
Jako skauti
,,Dokázala jsem to...."
,,Dokázala jsi co?" Tsunade si dřepla vedle mě, obličej stažený do grimasy zuřivýho ztělesnění bouře.
Za zády se jí objevil medvědí obrys. ,,Já to vím přesně." promluvil Sentarou ledově. ,,Dokázala jsi nás k smrti vyděsit. Hlavně teda mě. Co tě to zase popadlo?"
Slova mi došly, v krku jsem měla sucho a tep mi v hlavě šuměl jako přílivová vlna. Tsunade se otočila k Sentarovi a natáhla ruku.
,,Dej mi tu vodu." poručila.
Poslušně si sundal ze zad batoh, otevřel ho a vytáhnul láhev vody. Převzala ji, otevřela a podala mě. ,,Pořádně se napij."
Zatímco jsem plnila její rozkaz, vytáhla ze zavazadla dvě neonové tyčinky, co používali shinobi místo baterek a zlámala je, aby měla světlo. Zvedla mou levou paži a zamračila se. Zato Sentarou šťavnatě zaklel.
,,Co jsi tady vyváděla?" hlas mu přeskočil z naštvanýho na zděšenej. ,,Vždyť ta pečeť se úplně rozjela!"
,,Úplně zase ne." klidnila ho trochu Tsunade. ,,Ale jeho otázka mi přijde zcela na místě. Yumiko?" oslovila mě. Zvedla obočí, když uviděla kérku i na mé tváři, ale kontrolovala se. ,,Co jsi sem šla dělat? Cos dokázala?"
Ještě chvilku jsem oddechovala, než jsem se cítila schopná promluvit. Pak jsem sebrala sílu dokonce i k úsměvu. ,,Mluvila jsem s Hashiramou..."
Oba ztuhli. ,,S tím Hashiramou? Se Senju Hashiramou?" zvýšila Tsunade hlas a vyměnila si se Sentarem ustaranej pohled. ,,Je po smrti, Yumiko."
,,Já přece neřekla, že není."
,,Jak jsi s ním mohla mluvit?"
Zavíraly se mi oči, promasírovala jsem je prsty, abych se udržela vzhůru. Sentarou si to ovšem vyložil jako jeden z těch jeho paranoidních příznaků toho, že umírám.
,,Měli bychom ji odnést do vesnice." řekl. ,,A vyslechnout ji zítra."
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Já nikam nepůjdu, Sentarou."
,,Jakže?"
,,Tys neslyšel?"
Tsunade zakročila. ,,Co tím myslíš?"
,,Musím tu zůstat. Hashirama mi pomáhá s tím, co se mi děje. Možná spolu dokážeme porazit Pečeť a já budu zase zdravá. Stačí jenom domyslet techniku, kterou před smrtí nedokončil." odpověděla jsem.
Chvíli bylo ticho, pak Tsunade promluvila, pomalu, jako by mluvila s bláznem. ,,Yumiko, zlato, Hashirama ti s tím pomoct nemůže. Máš horečku, pojď domů. Přijdeme tomu na kloub spolu."
,,Ne! Musím tu zůstat, abych s ním mohla mluvit. Ty mi nemůžeš pomoct...."
,,Myslíte, že je blázen?" Sentarou se ke mě sklonil.
,,Snad ne. Jen jí není dobře...." odvětila.
,,Je mi skvěle, jděte pryč."
,,To by stačilo." utnul to žirafák a ovinul mi jednu paži okolo ramen, zatímco druhou se chystal podebrat mi kolena. ,,Odnesu ji odtud."
K jeho překvapení jsem ho od sebe odstrčila a prudce se mu vysmekla. ,,Jestli mě odsud odneseš, zabiješ mě!"
Údivem mu poklesla brada. Nevysoukal ze sebe ani slovo.
,,Já tu zůstanu." řekla jsem důrazně. ,,Myslím to vážně. Nemůžete pochopit, co se mi povedlo, ale já jsem se s Hashiramou setkala a možná mám řešení. Pokud se mě pokusíte jakýmkoliv způsobem odvléct, budu se bránit vším, co mám. A Mokuton je přitom to nejmenší."
Tsunade se narovnala a o krok ustoupila. ,,Já s tebou nebudu bojovat. Pokud si to tak přeješ, budu doufat, že máš pravdu a že uspěješ. Jen mi odpřísáhni, že ses rozhodla chladnou hlavou a žes to promyslela."
,,Přísahám."
Nešťastně vzdychla. ,,A co chuuninské zkoušky?"
Na ty jsem zapomněla. ,,Vynechám první kola, ale na zápasy v aréně už snad budu tam. Jděte beze mě."
,,Já zůstanu s tebou." prohlásil Sentarou. ,,Nejsem zase tak důležitý, aby se beze mě pár dní neobešli."
Jeho nabídka mi udělala radost a jeho zřejmě rozhodilo, že jsem se ani nepokusila diskutovat. Jenom jsem přikývla. ,,Budu ráda, když mě tu nenecháš."
,,Nelíbí se mi to." řekla ještě Tsunade, když nás opouštěla. ,,Ale věřím, že Sentarou na tebe dohlídne. Jestli je tady někdo seriózní, pak on. Nenech ji udělat žádnou hloupost."
,,Nenechám." slíbil.
Znovu hlasitě vzdychla. ,,Mám vám sem něco poslat?"
Otočil se na mě - pořád jsem seděla na zemi - a přikývnul. ,,Deky a nějaké jídlo."
,,A soupravu na psaní." dodala jsem.
Znovu se na mě podívali, jako by mi úplně přeskočilo. ,,Soupravu na psaní?" zopakovala Tsunade, jako by tomu nevěřila.
,,Jo." utvrdila jsem ji. ,,Inkoust a štětec. Za jak dlouho to tu bude?"
,,Necelé dvě hodiny." odpovídala pořád trochu zmateně.
,,Bezva. Počkám. Mám něco, co musím zapsat, dokud to mám v živé paměti.
Vyměnili si se Sentarem pochybovačný pohledy, ale neřekli na moji náhlou touhu psát nic.
,,Neměla bych tě nějak ošetřit, Yumi?" zkusila to ještě. ,,Vypadáš zřízeně. A ten vzkaz...."
Mávla jsem rukou. ,,Ten vzkaz jsem psala ještě když jsem nevěděla, jestli uspěju. Nechci znít nezdvořile, ale vážně mi pomůžeš, když mi nijak pomáhat nebudeš."
,,Dobře." na rtech jí zahrál vynucený, starostlivý úsměv. ,,Věřím, že to tu zvládnete, Sentarou. Zítra ráno odcházím do Písečné. Snad se ke mě za pár dní připojíte."
,,Šťastnou cestu, mami." zavolala jsem za ní. ,,A abych nezapomněla, Hashirama tě nechá pozdravovat."
Na vteřinku se zastavila, ale pak se asi rozhodla nechat to plavat, aby se situace ještě víc nevyhrotila. Jenom lehce naklonila hlavu na stranu, jako by se rozmýšlela. Pak odpověděla: ,,Díky." a pomalu nám zmizela ve tmě lesa.
Čekala jsem, že se teď otevře stavidlo výčitek a nepříjemných otázek, ale Sentarou se jen protáhnul a zívnul. ,,Víš, že svým způsobem je život s tebou peklo?" zeptal se div ne vesele. ,,Je ti zima?"
,,Ani ne." zavrtěla jsem hlavou.
Přesto si svlíknul plášť a zabalil mě do něj. Najednou jsem si ten rozdíl teplot uvědomila a byla mu vděčná. Přitáhla jsem si látku kolem ramen a skrčila se do klubíčka. ,,Možná trochu..." dodala jsem provinile.
,,No vždyť tě znám." posadil se vedle mě a já se mu opřela o rameno. ,,Neměla bys mě takhle děsit."
,,Promiň, ale ty se děsíš i když jsem na záchodě o dvě minuty dýl, než obvykle."
,,Protože ty jsi schopná se spláchnout. A dneškem jsi mi to dokázala."
Zavrtěla jsem se, abych si našla pohodlnější polohu a zavřela oči. ,,Zlobíš se moc?"
,,Už nemám takovou chuť zakroutit ti krkem, jako před hodinou."
,,....takže jo?"
,,Musel by mě šlak trefit, kdybych se na tebe měl pořád zlobit. Hlavně, že jsi celá. Teda doufám."
Zaváhala jsem. ,,Já nejsem cvok, Sentarou. Skutečně jsem našla způsob, jak s ním mluvit...."
Chvilku mlčel, jen mě lehce hladil prsty po paži. ,,Ani by mě to nepřekvapilo." řekl nakonec.
,,Tsunade si myslí, že mi hráblo..."
,,Přenese se přes to. Jen doufám, že víš, co děláš."
,,Stálo mě to hodně chakry, ale on mě naučil, jak čerpat energii pomocí Mokutonu. Budu se s ním moct znovu spojit aniž bych se zničila, jako dneska." vytáhla jsem svitek a rozvinula ho. ,,Tohle mě zachrání. On mi to pomáhá dodělat."
Vzal ho k sobě a přeletěl očima. Dech se mu nepatrně zrychlil.
,,Tohle by skutečně mohlo zabrat." přiznal. ,,Ty říkáš, že ti s tím pomůže?"
,,Jo. Už jsme začali. Přála bych si, abys ho mohl poznat. Je to super chlap a ví, co dělá."
Kysele se usmál. ,,Víc by nám pomohl, kdyby tu teď mohl být se vším všudy."
,,Zvláštní." dloubla jsem do něj. ,,To on říkal taky."
,,Nesmíš se vysilovat, mohl bych se to naučit za tebe." navrhl. ,,Od oázy umím přece trochu zacházet s démonickou chakrou."
Zavrtěl jsem hlavou. ,,Tohle nezvládneš. Pečeť může provést jenom někdo s Mokutonem. Náš klan je jedinej natolik silnej, že spoutá Ocasý nebo něco jako je....tohle...." sáhla jsem si na rameno.
Vzdychl. ,,Asi máš pravdu."
Nějakou dobu jsme jenom tak seděli a mlčeli. Bylo chladno, ale ne zase moc a vzduch voněl lesem a vodou. Zhluboka jsem se nadechla a ucítila ještě další, ne tak přírodní vůni. Obrátila jsem tvář k Sentarovi a přičichla si k jeho krku.
,,Co je?" zněl pobaveně.
,,Krásně voníš."
,,No jo," přejel si dlaní po tváři. ,,Večer jsem se oholil, takže to asi nemůžu popřít."
,,Bylo načase. Škrábals."
,,Chlap má škrábat."
,,To není pravda."
,,Než jste si vy ženský začaly vymrčovat, tak to pravda byla."
Přitiskla jsem se k němu a objala ho pevně okolo pasu. Obličej jsem zabořila do jeho vesty a spokojeně zavřela oči. ,,Miluju tě."
,,Co tak najednou?"
,,Jak to myslíš, najednou? Poslala jsem kvůli tobě k vodě Kakashiho, ty ignorante."
Zatvářil se nešťastně. ,,To mi nepřipomínej. Ale já to spíš myslel tak, že jsi poslední dobou zvláštní. I ten dnešní kousek na tebe byl trochu smělá věc." přiložil dlaň na moji Pečeť. ,,Je to kvůli tomuhle? Nahání ti to strach?"
Zasmála jsem se. ,,Strašně panikařím." odpověděla jsem s dvojsmyslem, kterej nemohl postřehnout.
,,Co je na tom vtipnýho?" zeptal se rozladěně.
,,Asi nic. Jen mi přijde humorný, jak začnou lidi vyvádět, když se nebojí o sebe, ale o někoho dalšího." chtěla jsem ho trochu vyvést z míry. ,,Dokonce i já."
Zamračil se. ,,Jak to myslíš?"
,,Sentarou, stalo se něco, co mě donutilo jednat. Dalo mi to sílu dál bojovat o roky, co mi zbývají." nebylo by fér držet ho dál v nevědomosti.
Vzala jsem ho za ruku, kterou měl doteď položenou na Pečeti, zvedla si lem trička a přiložila jeho dlaň na svoje břicho. Moje vlastní ruka byla oproti té jeho, která zakryla skoro celej můj podbřišek fakt malinká, takže jsem si na chvíli bezděky představila, jakou lochnesku bych taky mohla porodit.
,,Ne Pečeť, ale tohle je ten důvod."
Naštěstí mu to zapaluje celkem rychle, co se podobnejch věcí týče, takže jsem nemusela nic trapně vysvětlovat. Trochu se odtáhnul, ale jeho ruka se nepohnula. Podíval se mi do tváře a z mýho úsměvu si mohl vyčíst, že i mě to potěšilo podstatně víc, než když jsem mu svoje první těhotenství hlásala tehdy v Rivě.
,,Vážně?" bylo první, co ze sebe vypravil.
,,To je blbá otázka, lásko. Proč bych si dělala legraci z....."
Víc jsem toho říct nestihla, protože mě náhle políbil. Napřed mě to překvapilo, ale rychle jsem se sesynchronizovala. Většinou líbal pomalu, ale teď jsem měla pocit, jako by se mě pokoušel sníst. Pod jeho silou jsem se položila na záda, aniž bychom se od sebe vzdálili. Objala jsem ho okolo krku, zatímco on mě pořád hladil dlaní po břiše. Jemně skousnul můj spodní ret, než se konečně odtáhnul a já se mohla pořádně nadechnout. Udělal to jenom proto, aby mohl zlíbat taky můj krk a klíční kosti. Prsty jsem mu vjela do vlasů a vzdychla.
,,Sentarou....co blázníš....?"
Vyhrnul mi tričko a s něžností, kterou bych od něj ještě před pár vteřinama nečekala vtisknul na kůži těsně pod můj pupík pusu. Rukama mi u toho lehce přejížděl po bocích a žebrech.
Zvednul hlavu, ale jen o takovej kousek, že jsem cítila, jak mě jeho dech lechtá na břiše. ,,Jsi těhotná." zašeptal šťastně spíš pro sebe, než pro mě.
,,Už to tak vypadá." zasmála jsem se.
Nadzvedl se na rukách a znovu se naklonil k mým rtům, aby jim udělil další sérii doteků.
Bylo to prudký a stejně náhle, jako to začalo, tak to taky skončilo. Ani jsme se nesvlékli.
,,Takovou reakci jsem nečekala..." řekla jsem ještě trochu udýchaně, když už ležel vedle mě.
,,Já taky ne." odpověděl a zabořil mi obličej do vlasů. ,,Tady aspoň vidíš, jak se ti může to tvoje překvapování vymstít."
,,Vymstít?" uculila jsem se.
Oba jsme se zasmáli. Zvednul ruku a prstem opsal tvar tetování z Prokleté Pečeti, který se mi pořád roztahovalo po části levé tváře. ,,Co s tímhle?"
Trklo mě, že jsem se sebou ještě nic neudělala. ,,Na to jsem skoro zapomněla. Dej mi chvilku." začala jsem se sbírat ze země. Vzala jsem jeho plášť, kterej jsme trochu násilnicky skopali pod sebe, vytřepala ho a přehodila přes jeden z balvanů.
,,Co chceš dělat?"
,,Hashirama mě naučil, jak čerpat energii." odpověděla jsem a hrabala se mezi stromy. ,,Mělo by to pomoct."
Složil ruce pod hlavu a vydechl. ,,Nechoď daleko."
Zastavila jsem se asi padesát metrů od jezera. Jako mě to učil Hashirama, vyzula jsem si boty a odložila je ke kmeni blízkýho stromu. Narozdíl od Okamžiku, kde nevládnou přírodní podmínky mě tady zastudila mezi prsty tráva, navlhlá od slabounké přízemní mlhy. Poškrábala jsem se jednou nohou na lýtku druhé, kam mě štípnul komár a pak se rozkročila. Asi už je to klišé, ale líp se mi soustředí, když zavřu oči, takže jsem to udělala. Zhluboka jsem oddechovala a soustředila se na chakru všude po těle. S uspokojením jsem zkontrolovala, že se mi pořád daří držet Pečeť od dítěte.
Když jsem uvolnila chakru z chodidel a dovolila jí spojit se s chakrou země, zhostil se mě snad ještě větší klid a pohodlí, než v Okamžiku. Hned jsem cítila, jak se mé napjaté svaly uvolňují a ze země do nich proudí síla, jako bych byla květina nebo strom a nabírala kořeny vodu. Tomuhle se můj první pokus nemohl absolutně rovnat, protože nehmotný tělo se doopravdy neléčilo, kdežto tohle jo.
Na obličeji a levé paži jsem ucítila docela příjemný šimrání, který se stahovalo směrem k Pečeti. Ta mírně tepala, ale nemohla nic dělat, protože prakticky jsem na regeneraci nepotřebovala žádnou svoji chakru. Trvalo to asi tři minuty, než jsem dokonce začala mít i pocit, že se moje plíce roztahují a vzduch v nich je lepší. Moje srdce tlouklo silněji, v tu chvíli mi vážně připomínalo zvon. Pak se ta živá, úžasná energie začala stahovat i k mýmu podbřišku a jemně, ale neústupně tlačila na bariéru. Bále jsem se, aby třeba nepokládala dítě taky za nemoc a nechtěla ji ,vyléčit' a proto jsem spojení ukončila.
Byl to pocit, jako by mi z kůže odpadala chladivá, malinká mozaika. Během několika vteřin to bylo pryč, ale uvnitř jsem pořád cítila život, který mi země půjčila. Už roky jsem se necítila líp. Teda zezačátku.
Jakmile jsem otevřela oči, zmocnila se mě závrať. Tráva okolo mě, v kruhu o průměru asi šest metrů byla černá a mrtvá, jakoby spálená. Ani z hlíny už jsem necítila skoro nic, jako by všechno v pomyslné bublině okolo mě zemřelo. Udělalo se mi z toho nevolno a na chvíli to vypadalo, že budu zvracet, ale naštěstí jsem se udržela. Hashirama mě přece varoval, že budu vnímat životy, které jsem ukončila. A doopravdy, jako by každý z těch stébel umřelo znovu v mým těle, takže dalších pět minut jsem to vstřebávala a vyrovnávala se s tisícovkami těch malých smrtí, než to přešlo a já se zase cítila dobře.
Teprve tehdy jsem si všimla, že opodál stojí jeden shinobi a s vyvalenýma očima mě pozoruje. Těkal pohledem po černým kole v trávě a pak zase na mě. Měsíc byl skoro v úplňku, takže všechno mohl vidět docela jasně. Na čele měl znak Listové, jeho vlasy byly hnědý a krátký, jenom na temeni je měl delší a svázaný do culíku. Mohl být asi v Kinranově věku. Asi si říkáte, proč se zabývám vzhledem neznámýho, ničím výjímečnýho ninji, ale měli byste si ho zapamatovat. Protože tenhle člověk zapřičinil to, co vedlo ke zkáze všeho, co Sentarou miloval. Včetně mě.
Usmála jsem se. ,,Poslala vás Tsunade?"
Probral se a ještě trochu zkoprněle přikývnul. Pak sundal ze zad batoh a podával mi ho. ,,Mám vám dát tohle. Řekla, aby jste se podívala, jestli je tam všechno a popřípadě mě poslala pro něco navíc, hime."
Vzala jsem bágl, otevřela ho a v rychlosti prohlídla. Nezdálo se, že by postrádal něco, bez čeho tu chvíli nepřežijem.
,,Myslím, že je to v pořádku." odpověděla jsem a zase ho zavřela. ,,Díky, že jste mi to donesl."
,,To nestojí za řeč." ještě jednou mrknul na černej kruh na trávě, ale nic neřekl. Lehce se uklonil a vydal se na zpáteční cestu.
Dívala jsem se za ním a něco mi zabraňovalo přestat se mračit. Způsob, jakým se díval na zničenou trávu se mi nelíbil. Několikrát jsem přemýšlela, že kdybych se mohla vrátit v čase, vrazila bych mu do břicha meč, ale pak mi došlo - mám teď spoustu času přemýšlet - že on není osoba, kterou bych odstranila, kdybych tu možnost měla.
Teprve až zmizel ve tmě, sklonila jsem se zase k batohu a zahrabala v něm. Jako první mi přišly pod ruku suchary a protože jsem si uvědomila, že jsem hladová, rozbalila jsem je a hned se do jednoho zakousla. Sebrala jsem svoje boty a vydala se zpátky k Sentarovi.
Když jsem dorazila a odložila batoh vedle balvanu, u kterýho jsme byli, žirafák se nehýbal. Byl napůl opřenej o nohu Hashiramovy sochy a hlava mu ležela na prsou. Sehnula jsem se a zblízka mu zaostřila do obličeje. Oči měl zavřený a pravidelně oddechoval. Sama pro sebe jsem se usmála a otočila se k batohu, abych vydolovala přikrývku.
Jenom ať se vyspí. Vlci dokážou běžet dny beze spánku, ale jestřábi tak dobří nejsou a tak když mě po cestě sem sledoval, mohlo to být docela vyčerpávající. A já ho asi budu znovu potřebovat, až se probudí, takže by měl mít sílu.
Opatrně jsem mu sundala z hlavy čelenku se znakem Chakrové a položila ji k batohu. Pak jsem ho pořádně přikryla dekou, protože od vody šlo chladno.
Mě samotné dodala země tolik energie, že se mi vůbec spát nechtělo. Proto jsem se rozhodla, že zajdu do lesa pro dřevo a rozdělám oheň. Za normálních okolností to není zrovna moc bezpečný, ale tady jsme v Zemi Ohně docela nedaleko Listové a tak bylo dost nepravděpodobný, že nás někdo přepadne.
Sbírala jsem jen větve, co byly na zemi, protože jsem pořád měla v živé paměti, co jsem provedla rostlinám jenom nedaleko odtud. Naštěstí už pár dní nezapršelo, takže bylo dřevo suché. Snesla jsem ho docela pěknou hromádku a z několika klacků jsem rozdělala oheň. K tomu jsem si pak sedla se štětcem a svitkem a začala zapisovat to, co mi Hashirama poradil. Zítra to musím vyzkoušet.
Já sama jsem si naordinovala spánek až těsně před svítáním, protože jak znám Sentara, kdyby se probudil a zjistil, že jsem nespala vůbec, tak by mi zase dal kázání. Někdy je horší než moje matka...
Napůl jsem snila, napůl bděla, takže když Sentarou ráno vstal, probudilo to i mě. Slunce vyšlo teprve před chvílí a nemilosrdně vysoušelo nepříjemný kapičky rosy, co se mi usadily ve vlasech.
Vstal, protáhnul se a zívnul. ,,Mám ztuhlej krk." konstatoval.
,,To protože jsi spal skoro v sedě." odpověděla jsem a podrbala se v rozcuchaných vlasech.
,,Proč si mě nevzbudila?"
,,Bylo mi tě líto. Potřeboval ses vyspat aniž bys měl zase schýzu, že musíš celou noc hlídat."
,,Jasně, že bych hlídal," zamračil se. ,,Vždyť se nám mohlo cokoliv stát."
Přešla jsem k němu a pohladila ho po tváři. ,,Lásko, svět se dokáže otáčet i bez toho, abys ho každej den zachraňoval. Jsi jenom člověk. A chronickej pesimista - jsme na území Konohy."
,,V době války." odsekl.
,,Nesejčkuj." napomenula jsem ho. ,,Máš snad podříznutej krk? Nebo já?"
Přejel mě očima od hlavy k patě. ,,Hmm, ne. Vypadáš dobře...jako vždycky." sklonil se ke mě, aby mě políbil.
Položila jsem mu prsty na rty a jemně ho odstrčila. ,,Ne, zlato, dneska ne. Mám pro tebe práci."
,,Práce může počkat." zkusil to.
,,Práce možná, ale Pečeť ne. Vyčisti si zuby u vodopádu a pak se proměníš v dravce. Já se nemůžu vyčerpávat Henge no Ookami."
Kývnul. ,,Co mám pak udělat?"
,,Lovit."
Zvednul obočí. ,,Lovit?"
,,Yep. Chci zajíce. Jako jestli chceš, můžeš ho chytit v originální podobě, ale dvoumetrovej jeřáb, co po lese nahání ušáka by mohl vypadat velice komicky...."
,,Hlavně bude rychlejší, když se proměním." zarazil moje pošklebování. ,,Předpokládám, že ho chceš živého?"
,,Ty jsi ale velice bystrý chlapec. Opravdu, Sentarou, já smekám."
Cosi zabručel a odpochodoval pryč.






















Máš pěkný layout