close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

YD4 - Akuma no tamashi 24

27. října 2012 v 12:04 | Rin-chan |  Deníček4: Duše démona

Přítěž


Když jsem byla stažena z funkce kapitánky Yokai - Ryuka to tak nadchlo, že dokonce řekl pár sprostých slov - měla jsem většinou odpoledne spoustu volného času. Ten jsem si chodila krátit k Sentarovi do kanceláře. Možná mi zakázal plést se do boje, ale rozhodně mi nemohl žádnou pozemskou silou zabránit zasahovat do záležitostí vesnice. Většinou jsme spolu seděli u stolu a probírali to, co normálně dělával sám. On se tak nenudil a já jsem aspoň měla pocit, že něco dělám. Takže vlastně i po týdnu, co jsem se vzdala postu velitelky tajných jednotek, jsem měla pořád spoustu informací o dění ve světě.
,,Dostal jsem zprávu od Tsuchikageho jménem celé spojenecké armády." řekl Sentarou odpoledne asi osm dní po ukončení mé služby, kdy jsem se roztahovala na parapetu jednoho z oken v kanceláři. ,,Stejně jako u ostatních menších vesnic - Deštné, Vodopádové, Travnaté a podobně - po nás žádá neutralitu, až dojde k válce. Nebo pomoc. Ale chce, abychom mu podepsali, že se neobrátíme proti nim."
Kreslila jsem na sklo náhodný klikyháky. ,,To je dobře, ne?"
,,Nejsem si jistý." povzdechnul. ,,Ten incident v Písečné nám zřejmě jen tak nezapomenou."
,,Asi ti teď nerozumím."
,,Ještě v době chuuninských zkoušek jsem jednal s Kage o tom, že bychom se k nim přidali se vším všudy." odpověděl. ,,Tví studenti je docela zaujali a oni žádali naše shinobi do své armády. Kazekage nás dokonce pokládal za obrovskou posilu."
Obrátila jsem se k němu. ,,Takže teď nás už nežádají o spojenectví, ale jen o neutralitu....z čehož se dá usoudit, že nám nevěří, jako dřív....takhle to vidíš?"
Přikývnul. ,,To určitě ten cholerickej mezek Raikage."
,,Však on ho brzo trefí šlak." sešoupla jsem se z parapetu. ,,Ale až se to stane, tu zprávu ti nepošlu já, nýbrž Taron...."
Sklonil papíry a věnoval mi nešťastný výraz. ,,Tohle mi asi jen tak nezapomeneš, že?"
,,To ne."
Opřel se do židle a vydechnul. ,,Potřeboval bych se vyspat. V klidu."
,,Ty děláš, jako bych chrápala, kopala a nebo po tobě v noci vyžadovala přílišnou aktivitu." ohradila jsem se. ,,Náhodou spíš jak špalek."
,,Ale ne dost dlouho."
,,Tak neponocuj." pokrčila jsem rameny a přešla ke dveřím. ,,Je mi horko, jdu si zaplavat."
Zaúpěl. ,,To mi nemůžeš udělat! Já tu musím ještě pár hodin trčet!"
Usmála jsem se. ,,Jenže já umírám horkem."
,,To já taky."
,,No," pronesla jsem provokativně. ,,To je nevýhoda toho, že máš dobrou práci."
Pochopil mou narážku a zamračil se. ,,Potvoro. Fajn, tak běž. Ale varuju tě, že na protest dneska neumývám nádobí."
Zasmála jsem se a zavřela za sebou dveře. ,,Se ještě uvidí..." špitla jsem si pro sebe vesele.

Na chodbě mě málem srazil mladej, zrzavej ninja. Kdybych se pohotově nepřimáčkla ke stěně, asi by vzniknul nádhernej karambol.
,,Omlouvám se!" vyjekl udýchaně. ,,Je Tenshikage ve své kanceláři?"
Znala jsem ho jen od vidění, ale věděla jsem, že je senzibil. Než jsem stihla odpovědět, dveře se otevřely a Sentarou, kterej ten hluk musel stoprocentně slyšet se vyvalil ven. Očekoval situaci a když se ujistil, že neležím na zemi v bezvědomí, což někdy bývá mým zlozvykem, obrátil se k senzibilovi.,,Tengu?"
,,Sentarou-sama," uklonil se kluk. ,,Omlouvám se za vyrušení, ale zaznamenali jsme vetřelce v Lese Chakry. Přibližují se velmi rychle."
,,Kolik jich je?"
,,S kolegy máme za to, že sedm."
,,Sedm?" Sentarou se zamračil. ,,A kvůli tomu ses málem uštval?"
Tengu se zatvářil dotčeně. ,,Jsou to lidi od Koichi."
Trhla jsem sebou. ,,Vážně?"
,,Jsme si tím naprosto jistí, hime. Měli jsme rozkazy dát vám vědět, kdyby se objevili..."
,,V pořádku." přerušil ho Sentarou, vyšel za náma a zavřel dveře. ,,Dobře jsi udělal. Sežeň Shinigami, ať na ty vetřelce čekají."
,,Rozkaz!" měl se k odchodu.
,,Tengo?"
,,Ano?"
,,Chci je pokud možno živé!"
,, .......zkusíme to."

Obrátila jsem se k Sentarovi a čekala, co z něj vypadne. Poškrábal se ve vlasech. ,,No...těžko říct, jestli je to předvoj větší skupiny, nebo jen pokus zkomplikovat nám život."
,,Předvoj? Vždyť tolik lidí nemá." namítla jsem. ,,Není snad tak blbá, aby zaútočila na vesnici."
,,Nevíme nic o tom, co má nebo nemá k dispozici." odvětil. ,,Jdu k Lesu, postarat se o ty vetřelce. Ty mazej domů."
Zamračila jsem se. ,,Tak to ani náhodou! Nebudu se schovávat, jako bezmocná pipenka!"
Sklonil se a políbil mě. ,,Ale ty jsi bezmocná, lásko." usmál se. ,,Podívej, jsi tak odstavená od chakry, že jsi ani necítila nebezpečí v Lese. Nebo se pletu?"
Odfrkla jsem a otočila se na podpatku. ,,Nenávidím to...."
,,Ještě pár měsíců." utěšoval mě a rozběhl se ke schodům. ,,Až porodíš, budeš schopná přežít zapečetění, do té doby se prostě straň boje. Vrátím se co nejdřív!"
Zmizel mi za ohybem chodby, slyšela jsem jen jak seběhnul schody a otevřel dveře ven. Nešťastně jsem povzdechla. Kéž bych nikdy neměla Prokletou Pečeť....proč jenom Tsunade nemohla uletět třeba s Jiraiyou?

Pochopitelně jsem měla chuť neposlechnout a jít k Lesu, kam se teď stahovala většina shinobi, ale nechtěla jsem zavazet. Je pravda, že jsem teď docela k ničemu a kdyby se Sentarou musel starat ještě o mě, mohlo by se mu něco stát.
Obešla jsem menší skupinku stromů a zamířila k jezeru. Nevím, jestli si to pamatujete, ale náš dům stojí na nejjižnějším okraji Chakrové přímo na břehu jezera, a já proto chodím domů tudy. Když mám náladu, zuju si boty a jít bosky vyhřátou vodou je většinou příjemnější, než pochodovat trávou. Opodál jsem uviděla čtyři děti ve věku asi deseti let, jak hrály nějakou hru. Zavolala jsem na ně, aby šli domů, že je vesnice pod útokem. Asi se jim moc nechtělo, ale poslechli mě. I když bez chakry, pořád jsem byla Aoi tenshi. To mi dávalo sílu vydržet tuhle nedobrovolnou neschopenku. Říkejte si, co chcete, ale jméno je jméno a majiteli může dodat jistej pocit sebeuznání. V některých chvílích může být mečem, někdy zase štítem. V té době byl Modrý anděl ještě můj štít, stačilo to vyslovit a lidi si dvakrát rozmysleli, než se se mnou pustili do křížku. Dnes už štít nepotřebuju. Teď mám jméno, které je mečem.
Málem jsem za sebou uslyšela pohyb příliš pozdě. Sehnula jsem se v poslední vteřině, nad hlavou mi prosvištěl nůž. Uříznul mi jen konečky několika vlasů, který se snážely na zem jako polámané sluneční paprsky. Hned jsem se otočila a sáhla pro kunaie, co jsem při sobě neustále nosila. Útočníkem byl muž, skoro stejně vysokej, jako Sentarou. Do tváře jsem mu neviděla, měl ji zakrytou, ale ani jsem o to nestála.
Jaká ironie; poprvé v životě poslechnu a jdu se ukrýt do bezpečí a po cestě se mě pokusí zamordovat! Kdybych neposlechla jako obvykle, mohla jsem teď být někde v suchu obklopená Chakrovýma shinobi.....třeba bych zavazela, ale aspoň bych nebyla na hadry.
Když viděl, že hozenej kunai nezabral, vytasil další a vrhnul se na mě. Vykopla jsem ve snaze odzbrojit ho, ale vyhnul se mé noze a místo aby to schytal, chytil mě za kotník a trhnul. Ztratila jsem rovnováhu a kecla do trávy, přičemž mě zabolelo v naražených bedrech. Nůž jsem naštěstí nepustila.
Napřáhnul se a bodnul, mířil na krk. V poslední chvíli jsem jeho útok vyblokovala svým nožem. Stál nademnou rozkročenej a chtěl mě zabít, takže jsem udělala to, co by na mým místě udělala většina holek. Zvedla jsem nohu a vší silou ho nakopla mezi nohy.
Přidušeně vyjekl a pustil nůž, kterej mi neškodně dopadnul na břicho. Na to jsem čekala, popadla ho a odhodila do jezera. Ohnal se ve snaze mě zadržet a praštil mě do břicha. Na vteřinku jsem se bolestí zkroutila a zdálo se, že budu zvracet, ale hned to přešlo. Nebyl čas brečet. Začala jsem se škrábat na nohy, abych mohla utéct. Konečně jsem se ze šoku vzpamatovala natolik, aby mě napadlo volat o pomoc.
Ano, výkřik ,,Pomoc!" je sice ohranej a trochu trapnej, ale v tu chvíli vás ani nic jinýho nenapadne. Kdybych zkusila něco jako ,Proboha je tady Limetčin člověk a chce mě zabít, jsme u jezera kousek od Tenshikageho kanclu, přiďte mu někdo nakopat prdel protože já nemůžu používat chakru, abych nepotratila!' tak by mě spíš zabil, než bych to dořekla.
No vážně, nekecám. Schválně si to někdy zkuste.
,,Sentarou!" bylo další, co mě napadlo. To jsem byla skoro na nohou.
Když už jsem si myslela, že mám vyhráno, drapnul mě za vlasy a stáhnul dolů, takže jsem sebou zase praštila do trávy. Tentokrát byl ale chytřejší, přitlačil mě, abych se nemohla převrátit na záda a kleknul na mě. Snažila jsem se uvolnit, jenže zvednout takovou horu svalů jsem prostě neměla šanci. Zezadu jsem do hlavy schytala celkem silnou ránu, která mě částečně omráčila. Padla jsem obličejem na zem a jenom těžko vnímala, co se se mnou děje. Věděla jsem, že se musím vzchopit, ale na mozku se mi usadila mlha a odmítala mi dovolit zvednout ruce.
Na krku mě zastudila chladná ocel a vzápětí jsem ucítila bolest. Malou, spíš nepříjemnou, ale pomohla mi se trochu sebrat.

Uslyšela jsem hlas někoho dalšího a vzápětí ta ohromná váha z mých zad zmizela, stejně jako nůž, co mě říznul do krku. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu pohnula rukama. Omráčení z úderu už naštěstí začalo odeznívat a já přes šum v uších vnímala zvuky zápasu, co se odehrával nedaleko mě.
Mohlo to trvat několik vteřin, ale i minut. Čas jsem vnímala trochu rozmazaně a snově. Někdo mě otočil na záda a pomohl mi se posadit. Zaostřila jsem na černé vlasy.
,,Yumi! Yumi, slyšíš mě? Jsi v pořádku?!"
Pomalu jsem se probírala. ,, .....Sentarou?"
Úlevný vzdech. ,,Ne. Nejsem Sentarou, ale jsem přinejmenším stejně rád, že žiješ."
Hrklo ve mě. ,,Ardrene?"
,,Jo."
Rukou jsem si sáhla na krk a pak se podívala na svoje prsty, trochu od krve. ,,Říznul mě." zkonstatovala jsem. ,,Chtěl mě podřezat."
,,Naštěstí se mu to nepovedlo. Pojď, vstávej." tahal mě na nohy.
Konečně jsem si pořádně srovnala myšlenky a zarazila ho. Přetrvávající bolest v břiše mi připomněla, že mě tam ten útočník praštil. Dostala jsem strach o dítě. ,,Ryuk!" vyjekla jsem. ,,Dostaň mě k Ryukovi!"
Zvednul obočí. ,,Cože?"
,,Jsou u Lesa, honem!"
Jasně jsem na něm viděla, že mě nechápe, ale už bez keců se sehnul a vzal mě do náruče. ,,Jsi docela lehká." pronesl.
,,A cos čekal?"
,,Nečekal jsem vůbec, že bys mě kdy poprosila, abych tě objal." ušklíbnul se provokativně a rozběhnul se.
Kdybych měla volný ruce, plácla bych se do čela. Idiot jeden samolibej!
Byl rychlej, rychlejší než většina shinobi. Hádala jsem, že to bylo kvůli větrné chakře, kterou sbíral ze vzduchu. Až budu zdravá, taky to zkusím. Pomáhat si větrem k rychlosti mě doteď nenapadlo.

Ryuka jsme našli u Lesa, společně se Sentarem, Kinem, Vosou a jednotkou, čítající šest shinobi. Překvapivě na sobě neměl Yokai uniformu, tehdy mě napadlo, že si ji prostě nestačil oblíct. Když nad tím ale přemýšlím teď, Sentarou poslal jen pro Shinigami a ne pro Yokai, což znamená, že o tom Ryuk technicky vůbec neměl vědět. Pokud ovšem nebyl před incidentem s někým se Shinigami. S Vosou kupříkladu....
V okolí se válely dvě mrtvoly, tři shinobi pak leželi svázaní opodál. Naši pochopitelně vyhráli a jak se zdálo, nikdo z Chakrové nezemřel.
Jako první si nás všimnul Kin a zamračil se, když poznal mého zachránce. Vyšel nám naproti s mečem v ruce, kterej buď naschvál nebo omylem zapomněl schovat. To už nás uviděl i Sentarou a napodobil svého pravnuka tak dokonale, jako by byli bratři. Ardren se zastavil a opatrně mě položil na zem.
,,Co se stalo?" ptal se Sentarou rozčileně, sotva byl na doslech.
,,Zavolej Ryuka." řekla jsem místo odpovědi.
Kinran se otočil k zástupu, co hlídal Les a nahlas zakřičel: ,,Ryuku!"
,,Dostanu odpověď?" pokračoval žirafák a kleknul si ke mě. Všimnul si řezné rány na mém krku a zanadával. ,,Někdo se dostal přes nás!"
,,Jen jeden." ozval se Ardren. ,,Naštěstí jsem byl poblíž."
Kin se jízlivě ušklíbnul. ,,No jo, čirou náhodou."
Naštěstí se v té chvíli objevil Ryuk a sklonil se ke mě.
,,Potřebuju, aby ses na mě podíval." vyrazila jsem ze sebe a položila se na záda do trávy. ,,Zaútočil na mě a....praštil mě do břicha. Silně. Málem jsem se pozvracela."
,,Praštil tě do břicha?!" zopakoval Sentarou polekaně a jeho předchozí nepřátelství vůči Ardrenovi mu z hlasu hned zmizelo. Nahradila ho starost.
Ryuk přikývnul a na rozdíl od toho hysterickýho jeřábu začal jednat. Vyrhnul mi trochu tričko a jeho dlaň zasvítila zelenou lékařskou chakrou. ,,Ještě je ti na zvracení?" zeptal se.
,,Ne, je to už lepší. Ale trochu to pořád bolí."
,,Krvácela jsi?" ptal se dál.
Zavrtěla jsem hlavou.
Mezitím přišla blíž i Vosa, úplně bledá. Asi jsem jí připomněla ji samotnou, když přišla o svoje dítě. Jenže já dostala jen ránu, jakkoliv silnou, pořád neškodnou. Takerova chakra roztrhala její dítě na kusy. Nemělo šanci přežít....moje ano.
,,Tak co?" Sentarou byl netrpělivější, než já. ,,Je v pořádku?"
Ryuk si dával s odpovědí načas. Po pár vteřinách jsem už myslela, že ho uškrtím. Konečně se napřímil a jeho chakra zhasla. ,,V pořádku, nic se nestalo." informoval mě tím jeho obvyklým, bezbarvým hlasem. ,,Měla jsi obrovské štěstí, v tomhle měsíci. Máte silné dítě."
Málem jsem se rozplakala. ,,Díky bohu." vzlykla jsem a zakryla si tvář. ,,Podruhé už bych to nepřežila...."
I Sentarovi se viditelně ulevilo. Dokonce se usmál. Podíval se na Ardrena a aspoň proteď v jeho výrazu nebylo ani stopy po averzi, o které ještě nedávno mluvil. ,,Zabil jsi ho?"
,,Ano."
,,Tak to už zbývá jen jeden." otočil se a vyrazil zpátky k oddílům, který postávaly opodál, někteří shinobi nás se zájmem pozorovali. ,,Jeden tu ještě běhá!" zavolal Sentarou. ,,Chci, abyste ho našli!"
Kin se vydal za ním, konečně zasunul meč do pochvy. I Ryuk se zvednul. ,,Jdu jim pomoct." řekl mi. ,,Nebo je ještě něco, co potřebuješ?"
,,Ne. Díky za pomoc."
,,Nepotřebovala jsi mou pomoc." mávnul rukou. ,,Tentokrát to dobře dopadlo."
Ardren mi pomohl vstát. Hlava se mi už vůbec netočila, i bolest břicha odeznívala. Vzpružila mě myšlenka na to, že moje dítě je v pořádku. V první chvíli, kdy mě ten chlap praštil jsem si vážně myslela, že se bude všechno opakovat nanovo.

Z Lesa se náhle vynořil někdo další. Narozdíl od ostatních zabijáků byl oblečený v červeném a pohyboval se neuvěřitelně rychle. Odrazil se od země a vyskočil. Ještě ve vzduchu zasealoval a země se pod ním začala otvírat. Chakroví, překvapení jeho divokým nástupem uskakovali, aby je jeho Doton nevtáhnul do hlíny, co by je dozajista rozdrtila.
Ardren za mnou usyknul. ,,Červenej! To je jeden z těch, co hlídají tu holku!"
Napadlo mě, že si ten chlápek asi dost věří, když jen tak vletí mezi dvanáct ninjů, z nichž jedna je Aoi tenshi, o které by neměl vědět, že je bezmocná. Ale on zřejmě věděl a až o něco později mi došlo, jak je to možné.
Ardren skočil přede mě, zasealoval a střelil po něm několik větrných ostří. Cizí shinobi se všem obratně vyhnul a neomylně zamířil k nám. Ardren sáhnul k pasu pro zbraň, jenže ta červená bestie byla rychlejší. Chytil Ardrena za zápěstí dřív, než stačil tasit aspoň nůž a dal mu pořádnou ránu do obličeje. Tím ho na vteřinu vyřadil z provozu. A ta vteřina mu stačila, aby se přemístil ke mě.
Kupodivu mě ale nezabil. Chytil mě za vlasy a trhnul mnou dozadu tak prudce, že jsem zády narazila na jeho tělo. Než jsem stihla já nebo někdo další cokoliv udělat, držel v ruce meč a jeho špička mířila přímo na můj podbřišek.
,,Takže hime čeká parchanta." promluvil posměšně. Na to, co předvedl nezněl ani trochu zadýchaně. ,,Co jsem slyšel, je to tvoje holka, Tenshikage. Nechceš, abych z ní toho spratka vyřezal tady a teď, že ne?"
Sentarou, kterej se z jeho Dotonu vymanil jen o chvilku dřív, než ostatní, udělal krok k nám.
,,Nikdo se nehne!" zařval můj věznitel. ,,Nemám problém splnit, co jsem řekl. Bylo by užitečnější dostat se odtud živý, ale klidně tady chcípnu za cenu, že ta čubka půjde se mnou." trhnul mnou tak, že jsem cítila, jak mi vyškubnul několik vlasů.
Sentarou sevřel pěsti, ale jinak nic neudělal. ,,Co chceš?" zeptal se nenávistně.
Neviděla jsem ho, protože mě k sobě tisknul zády a nedal mi vůbec prostor, abych se otočila, ale slyšela jsem, jak se zasmál. ,,Zrovna teď? Zdejchnout se odtud."
,,Dobře." v Sentarově hlase zněla hrozba, ale jeho oči byly vyděšený. Znepokojilo mě zjištění, jak moc se o mě bojí. O mě, nebo o naši dceru...to v té chvíli znamenalo jedno a totéž. ,,Můžeš odejít. Vydám rozkazy a necháme tě. Ale nesmíš jí ublížit."
Teď se rozesmál nahlas. Kdybych mohla, zacpala bych si nos - smrděl potem. Jeho stisk nepovolil, naopak jsem cítila, že mi vytrhl několik dalších vlasů. ,,Já nejsem idiot!" zahalekal. ,,Kamkoliv půjdu já, doprovodí mě tahle blonďatá princezna. Ale je jenom na tobě, Tenshikage, kam to bude." přitlačil mi špičku meče ke kůži, takže mi malinko zajela do břicha. Jen tak, že pořádně ani nenarušila sval, ale nepochybovala jsem, že je ve vteřině schopnej udělat to, čím vyhrožoval. ,,Tak co?" pokračoval. ,,Kam, Tenshikage? Půjde se mnou za mojí paní....nebo do pekla?"
,,Jsem si jistý, že se dohodneme jinak." zkoušel to Sentarou.
,,To si můžeš strčit víš kam. Nejsi moc v pozici, abys mohl vyjednávat."
Všimla jsem si, že nekolik Chakrových shinobi za Sentarovými zády pomalu sahá pro zbraně. Zřejmě se chystali něco podniknout, pokud se k tomu naskytne šance. Podle zachvění v paži toho sviňáka jsem poznala, že to viděl taky. Jeho meč se posunul o centimetr hlouběji.
Zkřivila jsem obličej bolestí. Zmocnila se mě skutečná hrůza, že se někdo špatně pohne a on to udělá. Zabodne mi ten meč do břicha a rozpáře ho, čímž zabije jak mě, tak naši dceru. Zpanikařila jsem.
,,Nehýbejte se!" zavolala jsem na ně. ,,Nikdo se ani nehne.....ať mě odvede!"
,,Yumi...!" Kin postoupil dopředu, ale hned si uvědomil, co by mohl způsobit a zamrznul na místě.
,,Myslím to vážně." srdce mi bilo jako o závod. ,,Vyhrál. Nechte ho odejít!"
Jeho stisk trochu povolil, ale meč zůstal na místě. ,,Chytrá holka." zachraptěl mi do ucha. ,,Teď pojď se mnou. A nespadni, to by ses rozpárala i bez mé pomoci."
Pomalu ustupoval k Lesu Chakry aniž by mi dal jakoukoliv šanci k útěku. Sentarou z nás nespustil oči a bylo vidět jak se přemáhá jen tak stát a nic nedělat.
,,Snad je ti jasné," oslovil ještě Limetčina patolízala. ,,Že sis tímhle podepsal rozsudek smrti?"
Ten se jenom zasmál a dál mě táhnul pryč. Zanedlouho nám Chakrová zmizela mezi stromy.

Bylo mi jasný, že za náma Sentarou hned vyrazí, protože ho prostě znám až moc dobře na to, abych si myslela, že se sebere a půjde domů. Když jsme se dostali kousek dál, konečně schoval meč, odněkud vytáhnul provaz a svázal mi zápěstí.
,,Není to neopatrné?" zeptala jsem se štiplavě. ,,Jsem Aoi tenshi."
,,To jsi." souhlasil s úšklebkem, jasně patrným v hlase. ,,Ale já náhodou vím, že nemůžeš používat chakru."
Zvedla jsem obočí. ,,A to víš odkud?"
,,To tě zajímat nemusí."
Nespokojeně jsem se zavrtěla. ,,Když jsi si tím tak jistý, proč jsi ta pouta tak utáhnul?"
Chytil mě za paži a strkal před sebou lesem. ,,Je to zábavnější." ohlídnul se. ,,Sledujou nás. Tenshikage tě asi zase tak moc nežere, když to riskuje."
,,Ničeho se neodváží." odsekla jsem. ,,Jenom tak čumákuje."
,,Já vím. Proto ještě žiješ."
Chvilku jsme pokračovali mlčky. Pořád jsem slabě krvácela z břicha i krku, takže jsem v jednu chvíli dostala strach, že pach mé krve přiláká démony, i když není tma. Nakonec přece jen někoho přilákal, ale k mé nepopsatelé radosti to nebyli Akumi.
Kousek od nás se mezi stromy ozvalo vlčí zavytí. Trochu sebou škubnul, ale když si uvědomil, že to jsou jen zvířata, nerušeně jsme pokračovali. Smýkal se mnou, jako bych byla hadrová panenka, ale pokaždé, když jsem si myslela, že upadnu, vytáhnul mě zase na nohy. Rozhodně teda měl sílu.
Periferním viděním jsem si všimla šedé šmouhy, co se mihla ve křoví. Vzápětí jich tam proběhlo ještě několik.
,,Bestie odporný." zavrčel můj věznitel.
Mou výhodou bylo to, že byl absolutně neinformovanej, co se týkalo mýho paktu s vlky. Věděla jsem, že mě podle krve poznali i v lidské podobě. Neuměla jsem jim ale říct, že potřebuju pomoct. Cítili krev jedné z nich ale nevěděli, jestli mi ten chlap spíš pomáhá, nebo ubližuje. Kroužili okolo a vyčkávali. Potřebovala jsem jim nějak dát pokyn k útoku. Napadla mě jen jediná věc....
,,Běžně za sebe Koichi posílá do boje sraby?" ušklíbla jsem se.
Zastavil a otočil se. ,,Co jsi řekla?!"
,,Proboha, nedělej, že jsi neslyšel." odsekla jsem. ,,Fakt si myslíš, žes s náma vytřel? Ubožáku. Musel sis vzít rukojmí, aby ses dokázal postavit našim ninjům. Těhotnou holku - to je...."
Nenechal mě dostat se dál. Napřáhnul se a hřbetem ruky mi fláknul takovou do obličeje, že se mi na chvíli zatmělo před očima a málem jsem upadla. V puse jsem ucítila slanou chuť krve, přesto jsem se neubránila úsměvu. Udělal přesně to, čeho jsem chtěla docílit.
Jakmile mě praštil, z křoví se vyřítilo několik vlků a s vyceněnými tesáky se mu vrhlo po krku. Překvapeně zaklel a sáhnul pro meč, aby rozzuřená zvířata odrazil. To byla chvíle, kdy polevil v ostražitosti.
Jak jsem doufala, Sentarou doopravdy nebyl daleko. Využil příležitosti, jen se mihnul kolem a za pár vteřin jsem stála několik metrů od nepřítele v jeho náruči.
,,Díky bohu!" vydechl, přeříznul mi pouta a stisknul mě v drtivém objetí. ,,Jsi celá? Praštil tě!"
,,To přežiju." odpověděla jsem s úlevou. Lesem se ozýval štěkot útočících vlků. ,,Nenech ho, aby je zabil."

V tu chvíli se ale odněkud vyřítili Kinran s Ardrenem a pustili se do Limetčina poskoka.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama