close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

YD4 - Akuma no tamashi 2

27. října 2012 v 11:31 | Rin-chan |  Deníček4: Duše démona


Přinesen větrem


Onsen se nacházel ve skále poblíž jezera. Byla to středně velká, dřevěná budova, kam si chodili ninjové odpočinout po celodenní šichtě. Jen několik málo Yokai ale vědělo, že tudy zároveň procházím do svýho kanclu. Centrála Yokai se totiž nachází pod jezerem - je to obrovskej, spletitej komplex chodeb, kde by se ztratil i kompas. Já sama se tam ještě pořádně nevyznám. Řadoví Yokai chodí jiným vchodem, kterej zase pořádně neznám já. No jo, utajení až na prvním místě.
Vešla jsem dovnitř a hned zaparkovala u recepce. Seděla tam mladá, hnědovlasá dívka, která se usmála hned, jak mě uviděla.
,,Aoi-sama." uklonila se. ,,Jdete si odpočinout?"
,,Jo.Děcka mi dávají zabrat."
,,Obzvlášť můj hyperaktivní bratr, že?" odhadla.
,,Je trochu akční, ale díky tomu dělá velký pokroky."
Moje odpověď ji zřejmě potěšila. Sáhla do stojanu za sebou a podala mi dva ručníky. ,,Užijte si koupel."
,,Díky, May." prádlo jsem převzala s unaveným úsměvem.
,,Za nic. Kdyby jste cokoliv potřebovala, obraťte se na mě. Jinak vás samozřejmě nikdo rušit nebude." pokynula rukou ke dveřím do lázní.
Znovu jsem poděkovala a zamířila tím směrem.
Sotva jsem jí zmizela z dohledu, odbočila jsem na toalety. Zavřela jsem za sebou a ručníky odložila na umyvadlo. Přešla jsem k nejposlednějšímu zrcadlu a zmáčkla zdánlivě pevnej šroubek v jeho levým horním rohu. Tiše a lehce se otevřelo a odhalilo mi tak prostor padesát krát padesát centimetrů s několika složenými kusy oblečení.
Vyndala jsem ho a natáhla na sebe temně šedý nátělník, dlouhé kalhoty a vysoké boty. Rukavice, schovaný pod pouzdrem na shurikeny mi sahaly až k bicepsům. Poté, co jsem si na hlavu natáhla upnutou kapuci, která mi skryla vlasy jsem si dolní polovinu obličeje zakryla maskou, podobnou té Kakashiho.
Při pohledu do zrcadla jsem se v tom šedým strašidle málem nepoznala ani já.
Otočila jsem se a vešla do prostřední kabinky. Na rozdíl od dalších dvou tady chyběl záchod. Díky bohu, ještě to by mi tak chybělo. Dost na tom, že už tak chodím do kanclu z veřejnejch záchodků - ještě se probojovávat přes mísu!
Postavila jsem se na špičky a stiskla kachličku nahoře, která oproti ostatním, obdélníkovým kachlím měla čtvercovitej tvar. Otevřela se předemnou úzká, temná chodba. Šla jsem jí už tolikrát, že jsem ani nepotřebovala světlo a jistě jsem vykročila po strmých schodech směřujících dolů. Stěna se za mnou zase tiše zašoupla.
Vzduch byl studený a lehce zatuchlý, jako obvykle. Myslím, že kdybych se dotkla stěn, poznala bych, že jsou vlhké, ale nikdy jsem to nezkoušela. Bůh ví, co na nich v té tmě sedí - ještě by mě popadl amok. Tohle je chodba, kterou používám jenom já. Přede mnou tudy chodil Agner, bývalej šéf. Projdu tudy přímo do podzemní základny Yokai, kam chodí všechny zjištěný informace. A já si k nim musím sednout a číst a číst a číst.
Asi po pěti minutách chůze temnotu vystřídalo mdlé, šedavé světlo a já se octla v nevelké místnosti. Byl tu jen stůl, židle a velký regály na knihy a svitky, který pokrývaly všechny stěny, až na dva malý otvory pro dveře. Jedněma jsem vešla já, druhý se právě otevřely. V kanceláři se objevil někdo další - svalnatej Yokai nejmíň o hlavu vyšší než já, ale úplně stejně oblečenej. Na levým bicepsu měl tenkej, červenej proužek na znamení, že je můj přímej asistent a že má právo přebírat pro mě informace.
Zavřel za sebou a položil mi na stůl štos papírů. ,,Dneska toho nemáš moc." poznamenal.
Mrzutě jsem přejela hromadu pohledem. ,,Nemám moc? To je tak tři sta stránek."
,,To máš za chvíli."
,,Hm." sedla jsem si na židli a hodila nohy na stůl. ,,Jsme tady sami?"
Přikývnul. S ulehčením jsem si stáhla kapuci i masku. ,,Otravná záležitost. Tebe ta věc na obličeji neštve, Ryuku?"
Napodobil mě, výraz jeho tváře ale nijak nezměknul. ,,Trochu. Ale je to nutnost."
,,Tajíme naše obličeje jako bychom byli mimozemšťani." přejela jsem pohledem první papír. ,,K čemu jsou mi informace o tom, že se Travnatí chystají vykácet tři hektary lesa? Hoď to do oddělení D." podala jsem mu zprávu. Přikývnul a vydal se k jedné z polic.
,,Ještě žes to místo vzal." prohodila jsem, mezitím co jsem se zabývala dalším hlášením. ,,Samotné by mi tu asi hráblo."
,,Je to dobrá práce." odvětil.
,,Čím to je, že ti nevěřím?" ušklíbla jsem se. ,,Tohle dej do C."
,,Zítra je schůze vedení." informoval mě, zatímco ode mě bral další papír. ,,Sentarou pro tebe vzkázal. Bude tam on, jeho asistentka, velitel jednotek Katou, ten chlápek, co se zabývá diplomacií...."
,,Hanomu." skočila jsem mu do toho.
,,To bude on. Potom ty a Anita."
Po vyslovení Vosina jména jsem po něm hodila zkoumavý pohled, ale on se mezitím otočil ke knihovně, takže jsem mu neviděla do tváře.
,,Mluvili jste už o vaší situaci?"
,,Snažím se s ní mluvit pořád." pokrčil rameny. ,,Zatím trvá na rozchodu."
,,Je divná."
,,To jsem jí řekl taky."
Zasmála jsem se. Vosa se začala angažovat jako Shinigami a už to dotáhla dokonce tak vysoko, že byla druhou nejvyšší po jejich šéfovi Nomurovi. To je sice dobrej a schopnej chlap, jenže k smrti nenávidí úřední jednání. Proto na všechny schůze posílá Vosu, která se ráda do všeho plete. Přímo tím žije.
Narazila jsem na papír, kterej ohlašoval vraždy docela silných a vlivných ninjů s nezanedbatelnou pověstí. Zřejmě šlo o jednoho pachatele, pohyboval se někde na hranici Země Větru a Země Deště. No, v Zemi Deště se není čemu divit - takový doupě. Informace ale byla docela důležitá, protože všechny ty vraždy se staly jen kousek od nás - Chakrová leží v neutrálním území mezi Zemí Ohně a Zemí Větru a z části sousedíme i s Deštnými.
,,Tohle je A." položila jsem hlášení na okraj stolu. ,,Pošli čtyři muže na místa činu, chci informace. Do zítřka. Přednesu to na poradě Sentarovi."
,,Vyšlu je hned. A když už jsme u Sentara," převzal papír a zastrčil ho do připravené složky na okraji stolu. ,,Říkala jsi mu už o té věci s pečetí?"
Povzdychla jsem. ,,No...ví, že mám trochu rozhozený chakrovody a že je pro mě teď námaha s nima cokoliv dělat, ale jinak nic moc."
,,Tou námahou myslíš, že tě to zabíjí?"
,,Jo, tak o téhle části neví. Ale až se Tsunade uzdraví, naučí mě Souzou Saisei a situace se zlepší. A pak už ani nebude potřeba to Sentarovi říkat."
,,Jestli to někdy zjistí, bude zuřit." upozornil mě.
,,Ale ty mu to neřekneš."
,,Já ne. Ale tvá matka by mohla. Budou chuuninské zkoušky, že?"
,,Tam on nepůjde." mávla jsem rukou. ,,Nemůže to tady jen tak nechat ležet."

,,A na chuuninské zkoušky půjdu s tebou." oznámil mi Sentarou s úsměvem, když jsem před něj postavila talíř s večeří. Na chvilku jsem se zarazila a brada mi spadla o kousek níž.
,,Co jsi říkal?"
,,Že do Písečné půjdu s tebou. Kazekage mě pozval, u zkoušek se vždycky sejdou všichni vůdcové, navíc se mnou chce Tsunade probrat ještě pár věcí, co se Chakrové týče. Posledně jsme z Listové vypadli docela rychle a ona navíc ještě byla v nemocnici."
,,Můžu tě zastoupit." navrhla jsem.
,,Nechceš mě tam?"
Mlčela jsem.
,,Tak dobře, ven s tím, co se děje tentokrát?"
,,Proč by se mělo něco dít?" otočila jsem se zády k němu a soustředěně zalila hrnky s čajem na lince.
,,Že to ještě zkoušíš, Yumi."
,,Nehroť to hned." očima jsem nervózně mžikala kolem a naštěstí mi našly dobrou výmluvu. Sáhla jsem po pětileté, hnědovlasé holčičce, která se zrovna připotácela. ,,Jde o Tsubaki." pohladila jsem Takerovu sestru po vlasech. ,,Kdo se o ni postará, když budeme pryč oba?"
,,Yamaichi, stejně jako když jsme lovili jejího bratra." odpověděl.
,,Ale Yamaichi musí řídit vesnici."
,,No tak Ryuk. Víš, že má Tsubaki moc rád."
,,Nemůžeme mu jenom tak hodit na krk dítě."
,,Tvůj bratr? Ne počkej, to je jasná blbost.....Anita?"
,,Po tom, co prožila? Přišla o vlastní dítě a ty jí chceš nacpat cizí?"
,,I ona má Tsubaki ráda. Řekl bych, že se o ni postará celkem ochotně. A třeba jí to dá záminku začít zase komunikovat s Ryukem - pochybuju, že by za tu dobu Tsubaki ani jednou nenavštívil."
Rezignovala jsem. Nakonec, Tsunade pochopí, když ji poprosím o zachování mlčení a Sakura, která dělá doprovod tomu trolovi Narutovi snad nepřijde se Sentarem natolik do styku, aby mu to vyštěbetala.
,,Tak dobře," svolila jsem a poslala Tsubaki ke stolu. ,,Tak teda Vosa."
Sentarou jí ochotně pomohl do židle a vrátil se ke své porci.


Když jsem dorazila k Bouřlivé skále, moji studenti tu už byli - jako obvykle. Bylo zataženo a foukal silnej vítr, jako ostatně vždycky na téhle skále - od toho to jméno. Její vrcholek je totiž nad Lesem Chakry a proto se vichr ze Země Větru neláme o stromy. Volný, bílý šaty ke kolenům a plášť stejné barvy na mě vlály jako splašený.
,,Jdete pozdě." upozornil mě Yusu čistě pro pořádek.
,,Musela jsem se vyspat do krásy." vysvětlila jsem. ,,No, pomohlo to. Jsem skvělá."
,,Jste vtip sám." setřel mě.
,,Nebuď drzej. Chcete snad na chuuninský zkoušky?" pousmála jsem se medově. Hned mu sklaplo. ,,To je lepší. Nepustím vás tam, pokud neovládnete alespoň jednu chakru. A nic snadnějšího než vítr vám snad ani nemůžu nacpat pod nos. Máte ho všude okolo. Nadechněte se."
,,Vnímat větrnou chakru nás učil mistr Yoriki na hodině staminaty." oznámila mi Satsuka.
,,Tak mi ukažte, jak to umíte. Sedněte si a věnujte pozornost větru. Chci, abyste všichni zavřeli oči."
Udělali jak jsem řekla. Silný vítr jim čechral vlasy tak, že jsem málem ani nechápala, jak ho můžou necítit.
,,Povolte všechny svaly a soustřeďte se jen na svou kůži." poradila jsem jim a pomalu procházela mezi nima. ,,Vnímejte každé vlnění, každou změnu proudu. Věnujte pozornost jeho teplotě a vůni. Představte si teď, že neexistuje nic kromě vás a toho větru. Až na to budete připravení a pochopíte jeho podstatu, vztáhněte po něm svou chakru."
Chvíli se nic nedělo, pozorovala jsem, jak sedí a soustředí se. Někteří vypadali pořád roztěkaně, jiní se očividně ponořili do toho, co jsem říkala.
Náhle sebou Densuke, kluk, kterej se doteď moc neprojevoval, škubnul a kolem něj zavířilo slabé, přesto patrné tornádo. Ostatní se lekli a rázem bylo po koncentraci. Densukemu to ale bylo jedno.
,,Viděla jste to, sensei?" vykřikl. ,,Chytil jsem ho!"
,,To se nedalo nevidět." zasmála jsem se. ,,Moc dobře. Pochopils, co jsem říkala. Zkus to znovu."
Přikývnul a znovu zavřel oči, aby se ponořil do soustředění. Dávala jsem pozor, jak se chová vzduch kolem něj. Atmosféra se zavlnila a pomalu, ale celkem poslušně reagovala na jeho nesmělý dotek. Jakmile se jí nahromadilo víc, Densuke se zase leknul a všechno pustil. Následkem bylo totéž tornádo, co před chvílí.
,,Zase špatně!" zamračil se.
,,Naopak," vyvedla jsem ho z omylu. ,,Už víš, jak vítr chytit. Teď už stačí jen natrénovat, jak ho udržet. To nebude problém."
,,Jak dlouho to trvalo Takerovi?" zeptala se Satsuka naprosto nevinným tónem. Skupinku okamžitě zahalil závěs rozpaků.
Při vyslovení toho jména na mě znovu spadla úzkost posledního roku a půl. Nikdy už to nebude jenom jméno. A já už navždycky budu ta, která si tu zrůdu vzala do učení.
Zaváhala jsem jenom vteřinu. ,,Takeru jsem tohle neučila."
,,Tak jak mohl tak zesílit?"
,,Ty jsi na něj hodně zvědavá, že?" ušklíbla jsem se.
,,A kdo ne?" odvětila upřímně. ,,Znají ho všude. A on pocházel z naší vesnice a nikdo nám o něm nechce nic říct, jako by se báli, že se tou špínou nakazíme."
Její oči prozrazovaly skutečnej zájem, stejně jako ostatní zvědavý pohledy, co se ke mě upíraly. Povzedchla jsem.
,,Není divu." pokrčila jsem rameny. ,,Takeru nebyl ninja, kterým bychom se chtěli chlubit. Byl mým prvním žákem a já ho učila, protože chtěl pomáhat."
Satsuka zvedla obočí, jako bych jí právě oznámila, že má sníst švába.
,,No vážně. Ninjové zabili jeho rodiče a on jen chtěl, aby už žádné dítě nezkusilo to, co on. Jenže to vzal za špatný konec."
,,Chtěl zrušit systém pěti zemí a zlikvidovat shniobi." vmísil se Yusu. ,,To je tak vše, co víme. Ale jaký byl doopravdy?"
,,Když jsem ho poznala, byl to milý a mírný chlapec, který se chtěl učit boj jen pro obranu." přiznala jsem. ,,Ale na dítě, které vyrůstalo normálně vykazoval obrovský talent. Nikdy jsem ho neučila to, co teď vás. Osvojil si to sám. Sám se naučil spoutat chakru. Já mu jen ukázala, jak ji tvarovat a ovládat."
,,Co se pak stalo?" vyzvídala Satsuka.
,,Zaslepila ho moc. Chtěl ukrást Briar a použít ji pro sebe."
,,Soustředění chakry Lesa?"
,,Přesně tak."
,,Ale tam je až příliš chakry."
,,To on nechápal. Nakonec ale sehnal sílu svým způsobem a spousta lidí zemřela jenom proto, abychom se k němu dostali my. Muselo nás být pět a každý z nás plnil určitou roli. Jinak by nás zničil."
Všichni mlčeli, dotazy zjevně došly. Rozhodla jsem se jim sdělit, dokud jsou ještě trochu zamlklí, jak se věci mají.
,,Takeru byl moc špatný člověk. Každého z nás jeho porážka něco stála." než jsem si uvědomila, co dělám, moje ruka vyjela k rameni a pohladila prsty pečeť. ,,To, co řeknu bude možná znít krutě, ale zvykněte si na svět shinobi. Pokud u kohokoliv z vás uvidím podobné příznaky šílenství, jako u Takeru.....pokud kdokoliv z vás projeví zvýšený zájem o Briar či zakázané techniky, okamžitě vás zabiju. Samozřejmě, jako své studenty vás mám ráda a dokud budete na správné straně, budu vás bránit třeba do posledního úderu srdce. Ale varuju vás - jeden Takeru mi stačil. Rozuměli jste mi všichni?"
Sborově zabručeli. Moje sdělení na ně zjevně zapůsobilo. Ale to jsme odbočili. Hodila jsem Takeru za hlavu a znovu vykouzlila svůj obvyklý úsměv.
,,Trochu jsme se ztratili. Pokračujte, ten vítr na vás čeká."

Najednou ale bylo ve vzduchu i něco dalšího, než jejich chakry. Vítr k nám přinesl přítomnost někoho cizího. Zpozorněla jsem a ohlídla se, ale za mnou nikdo nestál. Rozprostřela jsem slabej proud své chakry do okolí, ale ne moc daleko, abych neprobudila tu nenažranou pečeť. Někdo se k nám bezpochyby blížil, ale já ho cítila pokaždé z jiného směru. To se mi nelíbilo.
,,Studenti..." promluvila jsem přiškrceně. ,,Všichni vztyk, zaujměte obrannou formaci, Satsuka, Densuke, Yusu, Dara a Mori dopředu. Ti nejmenší doprostřed."
,,Co se děje?" zeptalo se několik z nich, ale poslechli a shlukli se do kruhu.
,,Někdo tu je." odpověděla jsem a postavila se mezi ně a směr, odkud jsem tušila nebezpečí - z té jediné strany totiž mohlo přijít. Jak je to ale možný? Jako kapitánka Yokai mám totální přehled o všem, co se v Lese Chakry šustne. Chakra mezi stromy žije, stejně jako celej Les a vždycky nás na nebezpečí upozorní. Z toho důvodu jsem u sebe ani neměla meč - mělo tu být bezpečno. Vítr dál řval a nabíral na síle. Budu zřejmě muset použít víc chakry, aby mi ji všechnu nerozprášil.
Za námi byl svah, před náma les. Opatrně jsem přešla k okraji svahu a koukla dolů. Nikdo tam nebyl. Znovu jsem obrátila veškerou pozornost k lesu. Hrozba ve vzduchu teď byla skoro hmatatelná. Určitě tu někdo byl a skoro stoprocentně neměl dobrý úmysly. A já hodlám splnit to, co jsem před chvílí řekla svým žákům.
,,Až začne boj, obrátíte se a budete utíkat do vesnice, jasný?" sykla jsem, aniž bych spustila oči z lesa kousek níž na kopci. Byl tichý a tmavý a sliboval potíže.
,,Já se bojím." pípla jedna z děvčat.
,,Nebudeme utíkat." zašeptala Satsuka sice odvážně, ale z chvějícího hlasu jsem vyčetla strach.
,,Jen byste mi zavazeli. Dopravíte menší do vesnice a zavoláte pomoc. To je můj rozkaz." několika kroky jsem popošla k lesu, vzdálenýmu asi padesát kroků. Stáli jsme na vrcholku skály, obklopené a zpola zarostlé lesem a byli jsme tu jako kachny na střelnici.
Ale sakra, nikdo cizí v Lese být neměl! Proč jsem to nepoznala?!
Vítr zesiloval a naprosto mě tak mátl. Chvíli už se zdálo, že je neznámý blízko, pak jeho chakra na pár vteřin zase zmizela, aby se mi vzápětí mohla objevit takřka za zády. Provokatér.
,,Přestaň si se mnou hrát a postav se mi!" zaječela jsem do burácení větru.

Ten se jakoby na můj popud o něco utišil. Kousek před námi se z něj začala zhmotňovat postava. Napřed jsem viděla nejasnej obrys, pak i kouřový barvy. Zanedlouho proti nám stál cizí shinobi. Byl asi o hlavu menší než Sentarou, ale pořád o dost vyšší než já. Jeho vlasy byly tak černé, až se zdály lesknout do modra. Oči měl jantarově zlaté jako šelma a přidrzle se usmíval.
,,Nechtěl jsem vás vyděsit." prohlásil, zatímco chakrový vítr pozvolna skládal poslední zbytky jeho těla. ,,Ukazovala jsi svým studentům ovládání větru. Chtěl jsem to jen trochu demonstrovat."
,,A ty jsi kdo?" zavrčela jsem pořád nepřátelsky. Ovládal vítr jako nikdo. Musel pro něj mít nadání. To proto jsem o jeho příchodu nic nevěděla - nepřišel Lesem Chakry, prostě si přiletěl. Ne, že by to na mě udělalo kladnej dojem.
,,Ardren." pravý koutek jeho úst se mírně zvedl v tom samém drzém úsměvu, s jakým sem přišel. Uvědomila jsem si, jak moc je vlastně hezký a žaludek mi mírně poskočil. Snažila jsem se zachovat klid. ,,Ty jsi Orochimarova dcera, že?" přejel mě zvědavýma očima.
,,Na lepší identifikaci se nevzmůžeš?"
,,Tahle je skvělá. Zní to vážně dobře. Neměla by ses tak čertit - nestyď se za otce, i když to byl nukenin. Každej přece bude předpokládat, že jsi zdědila jen tu sílu." přešel k mojí třídě a prohlídl si je. ,,A to už jen proto, že učíš tyhle pulce."
Ten kluk měl něco v sobě. Musela jsem přemoct sympatie, který se na mě z neznámýho důvodu hrnuly jako povodeň.
,,Co tu chceš?"
,,Azyl."
,,Prosím?"
,,Chakrová pořád ještě přibírá, ne?" obrátil se zase ke mě. ,,Jsem shinobi. Býval jsem oinin."
,,A proč už nejsi?"
,,To je na delší vyprávění, ale pochopitelně vám to neutajím, když sem jdu žebrat o novej domov. Můžu mluvit s Tenshikagem?"
Zaváhala jsem. Co by se mohlo stát, když ho vezmu za Sentarem? Vypadal docela v pohodě, teda když pominu tu image frackovitýho týpka, kterej je zvyklej že je prostě dobrej a holky ho žerou - protože přesně takovej jsem z něj měla první dojem. Nebo jsem si prostě nějak musela ospravedlnit, že se mi líbil.
,,Proč ne." kývla jsem nakonec. ,,Ale budeš mi muset dát zbraně."
Tak jak stál jen rozpažil ruce a zasmál se. ,,Vezmi si je."
Váhavě jsem k němu přistoupila a jako první sáhla po meči, co měl u pasu. Hned vedle něj se houpal tlustý, kožený bič. Nechal si ho bez problémů odepnout. To mě povzbudilo, postupně jsem ho úplně odzbrojila a všechno podala studentům, kteří přišli blíž.
Krásně voněl.
,,Ty znáš moji pověst, že?" ušklíbla jsem se.
Sklonil hlavu, aby mi viděl do očí a já před jeho pohledem znervózněla, jako ještě nikdy. Jeho napůl zamračené, napůl usměvavé oči nade mnou v tu chvíli měly úplně navrch.
,,Přirozeně."
,,Pak určitě víš, že stačí špatnej pohyb a já ti ukážu, jak jednoduše se člověk dokáže sám kopnout mezi lopatky."
Rozesmálo ho to. ,,I když nehodlám dělat problémy," sehnul se, až měl rty jen kousek od mého ucha. ,,Tohle mi rozhodně někdy ukázat musíš."
Odtáhla jsem se, jako by mě píchnul sršeň. Ardren se tvářil pořád stejně nevinně. Potřebovala jsem se zase ovládnout, abych mohla čistě myslet. Jak je možný, že na mě ten kluk tak působil? Jasně, nemůžu mu upřít, že je to kolík, ale ještě nikdy se mi nestalo, že by se mi klepala kolena z někoho jinýho, než ze Sentara.
,,Jdeme." bez dalšího pohledu na něj jsem se vydala dolů ze svahu. Moje třída nás váhavě následovala.

Hned ve vesnici jsem pustila děcka domů a doporučila jim, že by měli trénovat. Už jenom devět dní. Po cestě k Sentarově kanclu se po nás skoro každej díval. Byli nedůvěřiví vůči cizincům, ale vzhledem k tomu, že jsem ho vedla já to zřejmě nijak moc nerozpitvávali.
,,Máš tady respekt." poznamenal.
,,To Sentarou. Já se jen vezu. Je skvělej Tenshikage a ostatní ho mají rádi."
,,Ho možná mají rádi, ale tebe se víc bojí."
,,To mi zrovna nelichotí." zabručela jsem a otevřela dveře do naší cílové budovy. ,,Půjdu první a zeptám se ho, jestli vůbec má čas."
Vystoupali jsme po schodech do prvního patra a zamířili chodbou ke dveřím, kde seděl můj snoubenec. Na to jsem se snažila myslet, místo na fakt, že mě Ardren přitahuje.
Zaklepala jsem a vstoupila dovnitř. Sentarou stál u okna a kupodivu nedržel žádný z těch příšerných lejster, který si teď občas nosil i domů. Jak jsem vešla, otočil se a usmál.
,,Yumi. Co tu děláš?"
Přišla jsem k jeho stolu a odložila tam zbraně, co jsem vzala Ardrenovi. ,,Někdo s tebou chce mluvit." odpověděla jsem.
Podle Sentarova pohledu, kterej upřel kamsi za mě mi došlo, že už ten pakoň vešel. Zamračeně jsem se otočila. ,,Říkala jsem ti, že máš počkat venku."
,,Nic se neděje." zasáhnul Sentarou. ,,O co tu jde?"
Ardren postoupil vedle mě a zůstal stát tak blízko, že se naše paže dotýkaly. Podrážděně jsem o krok couvla.
,,Jsem Yanagisawa Ardren, oinin ze Skryté Mlžné. Přišel jsem zjistit, jak je to s přijímáním nových shinobi do vaší vesnice. Rád bych se přidal."
Sentarou se podíval na mě, jako by čekal lepší vysvětlení a pak zase na něj. ,,Máme dost shinobi. Proč jsi nezůstal v Mlžné, když jsi byl oininem?"
,,Změna nadřízeného." pokrčil rameny. ,,Stařík odešel na odpočinek a místo něj nám přidělili takovýho blba. Já osobně jsem ho nesnášel. Trvalo mi necelej měsíc, než jsem mu jednu vrazil. Asi nemusím říkat, že mě za to vyrazili...."
,,Proč Chakrová?"
,,S Mlžnou jsem skončil. Ale být potulným ninjou se mi nechce. Nepřišel jsem vyzvídat vaše techniky, mám svoje. Chci jen někam patřit a bojovat za někoho lepšího, než byl ten idiot." vysvětlil.
Já osobně bych ho vyhodila, ať si táhne dál. Znervózňoval mě. Možná proto, že mě nutil stydět se.
Sentarou nad tím uvažoval. ,,Mohl bys zůstat. Ale s několika pravidly."
,,A to jsou?"
,,Standartní postup. Nebudeš u sebe mít žádnou zbraň, dokud ti nebudeme trochu víc věřit. A počítej s tím, že skoro neustále tě budou sledovat naši Yokai."
No to teda budou! Hned jak se vrátím do práce, pošlu jich na něj aspoň pět!
,,Nemám s tím problém. Moje zbraně si nechte, jak dlouho uznáte za vhodný. Nemám co skrývat." souhlasil Ardren.
Zůstane v téhle vesnici. No bezva, to mi tak chybělo, aby tady okolo pochodoval předmět mých výčitek svědomí. Už jenom proto, že jsem o něm přemýšlela - že jsem si vůbec dovolila nechat se jím přitahovat - jsem si připadala jako nevěrná potvora.
,,Jeden problém a jdeš." varoval ho Sentarou. ,,Prověříme si tě, nejmíň týden budeš mít domácí vězení a nebudeš skoro vůbec o samotě. Jinak ale vítej. Yumi, ukážeš mu ubytování pro nováčky?"
Oba se na mě obrátili a já si rázem přála být neviditelná. Ardren se na mě díval pobaveně a vědoucně, Sentarou zase naprosto bezelstně. Zastyděla jsem se, že se nechám Ardrenem tak rozhodit. Zavrtěla jsem hlavou, celá nesvá.
,,Ne. Mám ještě práci. Ať ho tam odvede Yamaichi."
Teď jsem v jeho tváři četla trumf. Pochopil, že před ním couvám a zřejmě ho to potěšilo.
Sentarův pohled se mi nelíbil o moc víc. Tušil, že se něco děje. To zase bude večer debata....
,,Jak chceš." povolil. ,,Hned ji zavolám."
,,Půjdu domů." přikývla jsem. ,,Jak jsem řekla, mám ještě pár povinností."
,,Jasně. Uvidíme se večer." zelené oči mě zahřály.
Zato ty Ardrenovy mi nechávaly na kůži přímo horký cestičky. ,,Rád jsem tě poznal, Yumi."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama