
Na stopě pečeti
Pomalu a klidně jsem hladila po zádech zajíce, kterýho mi Sentarou dotáhnul. Zvíře leželo přitisknutý ke kameni a rozrušeně se klepalo. O útěk se ale nepokoušelo, protože jsme ho předtím trochu uspali pomocí chakry, takže se ten ušák možná bál, ale zase nebyl vzhůru natolik, aby dělal potíže.
,,Byla bych radši, kdyby ses to mohl naučit ty, ale bez Mokutonu nemáš šanci." promluvila jsem.
Sentarou seděl vedle mě a zamyšleně si přejižděl prsty po hrdle, jako by zkoušel, jestli už má strniště. ,,I tak udělám, co půjde."
Sáhla jsem do své lékařské brašny a vytáhla injekční stříkačku. Odstranila jsem z jehly krytku a podala předmět Sentarovi. Jeho ruka se zarazila v půli pohybu.
,,Proč mi to dáváš?"
,,Chtěl jsi pomoct ne? Do ramene se sama nepíchnu."
Poblednul. ,,Já tě píchat nebudu."
Pobaveně jsem se ušklíbla. ,,To je zvláštní, najednou ti to vadí."
Málem se udusil. ,,Yumi!" vyjekl. ,,Jak můžeš?"
,,Jsem hovado od narození. Tak dělej." vnutila jsem mu injekci do ruky.
,,Neudělám to."
,,Mě to nebude bolet."
,,Ale mě jo! Nikdy jsem to nedělal. Nemůžu jenom tak do někoho bodnout jehlu. Co když něco pokazím?" štkal.
Protočila jsem očima. ,,Jsi samuraj. Rozpárat někomu břicho ti nevadí, ale jehly se bojíš?"
Na to nemohl nic říct. Poraženě mi naznačil, ať se otočím. Stáhla jsem si nátělník z levýho ramene a posadila se zády k Sentarovi.
,,Píchni přímo do černé kůže na pečeti. Až tam bude jehla asi do poloviny, vytáhni píst." radila jsem mu.
,,Hmm..." zabručel.,,Hlavně se prosímtě nehýbej a neříkej, že tě to bolí, ani kdybys umírala. Protože pak jdu hned od toho."
Tiše jsem se zasmála jeho hrdinství a opřela se rukama o zem. ,,Tak dělej."
,,Dej mi čas."
,,Čas je to, co mi chybí, Sentarou. Bodni to do té věci nebo se neznám!"
Konečně jsem ucítila slabý štípnutí, když se mi injekce dostala do kůže. A podle všeho dokonce i na správným místě. Měla jsem chuť utrousit nějakou sarkastickou poznámku o Sentarově neporazitelnosti, ale neodvážila jsem se provokovat chlapa s jehlou zaraženou v mým mase a s docela překvapujícím nesmyslem pro humor v určitých situacích.
,,Natáhni." hlesla jsem.
,,Dík za upozornění." odsekl. ,,Yumi, ta krev je fialovo-černá."
,,To je jed Pečeti. Je z něj složená."
,,Hnus." usoudil. ,,Už to bude."
,,V pohodě, nespěchej."
Po chvilce jsem cítila, jak jehla vyklouzla ven. ,,Mám to něčím zalepit?" zeptal se.
Otočila jsem se a popadla injekci. ,,To je v pohodě."
Zvedla jsem jed nad hlavu a nechala ho trochu prosvítit sluncem. Sentarou měl pravdu, byl skoro černej. ,,Určitě jí nebude vadit, že jsme jí vycucali trochu krve," ušklíbla jsem se. ,,Však si ta potvora vyrobí novou."
Sentarou se tvářil zneužitě. ,,To jsem asi nedělal naposled, co?"
,,Bojím se, že ne..."
Povzdechl, vstal a odešel k vodě. ,,Doktor ze mě asi nebude...." mrmlal. ,,Jdu se vykoupat."
Vpíchla jsem jed do ušáka, co seděl na místě jak přibitej. Zatřepal hlavou, když mu jehla projela kůží, ale jinak se nehnul. Soustředila jsem chakru do prstů a začala na nich jednotlivě vytvářet pečetě. Na palec patřil znak Eoo - převaha, pro ukazovák Hashirama dosadil Oya na detoxikaci. Na mém prostředníku se rozzářilo chakrové Chou na obnovu chakrovodů, prsteník obsadilo Moe - čistota a všechno se to uzamklo pečetícím klíčem Chi na malíčku.
V momentě, kdy se znaky navzájem propojily, aby mohly později vytvořit pečeť, projela mi ramenem tak brutální bolest, že jsem se okamžitě zkroutila. V první chvíli jsem myslela, že mě někdo bodnul do zad.
,,Yumi!" Sentarou byl u mě ještě než jsem se stačila vzpamatovat. ,,Krvácíš!"
,,Kde?" zeptala jsem se udýchaně.
,,Z Pečeti." odpověděl a ukázal mi zakrvácenou dlaň. ,,Popraskala ti kůže."
Podařilo se mi vstát, aniž bych se zapotácela. Rameno pořád ostře bolelo, jako by mi Pečeť říkala: ,,Můžeš mi vysvětlit, co to děláš? Ty mě chceš odstranit, to se tady učíš? Tak to ti teda nedovolím!"
,,Mohlo mě to napadnout." pousmála jsem se. Cítila jsem, jak se mi první příval krve rozpíjí na nátělníku, látka těžkne a lepí se mi na kůži. Bez váhání jsem si převlíkla triko přes hlavu a odhodila ho na kámen vedle zvířete, do kterýho jsem vpravila jed.
Zajíc dýchal pomalu a ztěžka a chvěl se v křečích, ale pořád neutíkal.
Svlékla jsem si i kalhoty a zůstala jenom v kalhotkách a hrudním pásu, co jsem měla místo podprsenky - je to pevnější a praktičtější pro boj, jako by jste si prsa převázali obvazem, jenže kožený. Vážně super věc.
,,Co děláš?" zeptal se Sentarou.
,,Chci se umýt." odpověděla jsem a než mě stačil zadržet, skočila šipkou přímo do hloubky kousek od podstavce Hashiramovy sochy.
Vynořila jsem se a vykroutila si vlasy. Pravou rukou jsem se snažila umýt si krev z levé části zad.
Sentarou stál na břehu, sám už jenom v kalhotech, protože se taky chystal plavat a opět se tvářil, jako bych hrála ruskou ruletu s plně nabitou pistolí.
,,Tebe zřejmě netrápí, že kdybys teď dostala křeč, utopíš se." zabručel.
Zamrkala jsem a nahodila nevinný výraz. ,,Kdyby se náhodou stala tak hrozná věc, ty bys mě hrdinně vytáhnul, že?"
,,Promyslím to."
Rozesmála jsem se a udělala ještě pár temp, než jsem vylezla na břeh. Tam jsem si oblékla jenom kalhoty a přesunula se na sluncem vyhřátou trávu, abych uschla. Sentarou už se chystal do vody, když jsem ho zarazila.
,,Zlato?"
Ztuhnul v polovině pohybu. ,,Ano?"
,,Tomu nebudeš věřit....ten králík umřel...."
,,Zajíc." opravil mě. ,,Umřel, protože ses......to je jedno. Už jdu."
Ztrápeně provedl Henge no Tori a vznesl se nad les, aby ulovil další ubohou duši pro moje pokusy. ,,Promyslel jsem to..." brblal než se proměnil. ,,Nevytáhnul....."
Když se vrátil, omráčil zajdu aby neutekl a znovu odebral jed z mé Pečetě - tentokrát to trochu bolelo přes tu rozpraskanou kůži, ale radši jsem mlčela, nevypadal zrovna dobře naladěn - milostivě jsem mu dovolila jít si konečně zaplavat. Vylezl asi dva metry na vodopád, potom se odrazil a úhlednou šipkou - na rozdíl od té mé křovácké - zajel pod hladinu. Tam zůstal docela dlouho, až jsem dostala strach, že narazil na kámen a teď mi tam někde exnul. Ale po té nekonečné době se zase vynořil a plaval někam do středu jezera.
Protože jsem teď seděla na trávě, rozhodla jsem se toho využít. Dotkla jsem se rukou pěti míst v kruhu okolo mě a pak soustředila Mokuton. Z označené hlíny vyrazilo pět mladých stromků, co se pnuly do výšky. Asi metr a půl nad zemí se ohnuly a jejich koruny zamířily zpátky ke mě tak, aby se mě každá dotýkala. Takhle skrytá v té kleci z listí jsem si pomocí trávy doléčila újmu, co mi způsobila Pečeť při vytváření stromů. Tráva pode mnou zase zčernala, ale nebylo to už tak fatální, jako předtím.
Vpíchla jsem do zajíce jed a popadla připravenej inkoust. Pracně jsem popsala srst okolo ranky pečetícími symboly. Od téhle kružnice jsem vedla pět paprsků zakončených pečetícími znaky. Paprsek s Eoo vedl k symbolu Eoo na aortu a tak dále. Tím řeknu pečeti, jaký místo vlastně chci zapečetit, aby neodfikla od chakry i zbytek těla.
Když jsem byla hotová, začala jsem shromažďovat chakru do prstů. Jela jsem od palce k malíčku - Eoo, Oya, Chou, Moe a Chi.
Špička každýho z prstů zasvítila jinak barevnou chakrou. Pečeť se pokusila o další brutální útok a jakmile jsem zaznamenala její výpad, začala jsem brát energii z pěti stromů okolo mě. Rameno bolelo, ale už to nebylo tak zničující. Přesto nebyl čas na zahálku.
V téhle fázi bylo standartní přiložit prsty někomu na kůži a nechat pečeť, ať se vytvoří v kruhu. A to mi právě Hashirama poradil změnit. Anatomie zvířat nebyla můj obor, ale hlavní tepny a žíly by měl mít zajíc zhruba stejně jako člověk. Budu postupovat od nejdůležitější k nejzapadlejší.
,,Eoo je pro aortu..." zamumlala jsem a vtiskla zajdovi palec těsně nad bedra. Na kůži mu zůstal vypálenej znak pro Eoo. Zacukal sebou, ale Sentarova chakra ho držela napůl omámenýho.
,,Oya - krční...." pokračovala jsem. ,,Chou pro tříselnou....Moe je pažní a Chi patří na spánkovou."
Dokončila jsem značení a uzavřela chakru. Sepnula jsem ruce do znamení krysy a soustředila se na propojení všech pěti symbolů. Prokletá Pečeť vibrovala skoro k zbláznění, ale díky stromkům jsem to dokázala snýst. Už byly ale skoro všechny úplně černý a mrtvý.
Konečně se mi podařilo překročit tu pomyslnou zeď. Nejtěžší je na celé věci celej výtvor uzamknout a to je skoro přesně jako šplhat na vysokou zeď bez výstupků. Přehoupnout se přes ni je extrémně náročný. Ucítila jsem, jak znaky uzavřely pouto a spojily se v pevné linii, chránící nejdůležitější přísuny chakry k infekci.
Zajíc se oklepal, ale přežil.
Právě včas. Když jsem se rozhlídla, všechny stromky, co jsem vytvořila vypadaly jako uhlí a zvolna se bortily. Zase se mě zmocnil ten pocit umírání, jako předtím. Hashirama měl pravdu, když říkal, že nezáleží, čí život vezmu, je to prostě život. Tráva, stromy - nebyl v tom rozdíl, všechno to bolelo stejně.
Ale díky jejich oběti byla Pečeť bezmocná.
,,Jsi v pořádku?"
Až teď jsem si všimla, že Sentarou stojí hned vedle a pozoruje mě.
Usmála jsem se, asi dost žalostně. ,,Moje první pečeť. Ale snad dopadla dobře. Co tě přimělo vrátit se?"
,,Zaplavat si můžu, až ti nepůjde o život. Vážně ti nic není? Pečeť se zdá v klidu."
,,Taky je," potvrdila jsem. ,,Hashirama mě naučil sbírat energii ze stromů." smutně jsem se dotkla jedné z větví, co byly ještě před chvílí plné života. ,,Je to bolestné, ale drží mě to při žovtě. Dočasně."
,,To jsi říkala..." podrbal se ve vlasech. ,,Ne, že bych ti nevěřil, ale První je přece jen už pěknou řádku let po smrti...."
,,To jsi byl ty taky." skočila jsem mu do toho. ,,Dokázala jsem tě povolat přes tři století, on není mrtvej ani jedno."
Neměl na to co říct. ,,Tohle je jiné..." hlesnul jenom.
Než jsem s ním stihla zahájit filozofickou diskuzi, zajíc, doteď klidně sedící sebou začal nekontrolovatelně házet. Chytila jsem ho, aby neutekl. Škubal hlavou a tlapkama a oči se mu poulily děsem. Celá srst, dřív béžově hnědá začala ohromnou rychlostí černat, jako by zvíře hořelo. Ušák pištěl jako smyslů zbavenej a konečně se mu podařilo vysmeknout se mi.
Dlouhýma skokama, klikatě, se rozběhl k lesu. V půli cesty ale upadnul, zůstal ležet a jen cukal zadními běhy. Jeho srst už byla celá černá a v chomáčích vypadávala na trávu, jak sebou zvíře házelo.
Konečně, po několika neobyčejně hlasitých a šílených skřecích se prudce zaškubal a zůstal ležet v klidu.
Sentarou k němu přeběhl a dřepnul si, aby na zajíce viděl.
,,Jeho oči jsou plné krve..." zkonstatoval pohoršeně. ,,Vůbec nepoznám, kde měl zornici a kde bělmo...."
Já seděla jako hromádka neštěstí. ,,Nefunguje to." skoro jsem vzlykla. ,,Zabilo ho to stejně rychle, jako bych vůbec nic neudělala."
Sentarou pomocí své chakry zvednul mršinu a odhodil ji do lesa. Pak se vrátil ke mě.
I on byl pobledlý a promluvil až po chvíli. ,,Tohle se ti ale nestane...že ne?"
,,Ne tak docela...." odvětila jsem. ,,A ne v tak rychlým sledu."
,,To mě moc neutěšuje." zkusil se zasmát.
Sebrala jsem se a vstala. ,,Musím se spojit s Hashiramou a říct mu, jak to dopadlo. Možná bude vědět, jak to řešit."
Tentokrát nebyla aktivace Démonický očí tak náročná, protože už jsem věděla, co dělat, ale přece jenom mi pečeť prohnala jehly celou páteří, když jsem vklouzla do Okamžiku. Nepoužila jsem k tomu regeneraci pomocí země, protože na jeden den už jsem byla smrti plná.
Že se mi podařilo vyklouznout z těla mi prozradilo to, že jsem stála na hladině, jako by to byla skleněná deska. Moje tělo stálo po pas ve vodě předemnou, měla jsem zavřený oči a Sentarou seděl na břehu za mnou a nesouhlasně mě pozoroval. Otočila jsem se a málem mě kleplo, když jsem zjistila, že Hashirama stojí kousek za mnou.
,,Poznám, že přicházíš." řekl. ,,Jakmile sem vstoupíš, přestanu vidět tvůj svět a čas a objevím se v téhle chvíli."
Zamračila jsem se. ,,Vidět můj svět?"
,,Přivolala jsi mě sem. A když se mnou zrovna nepotřebuješ mluvit a nespojíš naše dva světy do jednoho, kde se můžeme setkat, tak vidím ten tvůj..." odmlčel se a lehce zčervenal. Horečně se snažil dívat všude jenom ne na mě. ,,Počítám, že jsi o tom nevěděla...."
No to teda nevěděla! A když pomyslím, co jsme tady v noci se Sentarem dělali.....
,,Pane bože..." zakryla jsem si rukama obličej. ,,Díval ses celou noc?"
,,To ne." ujistil mě. ,,Musel bych se za sebe stydět, kdybych se neotočil...."
To mi vyrazilo dech. Cítila jsem jenom jak rudnu, otočila jsem se na svoje tělo a zjistila, že i ve skutečnosti chytám ruměnec.
,,No....takže...." nutila jsem se říct aspoň něco. ,,Viděl jsi mého...snoubence."
Kývnul. ,,Docela detailně. Vážně je tohle teprve vaše první dítě? S takhle aktivním chlapem?"
Znovu jsem si zakryla oči. ,,Můžeš prosím dělat, že se to nikdy nestalo....?"
,,Samozřejmě. Taky jsem viděl tvou matku. Vypadala rozzlobeně."
,,To je ona v jednom kuse."
,,Jste si podobné."
,,Tak to bys měl poznat Sawaii, tvou dceru." ujistila jsem ho. ,,Podle obrazu vypadala přesně jako já, jen měla hnědý vlasy."
Pousmál se. ,,Určitě jsem ji měl moc rád. Teď mi řekni, udělala jsi pečeť tak, jak jsem ti říkal?"
,,Přesně. Použila jsem i tvoje rozmístění znaků, ale ten zajíc.....no viděl jsi."
,,Viděl." znovu jsem tam vycítila ten dvojsmysl. Přála jsem si, aby ta voda nebyla tak pevná a já se mohla propadnout někam hluboko.
,,Ráda vidím, že ten pitomej zlozvyk ve šťourání se v nepříjemných věcech jiných lidí nemám jenom po Tsunade. Můžeme mluvit vážně, dědečku?"
Už se neusmíval, ale jeho oči rozhodně nevypadaly o moc seriózněji. Kapitulovala jsem. Byl stejné krve jako já a já bych to taky jenom tak nepřešla, rozhodně ne v tomhle telecím věku. Zadařil se mi trapas všech trapasů. Kdyby tady byl Brody, musel by mi předat ten metál za největšího idiota, co jsem mu vytříhala z novin po tom, co se mu šprajcla hlava v záchodě a málem se utopil.
,,Je jasné, že když chakru neaplikujeme správně, je výsledek ještě horší než bez jakéhokoliv zásahu." začal konečně řešit náš problém. ,,Ale já si přesto myslím, že jsme zvolili správnou kombinaci i umístění."
,,To vykládej tomu hlodavci. Ve finále zčernal jako Mulisák."
,,Jako kdo?"
Mávla jsem rukou. ,,To nemůžeš znát. Výsledek je stejný, udělali jsme chybu."
,,Pozoroval jsem tě při práci." řekl. ,,A všimnul jsem si pár věcí. Především chci ale říct, že jsem rád když vidím, že i bez učitele celkem obstojně zacházíš s Mokutonem."
Usmála jsem se. ,,Děkuju."
,,Aplikovala jsi znaky na hlavní tepny, které jsou zároveň hlavními tunely pro chakru. Vsadím se ale, že ti uniklo, že jsi vlastně ani jednu z nich nezamčela."
Zamračila jsem se. ,,Počkej, jak nezamčela? Všechno jsem dala na místa, kde to mělo být. "
,,To ano," kývnul. ,,Ale nepronikly do těla. Takže jsi té nákaze jen dodala svou chakru, kterou využila a proto to zvíře skončilo takhle."
,,Takže jsem ho zabila já."
,,Ano." odpověděl natvrdo. ,,Ale ani Mudrc šesti cest jen tak nevyskočil z díry v zemi. Všichni chybujeme, Yumi. Možná je teď cesta k vyvinutí té pečeti lemovaná oběťmi, ale pomysli kolika lidem, zraněným podobně jako ty pomůže, až ji dokončíš."
,,Jestli ji dokončím." opravila jsem ho. ,,Napadá tě něco?"
,,Vlastně ano." pousmál se.,,Aplikovat znaky přímo na tepny."
,,To jsem udělala."
,,Přímo."
Docvaklo mi to. Asi jsem se zatvářila stejně skepticky, jako jsem se cítila. ,,Říkáš mi, že mám strčit prsty až do těla a udělat ty značky na žilní stěnu?"
Neodpovídal, ale jeho výraz mluvil za všechno.
,,To je přece...." nemohla jsem najít frázi, co by to vystihla. ,,To je proti všemu, co známe. Medicína tohle nedělá, to je....šílený."
,,Možná právě proto na to ještě nikdo nepřišel." oponoval. ,,Novota často bývá nejlepší zbraní proti stereotypu. A stereotypem je, že koho zraní démon, zemře."
,,Bránit se proti infekci umístěním chakrových znaků na žilní stěnu?" zopakovala jsem znovu, ještě pohoršeněji. ,,To je jako přemýšlet, jestli je lepší uhořet nebo se utopit!"
Povzdechl. ,,Nevyprávěla jsi mi o Chakrové vesnici, kterou jsi založila ty a tvůj...potentní snoubenec?"
,,Jenom snoubenec." zase jsem rudla. ,,No a?"
,,A neučili tě snad všichni, že ninja může ovládat maximálně dvě chakry a že to, co tví lidé dělají prakticky každý den je nemožné?"
Poznala, jsem kam míří a váhavě přikývla.
,,Nečekal bych, že zrovna tebe budu muset přesvědčovat o důležitosti změn v zažitých standartech."
Vzdychla jsem. ,,To se příčí všemu, co jako medik znám."
,,Ovšem. A Mokuton se ještě třicet let před mým narozením příčil všemu, co znali mí předci."
To mi na tváři vykouzlilo úsměv. ,,Dal jsi jim lekci, že?"
,,Lekci z možného a nemožného." přikývnul. ,,Ty jsi její součást. Ukaž světu, že naše rodina nemá to nejlepší za sebou." přišel ke mě a položil mi ruku na rameno. ,,Dokonči, co jsem začal." jeho oči byly vážné.
,,Dokončím." slíbila jsem.
Sklonil pohled na moje břicho. ,,A předej, co se zdálo mrtvé."
,,Mokuton nezmizí."
,,To rád slyším." zase začal ustupovat. ,,Vyzkoušej to. Pak se můžeme pohnout dál."
Hashiramovi se nedá dlouho odporovat. Odevzdaně jsem přikývla. ,,Zase přijdu."
Do tváře se mu vrátil ten lišáckej výraz. ,,Mysli na to, že se dívám."
Ani návrat nebyl tak brutální, jako při mým včerejším pokusu. Zapotácela jsem se jenom trochu, ale Sentarou už byl u mě a držel mě za ruku, abych se nepotopila. Jak si určitě pamatujete, stála jsem totiž ve vodě.
,,Že by se historie opakovala?" usmál se.
Došlo mi, že naráží na den, kdy jsem ho stvořila a málem se u toho utopila. ,,To je už takovej její zvyk."
,,Jak sis vedla?" zvednul mě do náruče a nesl ke břehu.
,,Skvěle. Hashirama má možná řešení. Lásko, nohy mám v pořádku."
,,Není snad přáním ženy, aby ji muž na rukou nosil?"
Rozesmála jsem se. ,,Ty znalče. Polož mě."
Posadil mě na břeh a položil mi ruce na kolena, sám ve vodě. ,,Takže?"
,,No naprostá technologická exploze." prohlásila jsem kysele. ,,Chce abych aplikovala pečeť na živou tkáň."
Díval se na mě, jako by pořád čekal na pointu. Vzdychla jsem.
,,Potřebovala bych tu Ryuka. Ten by mě chápal."
,,Promiň, že nejsem lékař. Mám hrát pohoršení?"
,,Jo. Hraničící skoro s infarktem."
Kývnul a odkašlal si. Pak se dramaticky chytil za srdce, vyvalil oči a brada mu spadla. ,,Cože?!" vykřikl s opravdovým rozhořčením. ,,Na živou tkáň?! To je přece šílenství!"
Nejistě jsem se odtáhla a zůstala na něj vyděšeně zírat. ,,Nikdy jsem netušila, že jsi schopnej takovýho hereckýho orgasmu...."
,,Yumi, za co mě máš. Já musím umět hrát, jestli mi máš dál věřit náš sexuální život."
Teď jsem se zase chytila za srdce já. ,,Sentarou!"
Ušklíbnul se. ,,To máš za to píchání s injekcí."
Zavrtěla jsem hlavou a vstala. ,,Aby tvé nadšení trochu pohaslo, můžeš letět na lov. Potřebuju zajíce."
Odfrkl. ,,Kdepak, dneska už ne, Yumi. Na jeden den ti to stačí."
,,Jak stačí?" zvýšila jsem hlas a ukázala k lesu. ,,A leť!"
,,Ne."
,,Tohle není vtipný."
,,Taky to není vtip." namítl. ,,Řekl jsem až zítra."
Snažila jsem se vypadat bojovně. ,,Já chci dalšího zajdu." dupla jsem si.
Pokrčil rameny. ,,Ulov si." a se smíchem zmizel pod vodou.
Načuřeně jsem se posadila a sbalila nohy do klubíčka. ,,Chlapi..."






















