close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

YD4 - Akuma no tamashi 33

27. října 2012 v 12:23 | Rin-chan |  Deníček4: Duše démona

Zemřela


Ustoupila jsem ze dveří, aby jimi mohl pohodlně projít Kinran, nesoucí psací stůl z Tsubačina pokoje. Jen taktak prošel aniž by si skřípnul prsty. Sentarou stál u skříně naproti posteli a znepokojeně si ji měřil. Byla jen o něco menší, než on.
,,A proč by prostě nemohla zůstat tady?" ptal se zoufale.
Hodila jsem po něm avengerovskej pohled. ,,Už jsem ti to vysvětlovala. Potřebuju ji u protější stěny, protože tady bude stát postýlka."
,,A proč nemůže u protější stěny stát postýlka?"
,,Protože," zopakovala jsem významně jako pro blbečka, přešla k oknu a otevřela ho. ,,Tam k té stěně táhne, vidíš?"
,,Tak to můžem jen posunout a postavit je vedle sebe."
Zůžila jsem oči a založila ruce v bok. Než jsem stihla něco říct, poraženě si povzdychl.
,,Dobře, dobře, uděláme to po tvém. Kine, budu potřebovat tvou pomoc!"
Kinran se přišoural zpátky a postavil se z druhé strany skříně. Přešla jsem k posteli, jednou rukou se opřela o její čelo a významně zakašlala. Oba se na mě podívali.
Usmála jsem se jako sluníčko. ,,Ta skříň bude tady, takže napřed bychom se měli zbavit tohohle."
Sentarou si přeměřil postel a jeho tvář vypadala ještě zmučeněji. ,,To budeme muset rozmontovat....."
Kinran zavrčel. ,,Kašlu na to, prostě to roztřískám..." začal páčit meč.
,,To není fér, ta postel se nemůže bránit." namítla jsem a o krok ustoupila. ,,No tak, vždyť to máte za chvilku."
Vyměnili si pohledy, které sice trvaly vteřinku, ale jsem si jistá, že obsahovaly celou jednu konverzaci o tématu, co přede mnou nemohli vyslovit nahlas. Nakonec Sentarou někam odevzdaně odešel a Kin začal zkoumat spoje na už zmíněném kusu nábytku.
Trvalo jim to asi tři čtvrtě hodiny - chápete? Rozmontovat jednu blbou postel. Fakt, tady aby si ženská všehno dělala sama. Konečně to po částech vynosili ven a v pokoji už zůstal jen jeden noční stolek a ta obrovská, dubová skříň. Seděla jsem na parapetu a houpala nohama, zatímco oni makali. Jak že je ta módní značka? Thank you god, I'm a woman? Velmi výstižné...
Odešla jsem na záchod a když jsem se vrátila, zrovna s nekonečně úlevným vydechnutím pokládali skříň k protější stěně. Narovnali záda a uvolnili ruce, zcela očividně na sebe velice pyšní. Bylo mi skoro líto jim tu radost pokazit.
Teatrálně jsem povzdychla. ,,Ajaj...."
,,Co?!" vyštěkl Kin rozčileně. ,,Co je zase špatně?!"
,,No....ještě tu není vymalováno. Zatím jste to měli postavit jen doprostřed místnosti. Což mi připomíná, Kine, sehnal jsi tu barvu?"
Chvilku vypadal, že na mě skočí a uškrtí mě. Střídal barvy jako hrací skříňka a drtil mě ohnivým pohledem. Sentarou lehce praštil hlavou o skříň a něco si zamumlal. Pak se zase narovnal.
,,Tak poď, přetáhnem to....." řekl na Kinovu adresu.
,,Ty taky, dědku?!"
Žirafák se sklonil a chytil rám skříně. ,,Zhluboka se nadechni a představuj si, že jsi na krásném místě."
,,Takhle ty to děláš?"
,,Ne. Já teď zrovna myslím na to, že sice musím přetahat všechen tenhle blbej bordel a pak to tu vymalovat, ale je to docela dobrý výměnou za to, že já nebudu ten, kdo ze sebe bude muset vytlačit dítě o velikosti melounu."
Kin se rozesmál. ,,To je pravda. Tak nějak mi to taky dává pocit zadostiučinění." společně nadzvedli skříň a ztěžka ji nesli do středu místnosti.
Já jim dám zadostiučinění! Šla jsem vedle nich a usmívala se. ,,Jde vám to nějak pomalu chlapci. Přidejte, jste přece už velcí!"
Z Kina se valil pot. ,,Nemáš někdy.....chuť.....ji zabít?" zasupěl k Sentarovi.
,,Ne, jak.....jsi na to...přišel?" odpověděl Sentarou jízlivě.
Zasmála jsem se. ,,No tak, šup šup, nekecáme, makáme!"

Zrovna, když tu dřevěnou, těžkou krávu položili a narovnali záda, ozvalo se klepání na vchodový dveře. Naklonila jsem se do haly. ,,Je otevřeno!"
Cvakla klika a dovnitř vstoupily tři osoby. První byla Yamaichi, nesla několik papírů a tvářila se trochu vyplašeně. Následoval ji chlápek, jehož tvář mi byla povědomá - starší, asi kolem padesátky, prošedivělý vlasy a přísný, naoranžovělý oči. Na čelence měl znak Mlžné. Další člověk mi ale vykouzlil na tváři úsměv. Vyšla jsem jim naproti.
,,Shikamaru, moc ráda tě zase vidím." pozdravila jsem kamaráda.
Pousmál se. ,,Dlouhá doba, že?"
,,To jo." obrátila jsem se ke staršímu. ,,My dva jsme se, myslím, už setkali, ne? Bohužel si nedovedu vybavit při jaké příležitosti."
Když promluvil, hlas měl nečekaně klidný a přívětivý. ,,Pomáhala jste mé dceři dostat mě z Orochimarova vězení, hime. Ještě jsem neměl příležitost vám za to poděkovat."
V tu chvíli mi docvaklo, odkud znám ty hnědooranžový oči a sebejistej výraz. Překvapením jsem neslušně pootevřela pusu. ,,Vy jste Anitin otec!"
Sentarou se postavil vedle mě. ,,Neříkej mi, žes ho nepoznala."
,,Ne." přiznala jsem zahanbeně. ,,Už vás Vos...teda Anita viděla? Určitě bude nadšená, že jste tu."
Pousmál se, což mu ze zamračeného obličeje vykouzlilo úplně jinou masku. ,,Ještě jsem to nestihl, ale pochopitelně ji navštívím. Bohužel jsme tu kvůli mnohem závažnějším záležitostem, které je nutné ihned probrat. Hokage a Mizukage měly za to, že bude lepší promluvit s vámi osobně."
Sentarou přikývnul a pokynul ke stolu. ,,Posaďte se, vyřešíme to hned, ať jde o cokoliv. Yamaichi, zůstaň tu. Yumi, řekni prosím Kinovi, ať si dá pauzu."
Shikamaru se na mě podíval. ,,A pak se sem vrať. Kromě toho, že bys měla vyslechnout zprávu, Tsunade-sama mi svěřila taky vzkaz speciálně pro tebe."
Vyměnila jsem si s ním zamračenej pohled a uhodla, že podle jeho výrazu, vzkaz se mi líbit nebude. Přikývla jsem a vrátila se do pokoje.
,,Kine?"
,,Hm?"
,,Máme tu něco důležitýho. Jdi si domů dáchnout a najíst se."

Vosin otec, Sano, se posadil a položil obě ruce na stůl. Shikamaru naproti tomi sáhnul do brašny u pasu a vytáhnul ochrannou čelenku. Položil ji na stůl kovovým plátem nahoru tak, abychom viděli znak Chakrové. Sentarou se zamračil a vzal předmět do ruky, aby si ho mohl zblízka prohlídnout.
,,Náš znak." usoudil. ,,Odkud to máte?"
,,Nosil to na čele ninja, kterého jsme před třemi dny zabili v táboře Spojenecké armády." odpověděl Shikamaru. ,,Vkradl se dovnitř a než jsme ho odhalili, zabil osm Listových a dvanáct Mlžných ninjů."
Cítila jsem, jak mi z tváře vyprchává barva. ,,My ho neposlali."
Sano se na mě omluvně podíval. ,,Perfektně dokázal využít našich chaker, aby skryl svou vlastní. Zabíjel ninjutsu založeným na surové chakře, nepoužíval jiný element. Na vlastní oči jsem viděl, jak utrhnul paži jednomu z mých kolegů, aniž by se ho dotknul. Tohle nikdo na světě nedokáže....jen Chakroví."
,,Koichini elitní rudí ninjové." zavrčel Sentarou. ,,Vycvičila je v našich technikách." podíval se na Shikamara. ,,Pokud jste ho zabili, znamená to, že jsou už jen tři."
,,Ale kdo je vede?" zavrtěla jsem hlavou.
,,No Koichi, ne?" obrátil se na mě Sentarou.
Uhnula jsem pohledem. ,,Ještě jsem ti to nestihla říct.....Limetka je mrtvá."
Zamračil se. ,,Jak?"
,,Když jsme tě hledali." pokrčila jsem rozpačitě rameny. ,,Čekala na mě a mluvila hrozný nesmysly...pak mě požádala, ať ji popravím. Ryuk s Vosou říkali, že ji nesmím odmítnout."
Povzdychnul. ,,Byla to dobrá kunoichi. O tom si pak ještě promluvíme, teď je stěžejní tohle vyřešit."
,,Mizukage-sama věří, že s tím nemáte nic společného." ujistil ho Sano. ,,Pravdou ale je, že okolnosti hrají proti vám. Jak dokážete, že jste toho ninju neposlali? Čelenka i techniky na vás ukazují."
Sentarou přikývnul. ,,To si uvědomuju. Ale bojím se, že aktuálně žádný pádný důkaz nemáme."
,,To Kabuto." zasyčela jsem. ,,On si prostě nedá pookoj, dokud nás nezničí."
,,Má důvod nás nenávidět." připomněl mi žirafák.
Shikamaru se podrbal ve vlasech. ,,Každopádně, situace se nevyvíjí dobře. Tvoje nabídky ke spojenectví, Yumi, se po tomhle incidentu nesetkávají s moc velkým úspěchem. Raikage pěkně zuří a podařilo se mu skoro strhnout i Tsuchikage. Kazekage je neutrální, ale jeho ninjové na něj tlačí. Mizukage vás obhajuje a Tsunade je tak nešťastná, že vlastně ani neví, na čí stranu se přiklonit."
,,Co konkrétně to znamená?" zajímalo mě.
,,To znamená," odtušil Sano. ,,Že s tím musíte rychle něco udělat....protože Raikage po vás jinak půjde, i kdyby měl zmobilizovat celou svou vesnici. Nebudu lhát když řeknu, že vás ten chlap nemá rád."
,,Ten chlap nemá rád nikoho." zavrčel Sentarou.
,,Naopak," pousmál se Sano. ,,Proti vám jako jedinému nic nemá."
,,To je mi platný jako slepýmu omalovánky...."
Bezděky jsem si přejížděla dlaní po vybouleném břiše a zarytě hleděla do stolu. ,,Nikomu jsme neublížili. Chceme jenom v klidu existovat...."
Sano se na mě díval se zjevným pochopením. Sentarou mě objal kolem ramen. ,,Vyřešíme to."

Shikamaru si odkašlal a zatvářil se, jako by po něm někdo chtěl oznámit školce plné dětí, že Ježíšek neexistuje. Sáhnul do kapsy a vytáhnul jakejsi náhrdelník. Byl to šperk z tenkého provázku, se třemi kovovými, dutými korálky. Mlčky ho položil na desku stolu a přisunul ke mě. Pak se zase stáhnul a vyčkával.
Nechápavě jsem předmět vzala a zblízka si ho prohlídla. Stejně jako předtím s Vosiným otcem, i teď jsem si byla jistá, že ho znám. Kruci, kde jsem to už viděla? Přejela jsem palcem po hladce vybroušených korálcích. Byly od sebe v přesných rozestupech a přesto šlo znát, že je to něčí ruční práce.
Sentarovi to, jako obvykle, zapalovalo rychleji než mě. Ucítila jsem, že jeho stisk na mém rameni o něco zesílil. Poznal to, co mě došlo až po chvíli.
Konečně mě osvítil blesk. Náhrdelník, co jsem měla v rukou kdysi patřil Itachimu, Sasukeho bratrovi. A pokud vím, zdědila ho po něm osoba, se kterou se krátce před smrtí neplánovaně zapletl. Jiraiyova nelegitimní vnučka a moje nepřímá sestřenka Chie.
Aniž jsem věděla proč, křečovitě jsem ho stiskla v pěsti, až mi zbělely klouby. Srdce se mi rozbušilo. ,,Tohle je mojí sestřenice....proč mi to dáváš, Shikamaru?"
Až do té doby jsem netušila, že se umí tvářit i soucitně. Podíval se mi zpříma do očí. ,,Je jednou z těch, kdo padli rukou toho cizího ninji. Je mi to líto, Yumi, ale Chie zemřela."
Ještě než to vyslovil, cítila jsem v očích, jak mě štípou slzy. Ze všech sil jsem je zadržela, aby nevytryskly ven. Jak říkal Hashirama, není dobré ukazovat slzy. Ani před kamarády. Stiskla jsem rty a uvolnila křečovité prsty, abych se mohla ještě jednou podívat na náhrdelník na dlani.
,,Shikamaru....?"
,,Ano?"
,,Chie měla....měla dvojčata. Susame a Dayara."
Přikývnul. ,,Děvče i chlapec jsou v pořádku. Vesnice se o ně postará stejně jako o všechny sirotky."
Jednou rukou jsem si zakryla oči, zatímco ve druhé jsem pořád žmoulala řetízek. ,,Nemůžu tomu uvěřit...vždyť Chie byla skvělá. Byla jonin už od dvanácti, patřila mezi elitu."
Sano se pohnul. ,,I my jsme přišli o mnoho dobrých lidí. Nikdo pořádně nevíme, jak proti chakře bojovat. Je to element, který ničemu nepodléhá, neexistuje obrana. Naše zbraně jsou odráženy, protože se nedostanou přes chakrové štíty."
,,Obranou je jen chakra," souhlasil Shikamaru. ,,Ale je nutné ovládat ji na takové úrovni, že to zvládne maximálně tak Tsunade....a i to jen ztěží."
Ač jsem dělala, co jsem mohla, jedna ze slz se uvolnila a rozběhla se mi dolů po tváři. Setřela jsem ji dřív, než stekla na bradu. ,,Je tu obrana...jednoduchá."
Shikamaru se na mě nevěřícně podíval. ,,Co prosím?"
,,Říkám, že existuje účinnej způsob, jak nás porazit." prohlásila jsem a nespustila oči z náhrdelníku.
,,Tohle zašlo moc daleko." přidal se Sentarou. ,,Chceme Spojenecké armádě dokázat, že jsme spojenci, ne nepřátelé. Vrátím se s vámi a nabídnu pěti Stínům informaci, jak nad námi získat převahu. Jako důkaz naší důvěry a spolupráce. To je musí přesvědčit o našich dobrých úmyslech."
Sano zabručel. ,,To se vám může stát osudným. Každý pak..."
,,Ne každý." přerušil ho Sentarou. ,,Řeknu to jen pěti Kage pod přísahou, že to nikomu dalšímu nevyzradí, pokud se proti nim Chakrová neobrátí v oficiální válce, kterou já nebo mí nástupci vyvoláme či akceptujeme."
,,To by mohlo pomoct." kývnul Shikamaru. ,,Raikage je ztracený případ, ale Tsuchikageho by jste mohli získat na svou stranu."
,,Kdy se vracíte zpátky?"
Sano se Shikamarem si vyměnili pohledy. ,,Zítra, pokud nás tu necháte přes noc?" odpověděl starší z nich.
Žirafák se pousmál. ,,To není problém. Navíc bych nerad čelil Anitině zuřivosti, kdyby se dozvěděla, že jste tu byl a já vás hned poslal pryč."

Večer jsem seděla před zrcadlem v pokoji a zabývala se jebákem, co mi vyrašil na čele. Tsunade vždycky říkala, že když těhule čeká chlapečka, má krásnou pleť, pevný břicho a je vůbec celkově hezčí. Asi měla pravdu, protože mě naskákaly pihy - nemluvě o tom již zmíněném beďaru - a moje břicho šlo do valiny jako bych v něm neukrývala dítě ale obrovskej polštář. Už definitivně jsem byla přesvědčená, že nastávající Tonda bude holčička. Nikdo totiž nepočóruje mamince tolik krásy, jako holčičky - no jo, chlapi jí moc nepotřebujou. A Tonda se činila, jen co je pravda. Začínala jsem mít špatnou náladu a docela rozmrzele jsem pozorovala svoji pomerančovitou pokožku. Pokud si moje dcera kradla něco pro sebe, čekali byste, že bude hotová modelka, jelikož ze mě se zvolna stával Mick Jagger.
No jo, tak to tehdy vypadalo. Ale kdyby jste za ní přišli dneska a řekli jí, že je krásná, asi by se vám vysmála do obličeje. I když pro mě a pro Sentara je nádherná.
Otočila jsem se k němu. Byl nataženej vedle postele a poctivě klikoval - už druhej večer. Cítil nějakou nutkavou potřebu dohnat, co proležel a tak teď makal a počítal jako šílenec.
,, .....čtyřicet dva.....čtyřicet tři.....čtyřicet čtyři....."
,,Fakt půjdeš k pěti Kage?" oslovila jsem ho.
Udělal dva kliky, než odpověděl. ,,Jo. Čtyřicet devět.....padesát....."
Vzala jsem kartáč a otočila se zpátky k zrcadlu. ,,Půjdu s tebou."
,,Ne. Padesát tři.....padesát čtyři....."
,,Neexistuje způsob, jak bys mi mohl zabránit. Víš to a stejně zkoušíš smlouvat."
Odfrkl. ,,Tak mi to.....padesát sedm......dopřej.....padesát osm....."
Už mě dopalovalo, jak pořád funí. Škodolibě jsem se ohlídla. ,,Šedesát sedm, padesát tři, sedmdesát dva, šedesát šest, osmnáct, padesát tři, sedmdesát devět...."
Zarazil se a v mysli počítal. Pak se zamračil a konečně mi věnoval jeden pohled. ,,Tak dík."
,,Vždycky k službám."
,,Jsi škodolibá. Za to půjdeš do pekla." prohlásil žertem, vstal a protřepal si ruce.
,,V pekle už jsem byla." odvětila jsem. ,,Tam mě nechcou."
Přešel ke skříni a svléknul si nátělník. ,,Tušil jsem, že budeš chtít jít se mnou, ale nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad. Možná by jeden z nás měl zůstat ve vesnici."
,,Vtip je v tom, zlato, že naše vesnice je jediný místo, kterýmu nehrozí od Kabutových poskoků nebezpečí."
,,Co když se něco semele?" výmluvně stočil pohled na moje břicho.
Pousmála jsem se. ,,Tonda přežila Pohromu.....takže teď už zvládne všechno."
,,Pořád všechno zlehčuješ, ale měla by sis uvědomit, že někdy jde vážně o život."
Odložila jsem hřeben a vydala se k posteli. ,,Podle toho, co říkala Limetka máme to nejhorší pořád před sebou. Já si uvědomuju nebezpečí, Sentarou, ale tak nějak se bojím, že...." odmlčela jsem se, protože mi náhle došly slova.
,,Že co?" pobídnul mě.
,,Nevím jak to říct. Mám pocit, že se to všechno semele za mými zády. Radši bych byla u toho, až budeš jednat s Kage. Mám hrůzu z toho, že mi zase něco uteče." posadila jsem se do postele.
Chápavě se usmál. ,,Zase něco? Yumi, nikdo nemohl absolutně tušit, co se stane Chii. Neměla jsi šanci tam být."
,,Jenže ti ninjové chtějí zabít nás. Nemají právo tahat do toho i jiné lidi."
,,Víš, že tenhle svět není o právu. Je o síle."
Povzdychla jsem. ,,Síla....možná měla Limetka pravdu a nebude dlouho trvat, než to přeženeme."
Zhasnul světlo a lehnul si. ,,Podle toho, co jsi říkala jí přeskočilo."
,,Pravděpodobně."
Chvilku mlčel, myslela jsem, že už usnul, než jsem slyšela, že se otočil na bok. ,,Yumi?"
,,Hm?"
,,Nemůžu přijít na to, co je vlastně Duše démona. Koichi říkala, že temnota přijde s ní, pokud se nepletu?"
Otevřela jsem oči a spatřila jenom tmu. ,,To je pravda. Skoro to znělo tak, že Duše démona tmu přivede."
,,No jo," souhlasil. ,,Ale co to je, Yumi? Je to člověk, nebo doopravdy démon? Může to být Jinchuuriki, zlý ninja nebo nějaký předmět."
,,Myslím, že nemá cenu lámat si tím hlavu teď. Ať je to cokoliv, je pravděpodobný, že jsme se s tím ještě nesetkali. Něco, co má být tak zlý a silný bychom si snad zapamatovali, ne?"
,,Tím si nejsem jistý...."

Vzhledem k tomu, že Tonda celou noc kopala jako profesionální fotbalista, povedlo se mi usnout jen občas a to na tak krátkou chvíli, že to ani nestálo za řeč. Většinou jsem se jen převalovala, nedokázala se rozhodnout, jestli je mi líp pod dekou nebo bez ní a párkrát jsem dokonce kopla nebo praštila Sentara. Ten ale spal tvrdě jako špalek a já chvíli závistivě přemýšlela, že mu třeba pomaluju obličej pastou na zuby. Ještě před svítáním jsem vstala a odešla si vyčistit zuby. Když jsem se vrátila do pokoje, Sentarou se zrovna budil. Vyjeveně na mě mžoural když mu došlo, že jsem vzhůru ještě před ním. Podrbal se ve vlasech a zívnul.
,,Tobě je špatně?" zabrumlal.
Ušklíbla jsem se. ,,Jako že nespím do oběda? No, ani ne. Ale tvoje dcera moc noční klid neuznává a pořád do mě šťouchá."
Zasmál se. ,,Ona už trénuje. Jednou to tady všem natře."
,,To nepochybuju. Ale já jsem jí nic neudělala." přešla jsem ke skříni. ,,Jdi se umýt, vsadím se, že Shikamaru už je na nohou."
,,Asi si to nerozmyslíš, že?" zvednul se a zamířil ke koupelně. ,,Vážně bych byl klidnější, kdybys zůstala tady, v bezpečí."
Zamračila jsem se. ,,A já budu klidnější, když mě přestaneš uklízet do bezpečí jako panenku. Už kvůli Chii tam chci jít. Kromě toho, že byla skoro moje rodina, taky jsme byly dobrý kamarádky a i když jsme se dlouho neviděly, nic se na tom nezměnilo. Taky...." trochu zahanbeně jsem sklopila oči. ,,Naposledy jsem Dayara a Susame viděla, když se narodili. Chci si o nich promluvit s Tsunade a ujistit se, že jsou v pořádku. Jsou poslední krví Jiraiyi....a kromě Sasukeho taky Uchihů. Jsou moje rodina."
Cosi zabrblal. ,,Když na tom trváš."
Když odešel z pokoje, vylovila jsem ze skříně černý tříčtvrťáky a nasoukala se do nich. Pak jsem sáhla pro svůj nejoblíbenější, modrej top - ten, co byl určenej speciálně na boj, prostě můj ohoz Aoi tenshi. Sakura nosí červenej nátělník, naruto oranžovou bundu a já tuhle starou, modrou hadru. Když jsem se do ní ale pokusila nasoukat, překvapeně jsem zamrkala. Nechtěla jít přes břicho, mrcha.
Jenže já se jenom tak nevzdávám!
Během dvou minut opravdu tvrdé dřiny jsem tričko pomalu sesoukala přes boky a pupík až dolů, jak patřilo. Velmi záhy jsem ale měla zjistit, že mě neuvěřitelně škrtí. A moje břicho v tom vypadalo velice marťansky. Se zoufalým povzdechem jsem začala obrácený proces. A dostat se z toho bylo ještě mnohem těžší, než oblíknout si to.
Nakonec, po mírným přidušení, jsem se vysvobodila a s lítostí složila třičko zase zpátky do skříně. Prohlídla jsem poličky a sáhla po tom jediným, co nebylo upnutý na tělo. Ne, že bych byla nějak závislá na věcech, který oblisovávají moji postavu, ale pravdou je, že v boji volný věci prostě zavazí. Jednou jsem viděla jednoho z Dvanácti strážných ninjů, jak se zachytil o ten cool šátek, co nosil u pasu i Asuma a málem měl po ptákách. Tričko, co jsem si oblíkla teď bylo pohodlnější, s krátkým rukávem, pod prsama stažený a jinak volný. Mělo sytě rudou barvu, což teda není zrovna můj šálek kávy, ale pořád lepší, než prasátkově růžová.

Když jsme se sešli se Shikamarem na kraji Lesa, zkoumavě si mě prohlídnul. ,,Včera to tak vidět nebylo," řekl mi. ,,Ale dneska vypadáš vážně...jak to říct."
,,Těhotně?" pousmála jsem se. ,,To je tím tričkem. Ale do jinýho se nevejdu."
,,S tím jsi musela počítat."
,,Tak trochu. Děsím se, jak nafouklá budu v devátým měsíci."
,,S tvojí postavou," ušklíbnul se. ,,To bude vypadat zajímavě."
Odněkud se vynořil Sano s Vosou v patách. O něčem diskutovali a měli na obličeji komicky stejnej výraz. Přišli až k nám a pozdravili nás. Vosa se otočila na otce. ,,Moc ráda jsem tě viděla! Mohl by ses stavovat častějc."
Usmál se. ,,Nebo ty."
,,Tsubaki je trochu mladá na tak dalekou cestu a tady bych ji samotnou nenechala."
,,Když už o ní mluvíš," vmísil se Sentarou s jaksi pobaveným výrazem. ,,Kde je teď?"
Bleskla po něm pohledem a začervenala se. ,,Zůstali s Ryukem ještě v posteli."
,,Ale." rozesmála jsem se. ,,Ryuk chodí spát k ní do pokoje?"
,,Ne..." rudla. ,,Ona chodí spát k nám do postele."
Se Sentarem jsem si vyměnila pobavený pohledy. Sano to nekomentoval, jen se usmíval. ,,Ryuk je fajn chlap." prohlásil.
,,Bezva, jsem ráda, že se ti líbí." snažila se utnout Vosa. ,,Tak, už abyste šli ne?"
Zasmáli jsme se.
Shikamaru se na mě naposledy podíval. ,,Jsi si jistá, že jdeš?" zeptal se ještě. ,,Chakrová se teď netěší nejlepší pověsti a ty ji tak trochu ztělesňuješ....."
Zúžila jsem oči. ,,Říkala jsem to Sentarovi a řeknu to i tobě - neexistuje způsob, jak mě donutit držet se zpátky."
Napřed jsem si myslela, že něco namítne, ale on jen přikývnul. ,,Dobře. Tak pojďme."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama