
Pár emocí
Zdál se mi sen. Byla jsem v Konoze a bylo mi znovu patnáct, moje vlasy sahaly sotva po ramena a chakru jsem ovládala zhruba stejně, jako kojenec. Jiraiya mě zrovna dotáhnul k Tsunade, která se mi představovala jako moje matka. Tím ale podobnost s událostmi dávno minulými končila. Teď, ve snu jsem na ni nebyla drzá a už vůbec nedělala oprsky. Z nějakýho důvodu jsem totiž věděla to, co vím teď a s Tsunade jsme měly vztah jako po letech známosti. A byl tam taky Sentarou, i když nevím, kde by se v té době mohl vzít v Listové. Stál u okna v Tsunadině kanclu, na sobě měl ten svůj plášť, co pořád tahá - už několikrát jsem uvažovala, že ho rozstříhám a vyhodím, protože ten hadr nesnáším, ale on by mě asi uškrtil - a na čele měl pásku Chakrové. Jo, taky to znáte, že vaše sny moc nezajímá čas a logika?
Probudilo mě, když se mnou Kinran zatřásl. ,,No ne, tak já ti tak obětavě nesu papíry, cos chtěla a ty si tu vychrapuješ?" předstíral pohoršení.
Můj mozek byl z toho náhlýho probuzení zpomalenej. Jako první jsem koukla na Sentarovu tvář; nehybnou už poslední tři dny, od doby, kdy jsme ho našli. Ležel v posteli v naší ložnici a pořád nevykazoval příliš života, když nepočítám slabý, nepravidelný zvedání jeho hrudníku, což byla jediná známka toho, že ještě nezemřel. Samozřejmě jsem za něj řešila jeho záležitosti, samozřejmě jsem si je brala k jeho posteli a samozřejmě, že jsem u toho opět usnula. Jako další skutečnosti, ale to už jen okrajově jsem si všimla, že moje vlasy jsou mnohem delší, než po ramena. Už mi nebylo patnáct. Sen o Listové se úplně rozplynul.
,,Já...." zahuhlala jsem jako opilá koala. ,,Jsem.....no....k čertu, sám si to domysli."
,,Nemusím si nic domýšlet, normálně jsi tady usnula. Zase. Tohle ti posílá Taron-san." podal mi složku od Yokai. ,,Pár věcí, co vyžadují tvou pozornost."
,,Myslím, že pár dalších věcí, co vyžadují mou pozornost už nesnesu." zavrčela jsem, ale poslušně papíry převzala. ,,Tohle je na hlavu, jak to může Sentarou zvládat?! Kdybych ho osobně nevytvořila, řekla bych, že je cyborg."
,,Co je to?"
,,To bych ti asi stejně nevysvětlila." vstala jsem a protáhla se. ,,Teď kašlu na tyhle kraviny a jdu se osprchovat, nebo mi vybouchne hlava."
Posadil se na okraj postele a popadnul nejbližší dokument. ,,Třeba bych ti s tím mohl nějak pomoct?"
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Kéž by. Ne, když to zvládne Sentarou úplně sám, tak já taky. Jdi domů."
,,A ty půjdeš spát?"
,,Spala jsem doteď. Dodělám co mám a pak si to promyslím." usmála jsem se.
Přikývnul a kouknul na Sentara. ,,Pořád žádná změna?"
,,Ne. Ryuk říká, že se probudí - i já si to myslím. Nehazarduju sice s chakrou, ale nepotřebuju ji na všechna vyšetření. Dostane se z toho, ale nevím kdy."
,,Mohl by si pospíšit." pousmál se a vstal. ,,Ti čtyři rudí ninjové jsou bůh ví kde. A sama víš, jakej binec zvládnul jeden. Když zaútočí všichni, budeme potřebovat Sentarovo vedení."
,,To si uvědomuju, možná víc, než myslíš. Vytrhal mi polovinu vlasů." vyšla jsem na chodbu. ,,Však ono se to nějak vyvrbí. Teď je pro mě přednější jeho zdraví a já ho nepošlu do boje dřív, než budu přesvědčená, že to zvládne. Vyprovodíš se sám, že jo? Musím skočit do sprchy než tu usnu ve stoje...."
Zapíchla jsem to kolem půl druhé ráno. Protože postel jsem nechávala Sentarovi a vyhodit Xiaam z jejího pokoje se mi zdálo neslušný, přespávala jsem na gauči v hale.
Vyšla jsem naposledy zkontrolovat Sentara, jestli nenastala nějaká změna. Ležel pořád úplně stejně, oči zavřený, kůže bledá. Neusmíval se ani nemračil, jeho výraz byl tak neutrální, jak to jen jde. Vypadal spíš jako vytesanej do kamene než živej. Zavřela jsem okno, protože k ránu bývá zima a přitáhla mu přikrývku o něco výš. V rychlosti jsem prohlídla kapačku, jestli správně dávkuje a je dostatečně plná a pak jsem zhasla a sešla dolů.
Ležela jsem na gauči, přikrývku zkopanou v nohách a nemohla jsem spát. Tonda kopala, jako by už chtěla ven, odtaženým oknem svítil dovnitř měsíc a jeho světlo mě neuvěřitelně rušilo. Vstát a něco s tím udělat jsem ale nechtěla, protože by to mohlo způsobit hluk a třeba probudit Xiaam. Nebo Sentara. No, kdybych měla jistotu, že ho to vzbudí, tak bych sem naštěhovala třeba metalovou skupinu...
Ještě asi hodinu jsem se pokoušela o spánek tak, že jsem ležela se zavřenýma očima a snažila se přemýšlet o samých nudných věcech, ale ten pověstnej skřítek s uspávacím práškem za mnou, hajzlík, pořád nepřicházel. Posadila jsem se a rozsvítila lampu, ale při pohledu na papíry poházený po stole mě napadlo, že bych asi zešílela, kdybych se teď pokusila pracovat. Koukla jsem do kuchyně, ale ani hlad jsem neměla. Zajímavý, přes den bych sežrala cokoliv, ale jakmile se v noci nudím, tak slečna zaembryovaná jako na potvoru nic nechce. Jenom kope. To je tak jediný, co umí, zákeřnice.
Tohle všechno asi způsobilo, že jsem dostala nápad jít navštívit Ardrena. To byl asi jedinej člověk, o kterým jsem předpokládala, že má nespavou stejně jako já. Zvedla jsem se, sebrala z opěradla mikinu, kterou jsem si přetáhla přes hlavu a vyrazila jsem ven.
Vězení se nacházelo pod centrálou Shinigami, jeho stěny byly ze železa a velice drahých úlomků perleti, které izolovaly chakru a zabraňovaly útěku. (BéTéWé, perleť nám dodali z Perleťového města a myslím, že za tu nechutnou sumu, co jsme za to vyhodili si Halibel může kupovat každej den nový šaty aspoň dvacet let). Vchod dolů byl zároveň východem a byl jedinou možností, jak se odtamtud dostat.
Stráže byly trochu udivený, když mě tam v tuhle hodinu viděly, ale nic moc nenamítaly. Jeden ze Shinigami mě poslušně zavedl dolů, kde bylo v celách aktuálně zavřených dvanáct trestanců, včetně Ardrena.
Před jeho celou stál jeden ze dvou ninjů, který jsem pověřila jeho hlídáním. Seděl na zemi a něco pročítal, ale když mě viděl, hned vyskočil a uklonil se. ,,Hime...nečekal jsem vás."
Usmála jsem se. ,,Taky jsem nečekala, že sem půjdu. Dokud jste vzhůru, nevadí mi, že si tady čtete." mrkla jsem na svitek, co se mu povaloval u nohou. ,,Co vězeň?"
Poškrábal se ve vlasech. ,,Jednou se pokusil prokousnout si jazyk, takže museli lékaři učinit pár protiopatření...."
,,Mluvit může?"
,,Ano."
,,Bezva. Ráda bych ho navštívila."
,,Teď? No...jak chcete." poslušně odemčel dveře a otevřel je, abych mohla vejít.
,,Díky, Darasu." prošla jsem kolem něj. ,,Zavři za mnou. Kdybych něco potřebovala, zavolám."
,,Jistě."
Když se dveře zabouchly, obklopila mě hustá tma. Spíš jsem cítila než viděla, že místnost může být velká maximálně dva krát dva metry. Bylo tu chladno a vlhko a cítila jsem korodující železo ve stěnách. Posadila jsem se na zem vedle dveří a opřela se zády o zeď.
,,Tak co, jak se ti tady líbí?"
Žádná odezva.
,,No tak, Ardrene, já vím, že nespíš. Tady by neusnul ani vandrák, je to příšerně nepříjemná kobka."
Konečně se ve tmě cosi pohnulo. ,,Jsem rád, že si to uvědomuješ."
,,Hele, neříkej to, jako bych za to mohla. Sám ses sem poslal."
,,Vážně? Já jim přikázal ať mě sem hodí a svážou?"
,,Víš, jak jsem to myslela." povzdechla jsem. ,,Jak jsi to vůbec udělal? To přece nebylo Henge."
,,Nevypadalas, že by ti to vadilo."
,,No tak to jsi odpornej a ještě k tomu slepej. Že ses choval divně říkali všichni."
,,Já mluvil o naší společné noci." chvilku se odmlčel. ,,Škoda, že byla jen jedna. I unavená máš docela páru - pokud jsi teda byla unavená. Tos myslím tvrdila, že?"
Zavřela jsem oči, i když ve tmě to pochopitelně nemělo efekt. ,,A víš, že právě tohle tě nejvíc prozradilo?"
Ozvalo se krátký uchechtnutí. ,,To jsem byl tak dobrej?"
,,Ani ne. Spíš jsi to bral jako zábavu jen pro sebe, to Sentarou nedělá."
,,Nepovídej, a to ho baví?"
,,Co já vím." o tomhle jsem teda mluvit nechtěla. ,,Aspoň si ale uvědomuje, že s takovou by to brzo přestalo bavit mě."
Cosi zabrblal, jízlivě.
Poposedla jsem, země byla studená. ,,Víš, o tomhle by ses mu zmiňovat neměl, až sem přijde srovnat účty. To bys ho mohl totiž pěkně naštvat."
,,Nebo se bojíš, že by ses mu zprotivila? Nedivil bych se, málokdo zkousne nevěru."
,,Tohle nebyla nevěra. Tys vypadal jako on, obelhal jsi mě. Takže já nebudu ta, kdo za to dostane pravej hák."
,,A já zase nevěřím, že dojde k nějakýmu rovnání účtů." jeho hlas zněl sice vyčerpaně, ale nenávistně.
,,Tomu bys měl věřit. Sentarou už je zase doma. Našli jsme ho."
,,Tak proč ještě nepřišel?"
Zarazila jsem se. ,,Protože...mu ještě není dobře. Ale hned, jak se zotaví...."
,,Spíš probudí, ne? Kdyby byl při smyslech, už by mě navštívil."
,,Ví, že mu nikam neutečeš."
Rozesmál se. ,,A ty nejsi dobrá lhářka. Radši utíkej za ním, stát se může cokoliv." zněl ponuře. ,,Spousta lidí ho chce zabít a ten náš chudáček se nemůže bránit."
Vstala jsem, oprášila si kalhoty a zaklepala na dveře. Skoro hned se otevřely a místnost zalil pruh mdlýho světla. Ztěžka jsem v rohu rozeznala tmavou postavu. ,,I kdyby," řekla jsem ještě. ,,Pokud Sentarou nepřežije, další ve frontě na tvou hlavu jsem já. A věř, že by ses ještě modlil za to, aby se s tebou vypořádal on."
,,Já se tě nebojím."
Ušklíbla jsem se. ,,Jedna z tvých největších chyb. Odcházím, Darasu. Zamkni tu krysu."
Hned, jak jsem se vrátila domů, vyšla jsem potmě do patra a zamířila do našeho pokoje. Tady jsem rozsvítila, abych Sentara zkontrolovala. Ležel pořád stejně, jako když jsem ho opustila. Zkusila jsem mu tep na zápěstí a pak jeho ruku zase pečlivě schovala pod peřinu. Bylo to zvláštní, vidět ho takhle...zničenýho. On byl většinou ten, kdo ze všeho vyšel jako by byl z oceli, on vždycky všechno zvládnul. Když jsem já byla nemocná nebo zraněná, on seděl nade mnou. Ne naopak. Nemohla jsem ze sebe dostat tu úzkost. Donutilo mě to přemýšlet nad tím, jak křehcí a smrtelní vlastně jsme. Že ani Sentarou není nezranitelnej superman. Ležel přede mnou a i v bezvědomí vypadal tak velkej a silnej, že mě najednou napadlo; ,Když můžou porazit jeho, jak bych mohla zvítězit já?'
On byl větší, silnější a chytřejší než já a když jsem ho viděla takhle, připadala jsem si slabě a křehce. Když může padnout on, proč ne já?
Jen jednou byl Sentarou takhle mimo, když se postavil mezi mě a vojáky z Rivy a oni ho trefili šípy do zad. Jo, to jsem ho léčila a byl mimo - dva dny! Tohle bylo něco docela jinýho. Nesedělo to k němu. Sentarou byl jako nesmrtelná hvězda na naší obloze, on byl znamení, že jsme neporazitelní, že máme vůdce, to díky němu jsme se vždycky cítili tak, že víme, kam máme jít. Ale teď mě tak napadlo, jestli to neznamená, že se časy vážně zhoršují, jako říkala Limetka.
Sklonila jsem se k němu a zlehka ho políbila. ,,Vrať se mi...."
Nic. Ano, naivně jsem čekala, že to bude jako v pohádce, že zamrká, otevře oči a všechno bude dobrý. Jenomže kdyby byla pusa lék, nebylo by třeba medical. A já bych teď rozhodně neumírala.
Vrátila jsem se ke dveřím, zhasla světlo a uložila se do postele vedle něj. Přikryla jsem se a hlavu mu složila na rameno, jako jsme vždycky spávali. Objala jsem ho kolem pasu, zavřela oči a snažila přesvědčit samu sebe, že i on jen spí.
Nakonec to zafungovalo a do deseti minut jsem se propadla do snů.
Ráno, když jsem sešla do kuchyně, Xiaam už seděla u stolu a pila čaj. Vlasy měla stažený do drdolu tak upravenýho, že se dalo jen těžko věřit, že to dokázala sama.
,,Dobré ráno, Yumi-hime." pozdravila mě. ,,Dáte si čaj?"
Protáhla jsem se a zívla. ,,Asi jo. Chvilku posedím, než půjdu do kanceláře."
,,Nebudete dnes pracovat doma?"
,,Ne. Vsadím se, že v kanclu se toho docela dost nahromadilo...přece jen sem nemůžu tahat všechno."
,,Postarám se místo vás o pana Sentara." nalila mi čaj. ,,Kdyby se něco změnilo, hned vám dám vědět."
Usmála jsem se. ,,Děkuju."
Sotva jsem přišla do Sentarovy pracovny, Yamaichi mě zavalila hromadou papírů, se kterýma nemohla sama nic dělat. Asi hodinu jsem tak strávila podepisováním, až jsem myslela, že mi upadne ruka. Na každej papír jsem pak vtiskla pečeť se Sentarovým jménem. Když jsem tak pozorovala ty znaky, zamyslela jsem se nad významem jeho jména. Ichinazagi Sentarou - nikdy jsem si až tak moc neuvědomovala, co to znamená. Samo o sobě to moc smysl nedává, ale v Rivě se kdysi mluvilo mandarínsky a ve spojení s tím jejich divným nářečím se z těch slov dá vytřískat jakejsi význam. Sentarou znamená ,tisíc mužů'....to sedí. On je silnej jako tisíc samurajů. Ichinazagi se zase dá přeložit jako ,udělené jméno'. Vzpomněla jsem si, jak mi vyprávěl, že býval chudým chlapcem. Jeho rodiče i mladší sestru zabili a on se pral s vojáky tak zuřivě, že si ho všimnul generál a vzal ho do armády. Pak se stal jedním z nejlepších samurajů. V těch dobách neměly chudé rodiny příjmení, takže si ho musel vydobýt až ve službě císaři. Zasloužil si založit vlastní rodinu a proto mu přidělili jméno - Ichinazagi. Předpokládám, že takhle nějak musela vypadat historie jeho příjmení.
Pořád je na tom líp, než já. Yumiko - ,dítě krásy' - a Senju - ,tisíc rukou'. Fakt bomba, s tím musím prorazit v Hollywoodu. Yumi samo o sobě znamená ,krása' takže vlastně ani nevím, co z toho je horší. Tsunade musela být na drogách, když to vymýšlela.
Tsunade....
Otočila jsem se a zasněně se zadívala z okna. Na modré obloze se honili dva racci, nepochybně hnízdící u jezera. Napadlo mě, co asi moje matka dělá. Od toho skandálu v Písečné jsem o ní neslyšela...je naštvaná? Nebo už na to vůbec nemyslí? Chtěla jsem s ní mluvit, říct jí o všem, co se děje a slyšet útěchu, ale ona byla moc daleko.
,,Yumi?" Yamaichin hlas mě vrátil do reality. ,,Můžu už tohle odnést?"
,,Co? Jo." podala jsem jí požadovanej štos papírů. ,,Yamaichi, mohla bys mi prosím podat prázdný svitek pro diplomatické účely?"
Zatvářila se trochu nejistě. ,,No....ano. Co s ním chcete dělat?"
,,Přines mi ho a uvidíš."
Vyšla ze dveří a za pár minut byla zpátky. V ruce držela čistou roli hedvábnýho papíru se zlatým okrajem. Položila mi ho na stůl. Sáhla jsem pro něj, rozvinula ho a zatížila. Namočila jsem štětec a kousla se do nehtu na palci. Jak začít?
Nakonec jsem se přece jen rozmyslela a začala smolit zprávu přímo naostro. Díky bohu jsem nemusela škrtat ani přepisovat.
,,Hotovo." prohlídla jsem si své dílo. ,,Zanes to do centrály Yokai a požádej Tarona-sama, aby s tím poslal někoho spolehlivého do Sanchihu."
Převzala svitek a nakoukla do něj. ,,Co je v Sanchihu?" zabručela mimochodem.
,,Generálové Spojenecké armády. Pět Kage."
To už si přečetla taky. Vyvalila oči. ,,Prosíš je o spojenectví a nabízíš jim k dispozici naše síly?" vydechla.
Přikývla jsem. ,,Po tom co se stalo v Písečné nám nevěří. Ale my jejich důvěru potřebujeme. V tom dopise apeluju na jejich smysl pro čest, utvrzuju je, že jsme na tom nenesli vinu a nabídkou pomoci chci trochu urovnat vztahy."
,,Chakrová potáhne do války?"
,,Pomůže to diplomacii."
,,Někteří z našich zemřou."
,,Vím." kývla jsem s povzdechem. ,,Ale oni jsou shinobi Yamaichi. Víš co to znamená, že?"
Přikývla. ,,Shinobi je zabiják, nástroj bez citů. Jeho životem je boj, jeho zbraní je tělo, jeho vysvobozením je smrt." odrecitovala kus příručky. ,,Znám ty řádky, Aoi. Přesto...."
,,Jsme skvělí." přerušila jsem ji. ,,A v armádě tisíců jiných se rozptýlíme, ztratíme...nebudou se soustředit na nás a možná ani moc z nás nezemře. Oni bojují ohněm, vodou, větrem, zemí a blesky, ale my bojujeme samotnou podstatou síly - chakrou. Není moci, co by se nám mohla rovnat. Není element, který překoná náš. A řeknu ti, kdyby nás bylo víc, aspoň sedm set, tenhle kontinent by patřil nám. Ale to my nechceme - my chceme žít v alianci s ostatními. Chci, aby si to uvědomili. A proto jim to pošleš." ukázala jsem na svitek.
Ještě chvíli váhala, pak přikývla. ,,Asi máš pravdu. Odešlu to hned."
,,Děkuju. Vyřídím tohle," přitáhla jsem si tři silné složky papírů. ,,Mohla bys mi, prosím, až půjdeš zpátky donést záznamy o opravách?"
Usmála se. ,,Jasně. Teď, když máme dřevo zvenčí, jde to rychle."
,,To ráda slyším."
Už večer, když jsem se chystala jít domů, vpadl dovnitř bez zaklepání Kinran. Nadskočila jsem tak, že ze mě Tonda málem vyletěla nosem.
,,Kine? Co blbneš? Proboha, skoro jsem potratila!"
,,Poslala mě Xiaam," sdělil mi překotně. ,,Sentarou se asi probouzí." předklonil se a opřel rukama o kolena, aby se vydýchal.
Rázem jsem byla na nohou. ,,Cože? Fakt?"
,,Nevím, já jsem ho neviděl. Jen mi řekla, že ti to mám říct."
Ani jsem se neobtěžovala dodělat, co ještě zbývalo. Vyrazila jsem ke dveřím a zhasla ještě dřív, než jsem opustila kancelář. ,,Jdu hned za ním."
Vrazila jsem do pokoje s Kinem v patách, ale Sentarou neseděl a neusmíval jsem, jak jsem očekávala. Vlastně vypadal pořád stejně. Xiaam seděla u něj a bavila se vyšíváním.
,,Tak co se děje?" houkla jsem na ni a přiskočila k posteli. ,,Kin říkal, že se probírá!"
Pokrčila rameny. ,,Zřejmě. Nejsem lékařka, ale...."
,,Ale co?" nenechala jsem ji domluvit, měřila mu tep i teplotu. Nezdálo se, že by bylo něco jinak. ,,Nějakej důvod jsi přece mít musela?"
Přikývla. ,,Seděla jsem tu a vyšívala, když jsem si všimla jeho ruky." ukázala na Sentarovu pravou paži, položenou, společně s tou druhou na dece. ,,Pomalu a slabě sevřel prsty...tedy...zdálo se mi, že s nimi pohnul, o kousek...."
Hned jsem jeho ruku zvedla a chytila ji, jako bych mu s ní chtěla potřást. Podívala jsem se mu pod jedno i druhé víčko, ale nic valnýho jsem se nedozvěděla. S povzdechem jsem mu ruku zase položila.
,,Já nelžu." prohlásila Xiaam vylekaně. ,,Vážně jsem..."
,,Neobviňuju tě ze lži." zarazila jsem ji. ,,Možná to neznamená, že se probouzí, ale určitě se jeho stav zlepšuje. Snad už brzo...." sklonila jsem se nad ním a jemně mu přejela prsty po jizvách na pravé tváři. ,,Děkuju, Xiaam, můžeš už jít. Zůstanu tu."
Tiše, s jemným úsměvem na rtech vstala, koukla na Kina, v rychlosti se uklonila a odešla. Dveře za sebou zaklapla tak tiše, jako by byly z bavlny. Neušlo mi, jak jí hezky zrůžovely tváře. Takhle se děvče červená jen ve dvou případech. První, když se ztrapní. Druhej...
,,Myslím, že se Xiaam líbíš." řekla jsem Kinovi, aniž bych se na něj otočila. Probírala jsem se Sentarovi ve vlasech.
,,Jak jsi na to přišla?" jeho hlas byl suchý a citově nezabarvený.
,,Když tě vidí, klopí oči. Červená se....a kromě Sentara jsi jedinej chlap, se kterým se nebojí zůstat v místnosti."
,,Hmm....páni."
Ohlídla jsem se, obočí zvednutý. ,,Fakt, Kine? To je tvoje reakce? Prosím, nesnaž se mě přesvědčit, že jsi buran. Ne teď, když o tobě mám vážně dobré mínění."
Vzdychl. ,,Mrzí mě to, ale mě Xiaam nepřitahuje."
,,Vždyť je krásná."
,,To jo. Ale kdybych chtěl hezké, jemné děvče, oženil bych se s Rivankou. Moje žena by měla být vyjímečná, silná....a chytrá. Měl by to být ten typ, co dokáže motivovat muže, aby jí donesl darem třeba kus měsíce."
,,Páni...vůbec nejsi náročnej."
Zasmál se. ,,Ne, vážně Yumi, jak jsem řekl - já se ženit nehodlám."
,,Skoro každej se někdy zamiluje." otočila jsem se zpátky k Sentarovi a hleděla na jeho tvář. Jak by se mi mohl nelíbit - já ho tak udělala. ,,Ty, Kinrane, nejsi ten typ, kterýho se to netýká. Jednou bys mohl nějakou udělat hodně šťastnou. Podívej se na sebe - jsi samuraj, silný, chytrý a - nerada bych, aby to vyznělo nějak nevhodně - ale i docela dost hezký. Jsi dobrá partie a už ti zvolna táhne na třicet."
,,No a?"
Znovu jsem mu věnovala kyselej pohled. ,,Je čas. Možná už brzo se ti stane, že se ti nějaká zažere pod kůži. Budeš na ni myslet ve dne i v noci. Vyhledáš každou příležitost, abys mohl být s ní. Nedáš na ni dopustit, bude se ti zdát nejkrásnější ze všech. No a pak budeš jasnej." zasmála jsem se.
,,Na tohle téma se s tebou nehodlám bavit, Yumi."
,,Proč ne?" docela mě to zarazilo. ,,My dva před sebou přece tajemství nemáme."
Zamračil se, ale ne rozzlobeně. Bolestně. ,,Tohle je jiné." řekl jen.
Stačil mi jedinej pohled do jeho modrých očí, aby mi hned došlo, o co tu jde. Díval se na mě stejně, jako Sentarou, jen s větší touhou, o které si uvědomoval, že nikdy nebude naplněna. Miloval Sentara jako bratra a proto tuhle část svých emocí zamknul před světem i před sebou.
Když mu došlo, že jsem pochopila, hned se odvrátil a nervózně se ošil. Náhle nevěděl, kam s rukama, jak se kvedlal. ,,No...asi bych měl...zajít pro Ryuka. Možná by ho měl vyšetřit....."
Rázem jsem byla stejně rudá, jako předtím Xiaam. ,,Jo...jo, prosím, jdi pro něj. Díky."
Už beze slov se otočil a vyšel ze dveří. Ještě několik minut potom jsem se tím směrem dívala.
Milovala jsem Kina, ale jako bratra. Chci to sem napsat dokud ještě vím, co to láska je.






















