
Navždy přátelé
,,No?" zeptala jsem se Tsunade, když pořád mlčela. ,,Co jsi zjistila? Bude....nemocná?" polkla jsem.
Trochu se probrala. ,,Ne," ujistila mě rychle. ,,Naopak. Zdá se, že je to velice zdravé dítě."
,,Tak proč se tváříš tak, jak se tváříš?"
Neodpověděla mi, podívala se na Sentara, kterej ji sledoval ještě nedočkavěji, než já. ,,Jak jsi řekl." prohlásila trochu zmateně. ,,Žádná elementální podstata. A největší soustředění přichází, mám dojem, z oblasti mozku. Co to je, Sentarou?"
Chytil se za hlavu. ,,Jste si vážně jistá?"
,,No snad nepochybuješ o mém medical?" zněla uraženě.
,,Nechápu, jak je to možné..." přesto, co říkal, se usmíval.
Stiskla jsem mu paži. ,,Zlato, trochu mě děsíš. A myslím, že svou budoucí tchýni taky. Takže to vysyp...."
Konečně se na mě podíval. Sklonil se a políbil mě, Tsunade se trochu rozpačitě podívala bokem. Odtáhnul se. ,,To je....nemyslel jsem, že by se to mohlo stát. Že by mohla dědit po mě.....Yumi, naše dcera....bude jako já."
Vteřinu jsem na něj zírala. ,,Jako ty?" docvakly mi hned dvě jeho zvláštní vlastnosti. ,,Myslíš Sora no Ryoshu nebo...to, co dodneška nevím, co je. To tvoje divný genjutsu, kterým dokážeš mučit lidi?"
,,To jde ruku v ruce."
,,Nedošlo mi, že je to vlastně tvoje Kekkei genkai...." přiznala jsem. ,,Takže vlastně i když nemá Mokuton, tak vůbec nezůstane ochuzená."
Tsunade se zamračila. ,,Sentarou, ty máš nějakou pokrevní vlastnost?"
Kývnul. ,,Rivané tomu sice tak neříkají, ale asi bych řekl, že ano. Později vám to vysvětlím." kouknul zase na mě. ,,Kin se zblázní radostí. Oba jsme tak trochu mysleli, že s ním to končí, když rodinu nechce. Ale pořád nechápu, jak je to možné. Vždyť ty jsi mi dala nové tělo..."
,,Ale i tak to pořád používáš." odpověděla jsem. ,,Navíc, tvoje krev se časem změnila, přetransformovala na původní. To proto teď už přece nezemřeš, když zabijí mě."
,,Takže malá Ichinazagi." usmála se Tsunade. ,,Jak se bude jmenovat?"
Sentarou se na mě podíval. ,,Nad tím jsme moc nepřemýšleli....."
Pohladila jsem si břicho a na vteřinku se mi zazdálo, jako bych zevnitř ucítila kopanec. ,,Bude víc samuraj, než shinobi. Měla by mít Rivanské jméno."
,,Rivani nemají moc hezká ženská jména." namítnul Sentarou. ,,Xenedra, Sevanna, Idrika...to je přece hrůza."
,,Není to tak strašný." podotkla Tsunade.
,,Jedině přes moji mrtvolu."
,,Arie." vyhrkla jsem. ,,To je přece hezký jméno...aspoň mě se líbí."
Podíval se na mě, jako by mi přeskočilo. ,,To myslíš vážně?"
,,Ichinazagi Arie...to je fajn ne?"
,,Vím jak to zní," ujistil mě. ,,Chceš pojmenovat naše dítě po Rivance, která mě zabila?"
Pousmála jsem se. ,,Chci pojmenovat naše dítě po té Rivance, kterou jsem potkala v Shangri-la. Té, která se omluvila, vzepřela se kvůli tobě Akariině genjutsu a pak se sama poslala tam, kam patří." chytila jsem ho za ruku a jemně ji stiskla. ,,Té, která mi tě vlastně dala."
Tvářil se kysele. ,,Dala. Dost zvláštním způsobem...."
Povzdychla jsem. ,,Nelíbí se ti to jméno?"
,,Líbí, ale..."
,,Cítíš vůči Arii pořád nenávist?"
Váhal s odpovědí. ,,Ne...už jsem jí odpustil. Tři stovky let je dlouhá doba."
,,Pak je problém kde?"
,,Abych si udělal jasno," pronesl důrazně. ,,Chceš vzdát hold mé bývalé snoubence tím, že po ní pojmenuješ naše první dítě...."
,,Takhle si to nesmíš říkat. Chci naše první dítě pojmenovat Arie, protože se mi to jméno prostě hodně líbí. Ale pokud ti to vadí moc, vymyslíme jinou alternativu."
,,Mě to nevadí, ale tobě?" namítnul. ,,Tak dlouho jsi na ni žárlila....."
,,A teď mám možnost to napravit."
Tsunade nás mlčky poslouchala. Sentarou vznesl ještě pár dalších námitek, ale ty většinou směřovaly mým směrem. Musela jsem mu milionkrát vysvětlovat, že to nedělám kvůli němu.
Dobře, trochu jsem kecala. Věděla jsem, že Arie u něj má pořád speciální místo a že to jméno bude vyslovovat rád. A měla jsem pravdu. Teď už si ho ale nespojoval s Arií, co mu život vzala, ale s Arií, která mu dala nový směr. Nikdy by to nahlas neřekl, ale jsem si jistá, že nikoho v životě nemiloval víc, než naši dceru. Těžko říct, jestli kvůli tomu jménu, kvůli tomu, že byla úplně jako on a nebo kvůli všemu dohromady.
Nejspíš ta poslední možnost.
V noci jsem zase nemohla moc spát. Jsem zvyklá ležet na břiše, ale to už teď šlo jenom hodně blbě a navíc jsem se bála, abych Tondovi něco neudělala. Zasloužila by ale, potvora, protože mě opět vesele kopala. Myslím, že v tu dobu měla zadek směrem doprava, protože právě odtamtud přicházely největší pecky. Když jsem si představila, že v osmým a devátým měsíci to bude ještě mnohem horší, málem jsem se rozběhla za Tsunade, aby mě, než porodím, uvedla do stavu klinické smrti. Převalila jsem se na levej bok a doufala, že ji to přeplazí do jiné polohy a dá pokoj. Jenže ona byla asi vážně po tatínkovi, jelikož se sebou jen tak cvičit nenechala. Začala mi dávat tak intenzivní lekci, že jsem kapitulovala a obrátila se zpátky na záda. Po chvíli jsem zkusila pravej bok, ale to se slečně taky nezamlouvalo.
,,Co sebou pořád kvedláš?" zabručel ospale Sentarou, když jsem ho omylem kopla do kolene.
Shodila jsem ze sebe deku tak, aby mi jedna noha trčela ven. ,,Nemůžu spát."
,,Já taky ne...."
,,Kope."
,,To jste dvě."
,,Víš co, poď si to vyměnit."
Ze tmy se ozval tichý smích. ,,Ne díky. Nemyslím si, že by se jí u mě líbilo víc, než u tebe."
Poklepala jsem si na břicho. ,,To je hrůza, jsem teprve v šestým měsíci a už mi to vadí ve spánku. Když si představím, že i Tsunade se mnou takhle trpěla a já jsem pak přijela a byla na ni zlá...."
,,Vsadím se, že jsi byla ještě akčnější. Musela jsi kopat neustále." mínil.
,,No právě! Představ si, co každá matka vytrpí, než to odnosí a porodí a vykrmí a ono si to pak nakráčí domů s jointem v hubě a nasolí ti to do obličeje, že ho nemáš rád."
,,Ale Arie nebude mít přístup k žádnýmu jointu." upřesnil rychle.
,,Tak to nebude moct mít přístup ani ke strejdovi Brodymu."
,,Brody hulí?"
,,Ne, ale kdybys mu dal kilo, ubalí ti třeba pampelišku." ušklíbla jsem se. ,,Právě jsi ji nazval Arií a ani ses nad tím nepozastavil."
Kolem stanu prošla hlídka. Dva shinobi, co spolu vedli tichej rozhovor.
Chvilku mlčel. ,,Přesvědčilas mě."
,,Jako obvykle." zavrtěla jsem se. ,,Tak ona nedá pokoj."
Ucítila jsem nad pupíkem jeho velkou, teplou dlaň. Párkrát jí lehce přejel tam a zpět. ,,Když nenecháš mámu vyspat se," pronesl na Tondovu adresu. ,,Odnesu to já. A to si nezasloužím."
,,Jo tak ty si to nezasloužíš?" prskla jsem. ,,Tak to jsem pak asi Tondu udělala sama."
,,No tak tohle jestli je pravda, pak bys měla mít mnohem frajerštější jméno, než Aoi tenshi."
,,Ráda bych tě utnula dřív, než mi nějaký vymyslíš." vpadla jsem mu do toho.
Znovu se zasmál. Přikryl mě, přitáhnul k sobě a objal tak, že jedna jeho paže mi zůstala na břiše. ,,A teď obě spát." zašeptal.
Asi jsem nakonec usnula, protože si jinak nedovedu vysvětlit, jak je možný, že jsem mrkla a stěny stanu byly prozářený sluncem. Otočila jsem se a zjistila, že Sentarou je v tahu. Čemu se ještě divím?
Když jsem se posadila, píchlo mě v rameni, takže jsem krátce usykla a zůstala několik okamžiků sedět, než bolest odezněla. Chvíli jsem čekala, ale bylo to pryč. Vyhrabala jsem se zpod deky.
Zrovna když jsem se jakž takž zkulturnila, ozvaly se před stanem hlasy. Na plátno se promítly dva stíny, jeden vysokej, druhej menší. ,,Yumi, seš tam?"
Ten hlas jsem poznala okamžitě, i když jsem ho neslyšela věky. Vyhrabala jsem se ze stanu a zaostřila na hnědovlasýho kluka s červenou kérkou na obličeji.
,,Kibo!" usmála jsem se a v rychlosti ho objala. ,,To snad ne! Jak se pořád máš?"
,,Není to nejhorší, ale bylo i líp." odvětil vesele.
Obrátila jsem se k druhé osobě. Jako obvykle mě její mléčně levandulové oči trochu vyděsily, ale její tradičně něžná tvář a nádherný vlasy (hezčí snad nikdo na světě neměl) to hned napravovaly. Přesunula jsem se i k ní a taky ji stiskla ve chvlkovým objetí. ,,Hinato. Často jsem na tebe myslela."
,,A na mě jako ne?" ohradil se Inuzuka.
,,Na vás všechny." ujistila jsem ho. ,,Moc ráda vás vidím, děcka."
,,My o tobě často slýchali...." usmála se plaše Hinata. ,,Naposledy o Pohromě..."
,,To musela bejt pecka!" souhlasil Kiba. Pak se podíval níž. ,,Zvládla jsi to i s takovým banckem?"
,,Banckem? Co je sakra bancek?"
,,Ta tvoje pneumatika." vysvětlil.
Hinata zčervenala. ,,Kibo, to...."
,,Já vím, jen tomu pořád nemůžu uvěřit." přerušil ji. ,,Ta nemoc, co ji přenáší ptáci. Kluk nebo holka?"
Rozesmála jsem se. ,,Holka."
,,Škoda....teda.....s klukama je větší zábava. Ale zase je pravda, že na nich není nic k vidění."
,,Chovej se slušně." napomenula jsem ho. ,,Když už je řeč o dětech.....slyšela jsem, co se stalo Chii."
Hinata sklopila oči a zvolna si hladila pramen lesklých, černých vlasů. I Kiba zvážněl. ,,No jo," pronesl. ,,Bylo to neštěstí. Neznal jsem ji zase tak dobře, ale nebyla o moc starší, takže jsme se vídali při různých příležitostech."
,,Byla to moc milá dívka." pípla Hinata. ,,Hlučná, jako ty, ale byla s ní legrace."
Pousmála jsem se. ,,Jak se to stalo?"
,,Já jsem to neviděl." pokrčil rameny Kiba. ,,Ale její tělo prý...."
Nestihl to doříct, objevil se za ním ne zrovna vysokej obrys známé postavy. Metla na hlavě ho, jako vždy, bezpečně identifikovala. Položil Kibovi ruku na rameno a ten se hned zarazil. Prkenně se otočil. ,,Kakashi-sensei...." vydechl trochu nervózně. ,,Neměli generálové poradu?"
,,Měli." kývnul Hatake lhostejně. ,,Ale už skončila. Vyklidili jsme pole Kage." podíval se na mě. ,,Yumi, pojď se se mnou projít."
Zvedla jsem obočí. ,,Kiba mi tu zrovna něco říká..."
,,Vím." přikývnul kyklop. ,,Právě, že to slyším. Ne, že bych měl o Kibovi nějaké pochyby, ale občas říká přesně to, co si myslí a já bych ti rád podal o Chii trochu světlejší zprávy."
,,Chci pravdu, Kakashi."
,,Nehodlám ti lhát, chci ti jen všechno vysvětlit pořádně." ujistil mě.
Kiba se zatvářil mrzutě. ,,Nejsem přece blbej."
,,To jsem neřekl. Ale znal jsem Chii líp než ty, měl jsem spoustu příležitostí s ní pracovat a byl jsem taky u toho, když padla." odpověděl Kakashi. ,,Navíc mě Sentarou poprosil, jestli bych tě neohlídal." dodal už mým směrem vesele. ,,Všichni známe tvou zálibu vrhat se po hlavě do jámy plné šelem, když tě na chvíli spustíme z očí. Obrazně, pochopitelně. Sentarou bude na poradě ještě pár hodin, tak by ses stejně nudila. A Kiba s Hinatou tu budou pořád, kdežto já pak zase musím zmizet. Jsem generál."
Hinata se na mě usmála. ,,Kakashi-sensei má pravdu, můžeme si promluvit později."
,,Najdu si vás." ujistila jsem ji. ,,Neviděli jsme se dlouho a vsadím se, že nejen já mám co vyprávět."
Kiba přikývnul, i když moc nadšeně nevypadal. ,,Najdeš nás v úseku pátracích jednotek. Hledačů z Listové je tam asi jen sto sedmdesát takže bys neměla mít problém. A kdyby jo, tak pamatuješ, jak jsme to dělali tehdy v Konoze, když jsi tam byla nová?" teď se teprve zasmál. ,,Stačí hvízdnout a já už se někde objevím."
Procházeli jsme táborem a vypadalo to skoro tak, jako když jsme se Sentarem včera přišli. Většina ninjů se na mě dívala, jako by čekali, že začnu zářit modře jako Avatar Aang a udělám tornádo ohně, co smete jejich tábor z povrchu zemského. Tentokrát jsem si jich ale nevšímala, byla jsem zabraná do rozhovoru s Kakashim.
,,Takže Sentarou je na poradě?" obrátila jsem se na něj. ,,Ráno prostě zmiznul."
,,Začínali jsme brzo, asi tě nechtěl budit." odpověděl Kakashi. ,,Snaží se teď vyřešit spojení Chakrové se Spojeneckou armádou. Pokud se to povede a osvědčíte se ve válce, mohlo by se všechno urovnat."
Povzdychla jsem. ,,To by se hodilo. Kabuto jedná chytře a organizuje svoje atentáty tak, že důkazy směřují k nám."
,,Ale vy v tom prsty nemáte." znělo to trochu i jako otázka.
Podívala jsem se na něj, jako by se zbláznil. ,,Jasně, že ne! To je naprostá hloupost. Kdybych chtěla zabít vaši armádu, aktivuju Prokletou pečeť a uvolním chakrovody." ztišila jsem trochu hlas. ,,Věř, že zastavit mě by bylo hodně těžký. ale proč bych to dělala?"
Pokrčil rameny. Šli jsme pomalu, jednak protože já už jsem se začínala valit jako balón a jednak proto, že Kakashi, pokud zrovna není ve službě, tak neskutečně zevluje.
,,Ten ninja, co nás přepadnul," začal po chvíli. ,,Neměl červenou uniformu, jako jste říkali. To ale neznamená, že to nemohl být jeden z té elity od Kabuta. Byl oblečený, jako ninja z Chakrové. Měl vaši čelenku a dokonce i tu šedě modrou vestu, co nosí tví lidé. Přišel do tábora a několik z nás se ho ujalo, protože řekl, že jsi ho poslala ty. Ale když ho vedli táborem...."
,,Zaútočil." uhodla jsem.
Přikývnul.
,,Jen tak? Prostě z ničeho nic začal zabíjet?"
,,Mluvil jsem s těmi, kdo přežili. Všichni se shodli na tom, že ho nikdo nevyprovokoval. Prostě v jednu chvíli šel a jako bys luskla, jeho ruka se obalila chakrovým ostřím a on podříznul Písečného ninju před ním." odpověděl. ,,Pak použil vítr a sekal jím jako noži. Stalo se to už k večeru, jeho chakra nebyla v zapadajícím slunci skoro vidět. Rozřezal takhle tři ninji, než jsme dorazili já a ostatní generálové."
Zamračila jsem se. ,,A co Chie?"
,,Už byla na místě. Dvakrát na něj zaútočila, společně s ostatními. Poslal na ni několik ostří, ale ona se každému vyhnula. Pak se jí nějak podařilo bodnout ho do ramene. Já a Gai jsme se snažili ho rozptýlit, ale oba nás odrazil. Chiin úspěch ho rozzlobil. Udělal něco, co...já osobně jsem to ještě nikdy neviděl, ale vím, že tys to používala."
,,O co jde?"
,,Nevím, jak se to jmenuje. Zkoumal jsem ale Sharinganem podstatu toho jutsu a upřímně nevím, jak se proti tomu bránit. Troufám si tvrdit, že ubránit by se zvládnul jen ninja z Chakrové. Viděl jsem, jak nahromadil její vlastní chakru, uvnitř jejího těla. Jako by utvořila bublinu a ta..."
,,Pak rychle explodovala." dodala jsem trpce. ,,A Chiino tělo s ní..."
Mlčením to potvrdil. Sledoval cestu před náma a i když se tvářil nezaujatě, věděla jsem, že čeká na moji reakci.
Cítila jsem, jak se mi stahuje krk. ,,Znám to. Já jsem to vymyslela...."
Kývnul. ,,Já vím."
,,Vymyslela jsem jutsu, který zabilo Chii." řekla jsem nahlas a teprve teď mě ta skutečnost plně zasáhla. Vymyslela jsem něco, proti čemu je skoro nemožné se ubránit a mí nepřátelé to teď využili, aby zabili mou sestřenici. Připadala jsem si skoro jako bych sama přišla k tomu vrahovi a dala mu do ruky nůž. Věřím, že by se ubránila čemukoliv, ale proti tomuhle neměla šanci. Kéž bych byla u ní. Já bych to dokázala zastavit.
Jedinej kromě mě, komu se to zatím povedlo byl Sentarou. Když jsme před rokem potkali Kinrana, chtěla jsem ho tímhle zabít. Ale on se naštěstí včas představil, Sentarou zachytil moje jutsu a zarazil bublinu dřív, než jsem jí stihla Kina roztrhat.
Chie to štěstí neměla.
Nejradši bych se rozplakala, ale ani tohle mi nebylo dovoleno. Kolem bylo moc zvědavých očí a i kdybych nebyla Aoi tenshi, nikdy bych nebrečela před takovým obecenstvem. Jen těžko jsem slzy ovládla.
,,Bylo to velice rychlé." promluvil po chvíli Kakashi. ,,Neuklidní tě to, ale útok na ni toho ninju tak zaměstnal, že jsme dostali příležitost zneškodnit ho a zabít. Chie byla poslední obětí a popravdě zabránila většímu krveprolití."
Měl pravdu, nepomohlo mi to. Ale co se stalo, nedá se změnit. Jsme kým jsme, jak říkávala jedna z vychovatelek v děcáku. A my jsme shinobi. Ve chvíli, kdy vyzveme chakru k tanci, dáváme tím souhlas k tomu, aby nám pošlapala střevíce. Celej život ninji je tanec se smrtí a Chie, i když občas vypadala infantilně, si to moc dobře uvědomovala. Pro svět byla prostě jen další kunoichi, co zemřela a i já jsem se s tím musela smířit. Na čem teď ale záleželo byli lidé, kteří jsou pořád naživu.
Po několika minutách rozpačitýho ticha, kdy jsem sváděla souboj s melancholií jsem se znovu obrátila na Kakashiho, kráčejícího vedle mě s rukama v kapsách. ,,Kakashi?"
,,Hm?"
,,Co Chiiny děti?" zeptala jsem se. ,,Už to Susame a Dayar vědí?"
Zavrtěl hlavou. ,,Oni dva asi ne. Před dvěma dny jsme poslali zprávu Kurenai, která má teď na starosti několik dětí, jejichž rodiče jsou ve válce. Nemyslím, že jim to už řekla."
Představila jsem si Kurenai s břichem jako brontosaurus a přemýšlela, kdy by měla rodit. Podle mě už během několika dní.
,,Ráda bych se na ně zajela podívat."
,,Jsou to slibné děti." prohlásil. ,,Černovlasé. Myslím, že Dayar má černé oči a jeho sestra Susame světlě modré, jako Chie. Zvlášť ona mě znepokojuje."
,,Proč?" nechápala jsem.
,,Nedávno se u ní objevila jistá...anomálie." upřeně se na mě podíval. ,,Ty víš, kdo je jejich otec?"
Sklopila jsem oči a na mysli mi vytanula Itachiho tvář. ,,Ne."
,,Nikdy jsi neuměla lhát."
,,To ty taky ne. Vždycky tě prozradila tvoje jizva." sáhla jsem mu na jedno místo na bradě, kde měl pod maskou malou jizvičku. ,,Když zrudla."
,,Proto ji nosím skrytou." odvětil napůl v žertu. ,,Takže, Yumi, nebudeme si tu lhát. Oba dva víme, čí dvojčata Chie porodila."
Vzdychla jsem. ,,Hodláš s tím něco dělat?"
,,Ne." zavrtěl hlavou. ,,Není to moje věc. Ale měla bys vědět, že to nepůjde utajit. Susame se - podle Kurenai - asi před čtyřmi dny objevil v očích Sharingan. Na chvíli, ale přece. Což je dost zvláštní, protože všichni Uchihové měli černé oči, kdežto její jsou modré. To je zvláštnost, co si každý zapamatuje. A Dayar má tak rychlé reflexy, že se zdá, jako by..."
,,Reagoval dřív, než někdo něco udělá." doplnila jsem. ,,Předvídá pohyby druhých."
,,Ano. Vůbec nepochybuju, že i on si Sharingan brzo osvojí. A Sharingan je Kekkei genkai Uchihů."
,,Já vím." ujistila jsem ho. ,,Z pokrevních vlastností jsem měla na akademii jedničky."
,,Sasuke Chii nesnášel. Zato jeho bratr....."
,,Ticho, Kakashi." skočila jsem mu do řeči. ,,Byl to zločinec a Chie plnoprávná kunoichi. Zodpovědná. To, co se objevilo u jejích dětí je...omyl. Když se narodili, byly obě nemocné. Abych jim pomohla, provedla jsem pár změn v jejich metabolismu a tohle je výsledek."
Podíval se na mě. ,,To je vysvětlení, které chceš rozšířit?"
Pousmála jsem se. ,,To je vysvětlení, které rozšíříme společně. Kvůli jejich bezpečí."
,,Nikdo na to neskočí."
,,Pak je budeš muset ohlídat. Ty děti jsou vyjímečné. Kdyby se o nich dozvěděl Sasuke...."
,,Máš o ně strach, že?"
,,Jasně, že mám." povzdechla jsem. ,,Chie byla skoro moje rodina, zemřela něčím, co jsem já sama udělala vražedným. Cítím určitou zodpovědnost. Já se o ně nikdy nebudu moct postarat, ale ty bydlíš ve stejné vesnici. Vymysli něco, co přiměje ostatní nevšímat si jich. Udělám cokoliv, když jim pomůžeš."
Chvilku mě upřeně pozoroval. Viděla jsem, že se mu v hlavě odehrává něco velkýho, ale nebyla jsem schopná určit, co. Konečně se usmál. ,,Nemusíš nic dělat, Yumi. Je samozřejmé, že se postarám o vlastní děti."
Spadla mi brada. ,,Cože...prosím? Asi jsem se přeslechla...tys...."
,,No jo, je to venku." podrbal se ve vlasech. ,,Měl bych zajít za Tsunade a svěřit se jí s tím, co se kdysi stalo. Nechtěli jsme to s Chií nijak rozmazávat, ale teď...."
Čuměla jsem na něj jako na blbečka. Otcem byl Itachi, to jsem věděla stejně jistě, jako že Sentarou je chlap.
,,Zajímavé, že po mě oba zdědili Sharingan, i když ho mám implantovaný."
Konečně mi svitlo, na co naráží. Hodlal o tom zalhat, aby vysvětlil schopnosti dvojčat a nikdo se o ně nezajímal.
,,Tsunade ti nikdy neuvěří." namítla jsem. Na chvíli jsem zmlkla, když nás míjela dvojice shinobi. ,,Dvě černovlasý děti? Doopravdy?"
Pokrčil rameny. ,,Moje matka měla černé vlasy."
,,To je nepravděpodobný, Kakashi."
,,Je to očekávanější než fakt, že se jejich matka dala dohromady s jedním z největších Listových nukenin."
Chvíli jsem na něj zírala. ,,Uvědomuješ si, že to, co se chystáš udělat nezůstane bez důsledku? I když se o ně nebudeš starat, bude se od tebe očekávat, že na ně občas pošleš nějaký prachy...."
Mávnul rukou. ,,To není problém. Je načase, abych začal rozhazovat taky za něco jiného, než jen za Icha-Icha. Vydělávám víc, než stíhám utrácet."
,,No vidíš, budeš vlastně sponzorovat pravnoučata chlápka, co psal tvoje oblíbený porno."
,,Neříkej tomu porno."
,,Nic jinýho to není." ušklíbla jsem se. ,,Kakashi, chci, aby sis ještě jednou promyslel to, o čem tu mluvíme. Bude to mít vliv i na tvoji reputaci."
,,Spousta shinobi má levobočky." odvětil. ,,Někdy ti musím povykládat o Gaiově minulosti. Pochopitelně, pečlivě zamlčované.....takže o tom ví skoro všichni. To ale nech na mě."
,,Pořád to můžeš uhrát na moje genetický pokusy...."
,,Řekl jsem nech to na mě."
Podívala jsem se mu do očí. ,,Děkuju, Kakashi. Kdyby tu byla Chie, sice by nadávala, ale určitě by ti byla vděčná za to, co děláš..."
Pomalu jsme vyšli z tábora a procházeli mezi stromy v lese. Byl podzim, listí žloutlo a spousta už ho napadala na zem. Vypletla jsem si z vlasů lístek, co se mi do nich zamotal.
,,Když už jsme pořídili děti tobě," hlesla jsem. ,,Co Kurenai? Neměla by teď někdy rodit?"
,,Už se stalo." odpověděl s úsměvem. ,,Má chlapce. Překvapilo mě, že tak brzy, protože těsně před tím měla břicho jen o něco větší, než ty."
Čekala jsem, že budou mít kluka. Asuma na to vyloženě vypadal. Zasmála jsem se. ,,Podle mých počtů rodila v termínu. Já mám ale ještě tři měsíce čas."
,,Vážně?" pozvednul obočí. ,,Pak to asi bude po Sentarovi."
,,Jo, to bude."
Zadíval se do koruny stromu před náma. Byla o něco prořídlejší, než ostatní. ,,Přemýšlela jsi někdy nad tím, že kdybych tehdy ,nezemřel', bylo by teď všechno jinak?"
Upřela jsem pohled stejným směrem. ,,Několikrát. Vtipný, že jsem ti odešla s klukem, co jsem původně stvořila proto, abych vyměnila jeho život za tvůj."
,,To jsi vážně chtěla udělat?"
,,Jo. On to od začátku věděl, ale stejně mě všude následoval."
Odkašlal si. ,,Yumi, chápu, že tobě to tak nepřijde, protože, technicky jsi tu pořád nováček, ale.....získala jsi velkou sílu. Právě tím, že jsi neznala pravidla a porušovala je ses naučila zacházet s chakrou lépe ne kdokoliv. Musíš si uvědomit, jak to může ostatní děsit. Už v šestnácti letech jsi byla schopná oživit někoho výměnou za jiný život. Dosáhla jsi absolutní kontroly, to je znepokojující. Raikage nenávidí každého, kdo je lepší než jeho elita a z tebe je hrůzou bez sebe."
,,Všimla jsem si, že mě tak nějak nemá rád..."
,,Chci říct, že čím jsi silnější, tím bys měla být opatrnější. Protože oni po tobě půjdou, Yumi - pokaždé se někdo najde."
Sklopila jsem oči na svoje vypouklé břicho, kde se pořád skrývala malá Arie. ,,Dokážu se postarat o sebe i svou rodinu."
,,Právě rodina může být tvoje slabost. Proto velcí shinobi většinou žádnou nemají."
,,Zabiju každého, kdo zkřiví mé dceři vlas. Pokud nebude Sentarou rychlejší."
Usmál se. ,,Nepochybuju, že bude."
Podívala jsem se zpátky k táboru. ,,I když je to zdánlivě v pohodě, cítím, že nám pořád nevěří."
Jeho oko potemnělo. ,,Já taky."
,,Vztahy jsou křehké," pokračovala jsem. ,,Jak jsi říkal, každý se bojí silnějších. Nikdy nebudou důvěřovat Chakrovým. Představují si, že jsou všichni stejně silní jako já."
,,Není divu," poznamenal. ,,Tvojě děcka na chuuninské zkoušce excelovala."
Pokrčila jsem rameny. ,,Jsem možná mladá, Kakashi, ale život tady už mě něco naučil. Umím číst v lidech a to, co vidím, mě znepokojuje. Až se tahle válka uklidní...."
,,Nemaluj to hned tak černě." řekl mi.
,,Podívej se na to jako realista. Necítíš, co se vznáší ve vzduchu, když se ukážu mezi nimi?" mávla jsem ke stanům. ,,Už nejsem jedna z nich. Už jen pro pár z vás jsem Yumi. Oni vidí Aoi tenshi, vidí Pohromu. Ubírá se to směrem, kam jsem to dohnat nechtěla, Kakashi. Pro naše strany se mír nechystá a nezkoušej mi lhát, že to nevidíš."
Zadíval se mi do očí, jako by tam hledal něco, co už dávno ztratil. ,,Proč se trápit něčím, co je ještě daleko?"
Smutně jsem se pousmála. ,,Protože je to nevyhnutelné."
,,Možná není."
,,Možná. Každopádně se může stát, že se někdy - ty a já - postavíme proti sobě jako nepřátelé."
Kývnul. ,,Jo, taky už mě to napadlo. I tohle je, bojím se, nevyhnutelné."
,,Něco se blíží. Je tu až moc zmínek, než aby se to dalo ignorovat."
,,Jestli se to stane, Yumi, bez ohledu na to, co k tobě cítím....budu bojovat naplno."
,,To já taky." ujistila jsem ho s úšklebkem, ve kterým se nechtíc ozval smutek, co jsem cítila. ,,Budu bojovat za svou vesnici a ty za svou. Ale i když nás tohle čeká, chci, abys věděl, že to nic nemění na tom, co jsme. I když se proti mě postavíš jako soupeř, budeš můj přítel...." na chvilku jsem se odmlčela. ,,Víš, že tě pořád miluju."
Neodpověděl, ale ani nemusel.
,,Ať nás čeká cokoliv, Kakashi," pokročila jsem k němu a podala mu ruku, jako bych si s ním chtěla potřást. ,,Znamenáš pro mě hodně. Vždycky tu budeš mít zvláštní místo a proto ti říkám: budeme bojovat na vítězství, ale ne na život a na smrt."
Usmál se a přijal moji ruku svým pevným stiskem. ,,Nikdy ne na život a na smrt."
Po chvilce přerušil trapný ticho, co nastalo: ,,Tsunade mě možná bude brzo potřebovat."
,,Jo..." ucouvla jsem. ,,Já si půjdu najít něco k jídlu, protože jsem hladová, jako vlk."
Usmál se a vydal zpátky k táboru.
Jakmile jsem udělala pár kroků, znovu mě píchlo v Pečeti. Zastavila jsem se a začala ji mnout prsty. Bylo to stejné, jako ráno - jen na chvíli mě to kouslo a hned zase začala bolest odeznívat. Kakashi se zastavil a ohlídnul.
,,Je ti něco?"
Odpověděla jsem mu až po pár vteřinách. ,,Ne....asi ne. Jen mě to trochu zlobí."
Chápavě přikývnul. ,,Je to svinstvo."
,,Jo, to je."






















