close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

YD4 - Akuma no tamashi 17

27. října 2012 v 11:59 | Rin-chan |  Deníček4: Duše démona

Nesmíš zastavit!


Snad ještě žádná holka nebyla nikdy tak ráda, že je její chlap rychlej, jako já v tu chvíli. Byla jsem tak překvapená, že jediný, na co jsem stihla pomyslet byl pád na zem. Ve vteřině jsem si představila tvrdej náraz a následnou bolest. Místo chladné, tvrdé hlíny jsem ale ucítila, jak mě někdo sevřel v náručí.
Sentarou se mnou bezpečně přistál na zemi, sám divoce oddechoval. ,,Yumi! Jsi v pořádku?"
Oklepala jsem se a vymanila se mu. ,,Já....jo. Myslím, že jo. Za tebou!"
Stihnul se otočit právě aby zarazil úder cizího shinobi. Vypadal stejně, jako ti, co nás přepadli v lese. Jeho chakra ale byla mnohem silnější.
Uslyšela jsem za sebou hluk a otočila se. Ten, co mě vytáhnul skrz okno a shodil dolů seskočil ze zdi a teď se chystal na mě zaútočit. Pomalu vytahoval meč, pořád ve střehu, kdybych se rozhodla bránit. Couvla jsem a opřela se zády o Sentara. ,,Jsou tu dva..." hlesla jsem.
,,Čtyři." odtušil.
Podívala jsem se do stran a zjistila, že má pravdu. Ze tmy se k nám blížily další dvě postavy. Rukou jsem zašmátrala po Sentarově opasku a když moje prsty narazily na chladnou rukojeť kunaiů, jeden jsem vytáhla.
,,Nic nedělej, zvládnu je sám." řekl mi.
Nahoře v okně se ozval další randál a než se stihli naši nepřátelé vůbec leknout, přímo přede mě seskočil Ardren. Popadnul biče, co měl přišpendlený u pasu a s prásknutím oba uvolnil. Couvnul ke mě, oči upřený na nejbližšího ninju a ramenem mě kousek odstrčil.
,,Chcou zabít tebe. Zmiz odtud." sykl.
,,Ty mi nebudeš nic diktovat." zamračila jsem se.
,,Má pravdu." přidal se k němu Sentarou ostražitě. ,,My je zvládneme. Až zaútočíme, uteč a někam se schovej. Najdu tě až bude po všem."
,,Udělám ti místo. Zdrhej doprava, tam jsou ubytovaní Kage." radil mi Ardren a nadechnul se. ,,Budeš mít málo času."
Než jsem stihla vznést námitku nebo protest, Ardren švihnul oběma rukama, biče práskly a každej šlehnul jednoho z útočníků do tváře. V tu samou chvíli Sentarou hodil kunai po třetím ninjovi a sám se vrhnul na čtvrtýho.
Jak mi řekli, tak jsem taky udělala. Ne, že bych utíkala vyloženě ráda, ale kdybych se jim tu motala, asi by to nebyla žádná velká pomoc. Rozběhla jsem se ulicí směrem k ubytovně Kage a doufala, že se tady neztratím.

Plus bylo, že jsem se neztratila. Mínus zase zjištění, že se tu pohyboval ještě jeden vrah, o kterým jsme nikdo nevěděli. Jakmile jsem se trochu vzdálila, spustil se z nějaké budovy za mnou a vydal se mým směrem. Neutíkal moc rychle, ale klusal, což mě donutilo se rozběhnout.
Takhle to dopadá, když se rozdělíme! Ale ne, pánové jsou hrdinové, oni ví všechno nejlíp! Utíkej Yumi, aby ses zachránila.....ukradla si dvě minuty života, než tě v uličce vykuchá nějakej zaběhlej Limetčin poskok!
Na široké ulici jsem byla jako kachna na střelnici, proto jsem při nejbližší příležitosti zahnula mezi domy. Mezera byla jen asi metr široká a světlo měsíce sem nedosáhlo, takže jsem zakopávala o všelijaký krámy. Rukama jsem se dotýkala zdí, abych se líp orientovala v prostoru. Doběhla jsem na konec a na rohu se otočila.
Obrys cizího ninji se zrovna objevil ve vchodu do uličky. Bez zaváhání zamířil za mnou. Bezva, to zas bude noc. Rozhodla jsem se držet pořád směr vpravo, proto jsem na tu stranu pokračovala další úzkou mezerou mezi domy. A tak se začala veselá honička.
Z pohozených krabic, co jsem míjela vyběhla černá kočka a zamotala se mi pod nohy. Málem jsem upadla, naštěstí jsem pod sebe včas dala ruce a jenom se jimi odrazila. O zeď jen kousek od mé hlavy zazvonil kunai. Když se odrazil, vystřelil do tmy slabou jiskru. To mě donutilo znovu změnit směr a odbočit do uličky vlevo.
Vybavila se mi vzpomínka na můj třetí den v Konoze. Aspoň myslím, že byl třetí.....když mě několik joninů plus Kakashi pronásledovali v dešti ulicema Konohy. Tehdy se Kakashi uvolil něco mě naučit - udělalo na něj dojem, že jsem zdrhla ANBU. Bez chakry. V době, kdy jsem ještě žila v dětským domově jsem totiž měla pár příležitostí utíkat před policií, takže tohle mi problém nedělalo. Jsem prostě děcko ulice.
Stará Yumi možná nebyla zrovna nejlepší člověk, ale co se týkalo útěku, byla bezvadná. Proto jsem novou Yumi, která nikdy neutíkala odkopnula do pozadí a pustila znovu na světlo tu divokou, nedisciplinovanou krávu, co se zdála být nenávratně pryč.
Napravo od sebe jsem uviděla nižší zídku do nějakýho dvora. Ještě než se v ulidi, kterou jsem běžela objevil můj pronásledovatel, odrazila jsem se a chytila se prsty za horní okraj zdi. Přitáhla jsem se a překulila na druhou stranu. Doskočila jsem na dvorek nějaké staré budovy. Rozběhla jsem se přes něj ke dveřím naproti, otevřela je a vběhla dovnitř. Prosprintovala jsem domem a vyběhla hlavníma dveřma do další, neznámé ulice. Teď už jsem vůbec neměla směr, ale hlavní bylo utýct. Zaplula jsem do další vedlejší, extrémně tmavé a slizké uličky.
Protáhla jsem se mezi popelnicema a přeskočila další kočku, co se mi pokusila podrazit nohy. Vzala jsem to skrz mokrej písek, na kterej zřejmě kapalo ze střechy a nohy se mi do něj zabořily až nad kotníky. Jak jsem se z toho vypatlala, na chvíli jsem zastavila, předklonila se, opřela ruce o kolena a zhluboka oddechovala.
Okolí bylo klidný a všechno nasvědčovalo tomu, že jsem svýho pronásledovatele setřásla. Málem jsem si myslela, že mám vyhráno, když jsem slyšela, jak se rozletěly dveře domu, odkud jsem vyběhla.
Jak mě vůbec mohlo napadnout, že se nechá tak snadno zmást?
I když už jsem hyperventilovala jako lokomotiva, vzala jsem nohy na ramena. Jak mě znovu dostane na dohled, hodí po mě další kunai a to už bych třeba nemusela mít takový štěstí.

