close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
***............................Všechny ukončené příběhy od Rin-chan. Originální web TADY. Pěkné čtení =)............................***

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

YD4 - Akuma no tamashi 40

27. října 2012 v 12:43 | Rin-chan |  Deníček4: Duše démona

Duše démona


Moje hlava třeštila, v krku jsem měla sucho a potvrdilo se mé předchozí podezření - slunce mě po cestě spálilo a kůže volala po oddechu. Nemotorně jsem se posadila na docela pohodlném lůžku z několika dek a podložek a rozhlédla se po pokoji. Byla to menší, tmavá místnost s chabě svítící lampou u stropu, skříní, stolem a knihovnou, čítající asi sedm nebo osm zaprášených knih. Okno tady nebylo žádné, takže jsem neměla podle čeho poznat, kolik je hodin nebo alespoň denní dobu. Až v tu chvíli jsem si, pořád trochu omámeně, dala dohromady uplynulé události. Už ze zvyku jsem se rychle podívala na své předloktí, jestli v něm nejsou zapíchaný kapačky nebo něco podobnýho. Naštěstí byly moje ruce čistý, bez jediné stopy po vpichu jehly. Na Kabutův styl to vůbec nesedělo a musím říct, že mě to docela rozhodilo.
Zato na zápěstích se mi kouřově blýskaly tenký, bílý pásky. Dotkla jsem se jednoho z nich - jejich povrch byl hladký a lehce zvlněný. Ušklíbla jsem se. To bylo chytrý protiopatření. Kabuto zřejmě věděl, že chakru nepoužívám, protože jsem se tak rozhodla a ne proto, že bych doopravdy nemohla. Dal mi náramky z perleti pro případ, že bych chtěla být agresivní. Možná se mě přece jen trochu bál.
A měl proč. Byla bych ochotná vytáhnout na povrch zemský jádro a vytvořit tu třeba sopku, jen abych odtud Tondu dostala. Kabuto se jí dotkne jen přes moji mrtvolu. Koukla jsem na náramky a zkusila jejich pevnost. I když byly tenký, držely dobře, z čehož jsem usuzovala, že to nebude čistá perleť. Ale to nevadí. Na popravišti v Akiratama terebitawā se mi podařilo dostat z mnohem tlustších pout ryze z perleti, takže tyhle by mi neměly dělat tak velkej problém. Hned jsem začala přemýšlet o útěku.
Rozhlédla jsem se po místnosti, s jistým úsilím vstala a přebelhala se ke dveřím, protože jsem poněkud optimisticky doufala, že nebudou zamčený.
Asi mi to neuvěříte, ale vážně nebyly.
Když se celkem lehce otevřely, zůstala jsem nad tím v první vteřině úplně zkoprnělá. Udělala jsem opatrný krok na úzkou, tmavou chodbu a rozhlédla se na obě strany. Nikde nikdo. Podle vzhledu stěn bych usuzovala, že to byl skoro určitě jeden z Orochimarových starých úkrytů. Bylo logický, že mě Kabuto vezme sem, ale absolutně jsem nechápala, proč mě nechal v odemčeným pokoji a bez jakékoliv stráže za dveřmi. Navíc na mě očividně nezkoušel žádnej ze svých pokusů, takže o co mu šlo?
Vrátila jsem se do pokoje a v rychlosti ho prohlédla. Nebylo tam nic, co by mi mohlo posloužit jako zbraň. Teda skoro nic...
Popadla jsem nebohou, starou židli, co z posledních sil stála u stolu a praštila s ní o zem. Rezavé spoje povolily a kus nábytku se rozletěl na několik kusů. Popadla jsem jednu z dřevěných nohou, ze které ještě trčel zrezlý hřebík a znovu vykoukla na chodbu. Žádná změna, pořád byla prázdná.
Vydala jsem se najít buď východ, nebo alespoň vysvětlení celé téhle podivné situace.

Rozhodla jsem se pro směr vlevo. V případě, že by se mi přestal líbit jsem se vždycky mohla vrátit...alespoň v to jsem doufala. V prostoru vládlo hrobový ticho, jen občas zapráskala jedna z loučí, přišpendlených ke stěně. Přejela jsem po zdi dlaní. Byla studená, ale suchá a hrubá. Podle doteku jsem odhadovala, že to není ani hlína, ani kámen, ale ani dřevo. Čert ví, z čeho to vlastně Orochimaru postavil. Ale protože se většina jeho úkrytů nacházela v podzemí, patrně to musel být nějakej druh horniny. Těžko říct, nejsem geolog a Ryuk tu nebyl, aby mi to řekl.
I když, kdyby tady byl, asi bych po něm chtěla jiný věci, než určit původ té pitomé stěny.
Dorazila jsem k místu, kde se chodba rozdělovala na dvě další. Nalevo končila asi po pěti metrech nějakou mříží, kdežto napravo dál pokračovala někam do tmy. Nebylo nad čím se rozmýšlet, automaticky jsem zahnula vpravo, s nohou od židle pořád v pohotovosti. Nezdálo se, že by na mě někdo nebo něco mělo zaútočit, ale já nechtěla nic riskovat.
Pochodně na stěnách náhle končily a další prostor přede mnou halila neproniknutelná temnota. Zauvažovala jsem, jestli se mám vrátit a zkusit se vydat od ,mého' pokoje na druhou stranu, ale po chvilce uvažování jsem to zamítla. Možná je tady tma, aby mě Kabuto odradil od dalšího postupu, třeba je někde tady východ.
Sebrala jsem veškerou odvahu, co jsem ve svém ustrašeném mozku našla a nakráčela si to přímo do temnoty. Jo, mohla jsem si vzít louč, ale ta by mě třeba mohla prozradit. Zvolila jsem plížení se tmou, protože pro ninju to většinou bývá mnohem bezpečnější a lepší způsob průzkumu. Dotkla jsem se prsty jedné ze stěn a pokračovala dál, vedená jejím hladkým, rovným povrchem.
Zanedlouho zeď končila. V první chvíli, kdy moje ruka zašátrala ve vzduchu bez jakékoliv opory jsem se strašně lekla. Hned jsem ucouvla a znovu nahmatala jistou, pevnou oporu stěny. Po několika vteřinách, kdy jsem se donutila uklidnit mi došlo, že jsem asi dorazila k rozcestí. Abych zjistila, kolik dalších chodeb tu je, rozhodla jsem se to prohmatat. Nalepila jsem se na zeď, u níž jsem stála a rozpažila ruce, abych si tak co nejvíc ,ohmatala', kudy je to rovně. Pak jsem pomalu postoupila vpřed a snažila se pořád udržovat směr. Asi po sedmi krocích moje ruce znovu na něco narazily - další stěna. Žádná chodba. Usoudila jsem, že rovně nic nevede a udělala několik úkroků vlevo. I tady jsem objevila jen chladnou horninu (nebo co to bylo). Trochu se mi ulevilo při zjištění, že se chodba stáčí zase jen doprava a žádná další křižovatka tu není.

Když jsem chtěla začít znovu postupovat, tentokrát s levou rukou na zdi, zdálo se mi, že jsem před sebou uslyšela nějaký hluk. Ztuhla jsem na místě a poslouchala. Krev mi šuměla v uších, takže to šlo ztězka a ani dech jsem nemohla uklidnit tak, jak bych si představovala.
Ve chvíli, kdy jsem to začala pokládat za halucinaci, ozval se další šramot. Zřejmě jen pár metrů přede mnou - něco tam muselo být. Byla jsem slepá, ať jsem se koukala jak jsem chtěla, bylo to, jako byste si ve tmě stáhli čepici přes oči. Nula nula nic. Tma byla skoro hmatatelná a v tu chvíli i dusivá. Sevřela jsem v rukou nohu od židle a co nejtišeji ucouvla, dokud jsem nenarazila zády na zeď. Přikrčila jsem se v rohu a snažila se předstírat, že tady vůbec nejsem.
Během několika málo vteřin už mi bylo skoro jasný, že se tam něco pohybuje. Z temnoty se ozývaly šoupavý kroky, jako by jejich původce byl vyčerpanej či umíral. Nebo znetvořenej, napadlo mě, ale hned jsem to zahnala. Vždycky to bylo dlouhý škrábnutí, jako by stvoření táhlo špičku po zemi a pak tichý, lehký došlápnutí. Vteřina ticha a znovu - škráb.....šláp. Škráb.....šláp.
Zároveň jsem slyšela i jakýsi chrčení, bublání, jako když někomu podříznete hrdlo. Viděli jste film Karanténa? Nebo Rec 1? Určitě si pamatujete potvoru úplně na konci, zombíka v podkroví - přesně to si teď moje bujná fantazie vybavila v té černočerné chodbě. Minimálně to tak znělo.
Bála jsem se, že mě můj dech prozradí a pro jistotu jsem si zakryla jednou dlaní pusu, abych se ještě ztišila.
Škráb....šláp. Škráb....šláp.
Ze zvuku kroků jsem získala dojem, jako by se měla ta věc brzo zhroutit. Když se přiblížila ke mě, zdálo se mi, že i můj tep je moc hlasitej. Sípání a chrčení se ozývalo z místa, vzdálenýho ode mě maximálně půl metru. Krčila jsem se tam ve tmě a jen kousek ode mě se plížilo bůh ví co. Něco, s čím jsem nemohla bojovat, protože jsem to jen slyšela. A cítila. V momentě, kdy mě stvůra míjela, praštil mě do nosu nasládlý, odporný pach. Nic takovýho můj nos nikdy předtím nepoznal a snad už ani nepozná. Nerada bych si něčím připomínala ty mučivý minuty, kdy jsem nevěděla, jestli mě ta věc může vidět, nebo je stejně slepá, jako já.
Pokud nebyla, nejevila o mě zájem. Provleklo se to okolo rohu, kde jsem stála já, zmražená hrůzou a dál to pokračovalo chodbou, kterou jsem sem přišla.
Škráb.....šláp. Škráb.....šláp.
Kroky se vzdalovaly, ale ani tak jsem se neodvážila cokoliv udělat, nebo alespoň vydechnout přebytečnej kyslík. Trnula jsem hrůzou, že když se pohnu, ta zrůda se vrátí. Teprve dlouho po tom, co její kroky dozněly jsem se odhodlala alespoň k tomu, že jsem se posadila na zem a schovala se do klubíčka. Neodvažovala jsem se pokračovat dál chodbou, kde se mohlo skrývat cokoliv podobnýho předchozímu stvoření. Ale vydat se zpátky, kudy odešlo to něco se mi taky nechtělo.

Uběhla snad hodina nebo dvě, co jsem se tam krčila, než se ze směru, odkud jsem přišla ozvaly další, tlumený kroky. Než se vzadu objevilo světlo, nebyla jsem si ani jistá, jestli mám zavřený nebo otevřený oči.
Už z dálky jsem poznala, že se ke mě blíží Kabuto s loučí v ruce, ale to v tu chvíli byla docela výhra. Alespoň jsem ho viděla a věděla, kdo to je. Kdežto ta věc předtím....
Donutila jsem se nemyslet na to a vstát. Moje nohy mě poslechly jen ztuha, kolena se pořád ještě trochu chvěla. Mhouřila jsem oči před zlatým světlem pochodně, co se blížilo.
Kabuto přišel až ke mě a kouknul na nohu od židle, co jsem pořád křečovitě držela. ,,Oceňuji ten pokus, ale je ti to k ničemu." řekl.
Polkla jsem, než se mi podařilo promluvit. ,,Vím. Ale nemohla jsem se tu toulat jen s prázdnýma rukama."
,,To je pravda." kývnul. ,,Vyšlo by to sice na stejno, ale člověk má lepší pocit. Upřímně, neměla by ses tu moc toulat vůbec. Rozhodně ne po chodbách, kde není světlo."
,,Tipuju, že tam skrýváš východ."
Zavrtěl hlavou. ,,Tipuješ špatně. Do tmy nechodí ani mí podřízení. Ani já sám pořádně nevím, co tu všechno je. Pojď." pokynul a otočil se, jistej, že ho budu následovat. Nepletl se. Dobrodružství v temnotě jsem už měla plný zuby, proto jsem se vydala za ním. Svou provizorní zbraň jsem upustila na zem. Kabuto měl pravdu, bylo to celkem zbytečný gesto.

Sotva jsme se dostali do osvětlené části komplexu, dala jsem se trochu dohromady. Kabuto mě zavedl do velké, světlé místnosti se spoustou stolů a poliček, co málem praskaly pod množstvím lahviček a kádinek. Přešel k největšímu z pultů a pokračoval v činnosti, které zřejmě předtím zanechal.
,,Posaď se tu." vyzval mě.
Snažila jsem se ignorovat lidskou ruku, položenou na jednom z menších stolků hned u dveří. ,,Nechce se mi."
,,Jak chceš." podrtil několik bylinek a přidal je do misky s fialovou tekutinou. ,,Nemám nic proti tomu, když budeš hledat východ. Vážně, rád se pobavím. Ale už nechoď do chodeb bez světel. Tam ho vážně nenajdeš."
,,Možná to říkáš právě proto, že přesně tam bude."
,,Ani ne. Vím o každém tvém pohybu a jakmile se dostaneš z téhle budovy, objevím se vedle tebe takhle rychle." lusknul. ,,Ale ani jeden z nás nemá zájem objevovat výsledky mých experimentů tam, odkud jsem tě teď vyvedl."
Nebyla jsem si jistá, jestli v tom smradu dýchat nosem nebo pusou. ,,Proč mě tu necháváš volně chodit? A jak to, že jsi do mě ještě nevpíchnul jednu z těch tvých sraček?" vzala jsem injekční stříkačku s hustou, zelenou kapalinou, co vypadala jako rozmixovaní slimáci.
,,Na to bych nesahal. Jak jsem řekl," pořád něco dělal. ,,Neutečeš, mám tě pod dohledem. Není proto důvod tě zamykat. Stejně tak nemám zatím důvod provádět na tobě pokusy a vyšetření, takže proč si prostě neužiješ prázdniny?"
,,Prázdniny? Děláš si prdel, že jo?"
Neodpověděl. Prozkoumal několik náčrtů na zažloutlým papíře a pokračoval v činnosti.
Odložila jsem slimáčí roztok. ,,Chápu. Nebudeš nic dělat, než porodím. Do té doby mě tu chceš držet?"
,,Ano. Proto tě ušetřím té nepříjemnosti s vlastní kobkou a můžeš se tu chovat v rámci možností svobodně."
,,Jsi totální úchyl."
,,Tohle jsem od tebe slyšel už tolikrát, že to se mnou nic nedělá."
Potlačila jsem vztek. ,,Jak dlouho tu vlastně jsem?"
,,Teprve šest hodin."
,,Zanedlouho mě Sentarou začne hledat."
,,To může, jenže nenajde." odpověděl klidně. ,,Pokud si ale to čekání na záchranu chceš nějak ukrátit, ve skříni ve tvém pokoji najdeš čisté oblečení. A v místnosti hned vedle koupelnu. Dej se do pořádku, uklidni se a pak sem přijď. Tuším, že máš spoustu otázek a já už jsem se pár měsíců neměl s kým hádat."
Prskala jsem vzteky, ale myšlenka na koupel mi přišla vhod. Popravdě, byla jsem příšerně špinavá, smrděla jsem potem a moje vlasy byly tak olepený prachem, že jsem vypadala spíš jako zrzka než blondýna. Otočila jsem se a odkráčela ke dveřím.
,,A žádné tmavé chodby, Yumi." oznámil mi ještě, jako by napomínal malé dítě. Rozhodla jsem se promyslet si pár epických stěrů a pak je tomu hnusákovi hodit do ksichtu. Ale budou účinný leda až nebudu smrdět stejně jako on....

Ponořit se do obrovské vany plné horké vody bylo to nejlepší, co se mi v posledních pár dnech stalo. Celá jsem se vydrbala a hlavně si umyla vlasy. Když jsem vylezla ven a otočila se, i ve slabým světle pomalu umírající žárovky bylo vidět, že je voda úplně hnědá. Možná jsem stejnej úchyl, jako Kabuto, když i v zajetí myslím na hygienu. Primitivní část mého holčičího já - prostě jsem nemohla zůstat tak špinavá!
Čistý oblečení, o kterým se předtím Kabuto zmiňoval byly dlouhý, černý kalhoty a bílej nátělník. Naštěstí byl dost dlouhej i volnej na to, abych do něj nacpala břicho. Ještě jsem ve vaně přežmoulala svoje vlastní oblečení a pak ho přehodila přes okraj, aby uschlo. Vypustila jsem vodu a vyšla ven.
Po cestě do Kabutovy laboratoře jsem si prsty probírala vlasy, abych je alespoň trochu rozčesala, než uschnou.
Stál pořád u stejnýho stolu, ale lidská ruka byla pryč. Radši jsem nechtěla vědět, co s ní udělal. Přešla jsem k nejčistšímu pultu a opřela se o něj.
,,Dobře, jsem ve formě." oznámila jsem mu. ,,Takže teď mi všechno řekni. Přitáhnul jsi mě sem kvůli Duši démona."
Nechal práce a otočil se ke mě. Hadí oči odporně odrážely oheň, který jinak vytvářel ostré stíny na jeho napůl plazím obličeji. ,,Co všechno víš o Duši démona?"
,,Vlastně nic moc." popadla jsem nejbližší předmět, modrou kuličku čehosi a začala si s ní pohazovat. ,,Jen že je to druhá fáze Prokleté Pečeti. A že to znamená dokonalou zbraň v lidské podobě."
Pousmál se. ,,To sis nepřečetla v Konohské knihovně."
,,Ne."
,,Sasuke..." zasyčel skoro jako Orochimaru. ,,Takže vy dva spolu pořád držíte?"
,,Jen když se to hodí oběma stranám." odsekla jsem. ,,Takže, smrade, ty si myslíš, že máš Duši démona na dosah?"
,,Nemyslím," opáčil. ,,Já to vím."
,,Tak poslouchej," mrskla jsem s kuličkou někam za sebe. ,,Radši svoji dceru zabiju, než by ti padla do rukou."
Teď se zatvářil trochu překvapeně. ,,Tvou dceru?"
,,Nejde snad o ni?"
Ušklíbnul se. ,,Ano, jde i o ni, ale s Duší démona to nemá nic společného." v očích se mu zablýsklo. ,,Sasuke ti snad řekl, že chci Duši démona udělat z tvého dítěte?"
Asi jsem musela vypadat stejně zmateně, jako jsem se cítila. ,,Tak nějak jsme to vydedukovali....takže nechceš?"
,,Ne, že bych přímo nechtěl, ale nešlo by to. Sasuke tě poučoval o něčem, o čem skoro nic neví." zasmál se. ,,Jak typické. Vždycky chtěl být ten chytřejší."
,,Pak to asi nechápu..."
,,Tvůj výlet do Shangri-la byl to nejlepší, co mě mohlo potkat." přiblížil se ke mě. Byla jsem tak zvědavá na to, co řekne, že jsem ho ani nepraštila. Upřel oči na Pečeť, která celou dobu, co jsem tu byla slabě pulsovala. ,,Chakra oázy dokázala překročit ten zlom, přes nějž jsem se já nemohl dostat. Už jsem si začínal myslet, že je nemožné přesunout Pečeť na další úroveň."
Neodpovídala jsem. Všechny pečlivě připravený stěry jako by se mi vykouřily z hlavy. Chtěla jsem konečně slyšet vysvětlení.
Nezůstal mi ho dlouho dlužnej. ,,Slyšel jsem o Tsunadině diagnóze, totiž že až tě Pečeť pohltí, zemřeš. To ale není tak úplně pravda. Všimni si, že říkám tak úplně, protože něco správně v tom je. Pečeť ovládne tvé tělo i mysl. Tím, že je živá si začne tvou bytost uzurpovat pro sebe a svým tichým, vnitřním bojem nakonec neodvratně zvítězí. A to bude finální fáze Duše démona. Protože Pečeť je stvořená jen k nabytí moci a síly. A proto je zvyklá zabíjet. Dokonalá zbraň. Netušil jsem ale, že mým vysněným hostitelem bude Aoi tenshi. To mě překvapilo. S tvou úžasnou zásobou chakry, kterou ovládáš jako svou loutku budeš neporazitelná. Ať si vesnice mají své Jinchuuriki, Duše démona porazí všechny."
,,Moment," vyhrkla jsem. ,,Tvrdíš, že já jsem Duše démona?! Ale to není možný!"
,,Proč si to myslíš?"
,,Sasuke říkal, že kdybych to byla já, neovládala bych svoje myšlení..."
,,To nebudeš," souhlasil. ,,Časem. Zatím ještě Pečeť není tak silná, ale pracuje na tom. Pomáhá jí spousta věcí. Strach, stres, nenávist a frustrace. Čím rychlejší je tvůj tep, tím líp se infekce šíří. Nemluvě o tom, když použiješ chakru. Mě zbývá jen čekat."
,,Parchante," usykla jsem. ,,Já se odtud dostanu a zapečetím tu odpornost!"
Mávnul rukou. ,,To jsem nemohl dovolit, jak určitě sama uznáš. Proto jsem nafingoval útok na Naruta jen krátce po tvé návštěvě. Doufal jsem, že Raikage ti zapečetění překazí místo mě - a nezklamal. Je to sice blbá hora svalů, ale dá se s ním manipulovat."
,,Nestanu se Duší démona," ujistila jsem ho mrazivě. ,,Najdu způsob, jak tomu zabránit. Vždycky ho najdu."
Rozzlobilo mě, jak se tvářil. Nevyvracel mi moji teorii, ale bylo jasně vidět, co si o ní myslí. Vzpomněla jsem si na jeho předchozí slova o nenávisti a frustraci a pokusila se trochu uklidnit. Teď se budu muset kontrolovat, abych mu nehrála do karet. Zhluboka jsem se nadechla. ,,Když jsem to já," zeptala jsem se. ,,Proč čekat, až porodím?"
,,Proces sám nijak zvlášť neurychlím." odpověděl. ,,Po porodu bude tvé dítě mou pákou, jak manipulovat s tvými negativními emocemi. Pak by to mělo jít lépe. Navíc tu mám jeden rozdělaný projekt, ve kterém mi může pomoct jen tvoje dcera."
Snažila jsem se ovládat svou zuřivost. ,,Vážně? A co je to za projekt?"
Pousmál se a pokynul ke dveřím. ,,Ukážu ti to. Pojď se mnou."

Vedl mě několika krátkými, osvětlenými chodbami, než jsme se dostali k místu, co jsem se před nedávnem sama snažila prozkoumat. Byla to ta veliká mříž, o které jsem se zmiňovala. Kabuto ji otevřel a vešel do malé, tmavé předsíně za ní. Až takhle zblízka bylo patrný, že jsou tam dveře, natřený bílou barvou. Vysoký, zato úzký. Vytáhnul svazek klíčů a zarachotil s jedním z nich v zámku. Pak vzal za kliku a otevřel s hlasitým, nepříjemným vrznutím. Ve zdi se objevil obdélník mdlýho, nazelenalýho světla. Kabuto podržel dveře otevřený a pokynul mi, abych vešla dál.
,,Jdi a podívej se sama." řekl mi. ,,Jsem si jistý, že víš, kdo to je. S pomocí jeho krve a těla tvé dcery oživím mrtvou Kekkei genkai a postavím ji do útoku proti těm, které měla chránit."
Zarazila jsem se a spodní čelist mi údivem poklesla. Co jsem viděla mi zastavilo dech.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama