***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

YD3 - Daija no Aoi tenshi 69

5. září 2012 v 20:18 | Rin-chan |  Deníček3: Učeň Modrého anděla

Z pekla do ráje


Řítící se strop.
Blesklo mi hlavou, že se musím dostat pryč, nebo mě rozdrtí. Otevřela jsem oči a prudce se posadila, připravená utíkat, ukrýt se nebo celkově jakkoliv zabránit zavalení. Fakt, že moje tělo náhle už nebylo unavený, ale odpočatý mě v tu vteřinu nijak nezarazil. Překulila jsem se do dřepu, ale zem byla měkká. Zratila jsem rovnováhu a upadla na bok a pak jsem nějakou záhadou spadla asi metr na tvrdou zem. Náraz mě vyděsil, takže jsem tlumeně vykřikla, znovu jsem se zkoušela zorientovat.
Kolem ramen mě chytily něčí ruce. Jeho dlaně byly velké a teplé, palci mi jemně přejel po kůži.
,,To je v pořádku, už jsi v bezpečí." promluvil naléhavě, z jeho hlasu byl cítit úsměv.
Moje srdce, místo aby se uklidnilo začalo bušit ještě splašeněji. Zvedla jsem hlavu a srazila se pohledem s těma nekonečně zelenýma očima, tak čistýma, že příroda by je tak sama nikdy nestvořila.
Ruka mi překvapením vystřelila, položila jsem ji dlaní na jeho tvář, jako bych si ji chtěla osahat. Když jsem se ujistila, že to není sen, že ho skutečně cítím, rozplakala jsem se úlevou. Objala jsem ho kolem krku a přilepila se na něj jako klíště. Když mě jeho paže objaly a úplně schovaly v jeho náručí, cítila jsem se zase tak v bezpečí, jako už dlouho ne.
,,Sentarou! Ty jsi tady! Já....já žiju!"
,,Samozřejmě, že žiješ. Sledovali jsme na povrchu vaše chakry, celou dobu jsme byli nad vámi. Jakmile se strop zřítil, dostali jsme se k vám a vytáhli vás." pousmál se.
Toliko k mým andělům.
,,I Vosu? A Kina?" odmlčela jsem se, když se mi vybavil i zbytek. ,,Minoru...?"
Jeho výraz zvážněl. ,,Anita i Kinran jsou v pořádku. Kinran je už dokonce vzhůru, vzbudil se předevčírem. Ráno se na tebe byl podívat. Anita ještě spí, je u ní Ryuk. Bude v pořádku."
To mě sice těšilo, ale neřekl mi všechno. Povzdechl, když viděl můj výraz a zatímco mě zvedal ze země (ten metrovej pád předtím - to jsem překonala okraj postele) pokračoval:
,,Nemohli jsme mu pomoct. Už když jsme dorazili, byl mrtvý."
Přikývla jsem. To se dalo čekat. V očích mě slabě zaštípaly slzy.
,,Oběť." hlesla jsem.
,,Cože?"
,,Oběť. Každej z nás tam byl z nějakýho důvodu. Já tam byla, protože země byla nabitá chakrou a zabila by ostatní. Můj Mokuton tomu zabránil. Sasuke tam byl, protože dokáže pohlcovat chakru a chránil mě. Bez něj bych dlouho nevydržela. Minoru byl oběť. Kdyby tam nebyl on, Takeru by zabil Kinrana. Vosa byla volavka - zabavila Takeru, aby ho mohl Kin, vrah, zabít. Byl jedinej, kdo odolal jeho auře."
,,Kinran už nám popsal, jak se to seběhlo."
,,Napřed jsem myslela, že je oběť Vosa, ale teď....kde je jeho tělo?"
Sklopil oči. ,,Museli jsme ho už pohřbít."
,,Kdy?"
,,Před třemi týdny."
Trhla jsem sebou. ,,Tři týdny? Jak dlouho jsem mimo?"
Uvědomila jsem si, že moje zápěstí už mě nebolí. Zlomenina byla vyléčená.
,,Pět týdnů a dva dny. Byli jste v hrozném stavu. Když jsem tě odnášel, byla jsi bledá a třásla se a z očí ti tekla krev. Kinran byl zraněný, ale jinak v pořádku. Anita na tom byla podobně jako ty." informoval mě, když mě znovu ukládal do postele.
,,Sasuke?" byla moje další otázka.
,,Zmizel. Nenašli jsme ani jeho tělo - asi utekl."
,,Viděla jsem, jak se složil."
,,No, vzpamatoval se rychle. Neliel se mi podařilo zkrotit a v pořádku dostat domů. Halibel samým štěstím nevěděla, jak mi poděkovat. Ale už dost o nich." naklonil se ke mě a vzal moji hlavu do dlaní. ,,Jak je tobě? Bolí tě něco?"
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Čilá jako rybička. Mohla bych skály lámat."
Skoro ještě než jsem to dořekla se naklonil a umlčel mě hladovým polibkem. Překvapením jsem napřed ucukla. Rukou mě chytil za zátylek, aby si mě ještě přitáhnul, pak ji pomalu odtahoval a prsty přočesával moje vlasy. Když se odtáhnul, zvedl pramen mých vlasů, který mu ještě zůstal v ruce a pomnul ho mezi prsty.
,,Tak moc jsi mi chyběla." vydechl.
,,Ty mě taky." opřela jsem se hlavou o jeho hruď a na chvíli se tak znovu ztratila světu. ,,Ani na chvilku mě ale nenapadlo, že už bychom se neměli vidět."
Z jeho mlčení jsem poznala, že on se mnou souhlasit nemůže. Jenom mě objal. A tak jsme tam tak seděli v tichu a znovu si užívali společnosti toho druhého.
Vyrušila nás rána jako z děla. Odskočili jsme od sebe a podívali se ke dveřím, jejichž náraz o zeď měl na svědomí veškerý ty nežádoucí decibely. Než jsem se stihla vzpamatovat, bez jakékoliv ohleduplnosti mě zavalila blonďatá lavina.
,,Ségra! Ty žiješ!" ječelo děcko a rukama mi skříplo krk jako do svěráku.
,,Dokonale. Už dokonce stihla hodit kotrmelec z postele." zasmál se Sentarou.
,,To je celá ona!" smál se Brody. ,,Už víš, kde jsme, Yumi?"
,,Ne." odpověděla jsem zaraženě.
,,Tak se podívej a spadni znova." to už mě tahal z postele.
Došmatlala jsem se k oknu a vykoukla ven. Hned naproti byl vysokej dům se světle žlutou omítkou a červenou střechou. Ulice plný lidí. Akiratama terebitawā, perleťový město to nebylo. Chakrová taky ne. Prudce jsem se otočila k posteli, ze které jsem vstala a oči mi padly na vybledlej plakát Audi TT, kterej jsem tam před čtyřma rokama vlastnoručně vylepila.
Tohle byl můj byt.
,,My jsme v Listové!" vykřikla jsem překvapeně a znovu se otočila k oknu. To už ale nebylo prázdný. Přímo uprostřed dřepělo bělovlasý strašidlo s jedním okem.
,,Čau." usmál se. Blbeček.
Tak jsem se ho lekla, že jsem ucouvla, zakopla o vlastní nohu a s nepříliš ladným žuchnutím upadla na zem.
,,Říkal jsem to." řehtal se Brody.
,,Taková kunoichi a takhle se natáhnout." utrousil Kakashi, pořád nezdvořile dřepící v mým okně. ,,Se svou pověstí by sis mohla dovolit požádat o polštář."
,,Fakt vtipný." zasmála jsem se, už znovu se slzavýma očima. ,,Moc ráda tě vidím."
,,Každý mě rád vidí. Dlouho jsi spala."
,,To je pravda." poškleboval se Brody. ,,A slintala jsi. A chrápala. A když tu Sentarou nebyl, strčil jsem ti do ucha pavouka."
,,Jo jasně blbečku." usadila jsem ho. ,,Jednou když tys spal, zavedla jsem ti do zadku anální sondu."
,,Cože?" vypadal vážně šokovaně.
Sentarou zvednul obočí. ,,Někdy mám pocit, že tvoji rodiče byli sourozenci Brody...."
,,Proč?" ztrácelo se děcko. ,,No tak, lidi, inteligentní humor fakt ne...."
Neudržela jsem se a začala se smát. Bylo to, jako by po dlouhé bouři znovu vysvitlo slunce. Najednou už jsem nebyla napjatá a plná strachu a i když se nade mnou pořád vznášel stín smrti jednoho z nás, cítila jsem se osvobozeně. Uvědomila jsem si, jak strašně jsem v posledních měsících byla vystresovaná.
,,Pořád tomu nemůžu uvěřit." rozplývala se Sakura, když jsem se válela na lehátku v nemocnici a ona mi měřila tep. ,,Všechno jste zvládli. Jsi doma."
,,To jo." usmála jsem se. Doma. I když žiju v Chakrové, doma je pořád tady.
,,Počkej, až se Naruto dozví, že jsi vzhůru. Hodně vyspěl, ale.....asi tě umačká." prorokovala.
,,Nemůžeš mi dát nějakej papír jako doklad, že jsem ještě křehká?"
,,To ti stejně nepomůže. I kdybys měla tepenní krvácení, stejně by tě objal. Ani sama nevím, proč si na vás tuláky tak potrpí."
,,Prej tuláky." frkla jsem. ,,Já jsem veliká nukenin abys věděla. V každé dobré vesnici mají můj plakát se slíbenou odměnou a ve vybraných obchodech můžeš koupit figurku Aoi tenshi. Aoi tenshi s mečem, Aoi tenshi s chidori, Aoi tenshi u snídaně, Aoi tenshi na záchodě...."
,,Snažíš se mi demonstrovat své dobré jméno?" přerušila mě.
,,Přesně. Ty bys snad nechtěla figurku Aoi tenshi na záchodě?" zatvářila jsem se šokovaně. ,,To ale, podle tabulek, nejsi normální průměrné dvanáctileté dítě!"
,,Já ne, ale Naruta by to určitě odvařilo. Zhluboka se nadechni." soustředila se na můj dech.
Poslušně jsem vyplnila její příkaz a oči mi těkaly po místnosti, kde jsem absolvovala většinu svýho medical výcviku. Na poličku, kterou jsem jednou shodila tak šikovně, že se nejen rozbilo všechno na ní, ale i pod ní a v blízkém okolí. Tsunade po mě tehdy hodila zkumavku. I ta se rozbila. Jak já jsem se jí tehdy smála.
,,Uvolni se." přikázala mi Sakura.
Povolila jsem všechny svaly.
,,No tak." otravovala zase po chvíli.
,,Jsem uvolněná."
,,Nejsi."
,,Sakuro, jestli povolím ještě jeden sval, poseru ti stůl."
,,Yumi, ty skoro nedýcháš!" vyjela.
,,Dýchám normálně."
,,Šest nádechů za minutu není normální." usadila mě. Když viděla můj vyjevenej výraz, povzdychla. ,,Zkusíme to znovu."
Jenže ani po dalších třech minutách se netvářila o nic spokojenějc. A to mi ani nepřišlo, že mám málo kyslíku. Dýchala jsem prostě tak, jako všichni - přirozeně.
,,Dýcháš pomalu a dlouze. I tvůj tep je pomalý." tvářila se znepokojeně. ,,Zkontroluju tvoje chakrovody. Dýchej a nech chakru rovnoměrně proudit."
,,Říkáš to, jako bych nevěděla, co mám dělat." ušklíbla jsem se, ale poslechla ji. Zhluboka jsem se nadechla a rozběhla chakru ve svém těle, aby mě obíhala. Skoro okamžitě začala pečeť na mým rameni pulsovat, jako by ožila. Necítila jsem ale, že by se roztahovala. Seděla tam jen jako by brala moje snažení na vědomí. Pak v ní ale cuklo, měla jsem pocit, jako by se mi do ramene zakousnul lev. Bolest rázem projela celým mým tělem, každou kostí i svalem. Vykřikla jsem a moje koncentrace se v momentě zhroutila. Chytila jsem se za rameno a padla na záda.
,,Yumi?!" vyděsila se růžovka. ,,Co je?!"
,,To mi řekni ty! Ta pečeť mě hryzla!"
,,To není možné." zkoumala prokleté znamení. ,,Vypadá normálně. Jsi si jistá?"
,,Stopro."
,,Zkus to znovu."
Ale ani můj další pokus nebyl o moc lepší. Znovu jsem skončila v křeči s pulsujícím ramenem. Sakura si nevěděla rady.
,,Tohle sama nezvládnu. Ale vím, kdo by mohl. Pojď, obleč se. Stejně už jdeme pozdě." prohlásila a stáhla si rukavice.
,,Jdeme pozdě kam?" nechápala jsem, ale ona neodpověděla.
Měla podezřele dobrou náladu. Každýho, koho jsme potkali zdravila a šla čile jako babka k banánům. ,,Už tam skoro budeme." zašvitořila. Zcela drze zapomněla na fakt, že mě žere moje pečeť a že mi to působí bolesti. Odfrkla jsem.
,,To ráda slyším. Ale vážně Sakuro, kam jdeme?"
Neodpověděla. Ani jsem se nepokoušela zeptat se znovu. Když Sakura nechce odpovědět, prostě neodpovídá. Nechala jsem to tak a podrážděně jsem si na těle poupravila jedno ze svých starých triček. Tohle oblečení nikdo nenosil aspoň tři roky. Našla jsem tříčtvrťáky, který mi pořád padly dobře, ale to tričko....no...moje už tak dost velký prsa zřejmě za těch pár let povyrostly. Připadala jsem si v tom jako obryně a pořád jsem si spodní lem trička stahovala tak, aby skrylo aspoň pupík. Marně.
Konečně jsme zastavily u jedněch dveří. Sakura zaklepala a ohlídla se na mě. Její oči si mě v rychlosti prohlídly.
,,Ulízni si trochu ty vlasy, jsi rozcuchaná jako Shino. Měla sis je svázat! A nedávej si je za ucho, je ti vidět ten šrám na spánku." její ruce mi v mžiku upravily háro.
,,To jdeme k prezidentovi?" ušklíbla jsem se.
Dveře se otevřely a vykouknul Sentarou. ,,Přišly jste pozdě jenom o pár minut."
,,Za to může Yumi. Je pořád nemocná. Ale to až potom." odvětila Sakura. Pak její oči zahrály úsměvem. ,,Vyřešil jsi svou věc?"
Přikývnul. ,,Prý se jí líbím."
,,Přinesl jsi jí saké, že jo?"
Tohle už neokomentoval, jen pobaveně odfrknul a vyšel za námi na chodbu.
,,Podvodníku." pokárala ho a strčila mě do otevřených dveří. ,,Jdi. Počkáme tady."
A než jsem se stihla na cokoliv zeptat, dveře se zabouchly.
Rozhlídla jsem se. Obyčejnej nemocniční pokoj, světle modře vymalovanej, u pravé zdi postel s čistě bílým povlečením. Noční stolek s vázou květin a kalíškem na saké. V židli, obrácené k oknu někdo seděl. Proti slunci jsem pořádně neviděla, kdo to je. Nevěděla jsem, jestli mám jít dál, nebo zůstat stát, proto jsem se rozhodla pro neutrální začátek.
,,Zdravím..."
Znělo to asi stejně pitomně, jako jsem si připadala, ale nic lepšího mě zrovna nenapadlo.
Postava se pohnula. ,,Yumiko? Jsi to ty?"
V krku mi vyrostl obrovskej knedlík a oči se, chtíc nechtíc, zalily slzami.
,,Mami...?" hlesla jsem přiškrceně a v tu chvíli úplně zapomněla na svoje zdravotní problémy.
,,Pojď sem."
Jako by mě někdo nakopnul jsem napůl přišla, napůl přiběhla k ní a obešla židli, abych jí viděla do obličeje. Čekala jsem tu stařenu, kterou jsem viděla naposledy. Slabou, křehkou paní se zakalenýma očima, který už vidí jenom do minulosti. Pohled do jejích jiskrných očí a veselé, zdravé tváře bez vrásek mě zaskočil. Vypadala, jako by jí bylo znovu dvacet. Viděla jsem v ní znovu Tsunade - silnou, sebevědomou - a moje tvář jako by byla jen o něco mladším odrazem té její. Kdysi jsem to neviděla, ale Jiraiya měl pravdu. Jsme si opravdu hodně podobné.
Usmála se na mě a její hnědé oči mě zahřály jako slunce.
,,Vrátila ses mi."
Klekla jsem si před ni a objala ji kolem pasu. ,,Mami...ty...vypadáš skvěle."
,,Já vím."
Rozesmála jsem se. ,,Trocha skromnosti by ti neškodila. Přece jen už jsi babča."
,,Nebuď drzá." pokárala mě, chytila mě za bradu a zvedla mi obličej, aby si ho pořádně prohlídla. ,,Na to, co sis údajně prožila máš podezřele hezkou pleť. Že ty podvádíš a maluješ se?"
,,To by mě přece nikdy nenapadlo, ó veliká Hokage." zatvářila jsem se jako ztělesněná poctivost. ,,Navíc všechen make-up si zabírá Brody."
Usmála se a znovu se na mě zahleděla. ,,Tři roky." řekla jakoby pro sebe. ,,Jenom tři roky a podívej se na sebe, jak ses změnila."
,,Ve skutečnosti to není tak dlouho, ale tys byla tak trochu mimo, takže asi ani nevíš, že jsem tu byla."
,,Je mi líto, ale nepamatuju si to." natáhla se a zvedla pramen mých vlasů. ,,Máš je už dost dlouhé, měla by sis je zkrátit. Vlasy po pas v boji zavazí."
,,Zvládám to."
,,Věř mámě. No, takže jsi konečně zachránila svět. Už bylo načase."
,,No dovol!" ohradila jsem se.
,,No co co. Na moji dceru ti to trvalo."
,,Nezapomeň, kdo byl můj otec. Jistě pak uznáš, že jsem měla právo trochu zaostávat."
Povzdechla si stylem ,to mám ale dítě vola' a zastrčila mi pramen vlasů za ucho. Pak změnila výraz a jakoby bez zájmu prohodila. ,,Takže, ten mladík co tu byl před chvílí....Sentarou, že? jste spolu?"
Trochu mě tím zaskočila. ,,No...jsme. Ale jenom tak neoficiálně, chápeš. Je to takový složitý."
,,Co je na tom složitého?"
,,Nevím. To se tak řiká ne?" pokrčila jsem rameny.
,,Mě se líbí. Je vysoký, hezký....černovlasý. A ty oči." usmála se.
,,Vím, jak vypadá. A o své úchylce na černovlasý prosím nemluv. Nesrovnávej Sentara a Orochimara. To je jako porovnávat hrušky s jogurtem." upozornila jsem ji.
,,Jen jsem chtěla říct, že vypadá dobře. Ty jizvy jsou sexy. A má způsoby."
,,Je stará škola. Narodil se v šogunátu. A dík, aspoň vím, po kom to mám."
,,Za málo. A ten jeho věk ničemu nevadí." mávla rukou, jako by zaháněla mouchu. ,,To je přece jedno. Podívej se, jak skvěle vypadám já."
,,Další blbý přirovnání."
,,Máš ho ráda?" zeptala se náhle.
Mlčela jsem a kroutila si na prst konečky vlasů.
,,Yumiko, odpovídat na otázky je slušnost. A přestaň si hrát s vlasy, vypadáš směšně. No? Dočkám se?"
,,Neříkej mi Yumiko, nesnáším to. A nevím, co chceš slyšet." odpověděla jsem vyhýbavě.
,,Nebudu ti říkat Yumi, protože tak jsem tě nepojmenovala. Yumi a Yumiko jsou dvě odlišná jména. Ale neodbíhejme. Miluješ toho svalovce tam venku?"
,,Není to zřejmý?"
Zavrtěla hlavou. Chtěla to slyšet.
,,Miluju ho."
,,Je to jenom chvilková horečka? Nebo si to dovedeš představit i v budoucnu?" vyzvídala.
,,Co je tohle za rozhovor?"
,,Rozhovor matky s dcerou. Prosím drahá, odpovídej a nekomentuj to pořád."
,,Dobře. Ano, vidím to i do budoucna. Nebo ještě líp: jestli mě čeká budoucnost po boku bytosti opačnýho pohlaví, pak je to on. Dala bych za něho život a on už mi několikrát dokázal, že by udělal totéž. S nikým nejsem tak v bezpečí, jako s ním." když jsem to říkala, zarytě jsem hleděla do podlahy.
,,Jeho silné stránky?" pokračovala.
Zahrabala jsem v hlavě. ,,Je silný a chytrý. Vůdčí typ. Dokáže si poradit v každé situaci a postarat se nejenom o sebe, ale taky o druhé."
,,A slabosti?"
,,Jeho největší slabost jsem já." zasmála jsem se. ,,Obětavost, to rozhodně."
,,Choval se k tobě někdy zle?"
,,Ne." vážně jsem nechápala, kam tímhle směřuje a začínalo mě to děsit. ,,On by mi nikdy nijak neublížil."
Tu událost, kdy byl pod kontrolou cizího genjutsu a kdy mě málem uškrtil jsem vynechala - to se přece nedá počítat.
Zadívala se z okna a její oči se usmívaly. ,,To mi stačí. Sakuro!"
Dveře se otevřely a dovnitř nakoukla růžová hlava. ,,Mistře?"
,,Pošli sem ten jeřáb."
,,No tak!" ohradila jsem se. ,,Tak vysokej zase není."
,,Každý, kdo má o půl metru víc než já je jeřáb. Smiř se s tím. Ach, Sentarou, pojď sem hochu."
Přišel k nám a vrhnul na mě zkoumavý pohled. ,,Proč klečíš, drahá?"
,,To bys nepochopil."
,,To vážně ne. Tady si klidně klečíš, ale doma ne, to je ti to protivný." pronesl vesele.
,,Sentarou!" zrudla jsem. ,,Takový blbý fóry!"
Ale Tsunade propukla v záchvat smíchu. ,,Zapomněla jsi mi říct, že má smysl pro humor. A odvahu, že ho přede mnou uplatňuje takhle."
,,Já mu myslím zlomím nos." vrčela jsem a hrabala se na nohy. ,,Počkej doma ty vtipálku. Já ti dám klečet!"
,,Moje dcera je cholerik co?" obrátila se na něj Tsunade.
,,Jak kdy," opáčil. ,,Když něco potřebuje, je slaďounká jako cukrová vata."
,,To má po mě."
,,Víte co, tak si pokecejte, já tady bejt nemusím." prskala jsem.
,,K noze!" zavelela Tsunade a chytila mě za zápěstí.,,Tady budeš. Měli jsme se Sentarem velice vážný rozhovor. Měl tolik slušnosti, že si se mnou šel promluvit, než podniknul cokoliv dalšího."
Ta jejich hra mě rozladila natolik, že jsem zapomněla být zvědavá. Nevím, co spolu ti dva mají a jak do toho zapadám já, ale mohli by to už vybalit.
,,Chtěl jsem, aby mě Hokage-sama alespoň trochu poznala. Přece bys nerada, aby neměla ani ponětí o člověku, který se stará o její dítě." usmál se.
,,Tak za prvé: já už nejsem dítě. Za druhé: kdo se stará o koho broučku? Beze mě by ses doma utopil ve špíně." vyprskla jsem.
,,Na chlapa jsem náhodou čistotný."
,,Pokud vidíš vrchol čistoty v úklidu špinavýho prádla do koše...."
,,Chcete se tady hádat, nebo potěšit nemocnou maminku?" zasáhla Tsunade. ,,Pospěšte si, než si to rozmyslím."
,,Než si rozmyslíš co?" zavrčela jsem.
,,To je tak trochu moje práce. Šel jsem poprosit tvou matku o dovolení a ona prohlásila, že když už tě vidí jednou za pár let...."
,,Prostě chci být aspoň u jednoho z tvých důležitých okamžiků Yumiko. Zatím jsem všechny prošvihla. Tak mi to dopřej." skočila mu do toho Tsunade. Její oči se blýskaly jako oči zvědavé sousedky, která právě objevila škvíru ve zdi rodinnýho domku. ,,No tak."
,,Ona je zvyklá poroučet, že?" usmál se Sentarou.
,,Ona se pro to narodila." přisvědčila jsem. ,,Svůj život zakončí tím, že dobude svět a stane se galaktickým imperátorem."
Zřejmě jsem mu poskytla pomocnou ruku, protože jakž takž plynule navázal. Najednou už nevypadal tak uvolněně. ,,S touhle pánovitostí si prošla životem jako královna." hodil napůl veselý, napůl omluvný pohled po Tsunade. ,,Ale co ty?"
,,Já? Já svůj život zvládám." prohlásila jsem.
,,Ale mě k němu potřebuješ." zasmál se.
,,No...." zaváhala jsem. ,,Je pravda, že už jsi mě párkrát vytáhnul z několika krajně nepříjemných problémů...."
,,A víš, že to dělám rád."
,,A ty zase víš, že jsem ti za tu pomoc vděčná."
Zopakoval ten pohyb, co jsem viděla ten večer v Shangri-la, kdy nás Sasuke přerušil. Sáhnul si do pravé kapsy. Strnula jsem, protože mi došel účel celé téhle divné situace. A Tsunade - ta úchylačka - toho chudáka donutila, aby to udělal před ní! Já ji asi zabiju!
Kleknul si na jedno koleno, ale i tak zůstala jeho hlava skoro v úrovni mé. V ruce se mu objevila malá, černá krabička, která mi po otevření odhalila hladkej, lesklej kroužek z bílýho zlata. Jeho vrcholek byl ozdobenej tenkým, zlatým drátkem, vlnícím se do nějakých obrazců a uprostřed toho seděl křišťálově bílej kamínek, o jehož pravosti jsem ani na vteřinu nezapochybovala. Dodneška nemám tušení, kde nebo jakým způsobem to v tom zmatku, kterým jsme prošli zchrastil. On mi ovšem, když se ho na to zeptám, tvrdí, že ho vyrobil. No, tak zůstaneme u toho,
,,Co bys řekla tomu, kdybych ti z těch problémů regulérně pomáhal po zbytek tvého života?" jeho tvář se usmívala, ale oči prozrazovaly napětí. Bál se odmítnutí, jako by to pro něj měl být konec světa. A jako bych ho snad hodlala vyslovit.
,,Zní to lákavě...." vyrazila jsem ze sebe nemotorně. ,,Definoval bys to, prosím, přesněji?"
,,Yumiko..." zavrčela Tsunade nespokojeně.
,,Žádám tě o ruku. A kdybys měla náladu, tak i o ten zbytek." usmál se. ,,Co mi odpovíš, Yumi? Chceš si mě vzít?"
,,No..." protáhla jsem. ,,Moje ruka souhlasí, za ten malej úplatek, co jí tu nabízíš. Ale zbytek si to ještě promyslí."
,,Já tě praštím." Tsunadiny oči se zůžily na minimum.
Zasmála jsem se. ,,Popravdě," natáhla jsem se pro prsten a nasadila si ho na levej prsteníček. ,,Nic by mě neudělalo šťastnější. Ano Sentarou, chci."
Pustil krabičku, takže se s klapnutí střetla se zemí, vstal a objal mě. Moje nohy se rázem vznášely půl metru nad zemí, jak mě zvedl a stisknul. Když mě znovu položil, políbil mě, ale jenom krátce, protože se zřejmě před Tsunade v takové situaci cítil nesvůj. Teď už se mi moje aktuální problémy s pečetí úplně vykouřily z hlavy a byla jsem schopná jenom stát a usmívat se jako blbeček a přitom vnímat, jak mě teplo jeho velkých, silných rukou hřeje v dlani.
Ze sna mě vytrhla Sakura, která se protáhla dovnitř jako užovka.
,,Gratuluju." usmála se. ,,Určitě jsi moc šťastná." v posledních slovech zazněl podtón hořkosti. Hlavou mi blesknul Sasuke. Je to idiot. Nevidí, co tady má.
,,Taky budeš." řekla jsem jí.
Tsunade se usmívala. Je vážně vzácnost vidět ji spokojenou, to mi věřte. Většinou když se na vás usměje, znamená to, že vám zbývá asi tak dvacet sekund života. Což by mi teď, když je Sentarou jaksi jenom můj rozhodně nestačilo.
,,Snad. Tsunade-sama?" obrátila se Sakura k culící blondýně. ,,Nerada vás teď ruším, ale narazila jsem na komplikace, na které sama nestačím."
,,O co jde?"
,,O Yumi." vrhla na mě omluvnej pohled. ,,Něco se děje s její pečetí. Poprosila jsem ji, aby koncentrovala chakru, ale když to udělala, měla bolesti."
,,To nic není." mávla jsem rukou. ,,To přejde."
,,Nejsem si jistá." zamračila se Tsunade. ,,Co životní funkce?"
,,Tep v normálu, dech má zpomalený, je to šest na minutu." odpovídala Sakura. ,,A to je další věc..."
Sentarou vedle mě se pohnul. Stisknul mi ruku a promluvil: ,,To oáza. Arciprelátka Halibel mě na to upozornila, když jsem Yumi přinesl zpět do Perleťového města. Říkala, že oáza zanechala stopu na každém." podíval se na mě a v očích se mu zračila starost. ,,Yumi, Anita a Kinran byli přímo v centru víru. Divil bych se, kdyby vyvázli beze změn."
,,Podívám se na to." Tsunade ztěžka vstala a vzala mě za ruku. ,,Lehni si na postel. A vy dva ven."
,,Já zůstanu tady." prohlásil Sentarou.
,,To určitě. Jen mě budeš rušit. Sakuro, odveď ten jeřáb a dej mu najíst, už od rána tady tancuje s prázdným žaludkem a musím říct, že to kručení je mi opravdu nepříjemné...."
,,Nemusíš na něj být tak zlá." pokárala jsem ji, sotva odešli a poslušně jsem se natáhla na postel.
,,Ať si zvykne, jestli chce do rodiny." odvětila, zatímco si umývala ruce.
,,S naší rodinou to teda vyhmátl."
,,Buď pyšná, že jsem si kvůli tobě kazila svou božskou postavu a obtěžovala se dát ti život. Bolí tohle?" stiskla mi krční tepnu.
,,Ee."
,,A tady?"
Zavrtěla jsem hlavou.
,,Soustřeď chakru." poručila.
Udělala jsem, jak chtěla a po chvíli mě znovu schvátila křeč.Tsunade se tvářila ustaraně a zcela očividně si s mým stavem lámala hlavu. Zřejmě ani kunoichi jako ona si nevěděla rady s energií ze Shangri-la. Nakonec provedla několik pečetí.
,,Neměla bys používat chakru..." nadskočila jsem.
,,Mlč." prskla. ,,To je moje věc. Jsi snad Hokage?"
,,Může být."
,,Spratku. Svlékni si tričko."
Ač nerada, poslechla jsem a triko letělo dolů. Podprsenku jsem si nechala, jen jsem si stáhla ramínka. Tsunade dokončila pečetě a sklonila se až těsně ke mě. Tvář měla jen pár centimetrů od pečeti. Zavřela oči a hluboce se soustředila.
Měla jsem pocit, jako by mě její vůle lechtala na kůži. Jako by se její chakra vydala na opatrný průzkum okolí, ale tak důkladný, že by jí nic nemohlo ujít. Pečeť pulsovala, ale místo bolesti spíš příjemně šimrala. Ležela jsem tak asi deset minut a ani Tsunade se nehýbala, vypadala jako socha. Nudila jsem se. Když se konečně zvedla, měla jsem už v hlavě pomalu vymyšlenej vynález teleportu. No jo, škoda, že jsem ho v tu ránu zapomněla.
,,Démon." řekla přiškrceným polohlasem. ,,Že mě to nenapadlo. Shangri-la - no jasně."
,,Promiň?" ozvala jsem se. ,,Co jsi říkala?"
,,Tamější chakra prý dělá z lidí démony. Musela změnit i tvé buňky."
,,Ale já si nepřipadám, jako démon." odporovala jsem.
,,Nejsi." pohladila mě po tváři. ,,Naštěstí. Ale tvoje pečeť...." odmlčela se a přejela dlouhými, upravenými nehty po černé kérce na mém rameni. ,,Zdá se, že si vzala něco ze síly oázy. Cítím ji."
,,Co to znamená?"
,,Tvá pečeť žije." v zamyšlení se její prsty zaryly do mé kůže, aniž by si to uvědomila, jako by chtěly hnusnou infekci vytrhnout a zničit. ,,Stravuje tvou chakru. Čím víc jí budeš používat, tím víc si jí vezme. Je teď ještě nestabilnější, než kdy dřív."
,,Chceš říct, že...ta věc...je samostatnej živej organismus? Že se teď můžu nekontrolovatelně měnit na tu okřídlenou obludu?" hlesla jsem.
,,Obávám se, že je to horší. Pokaždé, když použiješ větší množství chakry se jí pečeť bude krmit. Nejen, že se budeš takhle měnit v Orochimarův pokus, ale může z tebe nakonec udělat i skutečného démona."
,,Co by to znamenalo?"
,,Šílenství. Zatmění mysli. Démoni jednají impulsivně, přitahuje je chakra. Nepoznávají nikoho, zabíjejí všechny. Časem by se tvé tělo proměnilo v něco nelidského a pak........ta pečeť tě může i zabít, Yumiko. Každé její použití tě k tomu teď bude přibližovat víc a víc. Každým jutsu si ubereš určitý časový úsek svého života...." ztichla a odvrátila se.
Zalil mě ledovej klid, až nemístnej pro tuhle situaci. ,,Já zemřu, že?"
Mlčela, ani nekývla, ale ani nezavrtěla hlavou. Jen stála. Nakonec se přece jen probrala.
,,Pravděpodobně."
,,Kolik času mám?"
,,Tímhle tempem půl roku."
Půl roku. To mi projelo mozkem a zachytilo se v něm jako dráp. Šest měsíců.
,,Ovšem," pokračovala ,,Když nebudeš využívat chakru....nebo jen její minimum, proces nebude postupovat."
,,Co mi tím chceš říct?!" vyletěla jsem. ,,Nesmím pracovat s chakrou?!"
,,Pokud tu věc nechceš živit tak ne." obrátila se zpátky, oči měla zarudlé, ale nebrečela. Zřejmě ji to vzalo stejně jako mě. ,,Neumím z tebe pečeť dostat. Ale snad by pomohlo Souzou Saisei."
V tu chvíli jsem si to jméno nedovedla přiřadit k ničemu, co znám. Svitlo mi až za chvíli.
,,Technika znovuzrození." řekla Tsunade. ,,Když si ji osvojíš, můžeš proces oddalovat. Ale ne donekonečna."
,,Nebudu žít životem trosky." zvedla jsem se z postele. ,,Já jsem ninja, mami. Úžasný. Pokud mi chceš vzít chakru, zab mě rovnou."
,,Pak tedy Souzou Saisei." kývla. ,,Ale varuji tě, je to náročné na tělo. Velice náročné. Ani tak ale - pokud budeš používat chakru, dožiješ se sotva pětatřiceti. Nezabije tě sice pečeť, ale technika si za každé uzdravení bere roky života."
,,Radši shořet, než vyhasnout." ujistila jsem ji. ,,Nebudu se plazit před Orochimarem. Já se nepodrobím. Nauč mě to."
,,Teď to nejde." odpověděla. Tahle technika jde osvojit jen na jediném místě. Já jsem teď ale na cestování moc slabá. Budeš muset pár měsíců počkat, než se tam s tebou budu moct vydat a ukázat ti, jak si znovuzrození osvojit. Do té doby pro tebe bude hodina používání chakry jako by ti někdo ukradl tři roky života."
,,Že jsem já do té oázy lezla....." nešťastně jsem se podívala na svou obživlou pečeť. Hnila si pořád na stejném místě, k zlosti stejná a přece jiná. ,,Hele....když se tu techniku naučím....to..." odkašlala jsem si. ,,Budu mít na čele tu tečku, co ty?"
,,To je pečeť. Ano, zřejmě ano. Když techniku používáš, soustředíš veškerou chakru do toho jediného bodu. Tím pečeť aktivuješ a ona obnoví a dotvoří tvé tkáně, kosti, krev a vůbec vše."
,,A nemůžu to mít jinde? Zrovna na čele...."
,,Co proti ní máš?!" rozčertila se.
,,Nic, nic...." klidnila jsem ji. ,,Make-up to jistí."
I když jsem se snažila mluvit, jakoby nic, bylo mi hrozně. Když jsem ztratila chakru kdysi, byla tady aspoň naděje, že se vrátí. Ale tohle je něco jinýho. Doživotně bude chakra to, co mě bude zabíjet - ironicky i tehdy, když mi zachrání život. Co je tohle za paradox?
Už nikdy nebudu jako dřív.
Nenávidím tě, Orochimaru.
Když jsem přišla k Vose do pokoje, seděla na posteli a byla jak slzavý údolí. Vedle ní seděl Ryuk a dost nemotorně se ji snažil utěšit, ale ona pořád brečela a brečela. Sentarou postával u okna s Brodym a oba dva se tvářili jako by nevěděli, co mají dělat. Kinran seděl u postele a ze všech přítomných měl nejinteligentnější výraz.
,,Aoi!" vzlykla Vosa. ,,Zvládly jsme to!"
,,Jo. Tak proč bulíš?" postavila jsem se za Kina a položila mu obě ruce na ramena. Moc ráda jsem ho viděla v celku, i když ještě pořád obvázanýho okolo pasu.
,,To udělal on....řekl mi to. To on zabil moje dítě. A předtím i Tokageho...." štkala.
Ryuk po mě hodil bezmocnej pohled a jenom ji pevnějc objal kolem ramen. Jeho fialové oči prozrazovaly starost, ale i omluvu za to, jak se choval.
,,Mrzí mě to. Mrzí mě, že tu sílu jsem mu vlastně dala já." řekla jsem.
,,Sílu máme všichni." ozval se Brody. ,,Ale on s ní blbě naložil. Já taky nevládnu světu - i když bych mohl. Jako nesmrtelnej bych udělal kariéru."
I přes debilitu jeho výroku se Vosa pousmála.
,,Všichni jsme něco ztratili." povzdechla jsem a sobecky myslela na svůj zničenej život. ,,Ale pomyslete, co jsme napravili. Lidi o tom budou mluvit i dlouho po naší smrti."
,V mým případě to může být brzo,' pomyslela jsem si morbidně a pokračovala: ,,Dokázali jsme velkou věc. Kdyby tady byl Minoru, kopnul by nás do hlavy za to, že vůbec emaříme."
,,To je pravda." Kin se usmál . ,,Určitě by byl pyšný kdyby věděl, za jakého je teď hrdinu. Měl by holek a pití, že by to nestihl spotřebovávat."
,,Ale stihl." hlesla Vosa.
Všichni jsme se zasmáli. Neznali jsme Minoru dlouho, ale chyběl nám. Chyběl do řetězu sounáležitosti, kterej mezi náma vzniknul.
,,Zato jeho vtipy by byly ještě blbější." frknul Brody.
,,Náhodou měl dobrý hlášky...." zastala jsem se ho.
,,Jo? Víš jak ti říkal? Yaoi tenshi." prásklo děcko.
Yaoi - jako podle toho kreslenýho gay-porna? Tak to posral!
Zatímco jsem vzteky rudla a přemýšlela, jak se pomstít někomu na onom světě - ten plešohlavec mě stíral i po smrti! - ozval se Ryuk, kterej doteď mlčel. Pohladil Vosu po vlasech.
,,Musíš se přes to dostat, lásko." řekl tak něžně, až jsem málem vykulila oči. ,,Je to minulost. Přejdeme to a půjdeme dál."
Vosa si utřela oči a zvedla hlavu. Měla zoufalej, umanutej výraz. ,,Jenže já to teď nezvládnu. Nemůžu se ti podívat do očí."
,,Proč? Já ti to přece nedávám za vinu."
,,Ale měl bys, protože to je moje vina. Musím se s tím vypořádat." podívala se mu zpříma do obličeje. ,,Sama."
Ztuhla jsem. Brodymu spadla čelist. Vosa a Ryuk přece patří k sobě jako.....no, teď mě nic nenapadá, ale prostě k sobě patří!
,,Ach." ruka, kterou ji objímal mu neklesla, jen se mírně odtáhnul. ,,Chápu. Tohle je rozchod, že? Jak dlouho myslíš, že ti bude trvat, než si utřídíš myšlenky?"
,,Nemám tušení."
,,Já počkám." ujistil ji.
,,Vrátíte se s námi do Chakrové?" zeptal se Sentarou.
,,Myslím, že jo. Potřebuju pauzu." prohlásila Vosa.
,,Já ji nenechám bez dozoru." kývnul Ryuk.
,,Jsem jasnej." přidal se Brody.
Sentarou se obrátil ke Kinovi. ,,Co ty?"
,,Možná bych se mohl zdržet..." protahoval samuraj. ,,V Rivě mě čeká jenom nudná služba v paláci. Ale budu se tam muset na chvíli vrátit vyřídit si svoje věci. Pak přijdu. Našel jsem svět, který mě naplňuje víc, než celoživotní hlídání císařovy ložnice."
,,Yumi?" poslední Sentarův pohled patřil mě. ,,Co ty? Dodržíš tradici a - jako jsi to zatím pokaždé udělala - vrátíš se do té obyčejné země, abys tam.....no, bůh ví, co bys tam vlastně dělala?"
Vrátit se do školy nebo - nedej bože - do práce? Opustit svět shinobi i když nemusím? Never!
,,Nikdo mě od vás nedostane." zasmála jsem se. ,,Já jsem Aoi tenshi. Vrátím se do Chakrové." Aoi tenshi s chakrou, která světoznámého anděla zabíjí zevnitř a pomalu mění v démona....
,,Yaoi tenshi." opravil mě Brody.
,,Chceš facku, fracku?" prskla jsem.
,,Celá stará parta." pousmála se Vosa. ,,Aoi, Ryuk, Sentarou, já a ten blonďatej vypatlanec. Jen můj bratr tady chybí..." odmlčela se.
Vzpomněla jsem si na chvíli v oáze, kdy se mi zdálo, že Tokageho vidím. To nemohl být sen.
,,Tokage jako by tady byl." prohlásila jsem.
Po době, kdy jsem si to už nemyslela se naše stará parta znovu spojila. Snad napořád. My totiž jeden bez druhýho prostě nemůžeme existovat. Svým způsobem už k nám patřil i Kinran, kterýho jsme si oblíbili snad všichni. Tokageho ale přirozeně nikdy nenahradí.
Kdesi dole v hale práskly dveře a ozvalo se sloní dupání po schodech nahoru.
,,Yumiiiii!!!!!" zaječel skoro až nepříjemný, známý hlas.
,,Naruto." odhadl Brody.
A jéje. Čeká mě přivítání pro zaběhlou ovečku. Snad to přežiju bez větších ztrát krve či vědomí. Sentarou se na mě pobaveně podíval.
,,Chyběla jsi mu."
,,Jdu umřít." prohlásila jsem, vstala a statečně vyrazila ke dveřím na chodbu. Bůh mi pomáhej.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama