
Bolest neznamená krev
Zajatce jsme přivázali do židle na centrále Yokai a já osobně jsem dohlídla, aby byla jeho pouta dobře utažená. Kdysi, když tu Sentarou vyslýchal nějakýho grázla, tak na nás zaútočil a já si to nehodlám zopakovat. Tenshikage stál za mnou a jako němá socha přihlížel.
,,Zajištěno." kývla jsem. ,,Nechte nás o samotě."
Ostatní Yokai poslušně vyklouzli z místnosti, až na Ryuka, kterej zůstal stát u dveří. A na Sentara.
Nespokojeně jsem zabručela. ,,Nechci být nezdvořilá, Tenshikage-dono, ale tenhle výslech..."
,,Tenhle výslech se bude provádět pod mým osobním dohledem." odpověděl.
,,Jsme profesionálové. Nebudeme se s ním mazlit."
Blýsknul po mě očima. ,,Chcete snad říct, kapitánko, že mám slabší žaludek než vy?"
,,Ne." ujistila jsem ho rychle. ,,Jen...celou tuhle místnost uvedu do.....no, čert to vem. Tak si zůstaňte. Ale prosím, nijak nezasahujte."
Spokojeně přikývnul a vyměnil si místo s Ryukem, kterej přešel ke mě. ,,Jak začneme?" zeptal se bezbarvým hlasem.
,,Zabil May a zřejmě i několik dalších ninjů. Nehodlám s ním jednat v rukavičkách." prohlásila jsem a přesunula se k blízkému stolu. ,,Probuď ho, Tarone." přikázala jsem Ryukovi zatímco jsem brousila jeden z nožů.
Když jsem se otočila, můj rozkaz byl splněný a zajatec zrovna nabíral vědomí. Když si všimnul, kde je, trhnul sebou a pokusil se vyskočit. Ale pouta držela pevně.
Sentarou cosi zabrblal, ale neslyšela jsem ho. Zřejmě to byla pochvala. Aspoň doufám.
Nebyla jsem nijak nadšená, že můj snoubenec uvidí zvěrstva, který dělám zajatcům, ale neměla jsem na vybranou. Za dobu, kdy na sebe přijímám vlčí podobu jsem převzala i něco z jejich povahy a hájit svůj domov a svoji ,smečku' jsem ochotná vším, co mám. A tenhle muž byl vetřelec a vrah.
,,Jsi vězeň Yokai jednotek ve vesnici Ukryté v Chakře." oznámila jsem mu a mezitím, co mě poslouchal jsem uvolnila charu. Píchlo mě v rameni, ale ne tak naléhavě, jako když jsem měnila počasí. Pokračovala jsem: ,,Nemáš šanci se odtud dostat. Ale když budeš spolupracovat, pošlu tě do vězení bezbolestně. Když mi všechno řekneš, bude to pro tebe polehčující okolnost a možná tě vydáme k soudu tvé vesnici. Když ne....do cely tě tady můj kolega odnese v pouzdře na shurikeny. Všechno je na tobě."
Odfrkl a odplivl si na podlahu. ,,Snobským nukenin nic neřeknu."
Pokrčila jsem rameny a uvolnila své jutsu. ,,Pak mi nedáváš na výběr. A věř mi, že já se nelekám žádné bolesti." sklonila jsem se k němu, chytila prostředníček na jeho pravé ruce a začala ho pomalu ohýbat směrem nahoru.
Zavrtěl se, ale bolest snesl se zatnutými rty. Jen když jsem prst zlomila a ozvalo se lupnutí tlumené masem, slabě zasténal.
,,Nemusím pokračovat." řekla jsem.
,,To vážně ne. Protože já nebudu mluvit, ani kdybys mi zlomila šechny kosti, jednu po druhé." šíleně se zasmál. ,,Nikdy."
,,Takových jsem tu už měla." ucouvla jsem a kývla na Ryuka. ,,Zlámej mu prsty na pravé ruce. Každý kloub zvlášť."
Udělal jak jsem mu řekla a vězeň sebou škubal při každém prasknutí, ale pořád mlčel. To ale nevadilo, protože tohle byl standartní začátek. V téhle fázi povolovaly jenom slabší povahy.
Koukla jsem na Sentara. ,,Jen se zahřívám. Určitě chcete...?" nechala jsem otázku nevyřčenou.
Přikývnul. Nevypadal, že by s ním podívaná nějak pohnula. Otočila jsem se zpátky ke své oběti a vytáhla nůž, co jsem předtím nabrousila.
,,Tohle je moje oblíbená část. Když mám dobrý den, většinou začnou parchanti jako ty mluvit už tady. I když někteří vydrží až k očím." přejela jsem mu špičkou nože po tváři. Jeho dech se zrychlil, ale pořád se tvářil stejně nepřístupně. Vzdychla jsem, chytila ho okolo levého zápětí a pomalu začala řezat palec na jeho doteď zdravé ruce. Vykřiknul a začal sebou házet, ale Ryuk ho zezadu chytil za ramena a pevně ho držel.
Dávala jsem si záležet a tak jsem prst oddělila až za nějaký tři minuty. Jeho majiteli se na tváři udělaly dvě slzavý cestičky, ale jinak nic. Pokračovala jsem k druhýmu prstu.
,,Mluvit můžeš kdykoliv." oznámila jsem mu schválně bezbarvým hlasem, zatímco jsem prořezávala tkáň....a pak kost....
Když už mu nezbyly žádný prsty, znovu jsem se vzdálila. Zatímco Ryuk zastavoval krvácení, aby vyslýchaný nezemřel, vytáhla jsem injekční stříkačku a naplnila ji jedovatě zeleným lékem.
,,Co je to?" zajímalo Sentara.
,,Iphiram," odpověděla jsem hlasitě. ,,Udrží ho vzhůru. Nechci aby mi tady omdlel, to by jste mě pak platil zbytečně."
,,Trvá vám to." poznamenal k mýmu překvapení. Čekala jsem, že si spíš vyslechnu proslov o tom, že jsem moc krutá, ne pomalá. ,,Takhle strávíte výslechem celý den."
,,V pomalosti je krása a trpělivost přináší růže, Tenshikage-dono. Já mu nechci ublížit, chci ho vystrašit. Strach je větší katalyzátor než bolest." injekce byla plná. Stiskla jsem píst, abych vytlačila přebytečný vzduch a odebrala se na své místo.
Když mě zajatec uviděl, zasténal.
,,Nechte mě jít....."
Ušklíbla jsem se. ,,Tohle sis vybral sám. Ale pořád z toho můžeš vyváznout relativně dobře. Jen mi odpověz na moje otázky a já hned přestanu."
Mlčel.
Vpíchla jsem mu injekci do krku a znovu popadla nůž. Začala jsem pomalu kroužit kolem jeho očí. Když se mi zdál hodně vyděšený, jemně jsem prořízla kůži - jen tak, aby se objevila krev. Neomylně jsem mířila k jeho oční bulvě.
Poznal co mám v plánu a zavzlykal. ,,Nedělejte to!"
,,Jaký jsi měl motiv k vraždě?" zeptala jsem se.
Když nezareagoval, trhla jsem nožem směrem k jeho oku.
Vykřiknul. ,,Ne! Musel jsem! Všichni musíme....já jsem tu holku ani neznal!"
,,Všichni?" zopakovala jsem jedno slovo z jeho prohlášení. Cítila jsem, jak se Sentarou za mými zády nadechnul. ,,Kdo je to?"
,,Já a ostatní.....museli jsme se naučit ty techniky, abychom mohli....." jako by do něj uhodil blesk, přerušil vodopád slov a zamračil se. ,,Já už nic neřeknu!"
,,Děláš hloupost." oznámila jsem mu. Nožem jsem se přesunula na jeho oko a opatrně, přesto silně zapíchla špičku ostří do bulvy. Ve vteřině, než se ven vyvalil sklivec jsem si všimla morbidně groteskního zkroucení čočky, co moje zbraň způsobila.
Zařval jako zvíře a trhnul hlavou. Nechala jsem nůž vyklouznout, tohle mi prozatím stačilo. Ječel a mlátil sebou, jak si chtěl dlaněmi zakrýt obličej, ale nemohl. Zpod zavřeného víčka vytékala krev s bezbarvou, rossolovitou hmotou.
Teď se mi zvedl žaludek, ale vzpomínka na mrtvou May mi pomohla udržet ho na uzdě.
,,Jsi šílená!" řval.
,,To je pravda!" stiskla jsem jeho obličej ve svých rukou. ,,Ale nemusím v tom šílenství pokračovat, když mi řekneš, co chci vědět! Už tě nemusím dál mrzačit. To, co má přijít je horší než to, co sis prožil doteď. Stojí ti to za to?!"
Rozplakal se. Chvíli jsem ho nechala. Slzy ze zraněného oka se mísily s krví a zřejmě ho v čerstvé ráně štípaly. Bylo mi ho líto, ale zároveň jsem z něj chtěla vytřískat pravdu. Metody mučení mi předal Agner a když to zvládnul on, já taky. Ať to stojí cokoliv. I když...já jsem si je trochu upravila.
,,Takže?" zachovávala jsem přísný tón. ,,Kolik vás je?"
,,Nevím...přesně..." kvílel.
,,Deset? Dvacet?" pokračovala jsem.
,,Tolik ne.....asi...asi tak mezi.....jak můžu mluvit, když jsi mi udělala tohle, děvko šílená?!" řval nepříčetně.
Uděřila jsem ho hřbetem ruky a on se s hlasitým vzlyknutím trochu utěšil. Jeho hlasitý, přerývavý dech páchnul žaludečními šťávami, i když doteď nezvracel.
,,Proč to děláte?"
,,Nevím...."
Přiložila jsem mu nůž k druhému oku. Rozječel se.
,,Nevím! Přísahám, že.....neřekla nám proč! Nesmíme to vědět! Neví to......nikdo....!" začínal se dusit.
Odtáhla jsem nůž, aby trochu vydechnul. Sentarou za mnou se neklidně zavrtěl. ,,Urychlete to a nechte ho vydechnout. Nechci, aby tu zemřel." řekl mi. ,,Moc papírů."
Kývla jsem. Přeskočím oči a - k mojí úlevě - i zuby. Nesnáším, když musím někomu něco dělat se zubama, celkově se kostí štítím a tohle mi dělá vážně hodně zle. Asi vynechám i oheň a přejdu k fázi, kde mluví už každej. Pokud se mi tady nezhroutí ve vlastních....no nic.
,,Mluvil jsi o ,ní'. Kdo je to?" zeptala jsem se.
Zavrtěl hlavou. ,,To neřeknu...." zakašlal. ,,Jí se bojím víc!"
Ušklíbla jsem se. ,,Ale ona tu teď není. A mě přestáváš bavit. Tarone, strhni mu rukávy."
Ryuk mu uřezal rukávy na obou předloktích a odhodil je do kouta. ,,Tak brzy?" zeptal se mě.
Pokrčila jsem rameny. ,,Tenshikage si to přeje ukončit."
Vězeň sebou házel a nebýt Ryukova sevření, už by se válel na zemi. ,,Ne! Nechte mě jít! Já už víc říct nesmím!"
Tentokrát bez námitek jsem mu vnořila nůž do kůže na pravé ruce a ryla v ní tak dva centimetry hluboko, dokud jsem nevytvořila obdélník, zhruba deset krát třicet centimetrů. Než stačil pochopit, co dělám, zvedla jsem kůži špičkou nože a začala ji pomalu strhávat dolů.
Jestli předtím ječel jako šílenec, tak nevím, jak nazvat tohle. Bolest mu dodala přesně ten typ strachu, co jsem hledala. U někoho se objevil dřív, u někoho až později, ale přišel vždycky. Nikdo nebyl schopnej překonat mučení, kterýmu mě naučil Agner. A já ho mohla uskutečnit jen díky tomu, že jsem byla na extrémy zvyklá jako doktorka.
Když jsem sloupla celej pás kůže, vypadal, jako by se zoufale snažil omdlít, ale iphiram mu to nedovolil. Otevřel se předemnou obdélník fosforově červených svalů a žlutobílého podkožního tuku, to všechno protkaný temnýma cestičkama žil. Jednu jsem podebrala a začala ji vytahovat ven. Šlachy, které ji držely v mase se začaly trhal.
Vyl bolestí a šokem, ale nemohl nic dělat.
,,Řekni mi její jméno!" vykřikla jsem.
,,Ne.....!" ječel z posledních sil. Z pusy mu vyteklo několik slin, protože když křičel, nemohl polyat.
Vzala jsem další roztok a nakapala ho přímo na obnažené svalstvo. Směs kyseliny citronové a draslíku, vytvořená speciálně pro Yokai začala nesnesitelně štípat a pálit. ,,Mluv a tohle všechno skončí!" vybízela jsem ho. ,,Jinak nebudu mít jinou možnost a stáhnu tě z kůže celého jako králíka!" a udělala bych to.
Jen se zmítal, ale konečně jsem ho zlomila a on pochopil, že tohle prostě nevyhraje.,,Dobře!" ječel. ,,Dobře, už toho nech!"
,,Takže?" pořád jsem mu nedala ani náznak naděje, že hodlám skončit. ,,To jméno!"
,,Neznám ho!" jeho hlas se podobal spíš hlasu démona než člověka, jak byl ochraptělej tím křikem. ,,Neřekla nám ho! Jen nám slíbila sílu a tu nám taky dala....naučila nás vaše techniky......jsme jediní cizí ninjové, kdo je umí!"
Odtáhla jsem se. ,,Jak vás je mohla naučit? Odkud je umí ona?"
,,Nevím."
Zaryla jsem mu nožem v ráně. ,,Lžeš!"
,,Žila tu...!" zaječel. Pak, i když mu směs pořád užírala svalstvo, jeho hlas se o něco sklidnil. ,,Učila se je."
Začínalo mi svítat, přesto jsem se musela zeptat. Otevřela jsem pusu, ale Sentarou byl rychlejší.
,,Má zelené vlasy?" udeřil na zajatce. ,,Jedno oko zelené, druhé žluté a jizvu na obličeji?!"
Horlivě přikyvoval hlavou. ,,To je ona!"
,,Koichi Hyoraii." vyslovila jsem Limetčino jméno. ,,Jde o ni, Tenshikage-dono?" zeptala jsem se, i když odpověď jsem věděla.
Podíval se na mě napůl nešťastně, napůl rozzlobeně. ,,Neznám nikoho jiného toho popisu, kapitánko."
,,Obrátila se proti vesnici. Musíme ji najít."
,,A taky najdeme." ujistil mě. Sklonil se k vězni. ,,Řekneš nám kde?"
,,Naposledy jsem ji viděl na okraji lesa, když nám dávala příkazy. Ale nevím, kde je teď. Už mě pusťte!"
,,Vteřinku." klidnila jsem ho. ,,Jsi tu jen ty, nebo vás poslala víc?"
,,Nemá dost lidí, aby nás mohla poslat víc. Ostatní mají jiné úkoly....." zakňoural. ,,Prosím, už vážně nic nevím....."
Teď nelhal. ,,Dobře." ucouvla jsem zpátky. ,,Děkuju za informace, které jsi nám poskytl."
Hlava mu spadla na prsa. ,,Ošetřete mě...prosím....nechci zůstat slepý....." bručel.
Usmála jsem se jako sluníčko. ,,To nebude potřeba." a pak jsem ukončila jutsu, které jsem předtím uvolnila, aniž by si toho někdo všimnul. Teda kromě Ryuka, kterej o mých postupech věděl.
Zajatec seděl na židli nedotčenej, jeho ruce i obličej byli v pořádku. Jen pouta se mu vyryla do zápěstí, jak sebou cukal. Zatvářil se zmateně.
,,Jak...ale..." jeho dech se znovu zrychlil.
Pokrčila jsem rameny. ,,Snad sis nemyslel, že by nějaká kunoichi mohla být až tak krutá, že ne?"
Oči se mu rozšířily poznáním. ,,Za tohle tě zabiju!" vykřiknul. ,,Až se dostanu ven, tak....!"
Ryuk mu lupnul jednu do zátylku a byl klid. Prevít se svalil jako pytel a nechal se poslušně odtáhnout k celám. Ve dveřích se objevili tři další Yokai, aby Ryukovi pomohli s transportem do vězení.
Sentarou ke mě přišel s ustaraným, ale uznalým úsměvem na tváři. ,,Skvělé, kapitánko. Musím říct, že i já jsem vaše genjutsu odhalil až po chvíli."
,,Trochu jste mi to zkomplikoval." pousmála jsem se a pravou dlaní jsem si bezmyšlenkovitě mnula pečeť, která radostí z přívalu mé chakry živě pulsovala. ,,Musela jsem vás zahrnout do detailů místnosti. I když on už je potom moc nevnímal."
,,To asi ne. Jsem spokojen, že jste objevila způsob, jak vést tvrdý výslech, aniž by jste zajatci ublížila. Pokračujte."
Uklonila jsem se. ,,Tenshikage-dono."
Otočil se a vyšel ze dveří. Když se ode mě jeho vysoká postava vzdalovala, na chvilku mi místo něj naskočil Ardren a já se vztekle kousla do rtu tak, že málem začal krvácet. Já miluju Sentara. A on se mi taky líbí mnohem, mnohem víc!
Jako by pečeť vnímala moje myšlenky, dala o sobě vědět novou vlnou bolesti. Přiskočila jsem ke dveřím a rychle je přibouchla. Pak jsem se svezla po stěně vedle nich na zem. Strhla jsem si z hlavy kapuci i masku a pokračovala i brněním tak, abych měla holá ramena.
Koutkem oka, kterým jsem na pečeť viděla jsem zaznamenala, že je kůže okolo ní zarudlá a nateklá. Lehce jsem se jí dotkla konečky prstů a usykla bolestí.
Dveře se znovu otevřely a vešel Ryuk. Naštěstí už věděl, že ho po každém takovém výslechu budu potřebovat.
Zavřel za sebou a zamčel, aby nás nikdo nerušil. Pak si ke mě kleknul a já se otočila zády. Začal sbírat chakru.
,,Vypadá to pokaždé hůř." poznamenal.
,,Vím." zavrčela jsem. ,,Hlavně s tím něco udělej, prosím."
Ucítila jsem na rameni jeho drsnou, teplou ruku. ,,Zpomalím to jak jen to půjde...."
Domů jsem došla jen chvíli před Sentarem. Bylo skoro jedenáct dopoledne a Tsubaki seděla v obýváku na koberci a četla si v jednom ze cvičných svitků, co jsem jí dala.
,,Ahoj Tsubaki." pozdravila jsem ji. ,,Nebála ses tu? Museli jsme se strejdou nutně něco vyřídit."
,,Nebála." oznámila mi s úsměvem. ,,Mám hlad."
Nejradši bych si dala facku. ,,Něco ti tu seženem." přemístila jsem se do kuchyně a otevřela komoru. ,,Na co máš chuť?"
Začala mi obšírně vyjmenovávat snad všechny sladkosti, co znala a drtivou většinu z nich jsme doma prostě neměli.Už ke konci její přednášky se objevil Sentarou. Vypadal, jako by se nic nestalo, jenom jeho oči prozrazovaly znepokojení. Usmál se na Tsubaki, která ho hlasitě pozdravila a obrátil se ke mě.
,,Můžu s tebou mluvit?" zeptal se.
Věděla jsem, o čem, ale nedala jsem to znát. Přikývla jsem. ,,Hned. Jenom dám Tsubaki najíst."
,,Počkám nahoře." souhlasil a zmizel na schodech.
Když jsem přišla nahoru, pokoj byl prázdnej, ale slyšela jsem hrčet sprchu. Ustlala jsem mezitím pořádně peřiny a pověsila jeho plášť, kterej - jak ovšem bylo jeho nejnádhernějším zvykem - se válel mokrej na křesle. Vynesla jsem ho na balkon aby uschnul a zamyšleně se zadívala na jezero. Mít v domě balkon byl už odmala můj sen, ale nikdy jsem ho neměla. Až když jsem se rozhodla zůstat tu natrvalo bydlet, Sentarou mi tenhle postavil, když jsem byla na diplomatické misi u Matsuri ve Vodopádové. Ta malá holka, jak jsem tenkrát ještě s týmem sedm vyšetřovala smrt její rodiny, pamatujete? Balkon není velkej, ale je to prostě balkon, takže když jsem se vrátila, měla jsem z toho pomalu orgasmus.
Z přemýšlení mě vytrhly dveře od koupelny, když se otevřely. Vrátila jsem se dovnitř. Sentarou zrovna vešel, ručníkem si sušil vlasy. Prodrbal je jen tak, aby se neřeklo, pak ručník odhodil na postel a zatřepal hlavou jako pes.
S kyselým úsměvem jsem ručník zvedla a trpělivě ho šla přehodit přes zábradlí balkonu. Provinile se pousmál.
,,Chtěl jsem to uklidit."
,,A já jsem ti dneska natankovala do soukromýho tryskáče Natural 95."
,,Sarkasmus?"
,,Možná." vrátila jsem se a posadila se na postel. Přelítla jsem ho pohledem. Měl na sobě jenom kalhoty, jizvy na jeho paži a kliční kosti po teplé sprše zrůžověly a skoro nebyly vidět. ,,Jestli se mnou chceš mluvit lásko, tak se napřed obleč. Nebo riskuješ, že nebudu poslouchat."
Zasmál se. ,,Kde mám plášť?"
,,Ten mokrej kus humusovité podrážky neandrtálského člověka? Ten visí na balkoně. Obávám se, že se budeš muset obléknout do něčeho čistého." vstala jsem, přešla k jeho skříni a zalovila uvnitř.
Nevrle si odfrknul, ale přece jenom se navlíknul do nátělníku, co jsem mu hodila.
Zadívala jsem se na něj. ,,Tohle taky nepůjde..."
,,Brzdi. Kabát si v tomhle parnu neobleču." upozornil mě.
,,Co mnišskou kutnu?"
,,Jako by tebe celibát zastavil. Co takhle zapnout tu vzdálenou, zakrnělou část mozku kunoichi, která nehýří estrogenem, když se v okolí mihne chlap?"
,,Já mám takovou část mozku?"
,,Yumi!"
,,Ok." znovu jsem se posadila. ,,Jsem naprosto vážná. Věnuju veškerou pozornost tvým svalům."
Zvednul obočí ve vyčítavém výrazu.
,,Slovům." opravila jsem se. ,,Tak mluv, mám odpoledne ještě výuku."
,,Tak se přestaň pokoušet mě znásilnit. Hrát si můžem potom." posadil se naproti mě. Pak se jeho výraz znovu změnil a on se nadechnul, jako by nevěděl, jak začít.
,,Kdo po nás jde tentokrát?" dloubla jsem do něj.
,,Koichi."
,,Limetka?" snažila jsem se tvářit překvapeně. ,,Tu hyenu ještě nesežraly škrkny?"
,,Zřejmě se jí daří dobře. Dnes jsem byl u výslechu jednoho z jejích podřízených. Nevěděl proč, ale shromažďuje kolem sebe odpadlíky a učí je naše techniky. Já sice taky nedovedu odhadnout, o co jí jde, ale obecně bych řekl, že něco chystá přímo proti nám."
,,Brilantní dedukce." odmlčela jsem se. ,,To jsi ji nemoh fiknout, ještě když jsem tu nebyla? Třeba by dala pokoj."
Zatvářil se šokovaně a tak trochu zneužitě. ,,Yumi!"
,,No co je?" pokrčila jsem rameny. ,,Já tady tehdy nebyla a ona vypadá skoro jako já. Kdybys zhasnul a díval se jí na levou stranu obličeje....."
Snažil se najít slova. Zasmála jsem se a poplácala ho po rameni. ,,Dyť víš, že si dělám srandu."
,,U tebe jeden nikdy neví. Donutila bys Jiraiyu znásilnit Akamaru kdybys věděla, že z toho bude Yeti."
Otevřela jsem pusu. ,,A byl by?!"
,,Zapomeň na to, odbočili jsme. O co se tady celou dobu snažím je upozornit tě, že se zřejmě zase brzy uvidíme s Koichi."
,,Limetka." opravila jsem ho. ,,Už bylo načase."
,,Nejde na zdvořilostní návštěvu." poznamenal kysele.
,,To mi došlo. Bude legrace."
,,Můžeš tomu říkat legrace, ale pokud ovládají naše techniky, jsou hrozba. Shromažďuje čím dál víc nukenin a logicky plánuje v nejbližší době invazi na nás."
,,Dobře."
,,Dobře?" zavrčel. ,,To myslíš vážně, Yumi? Dobře?"
,,Aspoň ji nebudu muset hledat." pousmála jsem se. ,,Až ji uvidím, nasekám ji do mojita a donutím ty její kriply, aby to vypili."
Ponuře se zasmál. ,,Půjčím ti nůž."






















