close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

YD4 - Akuma no tamashi 14

27. října 2012 v 11:57 | Rin-chan |  Deníček4: Duše démona

Do arény


Ráno jsem se probudila s pocitem, že jsem planeta a moje oči puzzle. Zvedla jsem se a bez pozdravu odkráčela do křoví, abych vyvrhla všechno, co ještě zahálelo v žaludku.
Když jsem se vrátila a vymáchala si hubu desinfekcí, začala jsem shánět něco k jídlu.
,,Nevím, jestli bys měla jíst." namítnul Sentarou.
,,Ale já jo, jsem doktorka. To to horko.....ve vlčí podobě bych měla tu výhodu, že bych mohla začít pelichat a funět, abych se ochladila."
,,Už jsme skoro v Zemi Větru." pousmál se. ,,A to je poušť. Bude hůř."
Položila jsem si ruku na břicho. ,,Já to zvládnu, když mě Tonda zase nedonutí zvracet."
Zatvářil se utrápeně. ,,Prosím, neříkej mu Tonda. Vždyť je to týrání dětí."
Zasmála jsem se a nasadila si na záda svůj batoh, kam Sentarou smotal mou deku - ano, udělal to on, protože já bych z toho zase vyrobila nějakou podivnou galaxii pro molí larvy.
,,Jdeme," oznámila jsem mu a vykročila k jihu, kde se rozkládala Země Větru. Zastavila jsem u něj, stoupla si na špičky a lehce ho políbila. ,,A o Tondu neměj strach, lásko. Bude to holka." pak jsem pokračovala v chůzi.
Ještě chvíli stál, než se otočil a vyklusal za mnou. ,,Cože? Jak to víš?"
,,Prostě to vím."
,,Ne, ty tipuješ." obvinil mě.
Zvedla jsem hlavu a podívala se mu pobaveně do očí. ,,Sentarou, když ti nastávající maminka řekne, že její dítě bude holčička, měl bys jí věřit."
,,Ale to nemůžeš vědět."
,,To ne, ale cítím to."

Šli jsme celej den, na oběd se zastavili v jedné menší vesnici na hranicích. Zase po několika dnech jsem jedla civilizovaný jídlo a byla jsem za to vděčná. Tonda ale moc ne. Jen jsem spolykala misku těch mastných nudlí, snažila se ze všech sil, aby to ze mě dostala. Jenže já, veliká Aoi tenshi jsem to vydržela. Nebudu svoji dceru rozmazlovat už v děloze, ať si zvykne, že nemůže mít všechno!
Sentarou celou dobu projednával moji nadpřirozenou jistotu o holčičce a pořád brblal, že to prostě nemůžu vědět. Nechala jsem ho topit se v tom a jenom jsem se usmívala. Jeho nadávání se spíš podobalo vrkání nějakýho holuba. Diskutoval, ale v jádru věci mu to nevadilo. Tak nějak totiž tuším, že ačkoliv byl ze staré školy a tam byl prostě syn vrcholem všech orgasmů v dané samurajské rodině, Sentarou chtěl spíš dceru. V tomhle jsme se teda neshodli, já bych radši kluka. Ale nemůžu mít všechno hned, snad nebude Tonda poslední. Už jenom proto, že skoro určitě nebude vládnout Mokutonem.
Z pohraniční vesnice jsme vyrazli okolo poledne a to už naše cesta vedla holou pouští. Teda ne úplně holou, pardon, občas jsme minuli nějakou tu skálu nebo šutr. Mě obzvláště zaujala kostra nějaké krávy, zahrabaná zpola v písku, ale Sentarou řekl, že jestli na to šáhnu, vykoupe mě v Savu. Vůbec nemá smysl pro humor. Chtěla jsem jen tu lebku - no jako řekněte, znáte někoho, kdo má doma na poličce kraví lebku?! Bych byla in. A rebel.
Ale Sentarou očividně nijak netoužil po soužití s rebelkou, co sbírá lebky chcíplých hospodářských zvířat.
Hradby Písečné jsme uviděli na obzoru asi kolem půl šesté večer a dorazili jsme k nim, když už slunce pomalu zapadalo. Protože nás museli vidět už zdálky, hned u brány na nás čekala Tsunade s věrnou Shizune za zády.
,,Yumiko!" vydechla a objala mě. ,,Měla jsem o tebe strach. Jsi v pořádku?"
Kývla jsem a sáhla pro svitek v brašně. ,,Dokončila jsem Hashiramovu techniku. Vím, jak zapečetit Orochimarovu infekci."
Nevypadala moc důvěřivě. ,,Jsi si jistá?"
,,Hashirama ano. A já mu budu věřit. Všechno ti povím potom, teď jsem strašně unavená. Kde bychom se tu mohli ubytovat?"
Moje zmínka o jejím dědečkovi nevyvolala v Tsunadině tváři o moc víc víry, ale rozhodla se nechat to na později. ,,Spát budete v budově pro návštěvníky, stejně jako ostatní týmy. Ale myslím, že by byla slušnost přivítat se s Kazekagem. Obzvlášť od tebe, Sentarou." obrátila se konečně i na žirafáka. ,,Tys zase vyrostl."
,,O tom pochybuju." zasmál se. ,,Ale nebojte, s formální návštěvou Gaary-sama jsem počítal. Navíc nejsem unavený, vydržím jít celé dny, ne jako tady princezna." objal mě kolem ramen.
Setřásla jsem jeho ruku. ,,Příště až budeš chtít dítě, budeš ho nosit ty. Uvidíme, kdo tady bude princezna."
Tsunade se rozesmála. ,,Pojďte za mnou. Zavedu vás ke Kazekagemu. Tebe Yumi pak pošleme na ubytovnu a ty Sentarou," oči jí zvážněly. ,,Možná by ses měl zúčastnit naší porady."
Kývnul. ,,I s tímhle jsem počítal."

Po krátkým, formálním uvítání mě jeden z písečných ninjů doprovodil na noclehárnu, zatímco moje drahá polovička se zdržela s ostatními hlavami vesnic.
Ubytovna pro návštěvníky byla obrovská budova z pískovce - jak jinak - s naprosto minimálním počtem oken, akorát tak potřebným pro nechcípnutí na nedostatek vitamínu D.
,,Tým z Chakrové je ubytovaný tady." oznámil mi shinobi, když jsme dorazili na konec jedné z chodeb v prvním patře.
Dveře, před kterýma jsme stáli byly skoro stejný jako ostatní, odlišovaly se jen papírovou cedulí s naším znakem, umístěnou na dveřích.
Otočila jsem se na svůj doprovod a lehce se uklonila. ,,Děkuju."
,,Za málo, hime." oplatil mi gesto a obrátil se k odchodu.
Já naproti tomu zaklepala na dveře a pak jsem vešla.
Octla jsem se v docela velké místnosti s jedním oknem. Napravo i nalevo byly další dveře do pokojů, kde spali studenti. Tohle byl pokoj pro senseie týmu, postele tu ale byly dvě a hned jsem poznala proč. U okna, na rozvrzané židli seděl mistr Tensei a s mateřskou něžností brousil svůj pověstný meč z ryzího stříbra a perlami vykládanou rukojetí. To by byla jedna postel.
Na podlaze se Satsukou, Densukem a Yusu dřepěl Ardren. Když jsem vešla, všichni se ke mě obrátili a na jeho tváři se objevil spokojenej úsměv. Zato já jsem oněměla.
,,Aoi-sensei!" vyjekl Densuke s nefalšovanou radostí a vstal. ,,Konečně jste tady!"
,,Jako obvykle pozdě." dodala Satsuka otráveně, ale i ona se usmívala.
Probrala jsem se z prvotního šoku. ,,Mistře Tensei," uklonila jsem se. Zdvořile kývnul. Obrátila jsem pozornost k děckám. ,,Ráda vidím, že i vy jste se sem dostali celí."
,,Po cestě jsme porazili čtyři loupežníky!" pochlubil se Densuke.
,,To je fakt hlína." uznala jsem. ,,Jste dobří. Mistr Tensei s Ardrenem vám určitě nemuseli skoro vůbec pomáhat. A když už se o nich bavíme," konečně jsem se podívala do očí černovlasýmu kolíkovi na podlaze. Jako obvykle mě naprosto uchvátily. ,,Co že tu vlastně dělá Ardren?"
Tensei vstal. ,,Já ho vzal s sebou. Nabídnul se, že doučí vaše studenty několik větrných technik, když jste musela tak náhle odejít. Napadlo mě, že je to dobrý nápad a Ardren-kun je skutečným mistrem větru."
,,Mistr Tensei přehání." zasmál se Ardren.
,,Jeho schopnosti mu nemůžu upřít." odvětila jsem. ,,Ale myslíte, že bylo moudré pověřit dozorem nad mými studenty ninju, kterého známe teprve chvíli?"
,,Ardren-san přece není zlý." vmísila se Satsuka. ,,Hodně nás naučil, sensei."
,,Neustále jsem byl s nimi." ujistil mě Tensei. ,,Nemohlo se jim nic stát. Skutečně je pouze doučoval."
Přelítla jsem je pohledem, ale nevycítila jsem nic negativního. Očividně všechno proběhlo v pořádku. Až na to, že byl Ardren tady. A že bude spát tak blízko mě. Znovu jsem se na něj podívala a setkala se přímo s jeho zlatýma očima. Pousmál se a mě se v břiše zatřepetal roj motýlů. Jsem si jistá, že jsem musela zčervenat.
,,No, pak..." vydolovala jsem ze sebe. ,,Je to v pořádku....asi. Který pokoj je volný?"
Tensei ukázal na dveře po mé levé ruce. ,,Jsou tam volná lůžka, já s panem Ardrenem spím tady a studenti v poslední místnosti. Tenshikage je s vámi?"
Koukla jsem na Ardrena. Čekal.
,,Pochopitelně." řekla jsem až moc důrazně. ,,Byl se mnou celou dobu."
To ztělesnění testosteronu očividně postřehlo mou narážku, která měla být připomínkou toho, že jsem zadaná a jenom se usmál. Ten úsměv jako by říkal: ,Tím, co děláš mi jenom dokazuješ, že o mě uvažuješ, ale sama se toho bojíš. Vyhrávám, nemyslíš?'
Vzdala jsem ten oční souboj a ustoupila. ,,Jdu se natáhnout. Jsem unavená." oznámila jsem a zamířila do pokoje.
,,Dobře se vyspěte, hime." popřál mi Tensei.
,,Děkuji. Vy také, mistře."

Nemusela jsem se ani moc snažit, abych usnula. Sotva jsem se svlékla a jenom v tričku a kalhotkách padla na tvrdou matraci, mozek vypnul a já upadla do příjemnýho bezvědomí.
Probudilo mě otevírání dveří. Byla už úplná tma, jenom uzounkým oknem nad mou postelí pronikal do pokoje pásek měsíční záře. Obrátila jsem se na záda a znovu zavřela oči, abych mohla pokračovat.
,,Tak co porada?" zeptala jsem se jen tak mimochodem bez skutečnýho zájmu.
Přišel blíž a posadil se ke mě na postel. ,,To vážně nevím, nepozvali mě."
Hlas nepatřil Sentarovi. Byl o něco vyšší, ale chraptivější. Přitažlivější. To mě okamžitě probudilo, posadila jsem se a sáhla pro meč na nočním stolku.
Jeho ruka chytila mou ještě dřív, než jsem nahmatala jílec. Neměl silnej stisk. Dodatečně jsem si uvědomila, že je to proto, že mě nechtěl přemoct....aspoň ne fyzicky. Dlaně měl trochu drsné, ale teplé a to teplo se přeneslo i do mého těla, když jsem si konečně spojila dvě a dvě. Rychle jsem ucukla. Ochotně mě pustil.
,,Ardrene, co tady sakra děláš?" zašeptala jsem rozzlobeně, ale diskrétně, abych neprobudila mistra Tenseie, kterej už určitě spal.
Jak si moje oči zvykaly na tmu, začala jsem rozeznávat obrysy. Ardren seděl u mě na posteli, měl jenom kalhoty a samozřejmě ho obklopovala obvyklá aura feromonů.
,,Přišel jsem za tebou. Jak se ti vedlo na tvé cestě?"
Pochopitelně, že jsem byla obezřetná! Nesměla jsem se ale dívat na jeho nahou hruď, to by moje obrana totiž vzala rychle za svý. Trochu jsem se odtáhla, aby si toho pokud možno nevšimnul. Bůh ví, co mi zabránilo vyhodit ho z pokoje s otiskem mé nohy na jeho sexy zadku.
,,Jasně, že byla. Kdyby ne, nejsem tu." odpověděla jsem. ,,Ale nesnaž se mi namluvit, že riskuješ klepec jenom aby ses mě zeptal na tohle."
,,Klepec?" opáčil s úsměvem.
,,Jestli tě tady najde Sentarou jak sedíš na mé posteli, utrhne ti tvoje královské partie, nechá je usmažit a donutí tě je sníst nosem."
Rozesmálo ho to, ovšem dosáhla jsem opačnýho efektu, než jsem chtěla. Místo aby odešel, přisunul se o kousek blíž a naklonil. Jeho pravá ruka pomalu odkryla přikrývku, pod kterou jsem se doteď schovávala od pasu dolů a skončila přímo na mém nahém stehně. Zároveň se jeho obličej octnul těsně vedle mýho. Přiložil mi rty k uchu, ale nedotknul se. Cítila jsem jeho horkej dech, když promluvil.
,,A co by mi utrhnul, kdyby mě našel takhle?"
,,Končetina se nemění," odpověděla jsem rozrušeně. ,,Ale nepočítej s nějakou úpravou. Nacpe ti to do krku syrový. Ardrene, vážně bys měl...."
Zlehka se dotknul rty mýho krku, napřed těsně pod uchem, pak postupoval níž. ,,Tak mě vyžeň, Aoi tenshi...."
Jeho doteky ve mě roznítily doslova oheň. Jenom ztěží jsem odolala, abych ho neobjala a nepřitáhla k sobě. Věděla jsem, že je to špatný, že Ardrena nechci a že miluju Sentara, ale z nějakýho důvodu se žádná z mých myšlenek nedokázala uchytit na tak dlouho, aby dal mozek pokyn pravačce a ta dala tomu deviantovi tečku mezi oči.
Přesto jsem ho od sebe odstrčila. Slabě a ne moc daleko, ale byl to pokrok. ,,Ardrene, odejdi." pokusila jsem se znít rozhodně.
Odhadujete správně, že to neudělal. Docílila jsem akorát toho, že jeho pravá ruka opustila moje stehno a přemístila se na zátylek, aby si mě mohl přitáhnout. Chytila jsem ho za zápěstí, abych ho od sebe odtrhla, ale měl větší sílu, než já. Přesto byl pořád jemný.
Zastavil se rty jenom kousek od těch mých. Otočila jsem se stranou, abych zabránila polibku. Ucítila jsem, že mi prsty nesouhlasně sevřel několik vlasů.
,,Neodmítej mě," řekl prosebně. ,,Od chvíle, co jsem tě potkal na té skále na tebe nemůžu přestat myslet." znovu se pokusil mě políbit, ale marně. Tolik soudnosti, abych se odvrátila jsem ještě měla, i když zbytek mýho těla byl jako v hypnóze.
,,Já mám snoubence."
Ušklíbnul se. ,,Když jsi tak moc věrná, proč jsi mě ještě nepraštila, hime?"
,,To sama nevím..."
Pustil můj zátylek a přejel mi prsty po tváři. Jeho dotek byl jako když vás pohladí vánek. Přsunul se na krk a pokračoval po klíční kosti, opsal její tvar, ale níž už nešel. Upřeně mě pozoroval.
,,Co má on a já ne?"
,,On je prostě on a ty jsi ty...."
,,Přesně. Neodepisuj mě, blondýnko." usmál se. ,,Ještě nevíš co dokážu..."
Po těch slovech se zřejmě chystal mi to demonstrovat a já byla tak vyvedená z míry, že bych ho jenom těžko dokázala zastavit. Naštěstí se ale v tu chvíli ozvaly hlasy na chodbě přede dveřmi našeho pokoje. Poznala jsem Sentara, jak se bavil s nějakým jiným týpkem.
Ardren se v tu chvíli stáhnul. I když před několika vteřinama působil jako pán celé situace, ze Sentara měl zřejmě doopravdy strach. Odtáhnul se a vstal.
,,Tak příště..." pokrčil rameny, věnoval mi další ze svých pokřivených úsměvů a zmizel do jeho a Tenseiova pokoje.

Netrvalo dlouho a slyšela jsem otevírání dveří do pokojů chakrových. Po krátké rozmluvě s Ardrenem, kterej určitě hrál, jak se právě probudil (šmejd jeden) byl žirafák nasměrován sem.
Další člověk, co vešel do mýho pokoje byl tudíž konečně můj snoubenec a mě se svým způsobem ulevilo a zároveň přitížilo. Pořád jsem seděla na posteli a srovnávala si myšlenky.
Zavřel za sebou a když ve tmě viděl, že sedím, rozsvítil. Jeho úsměv rázem smazal všechno, co Ardren před chvílí řekl nebo udělal.
,,Proč nespíš?" zeptal se.
,,Já...." zadrhla jsem se. Já co? Nechala jsem se tu málem znásilnit tím ztělesněním erotiky z vedlejšího pokoje? Fakt bezva odpověď.....
,,Ty...?" zněl pobaveně.
Svedla jsem to na Tondu. ,,Nebylo mi dobře." chytila jsem se za břicho. ,,Tonda je toho názoru, že jsem se měla víc najíst."
Přišel ke mě a sednul si na stejný místo, kde před chvílí dřepěl Ardren. Potlačila jsem provinilost, co se mi zahryzávala do mozku. Položil ruku na moje břicho a pousmál se. ,,Chceš něco přinést?"
,,Ani ne," odmítla jsem. ,,Vydržím do snídaně."
,,Jsi si jistá?"
,,Naprosto. Nemůže si takhle vymrčovat." mávla jsem rukou a konečně vyčarovala aspoň trochu věrohodnej úsměv.
,,Bude to moje dcera," řekl jako by mě poučoval. ,,Aspoň teda doufám."
,,Koho jinýho, sprosťáku?" modlila jsem se, aby si nevšiml, jak se mi při tom zachvěl hlas.
,,Co já vím, o svých milencích mi nevykládáš." odpověděl vesele. ,,Chtěl jsem ale říct, že je určitě po mě, když toho tolik sní už teď."
,,Jednou tě trumfne." ujistila jsem ho. ,,Akorát se hrozím představy, kolik kilo jídla budu pro vás dva muset shánět. Měli bychom vyhodit hrnce, co doma máme a nakoupit kotle."
Zasmál se a políbil mě. ,,Cokoliv si řekneš. Teď bys ale měla spát. Zítra nastupuje tvůj tým do arény a měla bys je pořádně povzbudit."
Lehla jsem si a vytáhla si deku až k bradě. ,,Abych spala mi nemusíš říkat dvakrát. Ten tvůj pochod pouští mě úplně vyčerpal."
,,Tak kašli na Tondu a její vymrčování a spi."
,,Ha!" vyjekla jsem. ,,Teď jsi jí taky řekl Tonda!"
,,Ne, já.......kruci...je to nakažlivý...."
Bublala jsem triumfem, proto se rozhodl vyklidit pole a doufat, že jeho podřeknutí do rána zapomenu.
,,Dobrou noc." popřál mi, když se poskládal na další postel, asi metr od té mojí.
,,Brou..."

Ráno mě Sentarou vzbudil příšerně brzo. Vysloužil si za to hned několik krajně nežádoucích přezdívek, ale faktem bohužel bylo, že souboje začínaly za úsvitu a já ještě chtěla svoje děcka trochu připravit. Naházela jsem na sebe oblečení a odebrala se do koupelny.
Tam jsem potkala Satsuku. Zrovna si čistila zuby, když jsem vešla. Popadla jsem svůj kartáček a postavila se k vedlejšímu umyvadlu.
,,Tak co, jak se cítíš?" zeptala jsem se, když jsem skončila a opláchla si obličej.
Sáhla pro svůj kartáč a začala si rozčesávat vlasy. Měla je dlouhý asi po ramena, temně hnědý a podle všeho hrozně hrubý. Ale kvalitní. Což se o mých pavučinových, hladkých loknách bohužel říct nedá.
,,Jak bych se měla cítit?" odpověděla, podívala se na mě v zrcadle a usmála se. ,,Nakopu zadek každému, sensei. V užívání chakry jsem skvělá."
To měla pravdu. Usmála jsem se. ,,Ale bojíš se."
Chvilu mlčela. ,,Jistě. Asi bych byla hloupá, kdyby ne."
,,Jsem ráda, že to vidíš takhle. Strach je dobrej motor, ale nepřežeň to. V těchhle záležitostech tě ctižádost vyžene výš."
,,To si zapamatuju."
,,Měla by sis svázat vlasy." změnila jsem téma. ,,Soupeři rádi využívají toho, že jsi holka a chytnou tě za vlasy jakmile jim dáš příležitost."
,,Počítám s tím. Asi si nějak zasukuju drdol."
Přišla jsem k ní a vzala jí z ruky kartáč. ,,Udělám to."

Aréna v Písečné byla o hodně větší, než v Listové. Natěsnala se sem celá vesnice i všichni hosti aniž by byla nouze o místo. Asi dvacet metrů nad písčitým povrchem bojového prostoru se po obvodu stavby nacházely vestavěný balkony pro geniny a jejich mistry. Každá vesnice měla jeden pro sebe. Chakrová byla nová a tak jsme zatím dostali balkon pro ninji z Čajové, kteří tu letos nebyli. Jejich symbol byl překrytej látkovým transparentem s naším znakem.
Setkala jsem se se svým týmem tam. Yusu, Densuke a Ardren už byli na místě. Svoje studenty jsem pozdravila, ale na Ardrena jsem se neodvážila podívat. Cítila jsem, že mě i tak pozoruje. Zvedla jsem oči k terase v čele arény, kde stálo několik křesel. Tam seděli Kage, ve svých formálních oblecích a bavili se mezi sebou.
Sentarou seděl na kraji hned nalevo. Na rozdíl od většiny Stínů na sobě měl svůj obvyklej, tmavě modrej plášť a joninskou vestu. Po jeho levé ruce seděl Raikage, chlap jako hora. Dokonce i Sentarou vedle něj vypadal docela zakrsle. Plášť vládce blesků byl bílo-žlutý. Následovala Mizukage, zrzavá modelka v modrých, těsných šatech. Vypadala skoro líp než věčně mladá Tsunade vedle ní. Navzdory tomu, že moje matka ten hábit nesnáší, měla oficiální, bílo-červenej plášť pro Hokage. Další byl Gaara, v modro-bílým plášti a vedle něj netrpělivě poposedával starej, směšně vypadající trpaslík, podle zelené barvy Tsuchikage. Následoval týpek ve zvláštní, zelené vestě, o kterým jsem se později dozvěděla, že vede Travnatou. Vpravo pak řadu uzavíral vcelku hezkej, mladej blonďák se znakem Sněžné. Brnění, co měl na sobě bylo bez poskvrnky bílý.
Pár minut před zahájením se milostivě dostavila Satsuka s mistrem Tenseiem. Pan Bůh meče se nám omlouval, že ji ještě něco doučoval. Pro mě za mě, jestli jí to pomůže....
Očima jsem vyhledala balkon Listové, nacházející se nedaleko od nás. Zamávala jsem Narutovi, kterej mi to zuřivě oplatil, očividně rád, že mě vidí. Občas mi připomínal štěně. Vedle něj stál Konohamaru a cosi do něj hustil. Trochu trapas, že se Naruto ještě pořád pokouší o chuunina, přitom všichni víme, že je na nejlepší cestě stát se jedním z nejmocnějších.

Konečně se cosi začalo dít. Ozval se gong a všichni genini byly vyzváni, aby se seřadili dole. Rázem vznikla před terasou Stínů dlouhá řada dětí - až na to tele Naruta, samozřejmě. Mí studenti stáli skoro ve středu. Davy v hledišti se utišily - aspoň natolik, aby byla slyšet Sakura. Ta se totiž k mýmu překvapení odkudsi vyhrabala na terasu Kage a s papírem v ruce a začala nahlas mluvit.
,,Tímto všem zúčastněným gratulujeme, že se dostali přes první část zkoušky. Aréna je vaším závěrečným testem." hlásala.
,,První část byla nudná." pousmál se Ardren.
Zdržela jsem se komentáře.
,,V následujících hodinách," pokračovala Růžovka ,,se utkáte se soupeřem, kterého si vylosujete. Pravidla jsou následující; souboj se bude konat v počtu jeden proti jednomu. Používat smíte veškeré zbraně a techniky, kromě zakázaných a Sannin jutsu." při těch slovech se všichni s neomylnou přesností podívali na Naruta, kterej se celej přikrčil.
Chudák. Mě někdo zakázat třeba Modrýho anděla nebo Mokuton, asi bych se zbláznila. Sakura se nenechala rušit.
,,Vaším cílem je soupeře porazit, ne zabít. Uděláte-li to schválně, bude s vámi zacházeno jako se zločinci. V souboji nemusíte zvítězit, aby vám rada udělila titul chuunina. Sledují se vaše výkony a schopnosti, ne prohry."
Dočetla a srolovala papír. Pak o kousek ustoupila a pokynula rukou ke Gaarovi.
,,V porotě Kage sedí; hostitel, mistr písku Kazekage Gaara-sama!"
Rudovlas se zvednul, pokývnul hlavou a zase se posadil.
,,Ctihodná kunoichi Tří Sanninů, Hokage Tsunade-sama!"
Stejná situace.
,,Nositelka Youton, mocná Mizukage Mei Terumi-sama!"
Zvedla se ta dokonalá figurína ztělesňující ženskost a po mírným pokývnutí se zase usadila.
,,Nejrychlejší z shinobi, Raikage Ē-sama!"
Hora svalů vedle Sentara se zvedla tak nasraně, jak to jen jde.
,,Moudrý Tsuchikage Ōnoki-sama!"
Ten směšnej skřítek se nepostavil, jenom zamával.
,,A jako zvláštní hosti, Tenshikage Sentarou-sama, skrytý v chakře!"
Sentarou vstal, ale i teď měl co dělat, aby nevypadal vedle Raikage jako prcek.
,,Kusakage Batsuboku-sama, lovec v mlze!"
Zelenáč z Travnaté.
,,A na závěr, ovšem zdaleka ne poslední, správce Yuiji, drak ze severu!"
Poslední jméno patřilo tomu sněžnýmu blonďákovi. Sakura se stáhla do pozadí a když lidi přestali tleskat, slova se ujala Temari.
,,Začneme s losováním! Každý z geninů si si vytáhne z nádoby jeden los. Ten odevzdáte Rinigaru-sama, joninovi, kterého vidíte před sebou. Číslo na vašem losu určí i vašeho protivníka. Postupujte podle vesnic, tahejte a pak se vraťte na svůj balkon. Dotazy?"
Nikdo se nepřihlásil.
,,Pak tedy začneme. První k losu předstoupí Matsumotto Aagaku z vesnice Ukryté v Písku!"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama