila a okamžitě jsem přidřepla. Dokud byl oslepenej Minoruovým ohněm jsem se pokusila podrazit mu nohy. On se ale rychle vzpamatoval. Obnovil svoji chakrovou obranu, což nás hned donutilo vzdálit se na nejvyšší únosnou mez.
,,Tvoje ruka.....?" vykřikla na mě Vosa nedokončenou otázku.
Zatla jsem zuby. ,,Přežiju to. Soustřeď se na Takeru."
,,Blázni!" Takeru, s kůží na hlavě ohořelou a pravou paží zalitou krví se vítězoslavně smál. ,,Sebevrazi! Mě nikdy nemůžete porazit! Jsem bůh!" z jeho očí se dalo vyčíst šílenství. Chakra ho úplně prostupovala, ovládala jeho tělo i mysl a aniž by si to uvědomoval, dělala z něj svoji hračku. Jemu se to líbilo - toužil po síle a toužil nás zničit. Bylo to cítit ve vzduchu, když jeho chladná zuřivost prostupovala atmosférou až k nám.
Sasuke, kterej si ještě pořád udržoval pečeť na něj zaútočil. Takeru proti němu vystřelil několik chakrovejch ostří, Uchiha je vyblokoval. Skoro to vypadalo, že by mohl zasadit úder rozhodující v náš prospěch, ale k mojí nepopsatelné zlosti se zastavil jen asi dva metry od Takeru. Očividně ani on nemohl přes bariéru toho démona. Bylo vidět, že se snaží, ale dotírající, bolestivá chakra ho nepustila ani o centimetr. Znovu jsem propadala zoufalství. Jak můžeme bojovat proti někomu, ke komu se nesmíme přiblížit?
Ale Kin může.
Vzpomněla jsem si na jeho zranění a očima vyhledala bezvládný tělo. Ležel pořád stejně, ruku přitisknutou na břiše a na oblečení rozšiřující se krvavou skvrnu.
,,Voso, postarej se o Kina." vyhrkla jsem a zdravou rukou popadla Minoru za paži. ,,Ty pojď se mnou. Sasuke, nahoru. Spusť na něj oheň."
Poslala jsem Minoru o několik desítek metrů dál a sama začala provádět pečetě. Moje tělo se začalo otáčet, napřed zvolna a pak rychleji a rychleji, jak mnou prostupovala větrná chakra. Cítila jsem, že už nestojím nohama na zemi a zvýšila intenzitu otáček. V jádru tornáda se snad dostanu za Takerovu bariéru.
Prudce jsem změnila směr a zamířila přímo na něj. Ve chvíli, kdy jsem se střetla s jeho bariérou jsem ucítila odpor, ale moje větrná stěna naštěstí za něco málo stála a nepustila ke mě všechnu chakru. Takhle jsem ji sice cítila, ale její intenzita se pohybovala v mezích únosnosti. Ve chvíli, kdy jsem se dotkla Takerova těla spustili Sasuke i Minoru takový plamenomety, že moje tornádo se ve vteřině vzňalo jako suchý chrastí. Musela jsem být opatrná a nepustit si jejich chakru moc k tělo, protože by ze mě asi zbyl maximálně seškvařenej knoflík živočisnýho uhlí. Doufala jsem, že tohle Takeru neustojí.
Přidala jsem i svou ohnivou a bleskovou chakru. Energie víru se stala tak nesnesitelnou, že jsem měla pocit, jako by mi trhala lebku na dvě poloviny. Na chvíli jsem před tou bolestí ucukla, ale hned jak jsem si zvykla, zesílila jsem a stoupala pořád výš. Čtyři chakry v jediném víru, každá sama o sobě na devastující úrovni. Cítila jsem, že i energie okolo Takeru se stáhla, jako by se mě bála. V tom okamžiku jsem poprvé - a naposledy...naštěstí - měla pocit, že jsem bohyně. Nic se nezdálo, jako překážka nebo výzva. Na těch několik vteřin neexistovalo nic, co bych nemohla zničit. Dům, vesnice, města, dynastie, celý svět....chlapec.
Probrala jsem se z opojení. Takeru byl pořád tady, to kvůli jeho zničení jsem ze svýho těla udělala supernovu. Chystala jsem se k úderu. Dodnes, i když tady sedím a píšu a moje tělo už nemůže cítit tu sílu, jako kdysi, jsem naprosto přesvědčená, že bych Takeru zabila jediným úderem. Tenkrát, když stačilo ještě pár minut a změnila bych se v démona. Možná. Možná bych zemřela, to nevím. Nevěděla jsem ani v té chvíli. K útoku nikdy nedošlo.
Když jsem se soustředila na několik jutsu v jednom, nezbyla žádná moje pozornost pro zemi. Ta se začala uvolňovat z mýho sevření a načerpávala Takerovu sílu. I přes vír jsem cítila, jak náhle chakry mých kamarádů pohasly. Odkudsi zasténala Vosa. Došlo mi, co se děje.
Buď budu pokračovat a zabiju Takeru - ale Vosu, Kina a pravděpodobně i Minoru usmrtí jeho chakra, která vypukne na povrch. Nebo je zachráním - ale ztratím šanci.
V tomhle boji měl zemřít jeden z nás. Ne všichni. Nebylo souzený, abych ho zabila já. Nevěděla jsem, kdo to udělá, ale v té chvíli mi došlo, že to nebudu já, kdo ukončí život monstra, co jsem stvořila. Na tomhle jevišti jsem nebyla hlavní role, ale pěšák.
Když jsem všechno uvolnila a převzala kontrolu nad zemí, jako by ze mě spadla obrovská tíha. Nedá se to popsst, najednou mi připadalo, jako bych se vzdala opravdovýho života, kterej jsem právě poznala a zbyla ze mě zase slupka. Prázdná existence, slabá. Nikdy se tomu nic nevyrovná.
Dopadla jsem na zem, snad trochu neohrabaně a pevně chytila otěže chakry, která se plížila zemí aby nás zabila. Nedovolím Takerovi tuhle výhodu. Země je moje. Chvěla jsem se, ale jinak jsem byla v pořádku. Trochu zamlženě jsem si všimla Vosy, která se sbírala ze země vedle Kina. Ten už vypadal líp, i když docela namáhavě oddechoval. Jeho rána byla ovázaná a očividně přestávala krvácet. Naštěstí nebyla hluboká. Vedle mě přistál Sasuke.
,,Co se stalo?!" zavrčel. ,,Mělas šanci, ta chakra by zabila i bijuu."
,,A všechny okolo..." vydechla jsem. ,,Nedokážu kontrolovat všechno zároveň. Ztrácela jsem vládu nad zemí...ztratili bychom Vosu, Kina a Minoru."
,,Možná by to za to stálo."
,,Takhle to být nemá. Má umřít jinak...já ho nezabiju. Moje úloha je hlídat zemi." na chvilinku se mi zatmělo před očima.
,,Je mi ukradený, jak kdo řekl že to má být." pátravě se na mě zadíval. ,,Vypadáš hrozně."
,,Vyšťavilo mě to."
,,Nebylo to nejhorší." utrhl kus svýho pláště a podal mi ho. ,,Na. Utři si oči."
,,Co mám s očima?" prsty jsem si sáhla na pravou tvář. Když jsem je odtáhla, byla na nich krev. ,,Proboha...teče mi krev. To je z očí?!" popadla jsem kus látky a začala se utírat.
,,Nic na co bys chcípla ubožačko. Dej se dohromady. Možná musíš hlídat zem, to ale neznamená, že se po ní musíš válet."
,,Dík. Ty dokážeš povzbudit."
Minoru znovu zaútočil na Takeru. Celé jeho tělo se rozsvítilo jako pochodeň. Z druhé strany se rozběhla Vosa.
,,Zvedni tu prdel, válet se můžeš potom." procedil Sasuke a vmžiku byl pryč.
Sprosťák, ale měl pravdu. Potřebuju se dát co nejrychlejc dohromady.
Minoru s křikem odletěl a dopadl jen kousek vedle mě. Žuchnul do písku jak balvan a šťavnatě zaklel. Doklopýtala jsem k němu.
,,V pohodě?"
,,Praštil jsem se do hlavy! Ještě, že nemám koule!"
,,No, hlavně, že sis nezranil nic důležitýho. Vstávej gorilo."
,,Nesrovnávej mě se sebou a radši nám pomoz ty blonďatej omyle." přijal ruku, kterou jsem mu nabídla a postavil se na nohy. ,,Útok najednou, ty, já, ta bulimička aji tetovanej. Testosteron zůstane vzadu, možná ho budem potřebovat potom."
,,Beru. Kine!" zavolala jsem na samuraje. Zvedl hlavu a podíval se na mě. ,,Stáhni se a odpočiň si. Teď my!"
Kývnul a odklidil se kousek stranou.
,,Voso, poď se mnou!" zaječela jsem na ni, tasila meč a rozběhla se k Takeru. Tentokrát ale už soustředěná na to, co mám dělat. Hned se ke mě přidala.
Minoru se Sasukem se domluvili posunky a oba zároveň zaútočili.
Sekla jsem a uskočila. Když odrážel můj útok, málem se nevyhnul Sasukeho ráně. Ale sotva se uhnul, už na něj dorážela Vosa. Když se vyhnul i jí, byl tu ještě Minoru. Ani jeho první úder nezabral, ale já byla znovu na scéně. Střídali jsme se a snažili se zasáhnout, když se nepodařilo jednomu, byl tu další a pak zase další. Nedopřáli jsme mu oddechu, naproti tomu my sami jsme odpočívali v těch pár sekundách, co útočili ostatní. Nevím, jak dlouho to trvalo. Byl z nás jeden chumel. Nevnímala jsem sebe, ale to klubko, co se z nás stalo. Pohybovala jsem se v závislosti na ostatních. Dokonce i dýchala. Byli jsme skvěle sehraní, navzájem jsme si nezavazeli, nahrávali si a pomáhali, když někdo něco nevychytal. Hlavně do Sasukeho bych neřekla, že by byl schopnej takovýho výkonu v týmu. Ale možná mu křivdím - i on měl tým.
I když jsme si to nechtěli připustit, byli jsme čím dál unavenější. Jen Takeru ne - pořád hýřil chakrou a silou, ani nemrkl když jsme se snažili ho seknout a spíš se nám vysmíval. Ani jednou jsme ho nezranili. Přestávky mezi našimi útoky byly čím dál delší. První jsem se unavila já, Vosa mě následovala. Četla jsem jí to v očích. Ale pokračovaly jsme. Minoru zatím vytrvával, ale i on už byl skoro na svých hranicích. Ač se to nezdálo, takhle už jsme bojovali skoro dvě hodiny.
Jedinej Sasuke vypadal pořád stejně, jako na začátku. Asi to dělala jeho pečeť.
Takerovi došla trpělivost a vyslal prudkou vlnu chakry. Nikdo jsme to nečekali a odhodilo nás to několik metrů dozadu. Nikdo z nás neupadl, ale byli jsme viditelně unavení. Nijak jsme se nehrnuli zpátky do útoku, byli jsme vyčerpaní. Minoru zaútočil, ale spíš z povinnosti. Mě osobně se klepala kolena.
Sasuke zůstal, na rozdíl od nás na místě. Chakra na něj nepůsobila. Když to Takeru viděl, vyslal další vlnu. Sasuke ucouvnul o metr, ale jinak bez efektu.
,,Proč?!" zasyčel Takeru. Jeho hlas už nezněl ani lidsky. Byl vrčivej a chraptivej. Hnus.
,,Na mě tohle nepůsobí. Vidíš to?" Sasuke ukázal na prokletou pečeť. ,,Pozvedl jsem se na novou úroveň, která všechno absorbuje.Čím víc síly vynaložíš, tím víc jí vstřebám. Tím, že na mě útočíš, mě posiluješ."
Takeru nevypadal potěšeně. Zkrouhnul svoji chakru, ale to zase pomohlo nám. Ovzduší se trochu pročistilo a my se přiblížili.
,,Nemůžete vyhrát." usmálo se monstrum a země pod náma se zachvěla.
Skoro hned jsem ucítila nápor chakry, co do ní vyslal. Zareagovala jsem okamžitě a vyslala svoji sílu, aby zastavila tu jeho. Chodidla mi zabrněla, když se srazily.
,,Co to bylo za otřes?" zeptal se Minoru.
,,Zesílil chakru pod zemí. Snaží se ji zase ovládnout. Je jí moc, musím se soustředit...nemůžu vám pomoct v boji." klekla jsem si a zaryla prsty do hlíny, abych s ní měla lepší kontakt. Množství vražedné energie v ní bylo děsivý a pořád stoupalo. Teď už jsem nemohla věnovat pozornost ničemu jinýmu.
,,Jak to, že nemůžeš bojovat?!" zařval Minoru. ,,Musíš! Seš Aoi tenshi do hajzlu! Ty zatracená bačkoro!"
,,Snaží se tě udržet naživu tupče." sjela ho Vosa. ,,Má pravdu, musí se starat o zemi, jinak jsme mrtví. Zvládneme to sami." přehodila si meč z ruky do ruky a znovu zaútočila. Stejně tak i Sasuke a Minoru.
Slyšela jsem jejich oddechování a výkřiky, zvuky boje, ale jen jakoby z dálky. Všechna moje pozornost patřila půdě, která pořád víc a víc nabírala na vražednosti. Nesměla jsem povolit - hned by je to zabilo. Ale nemohla jsem to vydržet věčně. Hodinu. Maximálně hodinu a půl.
To nemohli stihnout - ne tak, jak jsme bojovali doteď.
Bylo to na nich a já už nemohla dělat nic. Tohle mě zablokovalo a vyšachovalo - můj boj končil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama