***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

YD3 - Daija no Aoi tenshi 68

5. září 2012 v 20:17 | Rin-chan |  Deníček3: Učeň Modrého anděla

Oběť


Klečela jsem tam a jenom okrajově ke mě doléhaly zvuky zápasu. Na jednu stranu mě štvalo, že jsem ze hry, ale ze strany druhé jsem byla vděčná za ten odpočinek. Moje svaly už potřebovaly vydechnout - nepochybovala jsem o tom, že i ostatní už jsou unavení k padnutí - a teď bylo mojí povinností jenom tu sedět. Obavy jsem ale měla o svoji chakru. Její zásobárna byla obrovská, ale já jí spotřebovávala obrovský množství za minutu a všechny ostatní energie ve vzduchu navíc hrály proti mě. A mým kamarádům už boj trval moc dlouho. Snažila jsem se nepadnout a vydržet, protože na mě závisely životy Vosy, Minoru a Kina. Chakra pod zemí byla čím dál agresivnější a teď už mi bylo naprosto jasný, že jestli povolím a nechám ji vyplout na povrch, zabije všechno, na co přijde. Už před půl hodinou jsem aktivovala svoji pečeť, což mi trochu pomohlo, ale ani ona nebyla všemocná. Já jsem se zoufale rychle unavovala a věci se ani trochu neměnily k lepšímu.
Křídla na zádech byla čím dál těžší a bolely mě od nich ramena. Kůže, protkaná pečetí mě začínala svědit. Pomalu jsem se ztrácela, myšlenky odcházely do neznáma a jediná věc na světě, která existovala byly moje ruce a ta hlína. Jako by svět nikdy o ničem jiným nebyl. Hlavou se mi začaly honit absurdní myšlenky, který neměly hlavu ani patu.
,,Víš o tom, že docela dobrovolně upadáš do bezvědomí, že?" ozvalo se vedle mě a kdosi se tam posadil.
Věděla jsem kdo to je a v tomhle stavu mi to ani nepřišlo divný. Prostě jsem to přijala, protože kromě mých rukou teď nemělo nic smysl.
,,Tokage." v mysli jsem se pousmála, ale pochybuju, že se moje koutky nějak pohnuly. ,,Co ti trvalo tak dlouho?"
,,Jak to myslíš, dlouho? Jsem tu celou dobu."
,,Vosa cosi říkala."
,,Anita mě vnímá, protože jí pořád chybím. Je to jednoduchý. Totiž, když vezmeš fyzikální vlnění o různé délce a...."
,,Mlč." znovu jsem se ušklíbla. ,,Ty tvoje chytrý kecy mi fakt chyběly. Jak je to vlastně dlouho, co tě Takeru zabil?"
,,Osm měsíců a dvanáct dní." odpověděl. ,,Ani to nemusím počítat. Aoi, otevři oči nebo odpadneš."
,,Páni, tak dlouho. Mě jsi taky chyběl."
,,Já vím. Kdybys pořád tak trochu nemyslela na naši starou partu, tak bych tu nebyl. Oáza provádí hrozné věci a tak máš teď halucinaci, ve které jsem já."
,,To přece není.....halucinace...."
,,Znovu usínáš." naklonil se ke mě. ,,Vzchop se, prosím. Moje sestra právě teď stojí na zemi, kterou držíš na uzdě jenom ty."
,,Už dál nemůžu. Myslíš, že to zvládneme? Ankoku říkala, že.....jo....když seženu všechny tyhle lidi...." hlavu jsem měla jako z olova.
,,Jste tu ve správné sestavě." ujistil mě. ,,Ale neuvědomili jste si, proč tu jste. Přemýšlej. Ty jsi život. Pak tady máme roli pro volavku, vraha, ochránce a oběť. Kdo je kdo?"
V hlavě se mi rojily miliardy světlušek. ,,Ochránce...já potřebuju....pomoc...."
,,Správně. Kdo to je Aoi? Uvědom si, kdo to je a zavolej ho. Jinak umřete všichni."
Vzchopila jsem se, co nejvíc to šlo a slabě vykřikla to jméno. Mě osobně se zdálo, že to nemohlo být vůbec slyšet, ale netrvalo ani deset vteřin a on se objevil vedle mě.
,,Co je? Slyšíš? Vzbuď se!" silně se mnou zatřásl.
,,Sasuke...." vydechla jsem s úlevou. ,,Už nevydržím. Jsem u konce."
,,Ostatní to zabije."
,,Musíš mi pomoct. Ta chakra..."
Naklonil se ke mě. ,,Hm? Jaká chakra?"
,,Ve vzduchu..." víčka mi zase klesala. ,,Zabíjí mě. Neudržím zem když....na mě útočí síla z okolí...."
,,Aha." pochopil. ,,Ale to nebudu moct bojovat."
,,To nevadí. To ani není tvoje role. Ty jsi....ochránce......života....."
Cítila jsem, jak se moje tělo sesouvá dolů a já už neměla ani vůli, abych tomu zabránila. Takerova chakra tu moji zatlačila do pozadí a trochu jí vyrazilo na povrch. Slyšela jsem Kinův překvapený výkřik, když mu zabrněly nohy. Poslední hranice mezi mým vědomím a bezvědomím se hroutila k zemi.
A pak jako zázrakem přišla úleva. Ovzduší se vyčistilo a to mi dodalo trochu sil. Zatřásla jsem hlavou a znovu silně zaryla prsty do hlíny. Únava zůstala, ale dala se už víc snést. Moje spotřeba chakry se snížila. Zvedla jsem hlavu.
Nademnou stál Sasuke, křídla roztažený, pěsti zaťatý a shlížel na mě, jako by byl bůh a já nějaký děcko.
,,Takhle nějak sis to představovala?" ucedil mrzutě.
,,Jo. Lepší." zhluboka jsem se nadechla a snažia se najít ztracenou sílu. ,,Pohlcuj nejvíc, co můžeš. Takhle snad vydržím o něco dýl."
,,Teď je to ale jenom na nich." podíval se na Minoru s Vosou, kteří pořád bojovali s Takeru. Kinran stál opodál, zatím se zákazem útočit, drtil rukojeť meče a napjatě scénu pozoroval. ,,Nevím, jestli se mi to líbí."
,,Zvládnou to." ujistil ajsem ho (sama jsem si ale moc jistá nebyla). ,,Ale my musíme plnit naše role."
,,Když to neukončí do hodiny, zapojím se." prohlásil a zůstal stát nehybně jako socha, zatímco jeho pečeť polykala všechnu jedovatou chakru okolo.
Minoru dostal ránu přímo do hrudníku a odletěl až ke Kinovi. Zůstávala za ním šmouha jeho ohnivé chakry, takže vypadal jako kometa. Dopadnul tvrdě, udeřil se do hlavy a zůstal ležet. Únava posledních několika hodin a tvrdej náraz zapřičinili to, že už se nezvednul. Kin si k němu hned kleknul a začal ho křísit, ale bez úspěchu. Položil jeho hlavu opatrně na zem a popadl meč.
,,Co děláš?!" křikla jsem na něj.
,,Jdu jí pomoct!"
Něco ve mě třesklo jako rachejtle. Chyba.
,,Ne! Opovaž se Kine, to není tvůj úkol!"
Zarazil se na místě a jeho obočí se tázavě nadzvedlo.
,,Prostě stůj, dokud ti neřeknu, co máš dělat!" řekla jsem, jako by mu to mělo něco vysvětlit a otočila jsem se na Vosu, která teď už bojovala s Takeru sama. Cizí člověk by si na první pohled mohl myslet, že je slabá (s těma jejíma špejlema místou rukou nevypadá zrovna jako Rambo), ale opak je pravdou. Nezapřela, že je Šermířka. Nedala Takerovi nic zadarmo a její meč byl snad všude. Byla jako opravdová vosa - pohybovala se rychle, reagovala bleskově a zbavit se jí vypadalo nemožně. Měla sice poraněný stehno a vypadalo to, že rána je hluboká, ale zjevně jí to v ničem nevadilo. Dívala jsem se na ni a v hlavě si přehrávala, co mi řekl Tokage. Vážně jsem s ním mluvila? Nebo to byla jenom halucinace z vyčerpání? On je přece mrtvej. Nemohl se mnou mluvit. Ale zase - napadlo by mě to samotnou? Život, volavka, ochránce, oběť a vrah?
Já jsem život, to přece říkal. Ochránce je Sasuke - bez něj bych to nezvládla, drží ode mě pryč chakru v ovzduší. Znovu jsem se podívala na Vosu a v mozku jako by se mi rozsvítil neonový nápis.
Oběť.
Jakmile mi to došlo a uvědomila jsem si, že moje předchozí obavy byly pravdivý, krk se mi stáhnul. Nechtělo se mi brečet, spíš jsem měla takovej ten pocit, kdy se děje něco hroznýho a vy si přejete, aby to byl sen. V té chvíli bych milionkrát radši hrála oběť já.
Vosa sekala všude možně, každej její rozmach vypadal mocně a nezastavitelně, ale Takeru pokaždé jen zvedl ruku obalenou chakrou a úder zastavil. Jediný, co dosvědčovalo, že není bůh byl fakt, že sem tam před jejím útokem ucouvnul. Jinak to byl rychlej sled obrazů a pohybů, který jsem jenom sotva zaznamenala. Mohlo to trvat snad čtvrt hodiny, než Vosa odskočila a vzdálila se tak od něj asi na pět metrů. Hrot meče nechala klesnout na zem, předklonila se, volnou rukou se opřela o koleno a oddechovala. Takeru na ni neútočil, nechal ji. Snad to považoval za větší zábavu, co se jeho týkalo, kromě dvou šrámů, který mu Kin na začátku způsobil a který už se hojily vypadal v pořádku a svěží.
,,Už nemůžeš?" ušklíbnul se obrátil pozornost naším směrem. ,,A co vy sensei? Vyšachoval jsem vás docela brzo. Stejně jako Uchihu."
,,Nic není ztracený," ujistila jsem ho jedovatě. ,,Sice se nemůžu hýbat, ale pořád můžu přemýšlet. Máš to spočtený."
Mluvila jsem přesvědčeněji, než jsem doopravdy byla. Ve skutečnosti jsem to viděla tak, že všichni chcípnem a vyrostou z nás hříbky. Vosa bude určitě bedla, to bezesporu. Já si odmalička dělám nárok na václavky. Co se týče Kinrana, pravák by mu slušel. Sasuke bude muchomůrka a Minoru je ukázkovej hřib satan. Ti dva poslední sice nejsou hříbky, ale Sasuke je záporák a Minoru nemá koule takže se to počítá. Pak nás sem přijde hledat Sentarou s Brodym a Ryukem a ten debil Brody řekne ,Hele, václavky!' a pak se to prase sehne a....
,,Aoi má pravdu." přerušila mě Vosa a narovnala se. ,,Jsi vyřízenej."
,,Já?" zasmál se Takeru. ,,Mám víc energie, než jste kdy měli vy všichni dohromady."
,,No to jo." souhlasila. ,,Ale já jsem rozhodně nasranější."
Napřáhla se a zabodla svůj meč do země, takže zůstal trčet kolmo vzhůru.Chytila pruh hedvábí, kterým byl ovázanej jílec a prudce ho strhla. Pak otočila něčím, co bylo mezi rukojetí a ostřím a meč se náhle rozevřel do vějíře. Aspoň tak mi to na první pohled připadalo. Zbraň se rozštěpila do pěti menších mečů, který zůstaly vějířovitě trčet z hlíny. Každej z nich měl jinej tvar, ale když se člověk pozorně díval, všiml si, že po seskládání dají dohromady zase ten obrovskej, složitě vypadající celek.
,,Zabil jsi mi bratra." ucedila a vytrhla meč, který byl nejvíc vpravo. ,,A to je něco, co ti nikdy neodpustím."
Vyrazila rychleji, než jsem ji kdy viděla se pohybovat. Bez tíhy toho obrovskýho meče byla jako blesk. Přemístila se Takerovi za záda, naznačila sek, ale vmžiku přeskočila a vedla skutečný útok zepředu. To Takeru trochu vyvedlo z míry, ale v pořádku to vyblokoval. Vosa poletovala okolo rychlostí světla a mrštně útočila. Takeru se začínal mračit, ale pořád se nezdálo, že by měl problémy.
Náhle odskočila a octla se znovu u svých mečů. Setrvačností, kterou nabrala a chakrou, co spotřebovávala začínalo její tělo lehce zářit. Popadla druhej meč a záře zesílila.
,,Druhá vlna!" upozornila Takeru a znovu mi zmizela ze zornýho pole. Její útok zarazil, ale jeho ruce se přitom lehce podlomily a on se musel jednou nohou zapřít. Z toho jsem usoudila, že její rychlost se nezměnila, ale útoky zesílily. Po dalších třech minutách se znovu octla u svých mečů.
,,Třetí vlna." procedila, secvakla dosavadní dva meče do jednoho a do volné levé ruky chytila další.
,,Třeba padesátá." posmíval se jí Takeru. ,,Ale mě nezabiješ. Nezvládla jsi ani moje jednotky, když jsi s nimi bojovala."
Místo aby zaútočila, zarazila se a udiveně se na něj podívala.
,,Tvoje jednotky.....?" bylo to něco mezi otázkou a prohlášením. Na konci se odmlčela, jako by tušila, co myslí, ale nevěděla to jistě.
,,Tenkrát, když ses připletla do boje. Chtěli jsme v Písečné ukrást svitek Sedmi chaker, zrovna jste se tam zdržovali. Pamatuju si dobře, že tvůj kolega ti přikázal, aby ses držela stranou." jeho oči se škodolibě blýskaly. ,,Docela jsem obdivoval, že jsi mu šla na pomoc, i když jsi byla těhotná."
Vosiny oči se rozšířily pochopením a její ruce zuřivě drtily jílce obou mečů.
,,Nebo nebyla?" poračoval Takeru. ,,Zdálo se mi, že ano, když tě zasáhla moje chakra. Jasně jsem cítil, že jsem něco zabil, ale tys zůstala naživu. To dítě to vlastně schytalo za tebe....a to je trochu nechutné, používat nenarozené dítě jako štít, nemyslíš?"
Strnula jsem a zůstala beze slova zírat na Vosu, která neměla daleko k mdlobám.
,,Ten shinobi jsi byl ty?!" vykřikla.
,,Mám si nasadit masku, abys mě poznala?" vysmíval se jí. ,,Můžeš si za to sama. Sama ses tam připletla."
Chvíli nevěřícně stála, než jí z očí vyšlehl vztek. Přicvakla ke zbývajícím dvěma i třetí meč a popadla čtvrtej. Zároveň s výkřikem ,,Čtvrtá vlna!" se její tělo rozzářilo ještě víc a ona se vrhla na Takeru jako samotná bohyně pomsty.
,,Nešij sebou." pokáral mě Sasuke. ,,Nepomůžeš jí. Dělej, co máš."
,,Odporný." odplivla jsem. ,,Je mi nevolno ze sebe samé, že jsem s takovým monstrem někdy měla něco do činění. Musíme tu věc zabít!"
,,Pozoruhodné zjištění. Na blondýnu ti to ani netrvalo moc dlouho."
,,Drž hubu Sasuke. Kine!"
Kinran, stejně strnulej jako já se na mě podíval.
,,Probuď Minoru! Vosa potřebuje pomoc!"
Sasuke nademnou náhle povolil a trochu se přikrčil. Vzápětí Vosa vyjekla a odklidila se kousek stranou. Chytila se za hlavu a zlostně nadávala.
,,Co se děje?" otočila jsem se na Uchihu.
,,Za chvíli budu na hranici." odsekl trochu zahanbeně. ,,Můžu udržovat okruh ve tvým okolí, ale nedokážu pohltit všechnu chakru kolem něj." ukázal na Takeru. ,,Buď umožním tobě držet zemi, nebo jí bojovat."
Takeru, když si to uvědomil se rozesmál. ,,Blížíte se ke konci. Nemůžete bojovat věčně."
Vosa se k němu zkusila znovu dostat, ale stěna chakry okolo Takeru ji zarazila a ona se zasténáním ucouvla.
,,Hnusnej prevíte, postav se mi jako shinobi! Přestaň se schovávat ty odporná kryso!" ječela.
,,To mě moc nemotivuje." ušklíbnul se. ,,Teď, když už se ke mě nemáte jek dostat vás zničím jednoho po druhém." otočil se ke mě. ,,Vás si nechám nakonec sensei. Až budu mít čas udělat to zajímavě."
Přejel mi mráz po zádech.
Kinran bojovně sevřel meč. ,,Já k tobě můžu pořád." prohlásil. ,,Konečně je řada taky na mě."
Takeru se k němu otočil a s úsměvem vykročil. ,,Tebe rozšlápnu jako švába, samuraji."
,,Se uvidí." odsekl Kin a vytáhl vrhací nože. Napřed jsem nechápala, proč se každým z nich říznul do ruky tak, aby na ostří zůstala krev, ale měla jsem to pochopit vzápětí.
Hodil první.
Takeru, jistej si sám sebou mávnul rukou, ale jeho chakra nůž neodklonila. Než si to stačil uvědomit a uhnout, nůž se mu zabořil do ramene. Zaryčel, chytil ho a vytrhl ven. Rána začala hned krvácet.
,,Kin je úplně imunní." nevěřícně jsem sledovala, jak další tři ze sedmi nožů našly svůj cíl.
,,Ale ne bezmezně." usadil mě Sasuke.
Takeru se na něj rozzuřeně vyřítil, mezi prsty se mu formovalo něco na způsob chidori. Kinovi sice nevadí Takerova aura, ale tohle je něco jinýho. Zabije ho to.
Trhla jsem sebou, ale Sasuke mě rukou přitlačil zpátky.
,,Jestli se pohneš, zabiješ i ostatní." ucedil. ,,Nemůžeš nic dělat."
Nikdy jsem se necítila tak slabá, jako když jsem tam klečela a byla nucená pasivně sledovat, jak ta chakra rozmetá jednoho z mých kamarádů.
,Oběť', znělo mi v hlavě. ,Je to Kin? Ale kdo je potom vrah?'
Následující události byly dílem několika vteřin. Já držela zemi, Sasuke chránil moje tělo, aby to vydrželo a Vosa se nesměla přiblížit. Nebyl tady nikdo, kdo by Kina zachránil.
A přece.
Z ničeho nic se zvednul Minoru, na kterýho už jsem skoro zapomněla a postavil se mezi Kina a Takeru, v rukou oheň. Zatvářil se překvapeně, když Takerovo jutsu prošlo jeho ohnivým štítem a vzápětí bolestně, když se mu zakouslo do prsou.Bolestně zavyl a jeho ohnivá chakra zhasla. Zůstal stát s prázdným výrazem a na nohou už ho držela jenom Takerova paže, která jím prošla skrz a teď mu trčela ze zad. Zkrvavená.
Oběť. To slovo mi v mozku zacvaklo na správný místo. Zaječela jsem a chtěla se zvednout, ale ani teď mi to Sasuke nedovolil.
Minoru vyplivnul krev a oběma rukama chytil Takeru za ramena.
,,Ty zasranej parchante....." zasípěl.
,,Uhni mi z cesty." Takeru se pokusil vytáhnout ruku, ale Minoru ho držel.
,,Polib mi prdel."
,,Pátá vlna!" ozvalo se a v okolí vyšlehla nová, silná chakra. Vosa chytila poslední meč, spojila ho s ostatními a rozběhla se k útoku.
,,Tak mě pusť!" křičel Takeru a cloumal s mnichem ve snaze se vyprostit.
Po pár vteřinách se mu to skutečně povedlo a Minoru se sesunul k zemi. Takeru se otočil a zesílil svůj štít. Ale Vosa, posílená svým jutsu a poháněná nenávistí jím proběhla, jako by neexistoval, zvedla meč a udeřila.
Následovala ohromná rána a zvířil se oblak prachu. Donutilo mě to zavřít oči a sklonit hlavu. Dvě chakry, jeho a její se ve vzduchu potkaly a svedly krátkej, explozivní zápas.
Když jsem byla znovu schopná otevřít oči, uviděla jsem, že je můj student pořád na nohou. Země pod ním povolila a on se do ní zabořil asi po kolena, když zarazil Vosin monstrózní útok. Držel její meč mezi dlaněma a tvářil se vyděšeně. Ona vypadala vysílená a jen taktak stála. Přesto se jí na tváři mihl vztek když poznala, že její protivník pořád žije. I Takeru si to uvědomil a rozesmál se.
,,Něco dalšího?!" halekal spokojeně. ,,Nebo jsi skončila?! Nic lepšího nikdo neumíte! Nikdy mě žádný shinobi nezastaví!"
,,Já nejsem shinobi." zasyčel mu za zády nenávistně Kinran.
Vykřikla jsem překvapením, když se Takerovi z prsou vynořil Kinův meč. I on zaječel, pustil Vosin meč a chytil oběma rukama ostří, který mu prošlo hrudníkem. Ve zlosti ze sebe začal vydávat takový plameny chakry, že Vosa se musela stáhnout o několik desítek metrů a Sasuke měl co dělat, aby to nezabilo i nás dva. Jenom Kinran, člověk bez chakry zůstal na místě.
Jeho oči sjely na ležícího Minoru a obočí nad něma se zamračilo jako nebe před bouřkou. Jeho ruce pevně a chladnokrevně zatlačily na meč, kterej tak rozřízl Takerův hrudník od prsní kosti až k levýmu boku, kterým vyrazil ven.
Takeru zakřičel a jeho chakra se teď změnila doslova v orkán. Když se z něj uvolňovala všechna ta síla, kterou nakradl, ovzduší okolo vřelo. Tohle už odhodilo i Kinrana. Viděla jsem, jak Vosa v dálce odpadla a zůstala nehnutě ležet. Sasuke se snažil všechno absorbovat, ale marně. Cítila jsem, jak povoluje.
Strop jeskyně nápor nevydržel a začal se hroutit. Je to konec nás všech?
Sasuke odpadnul dřív než já. Chakra na něj byla až moc velká. Jeho pečeť náhle zmizela a on se zhroutil vedle mě ve své skutečné podobě. Než to povalilo i mě, viděla jsem Takeru, jak se z posledních sil snaží vstát. Bylo mi ale jasný, že umírá.
A co my?
Než jsem omdlela, zaznamenala jsem, že strop je skoro zničený a k nám proniká úlomek nebe tam zvenčí. Byla tam zrovna noc, což na modré obloze Shangri-la vypadalo jako černá díra. Ucítím to, až mě zavalí strop? Zadoufala jsem, že zemřu hned a neprobudím se někde zaživa pohřbená pod troskama, nechopná cokoliv udělat. Moje oči mě zrazovaly, tělo neposlouchalo.
Přes tu mlhu co nás obklopovala jsem viděla několik postav proti té černé obloze, jak se k nám blížily.
Andělé?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama