
Karibiho
Přímo uprostřed parapetu pochodoval velkej, hnědě kropenatej sokol s očima zlatě jantarovýma, jako jsou Ardrenovy. Došlo mi, že tohle není Sentarou. Ten totiž měl i v Henge no Tori pořád zelený duhovky. Potlačila jsem zklamání. Drápky mu klapaly o dřevo a on přešlapoval, jako by mu vadilo tady být. Snob jeden.
Opatrně, abych ho nevyděsila jsem se k němu přiblížila. Pozoroval mě, ale ani se nehnul. Čekal, až k němu přijdu. To bylo další pozitivum a já jsem se neubránila úsměvu. Možná to nebyl Sentarou, ale musel ho poslat on, protože jinak by to zvíře už dávno vzalo roha.
Přiskočila jsem ke dveřím a otevřela je. ,,Kinrane, pojď sem!" zakřičela jsem ze schodů.
Ozval se hluk a doopravdy, jak slíbil, zanedlouho vyběhl nahoru, v ruce meč. Když poznal, že jsem v pokoji sama, znejistěl. ,,Co se děje?"
Ukázala jsem k oknu. ,,Podívej! Myslím, že je to zpráva."
Konečně si všimnul dravce na parapetu, přešel k němu a nastavil mu předloktí. Pták na něj poslušně přepochodoval a otřel se mu zobákem o biceps, jako by se mazlil se starým známým.
,,Nemá na noze žádné pouzdro."
,,No a proto jsem tě volala." protočila jsem očima. ,,Kdyby měl klasickou zprávu na papíře, dokázala bych si to přečíst i sama. Jenže tohle je divoký zvíře. Sentarou z nějakýho důvodu nemohl poslat klasickej vzkaz a tak to vzkázal po něm....."
V Kinových očích svitlo poznání. ,,Ach....budoucí paní Ichinazagi neovládá rodinné techniky, já málem zapomněl...."
,,No taaaaak." strčila jsem do něj. ,,Nezlob mě!"
Zasmál se a podrbal sokola na hlavě. Ten se celej úlisně přikrčil a přivřel oči. ,,Sympatickej kluk." podotknul samuraj.
,,Děláš to schválně, že?"
,,Tak se uklidni." řekl mi a konečně trochu zvednul předloktí, aby viděl zvířeti do očí. Trochu se zamračil, jeho pohled podivně....ztmavl. Zní to divně, já vím, ale nenapadá mě, jak jinak popsat tuhle jejich anomálii. Já umím mluvit s vlky, ale to se musím proměnit v jednu z nich. Zajímalo by mě, jak se asi vyjadřujou ptáci. Takovej sokol určitě neuvažuje v omezení Jeden a Smečka...
Stál dlouho bez hnutí, než se mu vrátil přítomný výraz a on trochu potřásl hlavou, aby se probral zase do reality. ,,To je nápad, posílat vzkazy po jedinci, co je teprve odrostlé ptáče." postěžoval si. ,,Mluvil tak moc a tak zmateně, že jsem stěží vyrozumněl, co se nám Sentarou snažil říct..."
,,A?" netrpělivě jsem podupávala. ,,Co se nám Sentarou snažil říct?"
Pousmál se a naposledy obrátil pozornost k sokolovi. ,,Díky." řekl mu. ,,Můžeš jít." trhnul s předloktím a zvíře se vzneslo. Horko těžko ukormidloval svůj let, aby nenarazil do zdi a jen taktak vyletěl ven oknem. ,,Jak říkám, ptáče."
,,Kine!"
Měl ze mě očividně srandu. ,,Nemusíš mít strach, Sentarou je v pořádku."
Oddychla jsem si. ,,Začíná to docela dobře. A dál?"
,,Budeš se na něj zlobit."
,,To se ví, že jo. Zlobím se už teď, takže mluv."
,,Máš vzít půl druhého milionu jenů a jít do vesnice Karibiho. Potřebuje, abys ho odkoupila."
,,Abych ho CO?!"
,,Říkal jsem, že budeš naštvaná."
,,Nemluv blbosti a pokračuj! Jak odkoupila?!"
Pokrčil rameny. ,,Jeho sledovačka je u konce, zjistil, co chtěl. Zítra - vlastně už dnes - je v Karibiho dražba otroků. Pořád nechápu, proč ještě nikdo nezasáhnul proti tamějším otrokářům...."
,,Co bude Sentarou sakra dělat na dražbě otroků?!" vykřikovala jsem. ,,Tak je normální?!"
,,To už mi ten sokol neřekl."
,,Já ho zabiju!"
,,Můžu se dívat?"
,,Ne...zabít je málo." ohrnula jsem nos. ,,Prostě tam nepůjdu a ať si ho koupí kdo chce!"
,,Geniální, Yumi." zněl ironicky.
Povzdechla jsem. Došlo mi, že křičet na Kina je neefektivní a rozhodla se vykoupit toho dementa už jenom proto, abych si mohla vybít zlost na něm. Má vážně blbý nápady.
,,Vyrazím hned." řekla jsem. ,,Mohl bys pro mě ještě něco udělat?"
,,Jasně."
,,Skoč prosím k Ryukovi a vzkaž mu, že ho žádám, aby mě doprovodil. Pak," přešla jsem k Sentarově skříni a sáhla do tajné přihrádky v její stěně. Moje prsty nahmataly v úzkým otvoru malej, železnej klíček. Vzala jsem ho a podala Kinovi. ,,Zajdi do trezoru a přines mi ty peníze, jak jsi říkal. Milion a půl. Na dveřích je pečeť, přes kterou se dostaneš jen na heslo. Je to ,Yang', jméno Sentarova válečnýho hřebce, kterýho měl když ještě žil v Rivě. Ale to jakože hned zapomeneš."
Převzal klíček a přikýnul. ,,Vyřídím to co nejrychleji."
,,Děkuju. Sejdeme se na západní lesní hranici. Nechci, aby nás někdo viděl. Vyřiď to i Ryukovi."
,,Dobře."
Zabalila jsem jen to nejnutnější, vytáhla ze skříně těžký, béžový plášť a zahalila se do něj. Meč od Sasukeho jsem pro změnu místo na záda připnula k pasu. Pak jsem zamkla dům a vydala se ne k domluvenýmu místu, ale k domu rodiny Graayen. Stál na kraji vesnice, skoro u Lesa a dostat se tam mi trvalo asi deset minut.
Zaklepala jsem na dveře a čekala. Několik okamžiků se nic nedělo, než se uvnitř rozsvítilo světlo. Zarachotily dveře a proti mě se objevila menší, štíhlá postava muže v županu. Opodál za ním postávala žena, ještě drobnější než on a zvědavě si mě prohlížela.
,,Aoi-hime." uklonil se chlápek, když mě poznal. ,,Čemu vděčíme za tu návštěvu?"
,,Omlouvám se, že Vás ruším takhle v noci. Uvědomuju si, kolik je hodin, ale naléhavě bych si potřebovala vypůjčit Vaši dceru." oplatila jsem mu úklonu, abych aspoň trochu ukázala, že je mi to vážně trapný.
,,V pořádku. Vždyť jste její sensei." opáčil laskavě a otočil se dovnitř. ,,Jdi ji probudit." řekl své ženě. Tiše zmizela někde v domě.
,,Jde o nějaký úkol?" ptal se mě.
Přikývla jsem. ,,Nic obtížného, bude v bezpečí."
,,Moje dcera je šikovná," řekl pyšně. ,,Zvládne všechno."
,,To máte pravdu."
Do dveří se připlazila Satsuka, vlasy rozcuchaný, napůl spící. Převyšovala svého otce nejmíň o pět centimetrů. ,,Sensei?" zabrblala ospale.
Usmála jsem se. ,,Mám pro tebe misi. Obleč se a pojď se mnou."
Už trochu probuzená vydala souhlasné zabručení. ,,Vydržte chvilku, jen se obleču."
,,Počkám. Zbraně nebudeš potřebovat."
,,Ne, že bych vám nevěřila." ušklíbla se tak drze, jak to uměla jen ona. ,,Ale z domu bez nich nevycházím. Náhoda je blbec."
,,Dobře," odpověděla jsem se smíchem. ,,Pak si je vezmi."
Dorazily jsme jako poslední. I když ještě pořád byla tma, začínala se zvolna snášet rosa a kapuce, co jsem měla na hlavě se stávala nepříjemně studenou. Balila jsem se do pláště, abych se tak netřásla.
Když jsme se přiblížily k místu setkání, čekaly tam na nás už dvě postavy. Vyšší z nich patřila Ryukovi, Kinran stál vedle něj a tiše si povídali. V šeru jsem je rozeznávala jen jako stíny.
,,Čekáte dlouho?" zeptala jsem se, sotva byli na doslech.
,,Před chvílí jsme přišli." odpověděl Kin. Pak si všimnul, že nejsem sama a trochu se zarazil.
,,Všechno vám vysvětlím." ujsitila jsem ho. ,,Máš peníze?"
Beze slov mi předal malé pouzdro na shurikeny, o něco lehčí, než by mělo být. Otevřela jsem ho a v rychlosti zkontrolovala balík bankovek.
,,Prima." připnula jsem si ho k pasu. ,,Ryuku, půjdeš se mnou do Karibiho, musíme tam být ještě dnes večer. Chci tě jako ochranku."
Bez námitek souhlasil. Tohle na něm zbožňuju - žádný zbytečný kecy.
,,Mohl bych jít s vámi." nabídnul se Kin.
,,Tebe potřebuju tady." usmála jsem se a popostrčila dopředu Satsuku. ,,Budeš hlídat ji."
Vyměnil si s mnou studentkou nechápavé pohledy.
,,Netvařte se jako idioti. Satsuko, zlato, dostaneš důležitej úkol."
Nemusela jsem jí vidět do obličeje, abych věděla, že hoří nedočkavostí. Ona už je prostě taková.
,,Já teď musím opustit Chakrovou. Pravděpodobně jenom na dva dny, ale počítám i se zdržením. Po tom incidentu v Písečné je situace vyostřená a kolem brousí i ti cizí vrazi, kteří zřejmě horečnatě trvají na zkáze naší vesnice."
,,Ale jak můžu pomoct já?" zeptala se zmateně.
,,V téhle době může být moje nepřítomnost jako rozbuška. Pokud se nějakým způsobem dostane ven, že Aoi tenshi není ve vesnici, Limetka a její banda by se mohli rozhodnout zaútočit. Na to nejsme pořádně připravení. Proto potřebuju, aby jsi na sebe vzala Henge a hrála si na mě."
,,Cože? Mám se proměnit ve vás?" zřejmě nevěřila vlastním uším. ,,Doopravdy?"
,,Aoi tenshi tu zdánlivě musí pořád být a tobě věřím. Kinran Henge no Jutsu neovládá." usmála jsem se na samuraje. ,,Vosa má svoje starosti s Shinigami a i ona by tady měla být vídána. Můj bratr...ten by mě dokázal imitovat asi stejně, jako opice. Jsi nejlepší kandidátkou."
,,Ale co když něco pokazím?" poprvé se zdála nejistá. ,,Co když se mě někdo na něco zeptá a já to nebudu vědět?"
Ukázala jsem na Kina. ,,Proto tady bude on. Kinran je seznámený se situací a má přehled o všem, co je potřeba dělat. Když to bude nutné, budeš papouškovat co ti řekne."
Nic už nenamítala.
,,A ty..." obrátila jsem se ke Kinovi. ,,Chci, aby ses od ní nehnul. Nenech ji samotnou."
,,Nenechám." slíbil.
Přitáhla jsem si ho blíž a řekla mu tak tiše, aby nás ostatní neslyšeli: ,,Poslyš, jestli na ni Ardren špatně hmátne....zlámej mu prsty."
Odstoupil ode mě, v obličeji natěšenej, jízlivej úšklebek. ,,S radostí."
Zasmála jsem se. ,,Teď mi ukaž, Satsuko, jak mě dokážeš napodobit."
Provedla, jak jsem jí řekla. Během vteřiny předemnou stála další Yumi s nejistým, tázavým výrazem.
,,To ujde." okomentoval její pokus Kin. ,,Ale Yumi je o trošku menší. Sniž se o pár centimetrů."
,,A nezapomeň na piercing." dodal Ryuk. ,,Je to jedno z poznávacích znamení."
Poslušně se znovu přeměnila.
,,Tohle vypadá dobře." kývnul Kin. ,,Detaily doladíme za denního světla, ale myslím, že tam už moc chyb nebude..."
,,Já jsem spokojená." usmála jsem se a položila Satsuce, svému odrazu v zrcadle ruku na rameno. ,,Teď jsi Modrý anděl ty. Chovej se jako já, spi v mém domě. Kin ti bude pořád nablízku. Já se vrátím co nejdřív to půjde."
,,Nezklamu vás." ujistila mě.
,,A hlas." dodal Kin pobaveně. ,,Ten budeme muset rozhodně upravit."
Skrz Les Chakry, v noci plnej démonů, které láká chakra jsme se dostali pod zemí. Ryuk nás protáhl hlínou a kamením a vynořili jsme se až za posledními stromy Lesa. Okamžitě jsem se svalila na všechny čtyři a bláznivě oddechovala.
,,Tak hrozné to zase není." zabručel Ryuk dotčeně.
,,Říkej si co chceš." otřásla jsem se. ,,Nenávidím ten pocit, kdy mým tělem protéká hornina...."
,,Asi tak budeme muset cestovat častěji, aby sis zvykla. Co takhle projít skálou až do Karibiho? Udělalo by ti to dobře."
,,Ne!" vyjekla jsem. Pomalu jsem se zase postavila na nohy. ,,Něco takovýho by mě zabilo!"
Neusmál se, to on ostatně nedělá. Jenom utrousil to svoje ,,Lol." co ho kdysi naučil Brody....
Karibiho je větší vesnice mezi hranicí Země Ohně a Země Deště. Křižují se tady obchodní stezky z dvou už zmíněných oblastí, plus cesty ze Země Větru, Země Trávy a okrajově i z Vodopádové. Dá se říct, že vesnice Karibiho patří na naše území a přestože ve většině světa je otroctví zakázané, Chakrová ještě není tak oficiální, aby si dovolila vydat protiotrokářskej dekret na celou oblast. Proto se tady těm krysám daří a trh s otroky doteď funguje výborně.
Cesta ubíhala docela rychle, i když jsme moc nemluvili. Vyšlo slunce a trochu mě zahřálo, takže jsem si dokonce i kousek rozepnula plášť. Většinou jsme šli loukami a okolo polí, dvakrát jsme museli projít menší lesy. Ve druhém z nich se nás pokusily přepadnout tři parodie na zbojníky, ale když ti špinavci zaregistrovali, že jsme ninjové, vypařili se jako pára nad hrncem. Neměli jsme potřebu je pronásledovat a navíc jsem chtěla být do večera v Karibiho.
I když, možná kdyby věděli, že mám v kapse milion pět set tisíc jenů, třeba by se i o něco pokusili. Kdo ví....
Kolem poledne jsme si udělali krátkou přestávku a něco málo pojedli - Ryuk snědl normální porci, ale slečna Gravidní potřebovala spráskat dvacet kilo potravy.
Do Karibiho jsme dorazili asi ve čtyři hodiny odpoledne. Všude bylo plno lidí z různých zemí, tlačili se a pokřikovali jeden na druhýho. Do všeho toho hluku se navíc z důlních šachet v nedaleké hoře ozývalo hypnotizující, pravidelné bušení krumpáčů.
Zamířili jsme si to přímo na hlavní náměstí, velkou plochu mezi domy, obestavěnou stánky a vozíky. Uprostřed stálo velký, dřevěný pódium, zatím prázdný. Takže dražba ještě nezačala.
Náměstí nebylo tak plný jako okolní ulice, když se nedražilo, nic moc sem lidi netáhlo. Ryuk ukázal na něco, co jsem přes hlavy ostatních, vyšších lidí neviděla. Dotáhnul mě k vývěsní tabuli a očima ji celou propátral.
,,Tady." zapíchnul prst do jednoho z oznámení. ,,Otroky přivezou v pět."
Zvedla jsem oči ke slunci. ,,To máme asi hodinu čas."
Z toho horka a dlouhé chůze se mi po tom, co jsem se tak prudce zaklonila zamotala hlava. Před očima se mi roztančily černý myšky a já se zapotácela. Bez přemýšlení jsem se chytila Ryuka za rukáv, zavřela oči a zhluboka se nadechla.
,,Co se děje?" zeptal se.
Mávla jsem rukou. ,,Udělalo se mi trochu zle. Už to přechází."
,,Víš o tom, že třetí a čtvrtý měsíc jsou nejhorší, že jo?"
,,Nic mi není."
,,Stejně si někam sedneme." rozhodnul a začal se rozhlížet po nejbližší slušné hospodě. ,,Sentarou by mě uškrtil, kdybych tě tu nechal omdlít."
,,Sentarou, Sentarou..." brblala jsem. ,,Nebýt jeho, sedím si teď doma."
Ukázal zase někam přes hlavy toho otravnýho davu a vedl mě tím směrem. ,,Támhle to vypadá, že je volno."
Usadili jsme se v hospodě, odkud jsme oknem pohodlně viděli na náměstí. Ryuk si s klidným svědomím poručil saké, já jsem se spokojila s čajem. Nebudu chudinku Tondu nalívat kdejakým lihem, ještě by se mi narodila s rudou okurkou místo nosu.
,,Je ti líp?" zeptal se mě Ryuk.
,,Jasně, že jo. Trvalo to jen vteřinku." usmála jsem se.
Kývnul a dál pozoroval lidi, co křižovali náměstí. Začínali se pomalu srocovat na dražbu. Jeho kamennej, neměnící se výraz dal v mé hlavě vzniknout otázce.
,,Pracujeme spolu každej den," řekla jsem. ,,Ale málokdy mluvíme, jako kamarádi. Vůbec nevím, jak to jde s tebou a s Vosou. Ona je pořád tak zaměstnaná, že ji vídám většinou v běhu."
Pokrčil rameny, ale jeho výraz trochu roztál, ostatně jako vždycky když přijde řeč na Vosu. ,,Je to s ní lepší. Když je s ní Tsubaki, tak je veselá. Někdy se na mě i usměje, když přijdu."
,,Chodíváš za nimi často?"
,,Až nezdravě." ujistil mě. ,,Připadám si už jako pitomec."
Jasně, že mi ho bylo líto. S Vosou se milovali jako já a Sentarou, ale od té nešťastné události, kdy Takeru.....i přemýšlet nad tím se mi protiví.
,,Vrátíte se k sobě?"
Vydal krátkej zvuk, co by se u něj dal považovat za smích. ,,Snad. Myslím, že ano. Časem. Tsubaki jí hodně pomáhá a Anita si ji zamilovala."
Čekala jsem. Připadalo mi, že to není všechno, co chtěl říct. A taky nebylo.
Chvilku mlčel a pak pokračoval. ,,Ty vždycky poznáš, když toho někdo má na srdci víc, než řekl, viď?"
,,To jo."
,,Děsivé." poznamenal a otáčel si v ruce láhev saké. ,,Vlastně tady je něco, co jsem chtěl probrat s tebou....a asi i Sentarem. Nebude se vám to líbit."
Pokrčila jsem rameny. ,,Jsme přátelé. Už dlouho, Ryuku. Víš, že nám můžeš říct všechno."
To ho zřejmě trochu povzbudilo. Ale stejně, nervózní Ryuk - tenhle jev má v paranormalitách individuální kolonku společně s fenoménem asexuálních japonských školaček.
,,Nevím, jak začít, ale stejně to asi nepůjde podat nijak taktně, takže to řeknu naplno." tentokrát se mi podíval do očí. ,,Yumi," to bylo poprvé, co mě tak oslovil. Vždycky mi říkal Aoi. ,,Myslíš, že by jste....že by jste nechali Tsubaki u Anity?"
Nebudu lhát, zaskočilo mě to. ,,Jako na pořád?" zamrkala jsem.
,,Ano."
,,No..." hledala jsem slova. ,,Na to jde těžko odpovědět.....není to zboží, ale dítě...."
,,Buď si jistá, že si to uvědomuju."
,,Sentarou má Tsubaki moc rád. I já."
,,A Anita."
,,Vím. Přesto...jak bych teďměla reagovat?"
,,Říkal jsem, že to nepůjde podat taktně. Ale ty a Sentarou čekáte vlastní dítě. Budete potřebovat prostor a čas....a Anita by se Tsubaki věnovala. Neustále, jak ji znám."
,,Žádáš mě o to proto, aby tě vzala zpátky?"
,,Ne. O tomhle neví. Ale pravdu máš v tom, že bych ji nenechal samotnou. Pomáhal bych jí." v očích měl zvláštní smutek. ,,My jsme o naše dítě přišli. Anita si to dává za vinu a teď se stydí podívat se mi do očí, i když já jí nic nevyčítám."
,,O tom vím." kývla jsem.
,,Takhle by měla dceru, o které vždycky snila. A já rodinu s ní.....což je zase můj sen."
,,Nezkoušeli jste si promluvit o jiném dítěti?" zeptala jsem se. ,,Když ho oba tak chcete, nebude proti."
Zaryl pohled snad až na dno kelímku se saké. Prsty ho svíral trochu pevněji, než by měl. ,,Víš, Aoi...jde o to, že Anita už děti nikdy mít nebude. Nemůže."
,,Co?! Jakto?"
,,To, jak jí tehdy Takeru ublížil...nezasáhnul jen naše nenarozené dítě. Většina jejích orgánů je teď....špatná. Potrhaná. Nebude už nikdy schopná ani otěhotnět, natož porodit."
Vyrazil mi tím dech. ,,Ale...." krk jsem měla staženej, slova z něj vycházela ztuha. ,,Proč mi to neřekla...? Snad bych mohla...."
,,Já ji vyšetřil." přerušil mě. ,,Nepůjde to zpravit. Ani ty to nedokážeš, Modrý anděli."
Následujících několik minut jsme seděli úplně potichu, on hleděl do pití a já někam do prázdna. Jak jsem mohla být tak slepá k tomu, co se s Vosou dělo? Vídala jsem ji zřídka a moc mi nedocházelo, proč se nikdy nezastaví na kus řeči. Muselo ji to hrozně trápit, musela být sama a já jsem si toho nevšimla a přesto jsem se dál hloupě nazývala její nejlepší kamarádkou.
Ale vždyť přece věděla, že za mnou přijít mohla. Proč to neudělala?
Cítila jsem, že jsem selhala v něčem moc důležitým.
Položila jsem svou ruku na Ryukovu. Tázavě se na mě podíval. Nedokázala jsem udržet svůj hlas bez pohnutí, když jsem promluvila.
,,Já o tom se Sentarem promluvím. Vím, že Tsubaki bude u vás šťastná."
Výkřiky na náměstí se stávaly hlasitějšími a přibývalo jich. Dřevěný pódium uprostřed se začalo plnit lidmi a sentiment našeho rozhovoru byl rázem v tahu. Vstala jsem.
,,Začíná to."
Přikývnul a dopil saké. ,,Pojďme, než tam bude plno."
Když jsme vycházeli z hospody, vtiskla jsem mu do dlaně pouzdro s penězi. Reagoval docela rychle a hned ho schoval pod plášť. ,,Proč?" zeptal se jen.
,,Z opatrnosti. Vysokej, černovlasej kluk s očima jako acháty je nápadnej sám o sobě, ale kdyby ho ještě odkoupila modrooká blondýna, nedovedu si představit, že by nás tady na celým tomhle náměstí nikdo nepoznal."
,,Myslíš, že chce zůstat v utajení?"
,,Kdyby ne, mohl prostě vzít roha a my se sem pro něj nemuseli plazit. Nevím, o co mu jde, ale až ho dostanu do ruky, tak to z něj třeba vymlátím." ujistila jsme ho a mezi řečí si na vlasy znovu natáhla kápi.
,,Kolik máme peněz?"
,,Hodně. Asi tak o milion víc, než běžně stojí otroci. Sentarou o sobě má zřejmě vysoký mínění."
,,No, chodí sem hodně bohatejch ženskejch...."
,,A co?"
,,Nevím, jestli sis všimla," Ryuk nám rozhrnoval cestu davem. ,,Ale je to docela hezkej chlap. A to říkám jako heterosexuál."
,,Já vím, že je hezkej." mrzutě jsem odstrčila vandráka, co mi vlezl do cesty. ,,Tak jsem se ho taky snažila vytvořit."
,,Je urostlej. Možná si ho koupí i nějakej chlap, aby mu makal na domě."
,,Chceš mi říct, že jsem stvořila dokonalýho otroka?"
,,Tak netaktní, abych tohle řekl zase nejsem." ujistil mě a zastavil se kousek od pódia. ,,Jen jsem chtěl podotknout, že je možná na místě mít s sebou tolik peněz...."
Odkudsi z okraje davu se ozval hluk a chrastění řetězů. Vytáhla jsem se na špičky, abych viděla, ale moc mi to nepomohlo. ,,Už jdou?"
Ryuk přikývnul.
,,Vidíš Sentara?"
,,Pochopitelně." zněl pobaveně, pokud to u něj vůbec jde. ,,Jsem vyšší než většina lidí tady....a on taky."
Chtěla jsem mu na to něco odseknout, ale nakonec jsem se k tomu nedostala. Konečně jsem ho totiž taky uviděla.






