Utíkala jsem jako šílená a modlila se, aby to brzo skončilo. Dýl už to nevydržím. Pořád mě ještě bolela Pečeť od toho, jak jsem se v aréně ťafla s Raidorem a to mi na síle rozhodně nepřidalo.
Na dalším rozcestí jsem se rozhodla použít další z triků, co mě naučil Saki - můj a Brodyho kamarád z jednoho pouličního gangu. Až na občasný drogy byl milej....vsadím se, že teď už má několik děcek a žije s jednou ze šlapek, co pásl jeho otec.
No nic, odbočila jsem.
Zatočila jsem do uličky vlevo, udělala několik kroků a pak vyskočila, chytila se okenního parapetu jednoho z domů, rozhoupala se a doskočila zpátky, do ulice napravo. V písku to vypadalo, že jsem běžela vlevo a ten vrahoun se bude muset o kousek vrátit, aby se zase chytil mé stopy. Vteřina zdržení, ale hodí se. Udělala jsem ještě jeden velkej skok, abych za sebou zanechala co nejmenší binec a zase se rozběhla.
Prolezla jsem ještě dva dvory, než jsem se octla a jedné z větší ulic. Procházeli jí dva chlapi, byli ke mě otočení zády, takže mě neviděli. A tady se ozvala ta stará Yumi, kráva jak už jsem řekla. Vzplanula ve mě totiž naděje, že je to Písečná hlídka.
,,Hej!" zavolala jsem na ně. ,,Pomozte mi!"
Když se otočili, poznala jsem svůj omyl. Měli zahalený tváře, tasený meče a zřejmě striktní rozkaz mě zabít. Patřili totiž k těm vrahům.
Když jsem si to uvědomila, strašně ráda bych si dala facku, ale na to nebyl čas, věřte mi. Jakmile jsem si místo jednoho pronásledovatele pořídila tři, mohla jsem už zase s klidným svědomím zmizet mezi domy. Ještě než se mi to povedlo, jeden z nich po mě hodil shuriken. Všimla jsem si ho včas, takže se mi podařilo zabránit nejhoršímu, ale přece jen se mi zaříznul do levýho bicepsu. Zasténala jsem a vyrvala ho z rány. Nezahodila jsem ho, protože bych mohla zbraň potřebovat. Už v běhu jsem si špičkami prstů sáhla na krvácející šrám. Nebyl moc hlubokej a ani nijak extra nebolel.
Bylo mi úplně jasný, že se ti dva rozdělili, aby mě mohli obklíčit. Jeden z nich se zákonitě musel blížit zleva....aspoň jsem v to doufala. Zamířila jsem proto tím směrem.

Když už jsem slyšela jeho kroky, zastavila jsem se a skrčila se za hromadu smetí po pravé straně jedné ze zdí. Snažila jsem se zklidnit svůj dech, v ruce jsem svírala shuriken, až mě jeho hrany bodaly do dlaně. Pokud tohle podělám, jsem mrtvá.
Trvalo pár vteřin, než se ke mě přiblížil. Vypozorovala jsem si přesně okamžik, kdy mě mine a jakmile se jeho vysoká postava objevila předemnou, vyskočila jsem z úkrytu a pověsila se mu na záda.
Překvapeně zařval a ohnal se mečem dozadu, ale nemohl tak rychle nasměrovat čepel na mě. Popohnaná strachem a adrenalinem jsem mu shuriken, křečovitě sevřenej v pravé ruce zařízla do krku. Jeho řev se proměnil v bolestivý sténání a když jsem začala předmětem pohybovat, abych způsobila co největší škodu, přešel na chrčení a bublání. Do obličeje mi stříklo trochu krve, ale nepovolila jsem. Jako šílená jsem usilovala o jeho úplnou smrt, protože to bylo buď on, nebo já.
Konečně se zhroutil do písku, vyplivoval krev a z tepny na jeho krku, kterou jsem rozřezala rychle vytékala ohromná, rudá kaluž, pod kterou suchý terén zvolna těžknul. Ten chlápek se snažil ještě křičet, ale jenom slabě sípal. Odskočila jsem od něj, jako by měl mor a snažila se setřít krev z obličeje. Udělalo se mi trochu nevolno.
Neměla jsem ale čas tady meškat. Už zase jsem slyšela hlasy svých pronásledovatelů - zbylí dva se očividně setkali a společně mířili sem.
Nechala jsem shuriken, kde byl a sehnula se pro vrahův meč. Napřed jsem měla problém vypáčit mu ho ze smrtelně křečovité ruky, pak ale povolil. S touhle novou, větší zbraní jsem se znovu dala na útěk. Pouštní vítr, i když teplý, mě studil na tváři, když ochlazoval krev mé oběti.

Kličkovala jsem, jako ještě nikdy. Tentokrát mě nehonili přátelští ANBU s Kakashim, kterým šlo jen o to, aby mě předvedli před mou matku. Cítila jsem v zádech smrt a i kdybych to v tu chvíli chtěla, nemohla jsem použít svou chakru. Byla jsem tak vyčerpaná, že by mě to stejně zabilo.
Když jem zatočila do další z uliček mezi domy, musela jsem skoro na fleku zabrzdit. Jen metr předemnou ulice končila vysokou, pískovcovou zdí. Uštvali mě až k hradbám Pískové. Na chvilku jsem se zaradovala, protože na hradbách by přece měli být strážní!
,,Sylší mě někdo?!" vykřikla jsem nahoru. ,,Jsem dcera Hokage! Potřebuju pomoc, přepadli vesnici!"
Odpověď žádná. Jenom vítr na obloze plné hvězd. Žádný světlo. Žádná další šance...jenom hluk za mými zády.
Propadla jsem zoufalství. Zpátky nemůžu, chytili by mě. A utíkat už nevydržím, moje nohy brzo upadnou a Pečeť mě sežere, pokud se pokusím pokračovat v tomhle šílenství. Vždyť jsem musela zdolat už tak tří kilometrovou štreku sprintem - bez chakry! Vy jste možná sportovci a přijde vám to v pohodě, ale na to vám řeknu akorát; jděte do prdele! Já byla vždycky hrozně líná a z těláku jsem se vymlouvala, takže tohle byl na moje poměry rekord do Guinessovky!
Opodál jsem uviděla stojící káru na zeleninu, teď prázdnou. Nějakej obchodník tu s ní musel v noci parkovat, aby mu ji před krámem neukradli. Už jsem se dál nerozmýšlela, tohle představovalo moji jedinou možnou záchranu.
Přiskočila jsem zezadu ke káře, hodila na ni meč a vzepřela se unavenýma rukama. Vyplazila jsem se na ni spíš jako stařena, než jako Aoi tenshi, ale v tu chvíli mi byla nějaká ladnost a elegance někde. Zvedla jsem plachtu, co na ní ležela a vplazila se pod ni, těsně k jedné ze stěn, abych nebyla uprostřed prázdné káry nápadná. Podařilo se mi vtěsnat přímo do prázdnýho, převislýho prostoru, co vznikne, když jeden konec plachty visí z okraje káry dovnitř nákladního prostoru. Meč jsem oběma rukama stiskla v náručí a ztuhla v jedné poloze. Měla jsem strach, že by mě mohl prozradit můj dech, po dlouhým útěku zrychlenej. I když mě to dusilo, snažila jsem se vydechovat a nadechovat pomalu a mělce, aby to nebylo slyšet.

Kroky se přiblížily a pak zpomalily, až se zastavily.
,,Kde je?!" vyštěknul kdosi, jehož hlas připomínal kapitána Barbosu z Pirátů z Karibiku. ,,Šla přece tudy."
,,Neměla jinou možnost." odpověděl mu někdo daleko mladší a na poslech příjemnější.
,,Možná frnkla támhle. Ještě než jste se ke mě přidali, ukázala mi, že umí dost dobře kličkovat."
Chvilku bylo ticho. ,,Hmm...ne." řekl ten mladší. ,,Stopy tomu neodpovídají. Míří někam......" tady ztichnul.
Kdybych měla tu možnost, praštím se cihlou do hlavy. Zapomněla jsem na ten idiotskej písek, kterej pokrývá celou PÍSEČNOU vesnici. Jsem pitomá, pitomá, pitomá!
Ticho bylo děsivý, slyšela jsem jenom lehce jejich kroky, jak se obezřetně blížili ke mě.
,,Podřezala Shaka...." zašeptal ten mladší.
,,Vím."
Proti mé vůli jsem začala zase dýchat jako o život, srdce mi tlouklo ve smrtelné oscilaci a ušní bubínky mohly prasknout tlakem, co se na ně valil. Nutila jsem se uklidnit a přemýšlet. Až plachtu odkryjou, mohla bych stihnout jednoho bodnout. Ale to oni budou čekat, takže se mi to spíš nepovede a navíc, i když jednoho zasáhnu, zůstane druhej.
Pokud se budou vůbec zdržovat zvedáním plachty, možná do ní prostě začnou sekat.
Mezerou mezi prkny stěny vozu jsem viděla kousek jejich trupu, jak se pomalu blížili k zadní části, kterou jsem se předtím vyškrábala nahoru. Muselo jim dojít, že se mnou něco není v pořádku, ale stejně mě nechtěli podcenit. Postupovali víc než obezřetně. To mi dodalo trochu sebevědomí. S chakry nebo bez, já jsem přece Aoi tenshi, dcera Tsunade, nejobávanější kunoichi Chakrové a jedna z přemožitelů poloboha Takeru. Já jsem dokázala projít smrtí, oživit člověka a provést dvě jutsu v jednom! Já se nemůžu jenom tak vzdát, něco vymyslím!

Chcípnu tady....

Naštěstí ale k žádnýmu dramatu nedošlo. Zajímavý, že skoro pokaždý, když si pomyslím ,Chcípnu tady' se objeví nějaká spása. Přírodní zákony nezklamaly ani tentokrát.
Mladší z útočníků zařval, jako by ho někdo uhodil. Vzápětí cosi vykřikl i jeho kolega. Následovala změť zvuků, nasvědčujících zápasu. Neviděla jsem pořádně, co se děje nebo kdo mi to přišel na pomoc - pokud vůbec někdo - a tak jsem dál ležela jako socha a modlila se, ať to brzo skončí. Meč jsem v rukou tiskla tak silně, že mě začínaly pálit dlaně.
Souboj trval krátce, zvuky zápasu utichly stejně náhle, jako se objevily. Následovalo ticho, ještě děsivější než před chvílí. Ozvaly se další kroky, rychlejší....jen jedny.
Prosila jsem bohyni Amateraasu, v jejímž znamení jsem se narodila, aby to byl Sentarou.
Pochopitelně, že mě žádný božstvo nevyslyšelo a můj zachránce nebyl Sentarou. Někdo odkryl plachtu a já zamžourala do tmy, připravená seknout a nedat svůj život zadarmo.
,,Jsi celá?" zeptal se udýchaně známý hlas. Jeden z nejlepších a nejvítanějších hlasů v mým osobním vesmíru!
Vystřelila jsem a pověsila se mu kolem krku, meč kterej jsem upustila zarachotil o dřevo. ,,Kakashi! Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi tu! Děkuju!"
,,.....takže jsi?"
,,Nic mi není."
,,Víš to určitě? Jsi celá od krve."
,,Není moje." usmála jsem se, když mi objetí opětoval. Už jsme spolu dávno nebyli, ale co mezi náma kdysi existovalo se smazat nedalo. Jeho přítomnost mě pořád neuvěřitelně uklidňovala a z jeho sevření jsem taky mohla vyrozumět, že mu moje důvěrné doteky chybí. Netiskl si k hrudi kamarádku, ale milenku.
Bývalou.
Trochu jsem se vzpamatovala. ,,Jak jsi mě našel?"
,,Náhodou." přiznal, pustil mě a trochu se odtáhnul. ,,Vůbec jsem si nevšiml, že jsou ve vesnici vetřelci. Pak jsem ale slyšel tvůj křik o pomoc. Tsunde-sama se mnou chtěla mluvit, vracel jsem se od ní, takže jsem byl poblíž."
,,Volala jsem na stráže na hradbách, ale nebyli tam." vysvětlila jsem. ,,Nevím proč."
Zamračil se. ,,To by mě taky zajímalo. Pojď." pomohl mi seskočit z vozu na zem. ,,Kde je Sentarou? Proč není s tebou?"
Stručně jsem mu popsala situaci.
Zavrtěl hlavou. ,,Nemůžu pochopit, jak je možné, že si jich nikdo nevšimnul."
,,Bojím se, že je učí naše bývalá kunoichi. Učí je techniky Chakrové....a jednou z našich technik je i využití chakry jiných lidí k ukrytí vlastní...." váhavě jsem se na něj podívala.
,,Máte nebezpečné techniky. A nebezpečné nukenin."
,,Limetka je jediná, kdo zběhl. Ale už na ní pracujeme."
,,Ona na vás taky." odvětil. ,,Vezmu tě zpátky. Jsi si jistá, že ti nic není?"

V té chvíli se z nebe snesl orel jako lavina a jen kousek nad zemí se proměnil v člověka. Sentarou doskočil do písku tak prudce, že mu od nohou vyletěl oblak jeho zrnek.
Ani se neoklepal a skočil k nám. ,,Yumi!" vydechl a sevřel mě v drtivým objetí, takže odšoupnul Kakashiho trochu dál.
Zamračila jsem se nad jeho neomaleností.
,,Udělali ti něco?"
,,Ne. Kakashi mě našel včas." odpověděla jsem s mírným úsměvem.
Konečně si všimnul stříbrovlasýho ninji opodál. Pustil mě a podal mu ruku. ,,Díky, žes ji zachránil." řekl upřímně. ,,Já bych to nestihl."
,,Měl jsem to štěstí být poblíž." odpověděl Hatake a jeho oko se usmálo. ,,Co ostatní útočníci?"
,,Jeden utekl, zbytek jsme zabili."
,,Já teď sundal dva."
,,A mě se povedlo jednoho překvapit ze zálohy." přidala jsem se. ,,Skoro jsem mu uřezala hlavu jeho vlastním shurikenem...." dodala jsem o něco míň hrdě.
,,To je šest mrtvých a jeden zmizel." počítal Sentarou. ,,Takže sedm. Je možnost, že jich Koichi poslala víc?"
,,Tak velký oddíl by se sem nedostal." namítl Kakashi.
Žirafák zamyšleně pokýval hlavou. ,,To je asi pravda. Přesto uvědomíme Písečné."
,,Samozřejmě." souhlasil stříbrovlásek. ,,Udělám to. Doprovoď Yumi do bezpečí."
Přikývnul, jeho sevření o zlomek zesílilo.
Otočila jsem se ke Kakashimu. ,,Ještě jednou díky. Vděčím ti za život...po kolikáté už?"
Mávnul rukou. ,,Tím se netrap, hime. Jednou mi to možná vrátíš."
,,Pochybuju, že budeš kdy potřebovat mou pomoc." doufala jsem, že si Sentarou nevšimne výrazu v mých očích. Pořád jsem pro Kakashiho měla obrovsou slabost, ale....pořád byl prostě až druhej. ,,Stejně dej pozor."
,,O mě si starosti nedělej." znovu se usmál a než jsme se nadáli, zmizel nám z očí.
Sentarou si mě konečně pořádně prohlídnul. ,,Ta krev není tvoje, že ne?"
Zavrtěla jsem hlavou. Vydali jsme se na zpáteční cestu.
,,Ještě, že ti Kakashi pomohl. Já jsem se trapně nechal zdržet.....už se to nikdy nestane."

Když jsme se vrátili do našeho pokoje, studenti byli vzhůru a překřikovali se navzájem v dotazech. Mistr Tensei zůstal s nimi a dobře udělal, protože by jinak vyběhli za náma na ulici.
,,Slyšeli jsme ránu a boj!" vydechla Satsuka. ,,Co se stalo?"
Mávla jsem rukou. ,,Jen mě prohodili oknem. Ale Tenshikage jim vysvětlil, že se to nemá dělat."
Densuke hořel zvědavostí. ,,Zabili jste je?"
Sentarou ukázal na jeho postel. ,,Jsi moc zvědavý na detaily, mladej. Jděte spát, dneska jste si užili už dost."
,,To není fér!" zrzek našpulil pusu.
,,Nepodepsal jsem žádný papír, kde stojí, že musím být fér." odpověděl žirafák kousavě. ,,Zato mám povolení nasekat ti na zadek."
,,Rád bych viděl takové povolení!"
,,Nezlobte a jděte spát." zasáhla jsem. ,,Zítra se všechno dozvíte."
Sice s brbláním, ale poslechli mě. Teda Satsuka s Yusu brblali. Densuke byl docela unavenej, takže mu nedělalo problém navázat ve spánku tam, kde přestal. Já a Sentarou jsme se odebrali do našeho pokoje, kde už čekal Ardren.
Ležel na volné posteli napravo od Sentarové a jeho tričko bylo celý od krve. Na rozdíl ode mě neměl to štěstí, že by nebyla jeho.
,,Proboha!" sykla jsem a přiskočila k posteli. ,,Co se mu stalo?"
,,Jeden z nich ho seknul." odpověděl Sentarou.
Přes Ardrenovu hruď se táhla dlouhá, sečná rána, co měla na svědomí karmínovou kaluž na jeho oblečení.
,,Není to nic moc." řekl mi s mírným usměvem. ,,Uskočil jsem poměrně včas."
,,Ne dost včas." odvětila jsem. ,,Sundej si tričko. Hned."
Provedl, jak jsem po něm žádala. V přítomnosti Sentara si naštěstí odpustil ty svoje pitomý poznámky, kterejch by určitě za jiných okolností měl plnou hubu.
Sklonila jsem se nad ním a prsty přejela po okraji rány. Usykl, ale ani se nehnul. ,,Vážně to nic není." modlila jsem se, aby si nevšimnul, že se mi ulevilo. ,,Ale vyčistit to musím. Sentarou, můžeš mi prosím donést čistý ručník a mísu s vodou?"
Neodpověděl, ale slyšela jsem, že se vytratil.
Ardren se na mě podíval. Zesláble, ale jeho oči nepostrádaly ten oheň, co obvykle. ,,Bojíš se o mě." zněl spokojeně.
,,Bojím se o každýho, kdo krvácí." odsekla jsem.
,,Máš jemné ruce."
To mě pobavilo. ,,Cože? Jak jsi na to přišel?" nastavila jsem si dlaň před obličej. ,,Jsou zničené tréninkem a chakrou. Hrubé. Vůbec ne ruce princezny, jakou mě občas nazývají."
Vzal mou ruku do své a úplně ji tak schoval, jak měl oproti mě velké dlaně. ,,Mě se nezdá. Vydržel bych tvé doteky staletí."
Trochu jsem se zapomněla a vytrhla se mu teprve až jsem slyšela, že se Sentarou vrací. Jak to, že mě ten kluk balil tak okatě a já ho nedokázala praštit? Tenhle styl flirtu se mi vždycky hnusil, komplimenty zrovna v lásce nemám a lichotky ještě míň. Nikdy jsem nebyla jiná, tak proč teď? Co se to se mnou dělo?

Sentarou donesl, co jsem žádala a položil to vedle Ardrenovy postele. Namočila jsem ručník do vlažné vody, vykroutila ho a začala mu čistit ránu. Nestihla jsem se do toho ani pořádně vložit, když se znovu otevřely dveře.
Sentarou sebou trhnul připravenej na všechno, ale byl to jen Kakashi.
Vstoupil do pokoje a jeho výraz prozrazoval znepokojení, když se na mě podíval. ,,Yumi, máš se ihned dostavit k pěti Kage."
To mě trochu překvapilo. Proč tolik povyku? Že by byli píseční tak hákliví na prolomení jejich ostrahy? I když, měli by.
,,Dobře." souhlasila jsem. ,,Jen vyčistím Ardrenovi ránu."
Za Kakashim vešel písečnej jonin, co dělal rozhodčího v aréně a několik dalších ninjů, co jsem neznala. Netvářili se ani zdaleka tak přátelsky, jako Hatake. ,,Máme vás přivést hned. A jeho." rozhodčí pokynul k Ardrenovi.
Sentarou se zamračil. ,,O co se jedná?"
Kakashi se na něj ztrápeně podíval. ,,Ty bys měl jít s nimi, Sentarou-san. Budou potřebovat svého vůdce, až budou stát před Pěti."
,,To teda budou." kývnul písečák. ,,Nečeká vás nic příjemného, Aoi tenshi-hime. Je mi líto, ale pokud budete klást odpor, budu muset vás a vašeho společníka odvést v poutech. Jste zatčeni."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama