
Zpět
Vešla jsem do malé cely a posadila se na stejné místo, jako posledně. Darasu za mnou zavřel dveře a místnost rázem pohltila tma. Pokrčila jsem kolena a položila na ně bradu. Něco ve tmě přede mnou se pohnulo, o podlahu zašramotila perleťová pouta.
,,Přišla jsi zase."
Povzdychla jsem. ,,Ještě se neprobral. Je to už pět dní."
,,Ale ty nevěříš, že umírá."
,,Ne."
,,Pak mě ještě nezabiješ."
,,Zatím ne." poposedla jsem, protože zem byla studená. ,,Řekni mi, Ardrene, nemáš výčitky? Měli jste se bít jeden na jednoho, ale ty sis přizval na pomoc čtyři elitní ninji. A pak ses vetřel mezi nás."
Slyšela jsem, jak se zachechtal. ,,Chlapi jako já nemají výčitky, Yumi. Já jsem shinobi, jdu si za tím, co chci a nepletu do toho emoce. Ne jako ty." odmlčel se. ,,Citové vazby jsou překážkou."
,,Pro mě ne." odsekla jsem. ,,Právě moje empatie mi získala přátele, co se mnou půjdou třeba do pekel."
,,Ti tvoji přátelé tě zničí."
,,Nikdo z nich by mi neublížil."
,,Tak jsem to nemyslel." odvětil pohrdavě. ,,Představ si, že přijdu k tomu brunetovi s dlouhými vlasy....jak se jmenuje? Ten samuraj, co mi tak pil krev."
,,Kinran."
,,Jo...takže, přišel jsem k němu, tasil meč a prohnal mu ho srdcem, než stihnul cokoliv udělat. Tvoje reakce?"
Zamračila jsem se. ,,Udělám ti totéž...pomaleji."
,,Ano, protože ho máš ráda. Ale to se staneš zlou."
,,Nestanu," protestovala jsem. ,,Jen tě potrestám za to, co jsi udělal."
,,Pořád to znamená zabít člověka. Je to pomsta, andílku, a pomsta je zlá. Dřív nebo později někdo z tvých přátel zemře. Jeden nebo všichni, na tom nezáleží. Pak, až se to stane, ty budeš zlá."
Nechtěla jsem ho poslouchat, ale zároveň mi něco zabraňoval odejít. Asi zvědavost. ,,Takhle ses stal zlým ty?"
Rozesmál se. ,,Já nejsem zlý."
,,Ale? To mi prosím vysvětli."
,,Řekni mi jediné jméno - kohokoliv, koho jsem zabil."
Mlčela jsem.
,,Vidíš. Všechno, co jsem udělal bylo, že jsem se vydával za někoho jiného a spal s jeho snoubenkou. To je hřích, ale ne zlo."
,,Zlo a hřích je totéž. Jen proto, že jsi nevraždil ještě nejsi klaďas."
,,Neříkám, že jsem klaďas. Jen myslím, že ve finále, až se tam nahoře před bohy sejdeme a uděláme tlustou čáru za svými životy - a je jedno, kdo z nás se tam dostane dřív..."
,,Dozajista ty."
,, ......tvoje duše bude černější, než moje."
,,Já jsem Modrý Anděl. Jsem hodná, nestojím o žádné zlo."
,,Jojo, arogance je první krok, Yumi."
Vstala jsem a nevrle odfrkla. Úplně mi zkazil náladu. ,,Víš, že jsi hroznej společník?"
Znovu se zasmál. ,,Přesto za mnou pořád chodíš."
,,Byla jsem tu dvakrát."
,,Z nějakého důvodu."
,,No jo, všechno má důvod. Můj je, že mě zajímají tvoje myšlenkový pochody. Snažím se tě pochopit, Ardrene. Ze zkušenosti vím, že i zlí mají motiv proto, jací jsou. Jen u tebe žádnej nevidím."
,,Já nemám motiv." odpověděl tiše. ,,Jsem impulzivní, řídím se tím, čím chci. Naposledy jsem chtěl tebe a vidíš - vždycky mám, co chci."
,,A je ti jedno, jak to získáš."
,,Jsi chytrá."
Přešla jsem ke dveřím a chystala se odejít. Ještě mě zarazil. ,,Hele, Yumi, odpovídal jsem ti na otázky. Taky bych jednu měl."
,,Ne, Ardrene, víckrát už mě nahou neuvidíš."
,,Vtipný. Fakt."
,,Tak na co ses chtěl zeptat?"
Mlčel tak dlouho, až už jsem myslela, že neodpoví. Kdesi v koutě se ozvalo škrábání, patrně krysy. Konečně promluvil. ,,Nikdy jsem se nedokázal dostat na špičku. Měl jsem odvahu, ctižádost i sílu. Ale zůstal jsem průměrným ninjou. Ty ne. Co tě, žene dál, Yumi? Co je tvůj katalyzátor? A neříkej, že pomoc druhým, na to jsi moc sobecká." odmlčel se. ,,Když bojuješ a všechno se zdá ztracené, když se díváš smrti do očí - čím ji přemůžeš?"
Nemusela jsem vůbec přemýšlet. Můj katalyzátor, tajemství mé síly a výdrže byla vlastnost, která se v tomhle světě považuje za slabost. Vlastnost, která jako jedna z mála přetrvala z té původní, patnáctileté holky, co sem přijela za svou matkou.
Pousmála jsem se, ale to nemohl vidět. ,,Strach."
,,Strach?" zopakoval nevěřícně. ,,To je to tajemství? Strach? To, co každý z nás zabíjí už jako genin?"
,,Jak slyšíš."
,,To je naprostej paradox."
,,Je." souhlasila jsem. ,,Ale když se bojím smrti, nutí mě to přežít. Když běžím, abych pomohla lidem, co miluju, jsem jako blesk, protože se bojím, že přijdu pozdě. V boji se neodvážím padnout, protože jakmile to udělám, bojím se, že by mě soupeř zabil. Když léčím, bojím se, že mi pacient zemře. Život je sled strachu, Ardrene, ale jde to ruku v ruce s odvahou. Pokud se nebojíš, nemůžeš ani být odvážný."
Zase si dal pauzu, než odpověděl. ,,Blbost."
Pokrčila jsem rameny. ,,Dobře, u mě je to strach, u tebe blbost. Beru to."
Zasmál se. ,,jsi hrozná."
,,Vím."
,,Když se budu bát Sentara, podaří se mi utéct?"
,,Takhle to asi nefunguje." zabouchala jsem na dveře a Darasu hned otevřel. ,,Na shledanou, Ardrene."
,,Na brzkou."
Hned, jak jsem se vrátila domů, moje první kroky směřovaly k Sentarovi. Pořád vypadal úplně stejně a já už jsem ten výraz v jeho obličeji nenáviděla. Byl znamením, že on není u mě, že nevnímá ani necítí, že s ním pořád nemůžu mluvit. Bylo pravidlem mezi medical, že když je někdo v bezvědomí víc jak třicet dní, nemá naději probudit se. Pokud to lékařská chakra nedokáže do té doby, pak už nikdy. I když Sentarou spal teprve pět dní, co jsme ho začali léčit, stejně mě to znervózňovalo. Jako každá hysterická holka jsem prostě měla před očima nejhrůznější scénáře.
Posadila jsem se k jeho posteli a zabývala se u toho řešením měnších problémů. Díky tomu, že jsem v kanceláři trávila třeba i patnáct hodin denně se mi podařilo zanedlouho dohnat to, co Ardren nechal ležet. Papírů proto ubývalo, ty důležitější mi zabraly maximálně hodinu a ty jednodušší jsem mohla luštit u Sentarovy postele jako křížovku. Až na to, že jsem ty pitomý znaky vídala i ve spánku, kterej byl kvůli tomu značně neklidnej, jsem se začala trochu uvolňovat.
Aniž bych to vnímala, usnula jsem, jako obvykle, opřená o Sentarovo břicho.
Zdál se mi mělkej a zmatenej sen. Byla v něm Vosa a Brody a hádali se o zmrzlinu, co jim Ryuk odmítal dát. Pozorovala jsem je, i když seděli dole v kuchyni a já nahoře u Sentara. Ten dřepěl na posteli a smál se na celý kolo něčemu, co jsem mu říkala. Neslyšela jsem se, ale to jsem ani nemusela, protože přece devadesát procent toho, co já vypustím z huby je perla. Pak mi najednou, bez zjevnýho důvodu řekl ,Uskoč!' a kdybych nebyla dost rychlá, pro jistotu mě strčil stranou. Nevím jak vy, ale já ve snech bývám docela nemotorná. Zakopla jsem o vlastní nohu, spadla na podlahu a bacila se do hlavy.
Tenhle ,kopanec' mě probudil a já s trhnutím zvedla hlavu. Na tváři jsem měla přilepenou žádnost nějakýho ninji, co chtěl dostávat víc misí. Jelikož jsem papír poslintala - nojo, spím jako princezna - musela jsem ji zamítnout. Strhla jsem si ji z ksichtu, zmačkala a odhodila na zem k ostatním věcem, co se mi nelíbily.
Protáhla jsem se a zívla. Záda jsem měla ztuhlá, ale ne nijak extra. Vlastně se mi docela dost chtělo spát a asi žádná svalová křeč by mi v tom v tu chvíli nezabránila. Měla jsem pocit, jako by na mě někdo chrstnul kýbl ledové vody, když jsem si uvědomila, co mě vlastně probudilo.
Trhaně a slabě se Sentarou pohnul, posunul se o pár centimetrů vedle a natočil hlavu na bok. Nebyla jsem si jistá, co dělat dřív; běžet pro Ryuka, nebo dostat samou radostí infarkt?
Jasně, že infarkt. Kde to žijete, lidi?
,,Sentarou?" vydechla jsem a sehnula se k němu. ,,Slyšíš mě?"
Pochopitelně mi neodpověděl. Pohladila jsem ho po tváři a vtiskla svou dlaň do jeho.
,,No tak....pohnul ses, to znamená, že už tě to nebaví. Mě taky ne. Tak vzbuď se!"
Tentokrát cosi zabručel, slabě, beze slov, jen jako by ho ve spánku píchnul komár. Lehce se zamračil - bylo to sotva postřehnutelný, ale protože jsem celej tejden nečíhala na nic jinýho, nemohlo to mým ostřížím očím uniknout. Stiskla jsem jeho ruku, i když byla pořád volná a studená. ,,Xiaam! Pojď sem....rychle!"
Jak jsem zvýšila hlas, už docela patrně se zašklebil. Asi ho můj křik rušil - a dobře mu tak! Budu ječet jako blbá třeba celý dny, jestli to pomůže.
Xiaam vyběhla po schodech a vpadla dovnitř tak hlučně, že se to na ni vůbec nehodilo. Tázavě se na mě zadívala. Vzrušením jsem nemohla ani promluvit. Drtila jsem Sentarovu ruku jako bych se bála, že když ho pustím, zase mi zmizí.
,,Prosím, přiveď Ryuka." řekla jsem jen.
Podívala se na Sentara a s ostrým, překvapeným nádechem přikývla. ,,On....?" začala, ale došlo jí, že by jen zdržovala a tak vyběhla ze dveří. Ta holka je poklad.
Obrátila jsem se zpátky k němu a nenapadlo mě nic lepšího, než s ním zatřást. ,,Vzbuď se! Tak rychle....už ses prospal dost! Nemůžeš se tady jen tak pohnout a zase se několik dní válet jak pecka! To mi nedělej....."
Znovu obrátil obličej, tam a zpátky, jako by s něčím nesouhlasil. Pootevřel rty a znovu něco zabrumlal. Naklonila jsem se níž. ,,Cože?"
Tentokrát jsem v tom zaslechla i pár písmen.
,,Jestli mi chceš něco říct, koukej se víc snažit....a opovaž se mi tady zase chcípnout!"
Zhluboka se nadechl, vydechl a zkusil to znovu, oči pořád zavřené. ,,Ruka....bolí......" zahuhlal slabě a unaveně.
Uvědomila jsem si, že mu pořád drtím prsty, samým napětím jsem tiskla pěst jako by šlo o život. Prudce jsem ji uvolnila, ale pro změnu jsem ho objala kolem krku a zapomněla tak na veškerou opatrnost. Než jsem si uvědomila, že mě štípou oči, rozplakala jsem se radostí.
,,Sentarou! Ty ses probudil! Probudil ses....konečně!"
,,........Yumi....."
Nemohla jsem se udržet, abych ho nepolíbila. Po té nekonečně dlouhé době jsem ucítila, že na to zareagoval. Doopravdy už bylo všechno v pořádku. Pomalu otevřel oči, jen slabě mžoural, jako by ho světlo bolelo. Z vlastní zkušenosti vím, že slunce dokáže být po dlouhým bezvědomí jako nůž. Vstala jsem a zatáhla okno, abych tak v pokoji vytvořila přítmí. Hned jsem se ale vrátila k posteli a objala ho. Nedokázala jsem přestat plakat i když jsem si uvědomovala, že by mu moje slzy na holé kůži mohly vadit.
Pořád vysíleně, ale přesto neodbytně pokrčil ruku v lokti a slabě mě pohladil po paži. ,,Přestaň.....brečet...."
,,Vyděsils mě k smrti!" odsekla jsem. ,,Ležíš si tady jak maso na špejli a jenom chrníš a pak mi řekneš, ať nebrečím? Dostals do hlavy?!"
,,....taky.....bolí mě....celý tělo...."
,,Jestli tím chceš naznačit, že jsem těžká, tak ti na to kašlu....."
Bolestně se usmál, podle všeho už si začínal zvykat na světlo. Podíval se na mě. ,,Vypadáš hrozně."
,,No ty mi něco povídej."
,,Co se....stalo? Byl jsem...zavřenej...umíral jsem."
,,Povím ti to pak." konečně jsem se trochu sebrala a utřela si z tváří slzy, i když se ven hrnuly další. ,,Jak se ti dýchá? Máš žízeň?"
,,Myslím, že....mám asi všechny nemoci....světa....."
,,Ryuk už je na cestě."
Znovu zavřel oči a vydechnul. Na okamžik jsem se lekla, že zase omdlel, ale tisknul mou ruku ve své a to mě uklidnilo. Dokud jeho prsty svíraly moje, byl to pro mě důkaz, že je při vědomí. Utřela jsem několik dalších slz a usmála se. Odhrnula jsem mu z lepkavého čela vlasy, co mu padaly do očí.
Netrvalo to ani moc dlouho, když se Ryuk objevil ve dveřích. Uvítala jsem ho rudým, ubrečeným obličejem a napuchlýma očima. Podíval se na mě, jako by mi hráblo a přešel k Sentarovi. Prohlídnul si ho a v očích měl vepsanou jistou úlevu. ,,Chytáš barvu. Jak je ti?" zeptal se.
Sentarou ukázal na jehlu, co měl zavedenou v ruce. ,,Jestli mi to nevyndáš ty, tak si to asi vykoušu."
Zasmála jsem se a začala ten příšernej, lékařskej nástroj odinstalovávat. ,,Jehly vždycky nesnášel." sloupla jsem náplast a opatrně vytáhla kapačku zpod kůže.
Ošil se. ,,Nemůžu to ani vidět..."
Ryuk ho v rychlosti prohlídnul, jen jako by dělal preventivní prohlídku nějakýho hypochondra. ,,Fajn." utrousil.
,,Fajn?" zamračila jsem se. ,,Je týden v háji a ty pak řekneš ,fajn'? Vyšetři ho, sakra."
,,Je v pořádku, Aoi. Možná máš pořád pocit, že teď vyzvrací slezinu a umře, ale můžu tě ujistit...."
,,Blbečku." sykla jsem uraženě.
,,Odeznívá to." ujistil mě Sentarou. ,,Trochu se mi motá hlava a mám žízeň...." odmlčel se. ,,A taky se chci osprchovat...."
Usmála jsem se. ,,To bys měl. A oholit se."
,,Pokud se teď zkusím oholit, podřežu se. Dívej." ukázal mi, jak se mu klepou prsty.
Založila jsem ruce v bok. ,,A furt bude diskutovat....."
Ryuk vzdychnul. ,,Pomůžu ti vstát." přistoupil úplně k posteli a podepřel Sentara, kterej se horkotežko snažil vzepřít na rukou. Pozorovat ho, jak je slabej bylo stejně divný, jako slyšet Brodyho počítat rovnice. Když se posadil, obličej se mu zkřivil bolestí. Zavrtěl hlavou a povolil, takže ho Ryuk nechal znovu lehnout na záda.
Zhluboka oddechoval. ,,Tak to ještě nepůjde."
Hned jsem byla jako na jehlách. ,,Vidíš! Něco mu je."
,,Aoi," podíval se na mě Jashiňák jako na děcko. ,,Vzpamatuj se. Jsi lepší lékařka, než já. Zapomeň na to, že se jedná o Sentara a koukni se na něj jako na pacienta."
Nespokojeně jsem našpulila rty, ale uznat, že má pravdu jsem musela. ,,No jo....je normální, že je mu blbě."
,,Vítej zase na zemi."
,,Nech si to." obrátila jsem se k Sentarovi, co mě pobaveně pozoroval. ,,Dneska se ještě vyspi. Zítra to zkusíš znovu."
,,Konečně slyším doktorku." prohlásil Ryuk. ,,Jestli po mě nic nepotřebujete....."
Mávla jsem rukou. ,,Klidně běž. Postarám se o něj. Děkuju."
Přesunul se ke dveřím. ,,Nic jsem neudělal. Ale kdyby jste mě potřebovali....budu u Anity...." s tím se vypařil.
Obrátila jsem se k Sentarovi. Byl ještě trochu pobledlej, ale už se aspoň trochu tvářil, jako normálně. ,,Donesu ti něco k jídlu. Blbě ti je maximálně z té kapačky...sama je nesnáším."
Chytil mě za zápěstí a přitáhnul k sobě. Posadila jsem se na postel vedle něj.
,,Nechoď teď pryč." pousmál se. ,,Jak dlouho jsem byl v zajetí?"
,,No...já byla mimo tři týdny a tebe jsme našli asi tři dny po tom. Plus pět dní, co jsi prospal, to dává asi měsíc."
,,Měsíc." zopakoval šokovaně. Oči mu sjely na moje břicho. Usmál se a položil na něj dlaň. ,,Ano...teď to vidím."
Posunula jsem jeho ruku o kousek výš. ,,Tady už můžeš cítit, jak kope."
Jeho výraz náhle potemněl. ,,Moment....tys byla mimo tři týdny? Cože?"
Až moc pozdě mi došlo, co jsem řekla. Dala bych si facku. Snažila jsem se to zakamuflovat nevinným úsměvem a mávnutím ruky. ,,Ále, o nic nešlo."
,,Rád se zabývám detaily." už zase se vžil do své role přísnýho detektiva. ,,Řekni mi, Yumi - po tom, co mě ti ninnjové odvlekli, co se tu dělo?"
,,Neslyšels Ryuka? Máš spát."
,,Mluv nebo se zeptám Kinrana. Ten mi to určitě řekne beze všech těch sladkých vytáček, které nastrčíš na ta nejhorší místa, abych se na tebe nezlobil tak moc."
To jsem, do háje, tak průhledná?!
Sklopila jsem oči a zatvářila se ponuře. ,,Předně, Sentarou....Kin je...." tísnivě jsem se odmlčela.
Zbledl. ,,Kin je co?!"
Bohužel, zrovna v tu chvíli se rozrazily dveře a můj zombík, kterýho jsem chtěla použít jako nástroj svých morbidním, humorných orgií nakráčel dovnitř. Dramatické mlčení, které jsem předtím nahodila ztratilo efekt.
,,Kin je za dveřma." prohodil a postavil se vedle mě.
,,Tsss," odsekla jsem. ,,Zkazil jsi mi srandu."
,,Teď se probudil a ty ho chceš zabít?"
Sentarovi to došlo. ,,Yumi, to byla hodně blbá sranda!"
,,Já jsem se bavila...."
Kinran se zasmál a zavrtěl hlavou. ,,Hele, mě už to ani nepřekvapuje. Jak se cítíš, dědku?"
,,Jako dědek." připustil Sentarou. ,,Mám, proboha, vůbec nohy?"
Kin dloubnul do přikrývky. ,,Někde by tu měly být. Yumi, nesnědlas je doufám při jednom z tvých kanibalských rituálů?"
Vyvalila jsem oči. ,,Xiaam bonzovala?"
Sentarou si pohoršeně mnul čelo. ,,Aha...takže jako obvykle, tady vážnej rozhovor nehrozí. Trochu tomu pomůžu. Zrovna jsi mi chtěla povídat o své třítýdenní neschopnosti, Yumi."
Zjihla jsem a zatvářila se, jako bych žvýkala šťovík. Kin do mě provokativně dloubnul loktem. ,,Jo, Yumi, řekni mu o tom svým harakiri uprostřed Chakrové."
Žirafák se na mě podíval. Vyděšeně.
Sekla jsem pohledem po Kinovi. ,,Debile." vzdychla jsem a opřela se o Sentarovo břicho. ,,Harakiri je trochu silný slovo. Když jsme tě nechali s Ardrenem, vrátili jsme se do vesnice a......"
Stručně jsem mu během deseti minut popsala celou situaci, přičemž mě Kinran doplňoval - teda, většinou mi přihoršoval. No tak jo, on to říkal tak jak to skutečně bylo, ale Sentarou nechtěl pravdu, chtěl zevrubně vědět, co se dělo.
Nebo víte co, mlčte.
Když jsem skončila, Sentarou mlčel a zamračeně se tahal za strniště, co mu za dobu jeho neaktivity vyrašilo. Hypnotizoval dveře do pokoje, jako by je chtěl zapálit. Ohlídla jsem se na Kinrana, ale ten se tvářil, jako obvykle spokojeně a nedočkavě. Už jsem ho znala dobře na to, abych věděla, že od začátku chtěl Sentara popíchnout. Byli totiž oba úplně stejní...
Konečně se a mě podíval, zelené oči, co většinou bývaly laskavé teď ztvrdly jako acháty. ,,Ardren...se vydával za mě." neptal se, konstatoval.
Přikývla jsem. ,,Ano. Tvou práci flákal, ale dohnala jsem to."
Jeho oči jasně říkaly ,to jsem na mysli neměl'. Kývnul na Kinrana. ,,Pojď sem a pomoz mi."
Kin se ušklíbnul, jako by celou dobu čekal jen na to. ,,S radostí."
,,Ne." přitlačila jsem Sentara na postel. ,,Teď musí ležet."
Nesouhlasně zavrtěl hlavou a odstrčil mou ruku stranou. ,,Že na mě ušil povod....fajn. Není první. Ale moji tvář krást nebude."
,,A co chceš dělat?" zamračila jsem se. ,,Chceš se doplazit do vězení a zachraptět na něj pár sprostých slov? A pak sebou seknout?"
,,Asi jo."
,,Asi ne. Nehneš se odtud dřív, než ráno. A ty," obrátila jsem se na Kina. ,,Ho přestaneš hecovat! Blbnout můžete zítra."
Sentarou se přestal pokoušet vstávat, ale ani teď se neusmál. ,,Pověz, jak dlouho jsi tu s ním byla?"
Nelíbilo se mi, kam tou otázkou míří. ,,Jenom dva dny." snažila jsem se tvářit, jakoby nic a přitom zdůraznila to ,jenom'. Kinran si významně odkašlal. Až moc významně. Otočila jsem se na něj a nejradši bych mu zakroutila krkem. To je takovej hajzlík!
Sentarou ovšem nepotřeboval Kinovy pobídky, aby si vypočítal, že tři a tři je šest. Položil otázku tónem, jakým se běžně ptáte cizího člověka, kolik je hodin: ,,Spal s tebou?"
Polilo mě horko. Snažila jsem se ještě vymanévrovat. ,,Prosímtě, takový otázky si nech na jindy. Teď jdi spát, ráno...."
,,Ne ráno." přerušil mě nečekaně ostře. ,,Hned, Yumi. Odpověz mi."
Slova mi uvízla v krku. Najednou jsem se víc styděla, než bála a nebyla jsem schopná ani přikývnout. Vytrhla jsem mu ruku, za kterou mě doteď držel a vstala. Snažila jsem se vypadat naštvaně, když jsem vyšla z pokoje a práskla za sebou dveřma. Jo, reakce těhotné, hysterické krávy.
Asi za deset minut se na schodech ozvaly kroky. Naštěstí to ale byl jenom Kinran, kterej se chystal odejít domů. Trochu se zarazil, když mě viděl dřepět na gauči s hady ve vlasech (obrazně řečeno), ale hned zase nabyl obvyklé jistoty. Usmál se. ,,Nemusíš tu hlídat. Souhlasil, že se vyspí, než něco podnikne."
Vstala jsem a dosupěla k němu. Snažila jsem se vypadat hrozivě, ale to jde dost blbě, když jste dotyčnýmu po ramena. Tak jsem trochu fixlovala a vytáhla se na špičky. ,,Ty!" zapíchla jsem mu do hrudi ukazovák. ,,Jsi normální?"
,,To je chyták?"
,,Nech toho, Kine. Proč jsi mu to všechno říkal?"
Ušklíbnul se. ,,Protože ty bys to neudělala."
,,No to máš sakra pravdu. Rozhodně ne teď!"
,,Všechno se má servírovat za tepla." proklouznul okolo mě a zamířil ke dveřím. ,,Však on si to přebere, zařídí se podle toho a bude v pořádku."
Odfrkla jsem. ,,Jo...všechno bude v pohodě. Až na to, že mě teď bude pár dní nesnášet."
Zastavil se a otočil. ,,Jak jsi na to přišla?"
,,Děláš si srandu?"
,,E-e."
,,Nepochybuju, že když jsem odešla, zodpověděl jsi za mě tu otázku s Ardrenem."
,,Přirozeně." kývnul. ,,Přece jsem mu nemohl lhát. A?"
,,A?" procedila jsem. ,,Jak teď asi vypadám? Můj snoubenec byl v trapu a já jsem tady v pohodě vegetovala s někým jiným? Jo, to mi určitě odpustí."
Povzdychnul, jako by mluvil s blbečkem. ,,Říkal jsem mu, žes to nemohla poznat....teda, než jste začali." lehce zrudnul.
Ignorovala jsem poslední dodatek. ,,On si to určitě vezme k srdci."
Zavrtěl hlavou. ,,Ženský...."
,,No jo, v těch vašich ješitnostech se prostě nevyznám." pokynula jsem ke dveřím. ,,Jdi domů. Já to zkusím nějak vyžehlit."
Zasmál se. ,,Dobrou noc, Yumi."
,,Hmm. Dobrou."
Když jsem se vrátila do pokoje, Sentarou ležel na boku, jednu ruku pod hlavou a koukal z okna. Přešla jsem k nočnímu stolku a postavila na něj tác s jídlem, který jsem dole narychlo vyrobila. Převalil se a trochu vyšoupnul nahoru, do polosedu.
,,Pomůžu ti." udělala jsem krok k němu.
,,Není potřeba, zvládnu to." odpověděl docela normálním tónem. ,,Díky, mám už docela hlad."
,,Docela jsem si to myslela. Napřed ale vypij tohle." vrazila jsem mu do ruky šálek s čajem. ,,Trochu ti to uleví od bolesti a bude se ti líp spát."
Prohlídnul si nažloutlou tekutinu. ,,Co to ksakru je?"
,,Když ti to řeknu, vyjeleš to za postel. Tak šup."
S grimasou, za kterou by se nemusel stydět ani mistr Yoda do sebe šálek obrátil, pak seděl a tisknul rty k sobě, v očích nešťastnej výraz. Vzala jsem od něj hrnek. ,,Jestli to vyplivneš, naleju ti to do krku násilím."
S nadlidským úsilím to polknul a pak zhnuseně vydechnul. ,,V tom snad byly chcanky, ne?!"
Tajemně jsem se usmála. ,,Už jsem ti řekla, že...."
,,Jasně, neříkej mi to. Nechci to vědět....zvedá se mi žaludek i bez toho." na chvilku se odmlčel. ,,Je pravda, že jen jednou?"
Hned jsem věděla, na co naráží. Odvrátila jsem se a koukala zarytě do podlahy. ,,Jo....je mi to moc líto, nevěděla jsem, že..."
,,Ani jsi nemohla." uklidnil mě, ale z hlasu mu šel chlad.
,,Vypadal jako ty. A tebe bych..."
,,Já vím." přerušil mě. ,,Nechme to zatím být. Zítra si o tom promluvím s ním."
Konečně jsem se odvážila podívat mu do očí. ,,Mrzí mě to..."
Pousmál se, hrozivě a jedovatě. ,,Jeho bude taky." Naklonil se blíž ke mě a vzal mě za ruku, jeho výraz o něco roztál. ,,Nemůžu říct, že mi to nevadí, protože bych lhal. Nebudu ani lhát o tom, že je všechno úplně v pořádku, ale věř mi, když říkám, že na tom, co k sobě cítíme se nezměnilo nic."
Usmála jsem se a stiskla prsty jeho dlaň. ,,To nezměnilo. Nikdy se to nezmění."
Kývnul. ,,Já vím. A to co se stalo v Lese mě v tom utvrdilo. I když tě Ardren chytil do genjutsu, o kterém jsi nevěděla, stejně ses rozhodla pro mě. Trvalo to a nebylo to lehké, ale tys s ním neodešla. To si zapamatuju."
Sklonila jsem se a políbila ho na čelo. ,,Nikdy bych neodešla s nikým jiným." vstala jsem a vydala se ke dveřím. ,,Jdu do sprchy. Až se vrátím, to jídlo bude pryč a ty budeš spát. Když ne, vyvodím z toho důsledky."
Zasmál se. ,,To abych začal..."





















