
Do vězení
Urake mě možná neměl zrovna dvakrát v lásce, ale plnil svůj úkol skutečně svědomitě. Když jsem krátce před svítáním zmínila, že začínám mít žízeň, okamžitě mi dal napít. Cestou se držel vedle mě a budil dojem, že i kdybych zakopla, lehne si pode mě, abych si, chraň bůh, neodřela ani blbý koleno.
Ovšem pouta mi odmítul sundat byť jen na chvilku. Bylo to ale dobře, protože by je pak určitě utáhnul víc, než Kakashi. Jít s klepetama bylo i tak nepříjemný, ale kdyby mě ještě řezaly do zápěstí, to by bylo horší.
Přitočil se ke mě kluk, snad jen o dva nebo tři roky starší než já. ,,Mám na vás otázku."
Pousmála jsem se, i když zrovna do zpěvu mi nebylo. ,,Klidně se ptej, ale nevykej mi. Vždyť jsem mladší, než ty. Říkej mi Yumi."
,,Fajn...Yumi," chytil se. ,,Popravdě, vážně jsi to byla ty, kdo zaútočil na Devítiocasého?"
,,Když řeknu, že vážně ne, uvěříš mi to?"
Urake se ušklíbnul. ,,Všichni jsou vždycky nevinní. To je zajímavé. Ty zločiny už by se mohly poučit a nepáchat se samy."
Věnovala jsem mu zamračenej pohled. ,,Tys sloužil na hradě Houzuki, že?"
,,Jo."
,,No...a nikdy jsi tam nepotkal nevinného? Někoho, kdo byl odsouzenej neprávem?"
,,Na hradě Houzuki?" vmísil se zase ten kluk. ,,Co by tam dělal nevinný?"
Urake přesto odpověděl. ,,Většina jich tvrdila, že jsou nevinní. To ale nic neznamená. Kdyby mě zatkli za něčí vraždu, taky bych se k ní neznal. To jen idiot."
,,Vážně věříš, že bych - v tomhle stavu - porazila Jinchuurikiho?"
,,Normálně bych nevěřil." přiznal. ,,Ale o Aoi tenshi jsem slyšel spoustu pověstí. Tvoje genjutsu Modrého anděla je prý jedno z nejsilnějších. Ovládáš chakru na té nejvyšší úrovni, umíš měnit počasí a vytvářet lidi. Jen tak na okraj, vážně jsi Tenshikageho vytvořila ty?"
,,Jo, tak tohle je pravda."
,,Bylo to těžký?" zeptal se zase ten mladej.
Urake protočil očima. ,,Kdyby to bylo lehký, dělá to každej, Shibo."
Usmála jsem se, už o něco uvolněněji. Začínala jsem se se svou situací tak nějak vyrovnávat. ,,Dalo mi to zabrat. Ale výsledek stál za to."
,,Vypadá normálně." mínil Shiba.
,,To taky je....teda, tělesně. Ale s mentalitou toho moc nezmůžu...však víš..."
Zasmál se. ,,Tohle je poprvé, co tě vidím osobně. Promiň mi tu zvědavost, ale mám další dotazy."
Urake se podíval směrem k horám, odkud se po nebi rozlévala nazlátlá záře. ,,No, času je spousta. Pokud to slečně nevadí."
,,Yumi," opravila jsem ho automaticky. ,,Jsem normální holka, proboha."
,,Normální?" ušklíbl se zase Shiba. ,,Normální je mít jednu elementální chakru, možná dvě. Ty jich máš prý pět."
,,Šest." odvětila jsem. ,,Oheň, vodu, zemi, vítr, blesky, moje přirozené a dřevo - taky vrozené. A surovou chakru, pokud chceš počítat i tohle. Všichni Chakroví ji ovládají."
Hvízdnul. ,,Jak to, že nevybouchneš?"
,,Tak tohle nevím." zavrtěla jsem hlavou. ,,Ale není problém je ovládat. Většinou stačí si jen vybrat."
Urake zabručel. ,,A pak se mě bude ptát, jestli si myslím, že je možný, aby malá holka porazila Jinchuurikiho...."
Asi v devět ráno jsme si dopřáli krátkou přestávku. Posadila jsem se na kámen u cesty a natáhla nohy, aby trochu vydechly. Urake stál přede mnou a aniž by se posadil, napil nebo si jakkoliv odpočinul prostě hlídal. Podíval se na mě a jeho pohled ten den poprvé trochu roztál.
,,Není ti špatně?" zeptal se váhavě při pohledu na moje břicho. ,,Asi není lehké jít s tímhle."
Zavrtěla jsem hlavou. ,,V pořádku. Do porodu zbývá ještě pár měsíců, takže i když to teď vypadá jako nepohodlná tíha, dá se to přežít."
,,Mám tě chvíli nést?"
,,Není potřeba." odmítla jsem. ,,Ale jestli mi chceš vážně nějak ulehčit, mohli bychom jít víc ve stínu? Z toho slunce se mi točí hlava."
Podíval se dopředu, po směru naší cesty. ,,Teď musíme přejít přes pláň a tam stín nebude. Ale další část cesty vede lesem. Překročíme řeku a pak už půjdeme jen mezi stromy."
Vydechla jsem. ,,Konečně nějaká dobrá zpráva. Šíleně se na hrad bojím. Je to tam moc drsný?"
Chytil se jiné části mé věty, než jsem chtěla. ,,Šíleně se bojíš?" zopakoval. ,,To myslíš vážně?"
,,Pořád ti tady říkám, že jsem jenom obyčejná holka. Mluvím jako holka, oblíkám se jako holka a bojím se stejně, jako holka. Tak už ve mě přestaň vidět boha."
Trochu se zamračil a konečně odpověděl. ,,No, není to zrovna příjemné místo. Cely jsou celkem špinavé...jídlo připomíná slimáky. Když není k obědu hrachová kaše, ta vypadá spíš jako rozmixované žáby."
,,Hmmm, sounds good. Jsou ženy a muži nějak oddělení?"
,,Když jsem tam byl naposledy, všechny čtyři trestankyně bydlely v nejvyšším patře. Se starými a umírajícími vězni."
,,Víš co, necháme toho," polkla jsem. ,,Doufala jsem, že mě trochu povzbudíš ale z toho co mi říkáš mám chuť se rituálně rozřezat a rozprodat na náhradní orgány."
,,Nezníš moc zoufale."
,,V tom je ten fígl. Čím víc jsem v prdeli, tím víc se snažím vtipkovat. A teď jsem hodně v prdeli. Například už asi sedm minut přemýšlím, jestli si tamten," ukázala jsem na jednoho ze šesti ninjů, co tvořili můj doprovod. ,,češe chodidla, nebo má tak chlupatý jen uši."
Zhluboka se nadechl. ,,Samuza je jeden z nejlepších shinobi naší vesnice...."
,,I lemuři mohou být shinobi?!"
Poprvé od chvíle, co jsem ho poznala mu zacukaly koutky. Ale profesionálně se ovládnul a chytil mě za paži. Než jsem mrkla, vytáhnul mě na nohy. ,,Konec odpočinku, chlapi. Jde se dál." zahlásil.
Cestou přes pláň jsem chcípala vedrem. Shiba měl zase chuť si povídat a ten lemur docela solidně zapáchal. Zvedal se mi žaludek, ale tu radost, že bych se poblila jsem jim udělat nechtěla. Blonďák, povídající si s Lemurem vypadal, že by si to s chutí rozpatlal po obličeji. Nevím, jak jinak si vyložit čtyři věci ve tvaru vibrátoru, co se mu houpaly u pasu a dávaly mi tak podmět přemýšlet nad druhem sexuálního fetiše, co tenhle chlápek má.
,,A taky jsem slyšel," brebentil Shiba. ,,Že jsi prý chvíli chodila s Kakashim. Takže je na holky?"
Tahle otázka mě probrala. ,,Cože?"
,,Ty jsi vážně idiot." pronesl Urake nevěřícně.
,,A co je na tom?" ohradil se mladej. ,,Tys ho taky nikdy neviděl se žádnou holkou."
,,Každej nemusí mít holku, Shibo."
,,Takže je to pravda?" nedal se.
Trochu jsem se zasmála. ,,Jo. Asi jo...i když tehdy jsme tomu tak neříkali."
,,Vždycky mě zajímalo," pokračoval Shiba a ignoroval Urakeho pohoršenej výraz. ,,Co má pod maskou? Jednou jsem ho málem viděl - z dálky a v mlze, ale málem. Schovává nějaký postižení?"
Urake sice pěnil, ale já jsem se musela smát. Sevřenej krk si tak alespoň na chvíli ulehčil. ,,Ne. Žádný postižení. Mě se naopak líbí."
,,Tak proč to pořád nosí?"
,,A proč ty máš blbý otázky?" zareagoval Urake. ,,Nech ji na pokoji, vždyť je ráda, že jde."
Shiba se trochu uraženě stáhnul a dál předstíral, že Urakeho nevidí. Ten se ke mě naklonil a tiše, aby ho nikdo neslyšel se zeptal: ,,Teď vážně, jak vypadá?"
Znovu jsem se zachechtala. ,,No, má pusu a nos jako ty. A bradu. A na ní malinkou jizvu, co není moc vidět."
,,To je obsáhlý popis."
,,No, jestli jsi čekal rotu bradavic, bobří zuby nebo pigmentovou vadu přes půl obličeje, musím tě zklamat. Je to normální chlap...hezkej chlap, můžu-li vyjádřit svůj názor."
A můžu-li vyjádřit svůj názor úplně, tak i hezčí, než Sentarou. Ale to mu nesmím nikdy říct, protože by se urazil.
Spokojil se s mým vysvětlením a sáhnul pro láhev s vodou. Než se napil, zarazil se a nabídnul ji mě. ,,Máš žízeň?"
,,Ani ne." zavrtěla jsem hlavou. ,,Spíš hlad."
,,Počkej do lesa." slíbil. ,,Jen co zmizíme z toho otevřeného prostranství, dáme si další přestávku."
Jeden z ninjů, co jsem neznala - a nebyl to ani Lemur, ani Vibra-man - se otočil. ,,Zase, Urake-senpai? Odpočívali jsme před chvílí."
Lemur se na něj podíval. ,,Ty odpočinek nepotřebuješ, ale ona jo. Když zkape, Urake si to od Terumi vypije. Že, kolouši?"
Urake se tvářil, jako by snědl citron. ,,Od Mizukage, Samuzo. Pro tebe Mizukage."
,,Vždyť tu teď není." odsekl chlupoň. ,,Což je škoda, protože na ni se vždycky hezky dívá."
,,Dívej se na vězenkyni a odmysli si břicho." poradil mu Vibra-man a oba se zasmáli.
,,Zrzky se mi líbí o něco víc. A Terumi je fakt kus. I když by mohla mít větší prsa...."
,,Jestli nezavřete hubu," zavrčel Urake. ,,Tak budu takovej šmejd, že jí to přetlumočím. A vsaďte se, že mi uvěří, protože vy dva jste známý prasata."
Lemur se zamračil. ,,Jestli narážíš na ten incident v lázních..."
,,Nenarážím na nic, Samuzo. Jen tě žádám, aby sis v mé přítomnosti nechal svoje oplzlý kecy na prsa, zadek, vlasy nebo jakoukoliv jinou část těla naší Mizukage....."
Za třicet minut, co se mi zdály nekonečný jsme dorazili k řece, za níž se táhnul vytoužený les. Už jenom pohled na pěšinu, zastíněnou korunami borovic mě osvěžoval. Urake se ale netvářil moc nadšeně. Přešel až úplně k rozbouřené vodě a ukázal na dva kůly, zabořený v podemleté půdě.
,,Byl tady most." prohlásil. ,,Zřejmě ho strhla voda."
Moje srdce tiše zaplesalo nad možností, že budeme muset řeku obejít a já si tak užiju o něco víc svobody. Bylo mi sice jasný, že pro ninji není nějakej spadenej most překážka, ale i ta chvilka naděje byla jako afrodiziakum pro moji náladu.
Dopředu postoupil hnědovlasej kluk, ze všech patrně nejmladší, ale i nejhezčí, kterej doteď vůbec nemluvil. ,,To nebude problém." spojil ruce a zasealoval. ,,Doton: Nendo Buriji." dupnul do země. Ta se pod silou úderu pohnula a spodní hlína jako by vystoupila na povrch skrz trávu. Zemina se vydala přes řeku. Kluk ji soustředěně sledoval a bylo víc než jasný, že ji svou chakrou ještě pořád ovládá. Na protějším břehu ji nechal padnout a celej výtvor ztvrdnul do jednoho velkýho, hliněnýho oblouku.
,,No, Urake, máš tu most." usmál se Lemur.
Můj strážce ho zřejmě neměl moc rád. ,,Bez tebe bych to nevěděl..." zavrčel tak tiše, že jsem to slyšela jen já. Lehce mě strčil do zad. ,,Tak jdi."
I když ,most' nebyl zrovna nejširší, s rovnováhou jsem neměla problém. Ještě aby jo - ninja s problémem s rovnováhou by se nedožil ani patnácti. Přešla jsem přes řeku rychle a jistě, ale Urake byl stejně jako na trní, připravenej na můj případnej pád do proudu.
Tráva na tomhle břehu byla ještě trochu navlhlá, protože slunce přes stromy nemohlo vysušit rosu. Zastudila mě na holeních, ale bylo to příjemný. Byla jsem si jistá, že kvůli tomu pochodu v nejprudším slunci jsem si spálila lýtka, takže to osvěžení přišlo vhod. Urake počkal, až všichni přešli na druhou stranu a znovu se dal na pochod.
,,Zmizíme odtud, jsme moc na očích." rozhodnul. ,,Kousek dál zastavíme."
Pečeť náhle zapulsovala. Ne moc silně, ani bolestivě, ale projevila aktivitu a to bylo znepokojující samo o sobě. Zastavila jsem se uprostřed kroku. ,,Počkat...."
Skupina se zarazila, všichni se na mě ohlídli.
,,Někdo tu je." řekla jsem a rozhlídla se po nejbližších stromech. ,,Cítím ho..."
Nastala chvíle ticha, kdy se všichni rozhlíželi po okolí. Nic se ale nedělo. Ptáci v lese zpívali, řeka bublala, vítr šuměl v korunách. Všechno se zdálo v pořádku.
,,Já nic necítím." řekl Lemur. ,,Ty, Urake?"
Urake si dal s odpovědí na čas, ale asi po třiceti vteřinách zavrtěl hlavou. ,,Ne...já taky ne."
Jenže Pečeť pulsovala. ,,To není možný," nedala jsem se. ,,Někdo tu musí být. Moje Pečeť reaguje a to normálně nedělá..."
,,Nikdo tu není." řekl s jistotou fešák, co předtím vyrobil most. ,,Nikdo by nedovedl tak dobře skrývat svou chakru." podíval se na mě. ,,Leda by to byl Chakrový."
Hned jsem zavrtěla hlavou. ,,Ne. Na člověka z Chakrové by Pečeť tak nereagovala."
,,Jenom na nás něco zkouší." odfrkl Vibra-man. ,,Pojďme. Čím dřív se dostaneme do hradu Houzuki, tím dřív se budeme moct vrátit."
Urake neodpověděl, ale znovu mě pobídnul.
,,Ať je to jak chce," nechal se slyšet Shiba. ,,Tady nezůstanem."
Podle domluvy jsme znovu zastavili asi po dvou kilometrech. Jo, já vím, že jsem máčka, ale byla jsem už docela vyřízená. Vděčně jsem se sesunula k nejbližšímu stromu a opřela se o něj zády. ,,Ještě chvilku, a porodím..." vydechla jsem vyčerpaně. ,,Kope jako splašená."
,,Nemůže se jí něco stát, když tak pochoduješ?" zeptal se Urake, když mi podával vodu."
,,Ne." odpověděla jsem a zhluboka se napila z hrdla láhve, co mi držel u pusy. ,,Je to naopak zdravý...teda nevím, jestli i v téhle míře, ale..." Pečeť se znovu rozechvěla. Předtím to sice neustalo, ale nebylo to tak intenzivní.
Střelila jsem pohledem na stromy naproti a pomalu prohlížela všechno okolo. Šest mých stráží sedělo u sebe a o něčem si bezstarostně povídali.
Urake mě pozoroval. ,,Už zase?"
,,Říkám ti, že tu někdo je." odpověděla jsem. ,,Měl bys vydat příkazy, aby se semkli do defenzivní pozice."
,,Chytrý." poznamenal. ,,Pokud ji uděláme okolo tebe, stačí ti jen dobře se otočit s mečem."
,,Jak bych se teď asi otočila s mečem? A kde bych ho vzala?!" vybuchla jsem.
,,Já nikoho necítím." ujistil mě. ,,Nikdo z nás. V lese jsme jen my."
V momentě, kdy to dořekl jsem si uvědomila, že je najednou skoro hrobový klid. Vítr dál šustil větvemi jehličnanů - tajemně, zlověstně - ale ptáci zmlkli. Do toho dusivého ticha, jako před bouří, nepípnul jediný tvor. I vzduch se zdál těžší. Přikrčila jsem se v náhlé úzkosti a znovu horečně zkoumala okolí ve snaze objevit hrozbu. Po kůži mi ve vlnách přejížděl chlad.
I Urake zřejmě zaznamenal změnu ve vzduchu. Znejistěl, otočil se na bezstarostnou skupinu stráží a pak upřel dlouhý pohled na cestu před námi.
,,Teď...už to cítíš...?" zašeptala jsem stísněně.
Náhle, rychle jako mrknutí se uprostřed cesty, jen kousek od nás objevila postava. Byl to nevysoký muž v plášti a kápi, nepochybně shinobi. Všichni jako na povel vyskočili a sáhli po zbraních. I Urake se přemístil přede mě s velikým, stínovým shurikenem v ruce.
Příchozí se zasmál. Zněl jako šílenec. ,,Měli jste ji poslouchat!" zahalekal. ,,A vrátit se! Tak bych se možná i trochu pobavil."
Urake udělal krok vpřed. ,,Kdo jsi?!"
Neznámý zvednul hlavu, takže mu pod kápí bylo možný vidět do obličeje. Stačila mi vteřina pohledu na ty plazí oči, napůl skryté za afinou sněhobílých vlasů. Kůži měl popraskanou a šupinatou, jako had. S výkřikem jsem sebou trhla, takže jsem se odsunula od kmene a ztratila tak oporu. Snažila jsem se zvednout, ale samotné mi to šlo špatně.
,,Ona mě poznala." zněl radostně. ,,To je zdravá reakce."
,,Všichni jsme tě poznali." ujistil ho Lemur jedovatě. ,,Kabuto."
Pořád s úsměvem si stáhnul z hlavy kápi. ,,Proč potom neutíkáte? O vás nestojím, řadoví poskoci." mávnul rukou. ,,Stojíte mi za pozornost jen proto, že máte něco, co je mé."
Na moment jsem se nemohla pořádně nadechnout.
Urake se nepohnul. ,,Vážně? Nevím, že bychom měli něco tvého, ještěrko."
,,Koukej mazat." odvážil se krasavec s Dotonem. ,,Je nás sedm."
,,Já vím," odvětil Kabuto. ,,Je to nefér. Proto vám dávám možnost utéct."
,,Urake..." špitla jsem směrem ke svému ochránci. ,,Utíkejte. Nad ním nemůžete vyhrát."
Chvilku mlčel. ,,Mizukage mi řekla, že za tebe ručím životem." řekl nakonec. ,,Nikdy jsem žádnou misi nevzdal."
Kabuto se vydal ke mě, pomalu a bezstarostně, jako by byl na procházce. ,,Šťastné rodinné shledání, že, Yumi?" usmál se. ,,Tvůj otec možná není přítomen tak, jak by chtěl, ale určitě by byl moc hrdý, že jsi nám pořád tak prospěšná."
Vibra-man udělal krok vpřed. ,,Nehýbej se, nebo zaútočíme!"
Brejloun se jen usmál. ,,Přesně na to čekám. Tak pojďte."
Nemusel je pobízet dvakrát.
Nečekala jsem, že by ho mohli porazit, ale ani mě nenapadlo, že je odrazí tak snadno. Ani jsem si nevšimla, že by se pohnul a první dva leželi na zemi, jeden s proraženou lebkou, druhej s obrovskou dírou v hrudníku. Ani se nepohnuli nebo nevykřikli, prostě v jeden okamžik žili a náhle ne. Byli to Lemur a Shiba. Pohled do mrtvé, zakrvácené tváře upovídanýho kluka mě úplně zamrazil.
Kabuto zvednul ruku od krve k obličeji a pomalu, požitkářsky slíznul rudou tekutinu. ,,Někdo další...?"
Vibra-man s fešákem se na něj vrhli jako na povel. Otočila jsem se, protože mi bylo jasný, jak to dopadne.
,,Ne...tohle ne....ať je to sen...." mumlala jsem si pro sebe. Náhle jsem ucítila, jak mi dlouho spoutaný ruce povolily. Úleva se mi rozjela v pažích tak rychle, že jsem se neubránila křečovitýmu úsměvu. Otevřela jsem oči a pohlédla přímo do Urakeho sinalé tváře. ,,Proč?" zeptala jsem se jenom.
,,Věřím ti." odpověděl a zahodil moje pouta do mechu. ,,Teď utíkej. Dokud máš šanci."
Měla jsem co dělat, abych se hned nezvedla a nezmizela. ,,Co vy?"
,,Naší povinností je ochránit tě."
,,Kašli na povinnost, pojď se mnou."
Usmál se, docela šťastně. Nechápala jsem, proč. ,,Takový shinobi nejsem." zavrtěl hlavou. ,,A teď vypadni, vteřiny běží. Jdi, Yumi!"
Kabuto zrovna s křupnutím zlomil vaz tomu hezkýmu, mladýmu klukovi s Dotonem. Odhodil jeho tělo na zem, jako by to byl odpadek. Už bez váhání jsem se zvedla. ,,Děkuju...!" vyjekla jsem stísněně na Urakeho adresu, otočila se a naplněná strachem jako dynamitem jsem zakličkovala mezi stromy. Dovedete si představit, že s tím pupkem jsem byla asi stejně rychlá, jako důchodce. Slyšela jsem za sebou řev, ale neodvážila jsem se ohlídnout. Hlavou mi běhaly horečný myšlenky. Stejně jako pokaždé, když jsem měla co dělat s Orochimarem nebo Kabutem - v tomhle případě s oběma v jednom - jsem nedokázala racionálně uvažovat. Hrůza z nich ve mě byla zakořeněná už od mých začátků tady a ať jsem se snažila sebevíc, nešla vyplet. Oni ztělesňovali moji hrůzu, mou největší fóbii. Je jedno, kolik je mi let, jakou mám sílu nebo armádu. Když čelím Kabutovi, jsem zase jenom malá holka, co se touží skrčit v koutě a stát se neviditelnou.
Kéž by tu byl Sentarou.
Snažila jsem se rychle přemýšlet, co dělat, ale do mozku se mi tlačila jen panika. Uvědomovala jsem si, že neběžím dost rychle - jindy jsem rychlá a pružná, jako před pár měsíci v Písečné, kdy jsem utekla zabijákům. Jindy jo - ale ne, když jsem těhotná. Tonda pro mě v tu chvíli byla velikej handicap.
Cítila jsem za zády smrt a snažila jsem se jí uniknout. Rozhlížela jsem se po okolí a hledala nějakou příhodnou skrýš, ale hlava mi zároveň říkala, že schovat se je pitomost a zastavit ještě větší. Jako další mě napadlo najít něčí pomoc - ale i kdyby tady v té pustině někdo byl, kdo by obstál proti Kabutovi? Dodatečně jsem si uvědomila, že jsem doopravdy ráda, že tu Kakashi není. Myslím, že ani on by Kabuta nezvládnul a teď by ležel mezi těmi ostatními strážci.
Je už Urake mrtvý?
Pronásleduje mě už Kabuto?
Byly to mučivý momenty zmatku, kdy jsem opravdu nedokázala moc uvažovat. Měli jste někdy sen, kdy vás honil někdo nebezpečnej a zlej? Pamatujete si, jak jste se cítili, když jste před ním utíkali? Vaše nohy byly těžký a i když jste dělali, co šlo, stejně jste se pohybovali jako želva...
Tak takovej pocit jsem měla teď já.
Byla jsem skoro vděčná, že je to u konce, když Kabuto vyšel zpoza stromu jen deset metrů přede mnou. Plášť měl zacákaný krví a jako by to ještě nestačilo, utíral si do něj i ruce. Zanechávaly na fialové látce tmavý šmouhy.
,,To není moc slušné." podotknul. ,,Takhle utíkat."
Chtěla jsem něco odpovědět, ale nedokázala jsem ze sebe vypravit ani hlásku. Zvolna šel ke mě.
,,Nechci tě zabít. Kdyby ano, už bys byla mrtvá."
Konečně se mi podařilo promluvit. ,,Já vím...co chceš."
,,Skutečně?"
,,Duše démona."
Zúžil oči. ,,No vida. Pak jistě chápeš, že si tě teď odvedu s sebou."
,,Radši bych, abys mě zabil." couvala jsem. Div, že mě nohy poslouchaly. Věděla jsem, že teď už mi nikdo nepomůže.
,,Ale to by byla škoda." usmál se. ,,Ne, Yumi, ty mi ještě posloužíš. Ať budeš chtít, nebo ne. Na tvém názoru nezáleží. Stejně jako nezáleželo na názorech těch slabochů, co teď leží o kus dál." kývnul směrem k mé mrtvé stráži.
Kousla jsem se do rtu. ,,Nemusel jsi je zabíjet..."
,,Stáli mi v cestě." už byl skoro u mě.
Narazila jsem zády na kmen, ale neuhnula jsem stranou. Věděla jsem, že nemá cenu utíkat. Dostal by mě okamžitě, neurazila bych ani metr. Cítila jsem, jak mi splašeně bije srdce. ,,Takže, co teď? Někam mě schováš?"
Přikývnul. ,,Ano. Ale neboj, bude se ti tam líbit."
,,Tak to silně pochybuju...."
,,Ne, vážně. Hezký pokoj pod zemí, jen pár krys. A uvidíš mou laboratoř zevnitř, to přece chce každý medical, nebo ne?"
Cítila jsem, jak se mi z očí uvolnily slzy. Ani jsem se neobtěžovala je potlačit. ,,Nech mě jít...ukaž, že jsi člověk. Čekám dítě."
,,Jenže já už si nejsem jistý, jestli jsem člověk." stál už úplně u mě. Sebral pramen mých vlasů, zvednul ho a pomnul mezi prsty. ,,Necháváš si je narůst? Mě se víc líbí kratší."
Trochu jsem se sebrala. ,,Mě je volný, co se tobě líbí." odstrčila jsem ho od sebe, prosmekla se a pokusila se o další útěk, i když mi bylo jasný, že nemám šanci.
Objevil se přede mnou tak náhle, že jsem nestihla zabrzdit a vrazila do něj. Ještě, než jsem zhnuseně odskočila, popadnul mě za vlasy a stáhnul tak, že mě donutil pokleknout. ,,Budiž." zasyčel mi do ucha, náhle docela rozzlobeně. ,,Delší se líp drží. A teď, jestli ses už vyřádila, půjdeme."
Cukala jsem sebou. ,,Ne! Nech mě na pokoji!"
Dál se se mnou nebavil, prostě se dal na pochod a protože pořád držel v ruce moje vlasy, šla jsem chtě nechtě s ním. Ani jsem se moc nevzpouzela, i bez chakry měl větší sílu, než já. A jsme zase u té myšlenky; proč zrovna chlapy vybavila příroda takovou silou?
,,Sentarou mě najde." ujišťovala jsem spíš sebe než jeho. ,,Jakmile se dozví, že jsem nedorazila na hrad Houzuki, vydá se mě hledat. Možná i s Kakashim a Tsunade. A pak ti rozbijou hubu."
Zasmál se stejně šíleně, jako poprvé. ,,Neboj se, Yumi." prohlásil, jako by mě skutečně uklidňoval. ,,Nás nikdo nenajde."























Ahojky, máš zajímavý blog mrkni na můj a zanech komentář pokud chceš děkuji :)