
Poslední sbohem
Sotva se jezerní hladiny dotklo slunce, vyletěla jsem z dek jako píchnutá šídlem a skočila na Sentara. Chudák z toho měl málem infarkt, když jsem mu přistála na břiše.
,,Co...?!" vyjeknul zděšeně.
,,Vstáááááááávej!" třásla jsem s ním.
,,To nemůůůůůůůůžu, když na mě sedíííííííš!" oplatil mi stejným tónem, jenom trochu pohoršenějším a nezdvořile mě ze sebe shodil. Pak se posadil, zvínul a prohrábnul si vlasy. ,,Šplouchá ti na maják?"
Posadila jsem se a zkřížila paže na hrudi. ,,Slíbil jsi mi zajdu! Tak makej lovit a neválej se tady jako špinavá ponožka."
,,A když řeknu ne?"
,,Najdu si druha, co loví a tebe odeženu, jako mi to radili vlci. Však on tě ten smích přejde, až ti nebude mít kdo vařit a ty budeš odkázanej na fazolový konzervy s chlebem plným penicilinu!"
Zatvářil se jako borec světa. ,,Pche. V nejbližší vesnici bych si našel deset takovejch buchet."
,,Dokaž to!"
,,Fajn, jdu na to." hrabal se na nohy.
,,Ne, ty nikam nepůjdeš!" chytila jsem ho za ruku a stáhla zase dolů. ,,Já potřebuju toho zajdu!"
Kapituloval. Protáhnul se a padnul zase zpátky na deku. ,,A proč jsi mě musela budit tak brutálně?"
,,A jak tě mám budit když seš jako slon?"
,,Možná...jako dívka, drahá?"
Zatvářila jsem se nechápavě.
,,Možná polibek, něžný šepot a jiné věci typické tvému pohlaví....."
Žádná změna mé mimiky.
,,Nech to plavat. Už jdu."
Zatímco si oplachoval obličej, já jsem se zavrtala do jeho dek, který byly o moc vyhřátější než moje a spokojeně zavřela oči. Sentarou jen pohrdavě odfrknul.
Ještě než se proměnil, oznámil mi, že když se tak oháním povinnostma druha a družky, tak že doufá, že tady po návratu najde nějakou tu hostinu, co mu údajně pravidelně chystám. Než jsem stačila začít nadávat, byl pryč. Drzoun.
Dotáhl s sebou nějakou prašivou potvoru, co se při troše dobré vůle a velikou dávkou fantazie dala nazvat zajícem. Tvrdil, že v okolí nic jinýho nebylo, ale já ho stejně podezírám, že to udělal schválně. A protože je mi postižených zvířátek vždycky moc líto, jelikož už tak je svět nenávidí za jejich defekty, pustila jsem ho na svobodu a tvrdila zase jemu, že mi utekl. A tak letěl znovu.
Napodruhé už doopravdy přinesl, co jsem očekávala, takže jsem mohla začít s technikou. Znovu jsem okolo sebe udělala okruh stromů tak, aby se mě dotýkaly korunama a opatrně omráčenýmu ušákovi odstranila kousky svaloviny v místech, kam jsem chtěla aplikovat značky. Dávala jsem si při tom extra majzla, abych nějakou tepnu nenarušila.
Sentarou mi mezitím zase odebíral vzorek Pečeti a nadával u toho úplně stejně, jako včera. Nechápu, co mu na tom tak vadí. Kdybych po něm chtěla, aby mi vrazil mezi žebra nůž tak prosím, ale proboha, malá jehla?!
Když skončil s tou jeho tirádou a předal mi injekci naplněnou jedem, soustředila jsem se a postupně začala tvořit okolní symboly. Znovu jsem vypsala to pečetící slunce s pěti paprsky, sahajícími k bodům, co jsem se chystala zapečetit. Pak přišla na řadu znamení na jednotlivých prstech. Eoo, Oya, Chou, Moe a Chi - převaha, detoxikace, obnova, čistota a klíč.
Ve chvíli, kdy mi rukou začala proudit spojená chakra, ucítila jsem, jak se Prokletá Pečeť rozjíždí a začala čerpat z vlastních stromků.
Zatnula jsem zuby a prostrčila palec s Eoo krvavou dírou v mase, abych znak umístila na aortu. Zajíc sebou začal pěkně házet, takže ho Sentarou musel přidržet. Znak vypálenej přímo na tepnu byl o dost temnější a celá tkáň okolo něj hned zrudla ze svítivě červené na kouřově šarlatovou. Já očekávala, že to tepna nevydrží, že ji propálím a to stvoření vykrvácí, ale nestalo se tak. Pocítila jsem drobnou naději na úspěch, protože teď jsem musela dozajista zastavit hlavní dodávku chakry. Skoro jsem nad sebou mohla cítit Hashiramův vítězoslavnej úsměv, dokonce i vítr jako by šeptal ,já ti to říkal'.
Pokračovala jsem s rozmístěním ostatních značek.
Když jsem byla hotová a stromy kolem mě se rozpadaly v prach, uvolnila jsem jutsu a vydechla. Sentarou seděl naproti mě a s podivuhodným očekáváním hypnotizoval zajíce.
Zvíře zvedlo hlavu, zastříhalo ušima a několikrát zaškubalo nosem, aby odhadlo situaci. Hledala jsem jakékoliv známky toho, že umírá, ale zatím se nic nedělo.
,,Vypadá v pořádku...." řekl Sentarou opatrně, jako by se bál, že to zakřikne.
Přikývla jsem. ,,Zkontroluj prosím, jestli jeho chakra dál obíhá zapečetěným místem."
Naklonil se a přiložil ruku na zajícův hřbet. ,,Tady ano." řekl. Pak přejel prsty doprostřed slunce, které jsem nakreslila zvířeti na záda okolo vpichu. Lehce se zamračil, než se mu na rtech objevil vítězoslavnej úsměv. ,,Tady ne..."
,,Vážně?" ožila jsem. ,,Jseš si jistej?!"
,,Jako že jsem Rivan." zasmál se. ,,Nic tu necítím, Yumi."
Do očí se mi málem nahrnuly slzy, jak jsem byla v tu chvíli šťastná. Chytila jsem se za hlavu a nevěřícně se zasmála. ,,To není možný....to musí být....nějakej chyták....Kdyby to bylo tak snadný, proč to nevymysleli už dřív?"
,,Zapečetit démona může jen člověk s Mokutonem. A navíc, nikomu před tebou neradil Hashirama."
,,Pravda....ale co když..."
,,Nesejčkuj!" napomenul mě. ,,Vyhráli jsme! Budeš žít!"
Objala jsem ho prudce kolem krku, takže se musel jednou rukou opřít o zem, abych ho nepovalila na záda. Na těch několik minut neměl svět chybu. Tušila jsem, že v tom bude nějakej háček, protože ten kámen mi ze srdce nezmizel, ale aspoň proteď jsem chtěla předstírat, že je všechno OK.
,,Necháme ho tady," promluvila jsem po chvíli. ,,Musím sledovat jeho reakce. Možná je to dočasné...."
Stisknul mě. ,,Doufejme, že ne. Ještě ho tady trochu zdržím svojí chakrou."
,,Na jak dlouho to můžeš udělat?"
Mávnul rukou. ,,Kolik let mají dohromady všichni obyvatelé Chakrové?"
Nalovili jsme několik ryb a dali je nad oheň, zatímco jsme se šli vykoupat. Sentarou se zase pochopitelně musel cítit jako alfa samec, takže byl ve středu jezera pomalu ještě dřív, než jsem se já dostala pár metrů od břehu. Já jsem si plavání spíš užívala, protože v tom vedru se voda zdála vážně jako jediný řešení. Ale Sentarou je prostě pitomec, co byl samuraj a já přece nemůžu chápat, jaký to bylo, když se učili bojovat ve vodě se vším tím těžkým brněním a tak není divu, že teď prostě plave jako mistr světa, protože on to pomalejc neumí a jako nemůže za to, že je rychlej a skvělej a že je vlastně skoro jako ryba.
Ne, to jsem si nevymyslela, vážení. To je opravdu jeho výrok....teda až na toho pitomce.
Egoista.
Když torpédoval zpátky, vplula jsem mu do cesty. ,,Chceš si uhnat infarkt?"
,,Po tomhle? Prosímtě, vždyť jsem se ani nezadýchal."
Já vám to říkala.
,,Znervózňuješ mě. Já měla vždycky z plavání ve škole jedničky, ale ty už nejsi normální."
,,Možná ne, ale jednou jsem pobil v řece čtyřicet tři nepřátelských vojáků, takže jsem za tu nenormalitu dostal vyznamenání od císaře."
,,Ale teď neválčíš."
,,Pomaleji to neumím, je mi líto." odvětil a pokračoval v krasojízdě.
I tohle jsem vám říkala, a netvrďte mi, že ne!
Když to tak pokračovalo další půl hodiny, začala jsem se nudit. A když se Yumi nudí, dostává ty nejdebilnější nápady, jak své okolí vyděsit. Počkala jsem si, až bude Sentarou daleko ode mě a pak jsem začala dělat, že mám křeč.
Po prvním výkřiku se zastavil a ohlídnul, a když si všimnul, že plácám rukama a mizím pod vodou, aktivoval chakru, vyhoupnul se na hladinu a rozběhl se ke mě. Nabrala jsem si vzduch tak akorát a klesla co nejvíc ke dnu. Musím uznat, že u mě byl docela rychle, asi bych se ani doopravdy nestačila utopit. Chytil mě kolem pasu a vyplaval na vzduch.
,,Dýcháš?" zeptal se mě sotva jsme se vynořili.
Místo odpovědi jsem se začala smát.Trvalo vážně jenom pár vteřin, než si spojil, že dvě a dvě jsou čtyři.
,,Ty zákeřná potvoro!" nařknul mě pohoršeně. ,,Baví tě děsit mě?!"
,,Promiň." smála jsem se. ,,Bylo mou povinností nějak ti pomoct, než se proměníš v mořskou vílu."
Pustil mě a plácnul se dlaní do čela. ,,Ty se mi zdáš."
,,Samozřejmě," přisvědčila jsem. ,,Každá mořská panna sní o svém vyvoleném princi, a já jsem švarná až za hory. Sentarielko."
Bez varování mě jednou rukou zamáčknul pod vodu, že jsem jenom překvapeně zabublala. Hned, jak jsem se vynořila, začala jsem prskat částice há dvě ó.
,,Hrabe ti?!"
Teď se smál zase on. ,,To jsi neslyšela, že mořské víly rády topí obyčejné smrtelníky?"
,,Ale tys mě nepochopil, já jsem princ!"
,,Jenže já jsem víla sufražetka a feministka a bojuju za podmořskou rovnoprávnost, takže je mou povinností utopit každého prince v okolí."
,,Princ protestuje. Když utopíš všechny chlapy, budeš frigidní!"
,,O to jde cukrouši, jsem mořská panna."
,,Ty jsi hlavně dement!" rozesmála jsem se a skočila na něj ve snaze ho potopit. Marně. Takovou bójku o velikosti mamuta jsem neměla šanci zdolat, takže si asi domyslíte, kdo vyhrál....
Když jsme se vyplazili na břeh, já víc mrtvá než živá, ryby už byly skoro černý. Sentarielka, co neloví a proto by měla být vyměněna za mořskou pannu, co loví a není feministka (už se mi to motá) je sundal z ohně, sednul si jako křupan a začal jíst. Ani jsem nestačila popadnout svůj díl, když se zajda opodál zaškubal. Hned jsem zpozorněla, nechala rybu rybou a vydala se k němu.
Sentarou si všimnul, kam mířím a přidal se ke mě.
Klekla jsem si k zajíci a opatrně ho pohladila. Jeho tělo bylo horký a chvělo se.
,,Zdá se, že jsem něco udělala špatně..." řekla jsem zklamaně.
Místo odpovědi zkontroloval zvířeti oběh chakry a vzdychnul. ,,Chakra je uvnitř tvé pečeti. Slabá, ale...je tam...."
,,Jak se mohla dostat skrz moje značky?!" praštila jsem pěstí do země. ,,Co je špatně teď?!"
,,To se neptej mě." odpověděl.
Obrátila jsem se k němu. ,,Pravda. Zeptám se Hashiramy."
Vstala jsem a zamířila k vodě. Sentarou mě ale chytil za zápěstí a vstal. ,,Nespěchej, můžeš se snad najíst."
,,Nemám čas na jídlo!" vykřikla jsem. ,,Pořád mě to zabíjí a já absolutně nemám tušení, jak s tím bojovat!"
,,Jak to můžeš říct? Podívej, pozastavilas to."
,,Ale nezastavila."
Držel mě opatrně, ale pevně. Bylo mi jasný, že mě dřív nepustí.
Udělal krok zpátky k ohni. ,,Nic pořádného jsi ještě nesnědla. Jestli nechceš krmit sebe, budiž, ale mám toho hodně co říct k tomu, co máš tady." poklepal mi na břicho. ,,A já říkám, že je čas k obědu."
Ještě chvíli jsem se rozmýšlela, než jsem povolila. Bylo to spíš tak aby se neřeklo, protože jsem věděla, že nakonec vyhraje. ,,Tak fajn." odfrkla jsem a poslušně se usadila u ohně, abych mohla spořádat svoji část.
Moje část znamenala dvě ryby, po kterých jsem byla naprosto přežraná. Sentarova část čítala ryb šest. Vlastně se divím, že se ještě nevalí jako Jabba Hutt. Jestli bude to dítě po něm, nedovedu si představit, kde budu kupovat krmení pro dva plejtváky.
Ještě než jsme dojedli, zajíc umřel úplně stejně, jako jeho nešťastnej předchůdce. Jakmile jsem uviděla jeho zčernalou mrtvolku, přepadla mě moje první, oficiální těhotenská nevolnost a šla jsem svůj oběd zase vypustit do volné přírody - do křoví. Sentarou zatím, díky bohu, tu nepovedenou mumii odstranil.
Odmítla jsem sníst cokoliv dalšího, i když se o to chvíli pokoušel. Pak jenom pokrčil rameny, vrátil se k ohni a věnoval se zbytku své porce. Já se posadila na břeh a aktivovala jsem Démonický oči, abych se myšlenkama dostala do dimenze, kde se můžu potkat s Hashiramovým duchem.
Naštěstí to netrvalo dlouho - čím častějc to dělám, tím je to snazší, ale stejně.....
Cítím, že slábnu. Tyhle tři dny mě stály až moc energie.
Hned, jak jsem se dokázala odprostit od tělesné schránky, všimla jsem si Hashiramy. Seděl na břehu vedle mě a kunaiem seřezával jednu z větviček do špičky. Slunce stálo pořád ve stejné poloze, jako poprvé a v lese za náma se neozval jedinej pták.
,,Zdravím, První. Omlouvám se, že mi to tak trvalo," spustila jsem. ,,Ale Sentarou nutně trval na tom, že se mám napřed najíst."
,,Alespoň někdo má rozum." odpověděl.
Nakrčila jsem nos. ,,Jděte si podat ruce."
Pousmál se a dál řezal do klacíku. ,,Tohle je vlastně docela zábavné," komentoval ,,nevytvořila jsi tu čas ani nic podobného. Ořezávám ho už celou noc, ale jeho tvar se skoro nezměnil. A to slunce..." zvednul oči a zadíval se na mrtvou, zlatou kouli nad jezerem.
Cítila jsem se provinile. ,,Musíš se tu hrozně nudit."
,,O to nejde." mávnul rukou. ,,Spíš jde o tom, že jsem znovu na světě, ale nevidím z něj vůbec nic. Je to jako vězení."
,,Moc mě to mrzí. Kdybych nepotřebovala tvou pomoc, nikdy bych...."
,,Ale tys ji potřebovala." přerušil mě a vstal. ,,A já jsem ti rád pomohl. Ale můj čas tady končí."
Ztuhla jsem a taky vyskočila na nohy. ,,Končí? Jak to myslíš....opouštíš mě?"
,,To nemůžu." odpověděl. ,,Jsem tu, protože jsi mě zavolala ty. Nemůžu zmizet jen tak, že bych chtěl. A já ani nechci, ale pravda je, že sem už nepatřím a po třech dnech to začínám pociťovat. Má mysl se zakaluje."
,,Ale já tě potřebuju, dědečku!"
,,Nepotřebuješ." usmál se. ,,Pečeť jsi už objevila."
Zůstala jsem na něj vyjeveně zírat. ,,Já jsem...cože jsem?"
Ukázal k lesu, kam Sentarou odklidil zajícovu mrtvolku. ,,To bylo ono, Yumi. Přišla jsi na to."
,,Ale vždyť zemřel!"
,,Zemřel, protože ti chyběly poslední dvě věci. První - na čas musíš subjekt vybavit regenerací, aby tvoje pečeť nezničila i jeho krevní oběh a aby nevykrvácel dovnitř. Ale s tím by ti mělo pomoct to, co jsem tě naučil. Potom - znamení a jejich umístění bylo správné, ale přemýšlej - s čím jsem já experimentoval, a ty jsi to tu neměla?"
,,Jak to mám vědět?"
,,Vzpomeň si na svitek. Má žena...."
Mito? Vybavila jsem si úvodní řádky k jutsu a konečně mi to doklaplo.
,,Liška....ty jsi měl Lišku, Mito ti poskytla sílu Kyuubiho!"
,,Hlavně krev. Pečeť přece nejde udělat bez krve." kývnul.
,,Máš pravdu!" najednou to bylo nad slunce jasný. ,,Znaky, co jsem kreslila inkoustem! Když to načrtám krví Jinchuurikiho, pečeť bude trvalá! Všechno, co potřebuju je, aby se Naruto říznul do prstu! Hashiramo, ty jsi génius!" pověsila jsem se na něj. Očividně zrozpačitěl, ale objetí mi vrátil.
,,Přišli jsme na to spolu."
,,Pečeť na zneškodnění démonické chakry! To je...to je....chápeš co to je?!"
,,Už se nemusíme bát démonů." kývnul. ,,Ty i desítky dalších budete žít."
Málem to se mnou seklo. ,,Jak to pojmenujeme?"
Pokrčil rameny. ,,Já přemýšlel, ale udělaly to tvé ruce. Ty vymysli název."
Podívala jsem se na něj a skoro hned mě napadlo jméno, co téhle fantazii sedne jako ulitý. ,,Co takhle Hashirama no Kiseki?"
,,Hashiramův zázrak?" zasmál se. ,,Není to přehnané? Navíc jsem to nezvládnul sám."
,,Říkal jsi mi, co mám dělat. A zázrak to teda je, protože lidi, co jsou na tom jako já se můžou vyléčit. Mě samotné to připadalo neskutečný. Je to jeden z největších medical objevů a já chci, aby každej věděl, kdo to vymyslel."
Přikývnul. ,,Budu moc rád."
Podíval se k nebi a povzdychnul. ,,Máš odpověď na to, co jsi chtěla. Teď je čas, abych šel."
Krk se mi sevřel. ,,Asi ano..."
Podíval se na mě a nevesele se usmál. ,,Nemusíš být smutná. Nebude to, jako smrt, jenom....moje vědomí zmizí."
,,Strávili jsme spolu jen tři dny."
,,To je o tři víc, než jsme podle všech světových zákonů měli." namítnul. ,,A ty už jsi moc slabá. Tohle je poslední spojení se mnou, které zvládneš, aniž bys ohrozila dítě."
Ušklíbla jsem se. ,,To asi jo. Ale....přála bych si, abys tady mohl být. S Tsunade jsme tak osamělé....a já bych vážně moc chtěla poznat všechny tvoje stránky. Zbláznila by se radostí, kdyby se s tebou zase setkala."
Než jsem to dořekla, v hlavě mi klíčil šílenej nápad. ,,Můžu to udělat!"
,,A co?" nechápal.
,,Dokázala bych tě oživit....stačí mi tvoje vědomí, tělo udělám z chakry. Tak jsem přivedla na svět Sentara a podobně i Ryuka a.......mohl bys znovu žít!"
,,Žít? Já?" vypadal vážně udiveně. ,,To bys dokázala?"
,,Ano."
,,Ale....jsem už po smrti..."
,,To vůbec nevadí." podala jsem mu ruku. ,,Já tě můžu vrátit zpátky!"
Napřed vypadal, že přijme a už zvedal paži, aby se mě chytil. Pak ale zatnul pěsti a odstoupil. ,,To nemůžu udělat."
,,Proč ne?!" vyjekla jsem zklamaně.
,,Není to správné. Já jsem mrtvý, smiřme se s tím. Všichni mí blízcí, má žena i mé děti jsou mrtví." oči mu trochu změkly. ,,To je svět, který vidět nechci."
Přikývla jsem. ,,Chápu. A omlouvám se. Ale když jsem tě poznala, nemůžu jenom tak...." nedořekla jsem.
Přišel ke mě a položil mi ruce na ramena. ,,To je v pořádku. Má to tak být. Dali jsme světu tu pečeť a ty víš, kde máš kořeny." usmál se. ,,A já poznal svou pravnučku, se kterou bych se za normálních okolností nesešel. A jsem pyšný."
Přikývla jsem, slzy na krajíčku. ,,Já jsem pyšná na to, že jsi má rodina."
,,Už se nikdy neuvidíme," hlesl. ,,Proto si s sebou nes, co ti teď řeknu. Náš klan je silný, nedovol nikomu aby tvrdil opak. Bojovali jsme a zemřeli, protože jsme byli odvážní. A odvážní možná nežijí dlouho, ale lidé bez odvahy nežijí vůbec. Nezapomeň, kdo jsi, Yumi. Zůstaň Senju, nepřizpůsobuj se, protože kdo kráčí ve šlépějích jiného, nezanechá žádné vlastní stopy."
Přikývla jsem. Teď už se několik slz z mých očí uvolnilo a stékalo mi dolů po tváři. Hashirama pokračoval.
,,Trénuj tvrdě a z každé slabosti se snaž udělat přednost. Ztratíš-li se, nech přátele, aby ti ukázali cestu. Každý stín ber jako předzvěst toho, že je nablízku světlo, a naslouchej ostatním, protože mnoho lidí mluví, ale málo slyší. Važ si každého lidského života. Věř mi, že všichni mají své sny, tak nesmrtelné, že přežijí i pád oblohy. Přemýšlej nad tím, než někoho zabiješ. Jsi silná, ale ostatní nejsou. Nezneužívej toho jen proto, že můžeš."
Neubránila jsem se tichému vzlyknutí. ,,Ano, První."
Chytil mě za bradu a jemně mi zvednul obličej. Byl smutný, ale i tak se dokázal usmát. ,,A nikdy neukazuj slzy."
,,Omlouvám se." utřela jsem si je hřbetem ruky, ale marně. Za chvíli byly zpátky.
Naklonil se a lehce mě políbil na čelo. ,,Sbohem, Senju Yumiko."
Složila jsem prsty do pečetě a uvolnila všechno, co mělo s touhle technikou cokoliv společnýho. Cítila jsem, jak se jeho přítomnost vytrácí, tentokrát o poznání definitivněji. ,,Sbohem, Hashiramo...."
Když jsem otevřela svoje hmotné oči, zjistila jsem, že i ve skutečnosti mám tváře promočený od slz. Potáhla jsem nosem a utřela si obličej rukama, ale vůbec to nepomohlo. Nekontrolovaně jsem plakala pro někoho, kdo sice umřel dávno, ale já osobně ho pohřbívala až teď.Pokrčila jsem nohy, sbalila se do klubíčka a vzlykala.
Ucítila jsem kolem ramen Sentarovy ruce. ,,Co se stalo?"
,,Je pryč!" vyhrkla jsem. ,,Napořád."
Zarazil se. ,,Ale pečeť..."
,,Je dokončená."
,,Opravdu? To je snad dobře, ne?"
,,Musela jsem ho nechat zmizet." plakala jsem. ,,Už nikdy s ním nepromluvím."
Posadil se ke mě a držel mě v objetí, dokud jsem se aspoň trochu neuklidnila. Zanedlouho jsem dokonce začala usínat. Přemístili jsme se k ohni a já si lehla, protože se mi po zrušení Okamžiku chtělo spát. Sentarou ještě cosi dělal.
Z ničeho nic jsem se rozplakala znovu. Tázavě se na mě podíval. ,,Ještě pořád?"
,,Já jsem zapomněla...." naříkala jsem.
Zatvářil se nechápavě. ,,Na co?"
,,Zapomněla jsem se ho zeptat, co sakra znamená ten náš rodinnej symbol?!"






















